Duben 2014

Změna jména

21. dubna 2014 v 19:08 | Adne
Tak Alice Shinshekli se mi nějak přestalo líbit a teď jsem si konečně našla čas na změnu.
Měním se na Adne.
Většinou se pojmenovávám po svých oblíbených postavách z fanfiction, které vymýšlím při čtení knihy, ale nikdy je nenapíšu, při povídkách na cizí se cítím příliš omezená. Ačkoli to vždy strašně měním.
Třeba Alice Shinshekli byla z VA a byla vlkodlak. A byla tam spousta dalších vlkodlaků, kteří byli důležitější než třeba Lissa.
Adne je od Alfa a Omega nebo Mercy Thompson. Tahle série se mi celkem líbila, ačkoli jsem do ní nebyla úplně blázen. Tady už by bylo méně nových postav (což bude tím, že příběh není ani trochu promyšlený), ale hlavní je úplně nová Adne, což je pro ty, kterým to něco říká, dvojče Charlese. :-D

32. Kapitola

19. dubna 2014 v 15:10 | Alice Shinshekli |  Bojovníci Temnot
32. Kapitola

Všem vám děkuju za komentáře, ale tuhle kapitolu bych chtěla věnovat Erin, která napsala poděkování, které mě úplně dojalo.
Tahle kapitola je krátká, spíš na uklidnění nervů.

Anna
"Nicku!" zaječela jsem zoufale.
"Probuď se! Miluju tě! Slyšíš? Nesmíš zemřít!" urputně jsem třásla jeho paží.
Cítila jsem, jak se mě znovu zmocňuje temnota.
"Musíš se uklidnit. Ještě není mrtvý, ale ničemu nepomůže, když začneš bláznit. Takže dýchej."
Přikývla jsem se slzama v očích. Ani jsem nevnímala, kdo na mě mluví, ale dělala jsem, co mi hlas poradil.
"Výtečně."
Mírně jsem pootočila hlavou a překvapeně zaznamenala Marisu, jejíž otřesený výraz nahradila její obvyklá maska.
Přejela Nicka pohledem a bleskově zhodnotila situaci.
"Tohle se samo nezahojí. Musíme ho dostat k Sebastianovi, a to rychle."
K Sebastianovi? Proč k Sebastianovi?
Marisa mě chytila za rameno a odtáhla od něj.
Potom pokynula rukou a jeho bezvládné tělo se začalo vznášet.
"A ty," otočila se na neznámou démonku, "nevím, kdo jsi, ale zabila si svou matku, takže a odvedu k Dianě. Nepokoušej se utéct."
Ta jen přikývla a všichni čtyři jsme se teleportovali do hlavní části jeskyně.
Všichni Nižší už byli mrtví nebo rozuteklí.
Očima jsem zoufale pátrala po Sebastianovi, ačkoli jsem vlastně netušila proč. Pravděpodobně mohl pomoct. A tady se jednalo o sekundy.
Zahlédla jsem jeho bloňďatou hlavu, ale ukázalo se, že šlo o Samuela.
Ten však svého bratra poměrně rychle našel.
Sebastian se přiřítil k Nickovi a jeho dlaně náhle začaly vydávat zlaté oslepující světlo. Položil mu je na hrudník a rány se začaly zacelovat.
Zaryla jsem nehty do kůže, přičemž jsem nevědomky použila démonickou sílu, takže jsem si skoro proděravěla ruku, ale okamžitě se to zahojilo.
Doufala jsem, že není příliš pozdě.
Nickovi se zachvěla víčka a pohnul se.
Zaplavila mě úleva a já se mohla znovu nadechnout.
"Už bude v pořádku," řekl Sebastian s laskavým úsměvem.
Potom vstal a šel léčit ostatní.
Nick se zdvihnul do sedu, přičemž se jeho břišní svaly vlnily.
Cítila jsem staršnou vinu.
Co když mě teď bude nenávidět?
Ale řekl, že mě miluje i potom, co jsem ho skoro zabila.
Nevěděla jsem, co říct, tak jsem pozorovala Sebastiana, jak léčí.
Vše šlo bez problému, dokud nepřišla Daisy se Scottem.
Byla jsem ráda, že žije, ale přesto jsem jen zírala, jak byla zřízená.
Sebastian, jakmile spatřil její zranění, k ní vyrazil se zářícíma rukama.
Daisy ale ucukla a smaragdové oči se nenávistně zaleskly.
"Budu v pořádku," odsekla.
Zaznamenala jsem, že má na krku opět zavěšený zelený náhrdelník.
Sebastian nadzvihl obočí, ale ruce mu klesly a přestaly zářit.
"Jsi si jistá? Čarodějnice tě sice dokáží částečně vyléčit, takže si možná poležíš týden či dva v nemocnici a nebudeš mít trvalé následky, ale zůstanou ti jizvy. Moje léčivé schopnosti jsou mnohem efektivnější."
"Tím jsem si jistá," odfrkla si Daisy, "ale já nechci mít s démonickou magií nic společného."
Potom se přidala k ostatním čarodějnicím, které právě dorazily v čele s Bellou.
Většina se vyděšeně choulila a pevně svírala své magické náhrdelníky.
Bella vypadala, že se chce Daisy vrhnout kolem krku, ale Scott jí včas zarazil upozorněním, že Daisy teď není ve stavu na nějaké velké vítání.
Pár Bojovníků se uvolilo k přenesení čarodějnic do jejich domovů.
Předtím jsem ale ještě chtěla mluvit s Bellou.
Nechtěla jsem tu ale Nicka nechat samotného.
Ten ale zaznamenal můj pohled a řekl: " Jen jdi, měly byste si promluvit."
"Vážně?" vykulila jsem oči dojatá jeho všímavostí.
"Jistě. Jen bych ocenil, kdyby si se potom vrátila, nevím, jestli budu schopný se teleportovat," řekl nejistým hlasem.
Usmála jsem se.
Předtím než jsem odešla mi stiskl ruku.
Později si opravdu budeme muset promluvit.
Jakmile mě Bella zaznamenala, napnula se.
"Věděla jsi to?" vychrlila ze sebe.
"Co?" nechápala jsem.
"Věděla jsi, že jsi démon? Věděla jsi, že jsem čarodějnice? Přátelila si se semnou kvůli tomu? Nasadila si mi do hlavy vzpomínky na společné dětství?"
Tohle si myslela?
Není divu, že byla naštvaná.
"Neměla jsem sebemenší tušení, co jsem nebo co jsi ty. Jenom jsem viděla divné věci, ale když jsem o nich mluvila, tak se na mě dívali jako na cvoka. To bych od tebe nebo Alexe nesnesla, tak jsem vám to zatajila."
Bella přikývla.
"Tak proč Delvinová?"
"Eh?"
"Všichni Delvinovi jsou čarodějové."
To mě zarazilo.
Příjmení jsem měla po své mrtvé matce. Je možné, že byla čarodějnice? Vybavila jsem si, co říkala Kálí.
"Jsem to já," vydechla jsem.
"To mě hledali. Jsem Satanova dcera a moje matka byla čarodějnice.
Bella překvapeně zamrkala.
Pak se zasmála.
"Páni! Mám fakt štěstí. Moje nejlepší kamarádka je dcera ďábla. To nemůže říct každý."
Zasmála jsem se s ní.
"To je pravda. Škoda, že to nemůžeme říct Alexovi. Šílel by."
Zesmutněla jsem, když jsem si uvědomila, že už ho možná nikdy neuvidím.
"To jo. Já jen doufám, že Alex není ve skutečnosti mimozemšťan."
Představila jsem si Alexe jako zeleného mimíka s vykulenýma očima a vyprskla jsem smíchy.
"To by vysvětlovalo, že se na naší planetě vůbec neorientuje."
"Jo a Anno, nikdy bych si nemyslela, že jsi magor. A jsem si jistá, že Alex taky."
V očích mě pálily slzy dojetí.
Pak dorazil Derek s úmyslem Bellu přenést do Athén.
Ta o krok ucouvla.
"Ne, s ním už nikdy. Přenášení je dost hrozné samo o sobě, ale on mě bude vláčet po celé planetě a nakonec mě nechá na jiném kontinentu."
Derek měl aspoň tolik slušnosti, že se zatvářil provinile.
"Mám tě přenést?" zeptala jsem se potěšená tím, že už to umím.
"To by bylo super," přikývla ne zrovna nadšeně.
Jakmile jsem nás teleportovala do jejího pokoje, pochopila jsem proč.
Úplně zezelenala a vypadala, že bude zvracet.
"Tohle nesnáším," zaúpěla.
"Už budu muset jít," uvědomila jsem si.
Ještě jsem musela přenést Nicka.
Nerada jsem jí opouštěla v tomhle stavu.
"Snad se ještě někdy uvidíme," loučila jsem se a přitom se mi svíral žaludek.
V to jsem vážně doufala.
Rozhlédla jsem se po pokoji.
Budou mi chybět odpoledne strávené s Bellou a Alexem, ale teď jsem už patřila k Bojovníkům.
"Určitě," zašklebila se na mě. "Tvé osmnáctiny si nenechám ujít i kdybych musela bojovat se všemi těmi démony, se kterými žiješ."
"Radši ti seženu povolení," objala jsem jí a poté se přenesla přímo vedle Nicka.
Usmáli jsme se na sebe.

Chytila jsem ho za ruku a teleportovala nás do naší dimenze.

31. Kapitola

1. dubna 2014 v 17:42 | Alice Shinshekli |  Bojovníci Temnot
31. Kapitola
Opravdu se omlouvám, ale na horách jsem to stihnout nestihla a po prázdninách na to nebyl čas.
Chodím na poměrně obtížný gympl, takže přijdu domů (pozdě - ve čtvrtek máme dokonce 10 hodin a zbývající dny jsou jen o trochu lepší), učím se a jdu spát. Pouhé 3 testy týdně považuju za prázdniny. Za psaní platím špatnýma známkama. Teď zveřejňuju, protože jsem nemocná. Tak jsem si postěžovala, tak už nebudu zdržovat. Jenom se ještě omlouvám za ten konec. Nebyl v plánu, ale už mi bylo příliš blbě, tak jsem to dost usekla.
A děkuji moc za komentáře. Teď píšu skoro jenom kvůli vám.

Anna
Namístě, kde se tekutina setkala s mou krví, vypukl oheň.
Spalující žár se šířil mými žilami zanechávajíc za sebou nesnesitelnou bolest, ale ještě něco jiného. Cítila jsem neuvěřitelnou moc, která z tekutiny přímo sálala.
Přesto co říkala Kálí, jsem se necítila jako bych umírala. Naopak ve mně něco ožívalo.
Moc protékající mým tělem dorazila do hlavy, kde narazila do zdi obepínající mou mysl.
Poté začal boj, který bolest zněkolikanásobil.
Temná moc neúnavně bušila do hradby, dokud se neobjevila prasklina, pak veškerou silou bodla a zábrana se rozpadla.
Začaly do mě proudit vzpomínky na celý můj život, takové vzpomínky, které by si normální člověk pamatovat neměl, například narození.
Také se mi zostřily smysly.
Můj zrak fungoval jako hledáček foťáku, mohla jsem se na něco zaměřit a přiblížit nebo oddálit.
A cítila jsem se schopná čehokoli.
Můj pohled padl na rychle se přibližující ohnivou stěnu.
Asi bych se měla dusit, ale vůbec jsem necítila potřebu se nadechnout.
Přesto jsem věděla, že oheň by mě zabil a nemá absolutně žádnou cenu pokoušet se usměrnit plameny proti vůli ohnivého démona.
Jeskyně byla plná vody.
Sešikovat všechnu a pak jí ještě rozšířit do jedné obrovské masy bylo pro mě stejně lehké a přirozené jako pohnout rukou.
Vlna se roztříštila o skály a uhasila plameny.
Kálí na mě šokovaně zírala.
"J-jak?" vykoktala.
"To, ale znamená …."
Uzavřela jsem jí ve vodní bublině, jejíž okraj jsem ochladila na teplotu několik desítek stupňů pod nulou, takže se proměnila v tlustou vrstvu ledu.
Nezajímalo mě, co to znamená.
Jediné, co jsem chtěla, bylo zabíjet a ničit.
Nechala jsem led se šířit snažíce se jí rozdrtit.
"Dost, Anno!"
Ten hlas mi byl povědomý, ale ignorovala jsem ho.
"Přestaň!"
Tentokrát mě dotyčná osoba chytila za rameno a zatřásla.
Prudce jsem se k němu otočila a pomocí telekineze ho hodila proti stěně.
Díky svému zostřenému sluchu jsem zaregistrovala praskot kostí.
Pobaveně jsem se zašklebila.
Měla jsem nového protivníka.
Další osoba, kterou jsem mohla zabít.
Ale ne hned - to by byla nuda.
Přestala jsem se pokoušet zabít Vyšší démonku a místo toho jsem se zaměřila na hnědovlasého polokrevného, se kterým jsem si chtěla pohrát.
Začala jsem telekinezí.
Našla jsem díru v jeho bundě, takže se mi podařilo odolný materiál roztrhat.
S tričkem to bylo snadnější.
Musím přiznat, že hrudník má nádherný, škoda že ho trochu poničím.
Pohledem jsem vytáhla jednu z jeho dýk a nechala jí udělat mu dlouhý řez, táhnoucí se od levé klíční kosti k pravé bederní.
Přestože z něj tekla krev jako z vola, tak ani nemrknul.
Ale zato mluvil.
"No tak, Anno, tohle přeci nejsi ty. Musíš to ovládnout!"
"Ale mně to takhle vyhovuje," zasmála jsem se.
Hruď měl celou rudou od krve, která skapávala na zem a tvořila louží.
Rána se nezacelovala, jak by měla u démona jeho úrovně.
Ta dýka musela být vyrobena speciálně na zabíjení mocnějších démonů, uvědomila jsem si pobaveně.
Náhle se mi v mysli vynořila vzpomínka.
Seděla jsem na posilovacím stroji a zasněně pozorovala Nicka. Vždy když něco vysvětloval se mu mírně svraštilo obočí. Představovala jsem si, jak mu omotávám ruce kolem krku, on se na mě zářivě usměje, řekne, že je do mě zamilovaný až po uši, a potom se políbíme.
"Anno, posloucháš mě vůbec?"vytrhl mě ze snění jeho nádherný hlas.
Škubla jsem sebou.
"Cože?"
Povzdechl si.
"Vidím, že tu mám snaživou žačku, která hltá každé mé slovo. Takže jak se liší tahle dýka od téhle?" ukázal na dvě úplně stejné dýky.
Zmateně jsem na něj pohlédla.
"Jedna je určena na vykostění a druhá na stažení z kůže," zkusila jsem.
Rozhodil rukama a zasténal, ale všimla jsem si, že mu cuká koutek.
"Ta první dokáže zabít pouze Nižšího démona, ale ta druhá i mocnějšího, například Vyšší nebo nás. Zranění, která působí se hojí, jako kdybychom byli lidi."
Jeminkote! Vždyť já tu mučím Nicka!
Temnota zeslábla, takže jsem zase mohla přemýšlet.
Řezající dýka odlétla, ale krvavá louže už byla nebezpečně velká.
"Nicku!" rozběhla jsem se k němu.
V tu chvíli do mě narazila neviditelná síla, která mě odhodila a pevně sevřela.
Vypadalo to, že Kálííno vězení povolilo, jakmile můj temný stav přešel.
Její oči mě fascinovaně pozorovaly.
"Pán bude nadšen, že mu přivedu Jeho dalšího potomka. Ať už s tebou provede cokoli. Nesnáší totiž, když se Jeho vlastní děti proti Němu bouří.
Ačkoli musím říct, že o tobě jsem nikdy neslyšela, což je prapodivné. Tyhle věci se většinou rychle rozšíří, asi si neudělala příliš kraválu.
Znala jsem tu druhou Jeho dceru, která Ho zradila. Ze začátku působila slibně, byla neuvěřitelně nadaná, ale na můj vkus až příliš svéhlavá a neposlušná.
Říkala jsem Mu to, ale Pán mě neposlouchal a vymstilo se mu to. Zabila několik Jeho ostatních potomků, další mého druhu, a dokonce pár Padlých. A aby toho nebylo málo, tak navedla jiné jako ona, aby se k ní přidali. Vy, odporní míšenci, nevíte, co znamená věrnost! Jste jen banda budižkničemů bez mozku, kteří dělají, co se vám řekne!"
Popadl mě vztek. Bojovala jsem proti té síle, ale nevěděla jsem jak. Sice jsem už měla schopnosti, ale neuměla jsem je použít.
Temnota pohřbená uvnitř mě přímo vyzývala, abych jí otevřela dveře a nechala jí pomoct, ale bála jsem se, aby mě zase neovládla.
"Opravdu, matko?" ozval se cizí hlas.
Zahlédla jsem neznámou vychrtlou dívku s dlouhými černými vlasy, zamotanými do drdolu, ve kterém nedržela pouze patka, jež jí překrývala jedno oko.
Okamžitě jsem poznala, že je z mého druhu.
Bílý hadr připomínající noční košili z 19. století, kterou od té doby nesundala, prozrazoval, že slouží Vyšším.
Vyvíjí se to čím dál tím hůř.
Kálí se pohrdavě ušklíbla.
"Samozřejmě kromě tebe, ty nemáš dost rozumu ani to, abys pochopila ten nejednoduší rozkaz. Neříkala jsem ti, abys hlídala tu holku, ty hlupačko?"
Ze své skrčené pozice jsem zahlédla, jak nově příchozí škubla ruku, ve které se zalesklo něco kovového, ale hned se zase uklidnila, takže to nikdo kromě mě nezaznamenal.
"Jistě, ale mám pro tebe překvapení," kráčela čím dál blíž.
"Narazila jsem na jednoho míšence, čarodějnici a člověka."
"A proč by mě to mělo zajímat?"
Už došla k ní.
"Protože jsem s nimi vedla velmi zajímavý rozhovor a …."
Uprostřed věty jí zabodla dýku do srdce.
Kálí šokovaně vykulila bílé oči, jejichž záře se odrazila v očích její vražedkyně, takže vypadaly také bíle.
"A já zjistila, co znamená pravda."
Blokáda kolem mého těla povolila a já se okamžitě vrhla k Nickovi a zděšeně lapala po dechu.
Rána se nezahojila a byla příliš vážná pro lidský způsob hojení.
Jeho roztřesená ruka našla tu mojí a sevřela jí.
Pohlédl mi do očí.
Měl je plné strachu, ale ten vyprchal a nahradil ho klid.
Usmál se.

"Taky tě miluju," řekl a ztratil vědomí.