4. Kapitola - Cesta 3/3

6. července 2013 v 23:20 | Cassandra Clare |  Clockwork Prince (Infernal Devices 2)
Will si sundal klobouk a položil ho na sedadlo vedle sebe. Chvíli se na oba upřeně díval. Byl krásný jako vždy, pomyslela si Tessa, ale vypadal trošku našedle. Skoro jako kdyby ztrácel barvu. Většinou vypadal, jako kdyby z něj světlo přímo sálalo. Teď ale vypadal vyčerpaně. Jako kdyby světlo v něm vyhaslo. Byl jako Sisifos, který tlačil do kopce obrovský kámen. "Asi sem toho včera moc vypil," řekl nakonec.
Vážně. Proč to na nás vůbec zkoušíš, Wille? Nedochází ti že oba víme, že nám lžeš? řekla skoro Tessa, ale jediný pohled na Jema jí zastavil. Pozoroval Willa vážně ustaraně. Až moc ustaraně na to, že Willovi věřil jeho historky s pitím asi tak, jako mu to věřila Tessa. Řekl ale jenom: "No, kéž by existovaly nějaké runy na vystřízlivění."
"Jo." Will mu pohled oplácel, ale jeho napjatý výraz se trochu uvolnil. "Měli bycom se vrátit k diskuzi o tvém plánu, Jamesi. Je skvělý, až na jednu věc." Naklonil se dopředu. "Kdyby s tebou byla Tessa vážně zasnoubená, měla by prsten."
"Už jsem na to myslel," řekl Jem a překvapil tím Tessu, která si myslela, že ho celá věc se Vstupem napadla až teď. Sáhnul rukou do kapsičky u vesty a vytáhl stříbrný prsten. Vzal ho do dlaně, kterou natáhnul směrem k Tesse. Moc se nelišil od Willova prstýnku, který měl většinou na ruce, ale tenhle na sobě neměl létající ptáky, ale byla na něm hradní věž. "Prsten rodiny Carstairů," řekl. "Kdybys..."
Vzala si ho od něj a navlékla si ho na prsteníček. Perfektně jí seděl. Měla pocit, jako kdyby mu na to měla něco říct. Třeba: Je krásný, Děkuju. Jenže tohle nebyla žádná nabídka a dokonce ani dárek. Byla to prostě součást jejich hry. "Charlotte nenosí snubní prsten," řekla nakonec. "Neuvědomila jsem si, že je Lovci stínů mají."
"Nemáme," odpověděl jí Will. "Je obvyklé dát dívce tvůj rodinný prsten, když se zasnoubíte, ale skutečný svatební obřad zahrnuje výměnu run místo prstenů. Jednu na rameno a tu druhou na srdce."
"Polož si mě na srdce jako pečeť, jako pečeť na své rámě. Vždyť silná jako smrt je láska, žárlivost je krutá jako hrob," řekl Jem. "Píseň písní."
"Žárlivost je krutá jako hrob?" Tessa zvedla obočí. "To není ... moc romantické."
"Jiskry její jsou jiskry ohnivé, plamen nejprudší," řekl Will a zvedl obočí nahoru. "Vždycky jsem si myslel, že ženy shledávají myšlenku na žárlivost romantickou. Muži, kteří o vás bojují ..."
"No, ve svatbách civilů se žádné hroby neobjevují," řekla Tessa. "I když je vaše schopnost citovat Bibli impozantní. Lepší než mojí tety Harriet."
"Slyšels to Jamesi? Srovnává nás s její tetou Harriet."
Jem byl jako vždycky klidný. "Musíme být dobře obeznámeni s náboženskými texty," řekl. "Pro nás jsou jako návody."
"Takže se je všechny ve škole učíte nazpaměť?" Uvědomila si, že ani Willa, ani Jema nikdy neviděla studovat od té doby, co přišla do Institutu. "Nebo spíš, kdy se je vlastně učíte?"
"Jo. I když se Charlotte v poslední době vyvléká z našeho doučování, jak sis už asi všimla," řekl Will. "Každý má buď svého učitele nebo se jezdí vzdělávat do Idris - dokud nedosáhne osmnácti let. Což už nám oběma bude brzy, naštěstí."
"Který z vás je starší?"
"Jem," odpověděli jí Will i Jem najednou. Pak se dohromady i zasmáli. Will pak dodal. "Ale jenom o tři měsíce."
"Věděl jsem, že na to prostě budeš muset upozornit," řekl Jem s úsměvem.
Tessa se dívala z jednoho na druhého. Nemohli být dva muži, kteří by vypadali víc odlišně a měli víc charakterových odlišností. A přesto. "Takže tohle znamená parabatai?" zeptala se. "Dokončujete jeden za druhého věty a tak? Protože o tom v Kodexu moc napsáno není."
Will a Jem se na sebe podívali. Will jako první uvolněně pokrčil rameny. "Je dost těžké to vysvětlit," řekl povýšeně. "Když to nezažiješ-"
"Myslela jsem tím," řekla Tessa, "nemůžete - nevím - číst tomu druhému myšlenky, ne?"
Jem se uchechtnul. Willovi planoucí modré oči se rozšířily. "Číst si vzájemně myšlenky? Tak to by byl horor."
"Tak o co v tom tedy jde? Přísaháte, že se budete navzájem ochraňovat, jasně, to chápu. Ale to pro sebe přece dělají všichni Lovci stínů, ne?"
"Je to víc, než jenom tohle," řekl Jem, který se přestal uculovat a zachmuřil se. "Myšlenka na parabatai pochází ze starého příběhu o Jonathanovi a Davidovi. ´A stalo se ... že duše Jonathanova byla spjata s duší Davidovou. A Jonathan ho miloval stejně, jako vlastní duši ... Jonathan a David mezi sebou uzavřeli smlouvu, protože ho miloval jako vlastní duši.´ Byli tu tihle dva bojovníci a jejich duše byly nebem spojeny dohromady a z toho Jonathan Lovec stínů vytvořil myšlenku na parabatai a zapsal tuhle ceremonii do Zákona."
"Ale to nemusí být jenom dva muži. Může to být i žena a muž nebo dvě ženy, ne?"
"Samozřejmě." Jem přikývl. "Máš jenom osmnáct let na to, aby sis našel a vybral parabataie. Když jsi starší, rituál už pro tebe není přístupný. A není to jenom o tom, že si navzájem kryjete záda. Musíš se postavit před Radu a přísahat, že za svého parabataie položíš život, když to bude nutné. Půjdeš tam, kam půjde on a budeš pohřben tam, kde bude pohřben on. Kdyby na Willa někdo vystřelil šíp, vázán přísahou bych udělal krok a stoupnul si před něj."
"Jo, praktické," řekl Will.
"A on je samozřejmě povinen udělat to samé pro mě," řekl Jem. "Ať už proti tomu řekne cokoliv, neporuší přísahu, ani Zákon." Podíval se tvrdě na Willa, který se pousmál a podíval se z okna.
"Proboha," řekla Tessa. "To je vážně dojemně. Ale nějak v tom nevidím žádnou výhodu."
"Ne každý má parabataie," řekl Jem. "Vlastně ho má jenom velmi málo z nás. Nestihnou ho najít v přiděleném čase. Ale ti, kteří ho mají, můžou v bitvě čerpat od svého parabataie sílu. Runy, které na tebe nakreslí tvůj parabatai jsou silnější, než ty, které si nakreslíš sám nebo které ti nakreslí někdo jiný. A jsou tu i nějaké runy, které můžeme využít a ostatní Lovci stínů ne. Ty by měli zdvojnásobit naší sílu."
"Ale co když se rozhodnete, že už nechcete parabatie?" zeptala se Tessa zvědavě. "Může být ten rituál rozvázaný?"
"Pane Bože, ženská," ozval se Will. "Jsou i nějaké otázky, na které nepotřebuješ znát odpověď?"
"Nevidím nic zlého na tom říct jí to." Jem si složil ruce na vrchol jeho hole. "Čím víc toho bude vědět, tím víc bude důvěryhodné, že se připravuje na Vstup." Otočil se na Tessu. "Rituál lze rozvázat jenom pár způsoby. Když se jeden z nás stane Podsvěťanem nebo civilem, pak se vazba mezi námi zlomí. A samozřejmě když jeden z nás zemře. Ten druhý je pak volný. Ale nemůže si vybrat jiného parabataie. Jeden Lovec stínů se nemůže zúčastnit rituálu víckrát, než jednou."
"Je to jako s manželstvím," řekla Tessa klidně, "v katolickém kostele. Stejně jako Henry VIII. Vytvořil nové náboženství jenom proto, aby se mohl vyvléct z jeho manželství."
"Dokud nás smrt nerozdělí," řekl Will, který se pořád díval na ubíhající krajinu za oknem.
"No, ty ale nebudeš muset vytvořit nové náboženství, aby ses mě zbavil," řekl Jem. "Brzy už budeš volný."
Will se na něj ostře podíval, ale byla to Tessa, kdo promluvil. "Tohle neříkej," napomenula ho. "Ještě se může objevit nějaký lék. Nevidím žádný důvod, proč by ses měl vzdávat naděje."
Málem se scvrkla, když se na ní zaměřil Willův pohled: modrý, plápolající a zuřivý. Jem si toho nejspíš nevšimnul, protože klidně odpověděl. "Já se ještě nevzdal naděje," řekl. "Jenom doufám v jiné věci, než ty, Tesso Grayová."
Hodina za hodinou plynuly. Tesse pomalu padala hlava. Hlavu měla opřenou o ruku a zvuk kol vlaku jí pomalu vkolébal do říše snů. Probudila se teprve, když jí Jem jemně zatřásl s ramenem. Uslyšela skřípající kola vlaku a výpravčího, kteří křičel York. Záplava tašek, klobouků a nosičů vyšli na nástupiště. Nebylo to tu ani zdaleka přeplněné tak jako na Kings Cross. Byla tu ale mnohem impozantnější klenutá střecha se skla a železa, skrz kterou mohla vidět šedočernou oblohu.
Nástupiště se táhlo kam až oko dohlédlo a Tessa, Jem a Will stáli na té nejblíž k hlavní stanici, kde se tyčily velké zlaté železniční hodiny, které právě ohlašovaly, že je šest hodin. Byli dál na severu. Obloha už tu začala pomalu tmavnout do soumraku.
Právě došli pod hodiny, když ze stínu vystoupila nějaká postava. Tessa se jenom těžko odtrhla od zírání na něj. Měl na sobě těžký kabát, černý nepromokavě vypadající klobouk a boty, které připomínaly starého námořníka. Měl dlouhé a bílé vousy a nad očima husté bílé obočí. Natáhl ruku a položil jí Willovi na rameno. "Nephilim?" zeptal se. Jeho hlas byl strohý a protkaný přízvukem. "Je to tak?"
"Proboha," řekl Will a položil si ruku na srdce v hraném gestu. "A nejste vy ten Starý Námořník?"
"Jsem tu na příkaz Aloysiuse Starkweathera. Jste ti tři, na které mám čekat nebo ne? Nemám na vás celou noc."
"Důležitá schůzka s albatrosem?" zeptal se Will. "Tak to nás teda nenech čekat."
"Co chtěl můj šílený kamarád říct je," řekl Jem, "že jsme opravdu Lovci stínů z londýnského Institutu. Poslala nás Charlotte Branwellová. A vy jste ...?"
"Gottshall," řekl muž nevrle. "Moje rodina slouží Lovcům stínů z Yorkského Institutu už asi tři století. Vidím přes okouzlení, mládenci. Jenom na tuhle to nefunguje," dodal a podíval se na Tessu. "Jestli je na téhle dívce vážně nějaké kouzlo, nikdy předtím jsem se s ním nesetkal."
"Je to civil - čeká na Vstup," dodal Jem rychle. "Brzy se stane mou ženou." Vzal Tessu za ruku a otočil jí tak, aby mohl Gottshall vidět prsten na jejím prstě. "Rada si myslela, že pro ní bude prospěšné vidět i další Institut mimo ten Londýnský."
"A ví o tom pan Starkweather?" zeptal se Gottshall. Jeho černé oči se na ně upíraly z pod okraje jeho klobouku.
"Záleží na tom, co mu řekla paní Branwellová," řekl Jem.
"Pro vaše dobro doufám, že ho o tom spravila," řekl starý sluha a zvedl obočí. "Jestli je na tomhle světě člověk, který vážně nenávidí překvapení, pak je to Aloysius Starkweather. A nepřeju vám ho překvapit. Přijměte mojí omluvu, slečno."
Tessa se usmála a sklonila hlavu. V břiše ale cítila podivnou nevoli. Podívala se z Jema na Willa, ale oba byli klidní a usmívali se. Byli zvyklí na tenhle druh přetvářky, napadlo jí. Ale ona ne.
Už hrála. Předtím. Ale nikdy nevystupovala jako ona se svou vlastní tváří a ne s tváří někoho jiného. Z nějakého důvodu jí jen myšlenka na její lhaní bez falešného obličeje, za který by se mohla schovat, naháněla hrůzu. Mohla jen doufat, že Gottshall přeháněl, ale něco -možná záblesk v jeho očích- jí napovídal, že nelhal.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama