31. Kapitola

1. dubna 2014 v 17:42 | Alice Shinshekli |  Bojovníci Temnot
31. Kapitola
Opravdu se omlouvám, ale na horách jsem to stihnout nestihla a po prázdninách na to nebyl čas.
Chodím na poměrně obtížný gympl, takže přijdu domů (pozdě - ve čtvrtek máme dokonce 10 hodin a zbývající dny jsou jen o trochu lepší), učím se a jdu spát. Pouhé 3 testy týdně považuju za prázdniny. Za psaní platím špatnýma známkama. Teď zveřejňuju, protože jsem nemocná. Tak jsem si postěžovala, tak už nebudu zdržovat. Jenom se ještě omlouvám za ten konec. Nebyl v plánu, ale už mi bylo příliš blbě, tak jsem to dost usekla.
A děkuji moc za komentáře. Teď píšu skoro jenom kvůli vám.

Anna
Namístě, kde se tekutina setkala s mou krví, vypukl oheň.
Spalující žár se šířil mými žilami zanechávajíc za sebou nesnesitelnou bolest, ale ještě něco jiného. Cítila jsem neuvěřitelnou moc, která z tekutiny přímo sálala.
Přesto co říkala Kálí, jsem se necítila jako bych umírala. Naopak ve mně něco ožívalo.
Moc protékající mým tělem dorazila do hlavy, kde narazila do zdi obepínající mou mysl.
Poté začal boj, který bolest zněkolikanásobil.
Temná moc neúnavně bušila do hradby, dokud se neobjevila prasklina, pak veškerou silou bodla a zábrana se rozpadla.
Začaly do mě proudit vzpomínky na celý můj život, takové vzpomínky, které by si normální člověk pamatovat neměl, například narození.
Také se mi zostřily smysly.
Můj zrak fungoval jako hledáček foťáku, mohla jsem se na něco zaměřit a přiblížit nebo oddálit.
A cítila jsem se schopná čehokoli.
Můj pohled padl na rychle se přibližující ohnivou stěnu.
Asi bych se měla dusit, ale vůbec jsem necítila potřebu se nadechnout.
Přesto jsem věděla, že oheň by mě zabil a nemá absolutně žádnou cenu pokoušet se usměrnit plameny proti vůli ohnivého démona.
Jeskyně byla plná vody.
Sešikovat všechnu a pak jí ještě rozšířit do jedné obrovské masy bylo pro mě stejně lehké a přirozené jako pohnout rukou.
Vlna se roztříštila o skály a uhasila plameny.
Kálí na mě šokovaně zírala.
"J-jak?" vykoktala.
"To, ale znamená …."
Uzavřela jsem jí ve vodní bublině, jejíž okraj jsem ochladila na teplotu několik desítek stupňů pod nulou, takže se proměnila v tlustou vrstvu ledu.
Nezajímalo mě, co to znamená.
Jediné, co jsem chtěla, bylo zabíjet a ničit.
Nechala jsem led se šířit snažíce se jí rozdrtit.
"Dost, Anno!"
Ten hlas mi byl povědomý, ale ignorovala jsem ho.
"Přestaň!"
Tentokrát mě dotyčná osoba chytila za rameno a zatřásla.
Prudce jsem se k němu otočila a pomocí telekineze ho hodila proti stěně.
Díky svému zostřenému sluchu jsem zaregistrovala praskot kostí.
Pobaveně jsem se zašklebila.
Měla jsem nového protivníka.
Další osoba, kterou jsem mohla zabít.
Ale ne hned - to by byla nuda.
Přestala jsem se pokoušet zabít Vyšší démonku a místo toho jsem se zaměřila na hnědovlasého polokrevného, se kterým jsem si chtěla pohrát.
Začala jsem telekinezí.
Našla jsem díru v jeho bundě, takže se mi podařilo odolný materiál roztrhat.
S tričkem to bylo snadnější.
Musím přiznat, že hrudník má nádherný, škoda že ho trochu poničím.
Pohledem jsem vytáhla jednu z jeho dýk a nechala jí udělat mu dlouhý řez, táhnoucí se od levé klíční kosti k pravé bederní.
Přestože z něj tekla krev jako z vola, tak ani nemrknul.
Ale zato mluvil.
"No tak, Anno, tohle přeci nejsi ty. Musíš to ovládnout!"
"Ale mně to takhle vyhovuje," zasmála jsem se.
Hruď měl celou rudou od krve, která skapávala na zem a tvořila louží.
Rána se nezacelovala, jak by měla u démona jeho úrovně.
Ta dýka musela být vyrobena speciálně na zabíjení mocnějších démonů, uvědomila jsem si pobaveně.
Náhle se mi v mysli vynořila vzpomínka.
Seděla jsem na posilovacím stroji a zasněně pozorovala Nicka. Vždy když něco vysvětloval se mu mírně svraštilo obočí. Představovala jsem si, jak mu omotávám ruce kolem krku, on se na mě zářivě usměje, řekne, že je do mě zamilovaný až po uši, a potom se políbíme.
"Anno, posloucháš mě vůbec?"vytrhl mě ze snění jeho nádherný hlas.
Škubla jsem sebou.
"Cože?"
Povzdechl si.
"Vidím, že tu mám snaživou žačku, která hltá každé mé slovo. Takže jak se liší tahle dýka od téhle?" ukázal na dvě úplně stejné dýky.
Zmateně jsem na něj pohlédla.
"Jedna je určena na vykostění a druhá na stažení z kůže," zkusila jsem.
Rozhodil rukama a zasténal, ale všimla jsem si, že mu cuká koutek.
"Ta první dokáže zabít pouze Nižšího démona, ale ta druhá i mocnějšího, například Vyšší nebo nás. Zranění, která působí se hojí, jako kdybychom byli lidi."
Jeminkote! Vždyť já tu mučím Nicka!
Temnota zeslábla, takže jsem zase mohla přemýšlet.
Řezající dýka odlétla, ale krvavá louže už byla nebezpečně velká.
"Nicku!" rozběhla jsem se k němu.
V tu chvíli do mě narazila neviditelná síla, která mě odhodila a pevně sevřela.
Vypadalo to, že Kálííno vězení povolilo, jakmile můj temný stav přešel.
Její oči mě fascinovaně pozorovaly.
"Pán bude nadšen, že mu přivedu Jeho dalšího potomka. Ať už s tebou provede cokoli. Nesnáší totiž, když se Jeho vlastní děti proti Němu bouří.
Ačkoli musím říct, že o tobě jsem nikdy neslyšela, což je prapodivné. Tyhle věci se většinou rychle rozšíří, asi si neudělala příliš kraválu.
Znala jsem tu druhou Jeho dceru, která Ho zradila. Ze začátku působila slibně, byla neuvěřitelně nadaná, ale na můj vkus až příliš svéhlavá a neposlušná.
Říkala jsem Mu to, ale Pán mě neposlouchal a vymstilo se mu to. Zabila několik Jeho ostatních potomků, další mého druhu, a dokonce pár Padlých. A aby toho nebylo málo, tak navedla jiné jako ona, aby se k ní přidali. Vy, odporní míšenci, nevíte, co znamená věrnost! Jste jen banda budižkničemů bez mozku, kteří dělají, co se vám řekne!"
Popadl mě vztek. Bojovala jsem proti té síle, ale nevěděla jsem jak. Sice jsem už měla schopnosti, ale neuměla jsem je použít.
Temnota pohřbená uvnitř mě přímo vyzývala, abych jí otevřela dveře a nechala jí pomoct, ale bála jsem se, aby mě zase neovládla.
"Opravdu, matko?" ozval se cizí hlas.
Zahlédla jsem neznámou vychrtlou dívku s dlouhými černými vlasy, zamotanými do drdolu, ve kterém nedržela pouze patka, jež jí překrývala jedno oko.
Okamžitě jsem poznala, že je z mého druhu.
Bílý hadr připomínající noční košili z 19. století, kterou od té doby nesundala, prozrazoval, že slouží Vyšším.
Vyvíjí se to čím dál tím hůř.
Kálí se pohrdavě ušklíbla.
"Samozřejmě kromě tebe, ty nemáš dost rozumu ani to, abys pochopila ten nejednoduší rozkaz. Neříkala jsem ti, abys hlídala tu holku, ty hlupačko?"
Ze své skrčené pozice jsem zahlédla, jak nově příchozí škubla ruku, ve které se zalesklo něco kovového, ale hned se zase uklidnila, takže to nikdo kromě mě nezaznamenal.
"Jistě, ale mám pro tebe překvapení," kráčela čím dál blíž.
"Narazila jsem na jednoho míšence, čarodějnici a člověka."
"A proč by mě to mělo zajímat?"
Už došla k ní.
"Protože jsem s nimi vedla velmi zajímavý rozhovor a …."
Uprostřed věty jí zabodla dýku do srdce.
Kálí šokovaně vykulila bílé oči, jejichž záře se odrazila v očích její vražedkyně, takže vypadaly také bíle.
"A já zjistila, co znamená pravda."
Blokáda kolem mého těla povolila a já se okamžitě vrhla k Nickovi a zděšeně lapala po dechu.
Rána se nezahojila a byla příliš vážná pro lidský způsob hojení.
Jeho roztřesená ruka našla tu mojí a sevřela jí.
Pohlédl mi do očí.
Měl je plné strachu, ale ten vyprchal a nahradil ho klid.
Usmál se.

"Taky tě miluju," řekl a ztratil vědomí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tessinka Tessinka | 2. dubna 2014 v 19:33 | Reagovat

On nesmí umřít !!!! že nám tohle neuděláš .... :D jinak skvělá kapča !!! :)

2 Erin Erin | Web | 2. dubna 2014 v 19:47 | Reagovat

Měla jsem takovou radost, když jsem tady viděla další kapitolu :3
No, ale nejdřív k tý škole. Já to moc neřeším. Někdy si látku přečtu před spaním, někdy se učím, ale vždy něco alespoň trochu napíšu. Prostě odmítám být bez toho, co bych měla ráda. Ono je fajn mít super známky, ale být bez psaní mi za to nestojí. Nemám tudíž samé jedničky- neměla bych je ani kdybych se jenom učila, ale... zatím mi to vychází a nemůůžu si na nic stěžovat. Někdy mám víc času na psaní, někdy míň, ale vždy se tam najde kousíček. Takhle to dělám už poměrně dlouho dobu, páč jsem v prváku skoro nepsala kvůli škole. A prostě mě sralo, že stavím školu před psaní za každou cenu, takže teď je to vyvážené :-D
Ale ke kapitole.
Nevěřím tomu, že Nick umře, ale ani by mě to nepřekvapilo. Jaksi jsi schopná všechno, ale řekla bych, že jeho nezabiješ. Ne tak, že bys ho úplně odstranila z příběhu. Anna byla drsná, ale rozhodně ty problémy stály za tu poslední větu, na kterou jsem čekala 31 kapitol! :-D Prostě krása, jenom s tím skoro umíráním to zas tak krásný není. Ale je to prostě tak mnohem víc akčnější, když ti někdo řekne, že tě mluje, když ztrácí krev po půl litrech, než jenom tak, normálně.
Takže, jen tak dál, jsem zvědavá, jak to dopadne s Nickem, a taky s Tristanem---> já ani nevím, jak jsem k němu došla, proč jsem si ho oblíbila, když je kolem takových jiných postav, které mají i více prostoru. Ale ne, Tristan je prostě nenahraditelnej :-)

3 Erin Erin | Web | 6. dubna 2014 v 20:32 | Reagovat

Díky moc za komentáře, hrozně mě potěšili :-) Abych to tak řekla... Se Samem to bude ještě složitější, ale rozhodně se z něj hajzl nestane. Ne jako z Nathana :-D
No a pak- neboj se, nejsi jediná. Takhle to já mám z mamkou. Na taneční mě vozila i odvážela- tramvaje nemáme a poslední bus k nám jede ve čtyři odpoledne, pak až zase v jedenáct v noci *prdelka světa* =D A jsem ráda, že máš podobný názor na alhokol. Ráda bych někdy zkusila se opít úplně do němoty, ale nemám ráda, když nemám věci pod kontrolou. Nechci, aby se mi vymkly z rukou, mám prostě strach z toho, co by se mohlo stát. Takže já celý večer piju jednu skleničku puškina se spritem a jsem spokojená, nemusím vědět, jak se jmenuju :-)

4 Zuzka Zuzka | Web | 7. dubna 2014 v 7:40 | Reagovat

Vau, četla jsem jen tuhle kapitolku, ale úplně mne pohltila. Chudák Anna, chudák Nick...! Doufám, že je nenecháš umřít;-) Opravdu píšeš moc hezky, máš můj obdiv;-)
Děkuji moc za krásný zážitek,ráda se vrátím i k dřívějším kapitolkám;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama