Srpen 2013

Zvláštní Layout?

19. srpna 2013 v 16:24 | Alice Shinshekli
Připadá vám ten nový Layout nějak zvláštní. To bude tím, že ho mám nějak blbě nastavený. Šla jsem na to podle návodu a skončila jsem u upravování, aby to vypadalo méně divně, než mi přijde odpověď od autorky. Tak to mezitím musíte nějak snést.

23. Kapitola

19. srpna 2013 v 8:43 | Alice Shinshekli |  Bojovníci Temnot
23. Kapitola
Na několik dní odjíždím, tak jsem vám jsem hodila aspoň tuhle kapču. :-D A děkuji moc za komentáře. Moc mě povzbudily, nebýt jich, tak bych asi přidala další kapitolu, až bůhví kdy.

Anna
Líbali jsme se s Nickem ve vodě.
Pak se objevili postavy v bílých hábitech s ornamenty, které mě táhly pryč.
Bránila jsem se, ale nebylo mi to nic platné.
Volala jsem na Nicka, ale ten se ani nehnul.
Pak se zjevila Vanessa a pronesla: "Ta křehulka už příliš dlouho žít nebude, skape při prvním setkáním s démony."
Bíle oblečení démoni mě hodili na žhavou zem.
Na sobě jsem měla jen plavka, takže se mi okamžitě začala pálit kůže, ale nevykřikla jsem. Ne, že bych nemohla, ale nějak jsem věděla, že by to nebylo moudré.
Cítila jsem sem, jako by mě někdo považoval a hodnotil. Někdo, kdo je tak mocný a důležitý, že na jeho úsudku visí můj život.
Nevím, jakým smyslem jsem vnímala obrovskou moc, která přímo čišela z místa přede mnou. Stejným smyslem jsem předtím vnímala moc bílých postav, ale proti téhle to bylo nic.
A to nebyl jediný rozdíl. Z nich mi naskakovala husí kůže, protože jsem cítila čiré zlo.
Ale tuhle moc jsem nebyla úplně schopná určit. Cítila jsem z ní velké dobro, které ovšem bylo dost překryto smutkem, ze kterého jsem se roztřásla a chtělo se mi plakat.
Otevřela jsem oči, které jsem měla od dopadu na zem zavřené.
Zahlédla jsem lem bílého pláště.
Pomalu jsem nadzvedla hlavu.
Bílý hábit byl prostý, žádné ornamenty.
Bytost v něm oblečená byla dost vysoká.
Obličej měla schovaný pod kápí.
Vedle ní na zemi klečela žena, kterou jsem viděla ve vzpomínce.
Postava v plášti pomalu zvedla ruku, přičemž se jí vyhrnul dlouhý bílý rukáv a odhalil tenký proužek kůže, která byla pokryta celou změtí bílých jizev, a odhrnula si kápi.
Vydechla jsem úžasem.
Ten muž měl tvář anděla.
Probudila jsem se pádem z postele.
Rychle jsem se zvedla do sedu a vzpamatovávala se ze zvláštního snu.
Vyškrábala jsem se zpátky na postel a mrkla se kolik je hodin.
Pět ráno. No, myslím, že už stejně neusnu.
Vstala jsem a šla se nasnídat.
V kuchyni jsem narazila pouze na Tristana. 'Jako obvykle na sobě nedal znát žádnou emoci, ignoroval mě a co nejrychleji se vypařil. Zajímalo by mě, jestli chodí snídat tak brzo, aby tu potkal co nejméně lidí.
Po snídani, která se skládala z horké čokolády a palačinek, jsem si šla číst Sweet Peril, což jsem měla půjčené od Natalii.
Musím říct, že je příjemné občas vstát takhle brzo. Mám najednou mnohem víc času, žádný spěch.
V osm jsem zamířila na trénink.
Byla jsem dost nervní, Nick se po setkání s Vanessou choval dost divně.
Přemýšlela jsem, jestli jsem udělala něco špatně, ale před příchodem Vanessy byl ve výborné náladě. Měla jsem snad něco říct nebo něco udělat? V takových věcích se nevyznám ani nevím, co mám cítit. Mám být naštvaná? Mám se omluvit? Už po několikáté jsem zatoužila po svých přátelích, ale tady si nemám moc s kým promluvit.
Nebo to bylo protože mu řekla, že ho miluji? Že by ho to vyděsilo?
Nesoustředila jsem se na cestu, takže se mi podařilo zabloudit.
Konečně jsem našla cestu, ale když jsem vešla do místnosti, tak jsem neviděla Nicka.
Místo něj jsem zahlédla nižší a štíhlejší postavu, kterou jsem okamžitě poznala podle fialové barvy vlasů, přesto na ní byl znát patrný rozdíl. Její oblečení tentokrát nehrálo všemi barvami, naopak nespatřila jsem jediný kousek látky, který by nebyl černý.
U černého vršku s hlubokým výstřihem jsem nebyla schopná určit, jestli má rukávy, kvůli černé kožené bundě, která se dost podobala té Nickově, jen byla v jiné velikosti.
Nohy měla pokryté černými kalhotami vyrobené ze stejného materiálu jako bunda, které se klidně mohly vydávat za druhou kůži.
Drsný dojem dokreslovaly černé kozačky pevně stažené koženými řemínky, které dosahovaly těsně pod zadek. Za normálních okolností bych řekla, že jí musí dost omezovat v pohybu, ale vzhledem k tomu, že Natalia (jak vám jistě došlo) znuděně seděla na žíněnce s pokrčenýma nohama, takže jsem viděla, že se boty perfektně přizpůsobují.
"Natalio," vydechla jsem překvapeně.
"Nečekala jsem tě tady, kde je Nick?" rozhlédla jsem kolem s očekáváním, že vyskočí ze stínu.
"Nepřijde," prohlásila.
Prudce jsem zvedla hlavu a zadívala se jí do fialových očí.
"Jak to myslíš, že nepřijde?" vydechla jsem nechápavě. "Vždyť mě má trénovat a já ještě rozhodně nejsem vytrénovaná."
Co to má být?
"Říkal, že by si mohla být dobrá v boji s jednou zbraní, která není zrovna jeho specialitou," vysvětlila.
A tohle si usmyslel den potom, co jsme se líbali? Tomu se mi nějak nechce věřit. Co má za problém?
Natalia při pohledu na můj zamračený výraz nadzvedla fialové obočí.
"Problém?" dotázala se s nepředstíraným zájmem.
Falešně jsem se usmála.
"Ne, samozřejmě že ne, takže co je to za zbraň?"
To by mě fakt zajímalo. Nevěřím, že by Nick s nějakou zbraní nebyl dokonalý. On je tak … Ne nebudu nad ním vzdychat. Naopak bych měla být naštvaná.
Nejdřív mě líbá a pak se mi vyhýbá.
To bolí.
Nějak jsem ze sebe nedokázala vymáčknout zlost. Vždy jsem měla problém se rozzuřit. Tak jsem se místo toho cítila provinile a pátrala jsem, kde jsem udělala chybu.
"Ne tak rychle, odteď přebírám tvůj výcvik, takže bych nejprve chtěla vidět, co dokážeš."
Ztuhla jsem a šokovaně na ní pohlédla.
"Ty přebíráš můj výcvik, jako nastálo?" vydechla jsem nevěřícně.
Myslela jsem, že mě bude mít jednu, dvě hodiny. Jako supl, ale úplné převzetí?
"Přesně tak," odpověděla radostně.
"Užijeme si spoustu srandy," zajásala.
"Určitě," zamumlala jsem nepřesvědčeně.
Začaly jsme jako normálně s Nickem. Nějaké protahovací cviky, posilování, běh, atd.
"Tak co všechno jste s Nickem zatím dělali?" zeptala se, když jsme skončily s úvodem.
Ehm. Líbali se a objímali s takovou vášní, že mi byla těsná kůže?
To asi nemyslela.
"Bojování beze zbraně několik lidských stylů, na ty démonské se chtěl podívat, až zruším ten blok, pak bojování s dýkou, vrhání dýkou a hvězdicemi, luk a šípy," odpověděla jsem po krátkém zaváhání.
Přikývla.
"A démonskou teorii?"
Nechápavě jsem na ní pohlédla.
"Co?"
"Hádám, že ne. Na tu se budeme muset podívat, ale teď se podívám, co si se naučila s démonskou teorií ti poradím."
Co je démonská teorie?
"Jsem na tebe nějak hodná," dodala si tiše pro sebe.
Nejdřív zamířila ke zbraním a nechala mě, abych si vybrala.
To byla pro mě novinka. Nick mi vždy zbraň dal a řekl, že s touhle teď budu bojovat. Bylo to svým způsobem lehčí. Teď jsem se musela rozmýšlet kterou nejlépe využiji.
Vzala jsem si několik házecích dýk, vrhacích hvězdic a jednu delší zahnutou dýku.
Obrátila jsem se k Natalii, která můj výběr nekomentovala ani pouhým zajiskřením v očích nedala najevo souhlas či nesouhlas, a čekala, že na mě zaútočí, ale ona jen přikývla a pokračovala v chůzi.
Zavedla mě do té části tréninkové místnosti, ve které jsem byla pouze jednou, a to hned prvně.
Byla obrovská. A přitom v ní byli holé stěny a holá podlaha.
Žádné zbraně, žádné posilovací stroje, jenom počítač.
Natalia se k němu sklonila a zapnula ho. Fialové vlasy jí padaly podél obličeje, jako nějaké hodně exotické liány.
S hrůzou jsem si uvědomila, že když na něm Nick něco nastavil, tak se tu náhle objevil to odporné stvoření.
Nehodlá na mě Natalia poslat něco podobného, že ne?
"Na jakou úroveň jsi už došla?" zeptala se, aniž by odtrhla zrak od obrazovky.
Zamračila jsem se.
"Jak jako na jakou úroveň?" zeptala jsem se neklidně.
"S jakým počtem a druhem démonů si už bojovala, jak si je kombinovala?" vysvětlila trpělivě.
"Ehm, nikdy jsem s žádným nebojovala," odpověděla jsem s narůstajícím strachem.
Otočila svůj pohled ke mně.
Nadzvedla jedno obočí, které se přebarvilo na zeleno.
Škubla jsem sebou, bylo to strašlivě zvláštní pozorovat, jak postupně měnilo barvu, barva z něj tak trochu stékala, jako když si smíváte barvu z vlasů, až na to, že nikde netekla původní barva, prostě se tam objevila další.
Natalia nevypadala, že by si všimla nějaké změny, že by to dělala nevědomky?
"Děláš si srandu?" zeptala se nevěřícně.
"Em, ne," odpověděla jsem slabě.
Vytřeštila oči, které také začaly měnit barvu, ale tentokrát se jich tam vystřídalo několik strašně rychle, že jsem to nestačila sledovat.
Pak se zase uklidnila, což jsem poznala podle změny jejích očí a jednoho obočí zpět do fialové.
"Dobře," pokrčila rameny. "Tak viděla si někdy, jak tahle věcička funguje?"
"Když jsem tady byla úplně poprvé, tak tam Nick něco nastavil a pak se tu objevil takový nechutný démon, kterého Nick zabil," odpověděla jsem jako poslušná žačka.
"A vysvětlil ti, jak se tady zjevil?"
"Ne," odpověděla jsem popravdě.
"Tenhle skvělý stroječek vymyslel a vyrobil Tristan. Jde o iluzi, Tristan je perfektní iluzionista."
Naklonila se ke mně blíž a ztišila hlas: "Vlastně dokáže vytvořit velmi reálnou iluzi, která ti může dost znepříjemnit život. Vlastně ne jenom znepříjemnit," koutky úst jí zaškubly, ale v očích se zjevila emoce rozhodně odlišná od pobavení. Že by strach?
"Na tomhle přístroji si můžeš nastavit s kolika démony libovolného druhu chceš bojovat a máš to jako opravdové. Teda Nižšími démony samozřejmě. Nastavím ti tu jednoho nejslabšího démona, můžeš použít co chceš, ale musíš mu zničit srdce, jinak ho nezabiješ."
To není dobré. To vůbec není dobré. Ale v hlavě mi vrtala ještě jedna otázka.
"Jak moc reálná tahle iluze je?" zeptala jsem se, přičemž se mi třásl hlas.
"No, řeknu to takhle, být tebou se snažím."
Nasucho jsem polkla.
Nemyslela tím, že by mi mohl ublížit, ne-li zabít, že ne?
Natalia se opět sklonila k monitoru a něco tam nastavila.
Náhle se přede mnou objevila povědomá zrůdička.
Ale fuj, bylo první co jsem si pomyslela.
Pak už jsem na nic takového neměla čas, protože se to na mě vrhlo.
Rychle jsem uskočila, ale ono se to normálně otočilo a chtělo jít po mně znovu. Tentokrát už se mi můj úhybný manévr nepovedl, protože se mi povedlo zakopnout, já nevím o co, jak to tak vypadá tak o rovnou podlahu.
A najednou se ta odporně bílá věc ocitla přímo na mě.
Zblízka vypadala, ještě mnohem hůř.
Všimla jsem si, že má oči, ale byly skryté pod stékajícím slizem.
Nemohla jsem ani zaječet, poněvadž mi to zacpalo ústa chapadly, takže se mi do úst a do nosu dostal sliz, který byl žhavý jako láva.
Další chapadla mi utahoval kolem krku a hrudi.
Pokoušela jsem se ignorovat bolest a sahala po dýce, ale chytil mě chapadlem za pravou ruku.
Šátrala jsem tedy levou po něčem, ale neuložila jsem si zbraně tak, abych je měla v téhle pozici v dosahu levé.
Musím mu zničit srdce, říkala jsem si.
Moment, Natalia řekla zničit, ne probodnout.
Možná by to fungovalo, kdyby o to srdce přišel.
Tak jo, ale kde má srdce?
V mysli mi vyplula vzpomínka, jak Nick zabíjel tohoto tvora. Bodl ho dýkou do hlavy - pokud to byla hlava.
To by mohlo být ono.
Natáhla jsem levou ruku a vnořila mu jí do hlavy.
Byl z takového rosolovitého materiálu jako želé, takže to šlo.
Chapadla mi kolem krku a hrudi utáhl ještě pevněji, takže opět pocítila nedostatek kyslíku.
Když jsem měla ruku ponořenou až po loket, tak jsem narazila na něco tepajícího.
Popadla jsem to a vytrhla.
Chapadla okamžitě povolila sevření a ochabla. Rychle jsem se jich zbavila a odhodila, stejně jako jeho nezdravě bílé srdce.
"No, s tebou bude ještě hodně práce, ale teď se raduj, že žiješ," zaslechla jsem Nataliin hlas.
Pohlédla jsem na ní, jedno její oko bylo modré a druhé žluté. Upírala na mě téměř hypnotický pohled.
Já teda musela vypadat, celá od slizu, v tuhle chvíli jsem byla ráda, že mě neučí Nick.

"Jo, však tady taky skáču, až ke stropu," souhlasila jsem slabě a začala zvracet.

Info o povídce

16. srpna 2013 v 23:11 | Alice Shinshekli |  Žít jako člověk
Žít jako člověk
Tak jsem vymyslela další téma na povídku. Co myslíte, mám se do ní pustit?

S Bojovníky samozřejmě nekončím, ale tahle mi pořád straší v hlavě. Z nějakého důvodu mí přijde jako oddechovka, asi proto, že má mnohem méně hlavních postav než Bojovníci, tak je mnohem lehčí je vymyslet. Ale pro mě je to taky trochu zkouška, protože hlavní postava je úplně jiná než Anna.

Nebudu vás otravovat nějakýma nudnými kecy a vezmu to zkrátka.
Jsem bohyně. Dennodenně nasazuji svůj nesmrtelný život, abych pomohla světu.
To je přeci dobré? Tak by se mohla přehlídnout nějaká ta katastrofa, jako například zemětřesení, požár, výbuch či obrovské díry v zemi. Tak to někomu zničí domeček, no? Koho zajímají lidi? Za sto let jsou stejně mrtví. Navíc jsou slabí, pomalý, nešikovní, nudní, úplně pitomí a zbyteční.
Ale bohužel ne všichni to tak berou, takže ty mé drobné a především neúmyslné (Ale mě doopravdy nenapadlo, že oheň umí ničit, jenom jsem chtěla, aby to tam vypadalo trochu zajímavěji - Myslíte, že mi na to někdo skočí?) úlety mi pěkně zavaří.
Možná se ptáte: Co by asi tak mohla mít za průser bohyně? Té nikdo přikazovat nemůže.

Omyl! Ti zatracení Olympané se na těch svých trůnech asi nudí, tak si to kompenzují tím, že se někomu neustále cpou do života. A zrovna ze mě se asi rozhodli udělat ukázkový příklad a navalili mi ten nejhorší trest.

Oficiální trailet k Bloody Sisters (Vampire Academy)

16. srpna 2013 v 22:37 | Alice Shinshekli
Oficiální k filmu. Už se nemůže dočkat.
Titulky: Elisa


22.Kapitola

12. srpna 2013 v 23:41 | Alice Shinshekli |  Bojovníci Temnot
22. Kapitola
Děkuji moc všem za komentáře, moc potěšili. Jo a Erin, Nick tě taky pozdravuje a tiše si mumlá něco pod fousy, ale žádné nemá, tak se mi podařilo zaslechnout: "Kdyby jenom věděla."
Jiank nejsem si jistá, kdy bude další. Chodím teď na nějaký anglický kurz a navíc mě napadá jiné téma na povídku, takže se méně věnuji promýšlení Bojovníků.

Anna

Skočila jsem si do pokoje pro své nádherné žluté plavky, které jsem si včera koupila.
Nick na mě čekal přede dveřmi.
Proč mám pocit, že jsem ten nejpomalejší tvor v tomhle hradu? Asi protože jím jsem.
Pří pohledu na Nicka jsem úplně ztuhla a pusa se mi otevřela dokořán.
Na sobě měl jen černé plavkové kraťasy a hruď měl odkrytou.
Nikdy jsem ho ještě neviděla bez trička, ale pohled to byl úžasný. Obrovské svaly se mu vlnily při každém pohybu. Pokožku měl o trochu bledší než obličej, což svědčilo o tom, že se asi nechodí moc vyvalovat na pláž. Také jsem si ale povšimla několika drobných jizev, které mu vystupovaly z kůže jako jemné pavučinky.
Přejel po mně pohledem, skenoval mou odhalenou kůži. Nebo jsem si to jenom vysnila?
Kývl na mě a mlčky mě vedl k východu.
Venku bylo nádherně. Slunce pomalu zapadalo za obzor. Nebylo už zrovna vedro a navíc docela foukalo, takže mi naskočila husí kůže, ale tuto skutečnost jsem ignorovala.
Vdechla jsem nádherný čerstvý vzduch a zasmála se.
Rozběhla jsem se. Bylo to tak osvěžující utíkat s větrem v zádech a vlajícími vlasy nechávajíc všechny starosti za sebou a přitom se nemusím bát pádu, protože mě Nick naučil démonský nepadavý způsob běhu.
Když už je řeč o Nickovi, tak ten běžel za mnou a smál se mi.
Byl to moc hezký zvuk, ze kterého se mi rozbušilo srdce. Moc často se nesmál, ale když ano, tak to stálo za to.
Lehce mě doběhl a srovnal semnou krok, vítr mu vehnal hnědé vlasy do obličeje a jeho oči h´jiskřily. Chytil mě za ruku a běžel vedle mě, což způsobovalo, že se mi nedostávalo vzduchu.
Před námi se objevil útes.
Nick se na mě s bláznivým úsměvem zadíval.
"Skočíme? Je to vysoko. Troufneš si?ů zeptal se, ne způsobem, jako by mě zkoušel nebo ode mě něco očekával, ale jakoby mu záleželo na mém rozhodnutí, podle kterého se zařídí bez sebemenšího náznaku zklamání.
"Ano," vyhrkla jsem nadšeně.
Teď bych riskla cokoli, adrenalin pulsoval mými žilami.
Jak jsme se blížili, tak jsem pozorovala čím dál větší plochu lesklého temného oceánu.
V břiše se mi rozlil pocit nedočkavosti, jak já milovala vodu.
Skočili jsme stále se držíc za ruce. Nick zavýsknul a já ječela. Trvalo docela dlouho, než jsme dopadli na zpěněnou hladinu.
Síla nárazu mě okamžitě potopila. Nesnažila jsem se vyplavat nahoru, naopak jsem zamířila až ke dnu.
Tam jsem se na chvilku posadila naprosto v klidu, pak jsem ze zvyku vyplula na povrch.
Vždy jsem si musela dávat pozor, jak dlouho jsem pod vodou, protože Alex s Bellou už se tak dost divili, jak dlouho vydržím pod vodou.
Je to divné, ale nikdy jsem se ve vodě nedusila. Ani jsem necítila potřebu se vynořit. Měla jsem pocit, jako bych dýchala vodu, což je samozřejmě nesmysl.
Vzpomněla jsem si, jak Nick říkal, že podle potřeby nemusím dýchat, možná se to u mě ve vodě spouštělo.
Vynořila jsem se kousek za Nickem.
Otočila jsem se, abych si prohlédla skálu, ze které jsme skákali. Musela jsem hodně zaklonit hlavu, abych zahlédla vrchol.
Pocítila jsem bodnutí provinilosti. Sára by zuřila. Vím, že je nebezpečné skákat z takové výšky, zvlášť do neznámých vod, které můžou být mělké, nebo tam může být proud, ale já jsem si nikdy nemohla pomoci.
Kdekoli jinde jsem patřila k těm nejopatrnějším, ale ve vodě bylo všechno jiné. Najednou jsem nebyla ta nemotorná osůbka, která se zřítí na zem, i na rovné ploše, ale stal se vodní tvor. Někdy jsem očekávala, že mi narostou ploutve nebo šupiny, což se samozřejmě nestalo, nejsem mořská panna.
Pouštěla jsem se vždy do těch největších proudů a plavala daleko. Nikdy se mi nic nestalo. Dokonce když jsem se potopila v Mrtvém moři, ačkoli nás varovali, ať to v žádném případě neděláme, protože bychom se už nemuseli vymořit a ta voda by nás mohla otrávit.
Milovala jsem vodu a voda milovala mě.
Plavala jsem za Nickem a zaťukala mu na rameno.
Překvapeně sebou škubl, rychle se otočila a instinktivně zaútočil.
Obratně jsem se mu vyhnula, šlo to překvapivě lehce.
Znovu se po mně ohnal, ale potopila jsem se a podplavila ho.
Také se potopil a plaval za mnou.
Zamrskala jsem sebou jako ryba a proklouzla mu.
S údivem jsem zaznamenala, že přes veškerou jeho sílu a rychlost, jsem ve vodě vedla já.
Zvedla se obrovská vlna, která Nicka srazila ode mě a jiná mě svezla směrem, kterým jsem potřebovala.
Pak mě strhl proud a táhnul někam, až jsem narazila do něčeho kluzkého a živého. Rychle jsem udělala tempo vzad. Snažila jsem se prohlédnout tmu a spatřit tvora přede mnou.
Rozeznala jsem obrysy a poznala delfína.
"Jé," vyhrkla jsem a připlavala blíž.
Pak jsem rychle zacouvala s očekáváním, že se zvíře vyleká.
Delfín však zůstal klidný a dokonce se ke mně přiblížil, takže jsem měla dlaně položené na jeho hřbetu. Chytila jsem se hřbetní ploutve a vyskočila na stříbřitá záda. Stiskla jsem stehny jeho boky.
To překrásné zvíře okamžitě vystřelilo napříč vodou a já nadšením vypískla.
Nejlepší na tom bylo, že se mě vůbec nebál. To už se mi stalo podruhé. Jindy se mě všechny zvířata strašlivě bojí.
"Teď k Nickovi," zkusila jsem na delfína.
Okamžitě se obrátil o 180°.
Když jsem zahlédla jeho postavu, která se tak trochu topila, jak ho obtěžovaly vlny tříštící se o něj ze všech stran.
Delfín začal vystrašeně pískat.
"Ty se bojíš Nicka, viď?" dotázala jsem se.
Přirozeně neodpověděl, ale vycítila jsem, že mám pravdu.
Tak jsem sklouzla, pohladila ho po ploutvi a plavala k Nickovi.
Moře se rázem uklidnilo.
"Kdybych potřeboval kyslík, tak bych se utopil," kašlal vodu.
"To moře se úplně zbláznilo, jakoby mi chtělo způsobit co nejvíce potíží. Vlny dopadaly ze všech stran a proud si taky dělal, co chtěl," stěžoval si.
"A pak si připlavala ty a najednou se uklidnilo," přejel po mně zkoumavým pohledem.
"To víš," plácla jsem sebou naznak do vody.
"Opravdu umíš dobře plavat," konstatoval.
Zapýřila jsem se. Bylo fajn být v něčem lepší než Nick, když to nebylo zakopávání o vlastní nohy nebo upouštění dýk na zem.
"Jsou tady žraloci?" zeptala jsem se zvědavě.
Když delfíni, tak proč ne žraloci?"
"A hodně," přisvědčil.
"Bezva," zajásala jsem.
Tohle zní asi trochu šíleně, ale já mám vážně ráda žraloky.
Jednou jsem v moři zase plavala příliš daleko a narazila tam na žraloka bílého. Úplně jsem ztuhla, ale ne strachy. Bylo to tak nádherné a majestátné zvíře, úplně mě okouzlil. Delfíni jsou úžasná zvířata, ale chybí mi ta jejich vznešenost, která ze žraloka přímo čiší.
Čekala jsem, že na mě buď zaútočí, nebo vezme roha, popřípadě mě bude ignorovat, ale zachoval se podobně jako delfín, připlul blíž a nechal mě se ho dotknout. Bylo to poprvé, co se mě nějaké zvíře nebálo.
"Ale nepřiblíží se, bojí se nás," prohodil Nick.
"Ze mě strach nemají," nesouhlasila jsem.
"To bude tím blokem," pokrčil rameny.
"Ale mě se zvířata bojí už odmalička. Vždy jsem chtěla psa, ale když jsem Brada a Sáru přemluvila, tak byl tak vyděšený, že jsem ho musela dát Alexovi," zesmutněla jsem při vzpomínce na Anupa - No co, nevidím důvod proč nepojmenovat štěně saarlosového vlčáka po egyptském bohu smrti.
"Jenom delfín a žralok byli v pohodě."
Hodil po mně zkoumavým pohledem.
"Zajímavé," pronesl zamyšleně, ale dál to nekomentoval.
Náhle se jeho ústa roztáhla do širokého úsměvu.
Dáme si závod k támhleté skále?" navrhl.
Prohlédla jsem si cíl.
Temný a hrbolatý kus šutru vystupoval jen kousek nad vodou, přesto však byl dost vysoký, když vezmeme v úvahu, jaká tam byla hloubka.
Odhadovala jsem to na opravdu velkou vzdálenost.
Nadšeně jsem se usmála. Na takovou vzdálenost bych nemohla soutěžit ani s nejlepším klukem z plaveckého týmu, zvlášť v hlubokém oceánu.
"Beru," odpověděla jsem sebejistě.
"Tak na tři," prohlásil.
"Raz!"
Nechala jsem se zaplavit adrenalinem a zavřela oči, vychutnávajíc si ten pocit.
"Dva!"
Netrpělivě jsem cukla nohama. Už jsem se nemohla dočkat, až začne nejlepší závod, co jsem kdy zažila.
"Tři!"
Vyrazili jsme.
Okamžitě jsem se dostala o pár temp před něj a náskok pořád zvyšovala.
Tentokrát mě žádný proud nebo vlny dopředu netáhly, za což jsem byla vděčná, protože jsem chtěla vyrovnaný souboj.
Klouzala jsem po vodě a za chvíli jsem byla o několik metrů napřed.
Bylo to zvláštní, kdykoli jsme závodili v plaveckém družstvu, tak jsem hned od začátku vedla, ale tam to vypadalo normálně, protože jsme byli přibližně silově vyrovnaní, ale Nick byl o tolik silnější a rychlejší než já. Fascinoval mě způsob, jakým dělal tempa, z jeho rukou a nohou se stávaly rozmazané šmouhy, a jakou rychlostí prorážel masy vody.
To byl ten důvod. On s vodou bojoval, což ho zpomalovalo. Já se jí nechala unášet. Měla jsem pocit, jako by byla prodloužení mých končetin.
Ke skále jsem dorazila jako první. Položila jsem se zády na vodu a nechala se unášet.
Po chvíli jsem na odhaleném břiše ucítila něčí horké ruce … a začaly mě lechtat.
Vypískla jsem a šla okamžitě pod vodu. Nick mě však zachytil a přitáhl k sobě.
Přitiskla jsem se blíž k jeho nahé vypracované hrudi.
Zírali jsme si zblízka do očí, neschopni od sebe odtrhnout pohled. Natáhl ruku a zastrčil mi pramen mokrých vlasů za ucho. Zalapala jsem po dechu, když mě jeho tvrdá mozolovatá dlaň pohladila po tváři.
A pak mě políbil.
Jeho rty byly měkké a chutnaly po soli.
Líbal mě až překvapivě jemně. Netušila jsem, že v tak tvrdé osobě se může skrývat tolik něžnosti.
Otevřela jsem ústa a polibek se stal vášnivějším.
Naše jazyky soupeřily o nadvládu.
Nohama jsem ho objala kolem pasu a rukama zkoumala jeho pevné svaly na hrudi a na zádech.
A pak přišla velká vlna a oba dva nás spláchla.
Vynořila jsem se a očima pátrala ve tmě po Nickovi.
Vyškrábal se na hladinu kousek vedle mě a připlaval blíž.
"Možná bychom se měli vrátit. Určitě je ti zima."
Zima mi nebyla, ale neprotestovala jsem, zvlášť když mě chytil za ruku.
Nazpátek jsme plavali a šli, nepřenášeli se, což mě potěšilo, protože se protáhla chvíle s ním, ale i protože to znamenalo, že i on semnou chtěl strávit delší dobu.
Doprovodil mě až ke dveřím mého pokoje.
Otočila jsem se k němu, náhle nervózní, jak se k němu mám chovat.
Jak se má holka chovat ke klukovi, do kterého je zamilovaná, potom co se líbali? Nemám ponětí. Byl to můj první polibek. Teď bych tady moc potřebovala Bellu a Alexe, abych se s nimi promluvila. Ale Bella semnou teď nechtěla mít nic společného a Alex si pravděpodobně myslí, že mě někdo unesl jako Daisy.
Moc jsem ale dělat nemusela, Nick opět přitiskl své rty na ty mé.
Byli jsme ovšem zase přerušeni. Tentokrát však mnohem nepříjemněji.
Vanessa, která stála přímo před námi, si významně odkašlala, aby upozornila na svou přítomnost.
"Co chceš?" vybafl na ní Nick.
"Nic," odpověděla, ale dál nás pozorovala.
"Tak bys mohla vypadnout," navrhl.
"Ano, to bych mohla, ale zajímalo by mě, proč se taháš s touhle křehulkou."
Co mě dostalo, bylo to, že nevypadala vůbec žárlivě. Žárlivost bych pochopila, ale jí se v tváři zračilo čisté pobavení.
"Myslím, že to je moje věc," zavrčel podrážděně.
Blesklo jí v očích, ale ne vztekle nebo zraněně. Že by potěšeně? Je to možné?
"To samozřejmě je, ale jsem nad tím dumala a myslím, že jsem na to přišla."
"Vážně?" skoro se zasmál Nick.
"Jo, je to ze soucitu," prohlásila přesvědčeně.
Hrklo ve mně.
Cože?
"Ta křehulka už příliš dlouho žít nebude. Skape při prvním setkání s démony. Ty si to musel poznat z toho, jak probíhají tréninky, a vzhledem k jejímu vzhledu ti došlo, že moc nápadníků asi neměla, tak si nechtěl, aby zemřela jako panna. Vsadím se, že by ti dala. Víš přece, že je do tebe zamilovaná? Řekla mi to. Stačilo jí trochu přiškrtit. Bylo až směšně lehké ji porazit."
Nick se zachmuřil, ale nic neřekl.
Vanessa pohodila vlasy a houpavým krokem doprovázena klapotem odkráčela. Už řekla vše, co chtěla.
Opatrně jsem pohlédla na Nicka.
Veškerá uvolněnost z jeho tváře vymizela. Jeho rysy ztvrdly a pevně zarýval prsty do dlaní, až mu zbělaly klouby.
Byl náhle napjatý a nepřístupný.
"Nicku," nejistě jsem mu sáhla na rameno.
Ustoupil, jako bych ho kousla.

"Dobrou noc, Anno," řekl a odešel nechávajíc mě samotnou před dveřmi.
Prosím. Vanessa bude v příběhu ještě důležitá, tak jí nezavražděte. Už jen kvůli tomu, že by to pro vás nedopadlo dobře a já bych přišla o čtenáře.
21. Kapitola 23. Kapitola

21. Kapitola

10. srpna 2013 v 19:01 | Alice Shinshekli |  Bojovníci Temnot
21. Kapitola

Děkuji moc Tessince za komentář a omlouvám se, že to trvalo tak dlouho, když už jí mám napsanou už nějakou dobu. Byla jsem líná jí přepisovat. Je sice krátká, protože v sešitě vypadala mnohem delší, tak jsem jí rozdělila na dvě, ale to znamená, že 22. mám a pokusím se jí zveřejnit, co nejrychleji. A na tu se těšte.
Anna


"To nemyslíš vážně!"
Zírala jsem nevěřícně na Nicka.
To jako fakt?
"Myslím to zatraceně vážně," odvětil klidně.
Stál v uvolněném postoji se zády opřenými o zeď. Znuděně si prohlížel pečlivě ostříhané nehty.
"Vždyť to nepřežiju," prohlásila jsem přesvědčeně.
Odtrhl zrak od svých dlaní a nechápavě na mě pohlédl.
"Já tě přece nezabiju," snažil se mě uklidnit.
Vypadal dotčený tou možností.
Asi si nevzpomínal na tu situaci, kdy mě skoro udusil.
"Ani nemusíš, já to zvládnu sama," zamručela jsem.
"Jak, prosím tě?" divil se.
"Nože? Děláš si srandu? Upadne mi ostřím vzhůru, já později zakopnu o vlastní nohy a zřítím se přímo na něj," stěžovala jsem si.
V tomhle ohledu jsem neměla žádné iluze.
"Nejsou to nože ale dýky. A nenavrhoval bych to, kdybych si nebyl jistý, že to zvládneš," ujistil mě suše a jeho oči potemněly.
Zesmutněla jsem.
Něco ho trápilo a já nevěděla co, což mě nehorázně štvalo. Chtěla jsem mu pomoct, ale netušila jsem jak.
"Tak já to zkusím," podvolila jsem se.
Neochotně jsem uchopila dlouhou zahnutou dýku, kterou bych si určitě vybrala, kdybych chtěla někoho vykuchat.
Nick mě učil, jak jí mám správně držet, jaké je správné držení těla, a nakonec několik výpadů, což se neobešlo bez potíží způsobenými několika pády.
Už jsem viděla, jak bude moje tělo večer hrát všemi barvami.
"Tak teď to zkusíme doopravdy," rozhodl Nick a vytáhl podobnou dýku.
Už jsem věděla, co doopravdy znamená, tak jsem nemeškala a zaútočila jedním výpadem, který mě právě naučil, přičemž jsem se snažila nemyslet na to, jak moc budu mrtvá tak za tři vteřiny.
Podcenila jsem se.
Trvalo šest sekund, než mě odzbrojil a seznámil zblízka se zemí.
Páni! Zlepšila jsem se.
Rychle jsem vykopla nohou, čímž jsem odstrčila jeho ruku a pokusila jsem se mu podrazit nohy, avšak neúspěšně.
Nakopl mě do žeber, a ačkoli použil pouze minimum fyzické síly, tak jsem zkřivila tvář bolestí a pustila jeho nohu.
Přesto jsem se hned odkulila z dosahu a opět vyskočila na nohy.
Sledovala jsem každý jeho pohyb, byť jen pouhé zaškubnutí svalů nebo kam směřuje jeho pohled, snažila jsem se najít cokoli, co by mi prozradilo, co má v úmyslu, a současně jsem se rozhlížela po mé dýce přesně, jak mě učil.
Nebo bych spíš měla říct, že jsem se o to snažila, ale obávám se, že se mi to ani trochu nedařilo.
Jak Nick dokáže sledovat několik věcí zároveň, to vážně nechápu.
Konečně jsem spatřila svou dýku, válela se asi metr ode mě.
Přestala jsem však na setinku dávat pozor na Nicka, takže jsem byla opravdu velmi překvapená, když jsem se náhle ocitla přitisknutá hrudí ke zdi s rukama pevně drženýma za zády.
No, až tak moc jsem zase udivená nebyla. Nick mi tohle prováděl neustále.
Pokusila jsem se ho kopnout mezi nohy.
Vím, že to není čestné, ale Nick mě naučil, že boj není záležitost cti.
Nick ovšem můj chabý pokus předvídal a přitiskl se ke mně tak, že jsem se nemohla hnout.
Asi by mi to přes bolest v rukou a veškeré ostatní nepohodlí bylo příjemné, nebýt té dýky na krku.
"Mrtvá," zašeptal mi do ucha chraplavým hlasem.
Z nějakého důvodu mi to znělo hrozně eroticky.
Jsem si vědoma toho, že to zní šíleně, koneckonců co je na slově mrtvá erotické? Nejsem nekrofil.
Ale ten jeho tón, společně s blízkostí našich těl. Nick mě náhle rychle pustil a jakoby ode mě odskočil.
Odkašlal si.
"Myslím, že tohle by pro začátek stačilo. Teď zkusíme něco jiného."
"A co?" zeptala jsem se zvědavě, snažíc se co nejrychleji se vzpamatovat.
Z další kapsy v bundě vytáhle jinou dýku. Tahle byla rovná a kratší.
"Na," podal mi ji.
Opatrně jsem jí uchopila.
Cítila jsem se s ní pohodlněji.
Byla lehčí a skvěle mi pasovala do dlaně.
"Co s ní mám dělat?" dotázala jsem se z větším zájmem.
Ukázal prstem na terč.
"Házet," odpověděl prostě a znovu se ležérně opřel o zeď.
Házet? To nezní tak špatně. Přitom se aspoň nezraním. Snad.
Otočila jsem se k terči. Zdál se mi strašně daleko.
Pečlivě jsem si ho prohlédla a odhadovala vzdálenost. Potom jsem se napřáhla a s očima upřenýma na střed jsem hodila. Šlo to překvapivě lehce.
Dýka zpočátku letěla ve správném směru, ale protože v hodu nebyla dostatečná síla, tak se vychýlila a zabodla do vnějšího okruhu.
Zklamaně jsem vzdychla. Tak tohle mi taky nepůjde.
"To nebylo špatné," přerušil tok mých myšlenek Nick.
Jeho oči přeskakovaly mezi terčem a mnou.
"To nebylo vůbec špatné."
Zmateně jsem svraštila obočí.
"Vždyť jsem netrefila střed," bránila jsem se komplimentu.
Na pochvaly jsem nebyla zvyklá. A navíc se mi nezdálo, že by se mi to povedlo. Kdybych Nicka neznala, tak bych řekla, že se mě snaží povzbudit, ale on se takhle nechová.
Démoni nemají odměrový systém. U nich funguje spíš systém trestu, pokud mají štěstí. Pokud ne, tak rovnou umírají.
"Vzhledem k tvé bojové úrovni jsem nečekal, že vůbec trefíš cíl, a to i z větší blízkosti."
Teď nevím, jestli se mám urazit nebo radovat.
Spíš to druhé, když mou neschopnost popsal tak umírněně.
"Na poprvé a na člověka to je velmi slušný výsledek," jiskřilo mu v očích.
Zčervenala jsem radostí.
"Zvlášť bez jakékoli pomoci či rady. Vůbec jsem ti neukázal, jak máš házet. Což tak nemůžeme nechat."
Přistoupil ke mně a opět mi ukázal vše, co je potřeba umět.
Vrhalo se mi mnohem lépe a dýka se pomalu přibližovala k červenému středu.
Později jsem vyzkoušela vrhací hvězdice, se kterými mi to také šlo.
Nick mi vysvětlil, že když jí hodím démonskou silou, tak dokáže uříznout hlavu nebo jinou končetinu.
Poté mi ještě strčil do ruky luk a šípy. Tehdy se mi poprvé podařilo strefit střed. U střílení totiž neexistoval můj problém s lidskou slabostí. Měla jsem velmi dobrou mušku, ale nedokázala jsem dát do hodu patřičnou sílu, což způsobovalo, že hod s dýkou a umění s vrhacími hvězdicemi nedotáhnu na Nickovu úroveň, ale v lukostřelbě mě tohle netrápilo.
"Tak to by pro dnešek stačilo," prohlásil Nick.
"Vypadá to, že nebudeš takový beznadějný případ," usmál se vesele a mrkl na mě.
"Nešla by sis zaplavat?" vyhrkl náhle.
Udiveně jsem na něj pohlédla.
Vypadal, že je sám zmatený svým dotazem.
"Říkala si, že závodně plaveš, tak bych chtěl vidět, co umíš," vysvětlil rychle.
Aha, pomyslela jsem si zklamaně. Tak o tohle jde, o nic víc, nechce být se mnou chvíli sám, jenom chce vidět, že nejsem sportovní antitalent. No, to ovšem uvidí, rozveselila jsem se.
Pak jsem ale znejistěla.
V plavání jsem hodně dobrá, takže se budu cítit strašně, až Nick s tou svou démoní úžasností bude zase desetkrát lepší.

Ale, mávla jsem nad tím mentálně rukou, vždyť už jsem na to zvyklá.

17. Kapitola - Příběh Lovkyně Stínů 2/2

7. srpna 2013 v 20:52 | Cassandra Clare |  City of Glass (The Mortal Instruments 3)
Clary po dlouhé době vydechla. Vůbec si neuvědomovala, že zadržuje dech. Bylo to strašlivé, příšerné, a přece to všechno odpovídalo obrazům, jež jí ukázal Ithuriel. Nebyla si jistá, koho je jí víc líto, jestli matky, nebo Jonathana. Nedokázala na něj myslet jako na Jace, ne když u toho byla její matka, ne když byl ten příběh v její mysli ještě zcela čerstvý. Jonathan, odsouzený k nelidské existenci svým otcem, kterému záleželo na zabíjení podsvěťanů víc než na své rodině.
"Ale - tehdy jsi ještě neodešla, že ne?" zeptala se Clary hlasem, který i jí samotné zněl roztřeseně. "Zůstala jsi tam…"
"Ze dvou důvodů," řekla Jocelyn. "Prvním bylo povstání. To, co jsem té noci našla ve sklepě, na mě zapůsobilo, jako by mě někdo uhodil do obličeje. Okamžitě mě to probudilo z apatie a otevřelo mi to oči, takže jsem zase byla schopná vidět, co se děje kolem mě.
Jakmile jsem si uvědomila, co má Valentýn v plánu - naprostý masakr podsvěťanů, bylo mi jasné, že to tak nemůžu nechat. Začala jsem se potají scházet s Lukem. Nemohla jsem mu říct, co Valentýn udělal mně a našemu dítěti. Věděla jsem, že by ho to jedině rozčílilo, že by si nedokázal pomoci, musel by vyrazit za Valentýnem a pokusil by se ho zabít. Ale dosáhl by jen toho, že by sám přišel o život. A stejně jsem nedokázala nikomu jinému říct, co se Jonathanovi stalo. Navzdory tomu všemu to pořád ještě bylo moje dítě. Ale řekla jsem Lukovi o těch hrůzách, které jsem viděla ve sklepě, a o tom, že jsem přesvědčená, že Valentýn přišel o rozum a je čím dál tím šílenější. Společně jsme naplánovali, jak povstání zmařit. Cítila jsem, že je to moje povinnost, Clary. Svým způsobem to pro mě bylo jako pokání, jediná možnost, která by mi pomohla dosáhnout pocitu, že jsem zaplatila za svůj hřích, za to, že jsem vstoupila do Kruhu a že jsem vůbec kdy začala věřit Valentýnovi. Za to, že jsem ho milovala."
"A on o tom nevěděl? Myslím Valentýna. Vůbec nepřišel na to, co děláte?"
Jocelyn zavrtěla hlavou. "Když tě někdo miluje, bezmezně ti věří. Navíc jsem se doma snažila předstírat, že je všechno při starém. Chovala jsem se, jako by ten odpor, který jsem k Jonathanovi zpočátku cítila, úplně zmizel. Brala jsem ho do domu Marysy Lightwoodové a nechávala jsem ho hrát si s jejím chlapečkem, Alekem. Někdy se k nám přidala i Céline Herondaleová - ta už byla v té době těhotná. 'Tvůj manžel je tak laskavý' říkala mi. 'Tolik se o mě a o Stephena zajímá. Dává mi lektvary a přípravky, aby bylo naše děťátko zdravé. Účinkují úžasně.'"
"Proboha," hlesla Clary.
"Přesně to mě taky napadlo," přitakala Jocelyn nevesele. "Chtěla jsem jí říct, aby Valentýnovi nevěřila a nebrala si nic, co jí dává, ale nemohla jsem. Její manžel byl Valentýnův nejbližší přítel a ona by mu o tom okamžitě řekla. Tak jsem držela jazyk za zuby. A pak -"
"Se zabila," doplnila Clary, která už konec příběhu znala. "Ale - bylo to kvůli tomu, co jí Valentýn udělal?"
Jocelyn zavrtěla hlavou. "To si opravdu nemyslím. Stephen zahynul při jednom z útoků Kruhu a ona si podřízla zápěstí, když se to dozvěděla. Byla v osmém měsíci těhotenství. Vykrvácela…" Odmlčela se. "Její tělo našel Hodge. A zdálo se, že Valentýna tyhle dvě smrti opravdu silně zasáhly. Skoro na celý den pak zmizel z domu a vrátil se s červenýma očima a k smrti unavený. A já jsem byla určitým způsobem vděčná za to, že tahle záležitost odvádí jeho pozornost. Alespoň to znamenalo, že nesleduje to, co dělám já. Každým dnem jsem se čím dál tím víc bála, že Valentýn naše spiknutí odhalí a pokusí se ze mě mučením dostat pravdu: kdo je zapojený do našeho tajného plánu? Jak moc se mi podařilo zmařit jeho vlastní plány? Nevěděla jsem, jak bych mučení zvládla, jestli bych mu dokázala odolat. Hrozně jsem se bála, že ne. Nakonec jsem se rozhodla podniknout jisté kroky, abych se ujistila, že k něčemu takovému nikdy nedojde. Svěřila jsem se se svými obavami Močáloví a on pro mě vytvořil lektvar -"
"Lektvar z Bílé knihy," řekla Clary, když si ty informace spojila. "Tak proto jsi ji chtěla. A ten protilék - ale jak se ta kniha dostala do knihovny Waylandových?"
"Ukryla jsem ji tam jednou v noci během večírku," odpověděla Jocelyn s náznakem úsměvu. "Nechtěla jsem to říkat Lukovi - věděla jsem, že by se mu celý ten nápad s lektvarem nezamlouval, ale všichni ostatní, koho jsem znala, byli součástí Kruhu. Poslala jsem zprávu Hadriánovi, jenže ten zrovna odjížděl z Idrisu a nevěděl, kdy se vrátí. Říkal, že se mu dá kdykoli poslat zpráva - jenže kdo by ji asi tak poslal? Nakonec jsem si uvědomila, že přece jen existuje někdo, komu jsem to mohla říct, jedna osoba, která Valentýna nenáviděla natolik, že by mě nikdy neprozradila. Napsala jsem dopis Madeleine a vysvětlila jsem jí v něm, co se chystám udělat a že jediný způsob, jak mě zase oživit, bude obrátit se na Hadriána Močála. Nikdy jsem od ní nedostala odpověď, ale musela jsem věřit tomu, že si dopis přečetla a pochopila ho. Na nic jiného jsem se spolehnout nemohla."
"Dva důvody," řekla Clary. "Říkala jsi, že byly dva důvody, proč jsi zůstala. Jedním z nich bylo povstání. A co byl ten další důvod?"
V zelených očích její matky se zračila únava, byly však jasné a hluboké. "Clary," řekla, "copak jsi to neuhodla? Druhý důvod byl ten, že jsem byla znovu těhotná. Čekala jsem tebe."
"Aha," pípla Clary. Vzpomněla si, jak jí Luke řekl: Byla znovu těhotná a věděla to už několik týdnů. "Ale copak jsi kvůli tomu neměla tím větší chuť někam zmizet?"
"To ano," připustila Jocelyn. "Ale věděla jsem, že to nejde. Kdybych před Valentýnem utekla, obrátil by celý svět vzhůru nohama, jen aby mě našel. Pronásledoval by mě až na kraj světa, protože jsem mu patřila a on by mě nikdy nenechal jít. A možná bych i mohla dopustit, aby mě pronásledoval, a pokusila se mu uniknout, ale nikdy bych nedovolila, aby pronásledoval tebe." Odhrnula si z unaveného obličeje vlasy. "Existoval jen jeden způsob, jak tomu všemu zabránit. A tím byla jeho smrt."
Clary se překvapeně podívala na svoji matku. Jocelyn ještě stále vypadala vyčerpaně, obličej jí však zářil divokým světlem.
"Myslela jsem si, že zemře při povstání," pokračovala. "Sama bych ho zabít nedokázala. Z nějakého důvodu jsem se k tomu nedokázala odhodlat. Ale nikdy by mě nenapadlo, že tu bitvu přežije. A později, když náš dům vyhořel, jsem chtěla věřit tomu, že je mrtvý. Pořád dokola jsem se přesvědčovala, že s Jonathanem při tom požáru uhořeli. Ale věděla jsem…" Hlas se jí zlomil. "Proto jsem udělala to, co jsem udělala. Myslela jsem si, že je to jediný způsob, jak tě ochránit - vzít ti vzpomínky a udělat z tebe civila, jak jen to bude možné. Ukrýt tě ve světě obyčejných lidí. Zpětně si samozřejmě uvědomuju, jak jsem byla hloupá, hloupá a úplně vedle. A je mi to líto, Clary. Jenom doufám, že mi dokážeš odpustit - jestli ne teď, tak aspoň někdy v budoucnu."
"Mami." Clary si odkašlala. Už zhruba posledních deset minut měla pocit, že každou chvíli musí propuknout v pláč. "To je dobrý. Já jenom - je ještě jedna věc, kterou nechápu." Sevřela v prstech látku svého kabátu. "Už jsem tak trochu věděla o tom, co Valentýn udělal Jaceovi - teda Jonathanovi. Ale podle toho, jak popisuješ Jonathana, to vypadá, jako by byl opravdu monstrum. A mami, Jace takovej vážně není. Ani trošičku. Kdybys ho znala - kdybys ho jenom potkala -"
"Clary." Jocelyn se natáhla a vzala Claryinu ruku do své. "Musím ti říct ještě něco. Už není nic, co bych před tebou skrývala nebo v čem bych ti lhala. Existují ale i věci, o kterých jsem nikdy nevěděla a přišla jsem na ně až úplně nedávno. A může být dost těžké si je vyslechnout."
Těžší než to, co jsi mi právě řekla? pomyslela si Clary. Kousla se do rtu a přikývla. "Tak mi to všechno řekni. Chci to vědět."
"Když mi Dorotea řekla, že Valentýna někdo viděl v New Yorku, věděla jsem, že si přišel pro mě - pro Pohár. Chtěla jsem někam odjet, ale nedokázala jsem se přimět k tomu, abych ti vysvětlila proč. Nemám ti za zlé, že jsi přede mnou toho strašného večera utekla, Clary. Byla jsem jen ráda, že jsi u toho nebyla, když tvůj otec - když Valentýn a jeho démoni vrazili do našeho bytu. Jen tak tak jsem stihla vypít ten lektvar - zrovna jsem slyšela, jak vyráží dveře…" Její napjatý hlas se vytratil do ztracena. "Doufala jsem, že si Valentýn bude myslet, že jsem mrtvá, ale to jsem se přepočítala. Vzal mě s sebou do Renwickovy nemocnice. Vyzkoušel nejrůznější metody, aby mě probudil, ale nic nefungovalo. Nacházela jsem se ve zvláštním stavu podobném snu. Nejasně jsem si uvědomovala, že tam je, ale nedokázala jsem se pohnout ani jakkoli reagovat. Řekla bych, že si myslel, že ho neslyším nebo mu nerozumím. A přesto seděl u mé postele, zatímco jsem spala, a mluvil se mnou."
"Mluvil s tebou? A o čem?"
"O naší minulosti. O našem manželství. O tom, jak mě miloval a já jsem ho zradila. Jak od té doby nemiloval nikoho jiného. Mám pocit, že to myslel vážně, tedy v rámci svých možností. Vždycky se mnou mluvil o svých pochybách, o vině, kterou cítil, a myslím si, že za ty dlouhé roky po tom, co jsem ho opustila, už nikoho takového nenašel. Myslím, že si nedokázal pomoci a musel se mnou mluvit, i když věděl, že by to neměl dělat. Nejspíš se prostě potřeboval někomu vypovídat. Možná si teď myslíš, že mu leželo na srdci to, co provedl všem těm ubohým lidem, ze kterých udělal zavržené, a to, co se chystal udělat Spolku. Tak to ale nebylo. Chtěl se mnou totiž mluvit o Jonathanovi."
"A co ti řekl?"
Jocelyn pevně stiskla rty. "Chtěl mi říct, že ho mrzí, co Jonathanovi udělal před narozením, protože ví, že mě to skoro zabilo. Věděl, že jsem kvůli Jonathanovi málem spáchala sebevraždu - i když nepochopil, že jsem si zoufala i kvůli tomu, co jsem se dozvěděla o něm samotném. Nějak se mu podařilo přijít k andělské krvi. Pro lovce stínů je to legendární látka. Říká se, že kdo se jí napije, získá neuvěřitelnou sílu. Valentýn to vyzkoušel sám na sobě a zjistil, že mu ta krev nejen dává větší sílu, ale že v něm také pokaždé, když si ji vpíchne do žil, vzbuzuje pocit euforie a štěstí. Takže trochu té krve vzal, vysušil ji na prášek a přidával mi ji do jídla v naději, že se tím zmírní moje zoufalství."
Já vím, kde přišel k andělské krvi, pomyslela si Clary a stísněně si přitom vzpomněla na Ithuriela. "Myslíš, že to nějak fungovalo?"
"Teď zpětně si říkám, jestli to nebyl ten důvod, proč jsem najednou v sobě našla sílu pokračovat, soustředit se a pomoct Lukovi zmařit povstání. Jestli je to pravda, tak je to vážně paradoxní situace, vzhledem k tomu, proč to Valentýn vlastně dělal. Ale nevěděl, že zatímco mi podával andělskou krev, já už jsem čekala tebe. Na mě ta krev měla jen omezený účinek, ale na tobě se projevila mnohem víc. Myslím si, že právě díky ní dokážeš s runami to, co dokážeš."
"A ty možná," dodala Clary, "díky ní dokážeš věci, jako třeba schovat Pohár smrti do tarotové karty. A Valentýn zase díky tomu mohl třeba zbavit Hodge kletby -"
"Valentýn na sobě spoustu let zkoušel nejrůznější metody," přerušila ji Jocelyn. "Teď už má tak blízko k čarodějům, jak blízko k nim jen může lidská bytost - lovec stínů - mít. Ale nic z toho, co udělal sobě, na něm nemohlo zanechat tak hluboké stopy jako na tobě a Jonathanovi, protože jste ještě byli tak malí. Myslím, že to, co udělal Valentýn, do té doby nikdy nikdo neudělal, rozhodně ne ještě nenarozenému dítěti."
"Takže Jace - Jonathan - a já jsme oba byli jeho experimenty."
"Ty ses jím stala jen náhodou. V Jonathanovi chtěl Valentýn stvořit něco jako superbojovníka, silnějšího, rychlejšího a lepšího než ostatní lovci stínů. V Renwickově nemocnici mi Valentýn řekl, že Jonathan tohle všechno opravdu je. Ale zároveň je také krutý, amorální a podivně prázdný. Jonathan Valentýnovi sice zachovává loajalitu, ale myslím si, že si Valentýn uvědomil, že se mu ve snaze stvořit dítě, které bude lepší než všichni ostatní, podařilo stvořit syna, který ho nikdy nemůže doopravdy milovat."
Clary pomyslela na Jace a na to, jak vypadal v Renwickově nemocnici, na to, jak v dlani svíral ten střep z rozbitého portálu takovou silou, až mu mezi prsty vytékala krev. "Ne," řekla. "Ne a ne a ne. Jace takovej není. On má Valentýna opravdu rád. Neměl by, ale má ho rád. A není prázdnej. Vlastně je to právej opak toho všeho, co jsi právě řekla."
Jocelyn zaťala ruce v klíně v pěst. Všude je pokrývaly tenké bílé jizvičky - stopy, které na sobě nosili všichni lovci stínů, upomínky na již zahojená znamení. Clary ale matčiny jizvy nikdy předtím neviděla. Krasomilova kouzla vždy způsobila, že na ně ihned zapomněla. Na vnitřní straně Jocelynina zápěstí si všimla jizvy, která měla tvar hvězdy…
Pak Jocelyn promluvila a veškeré myšlenky na cokoli jiného se Clary vypařily z hlavy.
"Ale já nemluvím o Jaceovi," řekla Jocelyn.
"Ale…," začala Clary. Zdálo se jí, že všechno probíhá zpomaleně, jakoby ve snu. Možná je to opravdu sen, pomyslela si. Možná se moje matka ve skutečnosti nikdy neprobudila a tohle je jen sen. "Jace je Valentýnův syn. Kdo jinej by to asi tak byl?"
Jocelyn se své dceři zadívala přímo do očí. "Když Céline Heron-daleová umřela, byla v osmém měsíci. Valentýn jí už nějakou dobu předtím dával různé lektvary a prášky - snažil se na ní vyzkoušet to, co předtím zkoušel na sobě. Podával jí Ithurielovu krev a doufal přitom, že Stephenovo dítě bude stejně silné a neohrožené, jako to čekal od Jonathana, jen bez Jonathanových horších vlastností. Nedokázal snést pomyšlení, že by celý jeho experiment přišel vniveč, takže s Hodgeovou pomocí vyřízl dítě Céline z břicha. Byla mrtvá teprve chvíli…"
Clary zalapala po dechu. "To přece není možný." Jocelyn pokračovala, jako by Clary vůbec nepromluvila. "Valentýn vzal to dítě a poručil Hodgeovi, aby ho odvezl do domu, kde Hodge vyrůstal, v jednom údolí nedaleko jezera Lyn. Proto byl tehdy celou noc pryč. Hodge se o to dítě staral až do povstání. Když pak začal Valentýn předstírat, že je Michael Wayland, vzal si dítě k sobě do domu Waylandů a vychoval je jako Michaelova syna."
"Takže Jace," zašeptala Clary, "Jace není můj bratr?"
Ucítila, jak jí matka tiskne ruku - jako by jí chtěla dodat sílu "Ne, Clary. Není."
Clary se zatmělo před očima. Cítila, jak jí srdce bije silnými jasně ohraničenými údery. Máma mě lituje, pomyslela si neurčitě Myslí si, že mi právě sdělila špatnou zprávu. Chvěly se jí ruce. "A čí kosti jsi to teda našla na tom spáleništi? Luke tvrdil, že tam byly kosti dítěte…"
Jocelyn zavrtěla hlavou. "To byly kosti Michaela Waylanda a jeho syna. Valentýn je oba zabil a jejich těla spálil. Chtěl, aby Spolek věřil tomu, že on i jeho syn jsou mrtví."
"Takže Jonathan -"
"Je naživu," přikývla Jocelyn a na obličeji se jí usadil ztrápený výraz. "Valentýn mi to v Renwickově nemocnici řekl. Vychoval Jace na sídle Michaela Waylanda a Jonathana v domě nedaleko jezera. Dělil svůj čas mezi oba chlapce. Neustále cestoval mezi těmi dvěma domy, někdy nechával jednoho nebo druhého syna dlouhou dobu o samotě, občas i oba dva. Vypadá to, že Jace se o Jonathanovi nikdy nedoslechl, i když Jonathan o Jaceovi možná věděl. Nikdy se nesetkali, přestože bydleli jen pár kilometrů od sebe."
"A Jace v sobě nemá démoni krev? Není - prokletý?"
"Prokletý?" Jocelyn se zatvářila překvapeně. "Ne, v jeho krvi není nic démoního. Clary, Valentýn na Jaceovi před narozením zkoušel stejnou krev, kterou použil i u mě a u tebe. Andělskou krev. Jace není prokletý, spíš naopak. Všichni lovci stínů v sobě mají krev Anděla - jen vy dva jí máte o něco víc."
V Claryině mysli zavládl chaos. Snažila se představit si Valentýna, jak vychovává dvě děti současně - jedno, které je z části démon, a druhé, jemuž v žilách koluje krev anděla. Jednoho chlapce plného temnoty, druhého plného světla. A nejspíš je oba dva miloval, alespoň do té míry, do jaké dokázal Valentýn milovat. Jace nikdy nezjistil, že Jonathan existuje, ale co věděl ten druhý chlapec o Jaceovi? O svem protějšku, o svém pravém opaku? Nenáviděl i pouhé pomyšlení na něj? Toužil se s ním setkat? Necítil k němu vůbec nic? Oba vyrůstali tak osaměle. A jeden z nich byl její bratr - její vlastní bratr. "Myslíš, že je pořád ještě takovej? Myslím Jonathana. Co když z něj vyrostl někdo… lepší?"
"To těžko," pronesla Jocelyn mírně.
"Ale jak si tím můžeš být tak jistá?" Clary se prudce otočila a upřela na svoji matku dychtivý pohled. "Víš, třeba se změnil. Už je to hrozně dávno, spousta let. Možná -"
"Valentýn mi řekl, že strávil celé roky tím, že Jonathana učil, jak působit příjemným, dokonce okouzlujícím dojmem. Chtěl, aby mu Jonathan dělal zvěda, a jen těžko můžeš být zvěd, když hned každého vyděsíš. Jonathan se dokonce naučil, jak vytvářet jednoduché iluze, aby lidi přesvědčil, že je sympatický a důvěryhodný." Jocelyn si povzdechla. "Tohle všechno ti říkám proto, aby ses necítila špatně, že jsi tomu taky podlehla. Clary, ty už ses s Jonathanem potkala. Nikdy ti neřekl své pravé jméno, protože se vydával za někoho jiného. Za Sebastiána Verlaca."
Clary na svoji matku beze slova zírala. Ale on je přece bratranec Penhallowových, snažila se přesvědčit sama sebe, jenže přitom jí bylo samozřejmě jasné, že Sebastián nikdy nebyl tím, kým tvrdil, že je. Všechno, co kdy řekl, byla lež. Vybavila se jí vzpomínka na to, jak se cítila, když ho viděla poprvé, jako by poznávala někoho, koho znala celý život, někoho, kdo jí byl stejně důvěrně známý jako vlastní já. Takový pocit v ní Jace nikdy nevzbuzoval. "Sebastián je můj bratr?"
V Jocelynině jemné tváři se držel napjatý výraz a měla propletené prsty. Jejich konečky úplně zbělely od toho, jak si je příliš dlouho svírala. "Dnes jsem s Lukem dlouho mluvila o tom, co všechno se od vašeho příjezdu stalo v Alicante. Vyprávěl mi o démoních věžích a o svém podezření, že zábrany zneškodnil Sebastián, i když Luke neměl ani tušení, jak to mohl udělat. Tehdy jsem si uvědomila, co je Sebastián zač."
"Myslíš proto, že předstíral, že je Sebastián Verlac? A protože je Valentýnův zvěd?"
"Ano, to je samozřejmě pravda," připustila Jocelyn, "ale vlastně jsem to uhodla až ve chvíli, kdy mi Luke pověděl, že jsi mu řekla, že si Sebastián barví vlasy. A možná se pletu - ale měli jsme tu chlapce jen o něco staršího než ty, se světlými vlasy a tmavýma očima, zjevně bez rodičů a zcela oddaného Valentýnovi - nedokázala jsem se ubránit myšlence, že to musí být Jonathan. A pak je tu ještě něco. Valentýn se vždycky snažil najít způsob, jak zničit zábrany vždycky byl přesvědčený, že nějaký takový způsob existuje. Když na Jonathanovi experimentoval s démoní krví, tvrdil, že je to proto, že ho tím chtěl posílit a udělat z něj lepšího bojovníka, ale ve skutečnosti se za tím skrývalo ještě něco dalšího…"
Clary na ni upírala nechápavý pohled. "Co tím myslíš, dalšího?"
"Našel v něm způsob, jak zneškodnit zábrany," řekla Jocelyn. "Do Alicante nemůžeš přivést žádného démona, ale pokud chceš zábrany zničit, potřebuješ démoní krev. Jonathan má démoní krev k dispozici, koluje v jeho žilách. A to, že je zároveň i lovcem stínů, mu automaticky dává volný vstup do města, kdykoli si vzpomene, za všech okolností. Jsem si jistá, že zneškodnil zábrany pomocí své vlastní krve."
Clary si vzpomněla, jak Sebastián stál před ní na trávníku nedaleko ohořelých trosek domu Fairchildových. Myslela na to, jak mu vítr foukal tmavé vlasy do obličeje. Na to, jak ji držel za zápěstí a jeho nehty se jí zarývaly do kůže. Na to, jak prohlásil, že není možné, aby měl Valentýn Jace rád. Tehdy si myslela, že to Sebastián řekl jen proto, že Valentýna nenávidí. Ale teď si uvědomila, že to nebyl ten pravý důvod. Ve skutečnosti totiž jen… žárlil.
Pomyslela na temného prince ze svých kreseb, na toho, jenž se tolik podobal Sebastiánovi. Tu podobu předtím připisovala náhodě, nějakému uskoku své představivosti, teď ji však napadlo, jestli ji k tomu, aby přisoudila nešťastnému hrdinovi svého příběhu tvář svého bratra, nevedlo pouto vyplývající z jejich společné krve. Pokusila se znovu si toho prince vybavit, ale zdálo se jí, že se jí jeho obraz před očima tříští a mizí do ztracena jako popel rozfoukaný větrem. Viděla teď jedině Sebastiána, jemuž se v očích odrážela záre hořícího města.
"Jace," uvědomila si. "Někdo mu to musí říct. Někdo mu musí říct pravdu." Její myšlenky se chaoticky draly o slovo, jedna přes druhou. Kdyby to Jace věděl, kdyby věděl, že v sobě nemá démoní krev, možná by se vůbec nevypravil Valentýna hledat. Kdyby věděl, že vůbec není Claryin bratr…
"Ale já jsem si myslela," namítla Jocelyn napůl soucitně, napůl nechápavě, "že nikdo neví, kde teď je…"
Než Clary stihla odpovědět, rozletěly se dveře Síně dokořán a do podloubí a na schody pod ním se rozlilo světlo. Zevnitř k nim dolehlo burácení mnoha hlasů, teď už je totiž netlumilo dřevo dveří. Ze Síně vyšel Luke. Vypadal vyčerpaně, čišela z něj však jakási lehkost, které si Clary předtím nevšimla. Skoro vypadal, jako by se mu ulevilo.
Jocelyn se postavila. "Luku, co se děje?"
Udělal pár kroků směrem k nim a pak se v půli cesty ke schodišti zastavil. "Jocelyn," řekl, "omlouvám se, že vás ruším."
"To je v pořádku, Luku." I přes omámený opar, ve kterém se vznášela, si Clary pomyslela: Proč se musí pořád takhle oslovovat jmény? Ve vzduchu teď mezi nimi visel jakýsi rozpačitý pocit, který tam nikdy předtím nebyl. "Děje se něco?"

Zavrtěl hlavou. "Ne. Pro změnu je teď všechno v pořádku." Věnoval Clary úsměv, na kterém vůbec nic rozpačitého nebylo. Vypadal, že je s ní spokojený, dokonce je snad na ni i hrdý. "Dokázala jsi to, Clary," řekl. "Členové Spolku souhlasili s tím, že jim můžeš nanést to znamení. Nakonec se nikdo nikomu vzdávat nebude."

17. Kapitola - Příběh Lovkyně Stínů 1/2

7. srpna 2013 v 20:52 | Cassandra Clare |  City of Glass (The Mortal Instruments 3)
17
PŘÍBĚH LOVKYNĚ STÍNŮ


Clary seděla na vrcholu schodiště před Síní Dohod a pozorovala Andělské náměstí. Před nějakou dobou vyšel měsíc, který se nyní vznášel těsně nad střechami domů. Jeho stříbrobílé světlo se odráželo od démoních věží. Tma zdařile zakrývala všechny šrámy a modřiny, které město utržilo, takže vypadalo pod noční oblohou docela poklidně - pokud ovšem člověk nezvedl pohled ke kopci, na němž se rýsovala silueta zborcené pevnosti. Na náměstí pod Clary hlídkovaly stráže. Jejich postavy střídavě mizely a zase se objevovaly, podle toho, jak je ozařovaly lampy s čarodějným světlem. Hlídky pečlivě ignorovaly Claryinu přítomnost.
O několik schodů pod ní přecházel sem a tam naprosto nehlučnými kroky Simon. Ruce měl vražené v kapsách, a pokaždé když se na kraji schodiště otočil a namířil si to zpátky k ní, odrazilo se měsíční světlo od jeho bledé kůže jako od zrcadla.
"Přestaň chodit sem a tam," řekla mu. "Jenom mě tím znervózňuješ."
"Promiň."
"Mám pocit, že už jsme tady celou věčnost." Clary nastražila uši, nedokázala však zachytit nic jiného než nezřetelné bzučení mnoha hlasů, které bylo slyšet přes zavřené dvoukřídlé dveře Síně. "Neslyšíš, o čem tam vevnitř mluví?"
Simon přivřel oči. Zdálo se, že se silně soustředí. "Jenom trochu," odpověděl nakonec.
"Chtěla bych tam být," řekla Clary a podrážděně si okopávala paty bot o schody. Luke ji požádal, aby počkala za dveřmi, než se Spolek rozhodne. Chtěl s ní poslat Amatis, aby jí venku dělala společnost, Simon však trval na tom, že půjde místo ní, a tvrdil, že bude lepší, když Amatis zůstane uvnitř a bude se snažit podporovat Claryin návrh. "Chtěla bych se toho shromáždění taky zúčastnit."
"Ne," nesouhlasil s ní Simon. "To teda nechtěla."
Věděla, proč Luke chtěl, aby počkala venku. Dokázala si představit, co tam teď o ní asi říkají. Lhářka. Zrůda. Blázen. Šílenec. Hloupá holka. Monstrum. Valentýnova dcera. Nejspíše jí opravdu bylo lépe venku před Síní, ale to nervózní čekání na rozhodnutí Spolku ji téměř bolelo.
"Možná bych na to uměl vylézt," nadhodil Simon s pohledem upřeným na bílé sloupy podpírající šikmou střechu Síně. Byly do nich vytesány runy, které přecházely jedna v druhou, jinak se však na sloupech nebylo čeho chytit. "Třeba by mě trocha fyzické námahy uklidnila."
"Ale, nech toho," usadila ho Clary. "Jsi přece upír, ne Spiderman."
Simon místo odpovědi lehce vyběhl po schodech k jednomu ze sloupů. Chvíli si ho zkoumavě prohlížel a pak ho objal rukama a začal lézt nahoru. Clary s otevřenou pusou sledovala, jak jeho prsty a nohy objevují v hrbolatém kameni záchytné skuliny na těch nejneuvěřitelnějších místech. "Páni, ty vážně jsi Spiderman!" vykřikla.
Simon se ze svého místa v polovině sloupu podíval dolů. "Takže ty musíš být Mary Jane. Ta má taky zrzavý vlasy," zavolal na ni. Pak se rozhlédl po městě a zamračil se. "Doufal jsem, že odsud uvidím na Severní bránu, ale ještě nejsem dost vysoko."
Clary věděla, proč chce vidět na bránu. Byli k ní totiž vysláni poslové s žádostí, aby podsvěťané ještě počkali na rozhodnutí Spolku, a Clary mohla jen doufat, že budou ochotní to udělat. A pokud ano, jaké to tam teď mezi nimi asi mohlo být? Clary si představila, jak ten ohromný dav čeká, přelévá se a hlavami táhnou nejrůznější myšlenky…
Dvoukřídlé dveře Síně se pootevřely. Škvírou mezi nimi proklouzla štíhlá postava, dveře za sebou zase zavřela a zamířila ke Clary. Skrývala se ve stínu, takže teprve když se přiblížila k čarodějnému světlu, které zářilo nad schody, všimla si Clary jasných rudých vlasu a poznala v té osobě svoji matku.
Jocelyn se na ně zadívala trochu zmateně. "Ehm, ahoj, Simone. Jsem ráda, že sis tak rychle… zvykl."
Simon se pustil a lehce seskočil na zem u paty sloupu. Tvářil se trochu zaraženě. "Dobrý večer, paní Frayová."
"Nevím, jestli ještě vůbec má smysl mi takhle říkat," poznamenala Claryina matka. "Možná bys mě měl prostě oslovovat Jocelyn." Zaváhala. "Víš, i za těchhle… podivných okolností jsem ráda, že jsi tu s Clary. Ani si nevzpomínám, kdy naposledy vás dva od sebe něco rozdělilo."
Teď už byl Simon pořádně na rozpacích. "Taky vás rád vidím."
"Díky, Simone." Jocelyn se podívala na svoji dceru. "Clary, nevadilo by ti, kdybychom si teď trochu promluvily? Mezi čtyřma očima?"
Clary seděla dlouhou chvíli bez hnutí a jen zírala na svoji matku. Bylo těžké potlačit v sobě pocit, že se dívá na někoho úplně cizího. Měla tak stažené hrdlo, že skoro nemohla mluvit. Vrhla pohled na Simona, který zjevně čekal, až mu Clary dá nějaký signál, jestli tam má zůstat, nebo má odejít. Povzdechla si. "Tak dobře."
Ještě než Simon zmizel v Síni, ukázal Clary na povzbuzení zvednuté palce. Clary se odvrátila a strnule se zahleděla na náměstí, kde stále obcházely stráže. Jocelyn se k ní přiblížila a sedla si vedle ní. Kdesi uvnitř měla Clary chuť naklonit se a položit své matce hlavu na rameno. Dokonce by i mohla zavřít oči a předstírat, že je všechno v pořádku. Zároveň však věděla, že by se tím nic nevyřešilo. Stejně nemohla mít zavřené oči navěky.
"Clary," promluvila nakonec Jocelyn velice mírným hlasem. "Je mi to strašně líto."
Clary se dívala dolů na své ruce. Uvědomila si, že v nich stále ještě svírá stélu Patricka Penhallowa. Doufala, že si snad Patrick nemyslí, že mu ji chce ukrást.
"Nikdy jsem si nemyslela, že tohle místo ještě někdy uvidím," pokračovala Jocelyn. Clary se na matku podívala koutkem oka a zjistila, že si Jocelyn prohlíží město a démoni věže vrhající bledé bílé světlo na střechy domů. "Někdy se mi o něm zdávalo. Dokonce jsem ho i chtěla namalovat, namalovat svoje vzpomínky na ně, ale nemohla jsem. Napadlo mě, že kdybys pak ty malby viděla, začala bys mi klást otázky a zajímat se, jak se mi takové obrazy mohly dostat do hlavy. Hrozně jsem se bála, že se dozvíš, odkud ve skutečnosti pocházím. Kdo ve skutečnosti jsem."
"A teď jsem se to dozvěděla."
"A teď ses to dozvěděla." Jocelyn zazněl v hlase tesklivý tón "A máš plné právo mě za to nenávidět."
"Tak to není, mami," řekla Clary. "Já jenom…"
"Už mi nevěříš," dořekla za ni Jocelyn. "Nemůžu ti to mít za zlé. Měla jsem ti říct pravdu." Lehce se dotkla Claryina ramene, a když se od ní její dcera neodtáhla, zjevně ji to povzbudilo. "Můžu ti říct jen to, že jsem to udělala, abych tě ochránila, ale je mi jasné, jak to asi musí znít. Byla jsem před chvílí v Síni a sledovala jsem tě -"
"Tys tam byla?" zeptala se Clary překvapeně. "Neviděla jsem tě."
"Byla jsem až úplně vzadu. Luke mi řekl, abych na shromáždění nechodila, že by moje přítomnost všechny jenom rozrušila a všechno by se tím pokazilo, a měl nejspíš pravdu, ale já jsem tam strašně chtěla být. Vklouzla jsem dovnitř, když už zasedání začalo, a stoupla jsem si stranou. Ale byla jsem tam. A jenom jsem ti chtěla říct -"
"Že jsem byla všem pro smích?" doplnila Clary hořce. "To už dávno vím."
"Ne. Chtěla jsem ti říct, že jsem na tebe pyšná."
Clary otočila hlavu a podívala se na svoji matku. "Vážně?"
Jocelyn přikývla. "Samozřejmě. Na to, že jsi sebrala odvahu vystoupit takhle před Spolkem. A pak jsi jim všem ukázala, co dovedeš. Způsobila jsi, že se na tebe dívali a místo tebe viděli osobu, kterou na světě nejvíc milují, že ano?"
"Jo," přitakala Clary. "Jak jsi to poznala?"
"Poznala jsem to tak, že jsem slyšela, jak ostatní volají různá jména," řekla Jocelyn tiše. "Ale já jsem pořád viděla tebe."
"Aha." Clary se pohledem zarývala do svých bot. "No, ale stejně si nejsem jistá, jestli mi věří. Teda doufám, že jo, ale…"
"Mohla bych ji vidět?" požádala ji Jocelyn.
"A co?"
"Tu runu. Tu runu, co jsi vytvořila. Tu, která dokáže spojit lovce stínů s podsvěťany." Zaváhala. "Ale jestli to nejde…"
"Ale ne, klidně ti ji ukážu." Clary stélou naznačila runu, kterou jí zjevil anděl, na mramorový schod. Její obrysy zaplály horkým zlatým světlem. Byla to silná runa, tvořená spletitou sítí zakřivených linií překrývajících mříž z rovných, pravidelných čar. Runa prostá a složitá zároveň. Clary už nyní věděla, proč se jí ten symbol zdál být nějak nedokončený, když si ho představovala předtím - aby runa fungovala, potřebovala k sobě odpovídající protějšek. Své dvojče. Svého partnera. "Spojení," řekla a zvedla stélu. "Tak jsem ji pojmenovala."
Jocelyn tiše sledovala, jak runa září a pak pomalu pohasíná. Na kameni po ní zůstaly jen vybledlé černé čáry. "Když jsem byla mladá," řekla nakonec, "usilovně jsem bojovala za to, aby se podsvěťané a lovci stínů spojili a společně zachránili Dohody. Měla jsem pocit, že se ženu za nějakým snem, za něčím, co si většina lovců stínů ani nedokáže představit. A díky tobě je teď ten sen úplně konkrétní, doslovný a reálný." Rychle zamrkala. "Něco jsem si uvědomila, když jsem tě pozorovala v Síni. Víš, všechny ty roky jsem se tě snažila chránit tím, že jsem tě schovávala. Proto jsem nebyla ráda, když jsi chodila do Pandemonia. Věděla jsem, že je to místo, kde se podsvěťané setkávají s obyčejnými lidmi - a že to znamená, že tam budou i lovci stínů. Představovala jsem si, že tě k tomu místu táhne tvoje krev, nějaký šestý smysl, kterým jsi dokázala svět stínů rozpoznat, přestože ti chyběl Zrak. Myslela jsem si, že budeš v bezpečí jen tehdy, když bude ten svět pro tebe neviditelný. Nikdy mě nenapadlo, že bych se tě mohla pokusit ochránit tím, že ti pomůžu, abys byla silná, a naučím tě bojovat." Její hlas zněl smutně. "Ale tobě se i přesto podařilo objevit v sobě sílu. Takovou sílu, že už ti můžu říct pravdu, jestli ji ještě pořád chceš slyšet."
"Já nevím." Clary si vzpomněla na obrazy, které jí ukázal anděl, na to, jak byly příšerné. "Já vím, že jsem na tebe byla kvůli všem těm lžím naštvaná. Ale nejsem si jistá, jestli se chci dozvědět ještě další strašný věci."
"Mluvila jsem s Lukem. Myslí si, že to, co ti chci říct, bys měla vědět. Že bys měla znát celý ten příběh. Se všemi detaily, které jsem nikdy nikomu neřekla, dokonce ani jemu. Nemůžu ti slíbit, že celá pravda bude příjemná. Ale aspoň to bude pravda."
Zákon je tvrdý, ale je to zákon. Dlužila to Jaceovi. Musela si vyslechnout pravdu už kvůli němu, stejně tak jako kvůli sobě. Clary sevřela v ruce stélu tak pevně, až jí zbělely prsty. "Chci slyšet úplně všechno."
"Všechno…" Jocelyn se zhluboka nadechla. "Ani nevím, kde začít."
"Co kdybys začala třeba tím, jak ses mohla vdát za Valentýna? Jak sis mohla vzít toho člověka a udělat z něj mýho otce - vždyť je to netvor."
"Ne. Je to člověk. Není to dobrý člověk. Ale jestli chceš vědět, proč jsem si ho vzala, tak proto, že jsem ho milovala."
"To přece není možný," namítla Clary. "Nikdo ho nemůže milovat."
"Když jsem se do něj zamilovala, bylo mi tolik jako tobě," dala se Jocelyn do vyprávění. "Myslela jsem si, že je naprosto dokonalý - úžasný, chytrý, báječný, vtipný, okouzlující. Já vím, teď se na mě díváš, jako bych se úplně pominula. Ale ty znáš Valentýna jenom takového, jaký je dnes. Nedokážeš si představit, jaký byl tehdy. Když jsme ještě chodili do školy, zbožňovali ho úplně všichni. Zdálo se, že z něj vychází takové světlo, jako by existovala nějaká zvláštní, jasně ozářená část vesmíru, do které měl přístup jenom on, a když měl člověk štěstí, mohl se s ním Valentýn o to světlo rozdělit, kousek mu z něj půjčit. Všechny dívky do něj byly zamilované a já jsem si myslela, že mezi nimi nemám šanci. Nic zvláštního na mně nebylo. Nebyla jsem ani nijak zvlášť oblíbená. Jedním z mých nejbližších přátel byl Luke a já jsem většinu času trávila s ním. Ale i přesto si Valentýn z nějakého důvodu vybral mě."
Fuj, chtělo se Clary říci, ale přemohla se. Možná to udělala kvůli melancholii, která se v matčině hlase mísila s lítostí. Možná to bylo kvůli tomu, co Jocelyn řekla o Valentýnovi a o světle, jež z něj vycházelo. Clary si přece předtím to samé myslela o Jaceovi, i když se pak kvůli tomu cítila hloupě. Možná ten pocit mívají všichni zamilovaní.
"No dobře," řekla. "Chápu. Ale tobě tehdy bylo šestnáct. Pořád sis ho přece ještě nemusela později brát."
"Bylo mi osmnáct, když jsme se vzali. Jemu bylo devatenáct," vysvětlila jí Jocelyn věcným tónem.
"Proboha," zděsila se Clary. "Ty bys mě zabila, kdybych se chtěla v osmnácti vdávat."
"To tedy ano," souhlasila s ní Jocelyn. "Ale lovci stínů se často vdávají a žení dřív než obyčejní lidé. Většinou totiž žijí - žijeme - kratší dobu, protože spousta z nás umírá násilnou smrtí. Kvůli tomu máme tendenci dělat všechno dřív. I na místní poměry jsem se ale vdávala mladá. Ale moje rodina mi to přála - dokonce i Luke mi to přál. Všichni si mysleli, že je Valentýn úžasný chlapec. A on byl tehdy vážně ještě chlapec. Jediná osoba, která mi kdy řekla, ať si ho neberu, byla Madeleine. Ve škole jsme spolu kamarádily, ale když jsem se jí pochlubila, že jsem zasnoubená, řekla mi, že má Valentýn sobeckou a nenávistnou povahu a že se pod jeho okouzlujícím zevnějškem skrývá absolutní nemorálnost. Já jsem si ale myslela, že Madeleine jenom žárlí."
"A žárlila?"
"Ne," řekla Jocelyn, "měla pravdu. Jenže já jsem pravdu nechtěla slyšet." Sklopila oči ke svým rukám.
"Ale pak jsi toho litovala," vyzvídala dál Clary. "Vzala sis ho a pak jsi toho litovala, že jo?"
"Clary," řekla Jocelyn. Zněla unaveně. "Byli jsme šťastní. Alespoň prvních pár let. Odstěhovali jsme se na venkovské sídlo mých rodičů, kde jsem vyrůstala. Valentýn nechtěl bydlet ve městě a taky chtěl, aby se ostatní členové Kruhu vyhýbali Alicante a slídivým očím Spolku. Pár kilometrů od nás bydleli Waylandovi a jen o kousek dál spousta ostatních - Lightwoodovi, Penhallowovi. Bylo to, jako bychom stáli ve středu světa, kolem nás se pořád něco dělo, všichni se o něco vášnivě snažili a já jsem byla celou tu dobu po Valentýnově boku. Nikdy ve mně ale nevzbuzoval pocit, že bych byla nedůležitá nebo nepotřebná. Ne, tvořila jsem klíčovou součást Kruhu. Patřila jsem mezi těch několik málo lidí, v jejichž názory měl důvěru. Znovu a znovu mi opakoval, že beze mě by nikdy ničeho nedosáhl. Že beze mě by byl nula."
"Vážně?" Clary si nedokázala představit, že by mohl Valentýn říct něco takového, něco, co by znělo tak… zranitelně.
"Vážně. Jenže to nebyla pravda. Valentýn by nikdy nedokázal být nula. Byl zrozen k tomu, aby se stal vůdcem, středobodem revoluce. Přidávalo se k němu čím dál tím víc stoupenců. Přitahovalo je jeho vášnivé zaujetí a jeho duchaplné myšlenky. V té době ještě o podsvěťanech skoro vůbec nemluvil. Šlo mu především o reformu Spolku, o změnu zastaralých, zkostnatělých, špatných zákonů. Valentýn tvrdil, že by mělo být lovců stínů víc, víc těch, kdo by bojovali s démony, víc Institutů, že bychom se měli méně zabývat snahou zůstat neviditelní a víc se soustředit na ochranu světa před démony. Že bychom měli světem kráčet hrdě a beze studu. Ta jeho vize byla velmi svůdná - svět plný lovců stínů, z něhož by démoni vyděšeně prchali a obyčejní lidé by nám děkovali za to, co pro ně děláme, místo aby si mysleli, že vůbec neexistujeme. Byli jsme mladí, mysleli jsme si, že vyjádření díků je něco důležitého. Neměli jsme ani tušení…" Jocelyn se zhluboka nadechla, jako by se chystala potopit pod vodu. "Pak jsem otěhotněla."
Clary se zježily chloupky na šíji a najednou - aniž by věděla proč - už si vůbec nebyla jistá, že chce od své matky slyšet pravdu, už si nebyla jistá, zda chce znovu slyšet, jak Valentýn udělal z Jace monstrum. "Mami…"
Jocelyn omámeně zavrtěla hlavou. "Ptala ses mě, proč jsem ti nikdy neřekla, že máš bratra. Tak teď se to dozvíš." Přerývaně se nadechla. "Byla jsem moc šťastná, když jsem se to dozvěděla. A Valentýn - říkal mi, že vždycky toužil stát se otcem. Těšil se, jak vycvičí svého syna a naučí ho, jak být dobrým bojovníkem, stejně jako to jeho otec naučil jeho. 'Nebo svoji dceru,' připomněla jsem mu pokaždé a on se vždycky jen usmál a odpověděl, že i z dcery může být bojovník, stejně jako ze syna, a že bude mít rád oba. Myslela jsem si, že je všechno tak, jak má být.
A pak Luka pokousal vlkodlak. Říká se, že šance, že se z člověka po kousnutí stane vlkodlak, je jedna ku jedné. Já si ale myslím, že je to spíš tři ku jedné. Mockrát jsem neviděla, že by té nemoci někdo unikl, a ani Luke nebyl žádná výjimka. Při následujícím úplňku prošel přeměnou. Dalšího rána se objevil u našich dveri, celý zakrvácený, šaty roztrhané na cáry. Chtěla jsem ho utěšit, ale Valentýn mě odstrčil stranou. 'Jocelyn,' řekl mi, 'pozor na dítě.' Jako by se na mě chtěl Luke vrhnout a vyrvat mi dítě z břicha. Byl to přece Luke, ale Valentýn mě od něj odtrhl a odtáhl ho od našeho domu do lesů. Když se pak po dlouhé době vrátil, byl uz sám. Běžela jsem k němu, on mi ale řekl, že Luke v zoufalství nad tím, že se z něj stal vlkodlak, spáchal sebevraždu. Že je… mrtvý."
Clary si všimla, že se matčin hlas chvěje zjitřeným zármutkem, dokonce i teď, kdy přece věděla, že Luke nezemřel. Pak si ale vzpomněla na své vlastní zoufalství, když na schodech do Institutu držela v náruči umírajícího Simona. Na takové pocity se nedá jen tak zapomenout.
"Ale to on dal Lukovi nůž," namítla Clary nejistým hlasem. "Řekl mu, že se má zabít. Donutil Amatisina manžela, aby se s ní rozvedl, protože se z jejího bratra stal vlkodlak."
"To jsem ale nevěděla," řekla Jocelyn. "Po Lukově smrti jsem měla pocit, jako bych spadla do nějaké temné jámy. Celé měsíce jsem strávila ve svém pokoji, pořád jsem spala a jedla jsem vlastně jen kvůli dítěti. Obyčejní lidé by řekli, že jsem byla v depresi, ale lovci stínů taková slova nepoužívají. Valentýn si myslel, že jen procházím obtížným těhotenstvím. Každému říkal, že jsem nemocná. A já jsem opravdu byla nemocná - vůbec jsem nemohla spát. Pořád se mi zdálo, že v noci slyším nějaké podivné zvuky, nějaký křik. Valentýn mi dával lektvary na spaní, jenže já jsem z nich měla noční můry. Děsivé sny, ve kterých mě Valentýn tiskl k zemi, bodal mě nožem nebo jsem se dusila nějakým jedem. Ráno jsem pak byla úplně vyčerpaná a celý den jsem prospala. Vůbec jsem netušila, co se děje venku, nevěděla jsem, že donutil Stephena, aby se rozvedl s Amatis a vzal si Céline. Žila jsem jako v mlze. A pak…" Jocelyn si pevně semknula ruce v klíně. Třásly se. "A pak se to dítě narodilo."
Odmlčela se na tak dlouho, že už se Clary začínala bát, jestli ještě vůbec promluví. Jocelyn strnule zírala směrem k démoním věžím a prsty si nervózně vyťukávala na kolena nějaký rytmus. Nakonec řekla: "Když se dítě narodilo, byla se mnou moje matka. Nikdy jsi ji nepoznala, svoji babičku. Byla to moc hodná paní. Myslím, že bys ji měla ráda. Podala mi mého syna a já si ze všeho nejdřív uvědomila to, že mi dokonale padne do náruče, že je zabalený v měkoučké dece a že je strašně malinký a křehký. Na hlavičce měl jediný pramínek světlých vlásků. A pak otevřel oči."
Jocelynin hlas byl úplně bezvýrazný, téměř monotónní, přesto se však Clary roztřásla obavou z toho, co její matka řekne dál. Nedělej to, chtělo se jí poprosit. Neříkej mi to. Ale Jocelyn pokračovala. Slova z ní proudila jako chladný jed.
"Polila mě hrůza. Jako bych spadla do lázně s kyselinou - zdálo se mi, že se mi kůže škvaří na kostech, a musela jsem se hodně přemáhat, abych dítě neodhodila a nezačala křičet. Říká se, že každá matka své vlastní dítě instinktivně pozná. Myslím si ale, že může nastat i úplně opačná situace. Každičká buňka mého těla křičela, že tohle není moje dítě, že je to něco strašného a nepřirozeného, něco nelidského, nějaký parazit. Jak to má matka mohla nevidět? Ona se ale na mě usmívala, jako by všechno bylo v nejlepším pořádku.
'Jmenuje se Jonathan,' ozval se nějaký hlas ode dveří. Zvedla jsem hlavu a uviděla Valentýna, jak nás spokojeně pozoruje. Dítě znovu otevřelo oči, jako by poznalo zvuk svého jména. Ty oči byly černé, černé jako noc a úplně bezedné jako dlouhatánské tunely vyhloubené do jeho malé lebky. Nebylo v nich vůbec nic lidského."
Rozhostilo se dlouhé ticho. Clary seděla jako přimražená a s otevřenými ústy zděšeně zírala na svoji matku. To mluví o Jaceovi, pomyslela si. O Jaceovi, když byl ještě dítě. Jak může někdo cítit něco takového k dítěti?
"Mami," zašeptala. "Možná - možná jsi byla jenom v šoku nebo tak něco. Nebo jsi třeba byla nemocná -"
"To mi řekl i Valentýn," nenechala ji dokončit větu Jocelyn. "Že jsem nemocná. Valentýn Jonathana zbožňoval. Nedokázal pochopit, co se to se mnou děje. A já jsem věděla, že má pravdu. Byla jsem zrůda, matka, která nemůže vystát své vlastní dítě. Přemýšlela jsem nad tím, že se zabiju. Možná bych to i udělala - pak jsem ale dostala ohnivou zprávu od Hadriána Močála. Byl to čaroděj, který měl odjakživa blízký vztah k mé rodině. To jeho jsme volali, když někdo z nás potřeboval hojivé kouzlo nebo něco podobného. Dozvěděl se, že se Luke stal vůdcem smečky vlkodlaků v Brocéliandském hvozdu, u východních hranic země. Ten vzkaz jsem spálila, jakmile jsem si ho přečetla. Bylo mi jasné, že se to Valentýn nikdy nesmí dozvědět. Ale teprve když jsem dorazila do vlkodlačího tábora a uviděla Luka na vlastní oči, s jistotou jsem pochopila, že mi Valentýn lhal, lhal mi o Lukově sebevraždě. A tehdy jsem ho začala opravdu nenávidět."
"Ale Luke říkal, že jsi tušila, že je s Valentýnem něco v nepořádku - že jsi věděla, že dělá něco strašnýho. Říkal, že jsi to věděla ještě předtím, než prošel přeměnou."
Jocelyn chvíli nic neříkala. "Víš, Luka vůbec žádný vlkodlak pokousat neměl. Nemělo se to stát. Byla to jen rutinní obchůzka po lese, byl tam s Valentýnem - nemělo se to stát."
"Mami…"
"Luke tvrdí, že jsem mu ještě před jeho přeměnou řekla, že se Valentýna bojím. Tvrdí, že jsem mu řekla, že přes zdi domu slyším křik, že mám nějaké podezření, něčeho se bojím. A Luke - ten důvěřivý Luke - se na to Valentýna hned další den zeptal. Té noci vzal Valentýn Luka na lov a Luka pokousal vlkodlak. Myslím - myslím, že mě pak Valentýn nějak přiměl zapomenout na to, co jsem viděla, ať už mě vyděsilo cokoli. Přesvědčil mě, že to byly jen zlé sny. A myslím si, že se sám postaral o to, aby ten vlkodlak na Luka zaútočil. Asi chtěl Luka odklidit z cesty, aby mi nemohl nikdo připomínat, že se bojím vlastního manžela. Ale to jsem si hned neuvědomila. Luka jsem ten první den viděla jen na krátkou chvíli a strašně jsem mu chtěla vyprávět o Jonathanovi, ale nemohla jsem, nešlo to. Jonathan byl můj syn. Ale už jen to, že jsem Luka viděla, mi dávalo sílu. Odjela jsem domů a cestou jsem přemýšlela o tom, jak se budu s Jonathanem víc snažit, jak se ho naučím mít ráda. Donutím se mít ho ráda.
Té noci mě probudil dětský pláč. Posadila jsem se v posteli. Byla jsem v ložnici sama. Valentýn odjel na schůzi Kruhu, takže jsem se neměla s kým podělit o své překvapení. Víš, Jonathan totiž nikdy neplakal - nevydal ani hlásku. To naprosté ticho byla jedna z věcí, které mě na něm nejvíc znepokojovaly. Rozběhla jsem se chodbou do jeho pokoje, ale on v klidu spal. Ale stejně jsem slyšela dětský pláč, byla jsem si tím úplně jistá. Seběhla jsem schody a šla po zvuku. Zdálo se, že to vychází z prázdného vinného sklepa, dveře však byly zamčené, protože se sklep nepoužíval. Ale já v tom domě vyrostla. Věděla jsem, kam můj otec schovává klíč…"
Jocelyn se za celou dobu vyprávění na Clary ani nepodívala. Zdálo se, že ji ten příběh zcela pohltil, ztratila se ve vlastních vzpomínkách.
"Asi jsem ti nikdy nevyprávěla příběh o Modrovousově ženě, když jsi byla malá, že? Manžel zakázal své ženě vstupovat do zamčeného pokoje, ona ho však jednou neposlechla a našla tam kostry všech žen, které zavraždil před ní, vystavené za sklem jako motýly. Když jsem odemkla ty dveře, vůbec jsem netušila, co za nimi najdu. Kdybych to měla udělat znovu, byla bych vůbec schopná donutit se ty dveře otevřít a v záři čarodějného světla sestoupit dolů do tmy? Nevím, Clary, vůbec nevím.
Páchlo to tam - strašlivě to páchlo krví a smrtí a hnilobou. Valentýn vyhloubil pod zemí obrovskou místnost, tam, kde kdysi býval vinný sklep. Nakonec to nebyl dětský pláč, co jsem slyšela. V bývalém sklepě teď byly cely a on v nich věznil nejrůznější stvoření. Démony svázané řetězy z elektronu, kteří se ve svých kobkách svíjeli, bili křídly a naříkali, ale bylo tam toho ještě víc, mnohem víc - třeba těla podsvěťanů v nejrůznějších stádiích rozkladu a umírání. Byli tam vlkodlaci s těly napůl rozežranými stříbrným práškem. Upíři zavěšení hlavou dolů ve svěcené vodě, až se jim začalo odlupovat maso z kostí. Víly s kůží propíchanou chladným železem.
Ale ani teď o něm vlastně nepřemýšlím jako o někom, komu působí mučení radost. Zdálo se totiž, že jsou jeho motivy přísně vědecké. U dveří každé cely jsem našla knihy s poznámkami, s pečlivými záznamy o jeho experimentech, o době, po jakou každé stvoření umíralo. Byl tam jeden upír, kterému Valentýn znovu a znovu pálil kůži, aby zjistil, jestli se ten ubohý tvor jednou dostane do fáze, kdy už se nedokáže znovu uzdravit. Když jsem to všechno četla, musela jsem se přemáhat, abych neomdlela nebo se nepozvracela. Podařilo se mi neudělat ani jedno.
Taky tam byla stránka věnovaná experimentům, které prováděl sám na sobě. Někde vyčetl, že démoni krev dokáže zesilovat schopnosti, které jsou lovcům stínů vrozené. Zkoušel si tedy vpravit tu krev do těla injekcí, ale k ničemu to nevedlo. Nestalo se vůbec nic, jen mu z toho bylo špatně. Nakonec došel k závěru, že je moc starý na to, aby se na něm ta krev nějak projevila, že by se pro dosažení plného účinku musela podat dítěti - ze všeho nejlépe ještě nenarozenému.
Na další stránce za tou, na kterou si zapsal tuhle myšlenku, jsem našla celou řadu poznámek s jedním nadpisem. Hned jsem ho poznala, bylo to totiž moje jméno. Jocelyn Morgensternová.
Vzpomínám si, jak se mi třásly prsty, když jsem obracela ty stránky, a slova na nich se mi vpalovala do paměti. 'Dnes večer Jocelyn znovu vypila tu směs. Neprojevují se na ní žádné viditelné změny, mně však nejde o ni, ale o dítě… Díky pravidelným dávkám démoního jedu, které jí podávám, by mohlo být schopné provádět neuvěřitelné věci… Včera v noci jsem slyšel, jak dítěti bije srdce, mnohem silněji než jakékoli lidské srdce. Znělo to jako obrovský zvon vyzvánějící na počest zrození nové generace lovců stínů, v níž se andělská krev smísí s démoní a dá vzniknout schopnostem, které se doposud vymykaly i těm nejdivočejším představám… Podsvěťané už na této planetě brzy přestanou vládnout největší mocí…'
A bylo tam toho ještě mnohem víc. Hrozně se mi třásly ruce, ale pořád jsem o překot obracela stránky a ve vzpomínkách jsem se vracela zpátky, před očima se mi objevovaly ty lektvary, které mi Valentýn každý večer nosil, ty noční můry o bodání nožem, škrcení, trávení jedem. Ten jed však nebyl namířený proti mně, ale proti Jonathanovi. Proti Jonathanovi, kterého proměnil v nelidskou věc, v polovičního démona. A teprve tehdy, Clary, teprve tehdy jsem si uvědomila, co je Valentýn doopravdy zač."

16. Kapitola - Články Víry 2/2

7. srpna 2013 v 20:48 | Cassandra Clare |  City of Glass (The Mortal Instruments 3)
"Jsou tady," řekl Simon, napůl jen sám pro sebe. "Zajímalo by mě, jestli to znamená, že už se Spolek rozhodl."
"To doufám." Ze stébla trávy, které Clary žmoulala v prstech, už zbyla jen neidentifikovatelná zelená drť. Odhodila ji a utrhla si další stéblo. "Nevím, co budu dělat, jestli se rozhodnou vzdát se Valentýnovi. Možná bych mohla vytvořit portál, kterej by nás všechny přenesl někam, kde nás Valentýn nikdy nenajde. Třeba na nějakej pustej ostrov nebo tak něco."
"Dobře, tak teď napadá jedna pitomá otázka mě," přerušil její úvahy Simon. "Můžeš vymýšlet nový runy, že jo? Tak proč bys nemohla vymyslet nějakou, která by zničila všechny démony na světě? Nebo zabila Valentýna?"
"Takhle to nefunguje," vysvětlila mu Clary. "Umím nakreslit jenom runy, který si dokážu představit. Musím je v duchu vidět před sebou, jejich přesnej obraz. Když se takhle snažím představit si runu 'zabít Valentýna' nebo ,zmocnit se vlády nad světem' nebo něco takovýho, žádnej obraz z toho není. Jenom takový bílý mžitky."
"Ale odkud myslíš, že se ty obrazy run berou?"
"To netuším," přiznala se Clary. "Všechny runy, co je znají lovci stínů, pochází z Šedé knihy. Proto je taky můžou používat jedině nefilim. Za tímhle účelem totiž vznikly. Ale jsou i jiný, starší runy. Krasomil mi to říkal. Třeba Kainovo znamení. Bylo to ochranný znamení, ale v Šedé knize ho nenajdeš. Takže u těchhle run, třeba u runy nebojácnosti, vlastně vůbec nevím, jestli jsem je opravdu vymyslela, nebo jestli jsem si na ně jenom nevzpomněla - třeba jsou to runy starší než lovci stínů. Runy stejně starý jako samotní andělé." V hlavě se jí vybavila runa, kterou jí ukázal Ithuriel, ta, co v sobě měla jednoduchost uzlu. Pocházel ten symbol z její mysli, nebo z andělovy? Nebo snad existoval, co je svět světem, podobně jako moře nebo obloha? Při té myšlence se zachvěla.
"Není ti zima?" zeptal se Simon.
"Je - tobě ne?"
"Mně už zima nebývá." Objal ji a začal jí dlaněmi v pomalých kruzích třít záda, aby ji zahřál. Pak se nevesele zasmál. "Tohle ti asi moc nepomůže, co, když v sobě nemám žádný tělesný teplo?"
"Ne," řekla Clary. "Teda myslím jo - pomáhá to. Nepřestávej." Zvedla k němu oči. Díval se dolů na Severní bránu, kolem níž téměř nehybně postávaly tmavé stíny podsvěťanů. V očích se mu odrážela rudá záře démoních věží. Vypadal jako na fotografii pořízené s bleskem. Clary si všimla, že v místech, kde je jeho kůže nejtenčí, tedy na spáncích a mezi klíčními kostmi, se těsně pod povrchem klikatí bledě modré žilky. O upírech se toho už naučila dost, takže věděla, že je to znamení, že už nějakou dobu nejedl. "Máš hlad?"
Odtrhl oči od výhledu a podíval se na ni. "Bojíš se snad, že tě kousnu?"
"Víš, že moje krev je ti k dispozici, kdykoli budeš mít zájem."
Zachvěl se, avšak nikoli zimou, a přitáhl si ji blíž k sobě. "To bych nikdy neudělal," prohlásil. A pak dodal lehčím tónem: "A kromě toho, už jsem pil Jaceovu krev - už mě nebaví vysávat svoje kamarády."
Clary vytanula na mysli stříbrná jizvička, kterou měl Jace ze strany na krku. Před očima se jí stále ještě honily obrazy Jace, když se pomalu zeptala: "Myslíš, že právě proto…"
"Co proto?"
"Proto ti neublíží sluneční světlo? Teda chci říct, dřív tě přece pokaždý spálilo, ne? Před tou nocí na lodi." Neochotně přikývl.
"Tak co se ještě změnilo? Nebo je to jenom tím, že ses napil jeho krve?"
"Myslíš, že by to mohlo být tím, že je Jace jedním z nefilim? Ne. Ne, je v tom ještě něco jinýho. Ty a Jace - nejste tak úplné obyčejní, ne? Nejste přece obyčejní lovci stínů. Na vás obou je něco zvláštního. Přesně jak to tvrdila královna ze Zakletýho dvora. Byli jste experimenty." Usmál se jejímu vyděšenému pohledu. "Nejsem blbej. Dokážu si to všechno poskládat dohromady. Ty umíš vymýšlet runy a Jace, no… řekněme, že nikdo by nedokázal být tak strašně otravnej, kdyby mu v tom nepomáhaly nějaký nadpřirozený schopnosti."
"To ho vážně tolik nesnášíš?"
"Ale tak to není," namítl Simon. "Teda jasně že ze začátku jsem ho nenáviděl. Byl tak hrozně arogantní a sebejistej a ty ses tvářila, jako by to byl nějakej polobůh -"
"To teda netvářila."
"Nech mě to doříct, Clary." Jeho hlas zněl téměř udýchaně, pokud se ovšem o někom, kdo vůbec nedýchá, dá říci, že zní udýchaně. Působilo to, jako by se Simon překotně hnal k nějakému cíli. "Poznal jsem, jak moc se ti líbí, a myslel jsem si, že tě jenom využívá, že jsi pro něho jenom nějaká hloupá civilka, kterou může ohromovat všema těma trikama, co je lovci stínů znají. Nejdřív jsem si říkal, že mu na to přece neskočíš, a pak, když jsi mu na to skočila, že ho to nakonec přestane bavit a ty se vrátíš zpátky ke mně. Nejsem na to nijak zvlášť pyšnej, ale v zoufalství je člověk schopnej věřit asi úplně všemu. Když se pak ukázalo, že je to tvůj bratr, bylo to, jako by mě někdo v poslední minutě zachránil - a já jsem byl hrozně rád. Dělalo mi dobře i to, když jsem viděl, jak moc tím asi trpí, až do té noci na Zakletým dvoře, kdy jsi ho políbila. Všiml jsem si…"
"Čeho sis všiml?" naléhala Clary, která tu krátkou pauzu nemohla vydržet.
"Toho, jak se na tebe dívá. A tehdy mi to došlo. Nikdy tě nevyužíval. Miloval tě a bylo to pro něj strašný."
"A proto jsi tenkrát šel do hotelu Dumort?" zašeptala Clary. Na tuto otázku už dlouho chtěla znát odpověď, nikdy se však neodvážila Simona zeptat.
"Kvůli tobě a Jaceovi? Ne, kvůli vám to vážně nebylo. Už od té noci v hotelu jsem se tam pořád chtěl vrátit. Zdálo se mi o tom. Několikrát jsem se v noci probudil, zrovna když jsem se oblíkal nebo už jsem byl venku na ulici, a bylo mi jasný, že mě to táhne zpátky do toho hotelu. V noci to vždycky bylo horší a zesilovalo se to taky, čím blíž hotelu jsem byl. Vůbec mě nenapadlo, že by to mohlo být něco nadpřirozenýho - říkal jsem si, že je to posttraumatickej stres nebo něco podobnýho. Tu noc jsem byl strašně unavenej a naštvanej, byli jsme kousek odtamtud a navíc byla noc. Skoro si ani nepamatuju, co se stalo. Jenom vím, že jsem odešel z parku - a pak už nic."
"Ale kdybys na mě nebyl naštvanej - kdyby tě to, co jsme udělali tolik nevzalo…"
"Vždyť jste neměli na vybranou," uklidňoval ji Simon. "A mně už to tou dobou stejně bylo jasný. Pravdu můžeš potlačovat jenom do určitý doby, pak stejně probublá nahoru. Udělal jsem chybu, že jsem ti neřekl, co se se mnou děje, že jsem ti neřekl o těch snech. Ale nelituju toho, že jsme spolu chodili. Jsem rád, že jsme to zkusili. A jsem ti moc vděčnej, že ses do toho pustila, i když to stejně nikdy nemohlo fungovat."
"Tolik jsem si přála, aby to fungovalo," řekla Clary tiše. "Nikdy jsem ti nechtěla ublížit."
"Stejně bych s nikým neměnil," ujistil ji Simon. "Nechtěl bych tě přestat mít rád. Za nic na světě. Víš, co mi řekl Rafael? Že nedokážu bejt dobrej upír, protože upíři musí umět přijmout skutečnost, že jsou mrtví. Ale dokud si budu pamatovat, jaký to bylo, tě milovat, budu mít vždycky pocit, že jsem naživu."
"Simone…"
"Podívej." Gestem přerušil její větu a jeho tmavé oči se rozevřely dokořán. "Tam dole."
Slunce se už změnilo v rudou šmouhu nad horizontem. Pak se před Claryinýma očima zachvělo a zmizelo, zapadlo za tmavý okraj světa. Démoni věže Alicante se náhle probraly k životu a začaly žhnout. V jejich světle Clary viděla, jak se před Severní bránou netrpělivě hemží temný dav. "Co se děje?" zašeptala. "Slunce zapadlo, tak proč se ještě neotevřela brána?"
Simon se ani nepohnul. "Spolek," řekl. "Určitě Lukův návrh odmítl."
"Ale to přece nejde!" vykřikla Clary ostře. "To by přece znamenalo -"
"Že se vzdají Valentýnovi."
"Ale to nemůžou!" vykřikla Clary znovu, viděla však, jak se skupinky tmavých postav čekajících za zábranami otáčí a odchází od města. Zástupy podsvěťanů připomínaly mravence opouštějící zničené mraveniště.
Simonův obličej vypadal v slábnoucím světle jako z vosku. "Řekl bych," usoudil, "že nás nejspíš opravdu nenávidí. Proto si radši vyberou Valentýna."
"To není nenávist," opravila ho Clary. "Je to tím, že se vás bojí. I Valentýn se vás bál." Řekla to bez přemýšlení, teprve po chvíli si uvědomila, že je to pravda. "Bál se a záviděl vám."
Simon na ni vrhl překvapený pohled. "Záviděl?"
Clary se však už ve vzpomínkách vrátila do snu, který jí Ithuriel ukázal, a v uších jí zněl Valentýnův hlas. Chtěl jsem se ho zeptat proč. Proč nás Raziel stvořil, celou rasu lovců stínů, ale nedal nám žádnou ze schopností, jimiž vládnou podsvětané - rychlost vlků, nesmrtelnost sličného lidu, magickou moc čarodějů, dokonce ani odolnost upírů. Nechal nás stát před pekelnými hordami úplně bezbranné, až na ty symboly, které si kreslíme na kůži. Proč by měli mít větší schopnosti než my? Proč nemůžeme mít něco z toho, co mají oni?
Pootevřela rty a nevidoucíma očima se zahleděla na město pod sebou. Matně si uvědomovala, že Simon opakuje její jméno, duchem však byla úplně jinde. Přemýšlela nad tím, že jí anděl mohl ukázat cokoli, on se však rozhodl jí zjevit právě tyto obrazy, tyto vzpomínky, a to z nějakého důvodu. Vzpomněla si na Valentýna, jak rozhořčeně křičí: Ta myšlenka, že bychom měli být s podsvěťany spojeni, že bychom měli žít s těmi kreaturami v míru!
A pak ta runa. Ta, o které se jí předtím zdálo. Runa prostá jako uzel.
Proč nemůžeme mít něco z toho, co mají oni?
"Spojení," řekla nahlas. "Je to spojovací runa. Spojuje to, co je podobné, i to, co se od sebe liší."
"Cože?" Simon na ni zmateně zíral.
Vyskočila a oprášila si oblečení. "Musím jít tam dolů. Kde jsou?"
"Kde je kdo? Clary -"
"Přece Spolek. Tak kde je to shromáždění? Kde je Luke?"
Simon vstal. "V Síni Dohod. Clary -"
Clary už však běžela k cestě, která v serpentinách klesala k městu. Simon tiše zanadával a vydal se za ní.

Říká se, že všechny cesty vedou do Síně. Sebastiánova slova se Clary znovu a znovu ozývala v uších, zatímco tryskem probíhala úzkými uličkami Alicante. Doufala, že je to pravda, protože jestli ne, určitě se ztratí. Ulice se stáčely v podivných úhlech, úplně jinak než ty krásné, rovné, pravoúhlé ulice na Manhattanu. Na Manhattanu člověk neustále věděl, kde právě je. Všechno tam bylo hezky očíslované a uspořádané. Zatímco tohle bylo hotové bludiště.
Prohnala se maličkým dvorkem a vyrazila po jednom z úzkých chodníků podél kanálu, věděla totiž, že když půjde podle vody, nakonec musí skončit na Andělském náměstí. K jejímu značnému překvapení ji chodník dovedl k Amatisinu domu, a tak se rozběhla po širší ulici, kterou už znala, párkrát zahnula a ztěžka oddechujíc doběhla na náměstí. Před Clary se tyčila veliká bílá budova Síně Dohod a uprostřed prostranství zářila socha anděla. Vedle sochy stál se založenýma rukama Simon a zachmuřeně ji pozoroval.
"Mohla jsi na mě počkat," vyčetl jí.
Předklonila se a s rukama opřenýma o kolena se snažila popadnout dech. "Tohle… si nech od cesty…, vždyt jsi tu stejně byl dřív než já."
"Upíří rychlost," prohlásil Simon s jistým zadostiučiněním. "Až se vrátíme domů, možná bych se měl přihlásit do nějakýho běžeckýho závodu."
"Ale to by byl… švindl." Clary se naposledy zhluboka nadechla a pak se narovnala a odhrnula si zpocené vlasy z očí. "Tak pojď. Jdeme dovnitř."
Síň byla plná lovců stínů. Tolik pohromadě jich Clary ještě nikdy neviděla, dokonce ani té noci, kdy Valentýn zaútočil na město. Jejich hlasy se spojovaly v ohlušující burácení, které připomínalo hučení valící se laviny. Většina přítomných se shlukla do skupinek, v nichž se dohadovali a křičeli na sebe. Pódium bylo zcela prázdné a mapa Idrisu na něm visela úplně opuštěná.
Rozhlížela se po Lukovi. Chvíli jí trvalo, než ho našla. Opíral se zády o sloup a přivíral oči. Působil strašně - měl svěšená ramena a vypadal jako polomrtvý. Za ním stála Amatis a ustaraně ho poplácávala po rameni. Clary se rozhlédla ještě jednou, Jocelyn však v davu nespatřila.
Trochu zaváhala. Pak ale pomyslela na Jace, jak se úplně sám žene za Valentýnem, přestože si uvědomuje, že ho to může stát život. On moc dobře věděl, že je součástí těchto událostí, součástí toho všeho, stejně jako ona sama - vždy to tak bylo, dokonce i tehdy, když o tom ještě neměla ani ponětí. V žilách jí proudil adrenalin, díky němuž bylo její vnímání citlivější a obrysy všech věcí se zdály být zcela ostré. Možná až příliš. Stiskla Simonovi ruku. "Drž mi palce," požádala ho a pak už ji nohy téměř samovolně nesly ke schodům na pódium. Vystoupila nahoru a obrátila se tváří k davu.
Nebyla si jistá, co čekala, že se stane. Že se ozvou překvapené výkřiky? Že se k ní otočí moře mlčenlivých tváří připravených vyslechnout její slova? Ve skutečnosti si jí nikdo ani nevšiml, jen Luke zvedl hlavu, jako by vycítil, že tam stojí, a s překvapeným výrazem ztuhl na místě. Někdo si k ní razil cestu davem - vysoký muž s ostře řezaným nosem, který mu čněl z obličeje jako příď plachetnice. Konzul Malachiáš. Posuňky jí přikazoval, aby slezla z pódia, a přitom vrtěl hlavou a křičel na ni něco, čemu nerozuměla. Zatímco se prodíral tlačenicí, začali se k ní někteří lovci stínů otáčet a k nim se přidávali stále další a další.
Teď už Clary měla to, co chtěla. Všechny oči na ní visely. Slyšela, jak dav šumí šepotem: To je ona. Valentýnova dcera.
"Máte pravdu," řekla a snažila se mluvit co nejhlasitěji, aby se její slova donesla až úplně dozadu. "Jsem Valentýnova dcera. Dozvěděla jsem se, že je to můj otec, až před několika týdny. Ještě před pár týdny jsem ani nevěděla, že Valentýn vůbec existuje. Vím, že si spousta z vás bude myslet, že to není pravda, ale to nevadí. Věřte si, čemu chcete, pokud mi zároveň uvěříte i to, že vím o Valentýnovi věci, které vy nevíte, věci, které by vám mohly pomoci vyhrát tuhle bitvu proti němu - ale jenom pokud mi dovolíte, abych vám je řekla."
"To je absurdní." Malachiáš stál pod schody na pódium. "Naprosto absurdní. Jsi ještě dítě -"
"Je to dcera Jocelyn Fairchildové." Byl to Patrick Penhallow. Prodral se davem až pod pódium a pozvedl ruku. "Nechte tu dívku říct, co má na srdci, Malachiáši."
V davu to nervózně zašumělo. "Vy," obrátila se Clary na konzula. "Vy a inkvizitor jste zavřeli mého přítele Simona do vězení -"
Malachiáš se ušklíbl. "Tvého přítele upíra?"
"Vyprávěl mi, že jste se ho ptali, co se stalo té noci na Valentýnově lodi na East River. Mysleli jste si, že to všechno musel způsobit Valentýn, že použil nějaký druh černé magie. Ale pravda je úplně jiná. Jestli chcete vědět, kdo tu loď zničil, tak odpověď zní, že jsem to byla já. Já jsem to udělala."
K Malachiášovu nevěřícnému smíchu se přidalo několik dalších lovců stínů z davu. Luke se na ni upřeně díval a vrtěl hlavou, Clary se však nenechala zviklat.
"Použila jsem při tom runu," pokračovala. "Ta runa byla tak silná, že se loď rozpadla na kousíčky. Dokážu vytvářet nové runy. Runy, které nejsou zapsané v Šedé knize. Runy, které nikdo předtím neviděl, velice mocné runy -"
"To by stačilo," zaburácel Malachiáš. "Tohle je naprosto směšné. Nikdo nedokáže vytvářet nové runy. Je to zhola nemožné." Otočil se k davu. "Ta dívka je lhářka, lže stejně jako její otec."
"Ona nelže." Ten hlas se ozval odněkud zezadu z davu. Byl to jasný, silný, odhodlaný hlas. Tváře všech lovců stínů se otočily a Clary si uvědomila, kdo to promluvil: byl to Alek. Z jedné strany vedle něj stála Isabela a z druhé Krasomil. Byl s nimi i Simon a Marysa Lightwoodová. Semknuli se do nevelké, avšak odhodlaně se tvářící skupinky u vchodu. "Viděl jsem ji, jak jednu runu vytvořila. Dokonce ji i na mně vyzkoušela. A fungovalo to."
"Teď lžeš," odsekl mu konzul, do jeho očí už však pronikl stín pochyby. "Chceš jenom bránit svoji přítelkyni -"
"Ale prosím vás, Malachiáši," skočila mu rázně do řeči Marysa. "Proč by můj syn lhal zrovna v téhle věci, když tak snadno můžeme zjistit pravdu? Dejte té dívce stélu a nechte ji, ať tedy nějakou runu vytvoří."
Síní proběhla vlna souhlasného mručení. Patrick Penhallow postoupil dopředu a podal Clary na pódium stélu. Vděčně ji od něj přijala a pak se zase narovnala tváří v tvář davu.
Vyschlo jí v ústech. Hladina adrenalinu v její krvi stále ještě neopadla, nebyla však dost vysoká na to, aby ji zcela zbavila trémy. Co teď měla dělat? Jakou runu by měla vytvořit, aby srocení lovců stínů před sebou přesvědčila, že mluví pravdu? Co by jim asi tak mohlo její slova potvrdit?
Pak zvedla pohled a přes hlavy davu se podívala na Simona stojícího vedle Lightwoodových. Přes ten ohromný prostor, který je odděloval, na ni upíral pevný pohled. Stejným pohledem se na ni díval Jace toho večera na venkovském sídle. Pomyslela si, že právě tohle spojuje oba ty mladíky, které má tolik ráda, je to jedna z věcí, jež mají společné: oba dva jí bezmezně věří, dokonce i ve chvílích, kdy si ona sama věřit nedokáže.
S pohledem upřeným na Simona a s myšlenkou na Jace si přiložila žhnoucí špičku stély na vnitřní stranu zápěstí, do míst, kde by si mohla nahmatat tep. Ani se při tom nepodívala dolů. Kreslila po paměti, důvěřovala sama sobě a své stéle, že společně dokáží vytvořit runu, kterou potřebovala. Načrtávala ji lehce, příliš na stélu netlačila - vždyť bude tu runu potřebovat jen chvíli -, avšak její ruka se pohybovala bez sebemenšího zaváhání. Když byla runa hotová, Clary zvedla hlavu a otevřela oči.
To první, co spatřila, byl Malachiáš. Obličej měl bílý jako stěna a se zděšeným výrazem před ní ustupoval. Něco řekl - nějaké slovo v jazyce, který neznala - a pak kousek za ním uviděla Luka, jak na ni s pootevřenými ústy nevěřícně zírá. "Jocelyn?" řekl Luke.
Téměř neznatelně zavrtěla hlavou a zahleděla se do davu. Tvořila jej rozmazaná změť tváří, které se střídavě zaostřovaly a zase zastíraly mlhou, když se na ně podívala. Některé tváře se usmívaly, jiné se překvapeně rozhlížely po davu, další se zase otáčely k těm, kdo stáli vedle nich. Některé z nich nesly výrazy hrůzy nebo ohromení a jejich majitelé si rukama zakrývali ústa. Všimla si, že Alek vrhnul rychlý pohled na Krasomila a pak se nevěřícně zadíval na ni. Simon ji nechápavě pozoroval. Pak si protlačila cestu davem Amatis, protáhla se kolem statného Patricka Penhallowa a vyběhla po schodech na pódium. "Stephene!" vykřikla a v omámeném úžasu zírala na Clary.
"Ne," řekla Clary. "Ne, Amatis, ne." Vzápětí ucítila, jak ji magická moc runy opouští, jako by ze sebe nechala sklouznout nějaký tenounký, neviditelný oděv. Rysy v Amatisině dychtivém obličeji ochably a ona s výrazem plným sklíčení i ohromení zmizela z pódia.
Clary přejela pohledem dav lovců stínů. Nikdo neřekl ani slovo a všechny tváře se obracely k ní. "Vím, co jste právě všichni viděli," řekla. "A věřím, že chápete, že takovýhle druh magie přesahuje možnosti jakékoli iluze. A to všechno jsem udělala pomocí jedné jediné runy, runy, kterou jsem vytvořila. Tuhle schopnost mám z určitých důvodů a je mi jasné, že by se vám nejspíš nelíbily nebo byste jim nevěřili, na tom ale nesejde. Důležité je jen to, že vám můžu pomoci vyhrát tuhle bitvu proti Valentýnovi, pokud mě necháte."
"Žádná bitva proti Valentýnovi se nekoná," sdělil jí Malachiáš a ani na chvíli se jí nepodíval do očí. "Spolek už se rozhodl. Přistoupíme na Valentýnovy podmínky a zítra ráno složíme zbraně."
"To přece nemůžete," namítla hlasem, z něhož mluvilo zoufalství. "Copak vy si myslíte, že bude všechno v pořádku, když se prostě vzdáte? Myslíte si, že vás Valentýn nechá žít tak, jako jste žili doteď? Myslíte si, že se při vraždění omezí jenom na démony a podsvěťany?" Přelétla místnost pohledem. "Většina z vás neviděla Valentýna patnáct let. Možná už jste zapomněli, jaký doopravdy je. Ale já ho znám. Slyšela jsem ho, když mluvil o svých plánech. Vy si teď myslíte, že budete pod Valentýnovou vládou dál klidně pokračovat ve svých životech, ale to se mýlíte. On vás totiž bude naprosto ovládat, protože vám bude moci kdykoli pohrozit, že vás zničí pomocí Nástrojů smrti. Samozřejmě že začne u podsvěťanů. Pak se ale zaměří na Spolek. Nejdřív povraždí jeho představitele, protože je přesvědčený, že jsou slabí a prohnilí. Pak bude pokračovat všemi, kdo mají v rodině nějakého podsvěťana. Třeba těmi, kdo mají za bratra vlkodlaka," řekla a přejela pohledem po Amatis, "nebo neposlušnou dospívající dceru, která si občas dopřeje povyražení s vílím rytířem," pokračovala a podívala se na Lightwoodovy, "nebo se třeba jen s nějakým podsvěťanem spřátelili. A pak půjde po všech, kdo kdy využili služeb nějakého čaroděje. Kolik z vás by to asi tak bylo?"
"Tohle je nesmysl," prohlásil Malachiáš odměřeně. "Valentýn netouží po zničení všech nefilim."
"Jenže on je přesvědčený, že kdokoli, kdo je nějak spojený s podsvěťany, nemá vůbec právo si říkat nefilim," trvala na svém Clary. "Pochopte mě přece, vy nemáte vést válku proti Valentýnovi, ale proti démonům. Ochrana tohoto světa před démony je vaše povinnost, povinnost, kterou vás pověřilo samotné nebe. A povinnost svěřenou nebem přece nejde jenom tak ignorovat. Podsvěťané taky nenávidí démony. Taky je zabíjejí. Pokud Valentýn prosadí svůj plán, stráví tolik času vražděním podsvěťanů a všech lovců stínů, kteří s nimi kdy měli něco společného, že na démony úplně zapomene. A zapomenete na ně i vy, protože nebudete mít čas na nic jiného, než se bát Valentýna. A démoni mezitím ovládnou svět, a to bude jeho konec."
"Chápu, kam tím míříš," procedil Malachiáš mezi zuby. "Ale my nebudeme bojovat po boku podsvěťanů, a už vůbec ne bitvu, kterou v žádném případě nemůžeme vyhrát -"
"Ale vy ji můžete vyhrát," přerušila ho Clary. "Můžete." Měla úplně sucho v krku, třeštila jí hlava a všechny tváře v davu se jí před očima rozpíjely v beztvarou mazanici, kterou jen tu a tam přerušovaly jasné bílé záblesky. Teď ale nemůžeš přestat. Musíš to dotáhnout do konce. Musíš to zkusit. "Můj otec nenávidí podsvěťany, protože jim závidí," pokračovala, i když se jí trochu pletl jazyk. "Závidí jim všechno to, co na rozdíl od něj dokáží, a zároveň se toho bojí. Nenávidí pomyšlení, že jsou v určitých ohledech silnější než nefilim, a vsadím se, že není jediný, komu to vadí. Je snadné bát se něčeho, co člověk nemůže mít." Nadechla se. "Ale co kdybyste to mít mohli? Co když se mi podařilo vytvořit runu, která by mohla každého z vás, každého lovce stínů, spojit s jedním podsvěťanem, který bude bojovat po vašem boku, a mohli byste s ním sdílet své schopnosti - rány by se vám hojily tak rychle jako upírům, byli byste houževnatí jako vlkodlaci a mrštní jako vílí rytíři. A oni by na oplátku mohli využívat váš trénink, vaše bojové schopnosti. Dohromady byste mohli být neporazitelní - pokud mě necháte, abych vám nanesla potřebné znamení, a svolíte ke společnému boji s podsvěťany. Protože pokud nebudete bojovat po jejich boku, nebude ta runa fungovat." Na chvíli se odmlčela. "Prosím," řekla nakonec, měla už ale tak sucho v krku, že to slovo téměř nebylo slyšet. "Prosím, dovolte mi nanést vám to znamení."

Její slova padla do naprostého, ohlušujícího ticha. Svět se kolem ní točil a ona si uvědomila, že druhou polovinu svého monologu přednesla s očima upřenýma nahoru ke stropu Síně a že ty bílé světelné body, které viděla, byly hvězdy postupně vycházející na noční obloze. Ticho se vleklo a Clary pomalu zaťala ruce svěšené podél těla v pěst. A pak stejně pomalu, velice pomalu, sklopila zrak a setkala se pohledem s davem, který na ni beze slova zíral.

16. Kapitola - Články Víry 1/2

7. srpna 2013 v 20:48 | Cassandra Clare |  City of Glass (The Mortal Instruments 3)
Část třetí

Cesta do nebes



Ach, já vím, do nebes cesta byla snadná,
do království, kde naše vášeň vládla,
tam dojde každý, kdo jde cestou milenců.
My klopýtali v skrytém, divém štěstí;
a bohové i démoni sepřeřvávali v nás.

Siegfried Sassoon, Nedokonalá milenka

16
ČLÁNKY VÍRY


Od té noci, kdy přišla domů a zjistila, že její matka zmizela, si Clary neustále představovala, jaké to bude, až ji zase uvidí živou a zdravou. Představovala si to tak často, že se ty výjevy začaly v její mysli podobat fotografiím, jejichž barvy už vybledly z toho, jak si je někdo až příliš často prohlížel. Všechny ty obrazy jí teď vytanuly před očima, zatímco nevěřícně zírala před sebe - obrazy, na nichž ji její zdravě a šťastně vypadající matka objímala a říkala jí, jak moc se jí po ní stýskalo, ale že teď už bude všechno zase dobré.
Matka z Claryiných představ se však podobala té ženě, která teď před ní stála, jen velice vzdáleně. Clary si Jocelyn pamatovala jako jemnou, umělecky založenou osobu trochu bohémského zevnějšku, která se oblékala do pracovních kalhot postříkaných barvou a rudé vlasy nosila spletené do copů nebo sepnuté tužkou do ledabylého drdolu. Tahle Jocelyn však byla jasná a ostrá jako nůž a vlasy měla přísně stažené dozadu, takže jí z účesu neunikal ani jediný neposlušný pramínek. Ve spojení s drsnou černou zbrojí vypadal její obličej pobledle a tvrdě. Ani její výraz neodpovídal Claryiným představám: místo radosti byl z pohledu, který její doširoka rozevřené zelené oči upíraly na Clary, znát pocit hraničící s hrůzou. "Clary," vydechla. "Co to máš nasobě?"
Clary se na sebe podívala. Měla na sobě Amatisin černý bojový oděv, tedy přesně to, před čím ji chtěla její matka uchránit a proti čemu celý život bojovala. Clary namáhavě polkla a vstala. Oběma rukama přitom křečovitě svírala okraj stolu. Viděla, že jí úplně zbělely klouby na prstech, avšak měla pocit, jako by byly její ruce oddělené od těla, jako by patřily někomu jinému.
Jocelyn k ní přišla a rozevřela náruč. "Clary…"
A Clary ke svému překvapení zjistila, že chvatně ustupuje, až zády prudce narazila na kuchyňskou linku. Tělem jí projela bolest, ona si jí však sotva všimla. Nepřestávala zírat na svoji matku. To samé dělal s otevřenou pusou i Simon a také šokovaně se tvářící Amatis.
Isabela vstala od stolu a postavila se mezi Clary a její matku. Ruka jí zajela pod zástěru a Clary tušila, že až ji Isabela vytáhne, bude v ní držet svůj tenký kovový bič. "Co se tady děje?" zeptala se Isabela. "Kdo jste?"
Silný hlas jí trochu přeskočil, všimla si totiž Jocelynina výrazu. Jocelyn na ni překvapeně zírala a jednou rukou se držela za srdce.
"Maryso." Jocelyn sotva šeptala.
Isabelu to zarazilo. "Odkud znáte jméno mojí matky?"
Jocelyn se do tváře ihned vrátila barva. "Ale samozřejmě. Ty jsi Marysina dcera. Já jenom - jsi jí tak hrozně podobná." Pomalu dala ruku dolů. "Já jsem Jocelyn Fr… Fairchildová. Jsem Claryina matka."
Isabela vytáhla ruku zpod zástěry a vrhla na Clary zmatený pohled. "Ale vy jste přece byla v nemocnici… v New Yorku…"
"Ano, byla," přitakala Jocelyn už jistějším hlasem. "Ale díky své dceři už jsem v pořádku. Chtěla bych s ní teď strávit chvilku o samotě."
"Já si ale nejsem jistá," vložila se do toho Amatis, "jestli to chce i ona." Zvedla ruku a položila ji Jocelyn na rameno. "Musí to pro ni být obrovský šok -"
Jocelyn setřásla Amatisinu ruku, udělala krok ke Clary a natáhla k ní ruce. "Clary…"
Clary se konečně vrátil hlas. Byl to chladný, ledový hlas a čišelo z něj tolik hněvu, že ji to samotnou překvapilo. "Jak ses sem dostala, Jocelyn?"
Její matka zůstala stát jako přimražená a přes tvář jí přelétl nejistý výraz. "S Krasomilem Pohromou jsme se přenesli portálem kousek za město. Včera za mnou přišel do nemocnice a přinesl mi protilék. Řekl mi, co všechno jsi pro mě udělala. Od chvíle, kdy jsem se probudila, jsem netoužila po ničem jiném, než tě vidět…" Hlas se jí vytratil do ztracena. "Clary, děje se něco?"
"Proč jsi mi nikdy neřekla, že mám bratra?" zeptala se Clary. Vůbec nečekala, že něco takového řekne, a rozhodně to nebyla ta pravá věta, kterou měla v plánu vypustit z úst. Už se to ale nedalo vzít zpět.
Jocelyniny ruce klesly. "Myslela jsem si, že je mrtvý. Myslela jsem si, že by ti to jenom ublížilo, kdyby ses to dozvěděla."
"Tak já ti něco řeknu, mami," rozhořčila se Clary. "Vědět je vždycky lepší než nevědět. Za všech okolností."
"Mrzí mě to -" začala Jocelyn.
"Tebe to mrzí?" Uvnitř Clary se něco zlomilo a všechno se najednou hrnulo ven - všechna trpkost, všechna dlouho zadržovaná zloba. "Nechtěla bys mi vysvětlit, proč jsi mi nikdy neřekla, že patřím mezi lovce stínů? Nebo že je můj otec ještě naživu? Jo, a co třeba to, žes platila Krasomilovi za to, aby mi kradl vzpomínky?"
"Snažila jsem se tě chránit -"
"No, tak to se ti teda moc nepovedlo!" Clary se přistihla, že křičí. "Cos asi tak čekala, že se mnou bude, když jsi zmizela? Kdyby nebylo Jace a ostatních, už bych byla mrtvá. Nikdy jsi mě nenaučila, jak se mám bránit. Nikdy jsi mi neřekla, jak je všechno ve skutečnosti nebezpečný. Co sis proboha myslela? Že když ty ošklivý věci neuvidím, znamená to, že ony neuvidí mě?" Oči jí hněvivě plály. "Věděla jsi, že Valentýn pořád žije. Řekla jsi Lukovi, že si myslíš, že je ještě naživu."
"Právě proto jsem tě musela ukrýt," snažila se jí vysvětlit Jocelyn. "Nemohla jsem riskovat, že se Valentýn dozví, kde jsi. Nenechala bych ho, aby se tě dotkl -"
"Protože z tvýho prvního dítěte udělal monstrum," řekla Clary, "a tys nechtěla, aby to samý udělal i se mnou."
Jocelyn ztratila řeč a zůstala na Clary jen ohromeně zírat. "Ano," řekla nakonec. "Ano, ale nešlo jenom o tohle, Clary -"
"Ukradla jsi mi vzpomínky," obvinila ji Clary. "Vzala jsi mi je. Ukradla jsi mi to, co jsem."
"Ty ale tohle nejsi!" vykřikla Jocelyn. "Nikdy jsem nechtěla, aby se z tebe stalo tohle -"
"Je úplně jedno, cos chtěla!" odpověděla jí s křikem Clary. "Jsem to, co jsem! Vzala jsi mi všechno, i když ti to vůbec nepatřilo!"
Jocelyn zbledla. Clary se do očí nahrnuly slzy - nedokázala se dívat, jak její matka takhle trpí, a přitom vědět, že to byla ona sama, kdo jí ublížil. Zároveň ale věděla, že jakmile znovu otevře pusu, vyhrnou se z ní další strašlivá slova, další nenávistné, zlobné myšlenky. Zakryla si ústa rukou, prodrala se kolem své matky a Simonovy natažené ruky a vyrazila na chodbu. Netoužila po ničem jiném než odsud zmizet. Slepě rozrazila vchodové dveře a napůl vypadla na ulici. Někdo za ní volal její jméno, ona se však ani neotočila a běžela pryč.

Jace docela překvapilo, když zjistil, že Sebastián nechal Verlacova koně ve stáji, místo aby na něm té noci, kdy uprchl z města, rovnou odjel. Možná se bál, že by mohli Poutníka nějakým způsobem sledovat.
Jaceovi to přineslo jisté uspokojení, když hřebce osedlal a vyjel na něm z města. Je pravda, že kdyby Sebastián Poutníka opravdu chtěl, přece by ho tady nenechal - a kromě toho, ten kůň Sebastiánovi stejně nikdy nepatřil. Hlavní motivací však Jaceovi byla skutečnost, že měl rád koně. Naposledy se proháněl v sedle, když mu bylo deset let, s potěšením však zjistil, že se mu dávné vzpomínky rychle vybavují.
Předtím mu s Clary trvalo šest hodin, než z Waylandovic sídla došli do Alicante, teď ho však nesl kůň uhánějící téměř tryskem, takže tu vzdálenost překonali za dvě hodiny. Když zdolali kopec, z něhož už byl vidět dům i přilehlé zahrady, on i jeho kůň se leskli potem.
Zábrany svádějící na nesprávnou cestu, které venkovské sídlo chránily, byly zničeny společně se základy domu. Jediné, co z kdysi elegantní budovy zůstalo, byla hromada zčernalých kamenů. Zahrady, jež byly v okolí trosek také poznamenány ohněm, v něm stále ještě vyvolávaly vzpomínky na dobu, kdy tu jako dítě žil. Tady byly růžové keře, nyní zbavené květů a prorostlé zeleným býlím, támhle zase kamenné lavičky u prázdných jezírek a dolík v zemi, kde s Clary ležel tu noc, kdy se dům zhroutil.
Zaplavil ho pocit hořkosti. Vrazil si ruku do kapsy a vytáhl z ní nejdříve stélu - tu si "vypůjčil" z Alekova pokoje, než odešel, místo té, kterou Clary ztratila, protože Alek si přece může kdykoli obstarat jinou - a vzápětí nit utrženou z rukávu Claryina kabátu. Ležela mu v dlani, na jednom konci zbarvená do červenohněda. Sevřel nit tak silně, až se mu napjala kůže na prstech, a stélou si načrtnul na hřbet ruky runu. Slabé pálení bylo spíš důvěrně známé než bolestivé. Pozoroval, jak se mu runa vpíjí do kůže jako kámen klesající pod hladinu, a pak zavřel oči.
Na vnitřní straně víček spatřil obraz údolí. Stál na kopci, shlížel z něj dolů a naprosto přesně věděl, kde je, jako by se díval do mapy, v níž byla vyznačena jeho pozice. Vzpomněl si, že inkvizitorka také hned věděla, kde se nachází Valentýnova loď kotvící uprostřed East River, a uvědomil si: Tak takhle to zjistila. Každičký detail byl zcela jasný - každé stéblo trávy a nahnědlé listí spadané u jeho nohou, avšak slyšet nebylo vůbec nic. Celým obrazem prostupovalo tajuplné ticho.
Údolí mělo tvar podkovy a jeden jeho konec byl užší než ten druhý. Prostředkem se vinula úzká stužka - nějaká říčka nebo potok - a na užším konci údolí mizela mezi balvany. Na břehu říčky stál šedý kamenný dům, z jehož čtverhranného komína stoupaly obláčky bílého dýmu. Byla to zvláštně idylická scéna, pokojně se prostírající pod blankytnou klenbou jasného nebe. Náhle se v Jaceově zorném poli objevila útlá postava. Sebastián. Teď, když už se nemusel obtěžovat předstíráním, byla z jeho chůze, vyzývavého držení těla a úšklebku na tváři jasně patrná arogance. Sebastián poklekl na břehu říčky, ponořil ruce do vody a opláchl si obličej a vlasy.
Jace otevřel oči. Poutník pod ním spokojeně spásal trávu. Jace si schoval stélu a kousek nitě zpátky do kapsy. Ještě se naposledy podíval na trosky domu, v němž vyrostl, a pak pevně uchopil otěže a zaryl koni paty do slabin.

Clary ležela v trávě kousek pod vrcholkem kopce, na kterém stával Gard, a zasmušile pozorovala Alicante pod sebou. Musela uznat, že jí tohle místo skýtalo nádherný výhled. Viděla odsud na střechy celého města s elegantně zdobenými štíty a runovými korouhvičkami, kdesi daleko před sebou, za věžemi Síně Dohod, dokonce viděla třpytit se cosi jako hranu stříbrné mince - že by jezero Lyn? Za ní se zvedaly do výšky černé trosky Gardu a démoni věže zářily jako čistý křišťál. Clary měla pocit, že téměř vidí zábrany, podobné neviditelné síti natažené kolem hranic města.
Sklopila oči a podívala se na své dlaně. V posledním návalu hněvu vytrhala ze země několik trsů trávy, takže teď měla ruce ulepené od hlíny a také od krve, protože si při svém běsnění skoro strhla nehet. Když ji vztek přešel, nastoupil na jeho místo pocit naprosté prázdnoty. Nikdy předtím si neuvědomila, jak moc se na svoji matku zlobí, dokud Jocelyn nevstoupila do dveří a Clary mohla odložit všechny obavy o její život stranou a konečně si uvědomit, co se skrývá pod nimi. Teď, když už se trochu uklidnila, zamyslela se nad tím, jestli hluboko uvnitř nechce matku vytrestat za to, co se stalo Jaceovi. Kdyby znal pravdu - kdyby oba dva znali pravdu -, možná by ho bolestné zjištění, co mu Valentýn ještě jako úplně malému udělal, nedohnalo ke gestu, o kterém si Clary nemohla myslet nic jiného, než že se rovná sebevraždě. "Můžu se k tobě přidat?"
Překvapením nadskočila a obrátila se na bok, aby se mohla podívat nahoru. Nad ní stál Simon, ruce vražené v kapsách. Někdo - nejspíš Isabela - mu dal tmavou bundu z pevné černé látky, kterou lovci stínů používali k výrobě svých bojových oděvů. Upír ve zbroji lovců stínů, podivila se Clary a napadlo ji, jestli to náhodou není světová premiéra. "Vůbec jsem tě neslyšela," řekla. "Asi nejsem moc dobrá lovkyně stínů, co?"
Simon pokrčil rameny. "No, na tvoji obranu bych tě rád upozornil, že teď našlapuju tiše a elegantně jako panter."
Clary se musela proti své vůli usmát. Posadila se a ometla si hlínu z dlaní. "Klidně si sedni. Moje slzavý údolí je přístupný všem."
Simon se posadil vedle ní. Zadíval se na město a písknul. "Pěknej výhled."
"To jo." Clary na něj vrhla postranní pohled. "Jak jsi mě našel?"
"No, pár hodin mi to trvalo." Pousmál se. "Pak jsem si vzpomněl, že když jsme se ještě v první třídě někdy pohádali, utekla jsi trucovat k nám na střechu a moje máma tě pak musela sundávat dolů."
"No a?"
"Znám tě," řekl. "Když tě něco rozčílí, zamíříš někam vysoko."
Pak jí něco podal - byl to její zelený kabát, pečlivě složený. Vzala si jej a přehodila si jej přes sebe - ten ubohý kus oděvu už vykazoval značné známky obnošení. Na lokti byla dokonce i díra, dost velká na to, aby jí mohla prostrčit prst.
"Díky, Simone." Objala si rukama kolena a zadívala se na město. Slunce viselo nízko na obloze a věže začaly házet matné červené a narůžovělé odlesky. "Poslala tě sem moje máma, abys mě přivedl?"
Simon zavrtěl hlavou. "Ne. Poslal mě Luke. A jenom mi řekl, ať ti vyřídím, že by ses měla vrátit do západu slunce. Dějou se teď fakt důležitý věci."
"Jaký věci?"
"Luke dal Spolku do západu slunce čas, aby se rozhodli, jestli souhlasí tím, že podsvěťanům přiznají křesla v Radě. Všichni podsvěťani za soumraku přijdou k Severní bráně. Jestli bude Spolek souhlasit, vkročí do Alicante. A jestli ne…"
"Tak odejdou," dořekla Clary místo něj. "A Spolek se vzdá Valentýnovi."
"Jo."
"Oni na to přistoupí," řekla s jistotou Clary. "Musí." Přitiskla si kolena k hrudi. "Nikdy by si nevybrali Valentýna. Nikdo by si ho nevybral."
"Rád vidím, žes nepřišla o svůj idealismus," poznamenal Simon, a přestože to pronesl lehkým tónem, slyšela Clary za tou větou ještě jiný hlas. Jaceův hlas, jak jí říká, že on idealista není. Zachvěla se, navzdory tomu, že měla oblečený kabát.
"Simone?" řekla. "Mám takovou pitomou otázku."
"A jakou?"
"Spal jsi s Isabelou?"
Simon zachroptěl, jako by se dusil. Clary se pomalu otočila a podívala se na něj.
"Není ti něco?" zeptala se.
"Ne, dobrý," odpověděl a se zřetelným úsilím se dal znovu dohromady. "To myslíš vážně?"
"No, přece jsi byl celou noc pryč."
Simon dlouhou dobu nic neříkal. Nakonec prohlásil: "Mám pocit, že ti do toho vůbec nic není, ale ne, nespal jsem s ní."
"Dobře," řekla Clary po chvíli, "já jsem si taky myslela, že bys nedokázal zneužít toho, že je teď celá sklíčená a tak."
Simon si odfrkl. "Jestli někdy potkáš chlápka, kterej by dokázal Isabelu zneužít, určitě mi to řekni. Rád bych mu potřásl rukou. Nebo před ním pěkně rychle vzal do zaječích, jak se to vezme."
"Takže s Isabelou nechodíš?"
"Clary," řekl Simon, "proč se mě vůbec ptáš na Isabelu? Nechceš si radši promluvit o svý mámě? Nebo o Jaceovi? Izzy mi řekla, že odešel. Je mi jasný, jak se asi cítíš."
"Ne," nesouhlasila s ním Clary. "Ne, to teda není."
"Nejsi jedinej člověk na světě, kterej se kdy cítil opuštěně." Do Simonová hlasu se vkrádal netrpělivý tón. "Jenom jsem si myslel - víš, nikdy jsem tě takhle naštvanou neviděl. A navíc na mámu. Myslel jsem si, že ti chyběla."
"Jasně že mi chyběla!" bránila se Clary a teprve nyní si uvědomila, jak musela celá ta scéna v kuchyni připadat ostatním. A hlavně její matce. Zatlačila tu myšlenku do pozadí. "Jde jenom o to, že jsem se tak strašně soustředila na to, abych ji zachránila - zachránila před Valentýnem a abych pak přišla na to, jak ji uzdravit -, že jsem ani neměla čas se zamyslet nad tím, jak moc jsem na ni naštvaná, že mi celý ty roky lhala. Že tohle všechno přede mnou skrývala a bránila mi poznat pravdu. Nikdy mě nenechala zjistit, kdo opravdu jsem."
"Ale to není to, cos řekla, když se tam objevila," připomněl jí Simon tiše. "Vyčetlas jí, že ti nikdy neřekla, že máš bratra.'"
"Já vím." Clary vytrhla ze země stéblo trávy a začala je mnout mezi prsty. "Asi prostě nemůžu přestat myslet na to, že kdybych znala pravdu, tak bych Jace nepotkala tak, jak jsem ho potkala. Nikdy bych se do něho nezamilovala."
Simon chvíli mlčel. "Mám pocit, že jsem tě to nikdy předtím neslyšel říct."
"To, že ho miluju?" Zasmála se, i jí samotné však ten smích připadal zoufalý. "Teď už asi nemá cenu předstírat, že to není pravda. A možná je to jedno. Stejně už ho nejspíš nikdy neuvidím."
"On se vrátí."
"Možná."
"On se vrátí," zopakoval Simon. "Kvůli tobě."
"Já nevím." Clary zavrtěla hlavou. Trochu se ochladilo, slunce už se totiž spodním okrajem dotýkalo horizontu. Přimhouřila oči, naklonila se dopředu a upřeně něco pozorovala. "Simone. Podívej."
Podíval se směrem, kterým se upíral její pohled. Za zábranami u Severní brány města se rojily stovky tmavých postav. Některé stály v hloučcích, jiné odděleně od ostatních. Podsvěťané, které Luke povolal na pomoc městu, tu trpělivě čekali, až jim Spolek vzkáže, jestli mohou vstoupit dovnitř. Clary přejel mráz po zádech. Nestála pouze na vrcholku kopce a neshlížela jen na město pod sebou - nacházela se rovněž na pokraji něčeho velkého a dívala se na události, jež nejspíš změní chod celého světa lovců stínů.

15. Kapitola - Všechno se rozpadá

7. srpna 2013 v 19:26 | Cassandra Clare |  City of Glass (The Mortal Instruments 3)
15
VŠECHNO SE ROZPADÁ


Luke strávil většinu noci pozorováním toho, jak nad průhlednou střechou Síně Dohod putuje měsíc, podobný stříbrné minci kutálející se po lesklém povrchu skleněného stolu. Když se měsíc blížil úplňku, jako právě nyní, zaostřoval se mu zrak a zlepšoval čich, dokonce i když byl zrovna v lidské podobě. Teď například cítil, že se v sále vznáší výpary z potu páchnoucího nejistotou a štiplavý odér strachu. I na dálku také dokázal vytušit neklid a znepokojení své vlčí smečky čekající v Brocéliandském hvozdu, jejíž členové netrpělivě přešlapovali ve tmě pod korunami stromů a čekali na zprávy od něj.
"Luciáne." V uších se mu ozval Amatisin tichý, avšak pronikavý hlas. "Luciáne!"
To Luka vytrhlo ze snění, takže ihned upřel svůj unavený zrak na scénu před sebou. Spatřil nevelkou skupinku lovců stínů, těch, kdo souhlasili s tím, že si jeho plán alespoň vyslechnou. Bylo jich méně, než doufal. Mnohé z nich znal už z doby, kdy ještě žil v Idrisu, například Penhallowovy, Lightwoodovy nebo Ravenscarovy, s některými se však seznámil teprve nedávno, jako s Monteverdeovými, kteří vedli Institut v Lisabonu a mluvili lámanou angličtinou s portugalským přízvukem, nebo s Nasrín Čaudhuríovou, přísně se tvářící ředitelkou Institutu v Bombaji. Její tmavě zelené sárí bylo zdobeno složitými runami, vyšitými tak zářivě stříbrnou nití, že před ní Luke instinktivně ucukl pokaždé, když kolem něj prošla příliš blízko.
"No tohle, Luciáne," postěžovala si Marysa Lightwoodová. Její drobný bílý obličej nesl známky vyčerpání a žalu. Luke ani nečekal, že se tady ona nebo její manžel objeví, na jeho návrh však přistoupili okamžitě po tom, co jim ho přednesl. Asi by jim měl být vděčný, že vůbec přišli, ačkoli se na Maryse smutek projevoval především tím, že byla ještě podrážděnější než obyčejně. "To ty jsi nás sem všechny svolal. Takže bys aspoň mohl dávat pozor."
"On dával pozor." Amatis seděla s nohama pod sebou jako malá holčička, ve tváři však měla rozhodný výraz. "A Lucián nemůže za to, že se tady už celou hodinu točíme v kruhu."
"A budeme se v něm točit tak dlouho, dokud nenajdeme nějaké řešení," prohlásil Patrick Penhallow příkrým tónem.
"Při vší úctě, Patricku," ozvala se Nasrín svým exotickým pří-zvukem, "tenhle problém možná ani nemá žádné řešení. To nejlepší, v co můžeme doufat, je, že se nám podaří vymyslet aspoň nějaký plán."
"Plán, jehož součástí není masové otroctví nebo -" začala Ťia, Patrickova žena, pak se však kousla do rtu a odmlčela se. Byla to hezká, křehká žena, která se v mnohém podobala své dceři Aline. Luke si vzpomínal na dobu, kdy Patrick uprchl do pekingského Institutu a oženil se s ní. Byl z toho tehdy docela skandál, měl si totiž brát za ženu dívku, kterou pro něj rodiče vybrali v Idrisu. Patrick ale vždy nerad dělal to, co mu někdo nařídil, za což mu byl Luke nyní vděčný.
"Nebo spolčení s podsvěťany?" dokončil její větu Luke. "Obávám se, že tomu se asi nevyhnete."
"To není ten hlavní problém a ty to moc dobře víš," řekla Marysa. "Jde především o celou tu záležitost s křesly v Radě. Na to Spolek nikdy nepřistoupí. To ti musí být jasné. Celá čtyři křesla -"
"Čtyři ne," opravil ji Luke. "Jedno pro sličný lid, jedno pro děti luny a jedno pro děti Lilith."
"Čarodějové, víly a vlkodlaci," upřesnil tichým hlasem senhor Monteverde a zvedl přitom obočí. "Ale co upíři?"
"Ti mi zatím nic neslíbili," připustil Luke. "A ani já jsem jim nic neslíbil. Možná zase tolik nestojí o to, být zastoupeni v Radě. Nemají příliš v lásce můj druh a moc jim nevoní ani různé schůze a pravidla. Ale kdyby náhodou změnili názor, dveře jsou jim otevřené."
"Malachiáš a jeho lidé s tím nikdy nebudou souhlasit, ale bez nich možná nebudeme mít v Radě dost hlasů," zamumlal Patrick. "A kromě toho, jakou šanci bychom měli bez upírů?"
"Velice dobrou," obořila se na něj Amatis, která k Lukovu plánu zjevně chovala ještě silnější důvěru než on sám. "Spousta podsvěťanu je ochotná bojovat po našem boku, a to už je nějaká síla. Jenom samotní čarodějové -"
Senhora Monteverdeová zavrtěla hlavou a obrátila se k svému manželovi. "Ten plán je šílený. Nemůže to fungovat. Podsvěťanům se nedá věřit."
"Při povstání to fungovalo," připomněl jí Luke.
Portugalka se ušklíbla. "Ale jenom proto, že ve Valentýnově armádě byli samí hlupáci," řekla. "Ne démoni. A jaksi můžeme být jistí, že se k němu bývalí členové Kruhu zase nepřidají, jakmile je k tomu vyzve?"
"Dávejte si pozor na jazyk, senhoro," zaburácel hlas Roberta Lightwooda. Už více než hodinu neřekl ani slovo. Většinu večera seděl naprosto strnule, znehybnělý žalem. Obličej mu brázdily vrásky, o nichž by Luke přísahal, že tam ještě před třemi dny nebyly. Jeho ztuhlá ramena a zaťaté pěsti jasně prozrazovaly utrpení. Luke se mu nemohl divit. Nikdy neměl Roberta moc rád, ale při pohledu na toho mohutného muže, jehož zármutek učinil zcela bezmocným, mu bylo těžko u srdce. "Jestli si myslíte, že bych se po Maxově smrti přidal na stranu Valentýna - vždyť on zavraždil mého chlapce -"
"Roberte," zašeptala Marysa. Položila mu ruku na paži.
"Jestli se na jeho stranu nepřidáme," řekl senhor Monteverde, "možná zemřou všechny naše děti."
"Pokud přemýšlíte takhle, tak proč jste tady?" Amatis vstala. "Myslela jsem si, že jsme se dohodli -"
Já si to taky myslel. Luka bolela hlava. Myslel na to, že je to s nimi pokaždé stejné, vždy postoupí o dva kroky dopředu, ale pak zase o jeden zpátky. Chovali se stejně nelogicky jako podsvěťané, kteří mezi sebou neustále vedou války, jenže si to ani nedokázali uvědomit. Možná by vážně bylo lepší, kdyby své problémy řešili bojem, stejně jako to dělala jeho smečka…
Jeho pozornost upoutal jakýsi rychlý pohyb u vchodu do Síně. Byl to jen mžik, a kdyby nebyl úplněk tak blízko, možná by si ho Luke ani nevšiml a nepoznal tu postavu, která přeběhla přede dveřmi. Chvíli přemýšlel nad tím, jestli už nemá halucinace. Někdy, když byl velmi unavený, se mu zdálo, že vidí Jocelyn - třeba v nějakém stínu nebo ve hře světel na zdi.
Ale tohle nebyla Jocelyn. Luke vstal. "Musím na pět minut na vzduch. Za chvíli jsem zpátky." Když kráčel ke dveřím, cítil, jak na něj upírají pohledy - úplně všichni, včetně Amatis. Senhor Mon-teverde něco portugalsky pošeptal své ženě. Luke z proudu jeho řeči zachytil jedno slovo - "lobo", portugalský výraz pro vlka. Nejspíš si všichni myslí, že musím jít ven, abych se mohl proběhnout kolem dokola a trochu si zavýt na měsíc.
Vzduch venku byl svěží a chladný a obloha měla šedou barvu oceli. Na východě už začínalo svítat a první paprsky slunce zbarvily bílé mramorové schody vedoucí ke dveřím Síně světle růžovým odstínem. V půlce schodiště na něj čekal Jace. Bílý smuteční oděv, který měl na sobě, udeřil Luka do tváře jako políček. Připomněl mu všechny ty životy, které tu byly nedávno zmařeny, i to, že k nim nejspíš již brzy přibudou další.
Luke se zastavil několik schodů nad Jacem. "Co tady děláš, Jonathane?"
Jace nic neříkal a Luke se v duchu vyplísnil za svoji za-pomnětlivost - Jace neměl rád, když se mu říkalo Jonathane, a většinou se proti tomuto oslovení ostře ohradil. Tentokrát však vypadal, že je mu to jedno. Obličej, který zvedl k Lukovi, nesl stejně pochmurný výraz jako obličeje dospělých lovců stínů v Síni. I když Jaceovi podle zákonů Spolku chyběl k dospělosti ještě rok, během svého krátkého života už viděl horší věci, než si většina dospělých dokázala představit.
"Hledáš svoje rodiče?"
"Myslíte Lightwoodovy?" Jace zavrtěl hlavou. "Ne. Nechci s nimi mluvit. Hledám vás."
"Jde o Clary?" Luke sestoupil o několik schodů, až stanul jen o jeden schod nad Jacem. "Je v pořádku?"
"V naprostém." Zdálo se, že ze zmínky o Clary Jace celý znervózněl, což na oplátku zneklidnilo i Luka - ale Jace by přece nikdy neřekl, že je Clary v pořádku, kdyby to nebyla pravda.
"Tak co se tedy stalo?"
Jace se podíval za něj, na dveře do Síně. "Jak to tam uvnitř vypadá? Už jste se někam dostali?"
"Ani ne," přiznal Luke. "Valentýnovi se sice vzdát nechtějí, ale představa, že by byli podsvěťané zastoupeni v Radě, je láká ještě méně. A moji lidé bez příslibu křesel v Radě bojovat nebudou."
Jaceovi se zablýsklo v očích. "Spolku se tenhle nápad vůbec nebude zamlouvat."
"Nepotřebujeme, aby z něj byl někdo nadšený. Jenom jim musí připadat jako lepší varianta než jasná sebevražda."
"Budou pořád oddalovat rozhodnutí," upozornil ho Jace. "Být vámi, dal bych jim nějakou lhůtu. Když má Spolek lhůtu, pracuje efektivněji."
Luke se nemohl neusmát. "Všichni podsvěťané, které dokážu svolat, se za soumraku sejdou u Severní brány. Pokud bude Spolek souhlasit se společným bojem, vstoupí do města. Pokud ne, obrátí se a odejdou. Na později už to odložit nejde - už takhle bychom se sotva stihli do půlnoci vrátit do Brocéliandu."
Jace uznale písknul. "To bude ale podívaná. Doufáte, že pohled na všechny ty podsvětany Spolek inspiruje, nebo spíš vyděsí?"
"Pravděpodobně od obojího trochu. Mnozí členové Spolku působí v Institutech, podobně jako vy, takže jsou na podsvětany mnohem zvyklejší. Největší starost mi ale dělají ti, kdo se narodili v Idrisu. Tolik podsvětanů před branami města by u nich mohlo vyvolat paniku. Na druhou stranu, vůbec jim neublíží, když si uvědomí, jak jsou zranitelní."
Na ta slova Jaceův pohled vylétl ke zřícenině Gardu, která tvořila na kopci nad městem černou jizvu. "Mám pocit, že tohle už si všichni uvědomili dost jasně." Podíval se zpátky na Luka s vážným výrazem ve svých světlých očích. "Chci vám něco říct, ale chci, aby to zůstalo jen mezi námi."
Luke na sobě nedokázal skrýt překvapení. "A proč to chceš říkat mně? Proč ne Lightwoodovým?"
"Protože to vy to teď tady máte na povel. Vždyť to sám moc dobře víte."
Luke zaváhal. Něco v Jaceově bledém, unaveném obličeji v něm navzdory vyčerpání vzbudilo soucit - soucit a touhu ukázat tomu chlapci, jehož v životě dospělí tolikrát zklamali a zneužili, že ne všichni dospělí lidé jsou takoví a že na některé se opravdu může spolehnout. "Tak dobře."
"A taky," dodal Jace, "protože vám věřím, že to dokážete vysvětlit Clary."
"Co dokážu vysvětlit Clary?"
"Proč jsem to musel udělat." Jaceovy oči se ve světle vycházejícího slunce zdály být nezvykle velké a dělaly ho o několik let mladším. "Jdu najít Sebastiána, Luku. Vím, kde ho hledat, a budu ho sledovat, dokud mě nedovede k Valentýnovi."
Luke překvapeně vydechl. "Ty víš, kde ho máš hledat?"
"Když jsem bydlel u Krasomila v Brooklynu, ukázal mi, jak použít sledovací kouzlo. Snažili jsme se najít mého otce pomocí jeho prstenu. Nefungovalo to, ale…"
"Jenže ty nejsi čaroděj. Nezvládneš vytvořit sledovací kouzlo."
"Jsou to jenom runy. Jako když mě inkvizitorka sledovala, když jsem šel za Valentýnem na jeho loď. Potřeboval jsem jenom něco, co patřilo Sebastiánovi, abych to mohl provést."
"Ale to už jsme přece zkoušeli u Penhallowových. Nic tu po sobě nenechal. V jeho pokoji jsme vůbec nic nenašli, nejspíš právě z tohoto důvodu."
"Já jsem něco našel," vysvětlil mu Jace. "Kousek nitě nasáklý jeho krví. Vyzkoušel jsem to a fungovalo to."
"Nemůžeš se jen tak sám rozběhnout za Valentýnem, Jaci. To ti nedovolím."
"Nemáte mě jak zastavit. Vážně ne. Ledaže byste se chtěl se mnou tady na těch schodech poprat. A stejně byste nevyhrál. To víte stejně dobře jako já." V Jaceově hlase se ozýval zvláštní tón, tvořený směsicí neochvějné jistoty a nenávisti k sobě samému.
"Tak podívej, já chápu, že jsi odhodlaný si tu zahrát na hrdinu samotáře -"
"Já nejsem hrdina," zarazil ho Jace. Mluvil jasným, věcným hlasem, jako by jen konstatoval fakta.
"Pomysli na to, co by na to řekli Lightwoodovi, i kdyby se ti nic nestalo. Pomysli na Clary -"
"Vy si myslíte, že jsem na Clary nemyslel? Myslíte si, že jsem si nevzpomněl na svoji rodinu? Proč si vlastně myslíte, že tohle dělám?
"A ty si zase myslíš, že si nevzpomínám, jaké to je, když je člověku sedmnáct?" odpověděl mu Luke otázkou. "Když je přesvědčený, že je v jeho moci zachránit svět - a nejen že je to v jeho moci, ale že je to jeho povinnost…"
"Podívejte se na mě," přerušil ho Jace. "Jen se na mě podívejte a řekněte mi, že jsem obyčejný sedmnáctiletý kluk."
Luke si povzdechl. "Na tobě nic obyčejného není."
"A teď mi řekněte, že je to nemožné. Řekněte mi, že to, co se chystám udělat, nejde provést." Když Luke mlčel, Jace pokračoval: "Podívejte se, váš plán mi přijde úplně v pořádku. Přiveďte sem podsvěťany, bojujte s Valentýnem a braňte před ním městské brány. Cokoli je lepší než si před ním lehnout na zem a nechat se od něj pošlapat. Ale on bude vaši obranu očekávat. Nijak ho tím nepřekvapíte. Ale já - já bych ho překvapit mohl. Třeba neví, že Sebastiána někdo sleduje. Je to aspoň nějaká šance, a my musíme využít každou šanci, která se nám naskytne."
"To je možná pravda," připustil Luke. "Ale jeden člověk něco takového nemůže zvládnout. Ani ty ne."
"Ale copak to nechápete? Nikdo jiný než já to být nemůže," namítl Jace hlasem, do kterého se vkrádalo zoufalství. "I když Valentýn zjistí, že ho sleduju, možná mě nechá dostat se dostatečně blízko -"
"Dostatečně blízko na co?"
"Abych ho zabil," prohlásil Jace. "Co jiného?"
Luke se díval na chlapce stojícího na schodě pod ním. Určitým způsobem si přál, aby dokázal Jace prohlédnout a uvidět v něm jeho matku Jocelyn, stejně jako ji viděl v Clary, Jace však byl za všech okolností jedině sám sebou - byl soběstačná, samostatná a nezávislá entita. "A dokázal bys to?" zeptal se Luke. "Dokázal bys zabít vlastního otce?"
"Ano," řekl Jace nepřítomným tónem, jako by byl jeho hlas pouhou ozvěnou. "Nezačnete mi tu teď vykládat, že ho nemůžu zabít, protože koneckonců je to pořád můj otec a otcovražda je neomluvitelný zločin, že ne?"
"Ne. Ale budu ti tady vykládat, že si musíš být opravdu jistý, jestli jsi toho schopen," poučil ho Luke a ke svému značnému překvapení si uvědomil, že v duchu už přijal skutečnost, že Jace udělá přesně to, co říkal, že udělá, a že on mu to dovolí. "Nemůžeš podstoupit tohle všechno, přerušit veškeré vazby, které tu máš, a sám se pustit za Valentýnem, pokud si nejsi jistý, že neselžeš u poslední překážky."
"Hra," přikývl Jace. "Nebojte se, zvládnu to." Odvrátil se od Luka a podíval se na náměstí pod schody, které bylo až do včerejška plné mrtvých těl. "Můj otec ze mě udělal to, co jsem. A já ho za to nenávidím. Dokážu ho zabít. O to se sám postaral."
Luke zavrtěl hlavou. "Ať už se ti dostalo jakékoli výchovy, Jaci, podařilo se ti ji překonat. Valentýn tě nezkazil -"
"Ne," nenechal ho domluvit Jace. "To ani nemusel." Zvedl pohled k obloze pokryté modrými a šedými pruhy. V korunách stromů kolem náměstí už začali zpívat ptáci. "Už bych měl vyrazit."
"Mám od tebe něco vyřídit Lightwoodovým?"
"Ne. Ne, nic jim neříkejte. Jen by vám to pak vyčítali, kdyby zjistili, že jste věděl, co se chystám udělat, a nezabránil mi v tom. Napsal jsem pár vzkazů," dodal. "Přijdou na to sami."
"Tak proč tedy -"
"Proč jsem vám to všechno říkal? Protože chci, abyste to věděl. Chci, abyste s tím počítal, až se budete připravovat na boj. S tím, že tam někde jsem a hledám Valentýna. Jestli ho najdu, pošlu vám zprávu." Pousmál se. "Berte mě třeba jako svůj záložní plán."
Luke se natáhl a stiskl chlapci ruku. "Kdyby tvůj otec nebyl tím, kým je," řekl, "byl by na tebe hrdý."
Jace vypadal, že ho to zaskočilo. Začervenal se a pak rychle stáhl svoji ruku zpět. "Kdybyste jen věděl -" začal a kousnul se do rtu. "To je jedno. Hodně štěstí, Luciáne Graymarku. Ave atque vale."
"Doufejme, že to není definitivní sbohem," řekl Luke. Slunce nad obzorem rychle stoupalo, a když Jace zvedl hlavu a přimhouřil oči proti náhle prudkému světlu, něco v jeho tváři Luka překvapilo - jakási směsice zranitelnosti a neústupné hrdosti. "Někoho mi připomínáš," poznamenal bez rozmýšlení. "Někoho, koho jsem znal před mnoha lety."
"Já vím," odsekl Jace a trpce se u toho ušklíbl. "Připomínám vám Valentýna."
"Ne," řekl Luke zamyšleně, když se však Jace otočil jinam, veškera podobnost zmizela a vyhnala z Lukovy mysli všechny přízraky minulosti. "Ne, na Valentýna jsem si ani nevzpomněl."

***
Jakmile se Clary probudila, bylo jí jasné, že je Jace pryč, ještě než stihla otevřít oči. Její ruka, stále ještě natažená k opačné straně postele, byla prázdná, nesvíraly ji ničí prsty. S úzkostným píchnutím u srdce se posadila.
Musel rozhrnout záclony, než odešel, okna totiž byla otevřená a slunce kreslilo na posteli pruhy. Clary se podivila, že ji to světlo neprobudilo. Poloha slunce napovídala, že už je nejspíš odpoledne. Měla těžkou hlavu a oči ještě zalepené spánkem. Možná to bylo tím, že v noci se jí poprvé po velmi dlouhé době nezdály žádné zlé sny, takže se její tělo snažilo nedostatek spánku dohnat.
Teprve když vstala z postele, všimla si přeloženého kousku papíru ležícího na nočním stolku. Vzala jej do ruky a na tváři se jí objevil úsměv - takže Jace jí tu nechal vzkaz -, a když z papíru vypadlo něco těžkého a zařinčelo to na zemi u jejích nohou, byla tak překvapená, že uskočila, myslela si totiž, že je to něco živého.
Na podlaze jí u nohou ležela smyčka lesklého kovu. Ještě než se sehnula a předmět zvedla, bylo jí jasné, co to je. Řetízek a stříbrný prsten, který Jace nosil kolem krku. Rodinný prsten. Jen zřídkakdy se Jace objevil bez něj. Zmocnila se jí náhlá hrůza.
Otevřela vzkaz a pohledem rychle přelétla první řádky: Navzdory všemu, co se stalo, nedokážu snést pomyšlení, že by tento prsten navždy zmizel ze světa, stejně jako nedokážu snést představu, že tě možná navždy opouštím. A ačkoli u té druhé věci nemám na vybranou, s tou první aspoň můžu něco udělat.
Zbytek dopisu se jí před očima slil v nesmyslný shluk písmen. Musela si ho přečíst několikrát, aby pochopila jeho význam. Když mu konečně porozuměla, zůstala nehybně stát s pohledem sklopeným ke vzkazu, který se jí třepotal v chvějící se ruce. Teď už chápala, proč se s ní Jace podělil úplně o všechno, co se mu honilo hlavou, a proč jí řekl, že jedna jediná noc nic neznamená. Někomu, o kom je člověk přesvědčený, že už ho nikdy neuvidí, může říci naprosto cokoli.
Později zjistila, že jí v hlavě neuvízla žádná vzpomínka na to, jak se rozhodovala, co má udělat, nebo jak chvatně hledala, co by si vzala na sebe. Pamatovala si jen to, že najednou letěla dolů ze schodů oblečená v černé zbroji lovců stínů. V jedné ruce přitom držela dopis a v druhé pevně svírala řetízek s prstenem.
Obývací pokoj byl prázdný a oheň v krbu už vyhořel na šedivý popel, v kuchyni se však svítilo, ozývaly se odtud nejrůznější zvuky například bzučení hlasů, a do obývacího pokoje se linula vůně jídla. Lívance? pomyslela si Clary udiveně. Nikdy by ji nenapadlo, že Amatis ví, jak se dělají lívance.
Její úvaha se ukázala být správná. Když Clary vstoupila do kuchyně, překvapením vyvalila oči - u kamen stála Isabela s vlasy sepnutými do drdolu na krku. Kolem pasu měla zástěru a v ruce držela kovovou lžíci. Na stole za ní seděl Simon s nohou položenou na židli a o kuchyňskou linku se opírala Amatis, která se tvářila velice pobaveně a rozhodně nevypadala, že by měla v úmyslu Simona napomínat, ať jí přestane znečišťovat nábytek.
Isabela mávla lžící Claryiným směrem. "Dobré ráno," pozdravila ji. "Dáš si něco k snídani? I když už je teda spíš čas na oběd."
Clary se mlčky podívala na Amatis. Ta pokrčila rameny. "Prostě se tady objevili a chtěli udělat snídani," řekla, "a já se musím přiznat, že moc dobrá kuchařka nejsem."
Clary si vzpomněla na příšernou polévku, již Isabela uvařila v Institutu, a musela se hodně snažit, aby se neotřásla. "Kde je Luke?"
"V Brocéliandu se svojí smečkou," odpověděla Amatis. "Je všechno v pořádku, Clary? Vypadáš trochu…"
"Vyjukaně," dokončil za ni větu Simon. "Takže je všechno v pořádku?"
Clary chvíli nedokázala přijít na žádnou odpověď. Prostě se tady objevili, řekla Amatis. To znamená, že Simon strávil celou noc u Isabely. Zírala na něj. Vypadal pořád stejně.
"Nic se neděje," řekla. Teď vážně nebyl ten správný okamžik na to, aby se trápila myšlenkami na Simonův milostný život. "Potřebuju si promluvit s Isabelou."
"Tak mluv," pobídla ji Isabela a dloubla lžící do podezřelého objektu v pánvi, z něhož se měl vyklubat lívanec, jak se Clary obávala. "Poslouchám tě."
"O samotě," zdůraznila Clary.
Isabela se zamračila. "A nemůže to počkat? Už je to skoro hotový -"
"Ne," ujistila ji Clary tónem, který přiměl alespoň Simona k tomu, aby zpozorněl. "Nemůže."
Simon seskočil ze stolu. "Tak dobře. Dopřejeme vám trochu soukromí," řekl. Otočil se na Amatis. "Mohla byste mi třeba ukázat ty fotky z Lukova dětství, jak jste o nich mluvila."
Amatis vrhla znepokojený pohled na Clary, ale pak vyšla z kuchyně za Simonem. "To bych vlastně mohla…"
Jakmile se za nimi zavřely dveře, Isabela zavrtěla hlavou. Na šíji se jí něco zalesklo - elegantní tenký nůž, který jí vyčníval z drdolu a držel jej na místě. I přes svůj momentální zevnějšek hospodyňky Isabela nepřestávala být lovkyní stínů. "Tak hele," začala, "jestli tu jde o Simona…"
"Nejde tu o Simona. Jde o Jace." Natáhla k Isabele ruku se vzkazem. "Přečti si to."
Isabela se s povzdechem otočila od kamen, vzala si vzkaz a posadila se, aby si ho mohla přečíst. Clary si vzala z košíku na stole jablko a sedla si naproti Isabele, která bez jediného slova pročítala dopis. Clary zatím odlupovala z jablka slupku - vůbec si nedokázala představit, že by teď měla jíst jablko, a vlastně ani to, že by měla ještě někdy něco jíst.
Isabela vzhlédla od vzkazu a zvedla obočí. "Je to dost… osobní. Jsi si jistá, že bych si to měla přečíst?"
Pravděpodobně ne. Clary si téměř nepamatovala, co přesně v dopise stojí. V jakékoli jiné situaci by ho Isabele nikdy neukázala, avšak panická hrůza, kterou v ní Jaceova slova vyvolala, převážila nad všemi ostatními obavami. "Dočti to až do konce."
Isabela se vrátila ke čtení. Když vzkaz dočetla, položila jej na stůl. "Napadlo mě, že by mohl něco podobnýho udělat."
"Takže snad chápeš, o co mi jde," vyhrkla Clary a slova se jí přitom pletla. "Ale nemůže to přece být zase tak dlouho, co se dal na cestu, určitě se ještě nedostal moc daleko. Musíme vyrazit za ním a -" Clary se zarazila, její mozek totiž konečně zpracoval to, co Isabela řekla, a dohnal její rozčilená ústa. "Jak to myslíš, že tě napadlo, že by mohl něco podobnýho udělat?"
"Přesně tak, jak to říkám." Isabela si zastrčila za ucho uvolněný pramen vlasů. "Od chvíle, kdy Sebastián zmizel, mluví všichni jen o tom, jak ho najít. Prohlídla jsem jeho pokoj u Penhallowových do posledního milimetru, abych našla něco, díky čemu bychom ho mohli sledovat, ale vůbec nic tam nebylo. Měla jsem tušit, že jestli se Jaceovi podaří najít cokoli, co by mu umožnilo sledovat Sebastiána, nic už ho tady neudrží." Kousla se do rtu. "Jenom bych doufala, že s sebou vezme Aleka. Tomu se to moc líbit nebude."
"Takže myslíš, že se Alek bude chtít vypravit za ním?" zeptala se Clary s novou nadějí.
"Clary." Isabela už zněla trochu podrážděně. "A jak se asi za ním máme vypravit? Jak chceš aspoň přibližně zjistit, kde je?"
"Musí existovat způsob -"
"Můžeme se ho pokusit sledovat. Ale Jace není hlupák. Určitě přišel na způsob, jak sledování blokovat."
Clary vzklíčil v hrudi výhonek chladné zlosti. "A chceš ho vůbec najít? Zajímá tě vůbec, že v podstatě vyrazil na sebevražednou misi? Nemůže se přece Valentýnovi postavit úplně sám."
"Nejspíš ne," připustila Isabela. "Ale věřím, že Jace má svoje důvody k tomu, aby -"
"Aby co? Aby chtěl umřít?"
"Clary." Isabeliny oči se náhle zablýskly hněvem. "Ty si myslíš, že my ostatní jsme v bezpečí? Vždyť jenom čekáme na to, až nás Valentýn buď povraždí, nebo zotročí. Vážně si myslíš, že by Jace na tohle přistoupil? Že by tady jenom tak posedával a čekal na katastrofu? Myslíš, že by vážně -"
"Myslím si jenom to, že Jace je tvůj bratr stejně jako Max," řekla Clary, "a na něm ti přece záleželo."
Svých slov zalitovala okamžitě po tom, co je vyřkla. Isabela úplně zbledla, jako by jí Claryina věta setřela z kůže všechnu barvu. "Max," odpověděla Isabela a bylo znát, že se snaží udržet na uzdě zlost, "byl malej kluk, ne bojovník, vždyť mu bylo devět let. Jace je lovec stínů a bojuje ve válce. Jestli se postavíme Valentýnovi, myslíš si, že Alek do války nepůjde? Nedochází ti, že my všichni jsme neustále připravení zemřít, pokud budeme muset, pokud to bude opravdu potřeba? Valentýn je Jaceův otec, takže má z nás všech Jace pravděpodobně největší šanci, jak se k němu dostat dost blízko na to, aby mohl udělat to, co udělat musí -"
"Valentýn Jace zabije, jestli bude muset," namítla Clary. "Nebude s ním mít slitování."
"Já vím."
"Ale záleží ti jenom na tom, jestli odejde se ctí? Copak tobě nebude chybět?"
"Bude mi chybět každej den," prohlásila Isabela, "až do smrti, což - přiznejme si to - bude asi tak za týden, pokud Jace neuspěje." Zavrtěla hlavou. "Ty to nechápeš, Clary. Nechápeš, jakýto je, žít pořád uprostřed války, vyrůstat s tím, že boj a oběti jsou úplně normální věci. Asi to není tvoje chyba. Může za to tvoje výchova -"
Clary vyhodila ruce nad hlavu. "Chápu to až moc dobře. Vím, že mě nemáš ráda, Isabelo. Protože jsem pro tebe jen obyčejnej civil."
"Ty si myslíš, že proto -" Isabela se odmlčela a Clary si překvapeně všimla, že se jí lesknou oči, a to nejen hněvem, ale také slzami. "Proboha, ty vážně nic nechápeš, co? Jak dlouho znáš Jace? Měsíc? Já ho znám sedm let. A za celou tu dobu, co ho znám, se ještě nikdy nestalo, že by se do někoho zamiloval nebo že by se mu aspoň někdo líbil. Jasně že už s pár holkama chodil. Spousta se jich do něj zamilovala, ale jemu to vždycky bylo jedno. Možná proto si Alek myslel -" Isabela se na okamžik zarazila a obličej jí naprosto strnul. Snaží se neplakat, pomyslela si Clary ohromeně - Isabela, která vypadala, že nikdy nepláče. "Vždycky mě to děsilo a mámu taky - vždyť kterej dospívající kluk se nikdy do nikoho nezakoukal? Bylo to, jako by ve všech záležitostech, který se týkaly ostatních lidí, napůl spal. Myslela jsem si, že to, co se stalo jeho otci, ho nějak trvale poškodilo, že třeba nikdy nemůže nikoho milovat. Kdybych jenom tušila, co se s jeho otcem stalo doopravdy - ale vlastně bych si asi myslela to samý, ne? Koho by něco takovýho nepoškodilo?
A pak jsme potkali tebe. Bylo to, jako by se tím probudil. Tys to neviděla, protože jsi ho nikdy nezažila jinak. Ale já jsem si toho všimla. Všiml si toho Hodge. Všiml si toho i Alek - proč si myslíš, že tě tak nenáviděl? Bylo to tak od prvního okamžiku, kdy jsme tě poznali. Ty sis myslela, že je to úžasný, že nás vidíš, a taky to úžasný bylo, ale mně na tom přišlo úžasný hlavně to, že Jace vidí tebe. Mluvil o tobě celou cestu zpátky do Institutu. Přemluvil Hodge aby ho pro tebe poslal. A když tě k nám přivedl, už tě nechtěl pustit pryč. Kdykoli jsi s ním byla ve stejný místnosti, pořád se na tebe díval… Dokonce i žárlil na Simona. Nejsem si jistá, jestli si to sám uvědomoval, ale bylo to tak. Poznala jsem to. Žárlil na civila. A po tom, co se Simonovi přihodilo na tom večírku, byl ochotnej s tebou jít do hotelu Dumort a porušit zákony Spolku, jenom aby zachránil civila, kterýho ani neměl rád. Udělal to pro tebe. Protože kdyby se Simonovi něco stalo, tobě by to ublížilo. Byla jsi první člověk mimo naši rodinu, na jehož štěstí mu kdy záleželo. Protože tě miloval."
Clary vydala hrdelní zvuk. "Ale to bylo předtím -"
"Předtím než zjistil, že jsi jeho sestra. Já vím. A nedávám ti to za vinu. Taky jsi to nemohla vědět. A asi jsi ani nemohla zabránit tomu, abys hned potom nezačala chodit se Simonem, jako by ti to bylo úplně jedno. Myslela jsem si, že jakmile Jace zjistí, že jsi jeho sestra, vzdá to a brzo se z toho dostane, ale on to neudělal, nemohl. Netuším, co mu Valentýn udělal, když byl ještě dítě. Netuším, jestli je to důvod, proč je takovej, jakej je, nebo jestli je to prostě jeho přirozenost, ale on se z toho nikdy nedostane, Clary. Nemůže. Začala jsem nesnášet ty chvíle, kdy jste byli spolu. Nesnášela jsem je kvůli Jaceovi. Je to jako nějaký zranění od démoního jedu - jediný řešení je nechat to být a počkat, až se to uzdraví. Ale pokaždé, když si strhneš obvaz, tak se ta rána znovu otevře. Pokaždé, když tě vidí, jako by si strhával obvaz."
"Já vím," zašeptala Clary. "A jaký si myslíš, že je to pro mě?"
"Nevím. Nepoznám, jak se cítíš. Moje sestra nejsi. Nejde o to, že bych tě nesnášela, Clary. Dokonce tě mám i ráda. Kdyby to bylo jen trochu možný, s nikým bych neviděla Jace raději. Ale snad pochopíš, když ti teď řeknu, že jestli to všechno nějakým zázrakem přežijeme, doufám, že se moje rodina přestěhuje někam hrozně daleko, kde tě už nikdy neuvidíme."
Clary pálily v očích slzy. Bylo to zvláštní, sedět tu s Isabelou u jednoho stolu a plakat pro Jace z důvodů, jež se od sebe tolik lišily, a přece si byly tak podobné. "Proč mi to teď všechno říkáš?"
"Protože mě obviňuješ z toho, že nechci Jace chránit. Ale já ho chci chránit. Proč si myslíš, že mě tolik vzalo, když ses tak najednou objevila u Penhallowových? Chováš se, jako bys stála mimo tohle všechno, mimo náš svět. Jenže i když v něm možná stojíš jen jednou nohou, jsi jeho součástí. A to dost podstatnou. Nemůžeš pořád předstírat, že se tě to netýká, Clary, ne, když jsi Valentýnova dcera. Ne, když Jace dělá to, co dělá, částečně kvůli tobě."
"Kvůli mně?"
"Proč si myslíš, že se tak ochotně vystavuje riziku? Proč si myslíš, že mu nezáleží na tom, jestli umře?" Isabelina slova se zarývala do Claryiných uší jako ostré jehly. Já vím proč, pomyslela si. Protože si myslí, že je démon, že není doopravdy člověk, proto to všechno - jenže to ti nemůžu říct, nemůžu ti říct tu jedinou věc, která by ti to všechno objasnila. "Vždycky měl pocit, že je s ním něco špatně, a teď si kvůli tobě myslí, že je nadosmrti prokletej. Slyšela jsem, jak to říká Alekovi. Proč neriskovat svůj život, když člověk stejně nechce žít? Proč neriskovat život, když nikdy nemůžeš dosáhnout štěstí, ať děláš cokoli?"
"Isabelo, to stačí." Dveře se téměř nehlučně otevřely a stanul v nich Simon. Clary skoro zapomněla, jak moc se mu zlepšil sluch. "Není to Claryina chyba."
Isabela zrudla až ke kořínkům vlasů. "Nepleť se do toho, Simone. Vůbec nevíš, o čem mluvíme."
Simon vstoupil do kuchyně a zavřel za sebou dveře. "Slyšel jsem většinu toho, co jste říkaly," oznámil jim věcně. "A to i přes zeď. Říkala jsi, že nepoznáš, jak se Clary cítí, protože ji na to neznáš dost dlouho. Ale já jo. Jestli máš pocit, že Jace je tady jedinej, kdo trpí, tak to se pleteš."
Rozhostilo se ticho. Isabelin zuřivý výraz se postupně uvolňoval. Clary se zdálo, že v dálce zaslechla, jak někdo klepe na vchodové dveře - pravděpodobně Luke nebo možná Maia s další dávkou krve pro Simona.
"On neodešel kvůli mně," řekla Clary a srdce jí začalo bušit jako o závod. Můžu jim říct Jaceovo tajemství, když je teď pryč? Můžu jim odhalit důvod, proč odešel, ten pravý důvod, proč mu nezáleží na životě? Slova se z ní začala sypat téměř proti její vůli. "Když jsme s Jacem byli v sídle Waylandů, když jsme tam šli pro Bílou knihu -"
Zmlkla, protože se v tu chvíli rozletěly dveře do kuchyně. Stála v nich Amatis a v obličeji měla opravdu prazvláštní výraz. Clary si zprvu myslela, že je Amatis vyděšená, a poskočilo jí srdce. Z Amatisiny tváře však nečišel strach, ne, bylo to něco jiného. Tvářila se stejně, jako se tvářila, když se Clary s Lukem znenadání objevili před prahem jejího domu. Vypadala, jako by právě viděla ducha. "Clary," řekla pomalu. "Máš tady návštěvu -"
Než stihla dokončit větu, někdo se kolem ní protáhl do kuchyně. Amatis ustoupila, takže si Clary mohla vetřelce prohlédnout - byla to štíhlá žena, oděná v černém. V první chvíli si Clary uvědomila jen to, že má na sobě zbroj lovců stínů, a málem tu ženu nepoznala, dokud se jí pořádně nepodívala do obličeje. V tu chvíli ucítila, že se jí srdce vyhouplo až do krku, stejně jako když Jace s jejich motorkou sjel ze střechy hotelu Dumort, která se nacházela deset pater nad zemí.

Ta žena byla její matka.

14. Kapitola V Temném Lese

7. srpna 2013 v 19:24 | Cassandra Clare |  City of Glass (The Mortal Instruments 3)
14
V TEMNÉM LESE


"To jsou mi věci," řekl Jace, aniž by zatím jedinkrát pohlédl Claryiným směrem - vlastně se na ni nepodíval už od chvíle, kdy se Simonem dorazila k domu, v němž teď Lightwoodovi bydleli. Opíral se o jedno z vysokých oken v obývacím pokoji a pozoroval rychle tmavnoucí nebe nad městem. "Člověk nemůže jít ani na pohřeb svého devítiletého bratra, aby nepřišel o všechnu legraci."
"Jaci," okřikl ho Alek unaveným hlasem. "Nech toho."
Alek seděl shrbený v jednom z ošoupaných křesel s vysokým polstrováním. Nic jiného v místnosti k sezení nebylo. Dům působil podivným, cizím dojmem jako všechny domy patřící neznámým lidem. Stěny byly polepené přezdobenými tapetami s květinovým vzorem v pastelových barvách a všechno v domě bylo alespoň trochu ošoupané nebo roztrhané. Na stolku vedle Aleka stála skleněná mísa plná čokoládových bonbónů. Vyhladovělá Clary jich pár spořádala, byly však vyschlé a drolily se. Přemýšlela, jací lidé tady asi předtím bydleli. Nejspíš ten druh lidí, kteří utečou, když začne jít do tuhého, pomyslela si kysele. Zasloužili si, aby se do jejich domu nastěhoval někdo jiný.
"Čeho mám nechat?" ohradil se Jace. Venku už se setmělo natolik, že se teď v okenním skle odrážel jeho obličej. Jeho oči se zdály být úplně černé. Na sobě měl smuteční šaty lovců stínů - na pohřby se tu nenosila černá barva, ta totiž byla spojena se zbrojí a bojem. Barvou smrti byla bílá. Na límci a manžetách bílé bundy, kterou měl Jace na sobě, byly vyšité rudé runy. Na rozdíl od bojových run, které představovaly symboly útoku nebo obrany, mluvily tyto runy mírnějším jazykem žalu a smíření. Kolem zápěstí se mu ovíjely tepané náramky, zdobené stejnými runami. Podobně byl oblečený i Alek, celý v bílém a s rudozlatými runami na šatech. Tmavá barva jeho vlasů se tím zdála být ještě výraznější.
Clary si pomyslela, že Jace vypadá v bílém oblečení, na rozdíl od Aleka, jako anděl. I když spíše jako anděl pomsty.
"Ty se přece nezlobíš na Clary. Nebo na Simona," pokračoval Alek. "Tedy aspoň si myslím, že se nezlobíš na Simona," dodal a znepokojeně se zamračil.
Clary čekala, že mu Jace odsekne nějakou vzteklou poznámkou, on však řekl jen: "Clary ví, že se na ni nezlobím."
Simon, který se lokty opíral o opěradlo pohovky, zvedl oči ke stropu, ale nijak to nekomentoval. Místo toho prohlásil: "Jenom nechápu, jak se Valentýnovi podařilo zabít inkvizitora. Myslel jsem si, že se projekce nemůžou ničeho dotýkat."
"Neměly by," řekl Alek. "Jsou to jen optické iluze. V podstatě jen takový barevný vzduch."
"Ale v tomhle případě ne. Sáhl dovnitř inkvizitora a otočil rukou…" Clary se při té vzpomínce otřásla. "Byla z toho spousta krve."
"Zřejmě takový menší bonus pro tebe," řekl Jace Simonovi.
Simon se nenechal vyvést z míry. "Už se vůbec někdy stalo, že by některej inkvizitor umřel jinak než strašlivou smrtí?" zapřemýšlel nahlas. "Vždyť je to s nima jako s bubeníkama ze Spinal Tap."
Alek si přejel rukou po tváři. "Nemůžu uvěřit tomu, že o tom naši rodiče ještě nevědí," řekl. "A nebudu předstírat, že se těším na to, až jim to řeknu."
"A kde jsou vaši teď?" zeptala se Clary. "Myslela jsem, že jsou nahoře."
Alek zavrtěl hlavou. "Jsou ještě v nekropoli. U Maxova hrobu. Poslali nás domů. Chtěli tam být chvilku sami."
"A co Isabela?" chtěl vědět Simon. "Kde je?"
Z Jaceovy tváře se vytratila i poslední špetka humoru. "Odmítá vyjít ze svého pokoje," řekl. "Myslí si, že to, co se stalo Maxovi, byla její chyba. Ani nechtěla jít na pohřeb."
"Zkoušeli jste s ní mluvit?"
"Ne," odsekl Jace. "Ale zkoušeli jsme ji několikrát praštit do obličeje. Proč, myslíš si, že jí to nepomohlo?"
"Jenom jsem se zeptal," uklidňoval ho Simon.
"Řekneme jí, že Sebastián vlastně nebyl Sebastián," rozhodl Alek. "Možná se pak bude cítit líp. Je přesvědčená, že si měla všimnout, že bylo na Sebastiánovi něco divného, ale jestli to byl zvěd…" Alek pokrčil rameny. "Nikdo si na něm nevšiml ničeho divného. Dokonce ani Penhallowovi."
"Mně bylo hned jasné, že je to kretén," upozornil ho Jace.
"Ano, ale jen proto, že…" Alek se zabořil hlouběji do křesla. Vypadal vyčerpaně a jeho bledá tvář skoro splývala s bílou naškrobenou košilí. "Ale to je jedno. Až se dozví, čím nám Valentýn hrozí, stejně nebude nic, co by jí zvedlo náladu."
"A myslíte si, že by to vážně udělal?" zeptala se Clary. "Že by poslal proti nefilim armádu démonů? Vždyť je to pořád ještě lovec stínů, ne? Přece by nedokázal zničit svoje vlastní lidi."
"Ani na vlastních dětech mu nezáleželo natolik, aby je nezničil," usadil ji Jace a zachytil její pohled. Dívali se jeden na druhého. "Tak proč si myslíš, že mu bude záležet na vlastních lidech?"
Alek přeskakoval pohledem z jednoho na druhého a z jeho nechápavého výrazu Clary vytušila, že mu Jace ještě neřekl o Ithu-rielovi. Tvářil se nechápavě a z očí mu čišel smutek. "Jaci…"
"Ale jedna věc se tím vším vysvětluje," pokračoval Jace, aniž by Alekovi věnoval jediný pohled. "Krasomil zkoušel použít na všechny věci, které Sebastián nechal ve svém pokoji, sledovací runu. Chtěl zjistit, jestli bychom ho tak nemohli vystopovat. Ale říkal, že mu nic z toho, co jsme mu dali, vůbec nic nenapovídá. Že z těch věcí nedokáže nic vyčíst."
"A co to znamená?"
"Byly to věci Sebastiána Verlaca. Falešný Sebastián si je nejspíš vzal, když ho přepadli. A Krasomil z nich nedokázal nic zjistit, protože skutečný Sebastián -"
"Je nejspíš mrtvý," dořekl za něj Alek. "A ten Sebastián, kterého známe, je moc chytrý na to, aby nám tu po sobě nechal nějakou věc, podle které bychom ho mohli vystopovat. Protože člověk se nedá vystopovat z jakéhokoli předmětu. Musí to být něco, co je s danou osobou hodně úzce spojené. Nějaký šperk, který se dědí v rodině, nebo stéla nebo třeba hřeben s několika zachycenými vlasy, prostě něco takového."
"A to je velká škoda," řekl Jace, "protože kdybychom ho mohli sledovat, nejspíš by nás zavedl přímo k Valentýnovi. Určitě hned utíkal za svým pánem, aby mu předal všechny informace. Nejspíš mu řekl i všechno o té Hodgeově potrhlé teorii s jezerem-zrcadlem."
"Možná ta teorie nebyla zase tak potrhlá," namítl Alek. "Na všech cestách, které vedou k jezeru, teď hlídkují stráže a jsou tam zábrany, které je upozorní, kdyby se k jezeru někdo přenesl portálem."
"No výborně. Teď už se všichni cítíme mnohem bezpečněji." Jace se opřel zády o zeď.
"Já jenom nechápu," ozval se Simon, "proč tady Sebastián zůstával. Po tom, co udělal Izzy a Maxovi, mu přece muselo být jasný, že ho nakonec dopadnou, už nemohl nic předstírat. Teda chci říct, i když si myslel, že Izzy zabil, ne jenom omráčil, jak by asi tak vysvětlil to, že jsou oba dva mrtví a jemu nikdo nezkřivil ani vlásek? Ne ne, ten už byl pěkně v háji. Tak proč tady zůstával i během bitvy? Proč chodil nahoru do Gardu? Kvůli mně? Jsem si dost jistej, že mu bylo úplně jedno, jestli to přežiju, nebo umřu."
"Teďmu ale křivdíš," napomenul ho Jace. "Určitě by byl mnohem raději, kdybys umřel."
"Já si teda myslím," řekla Clary, "že tady zůstal kvůli mně."
Jaceovy oči se zlatě zablýskly. "Kvůli tobě? Myslíš, že doufal v další vášnivé rande?"
Clary cítila, jak jí hoří tváře. "Ne. A naše rande vůbec nebylo vášnivý. Vlastně to ani nebylo rande. Ale o to tady nejde. Když přišel do Síně, pořád se mě pokoušel přimět, abych si s ním šla promluvit ven. Něco ode mě chtěl, jenom nevím co."
"Možná chtěl tebe," řekl Jace. Když si všiml Claryina výrazu, dodal: "Takhle jsem to nemyslel. Chtěl jsem říct, že tě možná chtěl odvést k Valentýnovi."
"Valentýnovi na mně nesejde," nesouhlasila s ním Clary. "Vždycky mu záleželo jedině na tobě."
Hluboko v Jaceových očích se něco mihlo. "Vážně ti to tak přijde?" Jeho pohled byl děsivě prázdný. "Po tom, co se stalo na té lodi, už se zajímá jen o tebe. Což znamená, že musíš být opatrná. Hodně opatrná. Vlastně by ti vůbec nezaškodilo, kdybys příštích pár dní nechodila ven. Můžeš se zamknout ve svém pokoji jako Isabela."
"To rozhodně nemám v plánu."
"Samozřejmě že ne," odfrkl si Jace, "ty totiž žiješ jen proto, abys mě mučila, nemám pravdu?"
"Jaci, celej svět se netočí jenom kolem tebe," odsekla mu Clary vztekle.
"Možná ne," připustil Jace, "ale musíš uznat, že většina světa ano."
Clary se podařilo potlačit v sobě nutkání začít křičet.
Simon si odkašlal. "Když už mluvíme o Isabele - což vlastně pořád děláme, ale říkal jsem si, že se o tom radši zmíním dřív, než se do té hádky pořádně vložíte - myslím, že bych si s ní měl jít promluvit."
"Ty?" podivil se Alek a pak, zřejmě trochu v rozpacích nad tím, jak se nechal Simonovým návrhem vyvést z míry, chvatně dodal: "Já jen - odmítá vyjít z pokoje, i když ji o to požádá její vlastní rodina. Proč by měla poslouchat tebe?"
"Možná právě proto, že nejsem její rodina," odpověděl Simon. Stál vzpřímeně, s rukama v kapsách. Když předtím Clary seděla těsně vedle něj, všimla si, že se mu kolem krku pořád ještě táhne tenká bílá čára, upomínka na to, jak mu Valentýn prořízl hrdlo, a i jizvy na zápěstích byly stále vidět. Četná setkání se světem lovců stínů ho změnila, a to nejen na povrchu nebo v krvi - ta změna sahala ještě hlouběji. Držel se zcela zpříma, bradu měl zdviženou a Jaceovy a Alekovy kousavé poznámky se od něj odrážely, jako by mu na nich vůbec nezáleželo. Simon, kterého by tito dva mladí lovců stínů děsili, nebo přinejmenším přiváděli do rozpaků, byl pryč.
Znenadání ji píchlo u srdce a po chvíli si uvědomila, čím to bylo. Bylo to tím, že jí chyběl - chyběl jí Simon. Simon, jaký byl předtím.
"Myslím, že půjdu zkusit, jestli se mnou Isabela bude ochotna mluvit," řekl Simon. "Za zkoušku nic nedám."
"Ale už je skoro tma," namítla Clary. "Slíbili jsme Lukovi a Amatis, že se vrátíme do západu slunce."
"Doprovodím tě domů," nabídl jí Jace. "A co se týče Simona, ten si pak ve tmě určitě zvládne najít cestu sám, nemám pravdu, Simone?"
"Jistěže ano," přitakal Alek rozhořčeně, jako by tím chtěl napravit to, jak před chvílí Simona podceňoval. "Je to přece upír…" dodal. "A teď mi došlo, že sis nejspíš dělal legraci. No nic, mě si nevšímejte."
Simon se usmál. Clary otevřela pusu a chystala se protestovat - a pak ji zase zavřela. Rozhodla se nic neříkat, částečně proto, že si sama uvědomovala, že k tomu nemá žádný důvod - a částečně také kvůli pohledu, který Jace upíral na Simona stojícího za ní a který ji tak překvapil, že ztratila řeč. Zdálo se jí, že se v něm mísí pobavení s vděčností, co však pro ni bylo největším překvapením, také s jistou dávkou respektu.

Od nového domu Lightwoodových to byla k Amatis jen krátká procházka, čehož Clary trochu litovala. Nedokázala se zbavit pocitu, že každá chvíle, již stráví s Jacem, je určitým způsobem vzácná a pomíjivá a že se oba blíží k nějaké pomyslné hranici, která je od sebe navždy oddělí.
Vrhla na něj postranní pohled. Díval se přímo před sebe, téměř jako by tam Clary nebyla. Jeho profil se jasně a ostře rýsoval proti čarodějným světlům, která zářila na ulicích. Na kraji tváře se mu vlnil pramen vlasů a jen napůl zakrýval bílou jizvičku na spánku, kde měl kdysi Jace nějaké znamení. Všimla si, že se mu u krku třpytí kovový řetízek, na němž visel prsten Morgensternů. Levou ruku už neměl obvázanou, klouby prstů však na ní byly stále ještě rozedřené. Takže se opravdu uzdravoval jako obyčejný člověk, jak mu to nařídil Alek.
Zachvěla se. Jace se na ni podíval. "Je ti zima?"
"Jenom jsem přemýšlela," řekla. "Překvapuje mě, že Valentýn zaútočil na inkvizitora, a ne na Luka. Inkvizitor přece patří k lovcům stínů, a Luke - Luke je podsvěťan. A navíc ho Valentýn nenávidí."
"Ale svým způsobem ho i respektuje, i když je to podsvěťan," uvažoval Jace a Clary si vzpomněla na to, jak se před chvílí díval na Simona. Pak se tu myšlenku rychle pokusila vyhnat z hlavy. Nenáviděla pomyšlení na to, že by mohl být Jace v něčem podobný Valentýnovi, i když šlo o tak podružnou záležitost, jako je pohled. "Luke se snaží přimět Spolek ke změně, k tomu, aby začal přemýšlet jinak. A přesně o to usiloval i Valentýn, i když jeho záměr byl - no, řekněme dost odlišný. Luke je průkopník. Chce věci změnit. Zato inkvizitor pro Valentýna představuje starou, úzkoprsou podobu Spolku, kterou tolik nenávidí."
"A navíc byli kdysi Luke s Valentýnem přátelé," řekla Clary.
"Stopy věcí, dávných let," řekl Jace a Clary podle ironického tónu v jeho hlase poznala, že něco cituje. "Bohužel, největší nenávist člověk dokáže cítit právě k těm, na kterých mu kdysi záleželo. Řekl bych, že Valentýn má s Lukem v plánu něco opravdu speciálního, až se dostane k moci."
"Ale on se k moci nedostane," prohlásila Clary, a když na to Jace nic neodpověděl, pokračovala silnějším hlasem. "On nevyhraje - nemůže. Vždyť on doopravdy nechce válku, ne proti lovcům stínů a navíc podsvěťanům -"
"A proč si myslíš, že budou lovci stínů ochotní bojovat společně s podsvěťany?" zeptal se jí Jace. Pořád ještě se na ni ani nepodíval. Šli vedle sebe po ulici podél kanálu a on se se zaťatými zuby díval na vodu. "Jenom proto, že to říká Luke? Luke je idealista."
"Copak je na tom něco špatnýho?"
"Není. Jenže já takový nejsem," řekl Jace a Clary se z toho jeho prázdného hlasu sevřelo srdce. Beznaděj, vztek, nenávist. To jsou pocity vlastní démonům. Chová se tak, jak si myslí, že by se chovat měl.
Došli k Amatisinu domu. Clary se zastavila pod schody a otočila se k němu. "Ale možná," řekla, "možná nejsi ani jako on."
Na ta slova sebou Jace trochu trhnul, možná to ale bylo jen tím, s jakou rozhodností tu větu pronesla. Otočil hlavu a podíval se na ni, nejspíš úplně poprvé od chvíle, kdy odešli z domu Lightwoodových. "Clary -" začal a pak se zhluboka nadechl. "Máš na rukávu krev. Jsi zraněná?"
Přiblížil se k ní a vzal ji za zápěstí. Clary se podívala dolů a ke svému překvapení zjistila, že má Jace pravdu - na pravém rukávu jejího kabátu ulpěla nepravidelná rudá skvrnka. Podivné na ní bylo to, že byla stále ještě jasně červená. Neměla by mít zaschlá krev tmavší odstín? Zamračila se. "To není moje krev."
Trochu se uvolnil a přestal jí svírat zápěstí takovou silou. "Takže je inkvizitorova?"
Zavrtěla hlavou. "Myslím, že nejspíš bude Sebastiánova."
"Sebastiánova krev?"
"Jo - vzpomínáš, když večer přišel do Síně? Krvácel ze škrábanců na tváři. Nejspíš ho poškrábala Isabela, ale to je jedno - sáhla jsem mu na obličej a asi jsem se přitom umazala od krve." Prohlédla si rukáv pečlivěji. "Myslela jsem si, že Amatis ten kabát vyprala, ale nejspíš ne."
Čekala, že ji teď Jace pustí, on ji však ještě dlouho držel za zápěstí, zkoumal pohledem krvavý flíček a až po chvíli jí ruku pustil, evidentně spokojený. "Díky."
Zůstala na něj zírat a pak zavrtěla hlavou. "Ty asi nemáš v úmyslu mi sdělit, co se teď právě stalo, co?"
"Ani náhodou."
Zoufale vyhodila ruce do vzduchu. "Já jdu dovnitř. Zatím se měj."
Otočila se a vyšla po schodech ke vchodovým dveřím Amatisina domu. Nemohla tedy tušit, že jakmile se k Jaceovi obrátila zády, zmizel mu z tváře úsměv, ani že když se za ní zavřely dveře, zůstal tam ještě dlouhou dobu stát ve tmě, díval se za ní a mezi prsty mnul krátký kousek nitě.

"Isabelo," zavolal Simon. Její pokoj našel až na několikátý pokus, když se však zpoza dveří, před nimiž právě stál, ozvalo rozhodné "Jdi pryč!", pochopil, že tentokrát se trefil. "Isabelo, pusť mě dovnitř."
Ozvala se tlumená rána a dveře se lehce otřásly, jako by na ně Isabela něco hodila. Nejspíš botu. "Nechci mluvit s tebou ani s Clary. Nechci mluvit vůbec s nikým. Nech mě na pokoji, Simone."
"Clary tady není," ujistil ji Simon. "A já nikam nepůjdu, dokud si se mnou nepromluvíš."
"Aleku!" vykřikla Isabela. "Jaci! Odveďte ho odsud!"
Simon vyčkával. Z přízemí se neozval ani hlásek. Alek buď odešel, nebo předstíral, že nic neslyší. "Nejsou tady, Isabelo. Jsem tu jenom já."
Odpovědělo mu jen ticho. Nakonec Isabela znovu promluvila. Tentokrát se její hlas ozval mnohem blíž, jako by přišla až úplně ke dveřím. "Jsi tam sám?"
"Jsem tu sám," odpověděl Simon.
Dveře se rozletěly. Mezi nimi stála Isabela v černé spodničce a rozcuchané vlasy jí padaly na ramena. Simon ji takhle ještě nikdy neviděl - bosou, neučesanou a nenalíčenou. "Tak pojď dovnitř."
Prošel kolem ní do místnosti. Ve světle, které sem dveřmi pronikalo z chodby, viděl, že to v pokoji vypadá, jako by v něm řádil uragán, jak by to popsala jeho matka. Na podlaze se válely haldy oblečení a mezi nimi ležel jejich zdroj - prázdná cestovní taška. Na jednom sloupku postele visel Isabelin lesklý zlatostříbrný bič a na druhém bílá krajková podprsenka. Simon odvrátil zrak. Přes okna byly zatažené závěsy a nesvítilo tu žádné světlo.
Isabela se posadila na kraj postele a ironicky se na něj zadívala. "Upíři se můžou červenat. Kdo by to do nich řekl?" Zvedla bradu. "Tak, pustila jsem tě dovnitř. Co po mně teda chceš?"
Simon si pomyslel, že navzdory rozlícenému pohledu, který na něj upírala, vypadá Isabela mladší než obvykle. Obrovské černé oči jí výrazně vystupovaly z napjaté bledé tváře. Viděl, jak je její světlá pokožka všude na odhalených ramenou, zádech a klíčních kostech, dokonce i na nohou, zjizvená bílými čárkami. Jestli Clary zůstane mezi lovci stínů, pomyslel si, bude jednoho dne taky takhle vypadat. Všude bude mít jizvy. Ta myšlenka ho však nesklíčila, jak by se to ještě nedávno stalo. Isabela své jizvy zvláštním způsobem vystavovala na odiv, jako by na ně byla hrdá.
Něco držela v rukou a neustále to obracela v prstech. Byl to nějaký drobný předmět, který se v přítmí matně leskl. Chvíli si myslel, že by to mohl být šperk.
"To, co se stalo Maxovi," řekl Simon, "to nebyla tvoje chyba."
Nepodívala se na něj. Upřeně zírala dolů na předmět ve svých rukou. "Víš, co to je?" zeptala se ho a zvedla tu věc, aby na ni viděl. Vypadalo to jako figurka vojáka vyřezaná ze dřeva. Malý lovec stínů na hraní, uvědomil si Simon, úplně jako živý, s namalovanou černou zbrojí. Stříbrný odlesk, kterého si předtím všiml, pocházel z malinkého meče, který svíral vojáček v rukou. Stříbrná barva už na něm byla notně ošoupaná. "Patřil Jaceovi," vysvětlila, aniž by čekala na odpověď. "Byla to jediná hračka, kterou si s sebou přinesl z Idrisu. Co já vím, možná ten vojáček patřil do nějaké velké sady. Myslím, že si ho sám vyrobil, ale nikdy o tom nemluvil. Když byl ještě dítě, nosil ho všude s sebou, vždycky ho měl v kapse nebo někde. A pak jsem si jednoho dne všimla, že ho má Max. Jaceovi tehdy muselo být tak třináct. Asi ho dal Maxovi, když už sám byl na hračky moc velkej. Každopádně, tohle měl Max v ruce, když ho našli. Bylo to, jako by se ho držel, když ho Sebastián - když ho -" Zlomil se jí hlas. Bylo zjevné, že se usilovně snaží zadržet pláč. Ústa měla zkroucená do úšklebku, jako by jí vlastní rty vypověděly poslušnost. "Měla jsem tam být a chránit ho. To já jsem tam měla být, aby se mě držel, ne nějakej pitoměj dřevěnej vojáček." Mrštila hračkou na postel. Oči se jí leskly.
"Byla jsi v bezvědomí," nesouhlasil s ní Simon. "Vždyť jsi sama málem umřela, Izzy. Nemohla jsi vůbec nic udělat."
Isabela vrtěla hlavou, až jí rozcuchané vlasy poskakovaly po ramenou. V obličeji měla divoký, zuřivý výraz. "Co ty o tom vůbec víš?" chtěla vědět. "Věděl jsi, že za námi Max přišel ten večer, kdy umřel, a řekl nám, že viděl někoho lézt na démoní věž, a já jsem mu odpověděla, že se mu asi něco zdálo, a poslala jsem ho pryč? A on měl přitom pravdu. Vsadím se, že to byl ten bastard Sebastián. Lezl na věž, aby mohl zneškodnit zábrany. Proto taky Maxe zabil, aby nemohl nikomu říct, co viděl. Kdybych ho jenom tehdy poslouchala - kdybych si tehdy našla chvilku - vůbec se to nemuselo stát."
"Ale tys to přece nemohla vědět," upozornil ji Simon. "A co se týče Sebastiána - on ve skutečnosti nebyl bratranec Penhallowových. Ošálil úplně všechny."
Zdálo se, že to Isabelu nepřekvapuje. "Já vím," řekla. "Slyšela jsem, jak jste se o tom s Jacem a Alekem bavili. Stála jsem nad schodištěm a poslouchala jsem."
"Tys nás špehovala?"
Pokrčila rameny. "Až do té doby, než jsi řekl, že si se mnou půjdeš promluvit. Pak jsem se vrátila sem. Neměla jsem náladu se s tebou vidět." Podívala se na něj úkosem. "Ale jedno se ti musí nechat - vytrvalost ti teda rozhodně neschází."
"Hele, Isabelo." Simon udělal krok vpřed. Z nějakého důvodu si najednou silně uvědomoval, že Isabela není příliš oblečená, proto si rozmyslel svůj původní plán položit jí ruku na rameno nebo udělat cokoli, co by mohlo působit až přespříliš konejšivě. "Když umřel můj táta, věděl jsem, že to nebyla moje chyba, ale stejně jsem pořád dokola musel myslet na to, co jsem měl udělat nebo říct, než umřel."
"No jo, jenomže tohle je moje chyba," řekla Isabela. "A měla jsem udělat to, že jsem ho měla poslouchat. Ale ještě pořád pro něj můžu udělat aspoň to, že najdu toho parchanta, co to způsobil, a zabiju ho."
"Myslím, že tohle nepomůže -"
"A jak to víš?" chtěla vědět Isabela. "Našel jsi toho, kdo nesl zodpovědnost za smrt tvýho táty, a zabil jsi ho?"
"Můj táta umřel na infarkt," řekl Simon. "Takže ne."
"Takže vlastně vůbec nevíš, o čem mluvíš, ne?" Isabela zvedla bradu a zadívala se mu přímo do očí. "Pojď sem."
"Cože?"
Pánovitě mu pokynula ukazováčkem. "Pojď sem, Simone."
Zdráhavě se k ní přiblížil. Byl už od ní jen kousek, když ho Isabela chytila za tričko a prudce si ho přitáhla k sobě. Jejich obličeje od sebe dělilo jen několik centimetrů. Viděl, jak se jí kůže pod očima leskne ještě nezaschlými slzami. "Víš, co bych teď opravdu potřebovala?" zeptala se ho a každé slovo pečlivě artikulovala.
"Ehm," polkl Simon. "Ne?"
"Aby mě někdo přivedl na jiný myšlenky," odpověděla si sama a plynulým pohybem ho stáhla k sobě na postel.
Dopadl zády na smotaný chomáč oblečení. "Isabelo," bránil se Simon slabě, "vážně si myslíš, že ti tohle pomůže?"
"Věř mi," ujistila ho Isabela a položila mu ruku na prsa, přímo tam, kde se nacházelo jeho nebijící srdce. "Už teď je mi líp."

Clary ležela v posteli. Nemohla usnout, proto jen zírala na skvrnu měsíčního světla, jež pomalu putovala po stropě. Nervy měla ještě rozdrásané z událostí předešlého dne, takže spánek nepřicházel v úvahu, a na klidu jí nepřidala ani skutečnost, že se Simon do večeře nevrátil - a vlastně ani po ní. Nakonec se o své obavy podělila s Lukem, který si oblékl kabát a vydal se k Lightwoodovým. Vrátil se s pobaveným výrazem. "Simon je v pořádku, Clary," uklidnil ji. "Jdi spát." A pak znovu odešel, tentokrát i s Amatis, na další z těch nekonečných shromáždění v Síni Dohod. Clary napadlo, jestli už vůbec někdo stihl uklidit inkvizitorovu krev.
Šla si znovu lehnout, protože ji žádné lepší zpestření večera nenapadlo, spánek se jí však tvrdošíjně vyhýbal. Před očima pořád viděla Valentýna, jak vráží ruku do inkvizitorovy hrudi a vytrhává mu srdce. Myslela na to, jak se k ní otočil a řekl jí: Držela bys jazyk za zuby. Když už ne kvůli sobě, tak kvůli svému bratrovi. K tomu všemu ji na prsou tížila tajemství, která jí odhalil Ithuriel. A pod všemi těmi tísnivými myšlenkami sídlil strach, který ji jako tlukot vlastního srdce nikdy neopouštěl - strach, že její matka zemře. Kde vězel ten Krasomil?
U záclon něco zašustilo a do pokoje náhle zasvitlo pár měsíčních paprsků. Clary se s úlekem posadila a po paměti se natáhla po andělském ostří, které si pokládala na noční stolek.
"Neboj se, nic se neděje." Na své ruce ucítila cizí ruku - štíhlou, zjizvenou, povědomou ruku. "To jsem já."
Clary se zhluboka nadechla a cítila, jak ji cizí ruka pustila. "Jaci," řekla. "Co tady děláš? Co se stalo?"
Chvíli mlčel, takže se Clary obrátila, aby se na něj mohla podívat, a přitáhla si přitom přikrývku blíže k tělu. Cítila, jak jí do obličeje stoupá barva, najednou si totiž uvědomila, že má na sobě jen kalhoty od pyžama a vytahaný kabátek. Když však postřehla, jak se Jace tváří, její rozpaky se okamžitě rozplynuly.
"Jaci?" zašeptala. Stál u hlavy její postele, na sobě měl stále ještě bílé smuteční šaty a v pohledu, který na ni upíral, nebyla ani stopa po bezstarostnosti, sarkasmu nebo odměřenosti. Byl velice bledý, vypadal uštvaně a jeho oči byly téměř černé napětím. "Jsi v pořádku?"
"Já nevím," řekl omámeným hlasem, jako někdo, kdo se právě probudil ze sna. "Vůbec jsem nemířil sem. Jen jsem celou noc chodil po ulicích - nemohl jsem spát - a vždycky jsem nakonec skončil tady. U tebe."
Narovnala se a nechala přikrývku, aby se jí sesunula podél boků. "A proč nemůžeš spát? Stalo se něco?" zeptala se a ihned si uvědomila, jak hloupá je to otázka. Bylo vůbec něco, co se ještě nestalo?
Zdálo se však, že ji Jace ani neslyšel. "Musel jsem tě vidět," řekl jakoby pro sebe. "Já vím, že to není správné. Ale musel jsem."
"No tak se posaď," vybídla ho a skrčila nohy, aby si mohl sednout na kraj postele. "Fakt mě děsíš. Určitě se nic nestalo?"
"Neřekl jsem, že se nic nestalo." Posadil se na postel s tváří obrácenou k ní. Byl tak blízko, že by jí stačilo trochu se naklonit a mohla by ho políbit…
Sevřelo se jí srdce. "Nějaký špatný zprávy? Je všechno - jsou všichni -"
"Není to nic špatného," ujistil ji Jace, "a taky to není žádná novinka. Je to vlastně přesný opak novinky. Je to něco, co jsem celou dobu věděl, a ty - ty to pravděpodobně víš taky. Bůh ví, že se mi to nedařilo moc dobře skrývat." Pohledem pomalu zkoumal její tvář, jako by si chtěl každý jednotlivý detail vrýt do paměti. "Stalo se to," řekl a pak zaváhal, "že jsem si něco uvědomil."
"Jaci," zašeptala a z nějakého důvodu se najednou začala bát toho, co teď řekne. "Jaci, nemusíš -"
"Snažil jsem se jít… někam," pokračoval Jace. "Ale pořád mě to táhlo zpátky sem. Nemohl jsem se zastavit, nemohl jsem přestat přemýšlet. O tom, jak jsem tě poprvé uviděl a jak jsem na tebe od té doby nemohl zapomenout. Chtěl jsem, ale nedokázal jsem si poručit. Přiměl jsem Hodge, aby mě pověřil úkolem najít tě a přivést tě do Institutu. A dokonce už tehdy, v té pitomé kavárně, když jsem tě viděl sedět na gauči se Simonem, už tehdy mi to připadalo úplně nepatřičné - to bych tam měl s tebou sedět. To mým vtipům by ses měla smát. Nemohl jsem se toho pocitu zbavit. Že bych to měl být já. A čím víc jsem tě poznával, tím víc jsem to cítil - nikdy předtím se mi nic takového nestalo. Vždycky jsem nějakou holku na začátku chtěl, pak jsem ji poznal a už jsem ji najednou nechtěl, jenže s tebou ten pocit pořád sílil a sílil, až do té noci, kdy ses objevila v Renwickově nemocnici. Pak už jsem věděl.
A když jsem pak zjistil, že ten důvod, proč mám pocit, jako bys byla součástí mě samotného, kterou jsem někde ztratil a vůbec netušil, že mi schází, dokud jsem tě nepoznal - že se takhle cítím proto, že jsi moje sestra, připadalo mi, že to snad musí být nějaký kosmický vtip. Jako by si přede mnou Bůh odplivl. A ani nevím, za co to bylo - možná za to, že jsem si myslel, že by se mi opravdu mohlo podařit tě získat, že bych si něco takového opravdu zasloužil a mohl mít tak obrovské štěstí. Nedokázal jsem přijít na to, co jsem udělal tak strašného, že jsem si vysloužil takový trest -"
"Pokud tě někdo takhle trestá," skočila mu do řeči Clary, "pak zároveň trestá taky mě. Protože všechno to, cos cítil, jsem cítila taky. Ale nemůžeme - musíme to přestat cítit, je to naše jediná šance."
Jace měl ruce zaťaté v pěst. "Naše jediná šance na co?"
"Abychom vůbec mohli být spolu. Protože jinak bychom se vůbec nesměli vídat, nesměli bychom spolu být v jedné místnosti, a to bych nepřežila. Radši tě budu mít ve svým životě jako bratra, než tě nemít vůbec -"
"A já se mám jenom dívat, jak s někým chodíš, zamiluješ se do někoho jiného, vdáš se…?" Mluvil přiškrceným hlasem. "A já zatím budu při tom pohledu den za dnem pomalu uvnitř umírat."
"Ne. Tou dobou už ti to bude úplně jedno," prohlásila, a už když ta slova vypouštěla z úst, ptala se sama sebe, jestli je schopná vydržet představu Jace, kterému je to úplně jedno. Ještě se nezamýšlela nad tak dalekou budoucností jako on, a když se pokoušela představit si, jak se Jace zamiluje do nějaké jiné dívky a ožení se s ní, vůbec jí to nešlo, nedokázala si představit nic než prázdný černý tunel, který se před ní táhl až do smrti. "Prosím. Když nikomu nic neřekneme a budeme dělat, jako by nic…"
"Nemůžeme dělat, jako by nic," odpověděl Jace s naprostou jistotou v hlase. "Já tě miluju a budu tě milovat, dokud budu žít, a jestli existuje život po životě, budu tě milovat i v něm."
Zadržela dech. On to opravdu řekl - ta slova, která už nebylo možné vzít zpět. Snažila se mu dát nějakou odpověď, žádná však nepřicházela.
"A vím, že si myslíš, že s tebou chci být jen proto - proto, abych dokázal, co jsem to za monstrum," pokračoval. "A možná jsem opravdu monstrum. Na tuhle otázku neznám odpověď. Ale vím to, ýe i když je ve mně démoni krev, je pořád část mojí krve lidská. A nemohl bych tě tolik milovat, kdybych nebyl aspoň částečně člověk. Protože démoni umí jenom chtít. Ale milovat nesvedou. A já -"
V tu chvíli s náhlou prudkostí vstal a přešel k oknu. Vypadal ztraceně, stejně ztraceně, jako když stál ve Velké síni nad Maxovým tělem.
"Jaci?" oslovila ho Clary vylekaně, a když jí neodpověděl, vstala z postele, šla k němu a položila mu ruku na paži. Dál hleděl ven z okna. Jejich odrazy na skle byly téměř průhledné - přízračné siluety vysokého chlapce a menší dívky, která se úzkostlivě drží jeho rukávu. "Co se děje?"
"Neměl jsem to na tebe takhle vyklopit," řekl a díval se přitom jinam. "Je mi to líto. Bylo to na tebe asi trochu moc. Vypadala jsi tak… vyděšeně." Jeho hlas byl napjatý jako struna.
"Taky že mě to vyděsilo," řekla. "Posledních pár dnů nemyslím na nic jinýho než na to, jestli mě nenávidíš. A pak jsem tě viděla dneska večer a byla jsem si jistá, že je to pravda."
"Že tě nenávidím?" zopakoval po ní s udiveným výrazem. Natáhl ruku a dotkl se její tváře, úplně zlehounka, jen se jí konečky prstů otřel o kůži. "Řekl jsem ti, že jsem nemohl usnout. Zítra o půlnoci se buď ocitneme ve válce, nebo nám bude vládnout Valentýn. Tohle by mohla být poslední noc v našem životě, nebo rozhodně poslední noc, kdy je všechno při starém. Poslední noc, kdy jdeme spát a pak vstaneme stejně, jako jsme to dělali odjakživa. A já jsem nedokázal myslet na nic jiného než na to, že chci tuhle noc strávit s tebou."
Skoro se jí zastavilo srdce. "Jaci…"
"Takhle to nemyslím," řekl rychle. "Ani se tě nedotknu, pokud nebudeš chtít. Já vím, že je to špatně, úplně všechno je na tom špatně, ale chtěl bych si jen k tobě lehnout a ráno se vedle tebe probudit, jenom jednou, jedinkrát za celý život." Z hlasu mu čišelo zoufalství. "Jde jenom o tuhle noc. Co může v tom obrovském řádu věcí znamenat jedna jediná noc?"
Jen si představ, jak se budeme cítit ráno. Představ si, o kolik těžší pak bude přede všemi předstírat, že pro sebe vůbec nic neznamenáme, když spolu strávíme noc, i kdybychom ji celou jen prospali. Je to jako vzít si jenom trošku nějaké drogy - jediný výsledek je, že po ní pák toužíš ještě víc.
Pak si ale uvědomila, že právě proto jí řekl to, co jí řekl. Protože pro něj tohle neplatilo - jeho situaci už nemohlo zhoršit nic, stejně jako mu z ní nic nemohlo pomoci. To, co cítil, mělo stejně definitivní platnost jako odsouzení na doživotí. A mohla by vůbec zodpovědně tvrdit, že pro ni je to jiné? A i kdyby doufala, že ano, i kdyby doufala, že ji jednoho dne čas nebo rozum nebo únava přimějí k tomu, aby už tohle necítila, stejně to bylo jedno. Nikdy v životě po ničem tolik netoužila jako po této jediné noci s Jacem.
"Tak zatáhni závěsy, než si půjdeš lehnout," řekla. "Nemůžu spát, když je v pokoji tolik světla."
Výraz, který se mu objevil v obličeji, prozrazoval čiré ohromení. Clary si překvapeně uvědomila, že s jejím souhlasem vůbec nepočítal. Vzápětí rozevřel náruč, přivinul ji k sobě a zabořil tvář do jejích vlasů, ještě rozcuchaných od spánku. "Clary…"
"Pojď si lehnout," pobídla ho mírně. "Už je pozdě." Odtáhla se od něj a vrátila se k posteli. Vlezla si do ní a přitáhla si přikrývku k pasu. Když se teď tak na něj dívala, téměř si dokázala představit, že je všechno jinak, že od dnešního dne uplynulo mnoho let a oni dva jsou spolu tak dlouho, že už tohle dělali tisíckrát, že jim patří každá noc, nejen tato. Podepřela si bradu rukama a sledovala, jak Jace prudkými pohyby zatahuje závěsy, rozepíná si bílou bundu a přehazuje ji přes opěradlo židle. Pod bundou měl světle šedé tričko. Když si odepínal pás se zbraněmi a pokládal jej na podlahu, znamení, jež se mu ovíjela kolem holých paží, temně zářila. Rozvázal si vysoké boty, vystoupil z nich, přešel k posteli a velmi opatrně se natáhl vedle Clary. Chvíli ležel na zádech a pak k ní otočil hlavu. Kolem okraje závěsů pronikalo do pokoje trochu světla, právě tolik, aby dokázala rozlišit obrysy jeho tváře a jasný svit v jeho očích.
"Dobrou noc, Clary," řekl.
Ruce měl položené podél těla, dlaněmi dolů. Zdálo se, že téměř nedýchá, a Clary si vlastně nebyla jistá ani tím, jestli dýchá ona sama. Přejela rukou po prostěradle směrem k němu, takže se jejich prsty dotkly - tak lehce, že by si to pravděpodobně vůbec neuvědomovala, kdyby se dotýkala někoho jiného než Jace. Takto ji však nervová zakončení na špičkách prstů jemně brněla, jako by jí pod nimi hořel slabý plamínek. Cítila, jak se vedle ní napjal, po chvíli se však zase uvolnil. Zavřel oči a řasy mu na tváře vrhaly jemné stíny. Rty se mu zvedly do úsměvu, jako by cítil, že ho Clary pozoruje, a ona uvažovala, jak bude Jace vypadat ráno, až bude mít rozcuchané vlasy a oči ještě zalepené spánkem. Navzdory všem okolnostem v ní ta myšlenka vzbudila náhlý nával štěstí.

Propletla své prsty s jeho. "Dobrou noc," zašeptala. Drželi se za ruce jako děti v pohádce a ona vedle něj v té tmě velice brzy usnula.

13. Kapitola - Tam, kde vládne žal

7. srpna 2013 v 19:20 | Cassandra Clare |  City of Glass (The Mortal Instruments 3)
13
TAM, KDE VLÁDNE ŽAL


Clary se celá bez dechu probudila ze snu plného krvácejících andělů. Přikrývku měla pevně omotanou kolem těla. Amatisin pokoj pro hosty byl tmavý a neprodyšně uzavřený, takže to tam vypadalo jako v rakvi. Clary zvedla ruku a roztáhla závěsy. Do místnosti se nahrnulo denní světlo. Zamračila se a znovu závěsy zatáhla.
Lovci stínů pálili své mrtvé, takže se na nebi na západě od města už od vpádu démonů vznášel dým. Ten výhled z okna v Clary vzbuzoval nevolnost, proto se rozhodla nechat závěsy zatažené. V šeru pokoje zavřela oči a snažila se vzpomenout si na sen, který se jí zdál. Byli v něm andělé. Za očními víčky jí jako semafor znovu a znovu blikala runa, kterou jí ukázal Ithuriel. Byla to prostá runa, prostá jako zavázaný uzel, ale ať se soustředila sebevíc, nedokázala ji přečíst, nedokázala zjistit, co ten symbol znamená. Věděla jen to, že se jí runa zdá být jaksi neúplná, jako by ji ten, kdo ji vymyslel, zcela nedokončil.
To nejsou první sny, které jsem ti kdy ukázal, řekl jí Ithuriel. Vzpomněla si na své předchozí sny - o Simonovi s kříži vypálenými do rukou, o Jaceovi s křídly, o jezerech pokrytých praskajícím ledem, která se třpytila jako zrcadla. Takže i tyhle sny byly andělovým dílem?
S povzdechem se posadila. Ty sny sice byly zlé, avšak představy, které se jí honily hlavou v bdělém stavu, nebyly o moc lepší. Zahrnovaly Isabelu, která vzlykala na podlaze v Síni Dohod a tahala se za vlasy propletené mezi prsty takovou silou, až se Clary bála, že si je vytrhne. Marysu, která hystericky křičela na Tiu Penhallowovou, že tohle udělal ten chlapec, kterého přijali do svého domu, jejich synovec - a pokud byl Sebastián tak blízkým spojencem Valentýna, co to asi vypovídalo o nich? Alek se pokoušel matku uklidnit a požádal Jace, aby mu pomohl, Jace tam ale jen bez hnutí stál a pozoroval, jak nad Alicante vychází slunce a jeho paprsky začínají dopadat proskleným stropem do Síně. "Už svítá," řekl Luke a vypadal přitom unaveněji, než jak ho kdy Clary viděla. "Je čas posbírat těla." A poslal ven stráže, aby přinesly mrtvé lovce stínů a vlkodlaky, jejichž těla ležela v ulicích, na náměstí před Síní, na to náměstí, přes které Clary předtím procházela se Sebastiánem. Poznamenala tehdy, že Síň vypadá jako kostel. To náměstí lemované květinami a obchody s barevnými vývěsními štíty jí v tu chvíli připadalo pěkné. A teď je pokrývala těla mrtvých.
Včetně Maxe. Při myšlence na malého chlapce, který s tak vážným výrazem mluvil o japonských komiksech, se jí sevřelo srdce. Kdysi mu slíbila, že ho jednou vezme do Zakázané planety, ten slib už ale nikdy nesplní. Koupila bych mu spoustu knížek, pomyslela si. Všechny knížky, co by chtěl. Teď už na tom však nezáleželo.
Nemysli na to. Clary odkopala přikrývku a vstala z postele. Po rychlé sprše si oblékla džíny a svetr, který měla na sobě toho dne, kdy sem dorazila z New Yorku. Než si svetr natáhla, zabořila obličej do měkké vlny v naději, že z ní ucítí slabou vůni Brooklynu, nebo alespoň pracího prášku - prostě něčeho, co by jí připomnělo domov -, svetr už však byl vypraný a voněl citrónovým mýdlem. S dalším povzdechem vyšla z pokoje a vydala se dolů.
V domě nikdo nebyl, až na Simona sedícího na pohovce v obývacím pokoji. Otevřenými okny za ním proudily do místnosti sluneční paprsky. Clary napadlo, že se Simon začal chovat jako kočka, neustále totiž vyhledával místa, kde by se mohl vyhřívat na slunci. Ať už ale na slunci strávil jakkoli dlouhou dobu, jeho kůže si zachovávala stále stejný bílý odstín připomínající slonovinu.
Vzala si z mísy na stole jablko a s nohama skrčenýma pod sebou se posadila vedle něj. "Podařilo se ti usnout?"
"Na chvilku jo." Podíval se na ni. "Ale na to bych se měl ptát spíš já tebe. Máš pořádný kruhy pod očima. Zase jsi měla noční můry?"
Pokrčila rameny. "Pořád ty samý. Smrt, zkáza, zlí andělé."
"Takže vlastně jako ve skutečnosti."
"Jo, ale sny aspoň skončí, když se probudím." Zakousla se do jablka. "Nech mě hádat. Luke s Amatis jsou v Síni Dohod na další schůzi."
"Přesně. Myslím, že je to taková ta schůze, na které se všichni sejdou a dohodnou se, kdy budou další schůze." Simon si nepřítomně pohrával s ozdobnými třásněmi na polštáři. "Máš nějaký zprávy od Krasomila?"
"Ne." Clary se snažila nepřemýšlet nad tím, že už uplynuly tři dny od chvíle, kdy viděla Krasomila naposledy, a on o sobě od té doby nedal vědět. Nebo nad tím, že mu vlastně vůbec nic nebrání v tom, aby si sbalil Bílou knihu, někam se s ní vypařil a už se jí nikdy neozval. Začínala se divit, jak si vůbec mohla myslet, že je dobrý nápad věřit někomu, kdo si na obličej kreslí tak tlusté oční linky.
Lehce se dotkla Simonova zápěstí. "A co ty? Pořád ještě tady hodláš zůstat?" Od chvíle, kdy bitva skončila, po něm Clary chtěla, aby jel domů - domů, kde bylo bezpečno. Z nějakého zvláštního důvodu jí však vzdoroval. Zdálo se, že tu chce zůstat, ať už ho k tomu vedlo cokoli. Jen doufala, že tím pravým důvodem není Simonův pocit, že ji musí chránit - málem na něj vyjela a řekla mu, že jeho ochranu nepotřebuje. Nakonec to však neudělala, protože hluboko uvnitř vlastně nedokázala snést představu, že by Simon opravdu odjel. Takže tady nakonec zůstal a Clary tomu byla ve skrytu duše ráda, i když se zároveň cítila trochu provinile. "Máš všechno, co potřebuješ? Však víš co…"
"Myslíš krev? Jo, Maia mi každej den nosí láhve. Ale fakt se mě neptej, odkud je bere." To první ráno, které Simon strávil v Amatisině domě, se na prahu objevil usměvavý vlkodlak a přinesl mu živou kočku. "Krev," prohlásil se silným přízvukem. "Pro tebe. Čerstvá!" Simon vlkodlakovi poděkoval, počkal, až odejde, a pak kočku pustil. Jeho obličej měl přitom nazelenalý odstín.
"Ale je ti doufám jasné, že odněkud krev vzít musíš," upozornil ho Luke pobaveně.
"Máme doma kocoura," odpověděl mu Simon. "Takže tohle fakt nepřichází v úvahu."
"Řeknu to Maie," slíbil mu Luke, a od té doby se krev k Simonovi dostávala v diskrétních skleněných láhvích od mléka. Clary netušila, jak to Maia dělá, ale stejně jako Simon neměla chuť se na to ptát. Neviděla vlkodlačici od té noci, kdy se odehrála bitva - vlkodlaci tábořili někde v okolních lesích a ve městě zůstal jen Luke.
"Co se děje?" Simon zaklonil hlavu a zadíval se na ni skrze řasy na přivřených víčkách. "Vypadáš, jako by ses mě chtěla na něco zeptat."
Clary se ho chtěla zeptat na spoustu věcí, rozhodla se však dát přednost těm bezpečnějším alternativám. "Hodge," řekla a pak zaváhala. "Když jsi byl zavřenej v cele - vážně jsi nevěděl, že je to on?"
"Já jsem ho přece neviděl. Jenom jsem ho slyšel přes zeď. Hodně jsme si povídali."
"A byl ti sympatickej? Byl milej?"
"Milej? To nevím. Přišel mi utrápenej, smutnej, inteligentní a občas projevil i nějakou tu známku soucitu. Jo, byl mi sympatickej. Myslím, že jsem mu svým způsobem připomínal jeho samotnýho -"
"Tohle neříkej." Clary se narovnala a téměř přitom upustila jablko. "Ty se Hodgeovi vůbec v ničem nepodobáš."
"Ty si nemyslíš, že jsem utrápenej a inteligentní?"
"Hodge byl zlej. A to ty nejsi," prohlásila Clary rozhodně. "A v tom je ten rozdíl."
Simon si povzdechl. "Jenže lidi se nerodí dobří nebo špatní. Možná mají od narození tendenci tíhnout buď k jednomu, nebo k druhýmu, ale záleží jedině na tom, jak prožiješ život. A na tom, s kým se setkáš. Hodge měl za kamaráda Valentýna a myslím, že asi nikdy v životě nepotkal nikoho, kdo by ho k něčemu inspiroval nebo z něj udělal lepšího člověka. Kdybych žil takovej život jako on, vážně nevím, jakej bych byl. Ale já jsem takovej život neměl. Mám svoji rodinu. A taky mám tebe."
Clary se na něj usmála, jeho slova jí však dál bolestivě zvonila v uších. Lidi se nerodí dobří nebo špatní. Odjakživa to považovala za nezpochybnitelnou pravdu, avšak v těch obrazech, které jí ukázal anděl, viděla, jak její matka říká o svém vlastním dítěti, že je v něm zlo, že je to monstrum. Přála si, aby to mohla vyprávět Simonovi, vyprávět mu o všem, co jí anděl ukázal, ale nemohla to udělat. Znamenalo by to totiž, že by mu musela říci, co se dozvěděli o Jaceovi, a to přece nešlo. Bylo to jeho tajemství, ne její. Simon se jí jednou zeptal, co Jace myslel tím, co řekl Hodgeovi - proč o sobě prohlásil, že je monstrum. Avšak jediná odpověď, kterou mu Clary mohla poskytnout, byla, že i v Jaceových nejsvětlejších chvilkách bývá těžké pochopit, co čím myslí. Nebyla si jistá, zda jí Simon věří, už se jí na to ale znovu nezeptal.
Před odpovědí ji zachránilo hlasité zaklepání na dveře. Clary se zamračila a položila ohryzek jablka na stůl. "Já tam zajdu."
Otevřenými dveřmi dovnitř pronikl závan chladného, svěžího vzduchu. Na schodech přede dveřmi stála Aline Penhallowová v tmavě růžovém hedvábném kabátku, který měl téměř stejnou barvu jako kruhy pod jejíma očima. "Potřebuju s tebou mluvit," oznámila Clary bez okolků.
Překvapená Clary se zmohla jen na přikývnutí. Podržela dveře otevřené. "Dobře. Tak pojď dál."
"Díky." Aline se kolem ní rychle protáhla a zamířila do obývacího pokoje. Jakmile spatřila Simona sedícího na gauči, ztuhla a ohromením pootevřela rty. "Není to…"
"Ten upír?" doplnil Simon a zeširoka se na ni usmál. Když se mu na tváři objevil tento druh úsměvu, trochu mu zpod horního rtu vykukovaly upíří zuby zakončené sotva postřehnutelnou, avšak zjevně nelidskou špičkou. Clary zatoužila, aby se usmívat přestal.
Aline se otočila ke Clary. "Můžu s tebou mluvit o samotě?"
"Ne," řekla Clary a posadila se na pohovku vedle Simona. "Cokoli, co mi chceš říct, můžeš říct nám oběma."
Aline se kousla do rtu. "Tak dobře. Víš, chtěla bych něco říct i Alekovi a Jaceovi a Isabele, ale vůbec netuším, kde bych je teď měla hledat."
Clary si povzdechla. "Jejich rodiče zatahali za pár nitek a přestěhovali se do nějakýho prázdnýho domu. Rodina, které to tam patří, odjela."
Aline přikývla. Po útocích odjela z Idrisu spousta lidí. Většina jich tu zůstala - víc, než by Clary čekala -, avšak několik rodin si sbalilo věci, odjelo a nechalo své domy prázdné.
"Jsou v pořádku, jestli ses přišla zeptat na tohle. Já jsem je vlastně od té bitvy taky neviděla. Ale mohla bych jim poslat zprávu přes Luka, jestli chceš -"
"Já nevím." Aline se kousala do dolního rtu. "Naši museli oznámit Sebastiánově tetě, která žije v Paříži, co udělal. Hodně ji to vzalo."
"Což je pochopitelný, když se z tvýho synovce vyklube ďábelskej zlosyn," poznamenal Simon.
Aline na něho vrhla nasupený pohled. "Tvrdila, že něco takového se mu vůbec nepodobá, že se musela stát nějaká chyba. A poslala mi pár jeho fotek." Aline sáhla do kapsy a vytáhla z ní několik mírně zmačkaných fotografií, které hned podala Clary. "Podívej se."
Clary se podívala. Na fotografiích byl rozesmátý, černovlasý chlapec. Měl hezkou, i když ne zrovna souměrnou tvář, s úsměvem lehce nakřivo a trochu moc velkým nosem. Vypadal jako někdo, s kým by mohla být legrace. Sebastiánovi se však ani v nejmenším nepodobal. "Tohle je tvůj bratranec?"
"To je Sebastián Verlac. To znamená -"
"Že ten kluk, kterej sem přijel a říkal si Sebastián, byl někdo úplně jinej?" Clary se čím dál tím neklidněji probírala fotografiemi.
"Myslela jsem si -" Aline se znovu hryzla do rtu. "Myslela jsem si, že kdyby Lightwoodovi věděli, že Sebastián - nebo kdo to vlastně byl - není náš pravý bratranec, možná by mi odpustili. Nám odpustili."
"Určitě vám odpustí." Clary se to snažila říci co nejlaskavěji. "Ale jde mnohem o víc. Spolek určitě bude zajímat, že Sebastián nebyl jenom nějakej nevychovanej puberťák. Valentýn ho sem schválně poslal jako zvěda."
"Mluvil tak strašně přesvědčivě," řekla Aline. "Věděl věci, které ví jenom naše rodina. Věděl věci, které se staly, když jsme byli děti…"
"Jednoho prostě musí napadnout," ozval se Simon, "co se stalo s tím opravdovým Sebastiánem. S tvým bratrancem. Vypadá to, že odjel z Paříže, namířil si to do Idrisu, ale nikdy sem nedorazil. Takže co se mu na cestě mohlo přihodit?"
Odpověděla mu Clary. "Přihodil se mu Valentýn. Nejspíš si to všechno naplánoval, věděl, kde Sebastián zrovna bude, a někde v průběhu cesty ho přepadl. A jestli tohle udělal Sebastiánovi -"
"Pak to mohl udělat i dalším," dořekla za ni Aline. "Měli byste to oznámit Spolku. A Luciánovi Graymarkovi." Zachytila Claryin překvapený pohled. "Lidé ho poslouchají. Říkali to moji rodiče."
"Možná bys měla jít do Síně s námi," navrhl Simon. "A říct jim to sama."
Aline zavrtěla hlavou. "Nemůžu Lightwoodovým na oči. Zvlášť Isabele. Zachránila mi život a já - já jsem před ní utekla. Nedokázala jsem si pomoct. Musela jsem utéct."
"Byla jsi v šoku. Nemohla jsi za to."
Aline vypadala, že ji to moc nepřesvědčilo. "A teď je její bratr -" Odmlčela se a znovu se kousla do rtu. "To je jedno. Clary, chtěla jsem ti ještě něco říct."
"Mně?" Clary to překvapilo.
"Ano." Aline se zhluboka nadechla. "Víš, když jsi nás s Jacem našla v knihovně, vůbec o nic nešlo. jsem políbila jeho. Byl to… takový experiment. A vlastně ani nevyšel."
Clary cítila, jak se červená, a nejspíš to musel být nějaký opravdu výrazný odstín červené. Proč mi tohle vykládá? "Hele, to je dobrý. Vždyť je to Jaceova věc, ne moje."
"No, vypadala jsi v tu chvíli pěkně naštvaně." V koutcích Alininých rtů hrál drobný úsměv. "A já si myslím, že vím proč."
Clary se pokusila polknutím zahnat kyselou pachuť, kterou měla v ústech. "Vážně?"
"Podívej, tvůj bratr jde na dračku. To ví každý. Už chodil se spoustou holek. A ty ses prostě bála, že kdyby si začal něco se mnou, dostal by se do problémů. Koneckonců, naši rodiče jsou - byli - přátelé. Ale toho se vůbec nemusíš bát. On totiž není můj typ."
"Tak tohle jsem asi ještě od žádné holky neslyšel," vložil se do hovoru Simon. "Myslel jsem si, že Jace patří mezi ty kluky, kteří jsou typem úplně všech."
"Já jsem si to taky myslela," řekla Aline pomalu, "a proto jsem ho políbila. Snažila jsem se zjistit, jestli je vůbec nějaký kluk můj typ."
Jace políbila ona, myslela si Clary. Ne on ji. Políbila ho ona. Nad Alininou hlavou se setkala se Simonovým pohledem. Simon se tvářil pobaveně. "No a jak ses rozhodla?"
Aline pokrčila rameny. "To ještě nevím. Ale má to světlou stránku - aspoň se nemusíš bát o Jace."
Kdyby to tak byla pravda. "Jenže já se o Jace musím bát pořád."

Prostor Síně Dohod lovci stínů po oné noci, kdy došlo k bitvě, rychle přestavěli. Gard byl v troskách, takže Síň teď sloužila jako poradní místo Rady, shromaždiště pro lidi hledající nezvěstné členy rodiny a také jako středisko, kde se mohl člověk dozvědět nejnovější zprávy. Z fontány uprostřed sálu přestala tryskat voda a z obou stran kolem ní stály dlouhé řady lavic obrácených k vyvýšenému pódiu na opačné straně místnosti. Na lavicích sedělo pár nefilim, kteří vypadali, že se účastní zasedání Rady, avšak v uličkách mezi lavicemi a v podloubí kolem Síně se znepokojeně hemžily desítky dalších lovců stínů. Už to tam nepůsobilo jako v sále, kde by někoho mohlo napadnout tančit. Ve vzduchu byla cítit zvláštní atmosféra, směsice napětí a očekávání.
Navzdory tomu, že uprostřed sálu probíhalo zasedání Spolku, se ze všech stran ozývalo bzučení šeptem vedených rozhovorů. Když se Simonem procházeli místností, zachytila z nich Clary pár útržků: Démoni věže už zase fungují. Zábrany byly obnoveny a jsou teď ještě odolnější než předtím. Na kopcích jižně od města někdo spatřil démony. Spousta domů na venkově je opuštěná, čím dál víc rodin odjíždí z města a někteří lovci stínů úplně vystoupili ze Spolku.
Na vyvýšeném pódiu, kolem něhož visely plány města, stál zamračený konzul a vedle malého, buclatého mužíčka v šedých šatech, který právě mluvil, vypadal jako osobní strážce. Tlustý mužík doprovázel svůj projev rozčilenými gesty, zdálo se však, že mu nikdo nevěnuje pozornost.
"A do háje, támhle je inkvizitor," pošeptal Simon Clary do ucha a ukázal jí, kam se má dívat. "Aldertree."
"A támhle je Luke," řekla Clary, jakmile ho zahlédla v davu. Stál blízko nefunkční fontány a byl zabraný do rozhovoru s mužem v poněkud obnošené zbroji, jemuž zakrýval levou půlku obličeje obvaz. Clary se rozhlížela po Amatis a nakonec ji našla, jak tiše sedí na konci jedné lavice, co nejdále od ostatních lovců stínů. Když si všimla Clary, zatvářila se překvapeně a začala vstávat.
Clary už zahlédl i Luke. Zamračil se a tichým hlasem se omluvil muži s obvazem. Vykročil přes místnost ke sloupu, u něhož stáli Simon s Clary, a čím kratší vzdálenost ho od nich dělila, tím byla jeho tvář zachmuřenější. "Co tady děláte? Víte přece, že Spolek zakazuje, aby se jeho shromáždění účastnily děti, a co se týče tebe…" Slehl pohledem po Simonovi. "Ty by ses teď nejspíš vůbec neměl před inkvizitorem ukazovat, i když s tím asi jen těžko může něco udělat." Maličko se usmál. "Tedy alespoň pokud nechce ohrozit jakékoli spojenectví, které by Spolek mohl v budoucnu uzavřít s podsvěťany."
"Přesně tak." Simon zvedl ruku a vesele zamával inkvizitorovi. Aldertree si ho nevšímal.
"Simone, nech toho. Nepřišli jsme sem bezdůvodně." Clary vrazila Lukovi do ruky fotografie Sebastiána. "Tohle je Sebastián Verlac. Pravej Sebastián Verlac."
Lukův výraz potemněl. Beze slova si prohlédl fotky a Clary mu převyprávěla to, co se dozvěděla od Aline. Simon mezitím nejistě postával vedle nich a přes celý sál vrhal zamračené pohledy na inkvizitora, který ho velice okázale ignoroval.
"A je ten podvodník hodně podobný opravdovému Sebastiánovi?" zeptal se Luke nakonec.
"Ani ne," odpověděla Clary. "Ten falešnej Sebastián byl vyšší. A nejspíš to byl blonďák, protože si určitě barvil vlasy. Takhle černý vlasy totiž nikdo nemá." A když jsem se jich dotkla, ulpěla mi barva na prstech, pomyslela si, tuto informaci si však nechala pro sebe. "Každopádně, Aline chce, abychom ty fotky ukázali tobě a Lightwoodovým. Myslí si, že kdyby věděli, že Sebastián ve skutečnosti nepatřil do rodiny Penhallowových, tak by možná -"
"Její rodiče o tom ještě nevědí, že?" Luke ukázal na fotografie.
"Asi ne," řekla Clary. "Myslím, že šla rovnou za mnou. Chtěla po mně, abych ti to řekla. Tvrdila, že tě lidi poslouchají."
"Někteří z nich možná ano." Luke se ohlédl na muže s obvázanou tváří. "Vlastně jsem právě mluvil s Patrickem Penhallowem. Valentýn byl kdysi jeho dobrým přítelem, takže je možné, že od té doby Penhallowovy nějakým způsobem sledoval. Říkala jsi přece, že vám Hodge tvrdil, že tu měl Valentýn zvědy." Vrátil fotografie Clary. "Bohužel, Lightwoodovi se dnešního zasedání Rady nezúčastní. Dnes ráno měl Max pohřeb. Pravděpodobně teď budou na hřbitově." Když si všiml Claryina výrazu, dodal: "Byl to opravdu malý pohřeb, Clary. Jen pro rodinu."
Ale já jsem Jaceova rodina, zaprotestoval tenký hlásek v její hlavě. Vedle něj se však ozval ještě jeden, silnější hlas, který ji překvapil trpkým tónem. Řekl ti, že být v tvé blízkosti je jako pomalu krvácet k smrti. Vážně si myslíš, že něco takového potřebuje, když je teď na Maxově pohřbu?
"Tak by ses u nich možná mohl večer zastavit," navrhla Clary. "Teda víš - myslím, že by jim to mohlo udělat radost. Ať už je Sebastián kdokoli, aspoň nepatří do rodiny jejich přátel."
"Určitě by jim udělalo větší radost, kdybychom věděli, kde teď je," zamumlal Luke. "Nebo kdo jsou Valentýnovi další zvědové. Na to, aby vyřadili z provozu zábrany, jich určitě muselo být víc. Museli to provést přímo z města."
"Hodge říkal, že Valentýn přišel na to, jak to udělat," ozval se Simon. "Říkal, že k prolomení zábran je potřeba dostat do města démoni krev, ale že neexistoval způsob, jak by mohla démoni krev do města proniknout. Teda dokud Valentýn na jeden takovej způsob nepřišel."
"Na špičku jedné z věží někdo nanesl runu démoni krví," povzdechl si Luke, "takže Hodge měl evidentně pravdu. Bohužel, Spolek odjakživa počítal s tím, že je na zábrany naprostý spoleh. Ale i ten nejdůmyslnější hlavolam má vždycky nějaké řešení."
"Zní to jako ten druh chytrýho plánu, se kterým člověk při hraní her vždycky pohoří," poznamenal Simon. "Jakmile se jednomu podaří zabezpečit si pevnost kouzlem totální nedobytnosti, vždycky se hned objeví někdo, kdo přijde na to, jak to tam rozsekat na kousíčky."
"Simone," okřikla ho Clary. "Buď zticha."
"Není zase tak daleko od pravdy," řekl Luke. "Jen ještě nevíme, jak se jim podařilo do města propašovat démoni krev, aniž by to zábrany zaregistrovaly." Pokrčil rameny. "Ale to je teď podružný problém. Zábrany už zase fungují, už ale víme, že nejsou stoprocentně spolehlivé. Valentýn se může kdykoli vrátit s ještě větší armádou a já pochybuji, že bychom se mu dokázali ubránit. Není tu dost lovců stínů, a navíc ti, kdo tu zůstali, mají úplně podrytou morálku."
"Ale co podsvěťé?" zeptala se Clary. "Vždyť jsi konzulovi a Spolku vysvětlil, že se musí spojit s podsvěťany."
"Tohle můžu Malachiášovi a Aldertreemu vysvětlovat do ochraptění, ale pořád to neznamená, že mě budou poslouchat," sdělil jí Luke unaveně. "Jediný důvod, proč mi tu dovolili zůstat, je ten, že Spolek odhlasoval, že si mě tu nechají jako poradce. A to ještě jen díky tomu, že spoustě z nich zachránila moje smečka krk. Ale neznamená to, že touží po tom, aby se do Idrisu nahrnulo ještě víc podsvěťanů -"
Někdo vykřikl.
Amatis stála vedle lavice, dlaní si zakrývala ústa a upírala pohled ke vchodu do Síně. Ve dveřích stál se zářícím sluncem v zádech nějaký muž. Nejdřív byl vidět jen jeho obrys, pak ale postoupil o krok do Síně, takže mu Clary konečně viděla do obličeje.
Byl to Valentýn.
Z nějakého důvodu si Clary ze všeho nejdřív všimla toho, že je hladce oholen. Vypadal tak mladší, o něco podobnější rozzlobenému mladíkovi, kterého jí ukázal Ithuriel. Namísto bojového oděvu měl na sobě elegantně střižený oblek s úzkými proužky a kravatu. Nebyl ozbrojen. Vypadal jako obyčejný chodec v ulicích Manhattanu. Klidně by to mohl být i něčí otec.
Nepodíval se na Clary, vlastně její přítomnost vůbec nevzal na vědomí. Když však kráčel úzkou uličkou mezi lavicemi, upřeně se díval na Luka.
Jak sem může jen tak přijít bez jediné zbraně? přemýšlela Clary a vzápětí dostala na svou otázku odpověď: inkvizitor Aldertree zařval jako raněný medvěd, vytrhl se Malachiášovi, který se ho snažil zadržet, klopýtavě seběhl po schodech z pódia a vrhl se na Valentýna.
Proletěl Valentýnovým tělem, jako když nůž prořízne list papíru. S výrazem prozrazujícím jen mírný zájem se Valentýn otočil a sledoval, jak inkvizitor ztrácí rovnováhu, vráží do sloupu a neohrabaně padá k zemi, kde zůstal ležet jak široký, tak dlouhý. K Aldertreemu přiběhl konzul a sehnul se, aby mu pomohl na nohy.
Ve tváři se mu přitom zračilo jen nedokonale zakryté opovržení. Clary se zamyslela nad tím, zda byl ten pohrdavý výraz určen Valentýnovi, nebo spíše Aldertreemu, který ze sebe udělal blázna.
Místností proběhlo další slabé zašumění. Inkvizitor pištěl a mrskal sebou jako potkan v pasti, Malachiáš ho však pevně držel za paže, zatímco Valentýn kráčel ke středu sálu a jim dvěma už nevěnoval ani jediný pohled. Lovci stínů, kteří se shlukli kolem lavic, se nyní rozestoupili jako vody Rudého moře před Mojžíšem, a umožnili tak Valentýnovi volný průchod středem místnosti. Clary se otřásla, když se přiblížil k místu, kde s Lukem a Simonem stáli. Je to jenom projekce, přesvědčovala se. Vlastně tu vůbec není. Nemůže ti ublížit.
Za ní se Simon klepal strachy. Clary ho vzala za ruku a právě v tu chvíli se Valentýn zastavil na schodech na pódium, otočil se a podíval se přímo na ni. Jeho lhostejný pohled po ní přejel od hlavy až k patě, Simona zcela přeskočil a nakonec se zastavil u Luka.
"Luciáne," promluvil Valentýn.
Luke se mu klidně zadíval do očí, ale nic neřekl. Clary si pomyslela, že od setkání v Renwickově nemocnici je tohle vlastně první chvíle, kdy se ti dva ocitli ve stejné místnosti. Tehdy byl Luke navíc polomrtvý únavou z boje a celý zakrvácený. Bylo teď snazší všimnout si všeho, čím se oba muži vzájemně lišili a v čem se naopak podobali. Luke měl na sobě otrhanou flanelovou košili a džíny, Valentýn zase krásný a zcela jistě velmi drahý oblek. Luke byl v obličeji zarostlý a měl prošedivělé vlasy, zato Valentýn vypadal téměř stejně, jako když mu bylo pětadvacet - jen ve tváři působil o něco chladněji a drsněji, jako by se s přibývajícími léty pomalu, ale jistě měnil v kámen.
"Slyšel jsem, že tě Spolek přizval k zasedání Rady," pokračoval Valentýn. "Vlastně to docela sedí k tomuhle prohnilému Spolku, prolezlému korupcí a podbízivostí - že do sebe vpustil zdegenerované rasy." Říkal to klidným hlasem, dokonce s jistým náznakem veselí, takže nebylo snadné odhalit v jeho slovech všechen jed nebo uvěřit tomu, že je myslí vážně. Jeho pohled se vrátil ke Clary. "Clarisso, přivedla jsi sem toho upíra, jak vidím," řekl. "Až se všechno trochu usadí, vážně si musíme promluvit o tom, jaké domácí mazlíčky budeš smět chovat."
Ze Simonova hrdla vyšlo jakési hluboké zavrčení. Clary mu silně stiskla ruku - tak silně, že by se jí ještě nedávno s bolestí vyškubl. Teď se však zdálo, že to ani necítil. "Nech to," zašeptala mu. "Prostě to nech být."
Valentýn už jim stejně přestal věnovat pozornost. Vystoupil po schodech na pódium a zadíval se na srocení lovců stínů pod sebou. "Tolik známých tváří," poznamenal. "Patrick. Malachiáš. Amatis."
Amatis strnula a v očích jí zaplála nenávist.
Inkvizitor se stále ještě snažil vyprostit z Malachiášova sevření. Valentýn na něm spočinul lehce pobaveným pohledem. "A jsi tu dokonce i ty, Aldertree. Slyšel jsem, že jsi tak trochu odpovědný za smrt mého starého přítele Hodge Starkweathera. Obrovská škoda."
Lukovi se konečně vrátil hlas. "Takže se přiznáváš," řekl. "Přiznáváš se, že jsi zničil zábrany. A poslal sem démony."
"Ano, poslal jsem je sem já," přikývl Valentýn. "A mohu jich sem poslat ještě víc. Ale to přece Spolek - i když je tak bezmezně hloupý - musel čekat, ne? Ty jsi to přece čekal, Luciáne, že ano?"
Luke se na něj díval vážnýma modrýma očima. "Ano, čekal. Ale já tě znám, Valentýne. Tak co, přišel jsi sem smlouvat, nebo se vychloubat?"
"Ani jedno, ani druhé." Valentýn se rozhlédl po mlčícím davu. "Nepotřebuji s nikým smlouvat," řekl, a přestože mluvil klidně, jeho hlas se Síní rozléhal, jako by vycházel z reproduktoru. "A netoužím se ničím vychloubat. Vůbec mě netěší, že jsem způsobil smrt tolika lovců stínů. Už tak je nás v tomto světě, který nás zoufale potřebuje, žalostně málo. Ale tak si to přece Spolek přeje, že? Je to jen další z jeho nesmyslných pravidel, která mají za cíl pouze utiskovat řadové lovce stínů. Udělal jsem to, co jsem udělal, protože jsem musel. Udělal jsem to, protože to byl jediný způsob, jak přimět Spolek, aby mi naslouchal. Lovci stínů neumírali kvůli mně - umírali proto, že mě Spolek ignoroval." Přes hlavy ostatních lovců stínů zachytil Aldertreeho pohled. V inkvizitorově bledém obličeji se každou chvíli objevil tik. "Tolik z vás kdysi patřilo do mého Kruhu," pronesl Valentýn pomalu. "Obracím se nyní k vám, stejně jako k těm, kdo o Kruhu věděli, avšak stáli mimo něj. Vzpomínáte si, co jsem před patnácti lety předpovídal? Že pokud se nepostavíme proti Dohodám, bude Alicante, naše drahé hlavní město, zaplaveno odpornými, slizkými hordami hybridů, degenerovaných tvorů, kteří pod nohama rozdrtí vše, co je nám drahé. A právě to se teď stalo. Gard lehl popelem, portál je zničený a v ulicích se nám prohánějí příšery. Troufá si nám poroučet lůza, bezcenní pololidé. Proto se vás, přátelé i nepřátelé, mí bratři pod vládou Anděla, nyní ptám - už mi věříte?" A pak burácejícím hlasem zopakoval: "TAK UŽ MI VĚŘÍTE?"
Zkoumal celý sál pohledem, jako by očekával odpověď. Žádnou však nedostal, obracelo se k němu pouze moře mlčenlivých tváří.
"Valentýne." Ticho porušil Lukův mírný hlas. "Copak nevidíš, co jsi způsobil? Dohody, kterých ses tolik obával, nepostavily podsvěťany na roveň lovcům stínů. Ani nepřinesly pololidem místo v Radě. Veškerá odvěká nenávist zůstala zachována. Právě do této nenávisti jsi měl vložit důvěru, to jsi ale neudělal, nemohl jsi, a teď jsi nám navíc dal to jediné, co by nás kdy mohlo skutečně spojit." Jeho oči se zabodávaly do Valentýnových. "Společného nepřítele."
Do Valentýnova bledého obličeje se nahrnulo trochu červené barvy. "Já nejsem nepřítel. Nejsem nepřítel nefilim. Nepřítel jsi ty. To ty se je snažíš svést k válce, v níž nemohou zvítězit. Myslíš si snad, že nemám k dispozici víc démonů, než které už jste viděli? Ti představovali jen zlomek ze všech pomocníků, které si sem mohu přivolat."
"Nás je ale také mnohem víc," prohlásil Luke. "Víc nefilim a víc podsvěťanů."
"Podsvětanů," ušklíbl se Valentýn. "Ti vezmou do zaječích při první známce skutečného nebezpečí. Nefilim jsou zrozeni k životu bojovníků, k ochraně tohoto světa, který však nenávidí takové, jako jsi ty. To, že vlkodlakům působí stříbro popáleniny a děti noci dokáže denní světlo sežehnout na troud, má svůj důvod."
"Ale pro mě to neplatí," prohlásil Simon pevným, jasným hlasem, i když mu Clary drtila v sevření ruku. "Jsem tady a klidně si stojím na světle -"
Valentýn se jen zasmál. "Viděl jsem, jak se dusíš Božím jménem, upíre," řekl. "A co se týče toho, proč se můžeš vystavovat dennímu světlu…" Odmlčel se a roztáhl rty do úsměvu. "Jsi prostě jen určitá anomálie. Hříčka přírody. Ale pořád pouze obyčejné monstrum."
Monstrum. Clary si vzpomněla, co jí Valentýn řekl tehdy na lodi: Tvá matka mi řekla, že jsem z jejího prvního dítěte udělal monstrum. Opustila mě, abych nemohl totéž udělat i s tím druhým.
Jace. Myšlenka na jeho jméno ji zabolela. Po tom všem, co Valentýn udělal, se tady odvažuje mluvit o monstrech…
"Jediné monstrum jste tady vy!" vykřikla proti své vůli a navzdory svému odhodlání zůstat zticha. "Viděla jsem Ithuriela," pokračovala, když se k ní Valentýn překvapeně otočil. "Vím všechno -"
"O tom pochybuji," přerušil ji Valentýn. "Kdybys věděla všechno, držela bys jazyk za zuby. Když už ne kvůli sobě, tak kvůli svému bratrovi."
Vůbec tady přede mnou nezkoušejte mluvit o Jaceovi! měla Clary chuť vykřiknout, nečekaně ji však zastavil jiný hlas, chladný ženský hlas, nebojácný a plný hořkosti.
"A co můj bratr?" Amatis stála pod pódiem a dívala se nahoru na Valentýna. Luke sebou překvapeně trhnul a zavrtěl na ni hlavou, ona mu však nevěnovala pozornost.
Valentýn se zamračil. "A co má být s Luciánem?" Clary měla pocit, že ho Amatisina otázka znepokojila, možná to ale bylo už jen tím, že proti němu Amatis vystoupila a odvážila se s ním pustit do diskuze. Už před léty ji odepsal jako slabou bytost, která by mu s největší pravděpodobností nedokázala odporovat. Valentýn nikdy nebyl zrovna nadšený z toho, když ho někdo něčím překvapil.
"Řekl jsi mi, že už to není můj bratr," odpověděla Amatis. "Vzal jsi mi Stephena. Zničil jsi moji rodinu. Tvrdíš, že nejsi nepřítelem nefilim, ale zároveň nás všechny štveš proti sobě, rodinu proti rodině, a bez nejmenších výčitek svědomí ničíš naše životy. Říkal jsi, že nenávidíš Spolek, ale právě ty jsi z něj udělal to, co je teď - malichernou, paranoidní organizaci. Dřív přece lovci stínů věřili jeden druhému. A ty jsi to změnil. Tohle ti nikdy neodpustím." Třásl se jí hlas. "Ani to, že jsem se kvůli tobě k Luciánovi chovala, jako by přestal být mým bratrem. To ti nikdy nezapomenu. A sobě zase nezapomenu to, že jsem tě poslouchala."
"Amatis…" Luke udělal krok vpřed, jeho sestra však zvedla ruku, aby ho umlčela. V očích se jí leskly slzy, avšak držela se zpříma, a když znovu promluvila, zněl její hlas pevně a rozhodně.
"Byly doby, kdy jsme byli všichni ochotní tě poslouchat, Valentýne," řekla. "A z našeho svědomí to už nikdo nevymaže. Ale své chyby už nebudeme opakovat. Už ne. Ty doby jsou pryč. Je tu snad někdo, kdo se mnou nesouhlasí?"
Clary zvedla hlavu a rozhlédla se po přítomných lovcích stínů. Zdálo se jí, že vypadají jen jako hrubá skica davu s bílými skvrnami místo obličejů. Všimla si Patricka Penhallowa zatínajícího zuby a inkvizitora, který se třásl jako osika ve větru. A Malachiáše, z jehož hladké snědé tváře se nedalo vůbec nic vyčíst.
Nikdo neřekl ani slovo.
Kdyby Clary čekala, že se Valentýn rozzlobí na lovce stínů, do jejichž čela se hodlal postavit, za jejich mlčení, byla by zklamaná. Až na to, že mu ve tváři přeskočil drobný sval, se jeho výraz vůbec nezměnil. Jako by takovou odpověď čekal. Jako by si to všechno předem naplánoval.
"Dobrá tedy," řekl. "Když neustoupíte před rozumem, budete muset ustoupit před silou. Už jsem vám dokázal, že jsem schopný zneškodnit zábrany kolem města. Vidím, že se vám je podařilo obnovit, to je ale zcela nepodstatné. Svůj útok mohu kdykoli zopakovat. Takže buď přistoupíte na mé požadavky, nebo se ocitnete tváří v tvář všem démonům, jež dokáže přivolat Meč smrti. Řeknu jim, aby nikoho z vás nešetřili, ani jednoho muže, ženu či dítě. Rozhodnutí je na vás."
V sále to zašumělo. Luke na Valentýna nevěřícně zíral. "Ty bys byl schopný záměrně vyhladit svůj vlastní lid, Valentýne?"
"Někdy je potřeba vyplít rostliny napadené škůdci, aby se zachránila celá zahrada," prohlásil Valentýn. "A pokud škůdci napadnou všechny rostliny…" Otočil se zpět ke zděšenému davu. "Rozhodnutí je na vás," pokračoval. "Mám Pohár smrti. Pokud budu muset, založím nové pokolení lovců stínů, které sám stvořím i vychovám. Ale dám vám ještě jednu šanci. Jestli Spolek převede všechny pravomoci Rady na moji osobu a přijme moje svrchované, ničím neomezené velení, uchráním vás před zkázou. Všichni lovci stínů složí přísahu poslušnosti a přijmou trvalou runu věrnosti, která je bude spojovat se mnou. Tak zní mé podmínky."
Rozhostilo se ticho. Amatis si vyděšeně zakrývala rukou ústa. Celá místnost se Clary houpala před očima, takže se proměnila ve vířící šmouhy. Na to přece nemůžou přistoupit, myslela si. To nejde. Ale copak měli na vybranou? Copak měli vůbec někdy na vybranou? Valentýn je drží v hrsti, pomyslela si otupěle, stejně jako mě a Jace, protože z nás udělal to, co jsme. Všechny nás s ním pojí naše vlastní krev.
Ticho trvalo jen chvíli, i když Clary to přišlo jako celé hodiny. Náhle se Síní rozlehl pištivý hlásek - vysoký, roztřesený hlas inkvizitora. "Svrchované a ničím neomezené velení?" vypískl. "Tvoje velení?"
"Aldertree…" Konzul se ho pokusil zadržet, inkvizitor však byl příliš rychlý. Vytrhl se mu a rozběhl se k pódiu. Přitom neustále něco vykřikoval, pořád dokola ta stejná slova, jako by už nadobro přišel o rozum, a obracel oči v sloup, až z nich byla vidět jen bělma. Odstrčil Amatis stranou, vyškobrtal po schodech na pódium a stanul tváří v tvář Valentýnovi. "Já jsem inkvizitor, rozumíš? Inkvizitor!" rozkřikl se na něj. "Jsem součástí Spolku! A Rady! To já tu stanovuji pravidla, ne ty! Já tu velím, ne ty! A tohle ti nedovolím, ty jeden povýšený, odporný démoní poskoku -"
Valentýn s výrazem, který se velmi nápadně podobal nudě, natáhl ruku, skoro jako by ji chtěl inkvizitorovi položit na rameno. Samozřejmě že Valentýn se nemohl ničeho dotknout, vždyť tu byl přítomen jen jako projekce - ale pak Clary překvapením zalapala po dechu, protože Valentýnova ruka prošla skrze inkvizitorovu kůži, kosti a svaly a zmizela v jeho prsou. Uplynula vteřina - jediná vteřina, během níž celá Síň s otevřenými ústy zírala na Valentýnovu levou ruku, která byla neskutečně, až po zápěstí zabořena do Aldertreeho hrudi. Pak Valentýn prudce škubl zápěstím doleva a trochu jim přitom pootočil, jako by se snažil rozhýbat nepoddajný, zrezivělý knoflík u dveří.
Inkvizitor krátce vykřikl a jeho tělo zcela ochablo.
Než se skácel k zemi, vytáhl Valentýn ruku z jeho prsou. Leskla se krví a až do poloviny předloktí ji pokrývala rudá rukavice, která se vsakovala do vlněné látky drahého obleku. Spustil zakrvácenou ruku podél těla a rozhlédl se po davu strnulém hrůzou. Jeho pohled se zastavil u Luka. Pomalu promluvil. "Dávám vám čas do zítřejší půlnoci, abyste zvážili mé podmínky. Do té doby se má armáda v celé své síle sešikuje na Brocéliandské pláni. Pokud od Spolku včas neobdržím zprávu, že se mi vzdáváte, vtrhnu se svým vojskem do Alicante a tentokrát už tu po nás nezůstane jediná živá duše. Přemýšlejte o mých podmínkách. Dobře využijte čas, který jsem vám dal."

A s těmi slovy zmizel.

12. Kapitola - De Profundis 1/2

7. srpna 2013 v 19:16 | Cassandra Clare |  City of Glass (The Mortal Instruments 3)
12
DE PROFUNDIS


Simon měl ruce černé krví.
Pokoušel se vyrvat mříže z okna a ze dveří cely, avšak pokaždé, když se jich trochu déle držel, objevily se mu na dlaních krvácející popáleniny. Nakonec se bez dechu zhroutil na zem a jen otupěle pozoroval, jak se jeho poraněné ruce rychle uzdravují, rány se zacelují a zčernalá kůže se z nich odlupuje, jako když se zrychleně přetáčí videokazeta.
V cele na druhé straně zdi se Samuel modlil. "Jestliže by na nás přišly zlé věci, meč pomsty, buď morová rána, buď hlad, postavíme se před tímto domem a před tebou, poněvadž jméno tvé jest v domě tomto, a budeme volati k tobě v úzkostech svých, i vyslyšíš a vysvobodíš -"
Simon věděl, že se modlit nemůže. Už to předtím zkoušel, jméno Boží ho však pálilo v ústech a svíralo mu hrdlo. Nerozuměl tomu, proč na ta slova může myslet, ale nedokáže je vyslovit. A proč se může bez úhony vystavovat polednímu slunci, ale nemůže se před smrtí naposledy pomodlit.
Chodbou si razil cestu kouř jako umíněný duch. Simon cítil pach spáleniny a slyšel, jak se praskání plamenů nekontrolovatelně šíří, avšak padla na něj podivná netečnost, měl pocit, že je od všeho daleko. Bylo zvláštní stát se upírem, dostat naservírováno vše, co si lze představit pod pojmem věčný život, a pak stejně v šestnácti letech umřít.
"Simone!" Ten hlas sem pronikal jen slabě, Simonův jemný sluch jej však v burácení šířících se plamenů přesto zachytil. Dým, jenž se sem před chvílí začal valit chodbou, byl předzvěstí žáru, který nyní pronikl až do cely a tlačil se na něj jako betonová stěna. "Simone!"
Byl to Claryin hlas. Simon by ho poznal kdekoli. Přemítal, jestli teď jeho mysl záměrně přivolala vzpomínku na to, co v životě nejvíc miloval, aby mu pomohla lépe zvládnout umírání.
"Simone, ty pitomče! Já jsem přece tady! U okna!"
Simon vyskočil. Tohle zvolání by asi jeho mysl přivolala jen stěží, přes stále houstnoucí dým viděl, jak se u mříží v okně pohybuje něco bílého. Když přišel blíž, ukázalo se, že ty bílé skvrny jsou ruce svírající mříže. Vyskočil na lůžko a do hukotu plamenů zakřičel: "Clary?"
"Díky bohu." Jedna z rukou se natáhla a stiskla mu rameno. "Dostaneme tě odsud."
"Jak?" chtěl vědět celkem logicky Simon, místo odpovědi se však ozvalo nějaké zašustění, Claryiny ruce zmizely a o chvíli později je nahradily jiné. Tento pár rukou byl větší a bezpochyby patřil osobě mužského pohlaví. Vyznačoval se štíhlými prsty klavíristy a bělavými jizvičkami na kloubech.
"Vydrž." Jaceův hlas byl klidný a plný sebedůvěry, úplně jako by přátelsky konverzovali někde na večírku, a ne přes mříže kobky, která se rychle plní kouřem. "Radši trochu ustup."
Simon byl tak překvapený, že beze slova poslechl a ustoupil stranou. Jaceovy ruce svírající mříže se napjaly a jeho prsty povážlivě zbělely. Mříže zapraštěly, celý kovový rám se vytrhl z kamenů, které ho držely, a zařinčel na podlaze vedle postele. Do cely se nahrnula bílá sprška dusivého prachu.
V prázdném okenním otvoru se objevil Jaceův obličej. "Simone, tak pojď." Natáhl se dovnitř.
Simon zvedl ruce a chytil se Jace. Ucítil, jak ho Jace táhne nahoru, zachytil se okraje okna a protáhl se úzkým čtvercovým otvorem jako had plazící se těsným tunelem. O chvíli později už ležel natažený na vlhkém trávníku a zíral na kruh obličejů, které se nad ním skláněly. Jace, Clary a Alek. Všichni ho shora pozorovali a tvářili se starostlivě.
"Vypadáš příšerně, upíre," zhodnotil Jace. "Co se ti stalo s rukama?"
Simon se posadil. Rány na rukou už se mu uzdravily, dlaně měl vsak pořád ještě zčernalé od toho, jak svíral mříže cely. Než mohl cokoli odpovědět, Clary ho náhle a prudce objala.
"Simone," vydechla. "Nemůžu tomu uvěřit. Ani jsem nevěděla, že jsi tady. Až do včerejška jsem si myslela, žes zůstal v New Yorku -"
"No vidíš," řekl Simon, "já jsem taky nevěděl, že jsi tady." Přes její rameno se zamračil na Jace. "Vlastně mám pocit, že mě někdo výslovně ujistil, že tu nejsi."
"To jsem nikdy neřekl," ohradil se Jace. "Jen jsem tě neopravil, když jsi říkal věci, které tak úplně neodpovídaly pravdě. Každopádně jsem tě právě zachránil před uhořením, takže si myslím, že nemáš právo se na mě zlobit."
Před uhořením. Simon se odtrhl od Clary a rozhlédl se kolem sebe. Nacházeli se ve čtvercové zahradě, která byla ze dvou stran uzavřena zdmi pevnosti a z dalších dvou stran hustou hradbou stromů. Stromy se rozestupovaly jen v místě, z něhož vedla dolů do města štěrková cesta - lemovaly ji louče s čarodějným světlem, hořelo ale jen pár z nich. Vydávaly slabou, mihotavou záři. Zvedl pohled ke Gardu. Z tohoto úhlu téměř nebylo vidět, že v něm vypukl požár - k nebi stoupal kouř a světlo v několika oknech bylo nepřirozeně jasné, kamenné zdi však zdařile skrývaly to, co číhalo za nimi.
"Samuel," uvědomil si Simon. "Musíme dostat ven Samuela."
Clary vypadala překvapeně. "Koho?"
"Nebyl jsem tam dole sám. Samuela drželi v sousední cele."
"To byla ta hromada hadrů, kterou jsem viděl oknem?" vzpomněl si Jace.
"Jo. Je trochu divnej, ale jinak docela v pohodě. Nemůžeme ho tam dole nechat." Simon chvatně vstal ze země. "Samueli? Samueli!"
Neozvala se žádná odpověď. Simon přiskočil k nízkému zamřížovanému okénku hned vedle toho, kterým se před chvílí protáhl. Za mřížemi viděl jen vířící chuchvalce dýmu. "Samueli! Jste tam dole?"
V dýmu se něco pohnulo - nějaký temný, shrbený stín. Ozval se Samuelův chraptivý hlas, přidušený kouřem. "Nechte mě být! Jděte pryč!"
"Samueli! Vždyť tam dole umřete!" Simon zalomcoval mřížemi. Nic se nestalo.
"Ne! Nech mě na pokoji! Já tu chci zůstat!"
Simon se bezradně rozhlédl kolem sebe a všiml si, že vedle něj stojí Jace. "Uhni," přikázal mu Jace, a když se Simon naklonil do strany, aby mu nepřekážel, kopl do mříží nohou v těžké botě. Kovové tyče povolily a zařinčely na podlaze Samuelovy cely. Samuel něco chraptivě zařval.
"Samueli! Jste v pořádku?" Simonovi před očima vytanula představa, jak Samuel dostává do hlavy padajícími mřížemi.
Samuelův hlas se znovu rozkřikl. "JDETE PRYČ!"
Simon se úkosem podíval na Jace. "Asi to myslí vážně."
Jace znechuceně zavrtěl blonďatou hlavou. "Ty ses ve vězení prostě musel skamarádit s nějakým bláznem, co? To jsi prostě nemohl počítat dlaždice nebo si ochočit myš, jako to dělají normální vězni?" Místo toho, aby počkal na odpověď, si Jace klekl na zem a protáhl se oknem dovnitř.
"Jaci!" vyjekla Clary a s Alekem v závěsu přiskočila k nim, Jace už se ale na druhé straně okénka spouštěl na podlahu cely. Clary se do Simona zabodla rozhořčeným pohledem. "Jak jsi mu to mohl dovolit?"
"No, přece tam toho člověka nemohl nechat umřít," řekl Alek nečekaně, přestože sám vypadal poněkud znepokojeně. "Mluvíme tu přece o Jaceovi -"
V půlce věty ztichl, protože se z dýmu uvnitř cely vynořily dvě ruce. Alek chytil jednu a Simon druhou a společně vytáhli Samuela z cely jako bezvládný pytel brambor. Položili ho na trávník. O chvíli později se Clary se Simonem chopili Jaceových rukou a snažili se i jeho dostat ven. Jako břemeno byl Jace o poznání méně bezvládný než Samuel, a když mu nechtěně bouchli hlavou o horní římsu okna, hlasitě zanadával. Vytrhl se jim a raději se na trávník vytáhl sám. Pak se vyčerpaně převalil na záda. "Au," prohlásil s očima upřenýma na oblohu. "Asi jsem si něco natáhl." Posadil se a podíval se na Samuela. "Je v pořádku?"
Samuel seděl schoulený na zemi a rukama s roztaženými prsty si zakrýval obličej. Beze slova se kolébal zepředu dozadu.
"Myslím, že se mu něco stalo," řekl Alek. Natáhl ruku a dotkl se Samuelova ramene.
Samuel před Alekem ucukl tak prudce, že se málem převážil na stranu. "Nech mě být," vyhrkl pohnutým hlasem. "Prosím. Nech mě na pokoji, Aleku."
Alek ztuhl na místě. "Co jste to říkal?"
"Říkal, že ho máš nechat na pokoji," zopakoval Simon, Alek se však na něj nedíval, a dokonce se zdálo, že ho ani neslyšel. Upíral pohled na Jace, který se už začínal zvedat, bledý jako stěna.
"Samueli," oslovil Alek vězně. Mluvil zvláštně strohým tónem. "Přestaňte si zakrývat obličej."
"Ne." Samuel sklonil hlavu. Třásla se mu ramena. "Ne, prosím. Ne."
"Aleku!" protestoval Simon. "Copak nevidíš, že mu není dobře?"
Clary chytila Simona za rukáv. "Simone, tady něco nehraje." Upírala pohled na Jace (kam také jinam?), který přistoupil k Alekovi a zadíval se dolů na shrbeného Samuela. Konečky Jaceových prstů krvácely, protože si je rozedřel o okenní římsu, a když si rukou odhrnul vlasy z očí, zůstaly mu na čele krvavé šmouhy. Zdálo se, že si toho vůbec nevšiml. Oči měl doširoka rozevřené a pevně tiskl rty k sobě, takže připomínaly úzkou, rozzlobenou čáru. "Lovče stínů," řekl. Z hlasu mu čišela smrtící jistota. "Odhal nám svoji tvář."
Samuel zaváhal a pak spustil ruce do klína. Simon mu nikdy neviděl do tváře, takže nemohl tušit, jak je Samuel vyzáblý a jak staře vypadá. Obličej měl z poloviny zarostlý hustými šedými vousy, jeho oči byly zapadlé v tmavých důlcích a přes tváře se mu táhly hluboké vrásky. Navzdory tomu všemu však Simonovi připadal nějak zvláštně povědomý.
Alekovy rty se pohnuly, ale nevyšel z nich žádný zvuk. Jako první promluvil až Jace.
"Hodge" řekl.

"Hodge?" zopakoval po něm Simon nechápavě. "Ale to přece nemůže být pravda. Hodge byl… a Samuel, to nemůže být…"
"Tohle je přesně Hodgeův styl," prohlásil Alek trpce. "Předstírat, že je někým, kým není."
"Ale on říkal -" začal Simon, v tu chvíli však Clary stiskla jeho rukáv pevněji, takže mu slova odumřela na rtech. Výraz na Hodgeově tváři mluvil za vše. Nebyla v něm provinilost, dokonce ani zděšení nad tím, že byl odhalen, jen strašlivý smutek, na který se nedalo příliš dlouho dívat.
"Jaci," řekl Hodge velmi tichým hlasem. "Aleku… Je mi to hrozně líto."
Jace se pohnul způsobem, jakým se většinou pohyboval pouze v boji, jako sluneční paprsek na vodní hladině. Najednou stál před Hodgem s vytaseným nožem, jehož ostrá špička mířila na krk starého učitele. Po čepeli přejel odlesk ohně. "Já nestojím o vaše omluvy. Chci jen znát důvod, proč bych vás právě teď a právě tady neměl zabít."
"Jaci." Alek se tvářil polekaně. "Jaci, počkej."
Zahradou se rozlehlo náhlé zaburácení, střechy Gardu se totiž právě zmocnily oranžové jazyky plamenů. Vzduch se tetelil horkem a noční tmu zaháněla jasná záře. Clary dokázala rozlišit každé jednotlivé stéblo trávy, každou vrásku na Hodgeově vyhublé, špinavé tváři."
"Ne," řekl Jace. Prázdný pohled, který upíral dolů na Hodge, připomněl Clary jiný obličej, také podobný masce. Valentýnův obličej. "Věděl jste, co mi můj otec udělal, že ano? Znal jste všechna ta jeho odporná tajemství."
Alek nechápavě přeskakoval pohledem z Jace na starého učitele. "O čem to mluvíš? Co se to tady děje?"
Hodgeova tvář se stáhla. "Jonathane…."
"Celou tu dobu jste to věděl, a nikdy jste mi nic neřekl. Všechny ty roky v Institutu, a vy jste mi vůbec nic neřekl."
Hodgeovi klesla brada. "Já - nebyl jsem si tím jistý," zašeptal. "Neviděl jsem tě od doby, kdy jsi byl ještě nemluvně - nebyl jsem si jistý tím, kdo jsi, a ještě méně tím, co jsi."
"Jaci?" Alek se svýma modrýma očima, v nichž se zračila hrůza, díval ze svého nejlepšího přítele na svého učitele, ti však nevěnovali pozornost ničemu jinému než sobě navzájem. Hodge působil jako muž polapený ve stahující se oprátce. Ruce, které měl volně spuštěné podél těla, sebou cukaly, jakoby bolestí, a oči mu těkaly ze strany na stranu. Clary si vzpomněla na pečlivě upraveného muže v knihovně plné knih, který jí nabízel čaj a laskavou radu. Zdálo se jí, že se to muselo stát před tisíci lety.
"Nevěřím vám," řekl Jace. "Věděl jste, že Valentýn není mrtvý. Musel vám říct -"
"Nic mi neřekl," skočil mu do řeči Hodge. "V době, kdy mi Lightwoodovi oznámili, že se budou starat o syna Michaela Waylanda, jsem neměl o Valentýnovi žádné zprávy, neslyšel jsem o něm od povstání. Myslel jsem si, že na mě třeba zapomněl. Dokonce jsem se modlil, aby byl mrtvý, ale nikdy jsem neznal pravdu. A pak, tu noc předtím, než jsi přijel do Institutu, přiletěl Hugo a přinesl mi zprávu od Valentýna. 'Ten chlapec je můj syn.' Nic víc v ní nebylo." Přerývaně se nadechl. "Vůbec jsem netušil, jestli mu mám věřit. Myslel jsem si, že to poznám - myslel jsem si, že to poznám, když se na tebe podívám, ale nebylo na tobě nic, vůbec nic, co by mi dalo jistotu. A byl jsem přesvědčený, že je to nějaký Valentýnův trik, jenže jaký? Čeho se snažil dosáhnout? Bylo nad slunce jasné, že ty vůbec nic netušíš, ale co se týče Valentýnových plánů -"
"Měl jste mi říct, co jsem zač," přerušil ho Jace jedním dechem, jako by z něj ta slova někdo vyrazil. "Tehdy jsem s tím mohl něco udělat. Třeba se zabít."
Hodge zvedl hlavu a zadíval se na Jace přes slepené, špinavé vlasy. "Nebyl jsem si jistý," řekl znovu, napůl jen sám sobě, "ale hodně jsem o tom přemýšlel. Myslel jsem si, že by možná mohla být výchova silnější než krev, že se možná můžeš naučit -"
"Co naučit? Jak nebýt monstrum?" Jaceovi přeskakoval hlas, nůž v jeho ruce se však ani nehnul. "Víte moc dobře, že je to hloupost. Z vás přece udělal bezpáteřního zbabělce, ne? A to jste ani nebyl bezmocné dítě, když to provedl. Mohl jste se bránit."
Hodge zavřel oči. "Pokusil jsem se tě vychovat, jak nejlépe jsem dovedl," řekl, ale i Clary cítila, jak jeho slova znějí nepřesvědčivě.
"Dokud se Valentýn nevrátil," řekl Jace. "Pak jste totiž udělal všechno, co po vás chtěl - vydal jste mu mě, jako bych byl jenom pes, který mu kdysi patřil a o kterého jste se měl jen na pár let postarat -"
"A pak jste odešel," přidal se Alek. "Všechny jste nás opustil. Vážně jste si myslel, že se tady, v Alicante, schováte?"
"Nepřišel jsem se sem schovat," řekl Hodge hlasem, z něhož vyprchal veškerý život. "Přišel jsem sem zastavit Valentýna."
"Snad nečekáte, že tomu uvěříme." Alek teď zněl zase rozzlobeně. "Vždycky jste byl na Valentýnově straně. Ale mohl jste se rozhodnout, že se k němu obrátíte zády -"
"To jsem právě nikdy nemohl!" Hodgeův hlas zesílil. "Tvoji rodiče dostali šanci začít nový život - takovou příležitost jsem já nikdy neměl! Byl jsem celých patnáct let uvězněný v Institutu -"
"Institut byl přece váš domov!" připomněl mu Alek. "Bylo to opravdu takové utrpení, žít tam s námi a patřit do naší rodiny?"
"Ne kvůli vám." Hodge mluvil přerývaným hlasem. "Vás děti jsem zbožňoval. Ale byli jste ještě děti. A žádné místo, které člověk nikdy nesmí opustit, se mu nemůže stát domovem. Někdy jsem dlouhé týdny neměl příležitost promluvit si s jiným dospělým. Ostatní lovci stínů mi nevěřili. Ani vaši rodiče mě ve skutečnosti neměli rádi. Jen mě tam trpěli, protože neměli na vybranou. Nikdy jsem se nemohl oženit. Mít vlastní děti. Mít nějaký život. A vy děti byste stejně jednou vyrostly a odešly a pak už bych neměl ani vás. Byl to život v ustavičném strachu, pokud se tomu vůbec dá říkat život."
"Hlavně si nemyslete, že vás teď začneme litovat," řekl Jace. "Ne po tom, co jste udělal. A čeho jste se to k čertu vlastně bál? Vždyť jste trávil všechen čas v knihovně! Roztočů? To my jsme se vystavovali nebezpečí a bojovali s démony!"
"Bál se Valentýna," odpověděl mu Simon. "Copak to nechápeš -"
Jace po něm šlehl jedovatým pohledem. "Buď zticha, upíre. Tohle se tě vůbec netýká."
"Ne, Valentýna ani tak ne," řekl Hodge a téměř poprvé od chvíle, kdy ho vytáhli z cely, se podíval na Simona. Z jeho pohledu sálalo něco, co Clary překvapilo - jakási unavená náklonnost. "Spíš své vlastní slabosti ve věcech, které s Valentýnem souvisely. Věděl jsem, že se jednoho dne vrátí. Věděl jsem, že se znovu pokusí chopit se moci a převzít vládu nad Spolkem. A věděl jsem, co mi může nabídnout - osvobození od mé kletby. Život. Místo ve světě. V jeho světě bych zase mohl být lovcem stínů, což by v tomto světě možné nebylo." V jeho hlase zaznívala tak bezmocná touha, že bylo bolestné jej slyšet. "A také jsem věděl, že kdyby mi to opravdu nabídl, byl bych moc slabý na to, abych jeho nabídku odmítl."
"A teď se podívejte na to, jaký život jste tím získal," obořil se na něj Jace. "Hnijete v kobce v Gardu. Opravdu stálo za to nás kvůli tomu zradit?"
"Odpověď přece znáš." Hodge zněl vyčerpaně. "Valentýn mě zbavil té kletby. Přísahal, že to udělá, a své slovo dodržel. Myslel jsem si, že mě vezme zpátky do Kruhu, nebo alespoň do toho, co z něj v té době zbývalo. To se ale nestalo. Ani on mě nechtěl. Pochopil jsem, že ani v jeho novém světě pro mě nebude místo. A došlo mi, že jsem zaprodal všechno, co jsem měl, kvůli lži." Sklopil zrak ke svým špinavým rukám sevřeným v pěst. "Zůstala mi jen jedna věc - jedna šance, jak zabránit tomu, aby můj život přišel úplně nazmar. Když jsem se dozvěděl, že Valentýn zabil mlčenlivě bratry a že má Meč smrti, pochopil jsem, že další z jeho plánů bude získat Zrcadlo smrti. Věděl jsem, že potřebuje všechny tři Nástroje smrti a že Zrcadlo smrti je tady v Idrisu."
"Tak moment." Alek zvedl ruku. "Zrcadlo smrti? Chcete říct, že víte, kde je? A kdo ho má?"
"Nemá ho nikdo," upřesnil Hodge. "Zrcadlo smrti nemůže nikdo vlastnit. Ani nefilim, ani podsvěťané."
"Vy jste se tam dole opravdu zbláznil, co?" řekl Jace a ukázal bradou na vyhořelá okna kobek.
"Jaci." Clary se vyděšeně dívala na Gard, jehož střechu stravovala trnová koruna červenozlatých plamenů. "Oheň se pořád šíří. Měli bychom odsud zmizet. Můžeme si promluvit dole ve městě -"
"Patnáct let jsem byl zavřený v Institutu," pokračoval Hodge, jako by Clary vůbec nic neřekla. "Nemohl jsem vystrčit ven ani ruku nebo nohu. Trávil jsem všechen čas v knihovně a snažil se v knihách najít způsob, jak se zbavit kletby, kterou na mě Spolek uvalil. Dozvěděl jsem se, že ji může zvrátit jen jeden z Nástrojů smrti. V knize za knihou jsem četl mytický příběh o Andělovi, který povstal z jezera s Nástroji smrti a předal je Jonathanovi Lovci stínů, prvnímu z nefilim. Nástroje smrti byly tři: Pohár, Meč a Zrcadlo -"
"Tohle všechno už přece víme," přerušil ho Jace netrpělivě. "Sám jste nás to učil."
"Myslíte si, že víte všechno, to ale není pravda. Jak jsem tak znovu a znovu procházel nejrůznější verze toho příběhu, pořád jsem narážel na stejnou ilustraci, na stejný obraz, který jsme viděli všichni. Byl na něm Anděl povstávající z jezera s Mečem v jedné ruce a s Pohárem v druhé. Nikdy jsem nechápal, proč na té ilustraci není i Zrcadlo. A pak mi to došlo. Zrcadlem je totiž jezero. Jezero je Zrcadlo smrti. Jsou jedno a to samé."
Jace pomalu spustil ruku s nožem. "Jezero Lyn?"
Clary si vzpomněla na jezero, které se k ní zvedalo jako obrovské zrcadlo a jehož hladina se roztříštila, když na ni Clary dopadla. "Když jsem se dostala do Idrisu, spadla jsem do jezera. Je na něm něco divnýho. Luke tvrdí, že má zvláštní vlastnosti a že mu sličný lid říká Zrcadlo snů."
"Přesně tak," začal Hodge dychtivě. "A pak jsem si uvědomil, že Spolek tohle vůbec neví, že tahle informace v průběhu času někam zapadla. Nevěděl to ani Valentýn -"
Přerušil ho ohlušující rachot, právě se totiž zřítila k zemi věž na druhé straně Gardu. Do vzduchu se zvedl roj červených blikotajících jisker.
"Jaci," řekl Alek a znepokojeně zvedl hlavu. "Jaci, musíme odsud vypadnout. Vstaňte," přikázal Hodgeovi, chytil ho za paži a pomohl mu na nohy. "Můžete Spolku vypovědět, co jste právě řekl nám."
Hodge roztřeseně vstal. Clary se v nechtěném záchvatu soucitu zamyslela na tím, jaké to asi musí být, prožít život v zahanbení nejen nad tím, co člověk udělal, ale i nad tím, co právě dělá a co ještě s jistotou udělá. Hodge už před dlouhou dobou vzdal úsilí žít lepší, nebo alespoň jiný život. Toužil jen po tom, přestat se bát, a proto se bál neustále.
"Tak pojďte." Alek stále držel Hodge za paži a postrčil ho kupředu. Jace si však stoupl před ně a zahradil jim cestu.
"Co se stane, jestli Valentýn získá Zrcadlo smrti?" zeptal se.
"Jaci," okřikl ho Alek svírající Hodgeovu paži, "teď ne -"
"Jestli to řekne Spolku, nikdy se to od nich nedozvíme," řekl Jace. "Jsme pro ně jenom děti. Ale Hodge nám to dluží." Otočil se k svému bývalému učiteli. "Říkal jste, že jste si uvědomil, že musíte Valentýna zastavit. Zastavit před čím? Co by mohl udělat, kdyby Zrcadlo získal?"
Hodge zavrtěl hlavou. "Nemůžu -"
"A nechci slyšet žádné lži." Jaceovi se u boku zablýsklo ostří nože, jehož rukojeť svíral v ruce. "Protože vám taky za každou lež, kterou mi řeknete, můžu uříznout prst. Nebo třeba dva."
Hodge se před ním přikrčil a v očích se mu objevil opravdový strach. Alek se tvářil zaskočeně. "Jaci. Ne. Takovýhle je přece tvůj otec. Ale ne ty."
"Aleku," oslovil ho Jace. Na svého přítele se přitom nedíval, jeho tón však působil jako soucitné pohlazení. "Vždyť ty vůbec nevíš, jaký jsem."
Clary přes trávník zachytila Alekův pohled. Netuší, proč se Jace takhle chová, uvědomila si. Neví to. Udělala krok vpřed. "Jaci, Alek má pravdu - můžeme dovést Hodge dolů do Síně a on pak řekne Spolku to, co právě řekl nám -"
"Kdyby měl v úmyslu o tom Spolek informovat, už by to dávno udělal," odsekl Jace a ani se na ni nepodíval. "A to, že to neudělal, dokazuje, že je to lhář."
"Spolku se nedá věřit!" bránil se Hodge zoufale. "Jsou v něm zvědové - Valentýnovi lidé - přece jsem jim nemohl říct, kde je Zrcadlo. Kdyby Valentýn Zrcadlo našel, byl by -"
Větu však nikdy nedokončil. V měsíčním svitu se zalesklo něco stříbrného, jen takový drobný flíček světla ve tmě. Alek vykřikl. Hodge otevřel oči dokořán, zapotácel se a chytil se rukama na prsou. Když ztratil rovnováhu a začal se kácet dozadu, Clary zjistila proč: z hrudi mu čněla rukojeť dlouhé dýky jako tyčka šípu zabodnutá do terče.
Alek přiskočil ke svému bývalému učiteli a v pádu ho zachytil. Pak ho jemně položil na zem. Bezmocně zvedl hlavu, obličej postříkaný Hodgeovou krví. "Jaci, proč -"
"Já jsem ne -" Jace byl velmi bledý a Clary si všimla, že svůj nůž pořád ještě svírá v ruce. "Já…"
Simon se rychle otočil a Clary následovala jeho příkladu. Zadívala se do temné noci. Oheň vrhal na trávník pekelnou oranžovou záři, mezi stromy ve stráni se však černala tma - a pak se z té tmy něco vynořilo, postava s povědomě rozcuchanými černými vlasy. Chlapec vykročil směrem k nim. Do tváře mu dopadalo světlo a odráželo se v jeho tmavých očích. Vypadaly, jako by v nich hořelo.
"Sebastiáne?" poznala ho Clary.
Jace se rozčileně díval z Hodge na Sebastiána, který nejistě postával na okraji zahrady. Jace vypadal jako omámený. "Ty," řekl. "To jsi udělal ty?"
"Musel jsem to udělat," odpověděl Sebastián. "Zabil by tě."
"A čím?" vykřikl Jace chraptivým hlasem. "Vždyť neměl zbraň -"
"Jaci." Jaceův křik utnul Alekův klidný hlas. "Pojď sem. Pomůžeš mi s Hodgem."
"Zabil by tě," zopakoval Sebastián. "On by -"
To už ale Jace klečel vedle Aleka a zasouval svůj nůž do pouzdra, které mu viselo u pasu. Alek držel Hodge v náruči a jeho krev se mu rozpíjela na prsou. "Vytáhni mi z kapsy stélu," požádal Jace. "Vyzkoušej iratze -"
Clary, ztuhlá hrůzou, ucítila, jak se Simon vedle ní pohnul. Otočila se k němu a strnula - byl bílý jako křída, až na horečnaté rudé skvrny na obou tvářích. Viděla, jak se mu pod pokožkou vinou žíly, podobné křehkým rozvětveným korálům. "Ta krev," zašeptal, aniž by se na ni podíval. "Musím od ní pryč."
Clary natáhla ruku a chytila ho za rukáv, on však před ní ucukl a vytrhl se jí.
"Ne, Clary, prosím tě. Nech mě jít. Bude to dobrý, já se vrátím. Já jenom -" Vyrazila za ním, zmizel však příliš rychle, takže ho nestačila zastavit. Ztratil se ve tmě mezi stromy.
"Hodgi -" V Alekově hlase se objevil náznak paniky. "Hodgi, nehýbejte se…"
Jeho učitel se však slabě bránil a snažil se odtáhnout, aby unikl doteku stély v Jaceově ruce. "Ne." Hodgeův obličej měl popelavou barvu. Přeskakoval pohledem z Jace na Sebastiána, který pořád ještě stál napůl ve stínu. "Jonathane -"
"Jaci," opravil ho Jace téměř šeptem. "Říkejte mi Jaci."
Hodge na něm spočinul pohledem, jehož význam Clary nedokázala dešifrovat. Ano, byla v něm naléhavost, ale nejen to. Jeho oči byly navíc plné hrůzy nebo čehosi podobného. Zdálo se, že touží cosi sdělit. Zvedl ruku. "Ne ty," zašeptal a s těmi slovy mu z úst vytekl pramínek krve.
Jaceovi se po tváři přehnal ublížený výraz. "Aleku, udělej tu iratze ty - asi nechce, abych na něj sahal."
Hodge natáhl ruku se ztuhlými prsty a chytil Jace za paži. Bylo slyšet, jak mu v prsou chrastí dech. "Ty jsi… nikdy…"
A pak zemřel. Clary přesně poznala chvíli, kdy z něj odešel život. Nebylo to rychlé a náhlé jako ve filmu - jeho hlas přešel v tiché chrčení, oči se mu zvrátily dozadu a jeho tělo s paží zkroucenou pod sebou ochablo a ztěžklo.
Alek Hodgeovi jemně zatlačil oči. " Vale, Hodgi Starkweathere."

12. Kapitola - De Profundis 2/2

7. srpna 2013 v 19:14 | Cassandra Clare |  City of Glass (The Mortal Instruments 3)
"Nezaslouží si to," ozval se Sebastián ostře. "Nebyl to lovec stínů, jen obyčejný zrádce. Nezaslouží si poslední slova."
Alek prudce zvedl hlavu. Položil Hodge na zem a vstal. Jeho modré oči byly jako z ledu. Na oblečení mu zasychala krev. "Nic o tom nevíš. Zabil jsi neozbrojeného muže, jednoho z nefilim. Jsi vrah."
Sebastián se ušklíbl. "Ty si snad myslíš, že nevím, kdo to byl?" Ukázal na Hodge. "Starkweather býval členem Kruhu. Zradil Spolek, a za to na něj byla uvalena kletba. Za to, co provedl, měl zaplatit životem, ale Spolek byl shovívavý - a jak se mu to vyplatilo? Starkweather nás všechny znovu zradil, když prodal Pohár smrti Valentýnovi jen proto, aby se zbavil své kletby - kletby, kterou si zasloužil." Odmlčel se a chvíli těžce oddechoval. "Neměl jsem to dělat, ale rozhodně se nedá říct, že by si to nezasloužil."
"Jak to, že toho o Hodgeovi tolik víš?" vyzvídala Clary. "A co tady vlastně děláš? Myslela jsem, že zůstaneš v Síni."
Sebastián zaváhal. "Trvalo vám to hrozně dlouho," řekl nakonec. "Začal jsem se o vás bát. Říkal jsem si, že možná potřebujete pomoc."
"Takže ses nám rozhodl pomoct tím, že zabiješ člověka, se kterým jsme právě mluvili?" tlačila na něj Clary. "Protože ti přišlo, že má temnou minulost? Proboha, jak můžeš vůbec takhle přemýšlet? Nedává to žádnej smysl."
"To proto, že lže," prohlásil Jace. Upíral na Sebastiána chladný, zamyšlený pohled. "A navíc špatně. Čekal bych, že ti to půjde lépe, Verlacu."
Sebastián se mu pevně zadíval do očí. "Nevím, o čem to mluvíš, Morgensterne."
"Chce tím říct," vložil se do toho Alek a udělal krok kupředu, "že jestli si opravdu myslíš, že byl tvůj čin opodstatněný, nebude ti vadit projít se s námi do Síně Dohod a vysvětlit své pohnutky Radě. Nebo snad ano?"
Po téměř nepostřehnutelném zaváhání se Sebastián usmál - tím úsměvem, jímž Clary předtím okouzlil, teď na něm však bylo cosi znervózňujícího, jako na obraze visícím nakřivo. "Jistěže ne." Pomalu vykročil směrem k nim, téměř vycházkovým krokem, jako by ho vůbec nic netrápilo. Jako by právě nezabil člověka. "Samozřejmě," dodal, "je trochu zvláštní, že vás tolik rozrušilo, že jsem zabil muže, kterému se Jace ještě před chvílí chystal jeden po druhém uřezávat prsty."
Alek stiskl rty. "Jenže on by to neudělal."
"Ty -" Jace vrhl na Sebastiána pohrdavý pohled. "Vůbec nemáš ponětí, o čem tady mluvíš."
"A nebo možná," opáčil Sebastián, "jsi na mě jen naštvaný, protože jsem políbil tvoji sestru. Protože mě chtěla."
"To není pravda," bránila se Clary, ale ani jeden z nich se na ni nedíval. "Náhodou jsem tě vůbec nechtěla."
"Víš, co má ve zvyku? Je to jenom taková maličkost - když ji políbíš, trochu zadrží dech, jako by ji to překvapilo." Sebastián se nyní zastavil přímo před Jacem a usmíval se jako anděl. "Je to velice roztomilé, určitě sis toho musel všimnout."
Jace vypadal, že se mu chce zvracet. "Moje sestra -"
"Tvoje sestra," skočil mu do řeči Sebastián. "Je to tvoje sestra, že? Jenže vy dva se tak rozhodně nechováte. Myslíte si, že si ostatní lidé nevšimnou toho, jak se na sebe díváte? Myslíte si, že se vám daří skrývat své city? Vážně věříte tomu, že to všem ostatním nepřipadá odporné a nepřirozené? Přesně takové to totiž je."
"To by stačilo." Jaceův pohled by mohl vraždit.
"Proč tohle děláš?" chtěla vědět Clary. "Sebastiáne, proč říkáš takový věci?"
"Protože konečně můžu," odpověděl jí Sebastián. "Ani si neumíte představit, co to pro mě bylo, trávit posledních pár dnů ve vaší společnosti a předstírat, že vás ještě můžu vystát. Že se mi při pohledu na vás nedělá špatně. Vždyť ty," obrátil se k Jaceovi, "každou chvíli, kdy neslintáš nad svou vlastní sestrou, strávíš fňukáním nad tím, že tě tvůj tatínek neměl dost rád. Ale kdo by se mu divil? A ty, ty pitomá čubko," pronesl směrem ke Clary, "jsi dala tu nesmírně vzácnou knihu čaroději, bezcennému kříženci. Copak už ti v té tvé mrňavé hlavě nezbyla ani jediná mozková buňka? A ty…," ušklíbl se na Aleka. "Myslím, že je nám všem jasné, co je na tobě špatně. Takové, jako jsi ty, by do Spolku vůbec neměli přijímat. Jsi nechutný."
Alek zbledl, více než cokoli jiného však vypadal překvapeně. Clary mu to nemohla mít za zlé - bylo těžké se dívat na Sebastiána a jeho andělský úsměv, a přitom uvěřit tomu, že by dokázal říkat takové příšernosti. "Předstírat, že nás můžeš vystát?" zopakovala po něm. "Ale proč bys měl něco takovýho předstírat? Ledaže bys…, ledaže bys nás špehoval," dokončila větu, jakmile si uvědomila pravdu. "Ledaže bys byl Valentýnův zvěd."
Sebastiánova hezká tvář se zkroutila do úšklebku, jeho plné rty se pevně semknuly a půvabné protáhlé oči se smrskly do úzkých štěrbin. "Tak konečně vám to došlo," řekl. "Povím vám, že tam venku existují naprosto temné démoni dimenze, ve kterých je pořád ještě o něco jasněji než ve vašich hlavách."
"Možná nám to nepálí úplně nejrychleji," řekl Jace, "ale aspoň jsme naživu."
Sebastián se na něho znechuceně podíval. "Já jsem taky naživu," upozornil ho.
"Ne na dlouho," ujistil ho Jace. Od ostří jeho nože se odrazilo pár měsíčních paprsků a on se vrhnul na Sebastiána. Stalo se to tak rychle, že to připomínalo spíš rozmazanou šmouhu než jakýkoli lidský pohyb, který kdy Clary viděla.
Až do této chvíle.
Sebastián bleskurychle uskočil stranou, vyhnul se ostří a zachytil ruku, v níž Jace svíral nůž. Zbraň spadla na zem a Sebastián najednou držel Jace za bundu na zádech. Zvedl ho a neuvěřitelnou silou ho odmrštil. Jace prolétl vzduchem, s děsivou prudkostí narazil na stěnu Gardu a zhroutil se na trávu.
"Jaci!" Clary se vzteky udělalo před očima bílo. Rozběhla se k Sebastiánovi, připravená ho uškrtit. On však před ní stihl ustoupit, vyhnul se jí a pak se po ní ohnal rukou tak nenuceně, jako by jen odháněl obtížný hmyz. Tvrdě ji zasáhl ze strany do hlavy a srazil ji k zemi. Odvalila se stranou a zamrkala, aby si z očí smyla rudý závoj bolesti.
Alek se mezitím chopil luku, který měl připnutý na zádech. Držel ho před sebou a na tětivě už měl nachystaný šíp. Ruce se mu ani nepohnuly, když mířil hrotem šípu přímo na Sebastiána. "Zůstaň, kde jsi," přikázal mu, "a dej si ruce za záda."
Sebastián se zasmál. "Pochybuju, že mě dokážeš zastřelit," řekl. Vykročil směrem k Alekovi lehkým, bezstarostným krokem, jako by stoupal po schodech ke dveřím svého vlastního domu.
Alek přimhouřil oči. Jeho ruce provedly ladnou, plynulou sérii pohybů. Napnul tětivu a pak ji pustil. Šíp vylétl Sebastiánovým směrem…
A minul cíl. Sebastián se musel přikrčit nebo nějak uskočit - Clary si nebyla jistá, co to vlastně udělal - a šíp proletěl kolem něj. Zabodl se do kmene stromu. Alek se jen stačil zatvářit překvapeně, Sebastián totiž k němu bleskurychle přiskočil a vykroutil mu luk z rukou. Pevně ho uchopil a přelomil ho vejpůl. Ozvalo se prasknutí, při kterém sebou Clary trhla, jako by to bylo křupnutí lámajících se kostí. Posadila se a snažila se přitom nemyslet na bolest, která jí bušila v hlavě. Pár metrů od ní ležel zcela nehybně Jace. Pokusila se vstát, zdálo se ale, že ji vlastní nohy odmítají poslouchat.
Sebastián odhodil přelomený luk stranou a zaútočil na Aleka. Ten už v ruce držel zářící andělské ostří, které však Sebastián rozmáchlým pohybem paže odstrčil stranou, když se ho s ním Alek pokusil bodnout. Pak chytil Aleka pod krkem a téměř ho zvedl do vzduchu. Krutě a neúprosně ho svíral čím dál tím silněji a s úsměvem pozoroval, jak se Alek dusí a snaží se mu vykroutit. "Lightwoode," vydechl Sebastián. "O jednoho z vás už jsem se dnes postaral. Ani jsem nečekal, že budu mít takové štěstí a dostanu tuhle šanci dvakrát."
Najednou prudce zavrávoral dozadu jako loutka, které loutkář zatáhl za provázky. Pustil Aleka, který se sesunul k zemi a držel se přitom rukama za krk. Clary slyšela, jak se sípavě, zoufale nadechuje, upřeně však pozorovala Sebastiána. K jeho zádům se přichytil temný stín, který na něm visel jako pijavice. Sebastián se chytil rukama za hrdlo, lapal po dechu a otáčel se na místě, jak se snažil setřást tu věc, která ho svírala kolem krku. Když se ke Clary otočil zády, padlo na něj trochu měsíčního svitu, takže konečně uviděla, co to na něj zaútočilo.
Byl to Simon. Paže měl ovinuté kolem Sebastiánova krku a jeho bílé špičáky se třpytily jako slonovinové jehly. Poprvé od té noci, kdy se vyhrabal z hrobu, Clary viděla, že vypadá jako opravdový upír. Zděšeně a zároveň ohromeně na něj zírala, neschopná od té podívané odtrhnout zrak. Cenil zuby, mezi nimiž se mu třpytily plně vysunuté špičáky, ostré jako dýky. Simon se jimi zakousl do Sebastiánova předloktí a způsobil mu na kůži dlouhou, rudou tržnou ránu.
Sebastián hlasitě vykřikl a hodil sebou dozadu. Zády tvrdě dopadl na zem. Převalil se na bok a Simon už na něm napůl seděl. Oba dva se snažili toho druhého zachytit. Rvali se a vrčeli na sebe jako psi v jámě. Sebastián na několika místech krvácel, nakonec se mu ale podařilo stoupnout si a dvakrát prudce kopnout Simona do žeber. Simon se předklonil a chytil se rukama za břicho. "Ty hnusná malá pijavice," zavrčel Sebastián a chystal se k dalšímu kopnutí.
"To bych nedělal," ozval se tichý hlas.
Clary rychle zvedla hlavu, čímž si přivodila další poryv bolesti někde za očima. Kousek od Sebastiána stál Jace. Měl zkrvavenou tvář a jedno oko napuchlé tak, že ho téměř nemohl otevřít, v ruce však třímal jasně zářící andělské ostří a ta ruka se ani nezachvěla. "Ještě nikdy jsem touhle věcí nezabil žádného člověka," prohodil Jace. "Ale jsem ochotný to zkusit."
Sebastián se ušklíbl. Vrhl krátký pohled dolů na Simona, pak zvedl hlavu a odplivl si. Pak řekl něco v jazyce, který Clary neznala, otočil se stejnou děsivou rychlostí, jako když napadl Jace, a zmizel ve tmě.
"Ne!" vykřikla Clary. Pokusila se vstát, bolest se jí však pro-palovala hlavou jako rozžhavený šíp. Zhroutila se na vlhký trávník. O vteřinu později se nad ní znepokojeně sklonil Jaceův bledý obličej. Zvedla k němu oči a zamlžil se jí zrak - určitě se musel zamlžit, tu zářivou bělobu okolo něj, to zvláštní světlo by si přece nedokázala vymyslet…
Zaslechla Simonův hlas, pak i Alekův a najednou Jaceovi někdo něco podal - byla to stéla. Clary ucítila na ruce pálení a o chvíli později začala bolest ustupovat a trochu se jí pročistila hlava. Mžourala na tři obličeje, které se nad ní skláněly. "Moje hlava…"
"Máš otřes mozku," sdělil jí Jace. "Runa iratze by ti měla pomoct, ale stejně bychom tě měli dovést k doktorovi ze Spolku. Zranění hlavy můžou být nebezpečná." Vrátil stélu Alekovi. "Myslíš, že se zvládneš postavit?"
Přikývla. To byla chyba. Znovu jí projela bolest, když se postavila za nemalého přispění rukou, které se k ní natáhly. Simonových rukou. Vděčně se o něj opřela a vyčkávala, až se jí vrátí rovnováha. Pořád měla pocit, že může každou chvíli upadnout.
Jace se na ni mračil. "Neměla ses na Sebastiána tak vrhat. Vždyť jsi ani neměla žádnou zbraň. Na co jsi proboha myslela?"
"Na to, na co jsme mysleli všichni," ozval se nečekaně na její obranu Alek. "Že tě úplně bez potíží vyhodil do vzduchu jako míček. Jaci, nikdy jsem neviděl nikoho, kdo by nad tebou měl takhle navrch."
"Já - on mě překvapil," řekl Jace trochu zdráhavě. "Určitě má nějaký speciální výcvik. Nečekal jsem to."
"Co naděláš." Simon si položil ruku na žebra a zašklebil se bolestí. "Myslím, že mi zlomil pár žeber. Ale to je dobrý," dodal, když si všiml Claryina úzkostlivého pohledu; "Už se uzdravujou. Ale Sebastián je teda rozhodně silnej. Fakt silnej." Podíval se na Jace. "Jak dlouho myslíš, že tam za těma stromama stál?"
Jace se tvářil pochmurně. Vrhl rychlý pohled ke stromům ve směru, jímž Sebastián zmizel. "No, Spolek ho určitě dopadne a pak na něj pravděpodobně uvalí kletbu. Líbilo by se mi, kdyby to byla stejná kletba, kterou potrestali Hodge. Byla by v tom určitá poetická spravedlnost."
Simon se od nich odvrátil a odplivl si do křoví. Otřel si ústa hřbetem ruky. Tvář měl přitom staženou do úšklebku. "Jeho krev chutná hnusně - jako nějakej jed."
"Klidně to můžeme zařadit na seznam jeho dalších okouzlujících vlastností," řekl Jace. "Zajímalo by mě, co ještě má na dnešek v plánu."
"Musíme se dostat zpátky do Síně." Alek měl v obličeji napjatý výraz. Clary si vzpomněla, že mu Sebastián něco říkal, něco o ostatních členech rodiny Lightwoodových… "Můžeš chodit Clary?"
Pustila se Simona. "Můžu chodit. Ale co Hodge? Přece ho tady nenecháme."
"Budeme muset," rozhodl Alek. "Ještě budeme mít čas se pro něj vrátit, pokud tuhle noc všichni přežijeme."
Když už byli na odchodu ze zahrady, Jace se ještě zastavil, svlékl si bundu a přehodil ji přes Hodgeovu ochablou tvář obrácenou vzhůru. Clary měla chuť jít k Jaceovi a položit mu ruku na rameno, avšak cosi v jeho držení těla jí říkalo, ať to nedělá. Dokonce ani Alek se k němu nepřibližoval ani mu nenabízel hojivou runu, přestože Jace při cestě z kopce znatelně kulhal.
Společně kráčeli po klikaté cestě dolů z kopce a zbraně měli neustále připravené v rukou. Nebe za nimi bylo zbarvené do ruda požárem zuřícím v Gardu. Nepotkali však ani jednoho démona. Z té nehybnosti a přeludného světla Clary bušilo v hlavě. Měla pocit, jako by byla ve snu. Zmocnilo se jí vyčerpání. Jen kladení jedné nohy před druhou jí najednou připadalo stejně náročné, jako by musela znovu a znovu zvedat betonové kvádry a pak je zase spouštět dolů. Slyšela, jak se Alek s Jacem před ní baví, a přestože byli celkem blízko, nebyly jejich hlasy zcela zřetelné.
Alek mluvil tichým, téměř úpěnlivým hlasem: "Jaci, k tomu co jsi nahoře říkal Hodgeovi… Takhle přece nesmíš přemýšlet. To, že jsi Valentýnův syn, z tebe přece ještě nedělá zrůdu. Ať ti udělal cokoli, když jsi byl ještě dítě, ať tě naučil cokoli, musíš přece pochopit, že to nebyla tvoje chyba -"
"Já o tom nechci mluvit, Aleku. Ani teď, ani nikdy jindy. Už se mě na to nikdy neptej." Jaceův tón byl tak rozhodný, že Alek ztichl. Clary se zdálo, že téměř cítí, jak moc ho to mrzí. To je ale noc, pomyslela si. Každému z nich už přinesla tolik bolesti.
Snažila se nemyslet na Hodge a na prosebný, lítostivý pohled v jeho tváři těsně předtím, než zemřel. Neměla Hodge nijak zvlášť ráda, ale rozhodně si nezasloužil to, co mu Sebastián udělal. Nikdo by si to nezasloužil. Pomyslela na Sebastiána a na to, jak se pohybuje, podobně jako poletující jiskry. Takové pohyby nikdy u nikoho neviděla, jen u Jace. Chtěla tu záhadu rozluštit - co se jen mohlo Sebastiánovi stát? Jak je možné, že se z bratrance Penhallowových vyklubal tak zlý člověk, a jak to, že si toho vůbec nikdo nevšiml? Myslela si, že jí chce pomoci zachránit její matku, jemu ale šlo jen o to, aby pro Valentýna získal Bílou knihu. Krasomil se spletl - to, že se Valentýn dozvěděl o Hadriánovi Močáloví, nebyla chyba Lightwoodových. Dozvěděl se to proto, že to ona řekla Sebastiánovi. Jak jen mohla být tak hloupá?
Ve svém zděšení si sotva všimla toho, že cesta přešla do široké třídy, která je dovedla do města. Ulice byly zcela pusté a domy tmavé. Hodně pouličních svítilen s čarodějným světlem bylo rozbitých a na dlažbě se válely skleněné střepy. Z dálky se ozývaly nějaké hlasy a tu a tam ze stínů mezi budovami pronikla záře pochodní, ale jinak…
"Je tu nějak ticho," poznamenal Alek a překvapeně se rozhlížel kolem sebe. "A -"
"Není to tu cítit démony." Jace se zamračil. "Zvláštní. Tak pojďte. Jdeme do Síně."
I když byla Clary celou dobu připravená, že na ně něco zaútočí, neviděli při svém putování ulicemi jediného démona. Alespoň ne živého - když procházeli jednou úzkou uličkou, zahlédla tři nebo čtyři lovce stínů, kteří se v kruhu skláněli nad něčím, co se svíjelo na zemi. Jeden po druhém do té věci zabodávali dlouhé špičaté tyče. Otřásla se a raději se podívala jinam.
Síň Dohod svítila jako táborový oheň. Ze všech dveří a oken se linulo světlo. Vyběhli po schodech. Clary klopýtla, ale podařilo se jí udržet rovnováhu. Hlava se jí točila čím dál tím víc. Zdálo se jí, že se svět kolem ní naklání, jako by stála uvnitř obrovského točícího se glóbu. Hvězdy na nebi jí připadaly jako bílé šmouhy. "Měla by sis lehnout," řekl jí Simon a pak, když nic neříkala, dodal: "Clary?"
S obrovským vypětím sil se jí podařilo se na Simona usmát. "Jsem v pořádku."
Jace, který už stál ve dveřích do Síně, se na ni beze slova ohlédl. V ostré záři čarodějného světla byla krev na jeho obličeji a jeho napuchlé oko ošklivé, špinavé a černé.
Ze Síně se ozývalo monotónní dunění stovek hlasů. Clary se zdálo, že to zní jako tlukot obrovského srdce. Z plápolajících loučí, k nimž se připojovala záře čarodějných světel, jež všichni třímali, ji pálily oči a zrazoval ji zrak. Viděla teď před sebou jen nejasné tvary, nejasné tvary a barvy. Bílou, zlatou a pak ještě barvu noční oblohy nad jejich hlavami, která už nabývala světlejšího odstínu modré. Kolik mohlo být hodin?
"Nikde je nevidím." Aleka, který se nervózně rozhlížel po místnosti a hledal svoji rodinu, slyšela, jako by byl na tisíce mil daleko nebo k ní mluvil pod vodou. "Touhle dobou už by tady měli být…"
Claryiny závratě zesílily, takže přestala Alekův hlas vnímat. Opřela se rukou o nejbližší sloup. Po zádech jí přejela něčí ruka - Simon. Starostlivým tónem něco oznamoval Jaceovi. Jeho hlas splynul s bzučením mnoha jiných hlasů, které se kolem ní zvedaly a zase klesaly ve vzdouvajících se vlnách.
"Nikdy jsem nic takového neviděl. Ti démoni se z ničeho nic otočili a utekli, jednoduše zmizeli."
"To bude asi východem slunce. Určitě se ho bojí a za chvíli už bude svítat."
"Ne, to nebylo jenom tím."
"Prostě jen nechceš myslet na to, že se příští nebo tu další noc zase vrátí."
"To neříkej. Není důvod něco takového říkat. Zábrany už určitě budou brzy zase fungovat."
"A Valentýn je znovu prolomí."
"Možná si právě tohle zasloužíme. Možná má Valentýn pravdu - možná jsme tím, že jsme se spojili s podsvěťany, přišli o požehnání Anděla."
"Ale prosím tě. Prokaž trochu úcty. Právě teď počítají na Andělském náměstí mrtvé."
"Už je vidím," vykřikl Alek. "Jsou támhle, u pódia. Vypadá to, jako by…" Jeho hlas utichl a Alek si náhle začal vší silou razit cestu davem. Clary přimhouřila oči a snažila se lépe zaostřit. Viděla před sebou jen rozmazané obrysy…
Slyšela, jak se Jace prudce nadechl a pak beze slova zamířil davem za Alekem. Clary se pustila sloupu a chystala se jít za nimi, ale zapotácela se. Simon ji zachytil.
"Potřebuješ si lehnout, Clary," řekl.
"Ne," zašeptala. "Chci vědět, co se stalo -"
Náhle se odmlčela. Simon se díval někam za ni, na Jace, a jeho pohled byl plný hrůzy. Znovu se opřela o sloup, stoupla si na špičky a snažila se něco zahlédnout přes hlavy ostatních lovců stínů…
A uviděla Lightwoodovy. Marysa objímala kolem ramen vzlykající Isabelu a Robert Lightwood seděl na zemi a něco držel na klíně - ne, někoho. Clary si vzpomněla na chvíli, kdy v Institutu poprvé viděla Maxe, bezvládně spícího na gauči, s brýlemi nakřivo a rukou spuštěnou na zem. Usne úplně kdekoli, řekl tehdy Jace. I teď Max vypadal, téměř jako by spal s hlavou v otcově klíně, jenže Clary věděla, že nespí.
Alek klečel na podlaze a držel Maxe za ruku, Jace však stál nad nimi a nehýbal se. Více než cokoli jiného působil ztraceně, jako by neměl nejmenší ponětí, kde je nebo co tam dělá. Clary měla obrovskou chuť se k němu rozběhnout a sevřít ho v objetí, avšak výraz v Simonově obličeji jí říkal ne, ne, stejně jako vzpomínka na venkovské sídlo a na to, jak ji tam Jace objímal. Byla tou poslední osobou na zemi, která by mu mohla poskytnout nějakou útěchu.

"Clary," promluvil na ni Simon, ona se však od něj navzdory závrati a bolesti v hlavě odtáhla. Rozběhla se ke dveřím Síně, otevřela je a vyběhla na schody. Tam se zastavila a lačně, velkými doušky vdechovala chladný vzduch. Horizont v dálce byl rudý plameny a hvězdy na blednoucím nebi se postupně ztrácely. Noc byla u konce. Začalo svítat.

11. kapitola - Pekelné Hordy

7. srpna 2013 v 18:49 | Cassandra Clare |  City of Glass (The Mortal Instruments 3)
11
PEKELNÉ HORDY


"Valentýn," vydechl Jace. Upíral pohled na město pod sebou a tvář měl úplně bílou. Clary se zdálo, že se dá přes oblaka dýmu zahlédnout změť úzkých uliček města ucpaných postavami, které jako malincí černí mravenci zoufale pobíhají sem a tam. Pak se ale podívala znovu a neviděla nic, vůbec nic, jen husté mraky černého kouře, z nichž se linul zápach ohně a spáleniny.
"Ty si myslíš, že tohle udělal Valentýn?" Dým Clary nepříjemně škrábal v krku. "Vypadá to spíš jako požár. Možná to začalo samo -"
"Severní brána je otevřená." Jace ukázal na něco, co Clary z této vzdálenosti a přes clonu kouře téměř nedokázala rozeznat. "Tahle brána se nikdy neotvírá. A démoni věže se přestaly lesknout. Zábrany musely ztratit svoji moc." Vytáhl si z opasku andělské ostří a sevřel je tak pevně, až mu zbělely klouby na rukou. "Musím se tam hned dostat."
Clary se strachy stáhlo hrdlo. "Simon -"
"Nejspíš ho z Gardu evakuovali. Neboj se, Clary. Pravděpodobně je teď v lepší situaci než většina lidí tam dole. A démoni mu nejspíš dají pokoj, na podsvěťany většinou neútočí."
"Je mi to líto," zašeptala Clary. "Lightwoodovi - Alek - Isabela…"
"Jehoel," řekl Jace a andělské ostří zazářilo v jeho levé ruce omotané obvazy jako jasné slunce. "Clary, chci, abys zůstala tady. Vrátím se pro tebe." Vztek, který mu čišel z očí od chvíle, kdy odešli z venkovského sídla, se zcela vytratil. Jace se rázem proměnil ve vojáka.
Zavrtěla hlavou. "Ne. Já chci jít s tebou."
"Clary -" Náhle zmlknul a celý ztuhl. O chvíli později to uslyšela i Clary - těžké, rytmické bušení, nad kterým se neslo něco, co znělo jako praskání obrovského táborového ohně. Clary trvalo několik dlouhých chvil, než se jí podařilo ten zvuk identifikovat a rozložit si ho na jednotlivé součásti, jako by se snažila rozluštit všechny noty skládající se v akord. "To jsou -"
"Vlkodlaci." Jace se díval někam za ni. Podívala se stejným směrem a uviděla je, jak se přelévají přes sousední kopec jako rychle postupující stín, tu a tam osvětlený jasnýma, divokýma očima. Smečka vlků - a nejen jedna. Muselo tam být několik stovek, možná tisíc vlkodlaků. Ten zvuk, který jí připomínal praskání ohně, byl jejich drsný štěkot, pronikavě se rozléhající nocí.
Clary poskočilo srdce. Vlkodlaky znala. Bojovala po jejich boku. Tohle ale nebyli Lukovi vlkodlaci, nebyli to vlkodlaci, kteří dostali rozkaz starat se o ni a neubližovat jí. Pomyslela na strašlivou zabijáckou sílu Lukovy smečky, když se dostala do varu, a najednou se začala bát.
Jace vedle ní krátce vztekle zaklel. Nebyl čas sáhnout pro další zbraň. Pevně si ji přitáhl k sobě, volnou rukou ji objal a druhou ruku s ostřím Jehoel pozvedl vysoko nad hlavu. Ostří oslnivě zářilo. Clary zatnula zuby…
A vlci už byli u nich. Bylo to, jako by se přes ně přehnala vlna - uslyšeli ohlušující hřmot a ucítili závan horkého vzduchu, vlci v čele smečky totiž těsně před nimi vyskočili - přeletěly nad nimi žhnoucí oči a dokořán otevřené tlamy - Jace jí zarýval prsty do boku…
A vlci uháněli všude okolo a kolem nich nechávali několik desítek centimetrů volného prostoru. Clary nevěřícně otočila hlavu, když dva vlci - jeden s hladkou žíhanou srstí a druhý obrovský a ocelově šedý - měkce dopadli na zem za nimi, na chvíli se zastavili a pak pokračovali v běhu a ani jednou se neohlédli. Všude kolem nich byli samí vlci, žádný z nich se jich však ani nedotkl. Jen se jako stínový příliv prohnali kolem nich a od kožichů se jim odrážely stříbrné měsíční paprsky, takže to vypadalo, jako by kolem Jace a Clary burácela divoká řeka. Před nimi se proud dělil, jako když tekoucí voda narazí na kámen. Uhánějící vlkodlaci s vyceněnými tesáky a očima upřenýma na cestu věnovali oběma lovcům stínů asi takovou pozornost, jako by tam místo nich stály jen dvě sochy.
A pak byli pryč. Jace se otočil a sledoval poslední vlky, kteří kolem nich proběhli a tryskem uháněli za svými společníky. Znovu se rozhostilo ticho, jen z dálky se ozývaly zvuky hořícího města.
Jace pustil Clary a ruku s ostřím Jehoel sklonil dolů. "Jsi v pořádku?"
"Co se stalo?" zašeptala. "Ti vlkodlaci - jenom kolem nás proběhli…"
"Běželi do města. Do Alicante." Vytáhl druhé ostří, které měl za opaskem, a podal jí ho. "Tohle budeš potřebovat."
"Takže mě tady nenecháš?"
"Nemá to smysl. Nikde už není bezpečno. Ale -" Zaváhal.
"Budeš opatrná?"
"Budu," slíbila mu Clary. "A co teď budeme dělat?"
Jace se podíval na hořící Alicante pod nimi. "Teď poběžíme."

S Jacem nikdy nebylo snadné držet krok, a nyní, když běžel téměř s vypětím všech sil, to bylo téměř nemožné. Clary přesto vycítila, že se kvůli ní krotí a běží o něco pomaleji, aby mu stačila, což ho stojí spoustu přemáhání.
V rovině pod kopcem se cesta vinula lesíkem vysokých stromů s rozložitými korunami, které se nad nimi zavíraly jako tunel. Když z něj Clary na druhé straně vyběhla, uvědomila si, že se ocitla přímo před Severní bránou. Jejím obloukem viděla změť kouře a plamenů. Jace stál v bráně a čekal na ni. V obou rukou držel andělská ostří, jas jeho zbraní však zcela zanikal v záři hořícího města za ním.
"Kde jsou stráže?" zeptala se udýchaně, když k němu doběhla. "Proč tady nehlídají?"
"Nejmíň jeden strážný je támhle v tom lesíku." Jace ukázal bradou ve směru, z kterého přiběhli. "Je na kousíčky. Ne, nedívej se tam." Sklopil pohled. "Držíš to andělské ostří špatně. Podívej, má se držet takhle." Ukázal jí to. "A musíš je pojmenovat. Mohlo by mít třeba jméno Kasiel."
"Kasiel," zopakovala Clary a ostří se rozzářilo.
Jace se na ni klidně zadíval. "Přál bych si mít dostatek času a dát ti pořádný výcvik. Samozřejmě že podle všech pravidel by nikdo s tak mizivým výcvikem jako ty neměl být schopný andělská ostří vůbec používat. Předtím mě to překvapilo, ale když teď vím, co Valentýn udělal -"
Clary vůbec netoužila povídat si o tom, co Valentýn udělal "Nebo ses možná jenom bál, že kdybych měla pořádnej výcvik, byla bych nakonec lepší než ty," odsekla.
Koutky jeho úst se zvedly v náznaku úsměvu. "Ať se děje cokoli Clary," řekl a pozoroval ji v záři ostří Jehoel, "zůstaň se mnou. Rozumíš?" Upřeně se jí zadíval do očí a pohledem ji nutil ke slibu.
Z nějakého důvodu jí na mysli vytanula vzpomínka na to, jak se s ním líbala na trávníku u sídla Waylandů. Připadalo jí, že se to stalo snad před milionem let. Nebo že se to stalo někomu úplně jinému. "Zůstanu s tebou."
"Dobře." Podíval se jinam. "Tak pojďme." Bok po boku pomalu prošli bránou. Když vkročili do města, uvědomila si hluk bitevní vřavy, jako by ho předtím neslyšela - byla to zvuková stěna tvořená lidským křikem a nelidským kvílením, řinčením skla a praskáním plamenů. V uších jí z toho hučelo.
Malé prostranství přímo za bránou bylo prázdné. Tu a tam ležela na dlažbě zhroucená těla. Clary se snažila moc se na ně nedívat. Přemýšlela, čím to, že mrtvého člověk pozná i na dálku, aniž by se musel podívat zblízka. Mrtvá těla se nepodobala lidem v bezvědomí. Jako by bylo cítit, že už z nich něco uniklo, nějaká zásadně důležitá jiskra, která jim teď chybí.
Jace prostranství přešel rychlými kroky - Clary poznala, že se mu ten otevřený, nechráněný prostor příliš nezamlouvá - a vydal se jednou z bočních ulic. I v ní našli obraz zkázy. Výlohy obchodů byly povyrážené a jejich vypleněný obsah se povaloval po ulici. Ve vzduchu bylo něco cítit - zatuchlý, hutný pach rozkladu. Clary ten pach znala. Byl to pach démonů.
"Tudy," upozornil ji tiše Jace. Pustili se do další, o něco užší uličky. V prvním patře jednoho z domů v té ulici hořelo, budovy vlevo i vpravo vedle něj však vypadaly nedotčeně. Clary se při tom pohledu vybavily fotografie z bombardování Londýna, při němž z nebe nahodile pršela zkáza.
Když zvedla oči, všimla si, že je pevnost nad městem zahalena ve sloupci černého dýmu. "Gard."
"Už jsem ti to říkal, určitě je evakuovali -" Jace se odmlčel, protože právě z úzké uličky vyšli na širokou hlavní třídu. Na zemi leželo několik mrtvých těl. Některá z nich byla dost malá. Děti. Jace se rozběhl a Clary ho trochu váhavě následovala. Když přiběhli blíž, viděla, že mrtvé děti jsou tři - s provinilým pocitem úlevy si uvědomila, že žádné z nich není dost staré na to, aby to mohl být Max. Vedle nich ležela mrtvola staršího muže s rozhozenýma rukama, jako by se snažil děti chránit vlastním tělem.
Jace měl v obličeji ledový výraz. "Clary, otoč se. Pomalu."
Clary se otočila. Přímo za ní byla rozbitá výloha obchodu. Ještě nedávno se tu vystavovaly dorty, spousta dortů s barevnými polevami. Jejich zbytky se teď válely na zemi mezi střepy a na dlažbě byla vidět i krev, která se mísila s polevou a odtékala v dlouhých narůžovělých stružkách. To však nebyl ten důvod, proč se Jaceovi vkradl do hlasu varovný tón. Z okna něco vylézalo - něco obrovského, beztvarého a slizkého. Něco vyzbrojeného dvojitou řadou zubů táhnoucí se po celé délce podlouhlého těla, které bylo ulepené od šlehačky a poprášené střípky jako třpytící se vrstvou cukru.
Démon vypadl z výlohy, plesknul sebou na chodník a začal se plazit směrem k nim. Z toho slizovitého pohybu těla bez kostí se Clary zvedal žaludek. Ustoupila o krok dozadu a skoro narazila do Jace.
"To je behemót," vysvětlil jí Jace a upíral přitom pohled na obludu sunoucí se k nim. "Ti žerou úplně všechno."
"Žerou taky…?"
"Lidi? Ano," řekl Jace. "Schovej se za mě."
Udělala pozpátku pár kroků a postavila se za něj. Nespouštěla z behemóta oči. Bylo na něm něco, co ji odpuzovalo ještě silněji než démoni, které viděla předtím. Vypadal jako slepý, zubatý slimák, a to jeho přelévající se tělo… Ale aspoň se nehýbal moc rychle. Pro Jace určitě bude hračka ho zabít.
Jako by ho k tomu její myšlenka ponoukla, Jace rychle vyrazil vpřed a máchl svým zářícím andělským ostřím. Zajelo behemótovi do zad se začvachtáním, jako když člověk šlápne na přezrálé ovoce. Démon se nejprve křečovitě stáhl, pak se roztřásl a najednou se zhmotnil několik metrů od místa, kde se nacházel předtím.
Jace spustil ruku se zbraní. "Toho jsem se bál," zamumlal. "Má jen polohmotné tělo. Bude se těžko zabíjet."
"Tak ho nezabíjej." Clary ho zatahala za rukáv. "Aspoň se nehýbe moc rychle. Pojď, radši odsud zmizíme."
Jace se neochotně nechal přesvědčit. Otočili se a rozběhli se směrem, odkud přišli…
A démon se zase objevil, tentokrát přímo před nimi, a zahradil celou ulici. Zdálo se, že se zvětšil. Vycházel z něj nějaký tichý zvuk, který se trochu podobal bzučení rozezleného hmyzu.
"Asi nechce, abychom odešli," řekl Jace.
"Jaci -"
Jace už se ale k obludě rozběhl a opsal ostřím Jehoel rozmáchlý oblouk, kterým ji hodlal přeseknout vejpůl. Démon se však znovu otřásl a zhmotnil se za Jacem. Vztyčil se a odhalil tak článkované břicho podobné švábímu. Jace se rychle otočil, máchl andělským ostřím a zarazil je netvorovi do těla. Kolem čepele se rozlil zelený hlen.
Jace ustoupil a obličej se mu zkroutil odporem. Behemót pořád ještě bzučel. Stále z něj prýštila mazlavá tekutina, nezdálo se však, že by byl nějak zvlášť zraněný. Umíněně se sunul kupředu.
"Jaci!" zavolala na něj Clary. "Tvoje ostří -"
Podíval se dolů. Behemótův sliz andělské ostří úplně obalil a utlumil jeho záři. Před Jaceovýma očima čepel zablikala a vyhasla, jako když se do ohně nasype písek. Zaklel a odhodil zbraň, aby mu ani kapka démoního slizu nemohla stéci na ruku.
Démon se znovu vztyčil, připraven k útoku. Jace se přikrčil a pak se mezi ním a behemótem mihla Clary s andělským ostřím v ruce. Vrazila je netvorovi přímo pod řadu zubů. Čepel zajela do slizkého těla s odporným začvachtáním.
Clary uskočila a zatajila dech. Démon se zkroutil v další křeči. Zdálo se, že po každém zásahu potřebuje k dalšímu zhmotnění velké množství energie. Kdyby se jim jen podařilo ho zranit tolikrát, že…
Na okraji Claryina zorného pole se něco mihlo. Nějaký rychlý, šedohnědý záblesk. Nebyli v uličce sami. Jace se otočil a vytřeštil oci. "Clary!" zakřičel. "Za tebou!"
Clary se rychle otočila, v ruce žhnoucí ostří Kasiel, právě když se na ni vlk vrhnul. Měl otevřenou tlamu a mezi vyceněnými tesáky mu z hrdla vycházelo výhružné vrčení.
Jace na ni něco volal. Clary netušila co, uvědomovala si však divoký pohled v jeho očích, když uskakovala stranou, aby vlkovi uhnula z cesty. Napjaté tělo s drápy přichystanými k útoku proletělo kolem ní - a dopadlo na svůj cíl, kterým byl behemót. Vlk srazil démona na zem a začal ho trhat ostrými tesáky.
Démon ječel, přesněji řečeno vydával něco, co snad bylo jeho verzí jekotu - bylo to jakési vysoké kvílení, jako když uniká vzduch z pouťového balónku. Vlk na něm seděl a tiskl ho k zemi, čumák zabořený hluboko v jeho hlenovitém těle. Behemót se třásl a mrskal sebou v zoufalém úsilí znovu se zhmotnit a uzdravit si všechna zranění, vlk mu však nedal šanci. Jeho drápy se zarývaly hluboko do démonova těla a jeho tesáky z něj rvaly kusy masa připomínajícího želé, bez ohledu na zelenou tekutinu, která tryskala všude kolem. Behemótem projela poslední zoufalá řada křečovitých záchvěvů, jeho čelisti o sebe zacvakaly - a pak zmizel. Na jeho existenci upomínala jen mazlavá zelená kaluž na dlažbě, z níž stoupala pára.
Vlk spokojeně zavrčel, otočil se a zadíval se na Jace a Clary očima, v nichž se stříbrně odrážel měsíční svit. Jace vytáhl zpoza opasku další andělské ostří, máchl jím před sebou a mezi nimi a vlkodlakem ve vzduchu načrtl žhnoucí oblouk.
Vlk zavrčel a na hřbetě se mu zježily chlupy. Clary chytila Jace za paži. "Ne - nedělej to."
"Je to vlkodlak, Clary -"
"Zabil kvůli nám toho démona! Je na naší straně!" Pustila Jace, a než ji stihl zadržet, pomalu se přiblížila k vlkovi s rukama nataženýma před sebou dlaněmi vzhůru. Promluvila tichým, klidným hlasem. "Omlouvám se. Oba se omlouváme. My víme, že nám nechceš ublížit." Pak chvíli tiše stála, ruce stále natažené ve vstřícném gestu, a vlk ji přitom pozoroval prázdnýma očima. "Kdo - kdo jsi?" zeptala se. Ohlédla se přes rameno na Jace a zamračila se. "Nemůžeš tu věc schovat?"
Jace vypadal, jako by se jí chystal velice rázným způsobem sdělit, že prostě nejde jen tak schovat andělské ostří žhnoucí v přítomnosti nebezpečí, než ale mohl něco říci, vlk znovu tiše zavrčel a začal se přeměňovat. Údy se mu protáhly, narovnala se mu páteř a ustoupila mu čelist. Za pouhých pár vteřin před nimi stála dívka - dívka oblečená do volných bílých šatů potřísněných skvrnami a s vlnitými vlasy zapletenými do mnoha copánků. Na krku se jí táhla jizva.
"Kdo jsi?" znechuceně zopakovala po Clary. "Nemůžu uvěřit tomu, že jste mě nepoznali. Rozhodně to není tím, že by všichni vlci vypadali stejně. Ach jo, lidi."
Clary dlouze a s úlevou vydechla. "Maio!"
"Jsem to já. A jako obvykle vám zachraňuju zadek." Usmála se. Všude měla cákance krve a démoního jedu - na vlčím kožichu to nebylo tolik vidět, na její hnědé pokožce však ty černé a rudé šmouhy jasně vystupovaly. Položila si ruku na břicho. "A mimochodem, bylo to dost hnusný. Nemůžu uvěřit, že jsem měla toho démona v puse. Doufám, že na to nejsem alergická."
"Ale co tady vlastně děláš?" chtěla vědět Clary. "Teda jasně že tě hrozně rádi vidíme, ale -"
"Copak vy to nevíte?" Maia nechápavě přeskakovala pohledem z Jace na Clary. "Luke nás sem přivedl."
"Luke?" Clary na ni zmateně zírala. "Luke je… tady?"
Maia přikývla. "Zkontaktoval svoji smečku a pár dalších vlkodlaků, prostě všechny, na koho si vzpomněl, a řekl nám, že musíme přijet do Idrisu. Přiletěli jsme letadlem k hranicím a odtamtud už jsme cestovali po zemi. Některý další smečky se portálem přesunuly přímo do lesa a počkaly tam na nás. Luke říkal, že nefilim budou potřebovat naši pomoc…" Její hlas se vytratil. "Vy jste o tom vůbec nevěděli?"
"Ne," odpověděl Jace, "a pochybuju, že o tom věděl Spolek. S přijímáním pomoci od podsvěťanů mívá trochu problémy."
Maia se narovnala a oči se jí blýskaly hněvem. "Kdyby nebylo nás, už byste byli všichni mrtví. Když jsme sem přišli, město vůbec nikdo nechránil -"
"Nech toho," řekla Clary a šlehla zlobným pohledem po Jaceovi. "Maio, já jsem ti opravdu strašně moc vděčná, žes nás zachránila, a Jace taky, i když je tak paličatej, že by si radši vypíchl oko andělským ostřím, než aby ti poděkoval. A prosím tě, neříkej mi, že doufáš, že to udělá," dodala chvatně, když viděla, jak se Maia tváří, "protože to by nám teď vážně moc nepomohlo. Teď se potřebujeme dostat do domu, kde bydlí Lightwoodovi, a pak musím najít Luka -"
"Lightwoodovi? Myslím, že jsou v Síni Dohod. Všechny tam svoláváme. Aspoň Aleka jsem tam určitě viděla," řekla Maia, "a taky toho čaroděje, toho se špičatejma vlasama. Krasomila."
"Jestli je tam Alek, musí tam být i ostatní." Výraz úlevy na Jaceově tváři vzbudil v Clary touhu mu položit ruku na rameno. Neudělala to. "To byl dobrý nápad, svolat všechny do Síně. Chrání ji další zábrany." Zasunul si zářící andělské ostří za opasek. "Tak pojďte, musíme vyrazit."

Když Clary vstoupila do Síně Dohod, okamžitě ji poznala. Bylo to ono místo, které viděla ve snu, právě tady tančila se Simonem a pak s Jacem.
Na tohle místo jsem se chtěla dostat, když jsem vešla do toho portálu, pomyslela si a prohlížela si přitom bílé stěny a vysoký prosklený strop, přes který viděla noční nebe. Místnost, přestože byla velmi rozlehlá, se jí zdála být o něco menší a omšelejší než ve snu. Uprostřed síně stála známá fontána s mořskou pannou, z níž tryskala voda, působila však poněkud neudržovaně. Na schodech k fontáně se tísnil dav lidí, z nichž mnozí měli obvázané rány. Místnost byla plná lovců stínů, kteří pobíhali sem a tam a občas se zastavili a prohlíželi si tváře kolemjdoucích, jako by doufali, že v nich poznají nějakého známého nebo příbuzného. Podlaha byla zablácená a protkaná stopami krve.
Víc než cokoli jiného však Clary zarazilo ticho, jež v místnosti panovalo. Kdyby to bylo shromáždění po nějaké katastrofě ve světě obyčejných lidí, všichni by křičeli a volali jeden na druhého. V této místnosti se však neozývala téměř ani hláska. Lidé tiše seděli, někteří z nich měli hlavy v dlaních, jiní jen prázdně zírali před sebe. Děti se tiskly ke svým rodičům, žádné z nich však neplakalo.
Když Clary s Jacem a Maiou procházela místností, zaujalo ji ještě něco jiného. U fontány stála skupinka poněkud otrhaných lidí, kteří byli sroceni do nepravidelného kruhu. Stáli trochu stranou od zbytku davu, a když se Maia při pohledu na ně usmála, Clary konečně pochopila proč.
"Moje smečka!" vykřikla Maia. Vyrazila k nim, než se však úplně vzdálila, na chvíli se zastavila a ohlédla se přes rameno na Clary.
"Luke musí být někde tady," zavolala na ni a zmizela ve skupině, která se kolem ní uzavřela. Clary chvíli přemýšlela, co by se asi stalo, kdyby šla za Maiou a přidala se ke kroužku vlkodlaků společně s ní. Uvítali by ji jako Lukovu přítelkyni, nebo by se k ní stavěli podezřívavě, jen jako k dalšímu lovci stínů?
"Nedělej to," řekl Jace, jako by jí četl myšlenky. "To není dobrý -"
Clary však nikdy nezjistila, co není dobré, protože v tu chvíli někdo vykřikl Jaceovo jméno a před nimi se zjevil Alek, udýchaný z toho, jak se usilovně prodíral davem, aby se k nim dostal. Vlasy měl rozcuchané a oblečení od krve, jeho oči však svítily směsicí úlevy a vzteku. Chytil Jace za bundu na prsou. "Co se s tebou stalo?"
Jace se zatvářil uraženě. "Co se stalo se mnou?"
Alek s ním nevybíravě zatřásl. "Říkal jsi, že se jdeš projít! Jaká procházka asi tak může trvat šest hodin?"
"Dlouhá procházka?" navrhl Jace.
"Nejradši bych tě zabil," řekl Alek a pustil Jaceovu bundu. "Dost vážně o tom uvažuju."
"To by ale trochu popíralo důvod, proč se takhle vztekáš, ne?" upozornil ho Jace. Rozhlédl se kolem sebe. "Kde jsou všichni? Isabela a -"
"Isabela a Max jsou se Sebastiánem u Penhallowových," řekl Alek. "Máma s tátou už pro ně šli. A Aline je tady se svými rodiči, ale moc toho nenamluví. Dal jí dost zabrat jeden démon rachab, dole u kanálu. Ale Izzy ji zachránila."
"A Simon?" zeptala se Clary s úzkostí v hlase. "Viděl jsi Simona? Měl přijít s ostatními z Gardu."
Alek zavrtěl hlavou. "Ne, neviděl - ale neviděl jsem ani inkvizitora nebo konzula. Nejspíš bude s jedním z nich. Možná se ukryli někde jinde nebo -" Zarazil se, protože místností proběhl jakýsi šum. Clary viděla, že všichni vlkodlaci zvedli hlavy, podobně jako smečka loveckých psů, když ucítí pach zvěře. Otočila se…
A spatřila unaveného a zakrváceného Luka, jak vchází dvoukřídlými dveřmi do Síně.
Rozběhla se k němu. Zapomněla na to, jak ji mrzelo, že odešel, zapomněla, jak moc se na ni zlobil, že je sem oba dva přivedla, zapomněla na všechno kromě toho, jak ráda ho vidí. Chvíli vypadal překvapeně, když si všiml, že se k němu Clary žene - pak se ale usmál, rozevřel náruč a zvedl ji do vzduchu, jako když byla ještě úplně malá. Byl cítit krví, flanelem a kouřem a Clary krátce zavřela oči a myslela na to, jak se Alek vrhnul k Jaceovi, jakmile ho v Síni uviděl, protože tak se to dělá, když uvidíte někoho blízkého, o koho jste se báli - vrhnete se k němu, držíte se ho a vyprávíte mu, jak moc vás naštval, ale že je to v pořádku, protože ať už vás rozzlobí sebevíc, nepřestává k vám patřit. A to, co řekla Valentýnovi, byla pravda. Luke byl její rodina.
Postavil ji zpátky na zem a trochu přitom zkřivil obličej bolestí. "Opatrně," řekl. "Dole u Slunečného mostu mě seknul do ramene jeden démon." Položil jí ruce na ramena a zkoumavě si prohlížel její tvář. "Ale ty jsi v pořádku, že ano?"
"Tedy tohle je vážně dojemná scéna," ozval se nějaký chladný hlas. "Jen co je pravda."
Clary se otočila, Lukovu ruku stále na rameni. Za ní stál vysoký muž v modrém plášti, který mu při chůzi vířil kolem nohou. Tvář pod kapuci připomínala obličej kamenné sochy. Muž měl vysoké lícní kosti, ostře řezané rysy a mhouřil oči. "Luciáne," řekl a Clary nevěnoval jediný pohled. "Mohl jsem čekat, že za tím budeš stát ty - za touhle invazí."
"Invazí?" zopakoval Luke a náhle se za ním objevila celá jeho vlkodlačí smečka. Přesunuli se na své místo tak rychle a tiše, že to spíš vypadalo, jako by se vyloupli z nicoty. "My jsme tohle město nenapadli, konzule. To Valentýn. My se vám snažíme pomoci."
"Spolek nepotřebuje pomoc," obořil se na něj konzul. "Ne od takových, jako jste vy. Porušujete Zákon už tím, že jste vstoupili do Skleněného Města, ať už zábrany fungují, nebo ne. To přece dobře víš."
"Myslím, že je nad slunce jasné, že Spolek naši pomoc potřebuje. Kdybychom nepřišli právě včas, bylo by vás mrtvých mnohem víc." Luke se rozhlédl po místnosti. Přiblížilo se k nim několik skupinek lovců stínů, zvědavých na to, co se tu děje. Někteří se Lukovi dívali do očí zpříma, jiní před jeho pohledem klopili zrak, jako by se za něco styděli. Nikdo z nich však nevypadal rozzlobeně, všimla si Clary ke svému překvapení. "Udělal jsem to, abych vám dokázal jeden nepopiratelný fakt, Malachiáši."
Malachiáš mluvil chladným hlasem. "A jaký fakt by to měl být?"
"Že nás potřebujete," prohlásil Luke. "Pokud chcete porazit Valentýna, potřebujete naši pomoc. A nejenom pomoc vlkodlaků, ale všech obyvatel podsvěta."
"Co zmůžou podsvěťané proti Valentýnovi?" zeptal se Malachiáš pohrdavě. "Luciáne, vždyť to moc dobře víš. Býval jsi kdysi jedním z nás. Vždy jsme kráčeli vstříc všem nebezpečím a chránili svět před zlem. Sami. Teď postavíme proti Valentýnové moci svoji vlastní sílu. Podsvěťané udělají nejlépe, když se do toho nebudou míchat. My jsme nefilim. Své bitvy si vždy vybojujeme sami."
"To ale není tak úplně pravda, že?" namítl sametový hlas. Patřil Krasomilu Pohromovi v dlouhém třpytivém kabátě, vyzbrojenému řadou kroužků v uších a uličnickým výrazem. Clary ani v nejmenším netušila, odkud se tu vzal. "Už mockrát jste v minulosti využili pomoci čarodějů a také jim za to pěkně zaplatili."
Malachiáš se ušklíbl. "Nevzpomínám si, že by vás Spolek pozval do Skleněného Města, Krasomile Pohromo."
"Taky že nepozval," připustil Krasomil. "Ale vaše zábrany jsou v tahu."
"Vážně?" Z konzulova hlasu odkapával sarkasmus. "To bych si nevšiml."
Krasomil se zatvářil účastně. "Ale to je příšerné. Někdo vám to měl říct." Podíval se na Luka. "Řekněte mu, že jejich zábrany už nefungují."
Luke vypadal rozhořčeně. "Malachiáši, proboha, podsvětané jsou silní. A je nás hodně. Říkám vám, že vám můžeme pomoci."
Konzul zvedl hlas. "A já zase říkám vám, že vaši pomoc nepotřebujeme a ani nechceme!"
"Krasomile," zašeptala Clary, která se nepozorovaně přitočila k čarodějovi. Kolem se shromáždil menší dav lidí, kteří sledovali, jak se Luke hádá s konzulem. Byla si celkem jistá, že nikdo z nich nevěnuje pozornost jí. "Musím s vámi mluvit. Dokud se tady všichni dohadují a nevšímají si nás."
Krasomil na ni vrhl rychlý tázavý pohled, přikývl a odvedl ji pryč. Procházel davem hladce jako otvírák na konzervy. Nikdo z přítomných lovců stínů ani vlkodlaků zřejmě netoužil stát v cestě metr osmdesát vysokému čaroději s kočičíma očima a zuby vyceněnými v šíleném úsměvu. Dovedl ji do klidného kouta. "Tak co se děje?"
"Mám tu knihu." Clary vytáhla svazek z kapsy svého ucouraného kabátu. Na obálce barvy slonové kosti zůstalo pár otisků jejích špinavých prstů. "Byla jsem ve Valentýnově domě. Našla jsem ji v knihovně, jak jste říkal. A -" Odmlčela se, protože si vzpomněla na uvězněného anděla. "To je jedno." Podala mu Bílou knihu. "Tady. Vezměte si ji."
Krasomil jí dlouhými prsty vytrhl knihu z ruky. Listoval stránkami a oči se mu postupně rozšiřovaly. "Tohle je ještě lepší, než se povídá," prohlásil nadšeně. "Nemůžu se dočkat, až se do všech těch kouzel pustím."
"Krasomile!" Claryin pronikavý hlas ho vrátil zpátky na zem. "Nejdřív moje máma. Slíbil jste to."
"A své slovo také dodržím." Čaroděj vážně přikývl.
"Je tu ale ještě něco," dodala s myšlenkou na Simona. "Než odejdete -"
"Clary!" Za zády jí promluvil nějaký udýchaný hlas. Překvapeně se otočila a zjistila, že vedle ní stojí Sebastián. Na sobě měl bojovou zbroj a Clary si pomyslela, že mu padne, docela jako by byl zrozen jen k tomu, aby ji nosil. Všichni ostatní byli zakrvácení a neupravení, Sebastián však byl úplně bez poskvrnky - až na dva šrámy, které se mu táhly po levé tváři, jako by ho poškrábaly něčí pařáty. "Bál jsem se o tebe. Cestou sem jsem se stavoval u Amatis, ale tys tam nebyla a ona říkala, že tě vůbec neviděla -"
"Jsem v pořádku." Clary se podívala ze Sebastiána na Krasomila, který si tiskl k prsům Bílou knihu. Sebastián povytáhl obočí. "A co ty? Tvůj obličej -" Zvedla ruku a dotkla se škrábanců na jeho tváři. Ještě z nich vytékalo malé množství krve.
Sebastián pokrčil rameny a jemně jí ruku odstrčil. "U Pen-hallowových na mě zaútočila démonka. Ale nic mi není. Co se to tady děje?"
"Nic. Jenom jsem mluvila s Kra - Hadriánem," opravila se Clary spěšně, protože si náhle s hrůzou uvědomila, že Sebastián nemá nejmenší tušení, kdo Krasomil ve skutečnosti je.
"S Krahadriánem?" Sebastián udiveně nakrčil čelo. "No dobře." Vrhl zvědavý pohled na Bílou knihu. Clary si přála, aby ji Krasomil někam schoval - držel ji tak, že šel její název vyvedený zlatými písmeny bez potíží přečíst. "Co to je?"
Krasomil ho chvíli zkoumavě pozoroval zamyšlenýma kočičíma očima. "Kniha kouzel," řekl nakonec. "Nic, co by tě mohlo zajímat, lovče stínů."
"Víte, moje tetička knihy kouzel sbírá. Můžu se podívat?" Sebastián natáhl ruku, než ale mohl Krasomil odmítnout, zaslechla Clary, jak někdo volá její jméno, a vzápětí se u nich objevili Jace s Alekem. Ani jeden z nich nevypadal příliš nadšený z toho, že Sebastiána vidí.
"Mám pocit, že jsem ti říkal, ať zůstaneš s Maxem a Isabelou!" zaútočil na něj Alek. "To jsi je tam nechal samotné?"
Sebastiánův pohled se pomalu přesunul z Krasomila na Aleka. "Tvoji rodiče se vrátili domů, jak slíbili," pravil chladně. "Poslali mě napřed, abych vám řekl, že jsou v pořádku, stejně jako Izzy a Max. Už jsou na cestě."
"Výborně," řekl Jace hlasem přetékajícím sarkasmem. "Díky, žes nám tu novinku sdělil, hned jak jsi sem dorazil."
"Když jsem sem dorazil, neviděl jsem vás," bránil se Sebastián. "Viděl jsem Clary."
"Protože jsi ji hledal."
"Protože jsem si s ní potřeboval promluvit. O samotě." Znovu vrhl na Clary pohled, jehož naléhavost ji zarazila. Měla chuť mu říci, aby se na ni takhle nedíval, když je u toho Jace, to by ale znělo nelogicky a šíleně, a kromě toho, možná jí opravdu potřeboval sdělit něco důležitého. "Clary?"
Přikývla. "Tak dobře. Ale jenom na chvilku," souhlasila a všimla si, že se Jaceův výraz změnil. Neušklíbl se, ale obličej mu úplně ztuhl. "Hned se vrátím," dodala, ale Jace se na ni ani nepodíval. Upřeně pozoroval Sebastiána.
Sebastián ji vzal za zápěstí a táhl ji od ostatních směrem k místu, kde byl dav nejhustší. Ohlédla se přes rameno. Všichni se na ni dívali, dokonce i Krasomil. Všimla si, že úplně neznatelně zavrtěl hlavou.
Zapřela se patami. "Sebastiáne. Stůj. Co se stalo? Co mi to potřebuješ říct?"
Otočil se k ní, její zápěstí však nepustil. "Myslel jsem si, že bychom mohli jít ven," řekl. "Abychom měli trochu soukromí -"
"Ne. Já chci zůstat tady," prohlásila a trochu se jí přitom chvěl hlas, jako by si nebyla sama sebou jistá. Ale ona si byla jistá. Vytrhla své zápěstí ze Sebastiánova sevření. "Co se to s tebou děje?"
"Ta kniha," řekl. "Ta kniha, kterou držel Močál, Bílá kniha, nevíš, jak k ní přišel?"
"Tak o tomhle jsi chtěl se mnou mluvit?"
"Je to neobyčejně mocná kniha kouzel," vysvětlil jí Sebastián. "A ten, kdo - víš, už hodně dlouho se po ní shání velká spousta lidí."
Podrážděně si povzdechla. "Tak dobře, Sebastiáne, podívej," řekla. "Tohle není Hadrián Močál. Je to Krasomil Pohroma."
"Tohle je Krasomil Pohroma?" Sebastián se otočil na patě a chvíli zíral na čaroděje. Pak se obrátil zpátky ke Clary a zadíval se na ni vyčítavým pohledem. "A tys to celou dobu věděla, co? Ty přece Pohromu znáš."
"Jo, promiň. Ale on nechtěl, abych ti to řekla. A jedině on mi může pomoct zachránit mámu. Proto jsem mu tu Bílou knihu dala. Je v ní jedno kouzlo, který jí snad pomůže."
V Sebastiánových očích se něco zablýsklo a Clary náhle zaplavil stejný pocit, jaký měla poté, co ji políbil - náhlý dojem, že je něco špatně, jako by udělala krok vpřed a čekala, že její noha spočine na pevné zemi, místo toho ale vkročila do prázdna. Jeho ruka se vymrštila a sevřela jí zápěstí. "Tys dala tu knihu - Bílou knihu - čaroději? Špinavému podsvěťanovi?"
Clary celá ztuhla. "Nemůžu uvěřit tomu, cos právě řekl." Sklopila pohled ke svému zápěstí, kolem kterého se ovíjely Sebastiánovy prsty. "Krasomil je můj přítel."
Sebastián sevření trochu povolil. "Promiň," omluvil se jí. "To jsem neměl říkat. Já jenom - jak dobře toho Krasomila Pohromu znáš?"
"Znám ho líp než tebe," řekla Clary chladně. Ohlédla se k místu, kde nechala Krasomila stát s Jacem a Alekem - a překvapeně sebou trhla. Krasomil byl pryč. Jace s Alekem tam stáli sami a sledovali ji se Sebastiánem. Cítila, jak k ní jako z otevřené trouby sálá žár Jaceova nesouhlasu.
Sebastián sledoval její pohled a oči mu potemněly. "Znáš ho dost dobře na to, abys věděla, kam zmizel s tvojí knížkou?"
"Není to moje knížka," odsekla mu Clary. "A vlastně vůbec nechápu, co je ti do toho. Podívej, jsem ti vděčná, že jsi mi včera pomohl hledat Hadriána Močála, ale teď už mě vážně děsíš. Jdu zpátky k ostatním."
Začala se od něj odvracet, on však rychle vyrazil a zastoupil jí cestu. "Je mi to líto. Neměl jsem to říkat. Jde jenom o to… Je za tím víc věcí, než tušíš."
"Tak mi to vysvětli."
"Pojď se mnou ven. Všechno ti řeknu." Mluvil úzkostlivým, znepokojeným tónem. "Clary, prosím tě."
Zavrtěla hlavou. "Musím zůstat tady. Musím počkat na Simona." Byla to částečně pravda, částečně ale jen výmluva. "Alek říkal, že sem přivedou všechny vězně -"
Sebastián ale vrtěl hlavou. "Clary, on ti to nikdo neřekl? Všechny vězně tam nechali. Slyšel jsem Malachiáše, jak to říká. Město bylo napadeno a Gard evakuovali, ale vězně ven nepustili. Malachiáš tvrdil, že byli stejně všichni spolčení s Valentýnem. Že neexistuje žádný způsob, jak je pustit ven a neohrozit přitom město."
Clary se najednou zdálo, že se všechno zastřelo mlžným závojem. Zatočila se jí hlava a udělalo se jí mdlo. "To nemůže být pravda."
"Je to pravda," ujistil ji Sebastián. "Přísahám, že je to pravda." Jeho prsty se znovu pevně sevřely kolem Claryina zápěstí. Zapotácela se. "Dovedu tě tam. Nahoru do Gardu. Pomůžu ti ho dostat ven. Ale musíš mi slíbit, že -"
"Nemusí ti slibovat vůbec nic," přerušil ho Jace. "Pusť ji, Sebastiáne."
Sebastián polekaně pustil Claryino zápěstí. Vytrhla se mu a otočila se k Jaceovi a Alekovi, kteří se oba mračili. Jaceova ruka lehce spočívala na rukojeti andělského ostří u jeho pasu.
"Clary si může dělat, co se jí zachce," řekl Sebastián. Nemračil se, ale v očích měl jakýsi podivně upřený pohled, který byl ještě horší. "A právě teď chce jít se mnou zachránit svého přítele. Přítele, kterého jste vy nechali zavřít do vězení."
Při těch slovech Alek zbledl, Jace ale jen zavrtěl hlavou. "Nemám tě rád," řekl zamyšleně. "Já vím, Sebastiáne, že všichni ostatní tě zbožňují, ale já ne. Možná je to tím, že se tak moc snažíš všem se zalíbit. Můžeš si myslet, že jsem protivný parchant. Ale nemám tě rád a nelíbí se mi, jak jsi držel moji sestru. Jestli chce jít nahoru do Gardu hledat Simona, nikdo jí v tom nebude bránit. Ale půjde s námi. Ne s tebou."
Sebastiánův upřený pohled se nezměnil. "Myslím, že to by si měla rozhodnout sama," řekl. "Ne?"
Oba se otočili ke Clary. Dívala se někam za ně, na Luka, který se ještě stále dohadoval s Malachiášem.
"Chci jít se svým bratrem," řekla.
V Sebastiánových očích se něco zablesklo, něco se v nich objevilo, avšak zmizelo to dřív, než to Clary stihla prozkoumat. Na zátylku ji zamrazilo, jako by se jí dotkla studená ruka. "Jak si přeješ," řekl a ustoupil stranou.

Jako první se pohnul Alek. Postrčil před sebou Jace a pobídl ho k chůzi. Cestou ke dveřím si uvědomila, že ji bolí zápěstí - svědělo ji, jako by ji tam něco spálilo. Sklopila k němu oči a čekala, že v místě, kde ji Sebastián držel, uvidí nějakou modřinku, ale nic tam nebylo. Jen na rukávu, kterým se asi dotkla škrábance na jeho tváři, si všimla flíčku od krve. Zamračila se. Stáhla si rukáv přes pálící zápěstí a popoběhla, aby dohnala ostatní.

10. Kapitola - Hvězdy svítí ve tmě 2/2

7. srpna 2013 v 17:53 | Cassandra Clare |  City of Glass (The Mortal Instruments 3)
Samuel se odmlčel už před několika hodinami, Simon byl však stále ještě vzhůru a očima, které se odmítaly zavřít, zíral do tmy. Vtom uslyšel křik.
Prudce zvedl hlavu. Stísněně se rozhlédl kolem sebe - že by se mu ten zvuk jen zdál? Nastražil uši, avšak navzdory své nově nabyté citlivosti vůbec nic neslyšel. Už se chystal znovu si lehnout, když se křik ozval znovu. Zapichoval se mu do uší jako jehly. Znělo to, jako by ten hluk přicházel z nějakého místa vně Gardu.
Postavil se na posteli a podíval se z okna. Před ním se do dálky táhl zelený trávník a město v dálce vydávalo mdlou záři. Přimhouřil oči. Na světle přicházejícím z města bylo něco divného, něco… zvláštního. Bylo slabší, než jak si je pamatoval - a tmavými ulicemi sem a tam pobíhaly nějaké tečky podobné rozžhaveným špičkám zápalek. Nad věže stoupal bledý mrak a vzduch byl naplněn štiplavým pachem dýmu.
"Samueli." Simon si uvědomoval, jak vyděšeně zní jeho hlas. "Něco se děje."
Slyšel, jak se rozletěly nějaké dveře, a pak se chodbami rozlehla ozvěna běžících nohou. Nějaké hlasy chraptivě křičely. Simon přitiskl obličej na mříže a vzápětí po trávníku za oknem přeběhlo několik párů těžkých bot, od nichž odlétávaly drobné kamínky. Lovci stínů na sebe cestou od Gardu směrem k městu pokřikovali. "Prorazili zábrany! Prorazili zábrany!"
"Nesmíme opustit Gard!"
"Na Gardu nezáleží! Tam dole jsou naše děti!" Hlasy už začínaly slábnout. Simon se odtrhl od okna a prudce oddechoval. "Samueli! Zábrany -"
"Já vím. Slyšel jsem," promluvil z druhé strany stěny Samuelův hlas. Nezněl vyděšeně, ale odevzdaně, snad i trochu vítězoslavně, protože měl jeho majitel pravdu. "Valentýn zaútočil na město v průběhu zasedání Spolku. Chytrý plán."
"Ale Gard - je to přece pevnost. Proč nezůstanou tady nahoře?"
"Slyšel jsi je. Protože všechny děti jsou ve městě. Děti a staří rodiče - přece je tam dole nemůžou jen tak nechat."
Lightwoodovi. Simon pomyslel na Jace a pak se mu před očima s děsivou jasností vybavil Isabelin malý bledý obličej pod hřívou tmavých vlasů, její odhodlání a bojovnost, dětinská X a O na vzkazu, který mu napsala. "Ale tys jim to říkal - říkal jsi Spolku, co se stane. Proč ti nevěřili?"
"Protože zábrany jsou pro ně něco jako náboženství. Nevěřit v sílu zábran by znamenalo nevěřit, že jsou jedineční, vyvolení a že je ochraňuje Anděl. To už by si pak klidně mohli myslet, že jsou jen obyčejní lidé."
Simon se znovu přitiskl k oknu, kouř už ale mezitím zhoustnul a vytvořil světle šedou clonu. Zvenku už se neozývalo žádné volání. Z dálky byl slyšet křik, ale jen velice slabě. "Myslím, že město hoří."
"Ne." Samuelův hlas byl úplně klidný. "Řekl bych, že to hoří Gard. Pravděpodobně démoni oheň. Valentýn by se samozřejmě pokusil Gard zničit, kdyby to bylo jen trochu možné."
"Ale -" Simonovi se pletl jazyk. "Ale někdo sem přijde a pustí nás ven, ne? Konzul nebo - nebo Aldertree. Přece nás tady dole nemůžou nechat umřít."
"Ty jsi podsvěťan," vyvedl ho Samuel z omylu. "A já jsem zrádce. Vážně si myslíš, že s námi mají v úmyslu provést něco jiného?"

"Isabelo! Isabelo!"
Alek ji držel za ramena a třásl jí. Isabela pomalu zvedla hlavu. Bledá tvář jejího bratra vystupovala z temnoty za ním. Za pravým ramenem mu vyčníval zahnutý kus dřeva - měl na zádech připevněný svůj luk, ten stejný luk, kterým Simon zabil vyššího démona Abaddona. Nevzpomínala si, že by Aleka viděla přicházet nebo že by ho vůbec zahlédla někde na ulici. Bylo to, jako by se před ní náhle zjevil jako duch.
"Aleku." Slova z ní vycházela jen pomalu a nejisté. "Aleku, přestaň. Jsem v pořádku."
Odtáhla se od něj.
"Nevypadala jsi v pořádku." Alek zvedl pohled a mezi zuby procedil nějakou nadávku. "Musíme zmizet z ulice. Kde je Aline?"
Isabela zamrkala. V dohledu nebyli žádní démoni. Na schodech domu naproti nim seděla nějaká žena a hlasitě, pronikavě, přerývaně naříkala. Na ulici stále ještě leželo tělo starého muže a všude se vznášel démoni pach. "Aline - jeden z těch démonů se ji pokusil - pokusil se ji -" Na chvíli zadržela dech. Byla přece Isabela Lightwoodová. Nepropadala hysterickým záchvatům, ať už k nim měla jakkoli pádný důvod. "Zabily jsme ho, ale ona pak utekla. Snažila jsem se ji dohnat, ale byla moc rychlá." Vzhlédla ke svému bratrovi. "Démoni ve městě," řekla. "Jak je tohle možný?"
"To netuším." Alek zavrtěl hlavou. "Museli zlikvidovat zábrany. Když jsem vyšel z domu, bylo tam čtyři nebo pět oniů. Jednoho jsem dostal, když číhal za keřem. Ostatní utekli, ale mohli by se vrátit. Tak pojď. Vrátíme se dovnitř."
Žena sedící na schodech stále ještě vzlykala a její vzlyky se nesly za nimi, když prchali do domu Penhallowových. Na ulici už nebyli žádní démoni, ze stínů v postranních tmavých uličkách se však ozývaly výbuchy, výkřiky a ozvěny běžících kroků. Když stoupali po schodech před domem, Isabela se ohlédla přes rameno právě včas, aby zahlédla, jak z neosvětleného průchodu mezi dvěma domy vyšlehlo dlouhé vlnící se chapadlo a zmocnilo se plačící ženy. Její vzlyky se změnily v křik. Isabela se chtěla otočit, Alek ji však už chytil za paži a postrčil ji před sebou dovnitř. Zabouchnul a zamknul za nimi vchodové dveře. V domě bylo šero. "Zhasnul jsem světla. Nerad bych, aby přilákala nějaké démony," vysvětlil Alek a dostrkal Isabelu do obývacího pokoje.
Na zemi u schodiště seděl Max a objímal si kolena. Sebastián stál u okna a přitloukal přes prázdný rám dřevěná polena, která vzal z krbu. "Tak," řekl, o krok ustoupil a položil kladivo na polici s knihami. "To by mělo nějakou chvíli vydržet."
Isabela klesla na podlahu vedle Maxe a pohladila ho po vlasech. "Jsi v pořádku?"
"Ne." Měl vykulené, vystrašené oči. "Chtěl jsem se podívat z okna, ale Sebastián mi poručil, abych se držel u země."
"Sebastián měl pravdu," řekl Alek. "Venku na ulici byli démoni."
"A jsou tam pořád?"
"Ne, ale ve městě ještě nějací budou. Musíme vymyslet, co uděláme teď."
Sebastián se mračil. "Kde je Aline?"
"Utekla," vysvětlila mu Isabela. "Byla to moje chyba. Měla jsem -"
"Nebyla to tvoje chyba. Kdyby nebylo tebe, už by byla mrtvá," sdělil jí Alek úsečně. "Podívej, nemáme čas se tu z něčeho obviňovat. Já půjdu hledat Aline. Chci, abyste tu vy tři zůstali. Isabelo, postarej se o Maxe. Sebastiáne, ty zajisti celý dům."
Isabela se rozhořčeně ohradila. "Nechci, abys tam venku pobíhal sám! Vezmi mě s sebou."
"Jsem tu jediný dospělý. Co řeknu, to platí." Alekův hlas zněl vyrovnaně. "Je dost pravděpodobné, že se rodiče každou chvíli vrátí z Gardu. Čím víc nás tady bude, tím lépe. Tam venku bychom se snadno mohli navzájem ztratit. A to nechci riskovat, Isabelo." Jeho pohled se přesunul na Sebastiána. "Rozumíme si?"
Sebastián už vytáhl svoji stélu. "Zabezpečím dům pomocí znamení."
"Díky." Alek už byl v půlce cesty ke dveřím. Otočil se a podíval se na Isabelu. Na zlomek vteřiny se mu zadívala do očí. Pak byl pryč.
"Isabelo." Byl to Max, který tiše promluvil svým tenkým hláskem. "Teče ti krev ze zápěstí."
Isabela se podívala dolů. Vůbec si nevzpomínala, že by si poranila zápěstí, ale Max měl pravdu. Krev jí už potřísnila rukáv bílé bundy. Vstala. "Jdu si pro stélu. Hned se vrátím a pomůžu ti s těmi runami, Sebastiáne."
Přikývl. "Přivítám pomocnou ruku. Nejsem zrovna specialista na runy."
Isabela se vydala nahoru a ani se Sebastiána nezeptala, na co je tedy specialista. Připadala si nesmírně vyčerpaná a zoufale potřebovala znamení, které by jí dodalo energii. V nejhorším případě si je mohla nanést sama, i když Alekovi a Jaceovi šel tento typ znamení vždy lépe.
Jakmile se ocitla ve svém pokoji, prohrabala se ve věcech a našla svoji stélu a ještě pár zbraní. Když si zastrkovala do vysokých bot andělská ostří, myslela na Aleka a na pohled, který si vyměnili, než vyšel ze dveří. Nebylo to poprvé, kdy viděla svého bratra odcházet a věděla přitom, že už ho možná nikdy neuvidí. Tuto možnost teď i kdykoli předtím chápala jako samozřejmou součást svého života. Teprve když poznala Clary a Simona, uvědomila si, že pro většinu obyčejných lidí to vůbec tak samozřejmé není. Nežili v ustavičném kontaktu se smrtí, která by jim studeně dýchala za krk i v ty nejnormálnější dny. Na civily se vždy dívala s pohrdáním, stejně jako ostatní lovci stínů - myslela si, že jsou změkčilí, hloupí a ve své samolibosti tupí jako ovce. Teď se však zamyslela nad tím, jestli všechna ta nenávist nepramení jen z toho, že jim závidí. Je to nejspíš docela příjemné, nemuset přemýšlet nad tím, že kdykoli někdo z vašich blízkých vyjde ze dveří, už se možná nikdy nevrátí.
Když se stélou v ruce scházela po schodišti, uvědomila si, že tu něco nehraje. Obývací pokoj byl prázdný a Maxe se Sebastiánem nebylo nikde vidět. Na jednom z polen, jimiž Sebastián zakryl rozbité okno, spatřila napůl dokončené ochranné znamení. Kladivo, kterým zatloukal hřebíky, bylo pryč.
Píchlo ji u srdce. "Maxi!" zavolala a otáčela se přitom na místě. "Sebastiáne! Kde jste?"
Z kuchyně jí odpověděl Sebastiánův hlas. "Isabelo, tady!"
Zaplavila ji úleva. "Sebastiáne, tohle vážně není vtipný," řekla a vešla do kuchyně. "Myslela jsem si, že jste -"
Nechala za sebou zabouchnout dveře. V kuchyni byla tma, ještě větší než v obývacím pokoji. Snažila se ve tmě zahlédnout Sebastiána s Maxem, ale neviděla nic než stíny.
"Sebastiáne?" Do hlasu se jí vkradla nejistota. "Sebastiáne, co tady provádíš? Kde je Max?"
"Isabelo." Zdálo se jí, že spatřila nějaký pohyb, tmavý stín na světlejším pozadí. Jeho hlas byl mírný, vlídný, téměř půvabný. Předtím si vůbec neuvědomila, jaký má Sebastián krásný hlas. "Isabelo, je mi to líto."
"Sebastiáne, chováš se divně. Nech toho."
"Je mi líto, že to musíš být ty," řekl. "Víš, měl jsem tě z nich ze všech nejradši."
"Sebastiáne -"
"Zdálo se mi," pokračoval tím stejným tichým hlasem, "že jsi mi z nich ze všech nejpodobnější."
Jeho ruka svírající kladivo se spustila dolů.

Alek pobíhal sem a tam ulicemi osvětlenými září ohně a znovu a znovu volal Aline. Když opustil okolí Knížecí ulice a dostal se do středu města, zrychlil se mu tep. Ulice vypadaly, jako by náhle ožila některá z Boschových maleb, byly plné bizarních, strašidelných stvoření a výjevů krutého násilí. Aleka bez povšimnutí míjeli vyděšení cizí lidé, kteří někam s křikem uháněli bez jakéhokoli zjevného cíle. Vzduch páchl kouřem a démony. Některé domy byly v plamenech, jiné měly vytlučená okna. Na dlažbě se třpytilo rozbité sklo. Když přišel blíž k jedné budově, zjistil, že to, co považoval za skvrnu barvy na omítce, byl obrovský cákanec čerstvé krve. Na místě se otočil a rozhlédl, neviděl však nic, co by skvrnu vysvětlovalo. I přesto raději zmizel, jak nejrychleji to šlo.
Alek si jako jediný z Lightwoodových dětí Alicante pamatoval. Byl sice ještě batole, když odsud odjeli, v paměti si však z té doby odnesl matné vzpomínky na lesklé věže, zimní ulice plné sněhu, obchody a domy ozdobené řetězy z čarodějného světla, šplouchající vodu ve fontáně s mořskou pannou v Síni. Při pomyšlení na Alicante vždy pocítil zvláštní píchnutí u srdce, jakousi bolestnou naději, že se jeho rodina jednou vrátí na místo, kam patří. Když viděl město ve stavu, v jakém se nacházelo nyní, bylo to, jako by na světě náhle pohasla veškerá radost. Zahnul do širší ulice, jedné z těch, které vedly dolů k Síni Dohod, a všiml si, že se jedním průchodem plíží smečka syčících a kvílících démonů bélialů. Něco táhli za sebou - něco, co se na dlažbě křečovitě svíjelo. Vyrazil po ulici směrem k nim, démoni však už byli pryč. U paty kamenného sloupu leželo zhroucené, bezvládné tělo, zpod kterého vytékala klikatá stružka krve. Alek poklekl, aby tělo otočil na záda, a pod podrážkami těžkých bot mu zaskřípalo rozbité sklo. Vrhl jediný pohled na fialový, zkroucený obličej a pak se otřásl a odvrátil tvář, vděčný, že to nebyl nikdo, koho zná.
Uslyšel nějaký hluk a rychle vyskočil. Ten zápach ucítil ještě dříve, než zahlédl jeho zdroj - jakýsi obrovský, nahrbený stín, který se k němu plížil z druhého konce ulice. Nějaký vyšší démon? Alek nehodlal čekat a zjišťovat to. Rozběhl se k jednomu z vysokých domů a vyhoupl se na parapet okna, ve kterém někdo rozbil sklo, takže se vysypalo dovnitř. O pár minut později už přelézal okraj střechy. Bolely ho ruce a měl poškrábaná kolena. Vstal, ometl si z rukou zbytky omítky a rozhlédl se po Alicante.
Zničené démoni věže zaplavovaly mdlou, mrtvolnou září ulice města, v nichž se ve stínech mezi budovami plazili, plížili a hemžili nejrůznější tvorové, podobní švábům cupitajícím po podlaze ztemnělého bytu. Vzduchem se nesl nářek a křik, jména volaná do větru - a byl slyšet také řev démonů, bojovný, vítězoslavný jekot, který se bolestivě zarýval do lidských uší. Nad kamenné domy stoupal dým a tvořil nad městem příkrov objímající věže Síně Dohod. Když se Alek podíval nahoru ke Gardu, zjistil, že se po cestě z kopce valí proud lovců stínů, osvětlený čarodějnými světly, která všichni třímali v rukou. Spolek se připravoval na bitvu.
Popošel k okraji střechy. Budovy tu byly natěsnané jedna na druhé a téměř se navzájem dotýkaly okapy. Bylo snadné přeskočit na vedlejší střechu a z ní pak zase na další. Lehce přebíhal po střechách a na jejich okrajích přeskakoval úzké škvíry, které je dělily od sousedních domů. Bylo příjemné cítit v obličeji studený vítr, který rozháněl démoní zápach.
Po několika minutách běhu si uvědomil dvě věci: zaprvé, že běží k bílým věžím Síně Dohod, a zadruhé, že na náměstíčku v dálce před sebou něco vidí, něco, co vypadalo jako gejzír stoupajících jisker - ty jiskry však měly tmavě modrou barvu jako plamen plynového hořáku. Takové modré jiskry už Alek předtím viděl. Chvíli jen nevěřícně zíral a pak se znovu rozběhl.
Střecha, která byla náměstíčku nejblíže, byla zvlášť příkrá. Alek se po ní spustil a zapíral se přitom podrážkami o uvolněné šindele. Opatrně se naklonil přes okraj a podíval se dolů.
Pod ním se rozkládalo Studniční náměstí. Alekovi částečně zakrývala výhled tlustá kovová tyč čnící ze zdi asi v polovině výšky domu. Byl na ní zavěšen dřevěný vývěsní štít, který se houpal ve větru. Náměstí se jen hemžilo démony iblísi - měli téměř lidské postavy, jejich těla se však zdála plná vířícího černého dýmu. Každému z nich v hlavě žhnuly dvě žluté oči. Postavili se do řady vedle sebe a teď zvolna postupovali proti osamělému muži ve vlajícím šedém kabátě a tlačili ho ke zdi. Alek na tu scénu zíral s otevřenou pusou. Všechno na tom muži mu bylo povědomé - křivka jeho úzkých zad, divoký chomáč tmavých vlasů a jiskřičky, které mu odletovaly od konečků prstů jako modré světlušky.
Krasomil. Čaroděj po útočnících vrhal kopí modrého ohně. Jedno zasáhlo přibližujícího se démona do prsou. Zasyčelo to, jako když se do plamenů vylije vědro vody, netvor se zachvěl a rozprsknul se v mračnu popela. Jeho místo okamžitě zaujali další - iblísové nepatřili v řadách démonů mezi nejchytřejší - a Krasomil jejich směrem vrhnul další sadu ohnivých kopí. Někteří iblísové byli zasaženi, avšak jednomu z nich, který byl zřejmě o něco mazanější než ostatní, se podařilo proklouznout kolem Krasomila a teď znovu nabýval tvaru za ním, připravený zaútočit…
Alek se ani chvíli nerozmýšlel. Přehoupnul se přes okraj střechy a vrhnul se dolů. Pevně se zachytil kovové tyče, opsal kolem ní oblouk, který zpomalil jeho pád, pak se pustil a lehce dopadl na zem. Překvapený démon se k němu otočil a jeho žluté oči zasvítily jako ohnivé drahokamy. Alek si na okamžik pomyslel, že kdyby byl na jeho místě Jace, určitě by stačil říct něco vtipného - potom však vytáhl andělské ostří a ťal démona. Ten zaječel a opustil tuto dimenzi takovou rychlostí, že se na Aleka snesla jemná sprška popela.
"Aleku?" Krasomil na něj zíral. Už se mu podařilo zbavit se ostatních iblísů, takže až na ně dva bylo náměstí prázdné. "Ale -vždyť tys mi právě zachránil život!"
Alek věděl, že by měl říct něco jako "no samozřejmě, jsem lovec stínů a tohle my přece děláme" nebo "je to moje práce". Jace by něco takového určitě řekl. Jace měl vždy po ruce nějakou příhodnou průpovídku. Slova, která však Alekovi nakonec vyšla z úst, byla úplně jiná - a i jeho vlastním uším zněla malicherně. "Nikdy jsi mi nezavolal zpátky," řekl. "Tolikrát jsem ti volal, a ty ses mi nikdy neozval."
Krasomil se na Aleka podíval, jako by se pomátl. "O vaše město se bojuje," připomněl mu. "Zábrany nefungují a ulice jsou plné démonů. A tebe teď zajímá, proč jsem ti nezavolal?!"
Alek umíněně zatnul zuby. "Chci jenom vědět, proč jsi mi nezavolal zpátky."
Krasomil vyhodil ruce do vzduchu, aby dal průchod své zlosti. Alek si se zájmem povšiml, že mu při tom gestu z konečků prstů vylétlo pár jisker, jako když se dostanou na svobodu světlušky polapené ve sklenici. "Ty jsi ale idiot."
"Tak proto jsi mi nezavolal? Protože jsem idiot?"
"Ne." Krasomil udělal pár kroků směrem k němu. "Nezavolal jsem ti, protože už mě nebaví, jak se mi vždycky ozveš, jen když něco potřebuješ. Nebaví mě dívat se, jak jsi zamilovaný do někoho jiného - a shodou okolností do někoho, kdo k tobě nikdy nebude cítit to samé. Nikdy k tobě nebude cítit to, co já."
"Chceš tím říct, že mě miluješ?"
"Ty jeden hloupoučký lovče stínů," povzdechl si Krasomil trpělivě. "A proč bych tu asi jinak byl? Proč bych jinak trávil posledních pár týdnů léčením tvých natvrdlých kamarádů pokaždé, když se jim něco stalo? A dostával vás ze všech těch šlamastyk, do kterých jste se zapletli vlastní pitomostí? A to ani nemluvím o tom, že jsem vám pomohl vyhrát bitvu proti Valentýnovi. A to všechno úplně zadarmo!"
"Takhle jsem se na to nikdy nedíval," připustil Alek.
"Jistěže ne. Protože jsi úplně slepý." Krasomilovy kočičí oči se třpytily hněvem. "Je mi sedm set let, Alexandře. Už poznám, kdy něco nemá cenu. Vždyť ty ani nechceš svým rodičům přiznat, že mezi námi něco je."
Alek na něj zíral. "Myslel jsem, že je ti tak tři sta let! Takže tobě je sedm set?"
"No, vlastně osm set," opravil se Krasomil. "Ale nevypadám na to. Každopádně, něco ti tu uniká. Uniká ti -"
Alek se však už nedozvěděl, co mu uniká, protože se v tu chvíli na náměstí nahrnul další tucet iblísů. Poklesla mu čelist. "A do háje."
Krasomil se otočil směrem, kterým se díval Alek. Démoni už se kolem nich šikovali do půlkruhu a jejich žluté oči se do nich vpalovaly. "Skvělý způsob, jak změnit téma."
"Něco ti řeknu." Alek si sáhl k opasku pro druhé andělské ostří. "Jestli tohle přežijeme, slibuju ti, že tě představím celé svoji rodině."
Krasomil pozvedl ruce a z prstů mu vyšlehly azurové plamínky. Ozářily jeho úsměv ostrým modrým světlem. "To beru."



10. Kapitola - Hvězdy svítí ve tmě 1/2

7. srpna 2013 v 17:50 | Cassandra Clare |  City of Glass (The Mortal Instruments 3)
Část druhá

Hvězdy svítí temně



Antonio: Vy nechcete již déle zůstati? A také nechcete, abych šel s vámi?
Sebastian: Odpusťte, nechci. Mé hvězdy svítí temně nade mnou; mé sudby nepřízeň by zkalila snad vaši. A prosím tedy, jen mi dovolte, bych snášel svoje protivenství sám. Zlou by to bylo odměnou za vaši lásku, kdybych některé chtěl na vás vložiti.[1]

William Shakespeare, Večer tříkrálový

10
OHEŇ A MEČ

"Je dost pozdě," poznamenala Isabela, když netrpělivě zatahovala krajkovou záclonu u vysokého okna v obývacím pokoji. "Už by měl být zpátky."
"Buď přece rozumná, Isabelo," napomenul ji Alek povýšeným tónem staršího sourozence, který zjevně naznačoval, že zatímco ona, Isabela, občas propadá záchvatům hysterie, on, Alek, je za všech okolností naprosto klidný. I jeho poloha - rozvaloval se v jednom z naducaných křesel u krbu, jako by ho na celém světě vůbec nic netrápilo - měla zřejmě dávat najevo, že není ani trochu znepokojený. "Jace tohle dělá, když je nervózní, prostě zmizí a potlouká se někde venku. Říkal, že se jde projít. Vrátí se."
Isabela si povzdechla. Téměř si přála, aby tu byli její rodiče, ti se však stále ještě nevrátili z Gardu. Ať už tam Spolek rokoval o čemkoli, shromáždění Rady se protahovalo do opravdu pozdních hodin. "Ale on zná jenom New York. V Alicante se může ztratit -"
"Nejspíš se tady vyzná líp než ty." Aline seděla na pohovce a četla knihu vázanou v tmavě rudé kůži. Černé vlasy měla stažené dozadu do francouzského copu a upírala pohled do svazku rozevřeného na klíně. Isabela na čtení nikdy moc nebyla a odjakživa ostatním záviděla schopnost nechat se zcela pohltit knihou. Ještě před pár týdny by Aline záviděla spoustu věcí - například to, že je malá a křehká, nevypadá jako královna Amazonek a v botách na podpatcích nepřevyšuje většinu chlapců, které potká. Zcela nedávno si však Isabela uvědomila, že jiným dívkám nemusí vždy jen závidět, vyhýbat se jim nebo je nesnášet. "Žil tady až do deseti let. Vy jste tu přece byli jen párkrát."
Isabela zamračeně zvedla ruku ke krku. Přívěsek, který měla pověšený na řetízku, se znenadání zachvěl - normálně se ale chvěl jen v přítomnosti démonů. A teď přece byli v Alicante. Sem se démoni nemohli v žádném případě dostat. Možná byl přívěsek rozbitý. "Stejně si nemyslím, že se potlouká někde venku. Přijde mi, že je docela jasný, kam šel," prohlásila Isabela.
Alek se na ni podíval. "Myslíš, že šel navštívit Clary?"
"Jaceova sestra je ještě tady? Myslela jsem, že se měla vrátit do New Yorku." Aline zavřela knihu. "A kde vlastně bydlí?"
Isabela pokrčila rameny. "Zeptej se jeho," řekla a loupla očima po Sebastiánovi.
Sebastián si hověl na gauči naproti Aline. V ruce také držel knihu, nad kterou skláněl svou černovlasou hlavu. Zvedl pohled, jako by cítil, že na něj Isabela zírá.
"Mluvíte o mně?" zeptal se vlídně. Isabela si rozmrzele pomyslela, že na Sebastiánovi je vlastně všechno takové vlídné. Ze začátku ji zaujal jeho vzhled, ty ostře řezané lícní kosti a bezedné černé oči, ale teď už jí jeho přívětivé a chápavé chování začínalo lézt na nervy. Neměla ráda chlapce, kteří vypadali, že se nikdy kvůli ničemu nerozzlobí. V Isabelině světě se vztek rovnal vášni, která zase znamenala dobrou zábavu.
"Co to čteš?" zeptala se příkřeji, než zamýšlela. "To je jeden z těch Maxových komiksů?"
"Přesně tak." Sebastián se podíval na výtisk Andělské svatyně, který poněkud vratce spočíval na opěrce pohovky. "Líbí se mi ty obrázky."
Isabela si rozhořčeně povzdechla. Alek po ní šlehl pohledem a pak řekl: "Sebastiáne, jak jsi dneska… Ví Jace, kam jsi šel?"
"Myslíš to, že jsem byl venku s Clary?" Sebastiána to zjevně pobavilo. "To přece není žádné tajemství. Klidně bych to Jaceovi řekl, kdybych ho od té doby viděl."
"Nechápu, proč by ho to mělo zajímat," prohlásila Aline podrážděně a odložila knihu. "Sebastián přece neudělal nic špatně. No a co, že chtěl Clarisse trochu ukázat Idris, než se vrátí domů? Jace by měl být rád, že tady jeho sestra nemusí jen tak posedávat a nudit se."
"On… snaží se ji chránit a občas to přehání," řekl Alek po krátkém zaváhání.
Aline se zamračila. "Měl by toho nechat. Taková přehnaná ochrana jí nemůže v ničem prospět. Když si vzpomenu, jak se tvářila, když nás překvapila v knihovně, jako by nikdy předtím neviděla dva lidi, jak se líbají. A kdo ví, možná neviděla."
"Ale viděla," odsekla Isabela a v hlavě jí vytanula vzpomínka na to, jak Jace políbil Clary u Zakletého dvora. Nebylo to něco, o čem by přemýšlela ráda - Isabelu nikdy moc nebavilo babrat se ve vlastním trápení, natožpak v cizím. "O to tady nejde."
"A o co tedy jde?" Sebastián se narovnal a odhrnul si z očí pramen černých vlasů. Isabela v jeho dlani něco zahlédla - rudou čáru, snad jizvu. "O to, že mě prostě nesnáší? Protože vážně nechápu, proč vždycky, když -"
"To je moje knížka." Sebastiánovi skočil do řeči tenký hlásek. Byl to Max, který stál ve dveřích do obývacího pokoje. Na sobě měl šedé pyžamo a hnědé vlasy měl rozcuchané, jako by se právě probudil. Nasupeně se díval na svazek mangy, který ležel na pohovce vedle Sebastiána.
"Co, tohle?" Sebastián před sebe natáhl ruku s výtiskem Andělské svatyně. "Tady ji máš, prcku."
Max rázně přešel místnost a vytrhl mu knihu z ruky. Zaškaredil se na Sebastiána. "Neříkej mi prcku."
Sebastián se zasmál a vstal. "Dám si trochu kávy," řekl a zamířil do kuchyně. Ve dveřích se zastavil a otočil se. "Nechcete někdo něco?"
Ozvalo se sborové odmítnutí. Sebastián pokrčil rameny a zmizel v kuchyni. Dveře se za ním zabouchly.
"Maxi," napomenula Isabela bratra. "Chovej se slušně."
"Nemám rád, když mi někdo sahá na věci." Max si oběma rukama přitiskl komiks k hrudi.
"Nebuď jako malej, Maxi. Vždyť si to jenom půjčil." Isabelin hlas vyzněl zlostněji, než měla v úmyslu. Pořád se ještě bála o Jace a moc dobře si uvědomovala, že si ten strach vybíjí na mladším bratrovi. "Stejně už bys měl být v posteli. Je pozdě."
"Z kopce jsem slyšel rámus. Probudilo mě to." Max zamrkal. Bez brýlí všude kolem sebe viděl jen nejasné šmouhy. "Isabelo…?"
To oslovení znělo spíš jako otázka, což upoutalo Isabelinu pozornost. Odvrátila se od okna. "Co je?"
"Je normální, když lidi šplhají na démoni věže? Jenom tak?"
Aline zvedla hlavu. "Šplhají na démoni věže?" Zasmála se. "Ne tohle vážně nikdo nedělá. Zaprvé je to naprosto nelegální a zadruhé proč by to kdo dělal?"
Isabela si pomyslela, že Aline zřejmě nemá příliš bujnou představivost. To ona by dokázala přijít na spoustu důvodů, proč by mohl někdo chtít šplhat na démoní věže, i kdyby to bylo jen proto, aby mohl na chodce pod sebou plivat žvýkačky.
Max se mračil. "Ale někdo tam šplhal. Vím, že jsem viděl -"
"Ať už jsi viděl cokoli, nejspíš se ti to jenom zdálo," odbyla ho Isabela.
Maxův obličejík se svraštil. Alek, který vytušil, že výbuch pláče na sebe nedá dlouho čekat, k němu natáhl ruku. "Pojď sem, Maxi," řekl láskyplně. "Uložím tě zpátky do postele."
"Všichni bychom měli jít do postele," prohlásila Aline a vstala. Přešla k oknu, postavila se vedle Isabely a úplně zatáhla záclony. "Už je skoro půlnoc. Kdo ví, kdy se rodiče ze shromáždění Rady vrátí? Nemá cenu na ně čekat -"
Přívěsek na Isabelině hrudi se znovu prudce zachvěl - a pak se okno, u něhož stála Aline, roztříštilo a střepy se rozletěly do místnosti. Aline zaječela a rozbitým oknem se protáhly nějaké ruce - Isabela si šokované, ale zcela jasně uvědomila, že to vlastně nejsou ruce, ale obrovské šupinaté pařáty potřísněné krví a černou tekutinou. Zmocnily se Aline a protáhly ji dírou v okně, ještě než stihla zaječet podruhé.
Isabelin bič ležel na stolku u krbu. Rozběhla se pro něj a obratně se vyhnula Sebastiánovi, který do obývacího pokoje vrazil z kuchyně. "Běž si pro zbraně," vyhrkla na něj, když se začal udiveně rozhlížet po místnosti. "Běž!" vykřikla pronikavě a vyrazila k oknu.
Alek držel u krbu Maxe, který křičel a mrskal sebou a snažil se vykroutit ze sevření svého staršího bratra. Alek ho odtáhl ke dveřím. Výborně, pomyslela si Isabela. Odveď odsud Maxe.
Rozbitým oknem dovnitř zavanul chladný vzduch. Isabela si vyhrnula sukni a vykopla z rámu zbytky střepů, vděčná za to, že mají její vysoké boty tak tlusté podrážky. Když se zbavila skla, sehnula hlavu a vyskočila prázdným rámem. Prudce dopadla na dláždění pod oknem.
Na první pohled vypadal chodník prázdný. Kolem kanálu nebyly žádné pouliční svítilny, takže tu hlavní zdroj světla představovala okna okolních domů. Isabela obezřetně postupovala kupředu a svinutý bič měla připravený u boku. Ten bič už měla tak dlouho - dostala ho od otce k dvanáctým narozeninám -, že se téměř stal její součástí, jakýmsi ohebným prodloužením její pravé paže.
Jak se vzdalovala od domu směrem ke Starému mostu, který se klenul přes kanál v Knížecí ulici a svíral s chodníkem netypický úhel, tma postupně houstla. Stíny u paty mostu připomínaly hejno černých much - a pak, zatímco do nich Isabela upřeně zírala, se v nich něco pohnulo, něco bílého a rychlého.
Isabela se rozběhla. Prodrala se nízkým živým plotem na okraji něčí zahrady a seskočila na úzké cihlové nábřeží, které vedlo pod most. Její bič se rozsvítil ostrými stříbřitými odlesky a v jeho slabé záři Isabela spatřila, že na břehu kanálu bezvládně leží Aline. Na ní seděl obrovský šupinatý démon a vahou svého těžkopádného ještěřího těla ji tiskl k zemi. Skláněl se nad jejím hrdlem…
Ale to přece nemohl být démon. V Alicante nikdy žádní démoni nebyli. Nikdy. Zatímco Isabela ohromeně přihlížela, stvoření zvedlo hlavu a začenichalo ve vzduchu, jako by ucítilo její přítomnost. Všimla si, že je démon slepý - přes čelo se mu v místech, kde by měly být oči, táhla řada ulámaných zubů, připomínající zip. V dolní části obličeje měl další tlamu, ze které vyčnívaly ostré, slizké tesáky. Švihal sem a tam úzkým ocasem, který se na okrajích leskl, a když se Isabela přiblížila, zjistila, že je ocas z obou stran opatřen kostěnými výběžky, ostrými jako břitva.
Aline sebou škubla a slabě zanaříkala. Isabele se značně ulevilo - byla si skoro jistá, že už je Aline mrtvá -, její úleva však neměla dlouhého trvání. Když se dívka pohnula, Isabela uviděla, že má vepředu roztrženou blůzu. Na prsou jí byly vidět hluboké škrábance a ta věc měla jeden pařát zaháknutý za pásek jejích džínů.
Isabelou se prohnala vlna nevolnosti. Ten démon se nesnažil Aline zabít - ještě ne. V ruce se jí probudil k životu bič jako plamenný meč anděla pomsty. Vrhla se dopředu a švihla démona přes hřbet.
Démon zakvičel a odvalil se z Aline. Teď se plížil k Isabele s oběma tlamami otevřenými dokořán. Pařáty se ji snažil zasáhnout v obličeji. Uskočila dozadu a znovu švihla bičem. Dopadal démonovi na hlavu, na hrudník, na nohy. Na šupinaté kůži netvora se objevila řada úzkých ran, z nichž odkapávala krev a jed. Z horní tlamy mu vystřelil dlouhý rozeklaný jazyk, který mířil Isabele do tváře. Všimla si, že na konci má nějaký váček, zřejmě žihadlo, jaké mívají štíři. Trhla zápěstím do strany a kolem démonova jazyka se omotalo několik smyček pružného biče. Démon dlouze zavřeštěl, ona utáhla uzel a potom bičem prudce škubla. Jazyk s odporným mokrým plesknutím dopadl na cihlové nábřeží.
Isabela strhla bič k sobě. Démon se otočil a utekl. Pohyboval se rychle a hbitě jako had. Isabela se rozběhla za ním. Už byl v půlce lávky, která vedla z nábřeží nahoru na chodník, náhle se však před ním vztyčila tmavá postava. Ve tmě se něco zablýsklo a démon se v křečích zhroutil k zemi.
Isabela se prudce zastavila. Nad padlým démonem stála Aline se štíhlou dýkou v ruce - musela ji mít zastrčenou za pásek. Od run na čepeli se odrážely ostré záblesky a Aline ji znovu a znovu zarážela do svíjejícího se démonova těla, dokud se netvor úplně nepřestal hýbat a nezmizel.
Aline zvedla hlavu. Tvář měla zcela bez výrazu. Neučinila žádný pokus přitáhnout si roztrhanou blůzu k tělu, stejně už na ní nezbyly žádné knoflíky. Z hlubokých škrábanců na prsou se jí řinula krev. Isabela tiše pískla. "Aline, jsi v pořádku?"
Aline pustila dýku, která zařinčela na zemi. Beze slova se otočila a rozběhla se. Brzy zmizela ve stínu pod mostem.
Když se Isabela probrala z šoku, zaklela a vyrazila za Aline. V tu chvíli zatoužila mít dnes večer na sobě něco praktičtějšího než sametové šaty - ještě že si alespoň obula pořádné boty. Pochybovala, že by Aline zvládla dohonit na vysokých podpatcích.
Na druhé straně nábřeží se nacházelo kovové schodiště vedoucí zpátky nahoru na Knížecí ulici. Aline už byla jen rozmazaná šmouha na jeho vrcholu. Isabela si vyhrnula těžký spodní lem šatů a vyběhla za ní. Pod jejími těžkými botami schodiště zaskřípělo. Nad schody se rozhlédla po Aline.
A zůstala stát jako přimražená. Ocitla se na široké ulici před domem Penhallowových. Aline už nezahlédla, ta totiž zmizela v davu lidí, hemžících se kolem. A nejen lidí: po ulici pobíhala nejrůznější stvoření - démoni - desítky démonů, možná víc, podobných ještěrovi s pařáty, kterého Aline odpravila pod mostem. Na ulici už ležela dvě nebo tři těla, z nichž jedno se nacházelo jen pár metrů od Isabely - muž, jemuž chyběla polovina trupu. Podle šedivých vlasů Isabela poznala, že to byl nějaký stařec. No samozřejmě, domýšlela si jen zvolna, jako by náhlá panika ochromila její myšlení. Všichni dospělí jsou přece v Gardu. Tady dole ve městě jsou jenom děti, staří a nemocní…
Ve vzduchu nasyceném narudlou mlhou se vznášel zápach spáleniny a nocí se nesl křik a jekot. Všechny dveře v ulici byly otevřené a z nich vybíhali lidé, kteří se vzápětí ohromeně zastavovali, jakmile spatřili, že je ulice plná nestvůr.
Bylo to nemožné, nepředstavitelné. Nikdy v historii nepřekročil zábrany tvořené věžemi jediný démon. A teď jich tu byly desítky, stovky, možná i více. Zaplavovali ulice jako jedovatý příboj. Isabela měla pocit, jako by byla uvězněná za skleněnou stěnou, odkud všechno viděla, avšak nemohla se hýbat. Bez hnutí sledovala, jak jeden démon chytil malého běžícího chlapce, zvedl ho ze země a zabořil mu do ramene ostré zuby.
Chlapec vykřikl, jeho nářek však zanikl v lomozu, který se rozléhal nocí. Hluk byl stále hlasitější a hlasitější, skučení démonů se mísilo s hlasy lidí volajících své blízké, dusotem kroků a řinčením rozbitého skla. Někdo na ulici křičel cosi, čemu Isabela skoro nerozuměla - bylo to něco o démoních věžích. Zvedla hlavu. Vysoké, štíhlé jehly se tyčily nad městem jako obvykle, avšak místo toho, aby se v nich odrážel stříbrný třpyt hvězd nebo alespoň rudá záře hořícího města, měly mléčnou, mrtvolně bílou barvu. Jejich jemný lesk zmizel. Isabele přejel mráz po zádech. Nebylo divu, že se ulice hemžily příšerami - jakkoli to bylo nepravděpodobné, démoni věže ztratily svou magickou moc. Zábrany, které po tisíc let chránily Alicante, byly pryč.



9. kapitola - Krev s cejchem viny

7. srpna 2013 v 17:39 | Cassandra Clare |  City of Glass (The Mortal Instruments 3)
9
KREV S CEJCHEM VINY


"Vůbec si nevzpomínám, že by tu byl sklep," poznamenal Jace a zíral přitom na díru zející ve zdi. Pozvedl ruku s čarodějným světlem, jehož záře osvětlila tunel vedoucí někam dolů. Měl černé, lesklé stěny, tvořené jakýmsi hladkým tmavým nerostem, který Clary nepoznávala. Schody se třpytily, jako by byly mokré. Z otvoru vanul podivný zápach - vlhký, zatuchlý a ozvláštněný jakýmsi kovovým nádechem, ze kterého ji zamrazilo v zádech.
"Co si myslíš, že by tam dole mohlo být?"
"To netuším." Jace vykročil ke schodišti. Položil nohu na nejvyšší schod, vyzkoušel ho a pak pokrčil rameny, jako by se právě k něčemu rozhodl. Opatrně se vydal dolů. V půlce schodiště se otočil a podíval se na Clary, která pořád ještě stála nahoře. "Půjdeš taky? Jestli chceš, můžeš na mě počkat tady."
Rozhlédla se po prázdné knihovně a otřásla se. Pak se rozběhla za ním.
Schodiště se stáčelo dolů v čím dál tím sevřenější spirále. Bylo to jako sestupovat do nitra obrovské lastury. S rostoucí hloubkou zápach sílil. Dole schody ústily do rozlehlé čtvercové místnosti, na jejíchž kamenných stěnách byly vlhké skvrny - a ještě další, o něco tmavší fleky. Na podlaze byla načmárána řada symbolů a v té změti pentagramů a run tu a tam ležely bílé kameny.
Jace udělal krok vpřed a pod jeho podrážkou něco zapraskalo. On i Clary se současně podívali dolů. "Kosti," zašeptala Clary. Ty věci poházené po podlaze nebyly žádné bílé kameny, ale kosti nejrůznějších tvarů a velikostí. "Co to tady proboha prováděl?"
Čarodějné světlo žhnulo v Jaceově dlani a zalévalo místnost strašidelnou září. "Experimenty," řekl Jace suchým, napjatým hlasem. "Královna Zakletého dvora říkala -"
"A co je to za kosti?" Clary zvýšila hlas. "Zvířecí kosti?"
"Ne." Jace kopl do jedné hromádky kostí, která se rozletěla po podlaze. "Ne všechny."
Na Clary padla tíseň. "Asi bychom se měli raději vrátit."
Jace ale místo odpovědi zvedl do výšky ruku, v níž držel čarodějné světlo. Rozzářilo se jasněji a pak ještě jasněji a naplnilo místnost oslňujícím bílým svitem. Proniklo i do všech vzdálených koutů. Tři z nich byly prázdné. Čtvrtý kout zakrýval kus visící látky. Za závěsem se něco krčilo, něco shrbeného…
"Jaci," zašeptala Clary, "co to je?"
Neodpověděl. Ve volné ruce náhle svíral andělské ostří. Clary netušila, kdy je Jace vytasil, teď se ale v záři čarodějného světla lesklo, jako by byla jeho čepel z ledu.
"Jaci, nedělej to," pokusila se ho zastavit Clary, už ale bylo moc pozdě - Jace vyrazil dlouhými kroky kupředu, špičkou ostří odstrčil závěs stranou a pak jej rukou strhl. Látka se v hustém mračnu prachu snesla k podlaze.
Jace uskočil dozadu, klopýtl a upustil čarodějné světlo. Když padalo k zemi, zahlédla Clary v jeho záři Jaceův obličej. Byl ztuhlý děsem. Clary po čarodějném světle rychle chňapla, než stihlo vyhasnout, a zvedla je co nejvýš ve snaze zjistit, co nahnalo Jaceovi - tomu nebojácnému Jaceovi - takový strach.
Nejprve rozeznala, že se jedná o muže - muže zabaleného do špinavých bílých hadrů, klečícího na zemi. Zápěstí a kotníky mu svírala pouta připevněná k tlustým kovovým kruhům zapuštěným do kamenné podlahy. Jak to, že je ještě naživu? pomyslela si Clary zděšeně a zvedl se jí z toho žaludek. Ruka s runovým kamenem se jí zachvěla a po těle vězně přeběhly skvrny světla. Clary si všimla jeho vyzáblých paží a nohou, na nichž byly patrné nesčetné jizvy, pozůstatky mučení. Namísto tváře se k ní otočila jen lebka s prázdnými černými důlky tam, kde by měly být oči. Pak něco suše zašustilo a Clary viděla, že to, co předtím považovala za bílé hadry, byla křídla, bílá křídla, jež se za zády vězně rozvinula ve dva čistě bílé půlměsíce, jediné čisté věci v té místnosti plné špíny. Naprázdno zalapala po dechu. "Jaci! Vidíš to -"
"Vidím." Jace vedle ní promluvil přeskakujícím hlasem, který zněl jako rozbité sklo.
"Ale tys říkal, že žádní andělé nejsou, že nikdo nikdy žádnýho neviděl -"
Jace si něco tiše mumlal, byl to proud nesrozumitelných slov, která však zněla jako v panice chrlené nadávky. Udělal pár nejistých kroků ke stvoření choulícímu se na zemi - a vzápětí zase uskočil, jako by se odrazil od neviditelné stěny. Když se Clary podívala dolů, zjistila, že anděl klečí uvnitř pentagramu tvořeného propojenými runami, které byly vyryty hluboko do podlahy a slabě světélkovaly. "Ty runy," řekla šeptem. "Nemůžeme se přes ně dostat -"
"Přece musí existovat něco -" začal Jace, pak se mu ale zlomil hlas, "něco, co by se dalo udělat."
Anděl zvedl hlavu. V Clary se vzedmula dusivá lítost, když si roztržitě všimla, že má stejně jako Jace vlnité zlaté vlasy, které se v čarodějném světle matně lesknou. Jednotlivé prameny mu těsně přiléhaly k lebce. Jeho tvář s černými důlky očí brázdily jizvy jako krásnou malbu poničenou vandaly. Jak tak na něj upřeně zírala, jeho ústa se otevřela a z hrdla se mu rozezněl nějaký zvuk - ne slova, ale pronikavá hudba zvonící zlatem, nápěv s jediným sladkým tónem, který anděl neuvěřitelně dlouho držel v takové výšce, až to skoro bolelo…
Clary před očima vytryskla záplava obrazů. Pořád ještě svírala v ruce runový kámen, jeho světlo ale zmizelo. I ona sama zmizela, už nebyla ve sklepě, ale na nějakém jiném místě, kde před ní jako ve snu, přestože byla vzhůru, plynuly obrazy z minulosti - útržky, barvy, zvuky.
Nacházela se ve vinném sklepě, čistém a stroze zařízeném, do jehož podlahy byla vyryta jedna jediná veliká runa. Vedle ní stál nějaký muž. V jedné ruce držel otevřenou knihu a v druhé zářící bílou pochodeň. Když zvedl hlavu, uvědomila si Clary, že je to Valentýn - o mnoho let mladší, s hezkou tváří bez vrásek a s jasnýma, jiskrnýma tmavýma očima. Prozpěvoval jakési zaříkávadlo a z runy náhle vyšlehly plameny. Když ustoupily, ležela mezi žhnoucími uhlíky zhroucená postava. Byl to anděl s roztaženými zakrvácenými křídly, podobný ptáku sestřelenému z oblohy…
Pak se výjev změnil. Valentýn stál u okna a vedle sebe měl mladou ženu se zářivě rudými vlasy. Když natáhl paže, aby ji objal, na prstě se mu zaleskl povědomý stříbrný prsten. Clary s bolestným úlekem poznala svoji matku - vypadala ale mladší a rysy její tváře byly jemné a zranitelné. Na sobě měla bílou noční košili a zjevně byla těhotná.
"Dohody," rozhořčoval se Valentýn, "nebyly jen úplně nejhorší nápad, který kdy Spolek měl, ale vůbec to nejhorší, co mohlo nefilim potkat. Ta myšlenka, že bychom měli být s podsvěťany spojeni, že bychom měli žít s těmi kreaturami v míru -"
"Valentýne," přerušila ho Jocelyn s úsměvem, "přestaň už mluvit o politice, prosím tě." Natáhla paže a ovinula je Valentýnovi kolem krku. V obličeji přitom měla láskyplný výraz, stejně jako Valentýn, jeho tvář však prozrazovala ještě něco jiného, něco, z čeho Clary přeběhl mráz po zádech…
Valentýn klečel ve středu paloučku obklopeného stromy. Nad hlavou mu svítil jasný měsíc a vrhal světlo na černý pentagram, který byl vyrytý do půdy. Větve stromů se nad ním splétaly v hustou síť, avšak v místech, kde přesáhly okraje pentagramu, se na nich listy scvrkávaly a černaly. Uprostřed pěticípé hvězdy seděla žena s dlouhými třpytivými vlasy. Měla nádhernou štíhlou postavu a nahé bílé paže a její tvář se skrývala ve stínu. Levou ruku měla nataženou před sebe, a když rozevřela prsty, všimla si Clary, že se jí přes dlaň táhne dlouhá řezná rána, z níž pomalu odkapává krev do stříbrného poháru spočívajícího na okraji pentagramu. Krev se ve svitu měsíce zdála úplně černá, nebo možná doopravdy černá byla.
"Chlapec, jemuž bude v žilách kolovat tato krev," promluvila žena jemným, melodickým hlasem, "nabude větší moci než vyšší démoni přebývající v propastech mezi světy. Bude mocnější než Ašmodaj, silnější než šedim, již vládnou bouřím. Pokud se mu dostane řádného výcviku, nebude nic, co by nedokázal. Ale musím tě varovat," dodala. "Zničí to v něm veškeré lidství, jako jed dokáže vyhnat z krve veškerý život."
"Mnohokrát vám děkuji, paní z Edómu," řekl Valentýn. Když natáhl ruku po poháru s krví, žena zvedla hlavu a Clary zjistila, že má místo očí černé otvory, z nichž vyrůstají pohybující se černá chapadla, podobná hmyzím tykadlům zkoumajícím vzduch. Clary v sobě zadusila výkřik…
Noční les zmizel. Stála zde Jocelyn a mluvila s někým, koho Clary neviděla. Už nebyla těhotná a rudé vlasy se jí neposlušně kroutily kolem vyděšené, zoufalé tváře. "Už s ním nemůžu zůstat, Hadriáne," řekla. "Už ani jeden den. Četla jsem jeho deník. Víte, co udělal Jonathanovi? Netušila jsem, že je něčeho takového schopný i na něj je to moc zvrácené." Třásla se jí ramena. "Použil démoni krev - Jonathan už není dítě. Není to ani člověk, je to monstrum -"
Zmizela. Valentýn neklidně obcházel kruh tvořený runami a v ruce svíral zářící andělské ostří. "Proč nechceš mluvit?" mumlal si. "Proč mi nedáš to, co chci?" Spustil ostří dolů a anděl na zemi sebou škubnul. Z rány mu začala prýštit zlatá tekutina, podobná rozlitému slunečnímu svitu. "Když už mi nechceš dát odpovědi," procedil Valentýn mezi zuby, "můžeš mi dát alespoň svoji krev. Mně a mým blízkým bude platnější než tobě."
Teď byli v knihovně domu Waylandů. Vitrážovými okny s tabulemi skla ve tvaru diamantů proudily do místnosti sluneční paprsky a zalévaly ji modrou a zelenou barvou. Z vedlejší místnosti se ozývaly hlasy - smích a hovor, ozvěny večírku. Jocelyn klečela u police s knihami a rozhlížela se kolem sebe. Potom z kapsy vytáhla tlustou knihu a zastrčila ji do jedné z polic…
A pak byla pryč. Clary před očima vytanul obraz sklepa, stejného sklepa, o němž věděla, že v něm právě teď stojí. Do podlahy byl vyrytý stejný pentagram a uprostřed pěticípé hvězdy ležel anděl. Vedle něj stál Valentýn, opět s planoucím andělským ostřím v ruce. "Ithurieli," oslovil anděla. "Teď už jsme vlastně staří známí, ne? Mohl jsem tě tam nechat pohřbeného zaživa pod troskami, ale neudělal jsem to, vzal jsem tě sem s sebou. Všechna ta léta jsem ti byl nablízku a doufal, že mi jednoho dne řekneš to, co chci - co potřebuji - vědět." Přiblížil se s andělským ostřím v natažené ruce. Jeho záře se třpytivě odrážela od runové bariéry. "Když jsem tě sem přivolal, snil jsem o tom, že mi řekneš proč. Proč nás Raziel stvořil, celou rasu lovců stínů, ale nedal nám žádnou ze schopností, jimiž vládnou podsvěťané - rychlost vlků, nesmrtelnost sličného lidu, magickou moc čarodějů, dokonce ani odolnost upírů. Nechal nás stát před pekelnými hordami úplně bezbranné, až na ty symboly, které si kreslíme na kůži. Proč by měli mít větší schopnosti než my? Proč nemůžeme mít něco z toho, co mají oni? Copak to je nějaká spravedlnost?"
Anděl seděl uvnitř hvězdy, která mu byla vězením, se složenými křídly tiše a nehybně jako mramorová socha. V jeho očích se neodráželo nic než strašlivý, nevyslovený žal. Valentýn se ušklíbl.
"Tak dobře. Klidně si dál mlč. Stejně jednou dosáhnu svého." Valentýn pozvedl ostří. "Mám Pohár smrti, Ithurieli, a brzy získám i Meč - ale bez Zrcadla nemůžu začít s vyvoláváním. Už potřebuji jen Zrcadlo. Řekni mi, kde je. Řekni mi, kde je, Ithurieli, a já tě nechám zemřít."
Scéna se rozpadla na tisíce střípků a Claryiny vize se začaly rozplývat. Stačila přitom ještě zachytit útržky obrazů, které už znala z nočních můr - byli v nich andělé s bílými i černými křídly, zrcadlící se vodní hladina, zlato a krev a také Jace, jak se od ní odvrací, stále se od ní odvrací. Clary k němu natáhla ruku a v té chvíli k ní v její hlavě andělův hlas poprvé promluvil slovy, jimž rozuměla. To nejsou první sny, které jsem ti kdy ukázal. Před očima jí náhle jako ohňostroj vyvstal obraz runy, takovou runu však ještě nikdy neviděla. Byla silná a zároveň jednoduchá a přímá jako uvázaný uzel. Za okamžik se také začala rozplývat a s jejím zmizením ustal i andělův zpěv. Clary se vrátila zpět do svého těla, které se vratce kymácelo ve špinavé, páchnoucí místnosti. Anděl mlčel a nehýbal se, křídla měl složená. Byl ztělesněním smutku.
Clary se přerývaně nadechla. "Ithurieli." Natáhla k andělovi ruce, přestože věděla, že jí runy zabrání v tom, aby se ho dotkla. Svíralo se jí srdce. Celá ta léta tu byl anděl uvězněn, tiše tu seděl, sám v té tmě, připoutaný a vyhladovělý, avšak neschopen zemřít…
Jace stál vedle ní. Z otřeseného výrazu v jeho tváři poznala, že viděl všechno, co viděla i ona. Sklopil pohled k andělskému ostří ve své ruce a pak se znovu podíval na anděla. Jeho slepá tvář se k nim obracela s němou prosbou.
Jace udělal krok kupředu a pak ještě jeden. Upíral pohled na anděla a Clary si pomyslela, že to vypadá, jako by mezi nimi probíhala komunikace beze slov, nějaký rozhovor, který nemohla slyšet. Jaceovy oči, plné odraženého světla, se leskly jako zlaté disky.
"Ithuriel," zašeptal.
Ostří v jeho ruce zazářilo jako pochodeň. Jeho jas byl oslepující. Anděl zvedl hlavu, jako by jeho slepé oči to světlo viděly. Natáhl ruce před sebe a řetězy pout, která mu svírala zápěstí, se rozezněly řinčivou písní.
Jace se otočil k ní. "Clary," řekl. "Ty runy."
Ty runy. Chvíli na něj jen zmateně zírala, jeho oči ji však pobízely k činům. Podala Jaceovi čarodějné světlo, vytáhla si z kapsy jeho stélu a poklekla u načmáraných run. Vypadaly, jako by byly do kamene vytesány nějakým ostrým předmětem.
Zvedla hlavu k Jaceovi. Překvapil ji jeho výraz a záře vycházející z jeho očí - byly plné víry v ni, plné důvěry v její schopnosti. Špičkou stély načrtla na podlahu několik čar a změnila tak poutající runy na runy uvolnění, symboly uvěznění na znaky otevřenosti. Hned za špičkou stély začínaly zářit, jako by přejížděla zápalkou po kusu síry.
Když byla hotová, vstala. Runy se třpytily u jejích nohou. Jace k ní spěšně přiskočil. Runový kámen byl pryč a jediné světlo teď vycházelo z andělského ostří zářícího v jeho ruce, které Jace pojmenoval po klečícím andělovi. Natáhl ostří dopředu a jeho ruka tentokrát prošla bariérou, jako by jí vůbec nic nebránilo.
Anděl zvedl ruce a ostří si od Jace vzal. Zavřel své nevidoucí oči a Clary chvíli připadalo, že se usmívá. Obrátil ostří tak, že se špičkou opíralo o místo těsně pod jeho hrudní kostí. Clary tiše zalapala po dechu a pohnula se směrem k andělovi, ale Jace jí ocelovým stiskem sevřel paži a strhnul ji zpět, právě ve chvíli, kdy si anděl zarazil ostří do prsou.
Ithuriel zvrátil hlavu dozadu a jeho ruce přestaly svírat rukojeť, která vyčnívala z míst, kde by mělo být jeho srdce - pokud ovšem andělé mají srdce, čímž si Clary nebyla vůbec jistá. Z rány vyšlehly plameny a začaly se od ní šířit. Najednou celé andělovo tělo zazářilo bílým ohněm a pouta na jeho zápěstích se rozpálila do ruda jako železo, které zůstalo příliš dlouho ve výhni. Clary to připomnělo středověké malby vyobrazující světce v záři náboženského vytržení. Andělova křídla se roztáhla v celé své kráse a bělosti a pak se i jich zmocnily plameny a proměnily je v clonu mihotavého ohně.
Clary už se na to nevydržela dívat. Otočila se a přitiskla tvář k Jaceovu ramenu. Ovinul kolem ní paži a pevně ji stisknul. "To je v pořádku," šeptal jí do vlasů, "všechno je v pořádku." Jenže vzduch v místnosti byl plný dýmu a Clary měla pocit, že se jí pod nohama otřásá podlaha. Teprve když Jace zavrávoral, uvědomila si, že to není jen tím šokem - podlaha se opravdu chvěla. Pustila Jace a zapotácela se. Kameny pod jejíma nohama o sebe skřípaly a ze stropu se na ně snášela jemná sprška omítky. Anděl se změnil v sloupec dýmu a runy kolem něj zářily tak jasně, že pálily v očích. Clary na ně upřeně zírala a snažila se rozluštit jejich význam. Pak se s vyděšeným pohledem obrátila k Jaceovi: "Ten dům - byl spojený s Ithurielem. Když anděl umře, tak se dům -"
Nedostala šanci větu dokončit, Jace ji totiž mezitím chytil za ruku, rozběhl se ke schodům a ji táhl za sebou. I schodiště se již vzdouvalo a bortilo. Clary upadla a bolestivě si narazila koleno o schod, Jace ji však svíral stále stejně pevně. Běžela dál a bolesti v noze nevěnovala pozornost. Plíce se jí plnily dusivým prachem.
Vyběhli nahoru po schodišti a vrazili do knihovny. Clary za sebou zaslechla tiché dunění, zbytky schodů se totiž právě definitivně zhroutily. V knihovně to však nevypadalo o moc lépe - celá místnost se otřásala a z polic vypadávaly knihy. Na hromadě skleněných střepů ležela povalená socha. Jace pustil Claryinu ruku, chopil se židle stojící opodál, a než se ho Clary stihla dotázat, co má v úmyslu dělat, prohodil židli vitrážovým oknem.
Židle proletěla sklem ve vodopádu střípků. Jace se otočil a natáhl ruku ke Clary. Za ním viděla skrze okenní rám trávník zalitý měsíčním světlem a v dálce linii tvořenou korunami stromů. Vypadaly, že se nachází hluboko pod nimi. Z takové výšky nemůžu skočit, pomyslela si a chystala se na Jace zavrtět hlavou, když vtom si všimla, že se jeho oči rozšířily a že otevřel ústa, aby ji varoval. Jedna z těžkých mramorových bust stojících na policích se převrátila a teď padala přímo na ni. Clary uskočila, busta se zřítila jen pár centimetrů od místa, kde Clary před okamžikem stála, a zakousla se hluboko do dřevěné podlahy.
O vteřinu později už ji Jace objal a zvedl ji ze země. Odnesl ji v náruči k rozbitému oknu a pak ji z něj bez okolků vyhodil. Byla příliš překvapená, než aby se mohla bránit.
Dopadla na travnatý svah pod oknem a skutálela se po něm dolů. Nabrala rychlost a zarazila se až o protější kopeček - tak prudce, že jí to vyrazilo dech. Posadila se a snažila se vyklepat si z vlasů stébla trávy. O chvíli později se k ní dokutálel Jace, na rozdíl od ní se však překulil rovnou do dřepu a zadíval se zpět nahoru, na venkovské sídlo.
Clary stočila pohled směrem, kterým se díval, Jace ji však najednou prudce chytil a vmáčkl ji do dolíku. Později zjistila, že má na pažích, kde ji Jace svíral, tmavé podlitiny. Teď však jen stihla překvapeně zalapat po dechu, protože ji Jace přitiskl k zemi a zakryl ji vlastním tělem. Ozvalo se hlasité zaburácení. Znělo to, jako by se rozestupovala země, jako by se probrala k životu nějaká sopka. K nebi se zvedl mrak bílého prachu. Všude kolem se ozývalo bubnování. Clary si chvíli zmateně myslela, že začalo pršet - pak si ale uvědomila, že ten rachot má na svědomí suť, hlína a rozbité sklo. Kolem nich z nebe padaly pozůstatky zničeného domu jako smrtící dešťové kapky.
Jace ji vahou svého těla ještě silněji přitiskl k zemi. Tep jeho srdce jí v uších bušil téměř stejně hlasitě jako dunění hroutících se zdí venkovského sídla.

Burácení zvolna ustalo, jako když se ve vzduchu postupně rozptýlí dým. Nahradilo je poděšené štěbetání ptáků. Clary přes Jaceovo rameno viděla, jak opeřenci rozrušeně poletují na pozadí tmavé oblohy.
"Jaci," oslovila ho opatrně. "Myslím, že mi někde vypadla tvoje stéla."
Trochu se nadzvedl na loktech a podíval se dolů na ni. I v té tmě viděla odraz sebe sama v jeho očích. Obličej měl umazaný od hlíny a prachu a tričko měl u krku roztržené. "To nevadí. Hlavně jestli se ti nic nestalo."
"Jsem v pořádku." Bez přemýšlení zvedla ruku a prsty mu lehce prohrábla vlasy. Cítila, jak se celý napjal. Oči mu ztmavly.
"Máš ve vlasech trávu," řekla. Měla sucho v ústech a v žilách jí šuměl adrenalin. Všechno, co se právě událo - anděl, dům v troskách -, jí nepřipadalo ani z poloviny tak skutečné jako to, co viděla v Jaceových očích.
"Neměla by ses mě dotýkat," řekl.
Ruka jí ztuhla na místě, dlaní přiloženou k jeho tváři. "Proč ne?"
"Ty víš proč," odsekl a odtáhl se od ní. Převalil se na záda. "Viděla jsi přece to, co já, ne? Minulost, anděla. Naše rodiče."
Pomyslela si, že je to poprvé, kdy se o nich zmínil tímto způsobem. Jako o jejich rodičích. Obrátila se na bok a pocítila silnou touhu se ho dotknout, nebyla si ale jistá, zda by to bylo správné. Upíral prázdný pohled na nebe. "Viděla."
"Víš, co jsem." Zašeptal ta slova v úzkostném výdechu. "Jsem z části démon, Clary. Z části démon. To jsi přece pochopila, ne?" Jeho oči ji provrtávaly jako šrouby. "Viděla jsi, co se Valentýn snažil udělat. Použil démoni krev - použil ji na mě, ještě než jsem se narodil. Jsem z části monstrum. Jsem z části to, co jsem se tak usilovně snažil zničit a vyhladit."
Clary zatlačila do pozadí vzpomínku na to, jak Valentýn říká: Opustila mě, protože jsem z jejího prvního dítěte udělal monstrum. "Ale čarodějové jsou přece taky z části démoni. Třeba Krasomil. To neznamená, že jsou zlí -"
"Ale nemají v sobě krev vyššího démona. Slyšela jsi přece, co říkala ta démonka."
Zničí to v něm veškeré lidství, jako jed dokáže vyhnat z krve veškerý život. Clary se chvěl hlas. "To není pravda. Nemůže to být pravda. To vůbec nedává smysl -"
"Ale dává." V Jaceově tváři se zračilo divoké zoufalství. Viděla, jak se od stříbrného řetízku kolem jeho krku odráží bílý svit hvězd. "Vlastně se tím všechno vysvětluje."
"Chceš tím říct, že se tím vysvětluje, proč jsi tak skvělej lovec stínů? Proč jsi tak čestnej a nebojácnej a úplně všechno, co démoni nejsou?"
"Vysvětluje se tím," odpověděl vyrovnaně, "proč k tobě cítím to, co k tobě cítím."
"Jak to myslíš?"
Na dlouhou chvíli se odmlčel a upřeně ji pozoroval z oné krátké vzdálenosti, která je dělila. Cítila ho, i když se jí vůbec nedotýkal, jako by se jeho tělo stále ještě tisklo k jejímu. "Jsi moje sestra," řekl nakonec. "Moje sestra, moje krev, moje rodina. Měl bych tě chtít chránit." Tiše se zasmál, ovšem bez nejmenší známky pobavení. "Měl bych tě chtít chránit před tím typem mladíků, kteří s tebou mají chuť dělat přesně to, co bych s tebou chtěl dělat já."
Clary zatajila dech. "Říkal jsi přece, že odteď už chceš být jenom můj bratr."
"Lhal jsem," sdělil jí. "Démoni lžou, Clary. Víš, lovcům stínů se mohou přihodit určitá zranění - vnitřní zranění způsobená démoním jedem. Ani nemusíš vědět, co se s tebou děje, a zatím uvnitř pomalu vykrvácíš k smrti. Přesně takové to pro mě je, být jenom tvůj bratr."
"Ale Aline -"
"Musel jsem to zkusit. A zkusil jsem to." Jeho hlas byl jako bez života. "Ale Bůh ví, že netoužím po nikom jiném než po tobě. A ani nechci toužit po někom jiném než po tobě." Natáhl ruku a jemně jí zajel prsty do vlasů. Při tom pohybu se jí jeho ruka lehce otřela o tvář. "A teď už aspoň vím proč."
Clary už dokázala jen šeptat. "Já taky netoužím po nikom jiným než po tobě."
Zdálo se jí, že Jace na okamžik přestal dýchat. Pomalu se zvedl na loktech. Teď se na ni díval z výšky a výraz v jeho tváři se změnil - v očích měl pohled, jaký u něj ještě nikdy předtím neviděla, jakési ospalé, téměř hrozivé světlo. Sklouzl jí rukou po tváři až k ústům a konečky prstů jí přejel po okraji rtů. "Asi bys mi měla říct, abych tohle nedělal," upozornil ji.
Neodpověděla. Nechtěla mu říkat, aby přestal. Byla už unavená z toho, jak musela Jaceovi pořád říkat ne - jak si nikdy nemohla dovolit cítit to, co celým srdcem cítit chtěla. Ať to stojí cokoli.
Sklonil se a rty jí lehce přejel po tváři. I z toho lehounkého doteku se jí rozezněly konečky všech nervů a roztřásla se po celém těle. "Jestli chceš, abych přestal, řekni mi to teď," šeptal. Když ještě stále nic neříkala, přiložil ústa k prohlubni na jejím spánku. "Nebo teď." Přejel jí ústy po lícní kosti. "Nebo teď." Jeho rty se teď tiskly na její. "Nebo -"
Ona však natáhla ruce a stáhla ho dolů k sobě, takže jeho další slova zanikla v jejích ústech. Políbil ji něžně, opatrně, ona však teď, po tom všem, co se stalo, netoužila po něžnosti, proto ho oběma rukama pevně chytila za tričko a přitáhla si ho k sobě ještě blíž. Z hrdla se mu vydralo tiché zasténání a pak jí pod záda vsunul paže a objal ji. S propletenými údy se převalovali po trávě a nepřestávali se líbat. Clary se do zad zarývaly kameny a bolelo ji rameno, do kterého se uhodila při pádu z okna, ale bylo jí to jedno. V té chvíli pro ni existoval jen Jace. Všechno, co cítila, dýchala, chtěla, viděla a po čem toužila, byl Jace. Na ničem jiném nezáleželo.
I přes kabát cítila, jak se jejich oblečením propaluje horkost jeho těla. Strhla z něj bundu a najednou měl svlečené i tričko. Prsty mu přejížděla po těle - po hebké kůži napínající se přes mrštné svaly, po jizvách podobných tenkým drátkům - a jeho rty prozkoumávaly její ústa. Dotkla se jizvy ve tvaru hvězdy na jeho rameni - byla hladká a plochá, jako by byla součástí jeho pokožky, ne vystouplá jako ostatní jizvy. Chápala, že jizvy po znameních bylo možno považovat za nedostatky, pro ni však znamenaly něco úplně jiného. Byly historií vyrytou do jeho těla, mapou života uprostřed nikdy nekončící války.
Třesoucí se rukou bojoval s knoflíky na jejím kabátě. Nepamatovala si, že by kdy viděla Jace s nejistýma rukama. "Já to udělám," řekla a poslední knoflík rozepnula sama. Když se nadzvedla, ucítila na klíční kosti něco kovově chladného a překvapeně zalapala po dechu.
"Co se děje?" vyhrkl Jace znepokojeně. "Ublížil jsem ti?"
"Ne. Bylo to tohle." Dotkla se stříbrného řetízku, který měl na krku. Visel na něm malý stříbrný kroužek, který předtím ucítila, když se pohnula. Teď na něj upřeně zírala.
Ten prsten - ten zašlý kov se vzorem hvězd - už přece předtím viděla.
Prsten Morgensternů. Byl to prsten lesknoucí se na Valentýnově ruce ve snu, který jim ukázal anděl. Patřil jemu a on ho pak daroval Jaceovi, protože tak se ten šperk v rodině předával - z otce na syna.
"Promiň," řekl Jace. Prstem jí přejel po tváři a upřel na ni omámený, zasněný pohled. "Zapomněl jsem, že nosím na krku ten zatracený prsten."
Clary se náhle vlil do žil chlad. "Jaci," řekla tiše. "Jaci, nech toho."
"Čeho mám nechat? Mám přestat nosit ten prsten?"
"Ne, nech toho - nedotýkej se mě. Na chvilku přestaň." Jeho obličej úplně ztuhl. Zasněný pohled v jeho očích vystřídala němá otázka, nic ale neřekl, jen stáhl ruku. "Jaci," řekla znovu. "Proč? Proč teď?"
Překvapeně pootevřel ústa. Všimla si tmavší čárky v místě, kde se kousl do spodního rtu - nebo že by ho tam kousla ona sama? "Proč co teď?"
"Říkal jsi, že mezi námi nic není. Že kdybychom - kdybychom si povolili cítit to, co možná cítit chceme, ubližovali bychom tím všem, na kom nám záleží."
"Už jsem ti to přece říkal. Lhal jsem." Jeho oči zjihly. "Ty si snad myslíš, že nechci…?"
"Ne," skočila mu do řeči. "Ne, nejsem pitomá, já vím, že chceš. Ale co jsi tím myslel, když jsi říkal, že teď už konečně chápeš, proč ke mně cítíš to, co ke mně cítíš?"
Tedy ne že by to nevěděla, pomyslela si, ale stejně se musela zeptat, potřebovala to slyšet od něj.
Jace ji chytil za zápěstí a přitáhl si její ruce k tváři. Vklouzl svými prsty mezi její. "Pamatuješ si, co jsem ti řekl u Penhallowových?" zeptal se. "Že nikdy dopředu nepřemýšlíš o tom, co uděláš, a proto pokazíš všechno, na co sáhneš?"
"Ne, už jsem na to zapomněla. Díky, žes mi to připomněl."
Zdálo se, že si jejího sarkastického tónu skoro ani nevšiml. "Já jsem nemluvil o tobě, Clary. Mluvil jsem o sobě. Takhle se chovám já." Trochu odvrátil hlavu a její prsty sklouzly po jeho tváři. "Aspoň už teď vím proč. Vím, co je se mnou špatně. A možná - možná proto tě tolik potřebuju. Protože jestli ze mě Valentýn udělal monstrum, pak předpokládám, že z tebe udělal něco jako anděla. A Lucifer přece miloval Boha, ne? Tak to aspoň tvrdí Milton."
Clary se nadechla. "Já nejsem anděl. Vždyť ani nevíš, jestli Valentýn použil Ithurielovu krev právě k tomu - možná ji chtěl jen pro sebe -"
"Říkal přece, že je ta krev pro něj a jeho blízké," připomněl ji Jace tiše. "To by vysvětlovalo, odkud máš ty své schopnosti, Clary. Královna ze Zakletého dvora tvrdila, že my oba jsme experimenty. Nejen já."
"Já nejsem anděl, Jaci," zopakovala. "Nevracím knížky do knihovny. Nelegálně stahuju muziku. Lžu svojí mámě. Jsem úplně obyčejná."
"Pro mě ne." Sklopil k ní pohled. Jeho obličej se rýsoval na pozadí hvězdného nebe. Nebylo v něm nic z jeho obvyklé arogance - ještě nikdy v jeho tváři nespatřila tak bezbranný výraz, ta bezbrannost se však mísila se sebepohrdáním, které sahalo hluboko jako zanícená rána. "Clary, já -"
"Slez ze mě," přikázala mu Clary.
"Cože?" Touha v jeho očích se rozletěla na tisíce kousíčků jako střepy zrcadlového portálu v Renwickově nemocnici a Jace se chvíli tvářil jen nechápavě a udiveně. Skoro to nemohla snést, muset se na něj dívat a přitom ho odmítat. I kdyby ho nakrásně nemilovala, ta část jejího nitra, která byla dcerou Jocelyn a milovala všechny krásné věci jen pro jejich krásu, by jej přesto musela chtít.
Jenže právě proto, že byla dcerou své matky, to nebylo možné.
"Slyšel jsi mě," řekla. "A pusť mě." Vytrhla ruce z jeho sevření a zaťala je v pěst, aby se jí přestaly třást.
Nepohnul se. Ušklíbl se a ona v jeho očích na krátkou chvíli znovu zahlédla to dravé světlo, tentokrát se však k němu přidal i vztek. "A nechtěla bys mi náhodou říct proč?"
"Myslíš si, že mě chceš jenom proto, že jsi zlej, že nejsi člověk. Chceš jenom další důvod, aby ses mohl nenávidět. Nedovolím ti, abys mě takhle využíval a dokazoval si na mně, že nemáš žádnou cenu."
"To jsem nikdy neřekl. Nikdy jsem neřekl, že tě využívám."
"Dobře," řekla. "Tak mi teď do očí řekni, že nejsi monstrum. Řekni mi, že s tebou není nic špatně. A řekni mi, že bys mě chtěl, i kdybys v sobě neměl démoni krev." Protože já v sobě démoni krev nemám. A přesto tě chci.
Setkali se pohledem. Z jeho očí čišel slepý hněv. Chvíli ani jeden z nich nedýchal a pak se z ní Jace s klením odvalil a vyskočil. Zvedl z trávníku své tričko a se zlobným pohledem si je přetáhl přes hlavu. Prudkým pohybem si urovnal jeho dolní okraj a pak se otočil a začal se rozhlížet po své bundě.
Clary trochu nejistě vstala. Z ostrého větru jí na pažích naskočila husí kůže. Zdálo se jí, jako by nohy měla napůl z rozpuštěného vosku. Ztuhlými prsty si zapnula knoflíky u kabátu a ze všech sil se snažila, aby jí do očí nevhrkly slzy. Pláčem by teď vůbec nic nespravila.
Vzduch byl plný vířících částeček prachu a popela a na trávníku všude kolem nich byly rozesety trosky - rozervané kousky nábytku stránky knih pochmurně poletující ve větru, třísky pozlaceného dřeva, téměř polovina schodiště, jako zázrakem nepoškozená. Clary se podívala na Jace, který se surovým zadostiučiněním kopal do kusů suti. "No, jsme pěkně v pytli," usoudil.
Něco takového od něj nečekala. Zamrkala. "Cože?"
"Ztratila jsi moji stélu, pamatuješ? Takže teď nemáš čím nakreslit portál." Pronesl ta slova s trpkým potěšením, jako by mu celá ta situace z nějakého podivného důvodu působila radost. "Nemáme se jak dostat zpátky do města. Budeme muset jít pěšky."

Za normálních podmínek by to byla příjemná procházka. Clary, přivyklá na světla velkoměsta, nemohla uvěřit tomu, jaká tma může v noci v Idrisu zavládnout. Zdálo se jí, že se husté černé stíny na okrajích cesty hemží sotva postřehnutelnými stvořeními, a dokonce i Jaceovo čarodějné světlo dokázalo ozářit jen pár metrů před nimi. Postrádala tu pouliční lampy, všudypřítomnou záři reflektorů aut, zvuky města. Tady nebylo slyšet nic než pravidelné skřípání kamínků pod jejich podrážkami a čas od času její vlastní překvapený výdech, když klopýtla o kámen.
Po několika hodinách ji začaly bolet nohy a úplně jí vyschlo v krku. Hodně se ochladilo, takže se třásla a choulila se do kabátu, ruce vražené hluboko v kapsách. To všechno by se ale dalo snést, jen kdyby s ní Jace začal zase mluvit. Od té doby, co opustili venkovské sídlo, od něj neslyšela ani slovo, až na pár strohých pokynů, když ji sděloval, kudy se má vydat na křižovatce, nebo když ji upozorňoval na výmol na cestě. Měla však pocit, že i kdyby do nějakého výmolu spadla, vadilo by mu to jen z toho důvodu, že by to zpomalilo jejich pochod.
Nakonec začalo nebe na východě blednout. Clary, která v polo-spánku klopýtala po cestě, překvapeně zvedla hlavu. "Na svítání je přece ještě moc brzo."
Jace na ni vrhnul neurčitě pohrdavý pohled. "To je Alicante. Slunce vyjde nejdřív tak za tři hodiny. To světlo, které vidíš, vychází z města."
Clary se ulevilo natolik, že ji ani nerozzlobil jeho posměšný tón. Přidala do kroku. Za zatáčkou vyšli na širokou cestu z udusané hlíny, přetínající stráň kopce. Vinula se podél svahu a v dálce mizela za dalším ohybem. I když město ještě nebylo vidět, byla tu menší tma a nebe získalo zvláštní načervenalý nádech.
"Už tam musíme každou chvíli být," řekla Clary. "Nevede tady z toho kopce nějaká zkratka?"
Jace se mračil. "Něco je špatně," prohlásil úsečně. Vyrazil rychlým krokem vpřed a podrážky jeho bot vířily na cestě obláčky prachu, které měly v tom zvláštním světle okrovou barvu. Clary se rozběhla, aby Jaceovi stačila, a snažila se nevnímat protesty svých nohou plných puchýřů. Za další zatáčkou se Jace náhle zastavil, takže do něj Clary zezadu narazila. Za jiných okolností by to byla komická situace. Teď ale ne.
Načervenalé světlo zesílilo a zbarvilo noční oblohu rudou září. Na kopci, na němž stáli, bylo jasno jako ve dne. Z údolí pod nimi k nebi stoupaly sloupce dýmu, jako když černý páv rozvine ocasní pera. Z černého oblaku čněly alicantské démoni věže, jejichž krystalické špičky se jako ohnivé šípy zabodávaly do vzduchu. V hustém dýmu Clary viděla poskakující rudé plameny, rozeseté po městě jako hrstka lesklých drahokamů na tmavé látce.

Zdálo se to neuvěřitelné, ale byla to pravda: stáli na vysokém kopci nad Alicante a město pod nimi bylo v plamenech.

8. Kapitola - Mezi živými

7. srpna 2013 v 17:36 | Cassandra Clare |  City of Glass (The Mortal Instruments 3)
8
MEZI ŽIVÝMI


Simona probudil odlesk slunečního světla od nějakého předmětu, který mu někdo prostrčil zamřížovaným oknem. Stoupnul si. Tělo ho bolelo hlady. V předmětu rozeznal plechovou láhev, velkou asi jako termoska. Okolo hrdla byl omotán kousek papíru. Simon ho strhl, rozbalil ho a četl:

Simone, tohle je hovězí krev, přímo od řezníka. Doufám, že ti bude chutnat. Jace mi všechno vyprávěl a já bych ti chtěla říct, že to, co děláš, je opravdu moc statečný. Snaž se to ještě chvilku vydržet, než přijdeme na to, jak tě odtamtud dostat.
XOXOXOXOXOXOXOX Isabela

Simon se pousmál nad všemi těmi X a O, která Isabela naškrábala přes celý jeden řádek. Bylo hezké zjistit, že současné okolnosti nikterak nezmírnily Isabelin výbušný temperament. Odšrouboval víčko láhve a spolkl několik doušků, pak ale mezi lopatkami ucítil jakési svrbění, které ho donutilo otočit se.
Uprostřed místnosti klidně stál Rafael. Ruce měl spojené za zády a úzká ramena držel zcela zpříma. Na sobě měl pečlivě vyžehlenou bílou košili a tmavé sako. Na krku se mu třpytil zlatý řetízek.
Simon se skoro zakuckal krví, kterou pil. Těžce polknul a nepřestával zírat na Rafaela. "Ty - ty tady přece nemůžeš být."
Rafaelovi se podařilo usmát se tak, že to vypadalo, jako by cenil špičáky, i když ve skutečnosti nic takového nedělal. "Nepanikař, světlomilče."
"Já nepanikařím." To nebyla tak úplně pravda. Simon měl pocit, jako by spolknul něco ostrého. Neviděl Rafaela od té noci, kdy se pohmožděný a zakrvácený vyhrabal z narychlo vykopaného hrobu v Queensu. Ještě si pamatoval, jak mu Rafael strká do rukou balíčky se zvířecí krví a jak se do nich on, Simon, dobývá zuby, jako by sám byl nějaké zvíře. Nepatřilo to mezi jeho oblíbené vzpomínky. Byl by vlastně docela spokojený, kdyby už toho upíra nikdy neviděl. "Ještě nezapadlo slunce. Jak to, že jsi tady?"
"Nejsem." Rafael mluvil, jako když másla ukrajuje. "To, co vidíš, je jen moje projekce. Podívej." Máchl rukou a zabořil ji do kamenné zdi vedle sebe. "Jsem jako dým. Nemůžu ti ublížit. Samozřejmě, ani ty nemůžeš ublížit mně."
"Já ti nechci ublížit." Simon položil láhev na lůžko. "Ale rád bych věděl, co tu děláš."
"Opustil jsi New York velmi náhle, světlomilče. Uvědomuješ si, že bys to měl nejvyššímu upírovi ve své oblasti ohlásit, když se chystáš odjet z města?"
"Nejvyššímu upírovi? Tím myslíš sebe? Já myslel, že nejvyšší upír je někdo jinej -"
"Camille se k nám ještě nevrátila," přerušil ho Rafael hlasem, v němž se neozývaly žádné emoce. "Já jsem její zástupce. A tohle všechno bys věděl, kdyby sis dal tu práci a seznámil se se zákony svého kmene."
"Můj odjezd z New Yorku byla dost neplánovaná akce. A bez urážky, ale já o vás vlastně ani nepřemýšlím jako o svým kmeni."
"Dios." Rafael sklopil pohled k zemi, jako by se snažil zakrýt pobavení. "Ty jsi ale tvrdohlavý."
"Jak to můžeš říct?"
"Mně to přijde celkem zjevné, tobě ne?"
"Ale já myslím -" Simonovi se sevřelo hrdlo. "To slovo. Právě jsi ho řekl, ale já nemůžu říct -" Bůh.
Rafaelův pohled se znovu zvedl k Simonovi. Opravdu vypadal pobaveně. "To je věkem," prohlásil. "A praxí. Víš, víra a ztráta víry jsou svým způsobem jedno a to samé. Ale to se časem dozvíš, holátko."
"Neříkej mi tak!"
"Nic jiného ale nejsi. Jsi dítě noci. Copak tě Valentýn neunesl kvůli tomu? Copak nepotřeboval tvoji krev? Kvůli tomu, co jsi?"
"Koukám, že máš docela podrobný informace," poznamenal Simon. "Takže bys mi na to spíš mohl odpovědět ty."
Rafael přimhouřil oči. "Slyšel jsem taky nějaké řeči o tom, že ses napil krve lovce stínů, a právě díky tomu jsi získal svůj dar, svoji schopnost vystavovat se dennímu světlu. Je to pravda?"
Simonovi se zježily chloupky na šíji. "To je pitomost. Kdyby krev lovců stínů dávala upírům odolnost vůči dennímu světlu, tak už by to přece všichni věděli. Po krvi nefilim by byla pěkná sháňka. A pak už by mezi upíry a lovci stínů nikdy nemohl zavládnout mír. Takže je vlastně štěstí, že se ty řeči nezakládají na pravdě."
Koutky Rafaelových úst se zvedly v mírném úsměvu. "To je správná úvaha. Ale když už mluvíš o sháňce, světlomilče, uvědomuješ si vůbec, že se teď z tebe stala cenná komodita? Na celém světě neexistuje jediný podsvěťan, který by se ti nechtěl dostat na kobylku."
"Patříš mezi ně i ty?"
"Samozřejmě."
"A co bys udělal, kdyby ses mi na tu kobylku dostal?"
Rafael pokrčil úzkými rameny. "Jsem možná jediný, kdo si myslí, že schopnost vystavovat se dennímu světlu nemusí být zase taková výhra, za jakou to považují ostatní upíři. Nejsme dětmi noci jen tak pro nic za nic. Možná v tobě vidím něco podobně zvráceného, jako vidí lidské bytosti ve mně samotném."
"Opravdu?"
"Je to možné." Rafael se tvářil zcela neutrálně. "Myslím si, že jsi pro nás nebezpečný. Nebezpečný pro všechny upíry, pokud to mám říct na rovinu. A v téhle cele nemůžeš zůstat navěky, světlomilče. Nakonec odsud budeš muset odejít a znovu se postavit světu. Znovu se postavit mně. Ale řeknu ti jednu věc. Přísahám, že ti nezkřivím ani vlásek a nebudu se tě pokoušet najít, pokud mi na oplátku slíbíš, že až tě Aldertree pustí, někde se ukryješ. Slib mi, že zmizíš tak daleko, že už tě nikdy nikdo nenajde, a že se vzdáš veškerého kontaktu se všemi, koho jsi znal během svého života smrtelníka. Férovější nabídku už ti udělat nemůžu."
Simon už ale vrtěl hlavou. "Nemůžu opustit svoji rodinu. Nebo Clary."
Rafael si podrážděně odfrknul. "Oni už přece nejsou součásti tvého světa. Teď je z tebe upír."
"Já nechci, aby to tak bylo," bránil se Simon.
"No tohle, tak on si ještě stěžuje!" podivil se Rafael. "Nikdy neonemocníš, nezemřeš a budeš navěky mladý a silný. Nikdy nezestárneš. To jsou přece samé výhody."
Navěky mladý, pomyslel si Simon. Znělo to docela dobře, ale opravdu by někdo stál o to, aby mu bylo navěky šestnáct? Navěky uvíznout ve věku pětadvaceti let, to by bylo něco jiného, ale v šestnácti? Zůstat pořád takhle vyčouhlý, nikdy nedorůst do své plné velikosti, do svého dospělého těla a tváře? Nemluvě o tom, že s touhle vizáží nikdy nebude moci přijít do baru a objednat si drink. Nikdy. Až navěky.
"A dokonce se ani nemusíš vzdávat slunce," dodal Rafael.
Simon neměl nejmenší chuť se znovu pouštět do tohoto tématu. "Zaslechl jsem, jak o tobě ostatní mluvili v hotelu Dumort," řekl. "Vím, že si každou neděli pověsíš na krk křížek a jdeš navštívit svoji rodinu. Vsadím se, že nikdo z tvých příbuzných netuší, že jsi upír. Takže mi tu nevykládej, že mám zapomenout na všechny, koho znám. Neudělám to, ani ti nebudu lhát a tvrdit, že se ti podřídím."
Rafaelovy oči se zaleskly. "Nezáleží na tom, čemu věří moje rodina. Jde o to, čemu věřím já. O to, co vím. Opravdový upír ví, že je mrtvý. Přijme svoji smrt. Ale ty, ty si pořád ještě myslíš, že jsi mezi živými. A proto jsi tak nebezpečný. Nedokážeš přijmout skutečnost, že už nejsi naživu."

Už se stmívalo, když za sebou Clary zabouchla dveře Amatisina domu a zavřela je na petlici. Ještě chvíli se s přivřenýma očima opírala o dveře v přítmí chodby. Celé tělo ji tížilo únavou a bolely ji nohy.
"Clary?" Ticho prořízl naléhavý hlas Amatis. "To jsi ty?"
Clary zůstala tam, kde byla, a nechala se unášet uklidňující tmou za zavřenými víčky. Tolik si teď přála být doma, že v ústech skoro cítila kovovou pachuť vzduchu v ulicích Brooklynu. Viděla svou matku sedět na její oblíbené židli u otevřeného okna, jímž do bytu proudilo bledé žluté světlo a dopadalo na plátno, které Jocelyn malovala. Steskem se jí sevřelo srdce, až ji to skoro zabolelo.
"Clary." Tentokrát se hlas ozval z mnohem menší dálky. Clary otevřela oči. Před ní stála Amatis. Šedé vlasy měla stažené do přísného drdolu a ruce měla založené v bok. "Přišel tě sem navštívit tvůj bratr. Čeká na tebe v kuchyni."
"Je tady Jace?" Clary se usilovně snažila nedat na sobě znát hněv ani překvapení. Nemělo cenu dávat Lukově sestře najevo, jak moc se Clary zlobí.
Amatis na ni vrhla zvědavý pohled. "Neměla jsem ho pouštět dovnitř? Myslela jsem si, že ho budeš chtít vidět."
"Ne, to je dobrý," ujistila ji Clary a s trochou úsilí se jí podařilo dosáhnout toho, aby se jí nechvěl hlas. "Jenom jsem unavená."
"Hm." Amatis se tvářila, jako by jí nevěřila. "No, kdybys něco potřebovala, budu nahoře. Musím si zdřímnout."
Clary si nedokázala představit, co by tak mohla od Amatis potřebovat, nicméně přikývla a dobelhala se chodbou do kuchyně, která byla zaplavena jasným světlem. Na stole ležela místa s ovocem - s pomeranči, jablky a hruškami, bochník chleba s máslem a sýrem a vedle něj talíř s něčím, co vypadalo jako… sušenky? Amatis vážně upekla sušenky?
U stolu seděl Jace a opíral se o lokty. Zlaté vlasy měl rozcuchané a košile se mu u krku trochu rozevírala. Clary viděla, jak se mu podél klíčních kostí táhnou linie černých znamení. V zavázané ruce držel sušenku. Takže Sebastián nelhal, Jace byl opravdu zraněný. Tedy ne, že by ji to nějak zajímalo. "Výborně," řekl, "vrátila ses. Už jsem si začínal myslet, že jsi spadla do kanálu."
Clary na něj jen beze slova zírala. Přemýšlela, jestli jí Jace dokáže vyčíst z očí hněv. Opřel se zády o židli a jednu ruku nenuceně přehodil přes opěradlo. Kdyby nebylo rychle pulzujícího místečka na jeho krku, téměř by uvěřila tomu, že ho vůbec nic netrápí.
"Vypadáš unaveně," dodal. "Kde jsi celý den byla?"
"Byla jsem venku se Sebastiánem."
"Se Sebastiánem?" Výraz dokonalého úžasu na jeho tváři jí trochu zvedl náladu.
"Včera večer mě doprovodil domů," vysvětlila mu Clary a v hlavě jí v rytmu bolavého srdce bušila slova: Od této chvíle už budu jen tvůj bratr, jen tvůj bratr. "A zatím je to jedinej člověk v tomhle městě, kterej se ke mně chová aspoň trochu hezky. Takže jo, byla jsem venku se Sebastiánem."
"Aha." Jace položil sušenku zpět na talíř, v obličeji nečitelný výraz. "Clary, přišel jsem se ti omluvit. Neměl jsem se k tobě tak chovat."
"Ne," připustila Clary, "tos neměl."
"Taky jsem se tě přišel zeptat, jestli bys nechtěla změnit názor a vrátit se do New Yorku."
"Proboha," povzdechla si Clary. "Už zase -"
"Není tu pro tebe bezpečno."
"Čeho se vlastně bojíš?" zeptala se ho dutým hlasem. "Že mě zavřou do vězení jako Simona?"
Jace se tvářil stále stejně, jen se zhoupnul dozadu na židli, takže se její přední nohy zvedly ze země, téměř jako by do něj Clary strčila. "Simona -?"
"Sebastián mi řekl, co se s ním stalo," pokračovala stále stejným monotónním hlasem. "Co jsi udělal. Jak jsi ho sem přivedl a pak ho nechal zavřít do vězení. To se opravdu tolik snažíš, abych tě začala nenávidět?"
"A ty Sebastiánovi věříš?" zeptal se Jace. "Vždyť ho sotva znáš, Clary."
Upřeně ho pozorovala. "A není to snad pravda?"
Zadíval se jí do očí a jeho tvář byla naprosto nehybná, podobně jako Sebastiánova, když ho od sebe odstrčila. "Je to pravda."
Vzala ze stolu jeden talíř a mrštila jím po Jaceovi. Ten se přikrčil a prudce se na židli odsunul od stolu. Talíř dopadl na stěnu nad dřezem a rozletěl se na stovky drobných porcelánových střípků. Když vzala do ruky další talíř, Jace vyskočil ze židle. Clary už však nedokázala správně zamířit - tentokrát se talíř odrazil od ledničky a dopadl na podlahu u Jaceových nohou, kde se rozbil na dva stejně velké kusy. "Jak jsi to mohl udělat? Simon ti věřil. A kde je teď? Co se mu chystají provést?"
"Nic," řekl Jace. "Je v pořádku. Včera večer jsem ho viděl -"
"Předtím, než jsme spolu mluvili, nebo potom? Předtím, než jsi přede mnou předstíral, že se vůbec nic neděje a ty jsi úplně v pohodě, nebo až potom?"
"Vážně jsi odtamtud odcházela a myslela si, že jsem úplně v pohodě?" Jace vydal nějaký přidušený zvuk, téměř podobný smíchu. "To tedy musím být lepší herec, než jsem si myslel." Na tváři mu hrál pokřivený úsměv. Tím Clary ještě víc dopálil: jak se opovažuje se jí v takové situaci smát? Natáhla se pro mísu s ovocem, najednou jí však přišla naprosto nedostačující. Odkopla židli, která jí stála v cestě, a vrhla se na něj, protože věděla, že je to ta poslední věc, kterou by od ní Jace čekal.
Zaútočila na něj tak rychle, že jej zastihla nepřipraveného. Narazila do něj a on se zapotácel a musel se zachytit okraje kuchyňské linky. Dopadla na něj celou vahou svého těla a slyšela, jak přitom zalapal po dechu. Slepě napřáhla ruku, i když ještě vůbec netušila, co se vlastně chystá udělat…
Už zapomněla, jak rychlý dokáže Jace být. Její pěst mu nedopadla do tváře, ale zarazila se o jeho pozvednutou ruku. Zachytil ji dlaní a donutil Clary, aby napřáhnutou paži zase spustila podél těla. Najednou si intenzivně uvědomovala, jak blízko k sobě stojí - opírala se o Jace a svou muší vahou ho tiskla zády ke kuchyňské lince. "Pusť mě."
"Jestli tě pustím, praštíš mě?" Jeho hlas byl drsný a zároveň jemný a oči mu plály.
"Nemyslíš si, že by sis to zasloužil?"
Cítila, jak se mu pohnul hrudník, když se smutně zasmál. "Myslíš, že jsem to všechno plánoval? Opravdu si myslíš, že bych udělal něco takového?"
"No, nemáš Simona rád, ne? Nikdy jsi ho neměl rád."
Jace prudce, nevěřícně vydechl a pustil její pěst. Když Clary ustoupila, natáhl k ní pravou ruku dlaní nahoru. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, co jí ukazuje - nerovnou jizvu na zápěstí. "Tohle," řekl hlasem napjatým jako struna, "je místo, kde jsem si rozřízl zápěstí, abych mohl tomu tvému upírovi dát napít své krve. Skoro mě to zabilo. A ty si teď myslíš - co si vlastně myslíš? Že jsem se na něj prostě jen tak vykašlal?"
Zírala na jizvu na Jaceově zápěstí - na jednu z tolika jizev, které měl po celém těle, jizev všech možných tvarů a velikostí. "Sebastián mi řekl, že jsi sem Simona přivedl a že ho pak Alek dovedl do Gardu. Vydal ho Spolku. Přece jste museli vědět -"
"To, že jsem ho sem vzal, byla nešťastná shoda okolností. Požádal jsem ho, aby přišel do Institutu. Chtěl jsem si s ním promluvit. Vlastně se to týkalo tebe. Doufal jsem, že se mu tě třeba podaří přesvědčit, abys upustila od myšlenky jet do Idrisu. Jestli tě to potěší, nechtěl o tom ani slyšet. Když byl v Institutu, napadli nás zavržení. Musel jsem ho odtáhnout portálem. Kdybych ho tam nechal, určitě by tam umřel."
"Ale proč jste ho vydali Spolku? Muselo vám být jasný -"
"Poslali jsme ho tam proto, že v Gardu je jediný portál v Idrisu. Řekli nám, že ho pošlou zpátky do New Yorku."
"A vy jste jim věřili? Po tom, jak to dopadlo s minulou inkvi-zitorkou?"
"Clary, inkvizitorka byla anomálie. Pro tebe možná znamenala první zkušenost se Spolkem, ale pro mě ne. Spolek, to jsme my. Nefilim. Spolek má dodržovat Zákon."
"Jenže nedodržuje."
"Ne," připustil Jace, "to nedodržuje." Zněl velmi unaveně. "A úplně nejhorší na tom je," dodal, "když si vzpomenu, jak Valentýn na Spolek pořád nadával. Říkal, že je to prohnilá organizace, která potřebuje pročistit. A u Anděla, já s ním teď musím souhlasit."
Clary nic neříkala, zaprvé proto, že ji nic nenapadalo, a zadruhé proto, že k ní Jace k jejímu značnému překvapení natáhl paže - jako by vůbec nepřemýšlel o tom, co dělá - a přitáhl si ji k sobě. A ona ho nechala, což ji překvapilo ještě víc. Přes bílou látku košile mu prosvítala černá znamení kroutící se na jeho kůži, jako by ji olizovaly plameny. Toužila si opřít hlavu o jeho prsa, chtěla cítit, jak ji objímají jeho paže. Toužila po tom tak silně, jako toužila po vzduchu, když se topila v jezeře Lyn.
"Možná má pravdu v tom, že je potřeba pár věcí napravit," řekla nakonec. "Ale určitě se plete v tom, jakým způsobem by se to mělo provést. To přece chápeš, ne?"
Přivřel oči. Všimla si, že se pod nimi prostírají půlkruhy šedých stínů, pozůstatky probdělých nocí. "Nejsem si jistý, jestli vůbec ještě něco chápu. Máš právo se na mě zlobit, Clary. Neměl jsem Spolku důvěřovat. Tak hrozně jsem si chtěl myslet, že inkvizitorka byla výjimka, že jednala bez požehnání Spolku, že ještě můžu něčemu ve světě lovců stínů věřit."
"Jaci," zašeptala.
Otevřel oči a sklopil k ní pohled. Tiskli se k sobě tak pevně, že se dotýkali i koleny. Cítila tep jeho srdce. Ustup od něj, přikázala si, ale nohy ji nechtěly poslechnout.
"Co se děje?" zeptal se jí něžně.
"Chci vidět Simona," řekla. "Můžeš mě k němu vzít?"
Pustil ji stejně náhle, jako ji k sobě přivinul. "Ne. Neměla bys ani být v Idrisu. Takže nemůžeš jen tak beze všeho napochodovat do Gardu."
"Ale on si bude myslet, že ho všichni opustili. Bude si myslet -"
"Já jsem za ním byl," skočil jí do řeči Jace. "Chtěl jsem ho odtamtud dostat. Chtěl jsem vlastníma rukama vyrvat mříže z okna jeho cely." Říkal to věcným tónem. "Ale on mi to nechtěl dovolit."
"Nechtěl ti to dovolit? Copak on chce zůstat ve vězení?"
"Tvrdil, že inkvizitor teď jde po mojí rodině a po mně. Aldertree nás chce obvinit z toho, co se stalo v New Yorku. Nemůže jednoho z nás prostě vzít a mučením donutit k přiznání - to už by bylo na Spolek moc. Ale snaží se přimět Simona, aby mu potvrdil jakousi smyšlenou povídačku, podle které jsme všichni Valentýnovi parťáci. Simon říkal, že jestli ho z toho vězení vysvobodím, inkvizitorovi hned dojde, že jsem to byl já, a pak to bude pro Lightwoodovy ještě horší."
"To je od něj hrozně ušlechtilý a vůbec, ale jakej má dlouhodobej plán? To chce navěky zůstat ve vězení?"
Jace pokrčil rameny. "Nad tím jsme se ještě nestihli zamyslet."
Clary si zoufale povzdechla. "Kluci," zamumlala. "Tak fajn, teď mě poslouchej. Hlavně potřebuješ alibi. Prostě musíme tebe i Lightwoodovy dostat někam, kde vás všichni uvidí, a pak poprosíme Krasomila, aby vysvobodil Simona z toho vězení a poslal ho zpátky do New Yorku."
"Nerad ti to říkám, Clary, ale něco takového Krasomil nikdy neudělá. Je jedno, jak moc je zakoukaný do Aleka. Ale nikdy se nepostaví přímo proti Spolku, ne kvůli nám."
"No, mohl by," řekla Clary. "Když ne kvůli nám, tak kvůli Bílé knize -"
Jace zamrkal. "Kvůli čemu?"
Clary mu rychle povyprávěla o smrti Hadriána Močála, o tom, jak se tam místo něj objevil Krasomil, a o knize kouzel. Jace ji ohromeně, avšak pozorně vyslechl.
"Démoni?" zopakoval. "Krasomil tvrdil, že Močála zabili démoni?"
Clary se vrátila ve vzpomínkách zpět. "Ne - tvrdil, že to tam bylo cítit něčím, co má démonický původ. A že Močála zabili 'Valentýnovi poskokové'. Nic víc."
"Některé druhy černé magie po sobě zanechávají auru, která páchne podobně jako démoni," vzpomněl si Jace. "Jestli ti k tomu Krasomil nic víc neřekl, možná je to tím, že sám není příliš nadšený z toho, že tu nějaký čaroděj praktikuje černou magii, čímž porušuje Zákon. Ale nebylo by to poprvé, kdy Valentýn přiměl některé z dětí Lilith, aby za něj udělalo špinavou práci. Pamatuješ si na toho čaroděje, kterého zabil v New Yorku?"
"Valentýn použil jeho krev při rituálu. Pamatuju." Clary se otřásla. "Jaci, myslíš, že chce Valentýn tu knihu ze stejnýho důvodu jako já? Aby probudil mámu?"
"Možné to je. Nebo, pokud ti o ní Krasomil říkal pravdu, ji může Valentýn chtít prostě kvůli moci, kterou by tím mohl získat. Tak nebo tak, měli bychom ji najít dřív, než ji najde on."
"Myslíš, že je ještě šance, že ji najdeme v domě Waylandových?"
"Já vím, že ji tam najdeme," řekl k jejímu úžasu. "Tu kuchařku, Recepty pro hospodyňky nebo jak se má jmenovat, jsem tam viděl. Byla v knihovně. Jediná kuchařská kniha, kterou jsme tam měli."
Clary se zatočila hlava. Téměř odmítala věřit tomu, že by to mohla být pravda. "Jaci - jestli mě tam dovedeš a najdeme tu knihu, pojedu se Simonem domů. Udělej to pro mě, a já se vrátím do New Yorku a už se tady neobjevím, slibuju."
"Krasomil měl pravdu - kolem domu jsou zábrany, které každého svedou na nesprávnou cestu," řekl pomalu. "Dovedu tě tam, ale je to docela daleko. Pěšky nám cesta zabere tak pět hodin."
Clary natáhla ruku a vytáhla z očka na jeho opasku stélu. Podržela ji mezi nimi. Stéla házela matné bílé odlesky, ne nepodobné odleskům skleněných věží. "A kdo říká, že půjdeme pěšky?"

"Chodí ti sem podivné návštěvy, světlomilče," poznamenal Samuel. "Nejdřív Jonathan Morgenstern a teď nejvyšší upír z New York City. Klobouk dolů."
Jonathan Morgenstern? Simonovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že toto jméno patří Jaceovi. Seděl na zemi uprostřed cely a pořád dokola otáčel v rukou prázdnou láhví. "Asi jsem důležitější, než jsem si myslel."
"A Isabela Lightwoodová ti nosí krev," dodal Samuel. "To je docela příjemná donášková služba."
Simon zvedl hlavu. "Jak víte, že ji přinesla Isabela? Nic jsem vám neřekl -"
"Viděl jsem ji oknem. Vypadá přesně jako její matka," řekl Samuel, "nebo aspoň tak, jak její matka vypadala před lety." Rozhostilo se napjaté ticho. "Doufám, že si uvědomuješ, že krev je jen provizorní řešení," pokračoval Samuel. "Inkvizitor velice brzy začne zjišťovat, jestli už jsi vyhladověl k smrti. Jestli uvidí, že jsi naprosto v pořádku, dojde mu, že něco kuješ, a stejně tě zabije."
Simon se podíval do stropu. Runy vyryté do kamene se na něm překrývaly jako nánosy písku na pláži. "V tom případě asi prostě budu muset věřit Jaceovi, když říká, že přijde na to, jak mě odsud dostat," usoudil. Když na to Samuel nic neodpověděl, dodal: "Poprosím ho, aby vás taky osvobodil, slibuju. Nenechám vás tady dole."
Samuel tiše zachraptěl. Znělo to, jako by se chtěl zasmát, ale smích mu odmítal vyjít z hrdla. "Hm, pochybuji, že Jonathan Morgenstern bude chtít zachraňovat zrovna mě," řekl. "A kromě toho, světlomilče, hrozba, že tu vyhladovíš k smrti, je ten nejmenší z tvých problémů. Valentýn velice brzy zaútočí na město a pak nejspíš všichni zahyneme."
Simon zamrkal. "Jak si tím můžete být tak jistej?"
"Jednu dobu jsem k němu měl celkem blízko. Znal jsem jeho plány. Jeho cíle. Hodlá zničit zábrany v Alicante a zaútočit na Spolek přímo ze srdce jeho moci."
"Ale já jsem si myslel, že přes zábrany se žádnej démon nedostane. Myslel jsem, že jsou úplně nepřekonatelný."
"Říká se to o nich. K proražení zábran je nutná démoni krev, navíc se to musí provést přímo z Alicante. A jelikož přes zábrany nepronikne žádný démon - je to dokonalý paradox, chápeš? Nebo by aspoň měl být. Ale Valentýn tvrdil, že zná způsob, jak ho obejít, způsob, jak zábrany přelstít. A já mu věřím. Přijde na to, jak zábrany zneškodnit, a pak vtrhne do města se svou armádou démonů a všechny nás pozabíjí."
Z neochvějné jistoty v Samuelově hlase Simona zamrazilo v zádech. "Mluvíte hrozně odevzdaně. Neměl byste spíš něco udělat? Třeba varovat Spolek?"
"Já jsem jeho představitele varoval. Když mě vyslýchali. Pořád dokola jsem jim opakoval, že se Valentýn chystá zničit zábrany, ale oni se mi vysmáli. Spolek je přesvědčený, že zábrany vydrží navěky, protože fungují už tisíc let. Ale i Řím existoval tisíc let, než do něj vpadli barbaři. Všechno jednou skončí." Zasmál se. Byl to zahořklý, hněvivý smích. "Ber to třeba jako závod o to, kdo tě zabije dřív, světlomilče - jestli Valentýn, ostatní podsvěťané, nebo Spolek."

Někde na cestě mezi tady a tam vytrhla nějaká obrovská síla Claryinu ruku z Jaceovy. Když ji vzdušný vír vyvrhnul a ona tvrdě dopadla na podlahu, zjistila, že je sama. Zalapala po dechu a obrátila se na záda.
Pomalu se posadila a rozhlédla se kolem sebe. Ležela uprostřed perského koberce na podlaze velké místnosti s kamennými stěnami. Stálo zde pár kusů nábytku, přes který byly přehozeny bílé plachty, takže se podobal spíše hrbatým, těžkopádným duchům. Přes obrovská okna zplihle visely sametové závěsy s šedobílými šmouhami od prachu. Částečky prachu tančily i v měsíčních paprscích protínajících tmu uvnitř.
"Clary?" Zpoza velké hromady přikryté bílou plachtou, která pravděpodobně skrývala klavírní křídlo, se vynořil Jace. "Jsi v pořádku?"
"Jsem." Tiše sykla bolestí. Narazila si loket. "Teda až na to, že mě Amatis nejspíš zabije, až se vrátíme. Rozbila jsem jí všechny talíře, a navíc jsem v její kuchyni otevřela portál."
Natáhl k ní ruku. "Ale stálo to za to," řekl a pomohl jí na nohy "Vážně jsi mě ohromila."
"Díky." Clary se rozhlédla. "Takže tady jsi vyrostl? Vypadá to tady jako v pohádkovým zámku."
"Mně to spíš přijde jako scéna z hororu," utrousil Jace. "Páni, já tohle místo neviděl už tolik let… Dřív to tady nebývalo tak -"
"Studený?" Clary se trochu otřásla. Zapnula si knoflíky u kabátu, chlad prostupující celým domem však nebyl jen fyzický - prostě to tady působilo chladně, jako by sem nikdy nepronikla ani špetka tepla nebo světla nebo smíchu.
"Ne," nesouhlasil Jace. "Vždycky tu byla zima. Chtěl jsem říct 'zaprášený'." Vytáhl z kapsy kámen s čarodějným světlem, které se probralo k životu. Jeho paprsky vytryskly Jaceovi mezi prsty. Bílá záře zespodu osvěcovala jeho obličej a dávala tak vyniknout stínům pod jeho lícními kostmi a mělkým prohlubním na spáncích. "Tohle je pracovna, ale my potřebujeme do knihovny. Tak pojď."
Vyvedl ji z místnosti do dlouhé chodby, na jejíchž stěnách visely desítky zrcadel, která si mezi sebou předávala jejich odraz. Clary si teprve teď uvědomila, jak neupraveně vypadá. Kabát měla umazaný od prachu a vítr jí rozfoukal vlasy do rozčepýřeného hnízda. Pokusila se nenápadně si je uhladit a ve vedlejším zrcadle přitom zahlédla Jaceův široký úsměv. Z neznámého důvodu, bezpochyby díky nějakým tajemným kouzlům lovců stínů, jéž Clary neměla nejmenší šanci pochopit, vypadaly jeho vlasy naprosto bezchybně.
Po obou stranách chodby se táhly řady dveří, z nichž některé byly pootevřené. Clary jimi zahlédla další místnosti, stejně zaprášené a zjevně nepoužívané jako pracovna. Valentýn říkal, že Michael Wayland neměl žádné příbuzné, takže předpokládala, že po jeho "smrti" tento dům nikdo nezdědil. Předtím si myslela, že tu pak Valentýn možná dál bydlel, to byl ale nepochybně omyl. Ze všeho tu čišel smutek a opuštěnost. V Renwickově nemocnici nazval Valentýn toto místo svým "domovem", ukázal ho Jaceovi v zrcadlovém portálu, pozlátkovou vzpomínku na zelenou zahradu a důvěrně známé kamenné zdi, Clary si však pomyslela, že i tohle byla lež. Bylo zřejmé, že tu Valentýn už léta nežil - možná prostě odešel a nechal dům napospas času nebo sem jezdil jen příležitostně a jako duch pak bloudil po zšeřelých chodbách.
Když došli ke dveřím na konci chodby, Jace je ramenem otevřel a ustoupil, aby Clary mohla vejít do místnosti jako první. Představovala si, že to tu bude vypadat jako v knihovně v Institutu, a nebyla zase tak daleko od pravdy. Byly tu stejné zdi obložené dlouhými řadami knih, stejné žebříky na kolečkách, které umožňovaly přístup k nejvyšším policím. Strop místnosti však byl plochý a podepřený trámy, nikoli klenutý, a nestál tu žádný psací stůl. Za zelenými sametovými závěsy, v jejichž záhybech se usadil prach podobný ledovému škraloupu, se skrývala okna se střídajícími se tabulemi zeleného a modrého skla. V měsíčních paprscích se třpytila jako barevná námraza. Za okny byla vidět jen tma.
"Tohle je knihovna?" zeptala se Jace šeptem, i když vlastně netušila, proč nemluví nahlas. Tím rozlehlým, prázdným domem prostupovalo hluboké ticho.
Díval se někam za ni. Jeho oči ztmavly vzpomínkami. "Sedával jsem v támhletom okenním výklenku a četl všechno, co mi otec na ten den určil. K různým dnům patřily různé jazyky - v sobotu byla francouzština, v neděli angličtina, ale už si nevzpomínám, na který den připadala latina, jestli to bylo pondělí, nebo úterý…"
Clary náhle hlavou probleskla představa Jace jako malého chlapce, jenž sedí v okenním výklenku s knihou rozloženou v klíně a dívá se ven na - na co vlastně? Byly tam zahrady? Bylo vůbec něco vidět? Nebo dům obklopovala vysoká hradba trní jako zámek Šípkové Růženky? Představovala si ho, jak si čte, světlo přicházející oknem kreslí na jeho světlých vlasech modré a zelené čtverce a jeho obličej nese vážný výraz, jaký by se u desetiletého dítěte objevit neměl.
"Už si nevzpomínám," zopakoval s pohledem upřeným do tmy.
Pohladila ho po rameni. "To nevadí, Jaci."
"Asi máš pravdu." Otřásl se, jako by se probudil ze sna, a v záři čarodějného světla přešel na druhý konec místnosti. Klekl si na zem, chvíli pozorně zkoumal spodní řadu knih, a když pak zase vstal, držel jednu z nich v ruce. "Snadné recepty pro hospodyňky," řekl. "Tady to je."
Přiběhla k němu a vzala mu svazek z ruky. Byla to obyčejně vyhlížející kniha s modrou vazbou a stejně jako všechno ostatní v domě ji pokrývala vrstva prachu. Když ji Clary otevřela, prach polapený mezi stránkami se rozvířil jako hejno můr.
Uvnitř knihy někdo vyřízl velký čtvercový otvor. V něm byla jako drahokam v lůžku prstenu zasazena menší kniha, zhruba ve velikosti kapesního vydání, vázaná v bílé kůži, na níž byl pozlacenými písmeny vytištěn název v latině. Clary rozeznala slova "bílá" a "kniha", když ale svazek otevřela, ke svému překvapení zjistila, že jsou stránky pokryty tenkým pavoučím písmem v jazyce, jemuž nerozuměla.
"Řečtina," vysvětlil jí Jace, který jí nahlédl přes rameno. "Tedy její starověká varianta."
"Umíš to přečíst?"
"Těžko," připustil. "Už je to dávno, co jsem si opakoval řečtinu. Ale řekl bych, že Krasomil to zvládne." Zavřel knihu a zastrčil ji do kapsy Claryina zeleného kabátu. Pak se otočil zpět k policím a lehce přejel konečky prstů po hřbetech knih vyskládaných v řadách.
"Chceš si vzít nějakou knihu s sebou?" zeptala se ho opatrně. "Kdybys chtěl -"
Jace se zasmál a spustil ruku dolů. "Měl jsem povoleno číst jen to, co mi otec určil," řekl. "Na některých policích byly knihy, kterých jsem se nesměl ani dotknout." Ukázal na řadu knih vázaných ve stejné hnědé kůži, vysoko nad jejich hlavami. "Jednu z nich jsem si jednou přečetl, jen abych zjistil, co je na nich tak strašně zakázaného. Ukázalo se, že to je otcův deník. Psalo se v něm o mně. Byly to poznámky o 'mém synovi Jonathanu Christopherovi'. Když zjistil, že jsem si to přečetl, zbil mě páskem od kalhot. Tehdy jsem vlastně poprvé zjistil, že mám i prostřední jméno."
Clary projel náhlý poryv nenávisti k jejímu otci. "No, ale Valentýn tady teď není."
"Clary…," začal Jace varovným tónem, Clary už se ale mezitím natáhla, prudce vzala za jednu z knih na zakázané polici a strhla ji dolů. Svazek hlasitě žuchnul na zem. "Clary!"
"Ale prosím tě." A udělala to znovu, shodila další knihu a pak ještě jednu. Pokaždé, když nějaká kniha dopadla na zem, uvolnilo se z jejích stránek mračno prachu. "Zkus to taky."
Jace se na ni chvíli díval a pak se jeden koutek jeho rtů mírně nadzvedl. Natáhl ruku, rozmáchlým pohybem jí přejel po polici a zbývající knihy se s hlasitým duněním zřítily na podlahu. Zasmál se a pak se najednou odmlčel. Zvedl hlavu, jako když kočka nastraží uši a snaží se zaslechnout nějaký vzdálený zvuk. "Slyšíš to?"
Co mám slyšet? chystala se Clary zeptat, ale stihla se zarazit. Opravdu něco slyšela, jakýsi zvuk, který byl stále hlasitější a podobal se rachocení probouzejících se strojů. Zdálo se, že ten rámus přichází odněkud ze stěny. Bezděky udělala krok dozadu právě ve chvíli, kdy se kameny před nimi skřípavě rozestoupily. Za nimi se objevil otvor - jakýsi průchod, hrubě probouraný ve zdi.

Za průchodem začínalo schodiště vedoucí dolů do tmy.