Únor 2014

30. Kapitola

19. února 2014 v 8:00 | Alice Shinshekli |  Bojovníci Temnot
30. Kapitola
Daisy
Strašlivý tlak na mou hlavu přestal, ale to klidně mohlo znamenat, že se chystá něco horšího. Ne, že bych si něco horšího dokázala představit. Už jsem chápala, co Kálí myslela, když říkala, že se zaměřuje na psychiku. Fyzická bolest, kterou jsem cítila, když mě rozřezávala na kusy a spalovala mi kůži tou strašnou ohnivou věcí, až jsem toužila po smrti, se tomu v mé hlavě nemohla rovnat.
A to se prý, pokud jsem dobře slyšela, držela zpátky, protože mě nechtěla zničit tak, že bych už nebyla užitečná.
Nechápu, jak si představuje, že budu v budoucnu fungovat. Zvlášť po tom, co jsem viděla, že se stalo mé nejlepší kamarádce. To bylo horší než mučení.
Pomalu jsem začínala vnímat okolí.
Předtím jsem nebyla v bezvědomí, ačkoli jsem k němu několikrát neměla daleko, ale dala si zatraceně dobrý pozor, abych neomdlela, přesto můj mozek ztratil schopnost přijímat informace z okolí, ale teď se vracel k funkčnosti.
Bohužel. Vůbec by mi nevadilo, kdyby úplně vypnul. Nebo třeba zapomněl, že musí přikazovat tělu, aby vykonávalo funkce, nutné pro život, takže bych se dočkala bezbolestného klidu.
Takové štěstí jsem ale neměla, takže jsem zaznamenala, že ležím na studené tvrdé hrbolaté zemi.
Ruce jsem stále měla svázané tou ohnivou věcí, takže jsem je mohla rovnou strčit do plamenů a pálilo by to míň.
Zaregistrovala jsem, že Kálí odešla, ale zanechala mě ve společnosti dvou odporně bílých Nižších s chapadly, ze kterých kapal sliz.
Byl trochu problém si jich nevšimnout, když po mě lezli a vzhledem k tomu, že mi trhali šaty, tak bylo celkem jasné, co měli v úmyslu.
Ještě ve věznici bych šílela a bránila, jak jen mohla, ale teď pro mě mé tělo znamenalo pouze něco, co mě tady drží a způsobuje bolest. Už mi bylo jedno, co se s ním stane.
Zaslechla jsem tiché zaskřípění dveří.
Kálí se vrátila, čehož si vzrušení démoni všimli, až když se jim do těla zabodla dýka.
Že by se Kálí nelíbilo znásilňování? To se mi nějak nezdá.
"Ne, nemůžeme je shodit, mohli by vypustit jed. Musíme je opatrně, ale pokud jsou zaháknutí, tak jí to bude pěkně bolet," zaslechla jsem hluboký mužský hlas v řečtině.
Halucinace?
Nebo přišel můj otec, jak tvrdila Kálí, ačkoli vůbec netuším, co tím myslela. Můj otec je přece v Athénách.
Tišší a podivně povědomý hlas vyjeknul něco, čemu jsem nerozuměla.
"Myslel jsem chapadla zaháknuté takovými háčky do kůže tak nevyšiluj. Vlastně bych řekl, že to nestihli," přerušil ho ten první podrážděně.
Jeho hlas se mi líbil.
Bylo v něm něco jiného, co mě uklidňovalo.
"Stejně je asi mrtvá," pronesl první hlas lhostejně."
"Přece nemůže být mrtvá, cítím, že je ještě na živu. Musí být," protestoval ten druhý a hlasem mu protékala panika.
Odkud ho jen znám?
"Já tomu tvému šestému smyslu nevěřím jako Diana. Jediní lidé, co dokáží něco nadpřirozeného jsou čarodějnice. Klidně může být naživu, ale buď umírá nebo je v bezvědomí."
"A to jsi zjistil kde?"
Z jeho tónu mi došlo, že se mu jeho společník příliš nezamlouvá.
"Já na rozdíl od tebe, človíčku, mám doopravdové magické schopnosti, díky kterým se dozvím mnoho věcí."
"Třeba co?" zeptal se vyzývavě.
"Třeba, že přimět tě, aby si odešel s těmi ostatními čarodějnicemi, by dalo dost velkou práci, čímž by se ztratila spousta času, tak jsem tě nechal jít se mnou."
"Ničím by jsi mě neudržel stranou," řekl ten druhý sebejistě.
"Ty nemáš ani ponětí, co dokážu. Nenarážím často na osoby, které bych nedokázal přimět k čemukoli, co si zamanu," pronesl ten s tím nádherným hlasem temně, spíš sám pro sebe.
Náhle jsem ucítila dobře známý pocit trhání kůže, ale ti slizcí tvorové se odkulili stranou.
Zaslechla jsme ostré syknutí.
"Co jí to provedli?" ptal se druhý hlas zděšeně a rozzuřeně.
"Mučili jí," odpověděl první hlas prázdně, až jsem zapochybovala, jestli cítí nějaké emoce.
Náhle jsem ucítila, jak polevila bolest v rukou a já se mohla hýbat, ale bylo mi to jedno.
"Jsi vzhůru? My ti nic neuděláme. Přišli jsme tě zachránit," zašeptal první hlas latinsky.
Zachránit? Pozdě.
"Pokud mě slyšíš, tak mi dej nějaké znamení. Prosím," požádal zoufale.
Náhle mě popadla neočekávaná chuť udělat o co mě ten andělský hlas požádal.
Otevřela jsem oči a spatřila jsem toho nejkrásnějšího kluka, kterého jsem kdy viděla.
Pleť bílá jako čerstvě napadaný sníh zářila ve tmě, až to vyvolávalo dojem svatozáře.
Do obličeje mu padaly vlasy barvy obsidiánu.
Rysy měj jemné, což by mohlo působit křehce, nebýt toho děsivého pohledu jeho očí, které byly ještě temnější než vlasy a bez sebemenší známky emoce.
Vždy jsem si myslela, že vyleštěný obsidián má ten nejtmavší odstín černé, který existuje, ale nyní jsem zjistila,, že jsem se mýlila.
"Dasiy!" vykřikl ten povědomý hlas.
Neochotně jsem od toho krasavce odtrhla zrak a zaměřila se na kluka o pár centimetrů menšího s kaštanově hnědými oči a vlasy.
"Scotte," vydechla jsem nevěřícně.
Co tady dělá?
Se Scottem jsem chodila, protože byl hezký, oblíbený, ale především protože byl normální.
Opravdu byl ten poslední člověk, o kterém by jste si pomysleli, že má něco společného s nadpřirozenem.
A teď se ocitl na místě zaplněném čarodějnicemi a démony.
"Žije! Díky Bohu!" vykřikl úlevně.
"Neboj se. Dostaneme tě odsud."
A k čemu to bude? Už jsem domů nechtěla.
Přála jsem si, aby to konečně skončilo.
Znovu bych viděla Carol.
"Nechte mě tu. Nechte mě zemřít," zachroptěla jsem.
Scottovi se z obličeje vytratila veškerá barva, která se objevila po zjištění, že žiju.
"Vím, že se cítíš strašně, ale vyléčíš se a budeš zase jako dřív."
Ten neznámý si pohrdavě odfrknul.
"Zabili Carol, byla moje nejlepší kamarádka," prozradila jsem dutě, "a já za ní půjdu kamkoli."
"Ale ne na smrt. Máš přece další přátele, pro které můžeš žít," domlouval mi Scott.
To myslí holky ze školy, které právě diskutují o nejlepším laku na nehty a mé zmizení řeší, jen aby byly zajímavé?
"Tvoje nejlepší kamarádka nezemřela přirozeným způsobem, ale zavraždili jí. To se tady budeš jenom poraženě válet a litovat se, zatímco probíhá vraždění osob, které jsou stejně důležité pro někoho jiného. Dovolíš, aby jim to prošlo?" ozval se ten první.
Pobouřeně jsem se k němu otočila s ostrou odpovědí na jazyku.
Co ten, sakra, věděl?
Zarazila jsem se, jakmile jsem mu pohlédla do očí.
Předchozí bezcitnost se vytratila a nyní jsem viděla jen mírný zájem a především pochopení.
On věděl, došlo mi.
Zamyslela jsem se nad jeho slovy a ucítila, jak se mi do žil vlévá vztek zaplňující prázdnotu.
Vzpomněla jsem si na ostatní dívky, které zemřely rukou Kálí. I ony musely mít rodinu a přátele, kteří pro mě budou truchlit. Ale nejde jenom o ně. Kolikrát se ve zprávách mluvilo o brutálních vraždách? Kolikrát jich asi měli na svědomí démoni? Takhle to nemůže pokračovat. Někdo proti tomu musí něco udělat.
Rada se sice démonům vyhýbá seč může a nikdy proti nim brojit nebude, ale to neznamená, že nesmím já.
Pravděpodobnost, že tímhle životním stylem dosáhnu vysokého věku je sice mizivá, ale pokud jich stáhnu aspoň pár sebou, tak to zato stojí.
To ovšem znamená, že se odsud musím dostat a žít.
Pomalu a opatrně jsem se zvedala na své roztřesené nohy, které se pode mnou podlamovaly.
Scott mi přiskočil na pomoc, ale já jí odmítla.
Tohle musím zvládnout sama, musím být silná.
"Daisy," představila jsem se, ačkoli mé jméno musel slyšet od Scotta a napřáhla ruku.
"Tristan," odpověděl po chvíli a stiskl mi ruku.
Z nějakého důvodu jsem si představovala, že bude studený jako led, proto mě překvapilo, že ten dotyk byl jako bych se dotkla rozpáleného topení.
Možná je to tím, že jsem se za tu dobu proměnila v kostku ledu a už si to ani neuvědomovala.
A nebo to taky mohla způsobit ta strašná spálenina, která se táhla po prstech a po dlani jeho pravé ruky a ostře kontrastovala s jeho bledou kůží. Vlastně trochu připomínala ty, které jsem měla kolem zápěstí. Vzpomněla jsem si na tu ohnivou věc, kterou jsem byla svázána, a na to jak po jejich příchodu zmizela. Musel se popálit, když jí ze mě strhával.
Zaplavila mě vlna vděčnosti. Vůbec mě neznal, ale přesto se ochotně zranil při mé záchraně.
Odtrhla jsem pohled od jeho obrovských dlaní, proti kterým ty moje působily jako ruce dítěte, a pohlédla mu do očí.
Překvapeně na mě hleděl.
"Ty se mě nebojíš," vydechl.
Zamračila jsem se.
"Ne, měla bych?"
"To ale znamená …."
Větu nedokončil a bleskurychle sáhl pro dýku a otočil se.
V polovině pohybu však znehybněl.
Šokovaně jsem zírala, jak stojí, ne nepodobný figuríně, s dýkou připravenou k hodu.
Ani roztažené prsty se mu nezachvěly.
Co to má být?
"Tak toho bychom měli," zaslechla jsem dívčí hlas a temná postava vyšla ze stínu.
Brada mi spadla až k podlaze.
"Dello," vydechla jsem nevěřícně.
Opravdu to byla ona.
Co to udělala Tristanovi? Proč?
Možná ho považovala za démona.
Ale hlavně jak? Můj pohled sjel na její krk.
Žádný náhrdelník nebo řetízek, na který se skvostný náhrdelník přeměňuje, aby nebudil pozornost zlodějů.
Tak jak tedy mohla kouzlit?
Navíc tak mocné kouzlo po dlouhé době a ještě ke všemu oslabená?
To se mi nezdá.
A co to má, proboha, na sobě?
Poprvé za celou dobu mého věznění si sundala staromódní černý kabát, takže odhalila nějaký bílý hadr.
"A teď vy," zašeptala a postoupila o krok blíž.
To nás chce taky začarovat? Vždyť je taky unesená? Že by se zbláznila?
Scott mě strčil za sebe, připravený mě chránit.
Docela by mě zajímala, co by asi mohl člověk udělat.
"Co to provádíš, Dello? Vždyť my jsme na tvé straně," vykřikla jsem.
Už jsem nechtěla zemřít.
"To, co musím," odpověděla a napřáhla svou vychrtlou, téměř průsvitnou ruku, takže jsem spatřila černé tetování obepínající její zápěstí.
Had kousající se do ocasu. Proč mám pocit, že to znamená něco důležitého?
Scott to zahlédl také a zalesklo se mu v oříškových očích.
"Co musíš?" zeptal se mírně.
"Tebe a toho démona zabít ji zneškodnit a odvést Kálí," odpověděla.
Zalapala jsem po dechu. Ona slouží Kálí. Ale proč? Slíbila, že jí pustí?
"Ale ty to nechceš udělat," ozval se Scott laskavě.
Sakra, vzpamatuj se" Ona tě chce zabít. Teď není vhodná chvíle na to být milý.
Zesmutněla.
"A proč bych nechtěla?"
"Protože jsi dobrý člověk. Oh, promiň, démon."
Démon?! Della je démon! Jak jsem mohla být tak pitomá?
"Dobrý démon neexistuje. Jsme plni zla."
"To není pravda. Je skupina démonů, která zabíjí jiné démony, aby zlepšili svět. On patří k nim," kývl hlavou k Tristanovi.
On je taky démon?
Zaplavila mě vlna zklamání a vzteku.
Proč se teď najednou všichni mění v démony? Už nemůžu nikomu věřit.
"Že zrovna ty mluvíš o pravdě! Vždyť mi tu celou dobu lžeš! Já vycítím pravdu a lež! A ty si neřekl jediného pravdivého slova!" zaječela.
Z očí jí vymizelo bělmo a byly celé černé. Vybavila jsem si, jak vypadaly Caroliny, když zemřela. Úplně stejné! Della, ale na rozdíl od ní stále žila. Bohužel. Nenávidím démony.
"Stojím v démonickém doupěti a dívám se na tebe," prohlásil Scott.
Proč to říká? Vždyť to vidíme.
"Byla to lež?" zdvihnul jedno obočí.
Della se zmateně zamračila.
"Cítím lež, ale zcela očividně to lež není. Nechápu, jak je to možné."
"Právě jím zmrzlinu," pokračoval Scott, "je to pravda nebo lež?"
"Co je to zmrzlina?" zeptala se Della zvědavě. "Ne, počkej, na tom nezáleží, cítím pravdu, ale ty nic nejíš. To ovšem znamená …" opřela se o stěnu.
Vypadala, že se jí udělalo špatně.
"Že celý můj život byla lež. Obrátila mou schopnost vzhůru nohama."
"Necháš nás tedy jít?" přerušila jsem její hysterický výjev.
Scott mi stiskl ruku a nesouhlasně se na mě zahleděl.
Zvláštní. Scott se mnou vždy souhlasil, nikdy neprotestoval a vždy se mě zastal.
"Omlouvám se," zavrtěla hlavou a moje srdce pokleslo.
"Ráda bych, ale nemůžu. Musím jí poslouchat."
Scott se zadumaně zamračil a pak vytřeštil oči, jako by mu právě něco došlo.
"Ona, Kálí, je tvá matka, že?"
Della němě přikývla.
Její matka? Jako že je její dcera? Ale fuj.
"Opravdu chceš poslouchat matku, která s tebou takhle zachází?"
"Nezáleží na tom, co chci. Nemám na výběr. Stejně je to jedno Narodila jsem se zlá, měla bych si tvou smrt užívat, to, že tak není, pouze dokazuje, že semnou není něco v pořádku," zašeptala nešťastně.
"Nikdo, kdo má duši se nenarodil zlý, vždy máš na výběr, můžeš si zvolit konat dobré věci," prozradil Scott jemně.
"Démoni nemají duši. Nemůžou rozhodovat o svém osudu."
Její již normální černé oči se upíraly na Scotta.
Vypadala, že vůbec nevnímá přítomnost nikoho jiného. Jakoby jí hypnotizoval.
"Ty jí máš, Tristan jí má, všichni z té skupiny, o které jsem mluvil jí mají. Jste výjimky."
"Ale kdyby se mi tahle akce zdařila, tak by mi možná více věřila. Třeba by mi dovolila jít na chvíli ven. Viděla bych slunce, možná i moře a ochutnala bych hranolky," pronesla zasněně a slova slunce, moře a hranolky vyslovovala, jako by se jednalo o svatá slova.
"Slyšela jsem o tom mluvit vězněné čarodějnice a od té doby po těch zážitcích prahnu."
Nikdy neviděla slunce? Nikdy neslyšela šumění moře? Nikdy neochutnala hranolky?
Mám úžasné rodiče.
"Tak odejdi s námi, přidáš se k té skupině. Oni tě nebudou věznit. Splníš si svá přání a zažiješ mnoho krásných zážitků," Scottovi se zadrhával hlas.
Della vypadala, že to zvažuje.
Prosím. Prosím. Prosím" žebrala jsem v duchu.
V boji proti ní bychom neměli šanci.
Její tvář náhle ztvrdla.
"Dobrá, ale musím ještě něco vyřídit."
Oddechla jsem si.
"Co?" zeptal se Scott se zájmem.

"Zabít Kálí."

29. Kapitola

12. února 2014 v 16:29 | Alice Shinshekli |  Bojovníci Temnot
29. Kapitola
Omlouvám se za tak dlouhou neaktivitu. Nejdřív uzávěrka, potom nemoc, lyžák a teď zase nemoc. Za ten konec se omlouvám, 30. mám napsanou, tak vám jí sem hodím, jen co jí přepíšu, ale možná tušíte, že bude z pohledu Daisy (Erin, můžeš se těšit na Tristana), 31. se píše, ale v sobotu jedu na hory, tak nevím jestli to stihnu.
A děkuji všem, kdo komentovali za podporu. :-D

Anna
Museli jsme být velmi opatrní. Sice Marisu nemám zrovna v lásce, ale uznávám, že patří mezi nejlepší, takže by stačil jediný neuvážený krok nebo bychom se dostali příliš blízko a zaregistrovala by nás.
Takže zrovna nepomáhalo, že jsem byla stále ještě rozklepaná ze sestupu, který jsem si i přes všechny negativní okolnosti užila.
Dala jsem si předsevzetí, že pokud přežijeme a všechno dobře dopadne, tak si promluvím s Nickem o nastalé situaci.
Nemůže mě přece v jednu chvíli líbat, v druhou ignorovat a ve třetí se chovat přehnaně ochranitelsky, což vyústilo v úmyslné nechání se porazit démonem, což se mohlo stát osudným.
Díky jeho chování při přípravách na bitvu jsem se bála, že mě s sebou nebude chtít vzít, abych ho nezdržovala či mu nějak jinak nepřekážela, ale po té scéně s pterodaktylím démonem se zdálo, že mi začal trochu důvěřovat.
Trochu jsme zrychlili tempo, protože Marisa vešla do nějaké boční chodbičky, tudíž zmizela z dohledu.
Kdybych jí neviděla, jak tam míří, tak bych si odbočky ani nevšimla, což svědčilo o tom, že tu není poprvé a to nepůsobilo moc důvěryhodně.
Nick musel sklonit hlavu, aby se do tunelu vešel. Ještě, že tu s námi není Erik. Pokud Nick měl problém se sem vejít, tak on by se musel plazit.
Tahle cesta byla mnohem temnější, stísněnější a především nepřehlednější.
Netrvalo dlouho a Marisu jsme ztratili. Kdyby jenom ji, ale my ztratili i sami sebe.
Bloudili jsme a snažili se najít cestu z chladného a vlhkého labyrintu, ale zamotávali jsme se do toho čím dál tím víc.
Byla by tu fascinující školní exkurze, už několikrát jsme zakopla o stalagmit a vrazila do stalagnátu. Nick měl pro změnu problém se stalaktity.
Pousmála jsem se, když jsem si vzpomněla, jak jsem je ve škole nemohla rozeznat a Bella mi vysvětlovala rozdíly.
Bella vždy všechno uměla, teď už chápu proč.
Nyní jsem při vzpomínce na Bellu ucítila naději, měly jsme nádherné přátelství a já doufala, že snad nějak půjde obnovit.
Boty mi klouzaly ve vodě, která mi sahala skoro až po kolena.
Doufám, že si nás Marisa nevšimla a nevlezla sem s úmyslem nás utopit.
To by byla blbost, vždyť démoni kyslík nepotřebují.
Ale co když je to nějaká otrávená voda?
Opravdu bych měla přestat s těmi fantaziemi. Otrávená voda? Co je to nesmysl?
Někdy bych potřebovala umět vypnout mozek.
Opět mi podklouzla noha a já ucítila dobře známý pocit, který máte, když ztratíte rovnováhu a moc dobře víte, že spadnete na zadek, ale nemůžete s tím nic udělat.
Pokusila jsem se aspoň udělat pár kroků, abych získala rovnováhu, ale bez úspěchu.
Kecla jsem si do vody, kde jsem si stačila s úlekem uvědomit, že se pod ní na tomto místě nenachází půda, než jsem se propadla někam do neznáma.
Celá promočená jsem sklouzla po nějaké napodobenině vodopádu zase na pevnou zem, kde jsem se s úlevou zdvihla.
Dnes už jsem přežila tolik blížících se smrtí, že už jsem to ani nedokázala spočítat.
Když jsem se trochu vzdálila od vodopádu, tak jsem zaslechla rány.
Zamířila jsem směrem, kde jsem odhadovala zdroj.
Nenápadně jsem vykoukla za roh, co se děje a spatřila suchou, osvětlenou místnost.
V ní stála Marisa bojujíce se ženou v bílém hábitu.
Tak ona nás nezradila, došlo mi.
Poznala, že boj s Nižšíma nemá cenu, tak zamířila zabít hlavouna.
Se zvědavostí jsem zaměřila svůj zrak na Vyšší démonku.
Nepředstavovala jsem si je staré.
Vzhled stařeny jí však vůbec neupíral na nebezpečnosti.
Pohybovala se rychle a mrštně jako had a kdyby bojovala se slabším protivníkem, tak bych nepochybovala o jejím vítězství.
Marisa si ale nevedla vůbec špatně. S trochou štěstí by mohla vyhrát.
Teď se jí povedl nádherný výpad, kterým své protivnici vyrazila dlouhou zahnutou dýku z ruky.
Ta se ovšem nenechala zaskočit a v uvolněné dlani se jí zjevil ohnivý bič.
V mysli se mi objevil obraz mého boje s Marisou. Neměla jsem sebemenší šanci, dokud jsem nevytáhla tuto nebezpečnou zbraň.
Pravděpodobně by mě porazila i tak, ale ztuhla a vyděšeně vycouvala.
Okamžitě jsem se vrhla do boje a strhla jí k zemi, což se mi podařilo jen taktak.
Bunda jí už stačila chytit.
Rychle jsem jí sundala a odhodila, než jí stihla popálit.
Její oči přeply z démonického stylu, takže vypadala jako vyděšená lidská holka, která si zakrývala obličej, aby nemusela vidět tu hrůzu.
Ruce ale byly pokryty děsivými jizvami a zčernalými popáleninami, které rozhodně nebyly způsobené nedávno.
Vyskočila jsem a čelila démonické stařeně.
Ohnala jsem se po ní svým ohnivým bičem, ale to byla chyba.
Bič vybuchl a oheň pohlcoval vše okolo, řídící se rozkazy démonky.
Vybavila jsem si Nataliina slova, že ten bič někdy nesmím použít na ohnivého démona, protože by se mi vymstilo.
Vypadá to, že měla pravdu.
Koutkem oka jsem zahlédla Nicka, který se snažil využít momentu překvapení, ale oheň ho k ní nepustil.
Oba dva nás porazila a spoutala ohnivým bičem.
Jenom Marisu z nějakého důvodu nechala být. Ta se ovšem schoulila do klubíčka a nehýbala se.
"Tak kohopak to tu máme?" zeptala se potěšená naší agonií způsobenou ohnivým bičem dotýkajícím se naší pokožky.
"S dcerou Asmodea jsem se setkala již dřív, ale netušila jsem, že je tak dobrá bojovnice.
Kdybych já měla tak schopnou dceru, tak bych jí nenechala u obchodu s dušemi, ale naneštěstí je má dcera naivní budižkničemu, tak jsem jí musela šoupnout do vězení, aby mi nedělala ostudu," netvářila se, že by jí to nějak mrzelo.
"A ty," přešla k Nickovi, přičemž se její tvář rozzářila. "Ty jsi syn Abaddonův."
V těch jménech jsem se ztrácela, ale tohle mi znělo trochu povědomě.
Sehnula se a pohladila ho po tváři.
Nick sebou cukl a pokusil se odsunout, ale neměl kam.
"Tobě bych možná dala šanci změnit svou loajalitu. Mám ráda děti Abaddonovi. Vědí, co je pro ně dobré. O to se Abaddon postaral."
"Vás nikdy poslouchat nebudu," odsekl Nick znechuceně.
Zasmála se.
"Ale to tě zabiji, to bys přece nechtěl."
Hrdina v knize by jistě řekl: "Radši zemřu." Nebo něco podobného.
Nick však jenom sklonil hlavu.
"To bych nechtěl," zašeptal téměř neslyšně.
Co to má být? Přece se k ní nepřidá? To by Nick neudělal. Ale možná hraje nějakou hru.
"Já věděla, že budeš mít rozum."
Nakonec zamířila ke mně.
Prohlédla si mě a ve vrásčitém obličeji se jí objevil zmatek.
"Z tebe cítím lidskost. Kdo je tvůj rodič?"
Zarytě jsem se dívala do země snažíce se nedat najevo, jakých rozměru dosahuje můj strach.
"Ty to nevíš. Vyrostla jsi mezi tou havětí," ušklíbla se pohrdavě.
"Tak," pokračovala konverzačním tónem, jako bychom si spolu dávali čaj, "kde jste se tady vzali? Prostě jste se sem, jen tak přihrnuli, nebo jste měli ještě jiný důvod?"
"Hledali jsme čarodějnice," odpověděl váhavě Nick.
"To jste si toho všimli i vy? Pán by nebyl nadšený, ale naštěstí mám, co jsem hledala, takže takové drobnosti nebude řešit. Já totiž splnila Jeho úkol," zapýřila se sama se sebou spokojená.
"Má totiž dceru s nějakou čarodějnickou kurvou, která s ní utekla a ukryla jí kouzly. A Pán ten úkol svěřil mně, Kálí - té která byla prohlášena za černou bohyni - čímž mi prokázal obrovskou úctu," očividně se chtěla pochlubit.
"A já jí našla, takže budu bohatě odměna," téměř zavýskla.
"Ale teď je čas na tvou smrt," vesele ke mně přiskočila a položila mi dýku na krk.
Srdce se mi prudce rozbušilo a já se neodvažovala ani dýchat, abych se náhodou nenabodla.
"Ne, to nemůžeš udělat!" zařval Nick.
Zamračila se.
"Chceš snad místo ní zemřít ty?" zeptala se opět s úsměvem, jistá si odpovědí.
"Pokud to znamená, že bude žít, tak ano."
Obě jsme naráz zalapaly po dechu.
Ne! Nemůže kvůli mně zemřít"
"Neposlouchejte ho, asi se praštil do hlavy a teď blouzní," snažila jsem se jí přesvědčit.
Ignorovala mě.
"Copak ti otec neukázal, co tě čeká?"
"To je mi jedno."
"Ještě jsem neslyšela Abaddonovo dítě říkat, abych tě zabila. Vědí, že nesmí zemřít. A nezemřou pouze, když budou mocní. Ty si mocný byl, ale láska k ní tě oslabuje," při slově láska vypadala, že začne zvracet.
"A proto zemřeš."
"Ne!" zaječela jsem zoufale. "Klidně mě zabij, ale jeho nech žít," žebrala jsem.
"Neboj se, ty zemřeš také a on se na to bude dívat. Ale jak tě zabít?" zamyslela se.
Pak se rozzářila.
"Už to mám, zemřeš jako ty čarodějnice. Krev našeho Pána, samotného Lucifera ti roztrhá žíly na kusy."
Vytáhla malou lahvičku plnou černé tekutiny.
"Ještě, že přišla nová zásilka včas," libovala si. "A pamatuj si, že tenhle způsob si jí způsobil ty," obrátila se na Nicka, "nebýt tvé rebelie, tak bych jí jednoduše podřízla, ale přinutil si mě myslet kreativněji."
Rozřízla mi ruku a otevřela lahvičku.
"Ne!" protestoval Nick, zatímco se snažil přetrhnout bič, ale nešlo to.
Tohle je konec, došlo mi. Teď zemřu.
Podívala jsem se na Nicka, usmála se a konečně našla odvahu vyslovit ty slova.
"Miluji tě."

Ztuhl a zíral na mě. Poté otevřel pusu k odpovědi, ale to už mi Kálí nalila tekutinu do žíly, takže zanikla v mém bolestném křiku.