Září 2013

25. Kapitola

28. září 2013 v 15:39 | Alice Shinshekli |  Bojovníci Temnot
25. Kapitola
Je to trochu kratší, protože jsem ten konec vymazala. Řekla jsem si, že tohle bych měla radši ponechat na vaší fantazii. Tahle kapitola je i tak dost brutální.
Daisy
Probudila mě facka, která mi pootočila hlavu tak, že jsem neměla daleko ke zlomení vazu.
Otevřela jsem oči a zamrkala proti náhlému světlu.
Když se moje oči přizpůsobily, tak jsem sebou trhla, protože přímo přede mnou stála ta stařena se zlověstným úsměvem na tváři.
"Jsem ráda, že žiješ, drahoušku," prozradila tak sladce, až jsem se otřásla.
Tak to jí teda nevěříš.
"Byla by nuda, kdyby si zemřela již teď."
Tak tohle už jo.
"Kdo jste, co po nás chcete a kde je Carol?" vyhrkla jsem chraplavě a snažila se neznít vyděšeně, ale nevím, jestli se mi to dařilo.
Podle jejího zlomyslného úsměvu asi moc dobře ne.
"Já jsem Kálí, říká ti to něco, čarodějnice?"
Zamyslela jsem se. Něco mi to říkalo.
"Nejste náhodou hinduistická bohyně smrti a zkázy?"
Carol na mě měla dobrý vliv. Mám mnohem více vědomostí než kdy dřív.
Odfrkla si.
"Čarodějnice by měly věnovat mnohem více času na studium démonologie, ale jsou tak zbabělé, že se snaží téměř vše utajit. Straší námi děti i sami sebe, ale aby všechny vaše staré knihy schovaly a jsou nepřístupné. Kdyby si je četla, dozvěděla by si se věci, díky kterým by si už nikdy neusnula ani bys neprošla po ulici bez neustálého rozhlížení, ale věděla bys, že Kálí je Vyšší démonka s mnoha schopnosti, ale zaměřuje se na psychiku."
Mluví o sobě ve třetí osobě, unáší sedmnáctileté holky a zaměřuje se na psychiku?
V tom vidím případ pro psychiatra. Až na to, že by končil mrtvý.
"Vlastně mnoho bohů jsou doopravdy démoni. Ale chtěla jsi vědět, co po vás chci. Vlastně to není má vůle. Jsem pouze prostředník někoho mocnějšího a plním jeho vůli."
Někdo mocnější než Vyšší?
"A co chce po nás on či ona?" dodala jsem, abych nediskriminovala.
"Někoho hledá, ale neví koho, tak tady ověřujeme, jestli to není některá z vás jedním drobným experimentem."
"A pak nás zase pustíte?" zeptala jsem se, ačkoli jsem věděla, jak naivně to zní.
Ale představa, že Carol a ostatní jsou v bezpečí doma a my ostatní se taky vrátíme byla tak krásná.
Vyprskla smíchy a pohlédla na mě s pohledem, ve kterém se mísilo kruté pobavení s nevěřícnosti.
"Možná bychom ti ten experiment mohli předvést."
V tu chvíli se otevřely dveře a dva Nižší (jiní než naši věznitelé) vešli, přičemž sebou táhli nikoho mezi nimi. Nikoho se zrzavými vlasy.
"Carol!" vykřikla.
Ta osoba okamžitě zdvihla hlavu a já v ní poznala svou nejlepší kamarádku.
"Daisy!"
Chtěla jsem se za ní rozběhnout, ale nebyla jsem schopná pohybu, jako by mě držely neviditelná pouta.
Kálí pomalu kráčela ke Carol a bílé roucho za ní vlálo.
Pak vytáhla dýku se spoustou ornamentů a rozřízla Carol zápěstí kolem dokola a její červená krev proudila na zem.
Zalapala jsem po dechu a chtěla křičet, ale nedokázala jsem ani otevřít pusu.
Carolin obličej se stáhl bolestí, ale nekřičela. Možná se snažila bolest snášet nebo možná měla stejný problém, jako já.
Kálí došla k nějakému obřadnímu stolu, chvíli tam nějak čarovala a nakonec se vrátila s drobnou ampulkou plnou černé tekutiny.
"Kdysi se démoni snažili vytvářet jiné démony z lidí s pomocí krve. Nefungovalo to. Lidé zemřeli brutální smrtí. Uvidíme, jak to půjde s čarodějnicí," prohlásila zlomyslně a nalila obsah ampulky Carol do žíly.
Ta se okamžitě zhroutila zády na zem a svíjela s ústy otevřenými v němém křiku agonie.
V žíle se začalo něco pohyboval a zanechávalo to za sebou černou stopu.
Tímto způsobem jí pomalu zčernaly všechny žíly.
Když se temnota dostávala k obličeji, tak otevřela oči, jejichž bělmo a kaštanově hnědé duhovky nahradila temnota.
Pak sebou Carol začala škubat jako smyslů zbavená a kdyby mohla mluvit, tak by si vyřvávala plíce.
Pochopila jsem, co bylo příčinou zhoršení. Tohle všechno sice vypadalo příšerně a muselo to strašlivě bolet, ale zatím to šlo normálně, pokud se to tak dá říct. Prostě to fungovalo tak, jak to fungovat mělo, ale teď se to zvrtlo.
Jedna z jejích naběhlých temných žil naběhla až moc a pukla.
Zděšeně jsem sledovala tu podívanou neschopná odvrátit pohled. Nevím, jestli to bylo způsobeno zděšením nebo magií.
Z rány začal vytékat černý hnis a krev.
Takhle postupně popraskaly všechny žíly, až se Carol zhroutila s otevřenýma zrůdnýma očima a nehýbala se.
Ne, to nemůže být pravda, nevěřila jsem svým očím.
Ale cítila jsem, že je to pravda. Carol zemřela.
"Takhle nijak to vypadalo," prohlásila Kálí znuděně. Vypadá, že čarodějnice nejsou o moc odolnější než lidé. Ačkoli je pravda, že na tuhle krev by podobně zareagovala i řada démonů. No, ale vypadá to, že tahle taky nebyla ta, kterou hledáme," zamumlala nespokojeně, ale nepřekvapeně a kopla do Carolina těla.
Stiskla jsem zuby a konečně se mi podařilo odvrátit zrak, čímž jsem si příliš nepomohla, protože padl na obřadní stůl, ve kterém se ukrývala spousta té černé kapaliny.
Dlouhou dobu jsem se v cele užírala myšlenkou na to, co s námi chtějí udělat a pobuřovalo mě, že jsem nemohla na nic přijít.
Nyní to vím, ale rozhodně mě to neuklidnilo.
Pohled na původce té brutality ve mně vyvolal vlnu nenávisti.
Takhle dopadly všechny odvedené. Takhle skončím i já a zbytek dívek.
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Byla jsem zraněná a rozzuřená. Tak strašně rozzuřená.
A pak jsem cítila, že se něco uvnitř mě uvolňuje neznámá moc. Síla se ze mě drala ven a já jí nebránila.
Náhle se podlaha začala třást.
Kálí se ve tváři objevil výraz zmatku.
"Co je to?" vyštěkla podrážděně.
Jakmile to dořekla, tak odlétla o několik metrů dál. A potom rituální stůl vybuchl.
Lahvičky se rozbily a krev se rozlila po podlaze, kterou začala prožírat.
Naplnilo mě uspokojení. Tyhle už nikoho nezabijou.
Již klidná jsem se vítězoslavně obrátila na démonku, kterou otřesy srazily k zemi, a ztuhla jsem.
Nesbírala se z podlahy s tváři zkřivenou hněvem, jak jsem očekávala, ani se nekrčila strachy, což jsem sice nepředpokládala, ale rozhodně mi to přišlo pravděpodobnější než skutečnost.
Kálí klidně seděla s rouchem rozprostřeným kolem jejího těla a zírala na mě pohledem plným pýchy a vítězoslávy, který asi mají osoby, které dlouhou dobu plnily těžký úkol a náhle k jejich překvapení už sledují, že se jejich poslání blíži k úspěšnému konci.
"Konečně," vydechla.
Pak se kolem mě obtočilo něco zářivého a strašně pálivého.
Spadla jsem na zem a ta věc mě pevně sevřela zápěstí.
Vykvikla jsem.
Kromě mučivé bolesti jsem cítila, jak mé síly ochabují, ne jako by mě ten předmět vysávala, ale spíš jako by něco ve mně blokoval.
Ječela jsem a slzy mi tekly proudem, ale i přesto jsem slyšela Kálín hlas, který někomu rozkazoval: "Okamžitě za jdi za Ním pro další zásilku krve."
"Ale paní, zásilku nám podával nedávno, nebude vůbec nadšený, že nám vydržela tak krátkou dobu a co teprve až se dozví, že byla zničena, a věřte mi, on se to dozví. Tedy, pokud to již neví," odpovídal kňouravý vyděšený hlas.
"Však on na takovou drobnost zapomene, až se dozví, že jsem jí našla. A pak mě královsky odmění za mé služby," pronesla toužebně.
To ne, pomyslela jsem si.
Další krev? To znamená, že jsem nic nedokázala. Pouze jsem je trochu pozdržela. Vše bylo zbytečné.
Slzy mi vyschly. Pláč ničemu nepomůže. Jedná se projev slabosti, který zneschopňuje a zdržuje.
Přestala jsem bojovat s pálivými pouty, už jsem nebyla schopná bojovat. Carol život nevrátím.
"Ale chvíli to potrvá," oznamoval podřízený hlas.
"To nevadí," odsekla Kálí. "Já si s ní mezitím trochu pohraji. Chci vidět, co vydrží."
Dřív by mě to asi vyděsilo, ale teď mi bylo všechno jedno. Opět jsem propadala své staré známé depresi. Zajímala mě už pouze jedna věc. Kdo je původce vší té smrti a utrpení.
"A kdo je On?" zeptala jsem se.
Chci vědět, koho mám před smrtí proklínat.
Kálí se škodolibě ale i trochu závistivě a uctivě ušklíbla.

"Přece tvůj otec."

Blbne vám to taky, nebo mám vadný počítač?

25. září 2013 v 19:10 | Alice Shinshekli
Teď mi pro změnu nefunguje správa obrázků, takže z nového designu nebude nic. Později to zkusím na jiném počítači.

24. Kapitola 2/2

22. září 2013 v 17:03 | Alice Shinshekli |  Bojovníci Temnot
Tahle úroveň musela být hodně těžká, protože jich útočilo mnohem víc, různě se míchaly druhy, včetně mých nejnenáviděnějších, což byli tvorečkové o velikosti klíštěte, kteří se dost podobali komárům, až na to, že nebzučeli, což mi sice u komárů vadí nejvíce, ale u tady těch bych to uvítala, a kousnutí by mě během pár vteřin zabilo, takže jsem musela být neustále v pozoru, jestli na kůži necítím nějaký kontakt. Asi si umíte představit, jak jsem musela vypadat, když jsem se s nimi setkala poprvé. Náhle mě všechno svědilo, takže jsem se oháněla i po prázdné pokožce.
Nakonec se mi podařilo všechny zabít, aniž bych zemřela nebo si způsobila smrtelné zranění.
Vyčkávavě jsem pohlédla na přihlížející.
Natalia vypadala nadšeně a hodila po mě povzbuzující úsměv.
Diana si mě zkoumavě prohlížela.
"No, to nebylo špatné," prohodila. "Bez schopností se to dokonce dá považovat za velmi dobré. Do terénu bych jí zatím nepouštěla, ale musím říct, že s tebou souhlasím, Natalio. Má talent na zacházení s bičem a je hodna podstoupit zkoušku ohněm."
Vypjala jsem hruď a dmula se pýchou.
Jsem hodna … Moment. Zkouška ohněm?
"Co je zkouška ohněm?" znejistěla jsem a začala se ošívat.
Nějak se mi to přestávalo líbit. Z toho, co o démonech vím, jsem usoudila, že nic, v čem je slovo zkouška, neznamená nic dobrého.
Natalia si musela všimnout mé nervozity - to je považována za ignorantku - a zasmála se.
"Nemáš se čeho bát. Ten název sice zní děsivě, ale nemá to nic společného s vražděním nebo mučením," povzbuzovala mě.
Diana pootočila horní částí těla směrem k ní a pozdvihla obočí.
"No tak možná trochu," přiznala Natalia neochotně. "Ale doopravdy z toho nemusíš mít strach."
"A nechcete mi to třeba vysvětlit?" navrhla jsem.
"Dobrý nápad," přikývla souhlasně Diana. "S jakými biči si doposud zacházela?"
Trochu překvapivá otázka, ale nedala jsem na sobě nic znát.
"S klasickým, ostrým a elektrickým."
Diana opět přikývla, jako by přesně tuhle odpověď čekala.
"Existuje ještě jeden démonický druh biče, kterému se říká ohnivý."
"A právem," přerušila jí Natalia.
Absolutně jsem nechápala, jak jí mohla přerušit. Když se na mě dívala, tak jsem měla potíže se netřást a rozhodně by mě nenapadlo jí neposlechnout. V životě jsem nepotkala autoritativnější osobu. Ta by dokázala pouhým pohledem zklidnit i tu nejdivočejší třídu či smečku vzteklých vlků, ačkoli to je vlastně skoro to samé.
"Ten se ovšem poněkud liší. Za prvé je velmi vzácný, protože ho dokáže vyrobit pouze ohnivý démon a elementárních démonů zrovna moc není.
Za druhé má jen jednoho majitele, což je jediná osoba, která ho může použít."
"Kromě ohnivého démona," doplnila opět Natalia rozjařile s rozpustilým úsměvem, čímž mi připomínala Dereka. Vzpomněla jsem si, že jsou vlastně sourozenci. Určitá podobnost mezi nimi byla.
Diana po ní loupla pohledem s jistou podrážděností. Očividně se jí vůbec nezamlouvala skutečnost, že když Natalia vnímá, tak má "derekovitou" náladu.
Ale zase musela uznat, že to Natalia zase nepřehání. Derek by dobrovolně pustil ke slovu pouze svou druhou a třetí třetinu aneb Erika a Samuela.
"Ano, kromě ohnivého démona, na ty ohnivý bič v žádném případě nepoužívej.
Za třetí je ze všech nejnebezpečnější. A nejen v boji. Je to výborný mučící nástroj. Například když jím nikoho svážeš, tak vůbec nedokáže používat magii, ale jsou to pro něj úplná muka.
A za čtvrté ho kvůli právě uvedeným důvodům může dostat pouze osoba, která prokáže, že je dostatečně schopná zacházet s bičem."
"A dovede si sehnat ohnivce," vyhrkla Natalia.
"Ano, to také," pronesla Diana tentokrát již klidně bez sebemenšího náznaku vzteku.
"A ty obě dvě podmínky splňuješ, takže se rozhodni, jestli si ochotná tuto poctu přijmout," vyzývavě na mě pohlédla, jako bych procházela nějakou zkouškou.
"Ano," vyhrkla jsem pouze s bleskovým zaváháním.
Vím, že jsem si to možná měla dobře promyslet, ale cítila jsem, že je to správné rozhodnutí.
"Dobře, tak nastav ruku," řekla Diana nepřekvapeně.
Zajímalo by mě, jestli jí vůbec něco nikdy překvapí. Vypadal, že je připravená na vše.
Nejistě jsem natáhla pravou s rozevřenou dlaní směrem ke stropu s absolutním netušením, co se bude dít.
"Obráceně a vyhrň si rukáv, aby ti byl vidět ouroboros," poradila mi Natalia s očima zářícíma vzrušením.
Zařídila jsem se podle ní a Diana ke mně napřáhla obě dvě ruce s rozevřenými dlaněmi, které pomalu svírala v pěsti.
Náhle se v jejích dlaních objevil plamen, který se rozšiřovala a ona ho stlačovala do tvaru biče.
Následně s ním švihla, až se mi omotal kolem zápěstí, které okamžitě začalo pálit, ale já zatnula zuby a bolest postupně ustupovala. Pak se stalo něco zvláštního.
Bič se do tetování vsakoval, až zmizel úplně, po čemž had otevřel zářivé oči a začal se plazit do kola. Po chvíli se zastavil, ale oči mu stále ohnivě svítily.
Zalapala jsem po dechu a zdvihla oči k Dianě s němou otázkou, jestli je to normální průběh.
Její tvář byla bez výrazu, tak jsem se otočila na Nataliu, která na mě povzbudivě kývla, z čehož jsem usoudila, že je vše v pořádku.
"Tak to by bylo. Už musím, tak zatím," rozloučila se Diana a odkráčela.
"Myslím, že pro dnešek trénink vynecháme," ozvala se rozjařeně Natalia.
Nikdy jsem jí neviděla v tak dobré náladě, ale musím říct, že to bylo poněkud oslepující. Skoro jako by si nedokázala udržet jednu podobu déle než pár vteřin.
Šlo by to snést, kdyby šlo pouze o barvu vlasů a očí, dokonce i pleti, avšak ona neměnila jenom barvy, ale i tvary a velikosti. V jednu chvíli tam stála drobná štíhlá dívka a posléze vychrtlá obryně. Jako by na sobě měla dokonalé převleky, které prostě sundala, zahodila a vzala si jiný.
Nedokázala jsem to sledovat, tak jsem odvracela pohled.
Docela mě zajímalo, jak vypadá doopravdy.
Už jsem měla na jazyku otázku, ale pak jsem si vzpomněla na to, co mi říkal Sebastian o nevidomosti o Nataliině pravé podobě, a na jeho velmi vážný a mírně odmítavý pohled. Nyní jsem se v démonech vyznala výrazně lépe a Sebastian byl velmi špatný lhář, což se mi zdá úsměvné, vzhledem k tomu, že je démon, ale vycítila jsem problém s tímto tématem, tak jsem otázku zase spolkla.
Koneckonců Sebastian by jistě nelhal bezdůvodně.
"A to smíme?" zeptala jsem se váhavě.
"Ber to jako naučný výlet," z jejího rošťáckého tónu jsem téměř viděla potutelný úsměv, který jí zvlnil rty.
"Nezmiňovala jsi náhodou, že máš ráda psy, čím větší, tím lepší, ale všichni se tě báli?"
"Jo," přisvědčila jsme opatrně.
"Tak to myslím, že si tuhle drobnou procházku užiješ," zasmála se.
Vedla mě po rozlehlých a prosluněných loukách a já opět žasla, jak je to tu krásné.
Natalia mě nakazila svou bezdůvodnou dobrou náladou, což způsobilo, že jsme běžely s větrem o závod a smály se jako šílenci každé pitomosti. Už strašně dlouho jsem se takhle nebavila. Naposledy, když jsem si šla zaplavat s Nickem. Náhle mě dobrá nálada přešla a srdce mi ztěžklo při té vzpomínce.
Tak dost! Při nejbližší příležitosti ho vyhledám a zeptám se, co to má znamenat," rozhodla jsem se.
Mezitím jsme doběhly ke gigantické hladké zdi s ostnatým drátem.
Natalia mě chytila za ruku a teleportovala nás přes ní.
Pokračovaly jsme v cestě, ale tentokrát pomaleji a vážněji, ačkoli se Natalia neustále nedočkavě rozhlížela.
Pak jsem náhle spatřila, jak se k nám rychle blíží obrovská černá skvrna, která skočila na Nataliu a srazila jí k zemi.
Pohotově jsem vytáhla dýku a bič připravená na tvora zaútočit, ale Natalia ho odstrčila a hbitě se vztyčila do kleku.
"No, že se nestydíš, Nerone, takhle na mě skákat. To si zapomněl na důstojnost?" pronesla se smíchem.
Pes o velikosti koně se zahanbeně přikrčil, ale pak jí hned zase začal olizovat.
"No jo, tobě taky něco říkat," povzdechla Natalia. "Všiml sis vůbec, že tu máme hosta?"
Nero polekaně odskočil od Natalii a otočil se ke mně, jako by si mě teď všimnul, čímž se dopustil něčeho nepřípustného.
Jeho vypracované svaly se mu napnuly pod tlustou chlupatou kůží, ocas se zdvihnul do bojové pozice, špičaté uši se mu přitiskly k hlavě, v ohnivých očích mu zaplálo, vycenil bílé tesáky, ostré jako dýky a dlouhé jako moje paže, a výhružně zavrčel .
V tu chvíli jsem byla vděčná za bojování s démony, protože jinak bych tady sebou asi sekla.
"Klídek, Nerone, to je moje kamarádka," osvětlila mu situaci Natalia.
Zvíře hned změnilo svůj postoj a začalo mě nadšeně očichávat a následně mi olízlo ruku.
Musím přiznat, že bylo přátelské. Opatrně jsem ho pohladila po hlavě.
"Co je to?" zeptala jsem se s vytřeštěnýma očima.
"Pekelný pes druhu R, nejčastěji se používají jako stopaři a pronásledovatelé nešťastníků, kteří uzavřeli smlouvu. Pro člověka je nemožné jim uniknout."
Zachvěla jsem se. Musím říct, že jejich obětím ani trochu nezávidím, nechtěla bych být pronásledována tímhle .. ehm roztomilým pejsánkem?
"Tak tohle jsou démonští domácí mazlíčci? Proč mě to ani trochu nepřekvapuje?"
Natalia s úsměvem pokrčila rameny.
"Normální se nás bojí, ale ani pekelné nechováme jako mazly, fungují jako užitková zvířata. Já a Nero jsme trochu výjimka, protože spolu máme tak dobrý vztah, ale Nero má neobvykle přátelskou povahu. Většina z těch, které tu máme by ti nejradši ukousla ruku, takže musíš dávat pozor."
"Vy máte chov?" zeptala jsem se nevěřícně.
Natalia energeticky přikývla, takže se jí mnohobarevné vlasy rozlétly všude okolo hlavy.
"Stará se o ně Marisa."
Nadzdvihla jsem obočí.
"Marisa mi nepřijde zrovna jako láskyplná pečovatelka."
"Ne, to rozhodně ne, ale to je přesně to, co tihle psi nesmějí dostat, byli by nezvladatelní. Ale nekřivdi Marise, vychovala Vanessu."
Tak to vysvětluje, proč je taková strašná mrcha.
"Vlastníma rukama?" zavtipkovala jsem.
Přesně, jak jsem očekávala, Natalia pochopila mou narážku na Nadějné Vyhlídky od Dickense a zasmála se.
"Ale proč Jí vychovávala zrovna Marisa?" zeptala jsem se zvědavě.
Pak mě napadla děsivá myšlenka.
"Není snad …"
"Ne, není její dcera," přerušila mě Natalia, "ale její sestra."
Sestra? Ty dvě jsou sestry? Vždyť si nejsou vůbec podobné. Marisa a Erik se dají pochopit, když se nad tím zamyslím, tak jsou si vlastně velmi vzhledově podobní, ale že by Vanessa s nimi byla nějak příbuzná? A to jsem myslela, že už mě nic nepřekvapí.
"Marisa a Erik sem přišli a přinesli sebou svou malinkou sestřičku, která byla ještě nemluvně. Marisa se tedy o ní postarala," dokončila vysvětlení.
Zpracovala jsem to a položila jí otázku z již jiného soudku, která mi vrtala hlavou, už od rána, ale neopovážila jsem se jí Dianě položit.
"Co je to elementární démon?"
Natalia nedala znát žádné překvapení změnou tématu a hbitě odpověděla.
"To jsou démoni ovládajíc jeden živel. Není jich příliš mnoho. Nejvíce se asi vyskytuje ohnivců, například Diana, ale o žádném z ostatních jsem neslyšela."
"Ale já myslela, že skoro každý démon hodnosti vyšší než Nižší dokáže ovládat živly," nechápala jsem.
"To ano, ale ti dokáží pouze do jisté míry pozměnit nějakou přirozeně se vyskytující součást živlu, jako například zařídit, aby už zažehnutý oheň směřoval tam, kam oni chtějí, ale elementární jsou něco úplně jiného. Jejich živel je jejich součástí, které se nezbaví ani kdyby chtěli. Nikdo jiný také nemůže využít jejich živel, aby jim ublížil. Kdyby si třeba Dianu podpálila, tak jí tím jen posílíš."
"Zajímavé," odvětila jsem.
Vzpomněla jsem si, jak mě poslouchala voda, že by to znamenalo … Ne blbost, vždyť mám v hlavě ten blok. Prostě jsem jen dobrá plavkyně.
"Hele, támhle je Marisa," oznámila mi Natalia.
Rychle jsem vztyčila hlavu a také jsem zahlédla vysokou postavu krásné, ale kruté ženy.
"Ahoj, Mariso," pozdravila Natalia přátelsky.
Tak se mi zdá, že je přátelská až přespříliš. Na Marisu tak moc přátelská být nemusí.
Ta neodpověděla, ale nepřátelsky si mě prohlédla.
Náhle k nám elegantně přikráčel další pes. Nero nadšeně vykvikl a běžel k němu, za což si vysloužil takové kousnutí, kvůli kterému musel na sto procent přijít o pořádný kus masa, ale on nevypadal, že by mu to vadilo. Stála nadšeně vrtěl ocasem.
"Copak stále neúspěšný v získání Reynini pozornosti?" otázala se Natalia. "Nic si z toho nedělej, však ona nakonec pozná, jak si úžasný chlapík a zamiluje se do tebe tak, že se jí nebudeš moct zbavit."
Marisa si pohrdavě odfrkla, jako kdyby to považovala už předem za vyloučené.
"Natalio, zavedla by si Nerona a Reynu do jejich kotcí?" zeptala se Marisa a vymáčkla ze sebe dokonce i jistou zdvořilost.
"Samozřejmě," odpověděla ochotně Natalia a spolu s psi nás opustila.
Tak tohle se mi ani trochu nelíbilo. Marisa se mě naposledy pokoušela zabít. Ale možná je tohle vhodná chvíle se pokusit o usmíření.
Odkašlala jsem si.
"Ehm, Mariso, vím, že jsme nezačaly zrovna nejlépe, ale …"
"Nevěřím ti," skočila mi do řeči.
Asi tím nemyslí, že bychom spolu začaly dobře.
"J-jak to m-myslíš?" vykoktala jsem.
Začínala jsem se bát. Z Marisy šel vážně strach.
"Myslím, že si špeh, kterého poslali Vyšší. Myslím, že plánuješ nás všechny nechat zabít."
"Al-le já n-nejsem špeh," začala jsem couvat.
"Dokaž to," ušklíbla se zle a hodila po mně dýku.
Automaticky jsem uhnula, ale hned po mně hodila další, která mě minula jen o fous, třetí mi udělala krvavý šrám na tváři, která mě okamžitě začala pálit.
Ona se mě snaží zabít a tentokrát tady není Nick, aby mě zachránil. Není tady nikdo, kdo by mi pomohl. Ale já se zabít nenechám!
Cítila jsem, jak se ve mně probouzí známá síla.
Dalším dýkám jsem se vyhnula, jako nic a dokonce jsem mrštila i nějaké své, což jí přimělo na chvíli ustat ve výpadech.
Ale rozhodně jsem nevyhrála.
Marisa přepnula do démonského režimu, ale na rozdíl od Nicka nebo Natalii se nenechala svým vnitřním démonem strhnout k neuváženému jednání.
Její démonská stránka byla vychytralá stejně jako silná. Už jsem pochopila, proč je považována za druhou nejlepší bojovnicí mezi Bojovníky.
Držela jsem se statečně, ale cítila jsem, že už dlouho nevydržím. Přišla jsem o všechny dýky, hvězdice a dva biče.
Už jsem se oháněla pouze klasickým, který mi právě vyrazila z ruky.
Sice jsem v sobě na chvíli probudila svou démonskou stránku, takže jsem byla silná a rychlá s dokonalými smysly a reflexy, ale stále jsem neovládala tu magickou část mých schopností, což způsobovalo, že jsem proti tak mocné démonce, jako je Marisa, neměla sebemenší šanci.
Neházela mě sice pomocí svých schopností proti zdi ani mi neútočila na mysl a nepoužívala živly nebo něco podobné, ale zpomalovala mě.
Způsobovala, že jsem měla pocit, jako bych se musela prodít skrz tlustou vrstvu něčeho hustého a mazlavého, když jsem se chtěla pohnout.
A teď ještě ke všemu nemám žádné zbraně.
Teda kromě ohnivého biče.
Pohlédla jsem na ouroborose na mém zápěstí.
Zdálo se mi to nebo na mě jeho ohnivé oko mrklo?
Pak se náhle zase začal rychle obtáčet kolem ruky a nakonec zavřel oko.
V tu chvíli mi do ruky skočil dlouhý ohnivý prut, kterým jsem švihla po Marise.
Čekala jsem, že se mi opět vyhne, ale překvapivě jsem zasáhla cíl, protože se vůbec nehnula.
Ležela na zemi bunda jí doutnala a vyděšeně na mě třeštila teď už normálně černé oči.
Nikdy jsem si nemyslela, že v jejích očích spatřím něco, co by se jen vzdáleně podobalo strachu, ale očividně jsem se mýlila. Nemohla se téměř ani pohnout, ale zpětně jsem si uvědomila, že nezírá na mě, ale upírá svůj zrak na bič, jako by místo mě viděla nikoho jiného.
Schoulila se do klubíčka a třásla se.
Na chvíli m napadlo, jestli nepláče, ale její oči byly suché.
Mezi cáry její bundy jsem spatřila kusy její pokožky, o které jsem vždy předpokládala, že bude sněhové bílá, jako její obličej, ale byla pokrytá spoustou děsivých jizev a popálenin.
Většina z Bojovníků má jizvy, dokonce i já jsem stačila nějaké utržit, ale něco takového jsem nikdy neviděla. Kde je získala?
Nechala jsem bič znovu splynout s tetováním a přemýšlela, jak jí utěšit.
Vztek mě úplně přešel.
Přistoupila jsem k ní, ale ona se odsunula.
Pohlédla na mě a obličejem jí mihl úlevný výraz, že bič zmizel.

Poté se teleportovala pryč.

24. Kapitola 1/2

22. září 2013 v 17:03 | Alice Shinshekli |  Bojovníci Temnot
24. Kapitola 1/2
Taky čumíte, jako já? Ale je to pravda. Máme tu další kapitolu. Počítač už zase funguje, ačkoli nemám ponětí proč, ale ani jsem neměla tucha proč nefungoval. Mobil je taky spravený, takže mám výbornou náladu.
Tuhle kapitolu jsem už měla vymyšlenou pěkně dlouho, ale stějně mi dala zabrat. Možná vás potěší, že je to zatím má nejdelší kapitola.
Anna
Právě jsem se připravovala na trénink, když se ozvalo zaklepání na dveře.
Bleskově jsem se otočila a ruka mi přitom zajela k dýce, kterou jsem měla připevněnou na lýtku.
Pak jsem si uvědomila, že by démoni asi neklepali, tak jsem se uvolnila a zamířila ke dveřím, ale stejně jsem nepolevovala v ostražitosti. Co kdyby?
Bláhově mě napadlo, že by to mohl být Nick, ale snažila jsem se tu myšlenku, co nejvíce potlačit.
Nicka jsem neviděla už několik týdnů. Pátrala jsem po něm, ptala se na něj, ale nemohla jsem ho najít. Velmi zdařile se mi vyhýbal. Hádám, že moc dobrý stopař by ze mě nebyl. Ani nevím, proč se mi vyhýbá.
Nejdřív jsem měla pocit, že je to kvůli tomu, co řekla Vanessa, ale čím delší dobu jeho hra na schovávanou trvala, tím víc ten dojem ustupoval.
Cítila jsem, že v minulosti něco prožil, s čím se nevyrovnal. Něco, co ho přimělo uzavírat se před světem, jako se šnek stahuje do své ulity.
Něco, co si pečlivě střeží, nikdo se jeho tajemství nesmí dozvědět.
A přesto je to tak důležitá část jeho osobnosti. Tak důležitá, že nezáleží na tom, kolik času s ním strávím, jak moc dobře znám jeho chování či jiné jeho zvyky.
(Pousmála jsem se při myšlence, jak se vždy snaží vypadat reprezentativně, ačkoli se to snaží skrýt.
Oblečení vždy čisté a nepotrhané, boty vždy naleštěné, nehty tak pečlivě ostříhané, že když jsem si ho pořádně prohlédla, tak jsem mohla zahlédnout citlivou kůžičku.)
Přesto všechno, co o něm vím, o něm vlastně nevím vůbec nic, zní do zvláštně, ale je to tak.
Otevřela jsem dveře a srdce mi spadlo až do žaludku, když jsem spatřila Sebastiana.
"Proč se cítíš zklamaně, když si v nic nedoufala?" nadávala jsem sama sobě v duchu.
Nedala jsem na sobě nic znát - V tomto umění se stále zlepšuji - a obrátila k Sebastianovi - nebo že by to byl Samuel?
"Potřebuješ něco?" usmála jsem se, zdánlivě mile, přičemž jsem si říkala, že musí okamžitě poznat, jak moc to bylo falešné.
Očividně nic nepoznal nebo, což je pravděpodobnější, mu to bylo ukradené.
"Tohle ti posílá Natalia," podával mi balíček, který držel v rukou a kterého jsem si nestačila všimnout.
"Co to je?" zamračila jsem se zmateně.
"Uvidíš," usmál se poťouchle, díky čemuž jsem se rozhodla, že je Samuel, ale zase ten by si ze mě utahoval víc.
Balíček byl dost lehký a měkký, takže jsem hned vyloučila zbraně. Že by nějaké oblečení?
Jeden z dvojčat, teda bratrů, opravila jsem se doprovázena zatřesením hlavou, ti dva jsou si tak podobní, že o nich automaticky přemýšlím jako o dvojčatech, jednoduše pokývl hlavou a odešel, přičemž jsem si všimla toho, že nepatrně kulhá.
Překvapeně jsem zamrkala.
Zvláštní. Toho jsem si nikdy nevšimla, možná je to z nějakého nového, ještě nevyléčeného zranění. Ale démoni se přece léčí rychle. Ale co, pohodila jsem vlasy. Nebudu to řešit, stejně na nic nepřijdu.
Zavřela jsem za sebou dveře a rozbalila baliček.
Zalapala jsem po dechu a protřela si oči, abych si byla jistá, že vidím dobře.
V pootevřeném balíčku se na světle zaleskla černá kůže.
Odhrnula jsem papír a spatřila těsné černé kalhoty, které měly několik šikovných kapes na zbraně, elastické černé tílko a několik párů černých kožených bod nejrůznějších výšek a různorodých podpatků.
Pro dnešek jsem zvolila kozačky sahající do poloviny stehen bez podpatku, ale za to s pořádnou podrážkou.
Oblékla jsem si bojový úbor a doplnila jsem ho pár zbraněmi, které jsem u sebe nyní nosila neustále.
Za těch pár týdnů jsem se dost zlepšila. A to nejen v boji. Ani na chvíli jsem neztrácela ostražitost, byla jsem stále připravená na útok.
Natalia byla opravdu dobrá učitelka.
Pohlédla jsem na sebe do zrcadla. Ještě tomu něco chybělo. Odněkud jsem vyhrabala oční tužku a udělala si výrazné linky, teď jsem vypadala drsně.
Zamířila jsem na trénink, na který jsem se těšila, ale současně jsem se ho obávala. Natalia říkala, že dnes se stane něco zvláštního, přičemž se velmi záhadně usmívala, až mi z toho přebíhal mráz po zádech.
Natalia mi byla schopná na tréninku pěkně zavařit.
Je sice pravda, že jsme se za poslední dobu velmi spřátelily, byla jediná kamarádka, kterou tady mám (ačkoli by se dalo říct, že mám dobrý vztah s trojkou magorů a občas si pokecám se Sebastianem), trávíme spoustu času tím, že se spolu bavíme o knihách, a ačkoli to není to, co jsem měla s Alexem (Bellu úmyslně nezmiňuji), tak nějaký ten přátelský vztah máme, ale ten se vůbec neodráží do výuky, což mě poněkud zklamalo. V knihách bývá, jak si v podobných situací spolu užijí kopu srandy, ale Natalia do učebny nevpustí jedinou emoci, která by jí mohla nějak ovlivnit. A to jsem si myslela, že Nick bere výuku až přespříliš vážně, až teď mi došlo, jak moc mírný byl.
Myslí se mi mihla vzpomínka, jak jsem se mu vždy smála, jak moc ho dokázalo rozzlobit, když někdo nedal nějakou zbraň, či něco podobného přesně tam, kam patří. Miloval svůj pořádek a vždy chtěl mít vše hezky srovnané.
Pak se rozzuřil na mě, že se mu směju a nakonec to skončilo tak, že jsem se oba váleli na podlaze smíchy. S Nataliou byly tréninky tak chladné.
No, ale přesto mě toho dost naučila. Asi jsem se ještě nezmínila, co to bylo za zbraň, kvůli které jsem měla údajně změněného učitele.
Šlo o bič. Vím, že to zní možná trochu ehm … zvláštně, já když jsem se o ní poprvé dozvěděla, tak jsem si vzpomněla na Isabelu Lightwoodovou z The Mortal Instruments, která se moc ráda oháněla bičem, a říkala jsem si: Cože? Vždyť tohle je přeci jen v knihách, ne? No, asi ne, teda pokud můj příběh není kniha, což nevylučuji - nereálných věcí se na to děje dost, protože to Natalia myslela vážně.
Ale Nick se nemýlil v tom, že mi tohle umění půjde. Vyžadovalo přesnost, rychlost a dobrý postřeh, což až na tu rychlost byly moje silné stránky a taky už nejsem úplně nejpomalejší …. no Bojovník Temnot asi ano, ale možná bych nějakého toho nižšího předběhla. Třeba toho šnečího - existuje takový? Ale vrátím se k bičům. Stačilo pouhé škubnutí zápěstím a už jsem někoho svázala, poranila nebo i zabila - démoni mají samozřejmě upravené biče, takže dokáží uříznout hlavu. Vlastně mají více druhů. Já zatím vyzkoušela tři. Ten klasický, jen možná trochu vylepšený, potom zářivý, který je ostrý jako dýka, a elektrický, který překvapivě dává elektrické rány.
Dorazila jsem na trénink a k mému údivu jsem tam spatřila kromě Natalie ještě Dianu.
Při mém vstupu do místnosti Diana okamžitě zdvihla hlavu a zkoumavě si mě prohlédla. Poté se obrátila na Nataliu.
"Jsi si jistá?"
Natalia energicky pokývla hlavou až se jí zářivě oranžové kudrny rozlétly kolem hlavy.
"Dobře," protáhla Diana.
"Přesto si jí vyzkouším. Jde tady o vážnou věc, která není příliš obvyklá a rozhodně ne pro někoho, kdo neovládá své schopnosti,"
Natalia se na ní zazubila.
"Věř mi, ona je schopnější, než si myslíš."
"No, o tom se brzy přesvědčíme."
Zmateně jsem si je prohlížela nevědouc, co si mám myslet o náhlém zvratu.
Diana rukou pokynula k praktické části místnosti.
"Tak se podíváme, co dovedeš."
Ani ne moc rychle ani moc pomalu Diana zamířila do zmíněné části místnosti.
Musím říct, že na Dianině chůzi je něco zvláštního. Nehoupala boky jako Vanessa, ačkoli si to se svou postavou mohla dovolit, ale o to nešlo, vlastně se jí nemohlo nic vyčíst, rovnoměrná chůze, záda esovitě prohnuté, nohy pokrčovala naprosto normálně. Nemohla jsem v jediném pohybu nalézt žádnou anomálii, ale to byl právě ten problém.
Většina lidí i démonů chodí, aniž by o tom přemýšlela, prostě se jen tak nechají unášet. Nemyslím si, že by si zrovna s tímto tématem Diana lámala hlavu, ale přesto měla každý krok úplně pod kontrolou, jako by měla přesně naplánovaný i to nejmenší zaškubnutí svalů.
Sklonila se k počítači a nastavila tam nějaký program.
V průběhu jsem se dozvěděla, že celý tenhle systém je Tristanova zásluha. Šlo o perfektní a velmi realistickou iluzi, kterou se mu nějakým způsobem podařilo uzamknout do počítače. Jediným problémem, který zabraňoval rozvíjení toho praktického cvičení, bylo to, že tady nikdo nerozuměl počítačům.
Když jsem se tuto informaci dozvěděla, tak jsem se musela tiše zasmát.
Hodil by se jim tu Alex.
Stejně jako vždy mi při vzpomínce na Alexe píchlo v hrudi. Přesto jsem byla ráda, že tu není.
Obraz Alexových nevinných laskavých modrých očí, rozpustilého úsměvu, věcně rozcuchaných podlouhlých černých vlasů a nedbalého oblečení mi proběhl hlavou.
Ne, zavrtěla jsem hlavou. Alex do tohohle krutého a drsného prostředí rozhodně nepatřil.
Z úvah mě vyrušila přítomnost několika starých známých démonů, kterým jsem přezdívala slizáci.
Na jednoho je nejvhodnější dýka, ale když je jich více, tak to lze vyřešit mnohem elegantnějším způsobem.
V mžiku jsem vytáhla zářivý bič a ohnala se po nich, takže jsem z nich jedinou dobře mířenou ranou nadělala hrstku kousíčků těl.
Dřív bych si možná oddychla nebo bych se pyšná na dobře odvedenou práci zeptala, jestli to je všechno, ale nyní jsem byla obezřetnější, což se ukázalo jako dobrý nápad, protože se na mě vyřítilo pár démonů druhu, který jsem nazvala pterodaktyl, předpokládám, že už žádný další popis nebude nutný. Ty nemám ráda, jsou silnější než slizáci, ale především na nich nesnáším, že ti můžou uletět tam, kam nedosáhneš. Přesto jsem si s nimi, sice s obtížemi, ale přesto úspěšně poradila.

Nic nefunguje!

12. září 2013 v 7:50 | Alice Shinshekli
No, můj stařičký počítač nějak začíná vypovídat službu. U jiného počítače bych řekla, že má vybitou myš, ale u notebooku, který žádnou myš? To je trochu horší (Nenáším klávesnici na školních počítačích. Pořád musím něco opravovat, protože jsem na něco klikla a nic se nestalo. :-()
A aby toho nebylo málo, tak mi spolužačka zablokovala mobil a já s ním dnes musím do obchodu, jestli s tím nedokážou něco udělat - bacha, nenastavujte si příliš složitá hesla, když znáte lidi, kteří mají nutkání se snažit na ně přijít. (Doufám, že se mi někdo z nich nepokusí nabourat do blogu. Pokud nepřišla na hesla na mobilu, tak sem už rozhodně ne.)

Jiná země, jiná doba, jiná realita

3. září 2013 v 20:13 | Alice Shinshekli |  Povídky
Když jsem se jednoho dne uhnízdila na lavičce v Central Parku, tak jsem spatřila velmi pohledného mladíka s vlasy barvy havraního peří, nebesky modrýma očima a tetováním vykukujícím nad límcem jeho kabátu, který sem zcela očividně nezapadal, což bylo způsobeno jeho viktoriánským šatem. Všimnul si mého zájmu a zamířil k mé lavičce.
"Omlouvám se, slečno, vím, že jsme si nebyli představeni, ale rád bych vám položil otázku, která zní: Kde to zatraceně jsem?" zeptal se zdvořilým tónem s jasně zřetelným britským přízvukem.
"V Central Parku. A kdo jsi ty?"
"Odpusťte mi mou nezdvořilost, ctěná dámo, William Herondale, jméno mé," uklonil se. "Takže jste Američanka, Tessa se nikdy nezmínila, že New York vypadá takhle."
"Moment."
"Ale já nikam nejdu."
"Will Herondale? Ten z Infernal Devices?"
"Čeho?"
"Jsi postava z knihy."
"Vždy jsem si říkal, že by se o mně měla napsat kniha. To ovšem nevysvětluje, proč jsou zde všichni tak nemravně oblečení, vskutku ne že by mi to vadilo."
"Nacházíte se totiž ve 21. století."
"V době plné spoře oděných žen? Proč jsem se nenarodil o 200 let později? Ale běda musím najít cestu domů, ta kniha by beze mě byla propadák."
"Však on tě Henry nějak domů dostane. Tak není co řešit, ukážu ti to tu."
"Být pokusným králíkem Henryho vynálezu? Vy vskutku umíte člověka vyděsit."
S utajenou zlomyslností jsem ho vedla k jezírku, přičemž jsem se mu snažila zabránit, aby mě bránil před létajícím démonem, ze kterého se vyklubalo letadlo.
Náhle celý popelavý vytáhl Andělské ostří. "Zachraň se, kdo můžeš! Ty kanibalské stvůry jsou i v jiné realitě! Démonské neštovice na ně!"
Jak jsem předpokládala, kolébala se k nám kachna.
Will byl však před zdrojem svého největšího strachu uchráněn Portálem, který ho odnesl pryč.

A já přitom doufala, že mu pustím dokument o domácích zvířatech.

Tak jsem zase tady

3. září 2013 v 18:46 | Alice Shinshekli
No, jak říká nadpis, jsem zase tady. Doma to má sice ráda, ale za to nerada chodím do školy. Zvlášť když nám strčili tak strašlivý rozvrh. Obávám se, že během vyučovacích snů moc psát nebudu, budu ráda, že se vůbec stihnu učit. Ale 24. kapitolu už mám rozepsanou, avšak tam se toho musí ještě tolik stát. Já přesně vím, co chci, aby se v téhle kapitole stalo, v hlavě se mi to odehrává téměř doslova, ale jsem líná to napsat na papír. Navíc se teď zůčastním (asi) povídkářské soutěže, což jsem si říkala, že mi příliš mnoho času nezabere, když má být tak krátká, ale výsledkem je, že mi dá spoustu práce, což zabere spoustu času, aby to splnilo maximální rozsah, který jsem zatím nepřekročila, ale pokud to bude takto pokračovat, tak ho stoprocentně překročím.