30. Kapitola

19. února 2014 v 8:00 | Alice Shinshekli |  Bojovníci Temnot
30. Kapitola
Daisy
Strašlivý tlak na mou hlavu přestal, ale to klidně mohlo znamenat, že se chystá něco horšího. Ne, že bych si něco horšího dokázala představit. Už jsem chápala, co Kálí myslela, když říkala, že se zaměřuje na psychiku. Fyzická bolest, kterou jsem cítila, když mě rozřezávala na kusy a spalovala mi kůži tou strašnou ohnivou věcí, až jsem toužila po smrti, se tomu v mé hlavě nemohla rovnat.
A to se prý, pokud jsem dobře slyšela, držela zpátky, protože mě nechtěla zničit tak, že bych už nebyla užitečná.
Nechápu, jak si představuje, že budu v budoucnu fungovat. Zvlášť po tom, co jsem viděla, že se stalo mé nejlepší kamarádce. To bylo horší než mučení.
Pomalu jsem začínala vnímat okolí.
Předtím jsem nebyla v bezvědomí, ačkoli jsem k němu několikrát neměla daleko, ale dala si zatraceně dobrý pozor, abych neomdlela, přesto můj mozek ztratil schopnost přijímat informace z okolí, ale teď se vracel k funkčnosti.
Bohužel. Vůbec by mi nevadilo, kdyby úplně vypnul. Nebo třeba zapomněl, že musí přikazovat tělu, aby vykonávalo funkce, nutné pro život, takže bych se dočkala bezbolestného klidu.
Takové štěstí jsem ale neměla, takže jsem zaznamenala, že ležím na studené tvrdé hrbolaté zemi.
Ruce jsem stále měla svázané tou ohnivou věcí, takže jsem je mohla rovnou strčit do plamenů a pálilo by to míň.
Zaregistrovala jsem, že Kálí odešla, ale zanechala mě ve společnosti dvou odporně bílých Nižších s chapadly, ze kterých kapal sliz.
Byl trochu problém si jich nevšimnout, když po mě lezli a vzhledem k tomu, že mi trhali šaty, tak bylo celkem jasné, co měli v úmyslu.
Ještě ve věznici bych šílela a bránila, jak jen mohla, ale teď pro mě mé tělo znamenalo pouze něco, co mě tady drží a způsobuje bolest. Už mi bylo jedno, co se s ním stane.
Zaslechla jsem tiché zaskřípění dveří.
Kálí se vrátila, čehož si vzrušení démoni všimli, až když se jim do těla zabodla dýka.
Že by se Kálí nelíbilo znásilňování? To se mi nějak nezdá.
"Ne, nemůžeme je shodit, mohli by vypustit jed. Musíme je opatrně, ale pokud jsou zaháknutí, tak jí to bude pěkně bolet," zaslechla jsem hluboký mužský hlas v řečtině.
Halucinace?
Nebo přišel můj otec, jak tvrdila Kálí, ačkoli vůbec netuším, co tím myslela. Můj otec je přece v Athénách.
Tišší a podivně povědomý hlas vyjeknul něco, čemu jsem nerozuměla.
"Myslel jsem chapadla zaháknuté takovými háčky do kůže tak nevyšiluj. Vlastně bych řekl, že to nestihli," přerušil ho ten první podrážděně.
Jeho hlas se mi líbil.
Bylo v něm něco jiného, co mě uklidňovalo.
"Stejně je asi mrtvá," pronesl první hlas lhostejně."
"Přece nemůže být mrtvá, cítím, že je ještě na živu. Musí být," protestoval ten druhý a hlasem mu protékala panika.
Odkud ho jen znám?
"Já tomu tvému šestému smyslu nevěřím jako Diana. Jediní lidé, co dokáží něco nadpřirozeného jsou čarodějnice. Klidně může být naživu, ale buď umírá nebo je v bezvědomí."
"A to jsi zjistil kde?"
Z jeho tónu mi došlo, že se mu jeho společník příliš nezamlouvá.
"Já na rozdíl od tebe, človíčku, mám doopravdové magické schopnosti, díky kterým se dozvím mnoho věcí."
"Třeba co?" zeptal se vyzývavě.
"Třeba, že přimět tě, aby si odešel s těmi ostatními čarodějnicemi, by dalo dost velkou práci, čímž by se ztratila spousta času, tak jsem tě nechal jít se mnou."
"Ničím by jsi mě neudržel stranou," řekl ten druhý sebejistě.
"Ty nemáš ani ponětí, co dokážu. Nenarážím často na osoby, které bych nedokázal přimět k čemukoli, co si zamanu," pronesl ten s tím nádherným hlasem temně, spíš sám pro sebe.
Náhle jsem ucítila dobře známý pocit trhání kůže, ale ti slizcí tvorové se odkulili stranou.
Zaslechla jsme ostré syknutí.
"Co jí to provedli?" ptal se druhý hlas zděšeně a rozzuřeně.
"Mučili jí," odpověděl první hlas prázdně, až jsem zapochybovala, jestli cítí nějaké emoce.
Náhle jsem ucítila, jak polevila bolest v rukou a já se mohla hýbat, ale bylo mi to jedno.
"Jsi vzhůru? My ti nic neuděláme. Přišli jsme tě zachránit," zašeptal první hlas latinsky.
Zachránit? Pozdě.
"Pokud mě slyšíš, tak mi dej nějaké znamení. Prosím," požádal zoufale.
Náhle mě popadla neočekávaná chuť udělat o co mě ten andělský hlas požádal.
Otevřela jsem oči a spatřila jsem toho nejkrásnějšího kluka, kterého jsem kdy viděla.
Pleť bílá jako čerstvě napadaný sníh zářila ve tmě, až to vyvolávalo dojem svatozáře.
Do obličeje mu padaly vlasy barvy obsidiánu.
Rysy měj jemné, což by mohlo působit křehce, nebýt toho děsivého pohledu jeho očí, které byly ještě temnější než vlasy a bez sebemenší známky emoce.
Vždy jsem si myslela, že vyleštěný obsidián má ten nejtmavší odstín černé, který existuje, ale nyní jsem zjistila,, že jsem se mýlila.
"Dasiy!" vykřikl ten povědomý hlas.
Neochotně jsem od toho krasavce odtrhla zrak a zaměřila se na kluka o pár centimetrů menšího s kaštanově hnědými oči a vlasy.
"Scotte," vydechla jsem nevěřícně.
Co tady dělá?
Se Scottem jsem chodila, protože byl hezký, oblíbený, ale především protože byl normální.
Opravdu byl ten poslední člověk, o kterém by jste si pomysleli, že má něco společného s nadpřirozenem.
A teď se ocitl na místě zaplněném čarodějnicemi a démony.
"Žije! Díky Bohu!" vykřikl úlevně.
"Neboj se. Dostaneme tě odsud."
A k čemu to bude? Už jsem domů nechtěla.
Přála jsem si, aby to konečně skončilo.
Znovu bych viděla Carol.
"Nechte mě tu. Nechte mě zemřít," zachroptěla jsem.
Scottovi se z obličeje vytratila veškerá barva, která se objevila po zjištění, že žiju.
"Vím, že se cítíš strašně, ale vyléčíš se a budeš zase jako dřív."
Ten neznámý si pohrdavě odfrknul.
"Zabili Carol, byla moje nejlepší kamarádka," prozradila jsem dutě, "a já za ní půjdu kamkoli."
"Ale ne na smrt. Máš přece další přátele, pro které můžeš žít," domlouval mi Scott.
To myslí holky ze školy, které právě diskutují o nejlepším laku na nehty a mé zmizení řeší, jen aby byly zajímavé?
"Tvoje nejlepší kamarádka nezemřela přirozeným způsobem, ale zavraždili jí. To se tady budeš jenom poraženě válet a litovat se, zatímco probíhá vraždění osob, které jsou stejně důležité pro někoho jiného. Dovolíš, aby jim to prošlo?" ozval se ten první.
Pobouřeně jsem se k němu otočila s ostrou odpovědí na jazyku.
Co ten, sakra, věděl?
Zarazila jsem se, jakmile jsem mu pohlédla do očí.
Předchozí bezcitnost se vytratila a nyní jsem viděla jen mírný zájem a především pochopení.
On věděl, došlo mi.
Zamyslela jsem se nad jeho slovy a ucítila, jak se mi do žil vlévá vztek zaplňující prázdnotu.
Vzpomněla jsem si na ostatní dívky, které zemřely rukou Kálí. I ony musely mít rodinu a přátele, kteří pro mě budou truchlit. Ale nejde jenom o ně. Kolikrát se ve zprávách mluvilo o brutálních vraždách? Kolikrát jich asi měli na svědomí démoni? Takhle to nemůže pokračovat. Někdo proti tomu musí něco udělat.
Rada se sice démonům vyhýbá seč může a nikdy proti nim brojit nebude, ale to neznamená, že nesmím já.
Pravděpodobnost, že tímhle životním stylem dosáhnu vysokého věku je sice mizivá, ale pokud jich stáhnu aspoň pár sebou, tak to zato stojí.
To ovšem znamená, že se odsud musím dostat a žít.
Pomalu a opatrně jsem se zvedala na své roztřesené nohy, které se pode mnou podlamovaly.
Scott mi přiskočil na pomoc, ale já jí odmítla.
Tohle musím zvládnout sama, musím být silná.
"Daisy," představila jsem se, ačkoli mé jméno musel slyšet od Scotta a napřáhla ruku.
"Tristan," odpověděl po chvíli a stiskl mi ruku.
Z nějakého důvodu jsem si představovala, že bude studený jako led, proto mě překvapilo, že ten dotyk byl jako bych se dotkla rozpáleného topení.
Možná je to tím, že jsem se za tu dobu proměnila v kostku ledu a už si to ani neuvědomovala.
A nebo to taky mohla způsobit ta strašná spálenina, která se táhla po prstech a po dlani jeho pravé ruky a ostře kontrastovala s jeho bledou kůží. Vlastně trochu připomínala ty, které jsem měla kolem zápěstí. Vzpomněla jsem si na tu ohnivou věc, kterou jsem byla svázána, a na to jak po jejich příchodu zmizela. Musel se popálit, když jí ze mě strhával.
Zaplavila mě vlna vděčnosti. Vůbec mě neznal, ale přesto se ochotně zranil při mé záchraně.
Odtrhla jsem pohled od jeho obrovských dlaní, proti kterým ty moje působily jako ruce dítěte, a pohlédla mu do očí.
Překvapeně na mě hleděl.
"Ty se mě nebojíš," vydechl.
Zamračila jsem se.
"Ne, měla bych?"
"To ale znamená …."
Větu nedokončil a bleskurychle sáhl pro dýku a otočil se.
V polovině pohybu však znehybněl.
Šokovaně jsem zírala, jak stojí, ne nepodobný figuríně, s dýkou připravenou k hodu.
Ani roztažené prsty se mu nezachvěly.
Co to má být?
"Tak toho bychom měli," zaslechla jsem dívčí hlas a temná postava vyšla ze stínu.
Brada mi spadla až k podlaze.
"Dello," vydechla jsem nevěřícně.
Opravdu to byla ona.
Co to udělala Tristanovi? Proč?
Možná ho považovala za démona.
Ale hlavně jak? Můj pohled sjel na její krk.
Žádný náhrdelník nebo řetízek, na který se skvostný náhrdelník přeměňuje, aby nebudil pozornost zlodějů.
Tak jak tedy mohla kouzlit?
Navíc tak mocné kouzlo po dlouhé době a ještě ke všemu oslabená?
To se mi nezdá.
A co to má, proboha, na sobě?
Poprvé za celou dobu mého věznění si sundala staromódní černý kabát, takže odhalila nějaký bílý hadr.
"A teď vy," zašeptala a postoupila o krok blíž.
To nás chce taky začarovat? Vždyť je taky unesená? Že by se zbláznila?
Scott mě strčil za sebe, připravený mě chránit.
Docela by mě zajímala, co by asi mohl člověk udělat.
"Co to provádíš, Dello? Vždyť my jsme na tvé straně," vykřikla jsem.
Už jsem nechtěla zemřít.
"To, co musím," odpověděla a napřáhla svou vychrtlou, téměř průsvitnou ruku, takže jsem spatřila černé tetování obepínající její zápěstí.
Had kousající se do ocasu. Proč mám pocit, že to znamená něco důležitého?
Scott to zahlédl také a zalesklo se mu v oříškových očích.
"Co musíš?" zeptal se mírně.
"Tebe a toho démona zabít ji zneškodnit a odvést Kálí," odpověděla.
Zalapala jsem po dechu. Ona slouží Kálí. Ale proč? Slíbila, že jí pustí?
"Ale ty to nechceš udělat," ozval se Scott laskavě.
Sakra, vzpamatuj se" Ona tě chce zabít. Teď není vhodná chvíle na to být milý.
Zesmutněla.
"A proč bych nechtěla?"
"Protože jsi dobrý člověk. Oh, promiň, démon."
Démon?! Della je démon! Jak jsem mohla být tak pitomá?
"Dobrý démon neexistuje. Jsme plni zla."
"To není pravda. Je skupina démonů, která zabíjí jiné démony, aby zlepšili svět. On patří k nim," kývl hlavou k Tristanovi.
On je taky démon?
Zaplavila mě vlna zklamání a vzteku.
Proč se teď najednou všichni mění v démony? Už nemůžu nikomu věřit.
"Že zrovna ty mluvíš o pravdě! Vždyť mi tu celou dobu lžeš! Já vycítím pravdu a lež! A ty si neřekl jediného pravdivého slova!" zaječela.
Z očí jí vymizelo bělmo a byly celé černé. Vybavila jsem si, jak vypadaly Caroliny, když zemřela. Úplně stejné! Della, ale na rozdíl od ní stále žila. Bohužel. Nenávidím démony.
"Stojím v démonickém doupěti a dívám se na tebe," prohlásil Scott.
Proč to říká? Vždyť to vidíme.
"Byla to lež?" zdvihnul jedno obočí.
Della se zmateně zamračila.
"Cítím lež, ale zcela očividně to lež není. Nechápu, jak je to možné."
"Právě jím zmrzlinu," pokračoval Scott, "je to pravda nebo lež?"
"Co je to zmrzlina?" zeptala se Della zvědavě. "Ne, počkej, na tom nezáleží, cítím pravdu, ale ty nic nejíš. To ovšem znamená …" opřela se o stěnu.
Vypadala, že se jí udělalo špatně.
"Že celý můj život byla lež. Obrátila mou schopnost vzhůru nohama."
"Necháš nás tedy jít?" přerušila jsem její hysterický výjev.
Scott mi stiskl ruku a nesouhlasně se na mě zahleděl.
Zvláštní. Scott se mnou vždy souhlasil, nikdy neprotestoval a vždy se mě zastal.
"Omlouvám se," zavrtěla hlavou a moje srdce pokleslo.
"Ráda bych, ale nemůžu. Musím jí poslouchat."
Scott se zadumaně zamračil a pak vytřeštil oči, jako by mu právě něco došlo.
"Ona, Kálí, je tvá matka, že?"
Della němě přikývla.
Její matka? Jako že je její dcera? Ale fuj.
"Opravdu chceš poslouchat matku, která s tebou takhle zachází?"
"Nezáleží na tom, co chci. Nemám na výběr. Stejně je to jedno Narodila jsem se zlá, měla bych si tvou smrt užívat, to, že tak není, pouze dokazuje, že semnou není něco v pořádku," zašeptala nešťastně.
"Nikdo, kdo má duši se nenarodil zlý, vždy máš na výběr, můžeš si zvolit konat dobré věci," prozradil Scott jemně.
"Démoni nemají duši. Nemůžou rozhodovat o svém osudu."
Její již normální černé oči se upíraly na Scotta.
Vypadala, že vůbec nevnímá přítomnost nikoho jiného. Jakoby jí hypnotizoval.
"Ty jí máš, Tristan jí má, všichni z té skupiny, o které jsem mluvil jí mají. Jste výjimky."
"Ale kdyby se mi tahle akce zdařila, tak by mi možná více věřila. Třeba by mi dovolila jít na chvíli ven. Viděla bych slunce, možná i moře a ochutnala bych hranolky," pronesla zasněně a slova slunce, moře a hranolky vyslovovala, jako by se jednalo o svatá slova.
"Slyšela jsem o tom mluvit vězněné čarodějnice a od té doby po těch zážitcích prahnu."
Nikdy neviděla slunce? Nikdy neslyšela šumění moře? Nikdy neochutnala hranolky?
Mám úžasné rodiče.
"Tak odejdi s námi, přidáš se k té skupině. Oni tě nebudou věznit. Splníš si svá přání a zažiješ mnoho krásných zážitků," Scottovi se zadrhával hlas.
Della vypadala, že to zvažuje.
Prosím. Prosím. Prosím" žebrala jsem v duchu.
V boji proti ní bychom neměli šanci.
Její tvář náhle ztvrdla.
"Dobrá, ale musím ještě něco vyřídit."
Oddechla jsem si.
"Co?" zeptal se Scott se zájmem.

"Zabít Kálí."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 LussyNda LussyNda | Web | 21. února 2014 v 14:54 | Reagovat

budu dělat ikonky k sobě na blog k Affs mohla by si mi prosím napsat co chceš na ikonku??? Děkuji :-)

2 LussyNda LussyNda | Web | 22. února 2014 v 9:39 | Reagovat

ahoj ja vím že jsem tady moc dlouho nebyla a omlouvám se moc práce, ale teď budu chodit často :-)

3 Seléna Seléna | 27. února 2014 v 15:57 | Reagovat

pěkná kapitolka, ale popravdě , jserm divná ale kapitolky s daisy mě moc neberou, máš radši Ann aNicka... ty kapitoly snimi jsou mnohokrát dokonalejší avíce mě baví:-) jinak tahle byla taky skvělá arozhodně se těším na další

4 Porcelánová baletka Porcelánová baletka | Web | 28. února 2014 v 16:44 | Reagovat

Tak ten konec mě dostal

5 Erin Erin | Web | 25. března 2014 v 17:22 | Reagovat

Už by to chtělo pokráčko... jakože jen tak mimochodem :-D
Ne, to bylo hned na začátek zlý. Nevím, proč jsem nebyla schopná napsat koment dřív. Každopádně, Tristan byl boží :3 Zbožňuju jeho postavu. Chtěla bych ho poznat i ve skutečnosti. Sice bych se asi rozsypala, ale tak... za ten krátký pohled by to stálo :3 Od doby, co se do toho vložila Della jsem si myslela, že je nenechá na pokoji, ale docela překvapila. Teď jenom samozřejmě, aby se něco neposralo. Což přijde skoro zákonitě. Ale jsem fakt zvědavá, co chtěl Tristan říct a nestihl to. A taky, jak to s těma dvěma bude.

6 Tessinka Tessinka | 1. dubna 2014 v 10:06 | Reagovat

Super kapča :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama