Leden 2014

28. Kapitola

2. ledna 2014 v 23:23 | Alice Shinshekli |  Bojovníci Temnot
28. Kapitola
Trochu opožděně přeji veselé Vánoce a štastný Nový rok. :-D

Anna
Miluji tu úžasnou démonskou bundu. V téhle jeskyni bych bez ní zmrzla. Asi jako Bella, která se snažila ovládnout drkotání zubů, dokud jí Derek nenabídl svou bundu, kterou odmítla a pokračovala v cestě již neslyšně a se vztyčenou hlavou. Teda ne úplně neslyšně, ale tak jak to jen na nedémonickou osobu jde, což znamená, že občas ve tmě škobrtne o kámen a především nahlas dýchá. Teda, ne že by dýchala hlasitěji než normálně, ale Bojovníci dýchali mnohem tišeji, až nezvykle. Zaposlouchala jsem se snažíce se zaregistrovat jediný zvuk, vydávaný démonem, ale nezaslechla jsem ani jediný nádech. A to ani od Nicka jdoucího přímo přede mnou, tudíž jsem měla perfektní výhled na jeho sexy zadek, který … A dost! Neměla bych se nechat rozptylovat výhledem, ať je sebelákavější, takže teď odvrátím pohled. Nebo teď. Nebo až za chvilku.
Ne! Musím s se ovládat! Nejsem holka, která se kvůli hormonu zamilovanosti nemůže soustředit na nic jiného, jsem démonka, tak bych se tak měla chovat. Můžou démonky bláznit jako puberťačky, když se jim zvýší hladina fenyletaleminu?
Tak teď už vážně přestává veškerá sranda. Poměrně dlouhou dobu jsem tvrdě trénovala, abych byla připravená na tuhle situaci, a já se tady trápím svou nešťastnou láskou, přičemž používám slova chycené od Belly, ačkoli si nejsem úplně jistá jejich významem.
Musím najít nějaké závažné téma, které by mou mysl udrželo a zabránilo jí v odbíhání. Tak třeba to, že oni doopravdy nedýchají, z čehož mi přebíhá mráz po zádech. Sice jsem věděla, že nepotřebují kyslík, ale stejně to bylo děsivé, když nedělali něco, co je pro lidský život nezbytné. Jako by byli mrtví.
Náhle přede mnou Nick prudce vykopl a já zaslechla pronikavé zasténání, připomínající skřípání dveří. Rychle jsem přiskočila, takže jsem akorát zahlédla, jak zabodává dýku do chlupatého, podivně zkrouceného těla.
Zaostřila jsem a uvědomila si, že to jsou nohy, které sebou škubaly v posledním záchvěvu života. Ne, snad to nejsou….
Téměř jsem zaječela, když na mě něco spadlo a srazilo k zemi, ale při pádu jsem v rychlosti vytáhla dýku, tudíž se na ní stvoření samo nabodlo. Párkrát sebou zaškubalo, ale poté znehybnělo a já čekala, až se vypeří, ale nezmizelo jako démoni v tělocvičně. Proč mě to překvapuje, tamti byli pouze věrohodné iluze, zatímco tenhle byl skutečný. To znamená, že jsem poprvé nikoho zabila. Žádné výčitky jsem necítila - tohle nebyl nikdo, ale něco.
Náhle jsem na těle ucítila další váhu.
Vytřeštila jsem oči, když se přede mnou zjevila obrovská kusadla.
Nějaký další démon si všimnul, že jsem bezbranná a rozhodl se té příležitosti využít.
Už jsem se loučila se životem, ale zablýsklo se něco lesklého, co tvorovi uřízlo hlavu. Podle velikosti bych to tipla na vrhací hvězdici.
Vedle mé hlavy se objevila vysoká temná postava, ve které jsem okamžitě rozpoznala Nicka.
Vykopnul nohou v těžké černé botě, což způsobilo mou úlevu vyvolanou odmrštěním démonů pryč z mého těla.
Rychle ale trochu neohrabaně jsem se postavila na nohy a poděkovala.
"Drž se poblíž mě," doporučil a hned pokračoval v boji.
Rozhlédla jsem se kolem, ze stropu po lesklém vláknu sjížděli obrovská chlupatá stvoření s mnoha rudýma očima, které se zlostně leskly.
Vybavila se mi hodila biologie. Hlavohruď spojená se zadečkem. První pár končetin přeměněn v klepítka - v klepítka, ne kusadla, uvědomila jsem si se zpožděním - druhá pár přeměněn v makadla, třetí až osmý - kráčivé končetiny.
Pavouci! Jo, kéž by pavouci, které jsme brali ve škole, tohle je nějaký speciální démonský druh, který se pavoukům podobá asi jako démonický pes pudlovi.
Byli jich stovky ne-li tisíce.
Diana většinu z nich upálila, ale stále se objevovali další nekonečné masy, které se vrhaly do útoky a nyní nejenom pavouci, ale Nižší všeho druhu. Tohle jsme nemohli vyhrát.
"Tohle není normální," zaslechla jsem Dianu. "Nižší by sami nikdy nevytvořili takovou armádu. Jednotlivé druhy by se mezi sebou povraždili. Musí být podrobeni nějakému mocnějšímu démonovi. Tristane, jdi najít ty čarodějnice a zkus je dostat ven, a vezmi sebou tu čarodějnici a člověka, než je tu něco zabije. A prohlédni to tu. Něco mě blokuje, takže nemůže spálit všechny."
Aspoň k ničemu tahle akce bude, ačkoli nevím, jestli se dožiju. Moje démonská stránka se ještě neprobrala, takže se mi příliš nedařilo. Navíc teď byli démoni ještě nebezpečnější, předtím byli takoví zmatení, což jsem považovala za tupost, ale jakoby se probrali a proudilo jich sem ještě víc než předtím.
Právě jsem zabíjela gigantického červa, když po mě něco skočilo, což se nestalo poprvé, takže mě to nepřekvapilo a dokázala bych se s tím hravě vypořádat, kdyby mu náhle po celém těle naskákali bodliny, které probodly bundu a zabořily se mi do těla, až jsem vyjekla bolestí a posléze ucítila kovový pach své krve, největší problém ale byl, že jsem upustila připravenou dýku, takže jsem postrádala zbraň a na ostatní jsem nyní nedosáhla. Proč se dávají zbraně do bot, když se k nim poté nikdo nedostane? Protože démon by je vytáhl magií. Naštěstí - jako už v téhle bitvě poněkolikáté - zasáhl Nick, odhazujíc toho dikobraza nebo co to bylo.
Než jsem se však stačila vzpamatovat, tak se mi do ramen zaryly drápy využívajíce přitom díry v bundě a já se náhle vznášela.
Ohnala jsem se po svém únosci elektrickým bičem, ale zobák plný ostrých zubů se mi zakousl do paže, div že ji neutrhl, a já bič upustila.
Poznala jsem démona, který mě z Nižších děsil nejvíce.
Vzhledem se podobal pterodaktylovi, zobák se zuby, drápy, blanitá křídla a tak.
Na Nižšího byl nezvykle chytrý. Dokázal rozpoznat nejslabší článek, který potom odnesl a buď jim nakrmil mláďata nebo svou oběť snědl sám. Zaživa jí odtrhával maso z kostí a dával si pozor, aby jí nezabil kvůli dlouhotrvající čerstvosti.
Uvažovala jsem, jestli se mi aspoň trochu uleví, když sprostě zakleju, ale nenapadal mě ani jediný neslušný výraz. Typický.
Náhle mě pustil a já okamžitě padala jako kámen k zemi, ale naštěstí jsem se zřítila do něčeho měkkého.
Naštěstí? Něco se mi okamžitě zahryzlo do kotníku. Sáhla jsem po dýce, ale všechny zbraně jsem při letu vytrousila.
Což není zrovna ta nepraktičtější věc, když se ocitnete v hnízdu, které se nachází dost vysoko nad zemí, abych se při pádu roztříštila na milion kousků, ve společnosti malých, ale stále nebezpečně vyhlížejících pterodaktylků.
Jediné štěstí v tom všem je, že rodič odlétl hledat další kořist, takže mě asi vyhodnotil jako člověka, jinak bych mě nenechal samotnou v přítomnosti svých potomků. Ne, že by mi zrovna pomohla skutečnost, že jím nejsem.
Odkopla jsem útočníka a zdvihla se do dřepu.
"Ahoj," pozdravila jsem svou společnost.
"Hele, mám nápad, já se pokusím se odsud dostat a vy se mezitím zachováte jako hodní roztomilí démonci a nesežerete mě. Co vy na to?"
Moc přesvědčeně nevypadali, ale nevzdávala jsem to.
"Já bych vám stejně nechutnala, jsem jenom samá kost a kůže. Bohužel už ne tolik jako dřív, protože jsem více trénovala a kvůli velké spotřebě energie jsem jídlo hltala téměř jako velké trio, což mě trochu děsilo, protože jíst jako namakaní kluci, přičemž jeden z nich má dokonce přes dva metry, není zrovna příjemná, ale tloušťky se zatím bát nemusím, o to se můj tréninkový dozor postaral."
Co to tu melu?
Ale vždyť je to jedno, hlavně že mám klidný hlas.
Výhružně zaklapaly zobáky, čímž dali najevo, že s chroupáním kostí žádný problém nemají.
No, naštěstí mám ještě jednu zbraň, kterou není tak snadné ztratit, ale musela jsem být velmi opatrná, abych hnízdo vyrobené ze suchého … nevím čeho, ale rozhodně to bylo hořlavé, nepodpálila.
Ucítila jsem, jak mě začalo pálit zápěstí a ouroboros se dával do pohybu.
Všech deset démonů jsem obratnými švihy rozpůlila, tak aby se bič nedotkl mé jediné záchrany před smrtícím pádem.
Poté se bič vrátil na své místo a já se začala rozhlížet, jak svůj útulek opustit, ale žádný mě nenapadal.
Matka se však vracela.
Připravila jsem se s bičem v ruce, ale spatřila jsem novou kořist v jejích drápech a znejistěla jsem.
Kdyby nyní udeřila, tak zabiju a nikoho z našich.
Z toho důvodu jsem počkala, než svou novou oběť pustila, ale to už stačila zaznamenat mrtvolky a vrhla se na mě.
Ještě před hodinou bych zpanikařila a ztuhla nebo se stočila do klubíčka zakrývajíce si obličej dlaněmi, ale nyní jsem se s tou potvorou vypořádala stejně snadno, jako s jejími potomky, takže její hořící mrtvola spadla mezi masu démonů a pár jich určitě zabila.
"Dobrá práce," ozval se za mnou dobře známý hlas.
Rychle jsem se otočila, abych si ověřila totožnost, ale nebylo pochyb, přede mnou stál Nick - pokud si tedy ze mě Natalia netropila žerty a nevzala si jeho podobu.
Nicka vyhodnotila jako nejslabší článek? To předtím sežrala někoho s halucinogenem v krvi?
"Co ty tu?" vydechla jsem nevěřícně.
Pokrčil rameny.
"Sama by ses asi odsud nedostala."
On se nechal chytit, aby mi pomohl?
Moje srdce bušilo silněji, než když jsem bojovala o život.
"A proč jsi se sem nepřenesl?" zamračila jsem se.
"Protože to tady nejde. Jen používat magii není nic snadného, pravděpodobně bych nemohl udělat nic, co by mi nepovolil tvůrce, ale nedávno ho nikdo poškodil, proto asi začalo fungovat lokační kouzlo, přesto přenosy jsou zhola nemožné."
"Tak jak mě chceš dostat dolů?" nechápala jsem.
"Já ten pád přežiju i s tebou v náručí," zakřenil se.
Budou mě držet ty svalnaté ruce, zatímco se budu tisknout k jeho hrudi? To nezní vůbec špatně. Možná se mi i podaří zapomenout, že existuje gravitace, kvůli které bych umřela, kdybych náhodou vypadla.
"To by šlo," odpověděla jsem snažíce se, aby můj hlas normálně. Neúspěšně.
Přešla jsem k okraji a pohlédla dolů, přičemž jsem si dávala pozor, abych neztratila rovnováhu.
Sice nemám strach z výšek, ale zase do nich nejsem zamilovaná jako Bella, která vždy vyleze na nějakou skálou a sedí úplně na kraji s nohama spuštěnýma do volného prostoru.
"Není to Marisa?" zeptala jsem se a kývla hlavou směrem dolů.
Vysoká postava v černém se světlými vlasy rázným krokem se vzdalovala od boje.
Nick pohlédl stejným směrem a zmateně se zamračil.
"Je, ale nechápu, co to provádí. Není zbabělá, nevidím důvod, proč by utíkala z boje."
"Nevypadá, že by zdrhala. Spíš jakoby něco plánovala."
Třeba zradu, zůstalo nevyslovené, ale oba dva jsme to cítili.
Marisa mě rozhodně nepřesvědčila o svých dobrých úmyslech. Dvakrát se mě pokoušela zabít a zcela očividně nás všechny nenávidí. Nemyslím si, že by měla problém zabít nás všechny.
V hlavě se mi vybavilo, co říkala Diana. "Musí být podrobeni nějakému mocnějšímu démonovi."
To neznamenalo, že to je Nižší. Jsme si jistá, že Marisa je mocná dost.
Pohlédli jsme si s Nickem navzájem do očí a bylo jasné, že naše myšlenky ubíhají stejným směrem.

No, myslím, že Bojovníci Temnot se bez nás na chvíli budou muset obejít.