Listopad 2013

26. Kapitola

25. listopadu 2013 v 21:51 | Alice Shinshekli |  Bojovníci Temnot
26. Kapitola
Strašně moc se omlouvám za svou skoro dvouměsíční pauzu. Nejdřív jsem napsala tuhle kapitolu z pohledu Belly, ale nijak mi to nesedlo, tak jsem jí začala psát znovu z pohledu Anny, a aby toho nebylo málo, tak se mi povedlo jednou půlku kapitoly vymazat. A jako obvykle do toho škola.
Trochu jsem to usekla, protože jsem to chtěla zveřejnit dnes. Zítra mám taneční, takže by to trvalo minimálně do středy.

Anna
S Nataliou jsme strávily den u psů. Někteří byli dost děsivý a dost mi připomínali vrky v Pánovi Prstenů, ale třeba Nero, když se s ním spřátelíte, je roztomilý. Chtěla bych mít taky pekelného psa.
Možná bych si ho mohla přát k Vánocům - slaví démoni Vánoce? Doufám, že jo, co by to bylo za rok bez stromečku? Ale Vánoce jsou přece oslava narození Krista, což se pro démony moc nehodí. No, ale pro ateisty taky ne a stejně je slaví.
Když jsem se blížily k hradu, tak Natalia náhle zmizela.
Chvilku trvalo, než jsem si toho všimla, ale nebýt výcviku, tak bych vesele pokračovala v cestě, aniž bych zaznamenala sebemenší změnu.
Ihned mě napadlo, že musel nastat nějaký problém a zrychlila jsem. Ke konci jsem už téměř běžela, ale před dveřmi jsem zbystřila a snažila se vyhledat jakékoli nebezpečí.
Opatrně a neslyšně jsem vklouzla dovnitř. No, tak neslyšně asi, protože se na mě rázem upřely několik páru černých očí.
Byli tu všichni, dokonce i Tristan. A Nick. Toho jsem tak dlouho neviděla. Byl neholený a měl kruhy pod očima, ale přesto vypadal tak úžasně. To není fér.
Rychle uhnul pohledem a soustředěně se zadíval na něco vedle mé hlavy.
Odtrhla jsem od něj svůj zrak a všimla si obrovského portálu, který se otvíral ve stěně. To jsem, ale všímavá.
Uskočila jsem, abych se trochu vzdálila, ale nepřestávala jsem hypnotizovat modrobílý zářivý vír, který se otáčel v pravidelných kruzích.
Poté tempo zrychlilo a vyplivlo povědomou postavu.
"Bello?" zašeptala jsem nevěřícně.
Skoro jsem jí nemohla poznat. Krátkou sukni vyměnila za džíny a lodičky na podpatku za botasky. Nejvíce mě však šokovala proměna jejího drobného zeleného řetízku na smaragd o velikosti ptačího vejce visící na stříbrném náhrdelníku, ozdoben perlami.
V mozku mi automaticky sepnulo, že šlo o nějaké proměňovací kouzlo.
Přejela po mně pohrdlivým pohledem a já si vzpomněla, že jsem na ní vlastně naštvaná.
Pootočila hlavou a její pohrdání se změnilo ve zlost, která z ní úplně čišela, když spatřila Dereka.
Vzpomněla jsem si, že jí vlastně odvážel zpět do Athén. Docela by mě zajímalo, co jí udělal. U něj jeden nikdy neví, co ho napadne.
"Neříkala jsem ti snad, abys poslala ohnivou zprávu?" ozvala se Diana hlasem bez jediné emoce.
"Říkala," přisvědčil Erik.
"Vždyť ty si u toho nebyl," protestovala jsem.
"Ale umím si to dost dobře představit," odvětil.
"Svědek za všechny prachy," zasmála se Bella.
Taky jsem se musela pousmát, když jsem viděla jeho dotčený výraz.
Naše pohledy se setkaly a mě píchlo u srdce, protože mi to připomnělo dobu, kdy jsme byly nejlepší kamarádky.
"To bych musela ještě vědět, jak se posílá ohnivá zpráva," dodala už vážněji a upřela své zelené oči na Dianu, ve které nepochybně rozpoznala vůdkyni.
Zaslechla jsem Vanessin jasně slyšitelný šepot, kterým sdělovala, co si myslí o údajném vzdělání čarodějek.
Diana jí přerušilo otázkou: "A to si se nemohla prostě zeptat? Pokud bych to zhodnotila za důležité, tak bych pro tebe někoho poslala a nemusel by vzniknout takový chaos."
Bella pohodila dlouhými vlasy, z čehož jsem poznala, že je nervózní. Tohle gesto dělala, když si potřebovala dodat sebevědomí, což se nestávalo příliš často, vzhledem k tomu, že ho mohla rozdávat, ale z bandy démonů asi musela být dost vyděšená.
"Bez urážky, ale vaše přepravní služby stojí za hovno. Časově si sice vedou výborně, ale to ani trochu nevyváží skutečnost, že skončíte v Oregonu, když jste chtěli do Řecka."
Aha, tak proto.
Téměř všichni v místnosti se s otázkou v očích obrátili na Dereka.
Ten se ohlédl za sebe, a když si ověřil, že opravdu mluvíme na něj a ne na nikoho, kdo mu stojí za zády, tak nahodil svůj oblíbený výraz: Já nic, já muzikant.
Erik se klátil smíchy. Diana zatnula a zuby a s jasně viditelným podrážděním se Belle omluvila za potíže způsobené na cestě, přičemž podotkla, že Derekovi už žádný úkol, vyžadující alespoň špetku rozumu a zodpovědnosti, nesvěří.
"To doufám, něco takového bych nikomu jinému nepřála, ačkoli," naklonila zamyšleně hlavu, "pár osob bych asi nalezla. Ale co se týče otázky o důležitosti mé výpravy, tak mohu pouze sdělit, že jsem je našla."
Veškerý humor, který doposud v místnosti převládal rázem vyprchal.
"Kde?" dotázal se Sebastian prakticky.
"Na Atlantidě," odpověděla Bella ne zrovna nadšeně.
Na Atlantidě? Jako na té zmizelé Atlantidě?
Místností zaznělo několikanásobné zalapání po dechu.
"Takže jsme je měli celou dobu pod nosem?" zeptal se Nick nevěřícně.
"Přesně tak," odpověděla Bella, ačkoli věděla, že se tahle odpověď asi nikomu líbit nebude. "Jsou na Ostrově."
Ostrov je Atlantida? A to nikoho nenapadlo mi to říct? Odpověď se přímo nabízí.
"Jak jsi na to přišla?" ujala se vedení Diana. "Atlantida je magické místo. Stačilo jen trochu obrané magie, aby nebyli k nalezení."
"Lokační kouzlo. Zkoušela jsem ho už dřív,. Ale dnes poprvé zafungovalo. Neptejte se mě proč," pokrčila Bella opálenými rameny.
"Past," vyhrkla Marisa.
"Pravděpodobně," přikývla Diana, "ale na čarodějnice. S námi počítat nebudou."
Náhle stále otevřený portál znovu roztočil jako kolotoč a někdo z něj vypadl.
Dopadl přesně na chodidla, ale musel se pokrčit, aby udržel rovnováhu, z čehož jsem usoudila, že nepůjde o Vyššího, přesto se všude zaleskla ostří dýk, jak se všichni kromě mě a Belly připravili na rychlé zabití.
Diana se pohnula rychleji než jsem stačila zaznamenat a přitiskla mu dýku na krk, ale nebodla ani nevypadala, jako by se k tomu chystala.
"Co tu pohledáváš, človíče?" zeptal se hrubým hlubokým hlasem Derek, po čemž se společně s Erikem začali zase chlámat.
Človíče? Tak takový výraz pro člověka jsem v životě neslyšela. Moment! Člověk? Kde se tady vzal?
"Ehm? Spadl jsem sem?" navrhl mužský hlas vycházející ze země.
Zněl vyděšeně, ale rozhodně ne tak vystrašeně, jak by v dané situaci měl.
A měl povědomý hlas, který jsem si ovšem nemohla zařadit.
Bella sebou však škubla a šokovaně pronesla jedno jméno: "Scotte?"
Scott? Daisynin přítel? Nadutej fotbalista? Tak dost! Myslím, že bych se měla probudit.
"Ty ho znáš?" zeptala se Diana, aniž by uhnula pohledem ze své oběti. Ne, že by člověka považovala za hrozbu, ale nechtěla nic ponechat náhodě. Koneckonců kdy se naposled stalo, že si sem nakráčel člověk? Nikdy?
"To je Daisynin přítel," odpověděla jsem za ni nakřáplým hlasem.
Byla jsem z toho všeho celá pomatená. Je snad Scott upír či něco podobného? To by sem nádherně zapadalo. Vždyť by to k němu i sedělo. Nádherný kluk, výherce všech sportovních soutěží, sen skoro každé dívky. Co já vím, kolik jich po nocích vysává. Třeba snědl i Daisy. Jenom do toho nezapadá to slunce.
Možná bych měla přestat vymýšlet nesmysly.
"To ovšem nevysvětluje, kde se tu vzal."
V tom jsem musela s Dianou souhlasit. Scottova přítomnost vypadala velmi podezřele.
"Zahlédl jsem Bellu a chtěl jsem se jí na něco zeptat, tak jsem šel za ní a najednou byl tady," bránil se.
"Na co ses jí chtěl zeptat?" převzala výslech Natalia.
"Jestli neví, jak pokračuje pátrání po Daisy," odpověděl.
"Teď neříkáš úplnou pravdu."
"Říkám."
"Lžeš," zasyčela Natalia zlostně, přičemž její vlasy a oči zrudly na barvu krve.
Prudce k němu vykročila s nehty prodlouženými a zostřenými, že připomínaly drápy.
Teď jsem dostala strach i já, protože vypadala vážně děsivě.
Scottovi se zrychlil dech a ruce sevřel v pěst, až mu zbělely klouby, ale jinak sebou ani necukl, což bylo jeho jediné štěstí, protože by se řízl o Dianinu dýku.
Zajímalo by mě, jestli o tom věděl nebo se nemohl strachy pohnout.
"Tak jsem jí sledoval," zabručel.
"Proč?" zeptala se Bella zaskočeně.
"A tentokrát pravdu," přikázala Natalia.
Scott urputně přemýšlel. Potom vydechl.
"Myslel jsem, že šla hledat Daisy a chtěl jsem se přidat," zamumlal poraženě.
"Ty jsi jí zahlédl několik měsíců po únosu na ulici a prostě tě napadlo, že ví, kde je Daisy?" ujasňovala si Diana nevěřícně.
Příšernější výmluvu jsem snad ještě neslyšela. To už rovnou mohl říct, že šel kolem a zamyslel se.
I když u něj to je možné, musí se tak soustředit na používání mozku, že nevnímá okolí. Pokud tedy nějaký má.
Scott němě přikývl a zavřel oči, jako by očekával smrtící úder.
"Pravda," prohlásila po chvilce Natalia již klidná a spokojená.
Vytřeštila jsem oči a nebyla jsem sama. Nemýlí se? Tohle je vážně nepředstavitelné.
Nikdo však o jejích slovech nepochyboval.
"Jsi člověk?" otázala se znovu Diana.
"Ano," nevypadal ani trochu překvapený otázkou.
"Víš, kdo jsme my?"
"Nejste lidi. Nic víc."
"Víš, kdo je Daisy?"
"Je lidštější než vy, ale není člověk," odpověděl s naprostým klidem.
"Jak dlouho to víš?"
"Od chvíle, kdy jsem jí poprvé uviděl."
On chodil s holkou, o níž věděl, že není člověk?
"Jak jsi to věděl?" zeptala se Bella dost šokovaně.
To by mě taky zajímalo.
Napnul ramena a mně došlo, že jimi chtěl pokrčit, ale pak si to radši rozmyslel.
"Prostě jsem to věděl," už zase odpovídal, jako bychom se bavili o počasí.
"Už jsem prověřen, pokud ano, tak bych docela ocenil, kdyby jste mě pustili, s dýkou na krku se nemluví nejsnadněji, škrábe mě do hrtanu."
On se úplně přestal bát. Je tak blbej nebo nemá žádný pud sebezáchovy?
"Stejně pro vás nepředstavuji žádnou hrozbu a vy to víte."
"Jak víš, že nejsi hrozba?" zeptala se Diana zvědavě.
"Přijde mi, že jste mocní, velmi mocní. A už jsem se naučil těmhle pocitům věřit."
Diana vstala a uklidila dýku.
"Instinkt," vysvětlila nám i sama sobě.
Scott pružně vyskočil, jakoby ho tu nikdo dobrou chvilku nedržel přimáčknutého k zemi.

"Takže půjdeme zachránit Daisy?"