29. Kapitola

12. února 2014 v 16:29 | Alice Shinshekli |  Bojovníci Temnot
29. Kapitola
Omlouvám se za tak dlouhou neaktivitu. Nejdřív uzávěrka, potom nemoc, lyžák a teď zase nemoc. Za ten konec se omlouvám, 30. mám napsanou, tak vám jí sem hodím, jen co jí přepíšu, ale možná tušíte, že bude z pohledu Daisy (Erin, můžeš se těšit na Tristana), 31. se píše, ale v sobotu jedu na hory, tak nevím jestli to stihnu.
A děkuji všem, kdo komentovali za podporu. :-D

Anna
Museli jsme být velmi opatrní. Sice Marisu nemám zrovna v lásce, ale uznávám, že patří mezi nejlepší, takže by stačil jediný neuvážený krok nebo bychom se dostali příliš blízko a zaregistrovala by nás.
Takže zrovna nepomáhalo, že jsem byla stále ještě rozklepaná ze sestupu, který jsem si i přes všechny negativní okolnosti užila.
Dala jsem si předsevzetí, že pokud přežijeme a všechno dobře dopadne, tak si promluvím s Nickem o nastalé situaci.
Nemůže mě přece v jednu chvíli líbat, v druhou ignorovat a ve třetí se chovat přehnaně ochranitelsky, což vyústilo v úmyslné nechání se porazit démonem, což se mohlo stát osudným.
Díky jeho chování při přípravách na bitvu jsem se bála, že mě s sebou nebude chtít vzít, abych ho nezdržovala či mu nějak jinak nepřekážela, ale po té scéně s pterodaktylím démonem se zdálo, že mi začal trochu důvěřovat.
Trochu jsme zrychlili tempo, protože Marisa vešla do nějaké boční chodbičky, tudíž zmizela z dohledu.
Kdybych jí neviděla, jak tam míří, tak bych si odbočky ani nevšimla, což svědčilo o tom, že tu není poprvé a to nepůsobilo moc důvěryhodně.
Nick musel sklonit hlavu, aby se do tunelu vešel. Ještě, že tu s námi není Erik. Pokud Nick měl problém se sem vejít, tak on by se musel plazit.
Tahle cesta byla mnohem temnější, stísněnější a především nepřehlednější.
Netrvalo dlouho a Marisu jsme ztratili. Kdyby jenom ji, ale my ztratili i sami sebe.
Bloudili jsme a snažili se najít cestu z chladného a vlhkého labyrintu, ale zamotávali jsme se do toho čím dál tím víc.
Byla by tu fascinující školní exkurze, už několikrát jsme zakopla o stalagmit a vrazila do stalagnátu. Nick měl pro změnu problém se stalaktity.
Pousmála jsem se, když jsem si vzpomněla, jak jsem je ve škole nemohla rozeznat a Bella mi vysvětlovala rozdíly.
Bella vždy všechno uměla, teď už chápu proč.
Nyní jsem při vzpomínce na Bellu ucítila naději, měly jsme nádherné přátelství a já doufala, že snad nějak půjde obnovit.
Boty mi klouzaly ve vodě, která mi sahala skoro až po kolena.
Doufám, že si nás Marisa nevšimla a nevlezla sem s úmyslem nás utopit.
To by byla blbost, vždyť démoni kyslík nepotřebují.
Ale co když je to nějaká otrávená voda?
Opravdu bych měla přestat s těmi fantaziemi. Otrávená voda? Co je to nesmysl?
Někdy bych potřebovala umět vypnout mozek.
Opět mi podklouzla noha a já ucítila dobře známý pocit, který máte, když ztratíte rovnováhu a moc dobře víte, že spadnete na zadek, ale nemůžete s tím nic udělat.
Pokusila jsem se aspoň udělat pár kroků, abych získala rovnováhu, ale bez úspěchu.
Kecla jsem si do vody, kde jsem si stačila s úlekem uvědomit, že se pod ní na tomto místě nenachází půda, než jsem se propadla někam do neznáma.
Celá promočená jsem sklouzla po nějaké napodobenině vodopádu zase na pevnou zem, kde jsem se s úlevou zdvihla.
Dnes už jsem přežila tolik blížících se smrtí, že už jsem to ani nedokázala spočítat.
Když jsem se trochu vzdálila od vodopádu, tak jsem zaslechla rány.
Zamířila jsem směrem, kde jsem odhadovala zdroj.
Nenápadně jsem vykoukla za roh, co se děje a spatřila suchou, osvětlenou místnost.
V ní stála Marisa bojujíce se ženou v bílém hábitu.
Tak ona nás nezradila, došlo mi.
Poznala, že boj s Nižšíma nemá cenu, tak zamířila zabít hlavouna.
Se zvědavostí jsem zaměřila svůj zrak na Vyšší démonku.
Nepředstavovala jsem si je staré.
Vzhled stařeny jí však vůbec neupíral na nebezpečnosti.
Pohybovala se rychle a mrštně jako had a kdyby bojovala se slabším protivníkem, tak bych nepochybovala o jejím vítězství.
Marisa si ale nevedla vůbec špatně. S trochou štěstí by mohla vyhrát.
Teď se jí povedl nádherný výpad, kterým své protivnici vyrazila dlouhou zahnutou dýku z ruky.
Ta se ovšem nenechala zaskočit a v uvolněné dlani se jí zjevil ohnivý bič.
V mysli se mi objevil obraz mého boje s Marisou. Neměla jsem sebemenší šanci, dokud jsem nevytáhla tuto nebezpečnou zbraň.
Pravděpodobně by mě porazila i tak, ale ztuhla a vyděšeně vycouvala.
Okamžitě jsem se vrhla do boje a strhla jí k zemi, což se mi podařilo jen taktak.
Bunda jí už stačila chytit.
Rychle jsem jí sundala a odhodila, než jí stihla popálit.
Její oči přeply z démonického stylu, takže vypadala jako vyděšená lidská holka, která si zakrývala obličej, aby nemusela vidět tu hrůzu.
Ruce ale byly pokryty děsivými jizvami a zčernalými popáleninami, které rozhodně nebyly způsobené nedávno.
Vyskočila jsem a čelila démonické stařeně.
Ohnala jsem se po ní svým ohnivým bičem, ale to byla chyba.
Bič vybuchl a oheň pohlcoval vše okolo, řídící se rozkazy démonky.
Vybavila jsem si Nataliina slova, že ten bič někdy nesmím použít na ohnivého démona, protože by se mi vymstilo.
Vypadá to, že měla pravdu.
Koutkem oka jsem zahlédla Nicka, který se snažil využít momentu překvapení, ale oheň ho k ní nepustil.
Oba dva nás porazila a spoutala ohnivým bičem.
Jenom Marisu z nějakého důvodu nechala být. Ta se ovšem schoulila do klubíčka a nehýbala se.
"Tak kohopak to tu máme?" zeptala se potěšená naší agonií způsobenou ohnivým bičem dotýkajícím se naší pokožky.
"S dcerou Asmodea jsem se setkala již dřív, ale netušila jsem, že je tak dobrá bojovnice.
Kdybych já měla tak schopnou dceru, tak bych jí nenechala u obchodu s dušemi, ale naneštěstí je má dcera naivní budižkničemu, tak jsem jí musela šoupnout do vězení, aby mi nedělala ostudu," netvářila se, že by jí to nějak mrzelo.
"A ty," přešla k Nickovi, přičemž se její tvář rozzářila. "Ty jsi syn Abaddonův."
V těch jménech jsem se ztrácela, ale tohle mi znělo trochu povědomě.
Sehnula se a pohladila ho po tváři.
Nick sebou cukl a pokusil se odsunout, ale neměl kam.
"Tobě bych možná dala šanci změnit svou loajalitu. Mám ráda děti Abaddonovi. Vědí, co je pro ně dobré. O to se Abaddon postaral."
"Vás nikdy poslouchat nebudu," odsekl Nick znechuceně.
Zasmála se.
"Ale to tě zabiji, to bys přece nechtěl."
Hrdina v knize by jistě řekl: "Radši zemřu." Nebo něco podobného.
Nick však jenom sklonil hlavu.
"To bych nechtěl," zašeptal téměř neslyšně.
Co to má být? Přece se k ní nepřidá? To by Nick neudělal. Ale možná hraje nějakou hru.
"Já věděla, že budeš mít rozum."
Nakonec zamířila ke mně.
Prohlédla si mě a ve vrásčitém obličeji se jí objevil zmatek.
"Z tebe cítím lidskost. Kdo je tvůj rodič?"
Zarytě jsem se dívala do země snažíce se nedat najevo, jakých rozměru dosahuje můj strach.
"Ty to nevíš. Vyrostla jsi mezi tou havětí," ušklíbla se pohrdavě.
"Tak," pokračovala konverzačním tónem, jako bychom si spolu dávali čaj, "kde jste se tady vzali? Prostě jste se sem, jen tak přihrnuli, nebo jste měli ještě jiný důvod?"
"Hledali jsme čarodějnice," odpověděl váhavě Nick.
"To jste si toho všimli i vy? Pán by nebyl nadšený, ale naštěstí mám, co jsem hledala, takže takové drobnosti nebude řešit. Já totiž splnila Jeho úkol," zapýřila se sama se sebou spokojená.
"Má totiž dceru s nějakou čarodějnickou kurvou, která s ní utekla a ukryla jí kouzly. A Pán ten úkol svěřil mně, Kálí - té která byla prohlášena za černou bohyni - čímž mi prokázal obrovskou úctu," očividně se chtěla pochlubit.
"A já jí našla, takže budu bohatě odměna," téměř zavýskla.
"Ale teď je čas na tvou smrt," vesele ke mně přiskočila a položila mi dýku na krk.
Srdce se mi prudce rozbušilo a já se neodvažovala ani dýchat, abych se náhodou nenabodla.
"Ne, to nemůžeš udělat!" zařval Nick.
Zamračila se.
"Chceš snad místo ní zemřít ty?" zeptala se opět s úsměvem, jistá si odpovědí.
"Pokud to znamená, že bude žít, tak ano."
Obě jsme naráz zalapaly po dechu.
Ne! Nemůže kvůli mně zemřít"
"Neposlouchejte ho, asi se praštil do hlavy a teď blouzní," snažila jsem se jí přesvědčit.
Ignorovala mě.
"Copak ti otec neukázal, co tě čeká?"
"To je mi jedno."
"Ještě jsem neslyšela Abaddonovo dítě říkat, abych tě zabila. Vědí, že nesmí zemřít. A nezemřou pouze, když budou mocní. Ty si mocný byl, ale láska k ní tě oslabuje," při slově láska vypadala, že začne zvracet.
"A proto zemřeš."
"Ne!" zaječela jsem zoufale. "Klidně mě zabij, ale jeho nech žít," žebrala jsem.
"Neboj se, ty zemřeš také a on se na to bude dívat. Ale jak tě zabít?" zamyslela se.
Pak se rozzářila.
"Už to mám, zemřeš jako ty čarodějnice. Krev našeho Pána, samotného Lucifera ti roztrhá žíly na kusy."
Vytáhla malou lahvičku plnou černé tekutiny.
"Ještě, že přišla nová zásilka včas," libovala si. "A pamatuj si, že tenhle způsob si jí způsobil ty," obrátila se na Nicka, "nebýt tvé rebelie, tak bych jí jednoduše podřízla, ale přinutil si mě myslet kreativněji."
Rozřízla mi ruku a otevřela lahvičku.
"Ne!" protestoval Nick, zatímco se snažil přetrhnout bič, ale nešlo to.
Tohle je konec, došlo mi. Teď zemřu.
Podívala jsem se na Nicka, usmála se a konečně našla odvahu vyslovit ty slova.
"Miluji tě."

Ztuhl a zíral na mě. Poté otevřel pusu k odpovědi, ale to už mi Kálí nalila tekutinu do žíly, takže zanikla v mém bolestném křiku.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Tessinka Tessinka | 13. února 2014 v 8:54 | Reagovat

pane jo !!!! nádherná kapitola !!! :D ale radši bych další kapitolu z pohledu Anny :DD

2 Alice Shinshekli Alice Shinshekli | E-mail | Web | 14. února 2014 v 18:59 | Reagovat

[1]: To chápu, ale příběhy Daisy a Anny se začínají prolínat a ten Daisyin je potřeba dřív. Myslím, že poslední věta 30. kapitoly napoví proč.

3 Erin Erin | Web | 14. února 2014 v 19:58 | Reagovat

Za ten konec bych nejraději po tobě něco těžkého hodila -_- (samozřejmě mě neber vážně) To se prostě nedělá, takové konce, krucipísek! :-D A to ještě jako budeme muset počkat na 32. kapitolu, abychom se dozvěděli, co s nimi bude? Je mi jasné, že z příběhu nezmizí. Možná zemřou, spíš ne, ale z příběhu je určitě nevynecháš a něco vymyslíš. Ale stejně. Navíc ta její poslední věta--> "Vidíš Nicku, ty tupče?" Přesně tohle se mi honí hlavou a klidně mu to vyřiď, páč jestli se jí něco stane, bude to jeho chyba. Bylo sice šlechetný, že by zemřel za ní, ale to nic nemění na tom, že ji začal ignorovat.
Nehorázně se na další kapitolu těším. Já nevím, ale mě pohled Daisy nevadí, naopak jsem někdy ráda, že se můžeme podívat i na jinou stranu barikády. A já mám už teď asi miliardu verzí, to bude dělat Tristan v kapitole, kde je Daisy. Moje zvědavost je na maximální úrovni, takže jen tak dál.
PS: Pokus se užít si hory. My letos jedeme na lyžák taky, ale tento rok to chytli akorát chudáci, páč tohle není zima. Tak snad budete mít sníh a užiješ si to :-)

4 Alice Shinshekli Alice Shinshekli | E-mail | Web | 14. února 2014 v 20:49 | Reagovat

[3]: Díky. Lyžák už vlastně byl, zítra jedu s tátou do Rakouska, takže tam by snad sníh měl být.
Jo, a mimochodem 30. je přednastavená na středu. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama