4. Kapitola - Cesta 2/3

6. července 2013 v 23:18 | Cassandra Clare
Tesse se před očima mihla Natova tvář. Otřásla se. Sophie se na ní podívala, ale nezdálo se, že by si něčeho všimla. "O tomhle zpívá pořád," zašeptala. "Vražda a zrada. Krev a bolest. Je to příšerné."
Naštěstí Sophiin hlas přehlušil konec skladby. Bridget začala utírat nádobí a začala s novou baladou. Melodie byla ještě ponurejší, než ta první.
"Proč je tvůj meč smáčený krví,
Edwarde, Edwarde?
Proč z tvého meče odkapává krev?
A proč jsi tak smutný?"
"Tak to už by stačilo." Sophie se otočila a spěchala chodbou pryč. Tessa jí následovala. "Vidíte, co jsem měla na mysli? Je tak příšerně morbidní. A to s ní sdílím pokoj. Ráno ani večer nikdy neřekne ani slovo a v noci jenom sténá-"
"Máš s ní společný pokoj?" Tessa byla překvapená. "Ale Institut má tolik pokojů-"
"Pro Lovce stínů na návštěvě," řekla Sophie. "Ne pro zaměstnance." Mluvila normálně, jako kdyby jí nikdy nenapadlo si říct o nový nebo si postěžovat, že desítky pokojů po Insitutu je prázdných, zatímco ona sdílí pokoj s Bridget, jejíž jedinou zálibou je zpívání vražedných balad.
"Mohla bych si promluvit s Charlotte-" začala Tessa.
"Ne. Ne. To nedělejte, prosím." Došli ke dveřím učebny. Sophie se k ní nešťastně otočila. "Nechci, aby si myslela, že si stěžuju na ostatní zaměstnance. To opravdu nechci, slečno Tesso."
Tessa se jí chystala ujistit, že Charlotte nic neřekne, jestli to nechce, když uslyšela křičící hlasy z druhé strany místnosti. Ukázala na Sophii, aby nic neříkala, naklonila se a poslouchala.
Hlasy určitě patřily bratrům Lightwoodům. Poznala Gideonův tišší, hrubší tón, když řekl: Nastane chvíle zúčtování, Gabrieli. Na to se můžeš spolehnout. Bude záležet na tom, na jaké straně stojíme, až to přijde."
Gabrielův hlas byl napjatý. "Budeme stát na otcově straně. To je samozřejmé. Kde jinde?"
Chvíli bylo ticho. "Nevíš o něm všechno, Gabrieli. Nevíš, co udělal."
"Víš, že my jsme Lightwoodovi a že on je náš otec. Vím, že měl být po smrti Granville Fairchilda jmenován do čela Institutu-"
"Možná ví o něm Konzul víc, než ty. A taky toho ví víc o Charlotte Branwellové. Vím, že si o ní myslíš, že je blázen, ale není."
"Vážně?" Gabrielův hlas zněm výsměšně. "Nechat nás trénovat její drahé dívky, nemyslíš si, že to z ní dělá hlupáka? Nemělo by se předpokládat, že budeme pro našeho otce provádět špionáž?"
Sophie a Tessa se na sebe podívaly s vytřeštěnýma očima.
"Souhlasila, protože jí k tomu Konzul donutil. A navíc se tu setkáváme u dveří, jsme dovedeni do téhle místnosti a zase nás potom vyvedou ven. Slečna Collinsová a slečna Grayová nevědí nic o chodu Institutu. Jakou škodu by jí mohla naše přítomnost tady napáchat? Co myslíš?"
Chvíli bylo ticho. Tessa skoro mohla slyšet, jak Gabriel trucuje. Nakonec řekl: "Pokud tolik pohrdáš otcem, tak proč ses vrátil ze Španělska?"
Gideon mu odpověděl podrážděným tónem: "Vrátil jsem se pro tebe."
V tu chvíli byly Tessa i Sophie opřené o dveře. Uši měly přitisknuté na dřevu.
Najednou se dveře pohnuly a pak se otevřely. Obě se rychle napřímily a Tessa doufala, že se v jejich tvářích neobjeví žádný důkaz o tom, že je poslouchaly.
Gabriel a Gideon stáli na osvětlené ploše uprostřed místnosti naproti sobě. Tessa si všimla něčeho, co jí předtím uniklo: Gabriel, přestože byl mladší, byl o několik palců větší než Gideon. Gideon byl svalnatější a širší v ramenou. Projel si rukou vlasy písčité barvy a krátce na ně kývl, když se objevili ve dveřích. "Dobrý den."
Gabriel Lightwood přešel přes místnost k nim. Vážně byl vysoký, pomyslela si Tessa a natahovala krk, aby se na něj mohla podívat. Byla sice vysoká, ale sama musela zaklánět hlavu, aby se mohla dívat mužům do obličeje. Will i Jem byli vyšší než ona.
"Slečno Lovelacová pořád chybí?" zeptal se, aniž by se je obtěžoval nějak přivítat. Jeho výraz byl klidný. Jedinou známkou jeho dřívějšího rozčílení byla pulzující žíla na jeho krku.
"Pořád má bolesti hlavy," odpověděla mu Tessa. "Nevím, jak dlouho to bude ještě trvat."
"Mám takové podezření, že to bude přesně do konce našich tréninků," řekl Gideon tak suše, že byla Tessa překvapená, když uslyšela Sophii se smát.
Sophie se téměř okamžitě zase uklidnila, ale ještě předtím jí překvapený Gideon věnoval jeden skoro vděčný pohled. Jako kdyby nebyl zvyklý, aby se lidé jeho vtipům smáli.
Gabriel s povzdechem rukou osvobodil dvě tyče z jejich úkrytu ve zdi. Jednu podal Tesse. "Dneska," začal, "budeme pracovat na odrážení a blokování ..."
Jako obvykle Tessa ležela dlouho do noci, než jí začal přepadat spánek. Pravidelně jí trápily noční můry - většinou o Mortmainovi, jeho studených šedých očích a jeho ledově chladném hlasu, kterým jí říkal, že jí vytvořil, že tu není žádná Tessa Grayová.
Stála mu tváří v tvář, muži kterého hledali a pořád nevěděla, co od ní vlastně chtěl. Chtěl si jí vzít. Ale proč? Chtěl jí požádat o její moc. Ale k čemu?
Při myšlence na jeho chladné tmavé oči se zachvěla. Myšlenka na to, že by mohl mít něco společného s jejím narozením ale byla ještě horší. Nemyslela si, že by někdo -dokonce ani Jem, nádherný chápající Jem- mohl zcela pochopit její spalující potřebu vědět, co je nebo pochopit její strach z toho, že je monstrum. Takový strach, kvůli kterému se budí uprostřed noci a snaží se seškrábat si vlastní kůži, jako kdyby tak mohla odhalit ďábla, který se pod ní skrývá.
V tu chvíli uslyšela nějaké zašustění za jejími dveřmi a pak slabé škrábání, jako kdyby někdo něco po něčem tlačil. Po chvíli sklouzla z postele a přeběhla přes celou místnost.
Otevřela dveře a našla jenom prázdnou chodbu. Z Jemova pokoje přes chodbu slyšela slabý zvuk houslí. U jejích nohou ležela malá zelená knížka. Zvedla jí a podívala se na slova vytlačená na jejím hřbetě. "Vathek od Williama Beckforda."
Zavřela za sebou dveře a odnesla si knihu na postel. Posadila se, aby jí mohla prolistovat. Will jí tam pro ní musel nechat. Nemohl to být nikdo jiný, ale proč by to dělal? Proč dělal tyhle zvláštní, malé laskavosti a mluvil s ní o knihách, když k ní byl zbytek času tak hrozně chladný?
Otevřela knížku na její titulní stránce. Will jí tam napsal poznámku - no, vlastně ne poznámku. Báseň.
Pro Tessu Grayovou, k příležitosti předání kopie Vatheka: Caliph Vathek a jeho temní následovníci směřují k Peklu, nebudeš se nudit! Tvoje víra ve mně bude obnovená - pokud tedy nebudeš můj dárek považovat za nemístný a nebudeš ho ignorovat. -Will
Tessa se rozesmála. Pak si připlácla ruku na ústa. Typický Will. Vždycky jí něčím rozesmál. Dokonce, i když to nechtěla. Dokonce, i když věděla, že otevřít mu svoje srdce je jako vzít si dávku nějaké smrtící návykové drogy. Pustila kopii Vatheka i s Willovou příšernou básničkou. Položila jí na noční stolek, svalila se na postel a zabořila si obličej do polštáře. Pořád ještě mohla slyšet Jemovy housle, sladkou a smutnou hudbu, která k ní doléhala zpod dveří. Vší silou se snažila se vytlačit z hlavy myšlenky na Willa a opravdu, když konečně usnula, pro jednou se jí za celou noc o Willovi nic nezdálo.
Celý den pršelo. I přes deštník cítila, jak se jí klobouk, který si půjčila od Jessamine, prohýbá jako křídla promočeného ptáka, když ona, Jem, Will a Cyril, který jim nesl zavazadla, spěchali z kočáru na Kings Cross. I přes šedý déšť si všimla vysoké, impozantní věže s hodinami, která se před nimi tyčila. Byla zakončena korouhví, která ukazovala, že vítr foukal přímo na sever - a ne moc jemně, podle kapek studeného deště, které jí stříkaly do obličeje.
Uvnitř stanice byl chaos: lidé pobíhali sem a tam. Chlapci, co prodávali noviny vykřikovali názvy titulních článků, muži kráčeli po vestibulu s deskami, které měli přichycené na hrudi a nabízeli všechno od vlasových přípravků až k mýdlu. Malý kluk v saku Norfolk se řítil dopředu s matkou v patách. S pár slovy mířenými k Jemovi Will zmizel v davu.
"Odešel a nechal nás v tom, že jo?" zeptala se Tessa, která zápasila s deštníkem, který se odmítal zavřít.
"Já to udělám." Jem se obratně natáhl a zatáhl za tlačítko, díky čemuž se deštník zavřel. Tessa si odhrnula mokré vlasy z očí a usmála se na něj právě ve chvíli, kdy se Will vrátil s dost staře vypadajícím portýrem, který si vzal od Cyrila zavazadla. Nakonec k němu křiknul ať si pohne, že na ně nebude vlak čekat celý den.
Will se podíval z portýra na Jemovu hůl a zase zpátky. Jeho modré oči se zúžily. "No asi bude muset počkat," řekl Will s nevraživým úsměvem.
Portýr vypadal zmateně, ale řekl jenom "Pane" rozhodně míň agresivním tonem, než měl v úmyslu a pokračoval s nimi ke vchodu na nástupiště.
Lidi - tolik lidí! - bylo kolem Tessy, když si proráželi cestu davem. Jednou rukou se držela Jema a v té druhé měla Jessaminin klobouk. Daleko na konci nástupiště, kde byly na zemi koleje, mohla vidět ocelové šedá oblaka.
Jem jí pomohl vylézt do vozu a pak do jejich kupé, kde většinu místa zabírali zavazadla. Will se skláněl k portýrovi a všude se ozývaly výkřiky a pískání, které oznamovalo, že je vlak připravený k odjezdu. Dveře se za nimi zavřely a vlak se rozjel. Kolem oken se vznášela pára v bílých obláčcích a kola zvesela zaskřípala.
"Přinesla sis na cestu něco na čtení?" zeptal se Will a sedla si na sedadlo naproti Tesse. Jem byl vedle ní. Hůl měl opřenou o zeď.
Vzpomněla si na kopii Vatheka a jeho báseň v ní. Nechala knihu v Institutu, aby tak zabránila pokušení. Bylo to jako s krabicí bonbónů, když jste drželi dietu a nechtěli jste díky ní přibrat na váze. "V poslední době jsem nepřišla na nic, co bych si chtěla přečíst."
Will zatnul čelist, ale nic neřekl.
"Na začátcích cest je vždycky něco vzrušujícího, nemyslíš?" pokračovala Tessa s nosem přitisknutým na sklo, zatímco se dívala ven na kouř a saze, kterými byl protkaný šedý déšť venku. Londýn byl zahalený v mlžném oparu.
"Ne," řekl Will, opřel se a stáhl si klobouk přes oči.
Tessa nechala svůj obličej natisknutý na skle, když za nimi začal pomalu mizet Londýn i déšť. Brzy projížděli zelenými loukami posetými bílými ovcemi. Tu a tam mohla v dálce vidět vesnické věže. Obloha změnila barvu z ocelové na mlhavě modrou s malými černými mráčky. Tessa všechno zaujatě pozorovala.
"Tys nikdy předtím nebyla na venkově?" zeptal se Jem. Na rozdíl od Willa, on zněl, jako kdyby ho to vážně zajímalo.
Tessa zavrtěla hlavou. "Nevzpomínám si, že bych někdy opustila New York. Tedy když nepočítám cestu na Coney Island a to se za venkov považovat opravdu nedá. Myslím, že jsme jím museli projíždět, když jsem s Temnými sestrami mířila do Southamptonu, ale byla tma a oni stejně nechali na oknech zatáhnuté závěsy." Sundala si klobouk a položila ho na sedadlo mezi nimi, aby uschnul. "Ale mám pocit, jako kdybych to viděla už předtím. V knihách. Pořád jsem si představovala, že uvidím Thornfield Hall stoupat za stromy, nebo Bouřlivé výšiny sedět na skalnatém útesu-"
"Bouřlivé výšiny jsou v Yorkshiru," ozval se Will zpod klobouku, "a my nejsem v Yorkshiru ani zdaleka. Ještě nejsme dokonce ani v Granthamu. A navíc na Yorkshiru není nic působivého. Vršky a nížiny, žádné pořádné hory. To není jako u nás ve Walesu."
"Chybí ti Wales?" zeptala se Tessa. Nebyla si jistá proč to udělala. Věděla, že ptát se Willa na jeho minulost je jako tahat psa za bolavý ocas, ale nemohla si pomoct.
Will mírně pokrčil rameny. "A co by mi mělo chybět? Ovce a zpívání?" zeptal se. "A směšný jazyk. Fe hoffwn i fod mor feddw, fyddai ddim yn cofio fy enw."
"Co to znamená?"
"To znamená ´Přeju si být tak opilý, abych si nevzpomněl ani na vlastní jméno´. Celkem užitečné."
"Nezníš moc vlastenecky," poznamenala Tessa. "To se ti nestýská ani po horách?"
"Vlastenecky?" Will se zatvářil domýšlivě. "Řeknu ti, co je to vlastenectví. Na počet mého rodiště mám vytetovaného draka na-"
"Máš vážně okouzlující náladu, Williame, viď?" přerušil ho Jem, ačkoliv neměl v hlase žádný ostrý podtón. Přesto Tessa po době, co je spolu mohla pozorovat věděla, že když si říkají celými jmény místo zkrácených forem, něco to znamená. "Vzpomeň si, Starkweather nemůže Charlotte vystát, takže jestli hodláš být v téhle náladě-"
"Slibuju, že ho můj šarm úplně vykolejí," řekl Will, zapadl hlouběji do sedadla a přerovnal si klobouk. "Uplatním na něj svoje kouzlo takovou silou, že až s ním budu hotový, bude ležet bezvládně na zemi a bude se snažit vzpomenout si na vlastní jméno."
"Je mu osmdesát devět," zamumlal Jem. "Ten bude mít problém vzpomenout si na vlastní jméno i bez tvé pomoci."
"Předpokládám, že si teď všechen svůj šarm schováváš," ozvala se Tessa. "Přece bys s ním na nás neplýtval."
"Jo, přesně tak." Will zněl spokojeně. "A není to tak, že by Starkweather nemohl Charlotte vystát, Jeme. To jejího otce."
"Hříchy našich otců," řekl Jem. "Nemůže mít rád žádného Fairchilda ani nikoho, kdo má s nimi něco společného. Charlotte by nikdy nenechala Henryho jet-"
"Jo, to je ale proto, že pokaždé, když Henry opustí dům, hrozí nějaký mezinárodní incident," odsekl mu Will. "Ale ano, abych odpověděl na tvojí nevyřčenou otázku, chápu že v nás Charlotte vložila svojí důvěru a mám v úmyslu chovat se slušně. Nechci vidět šilhajícího Benedikta Lightwooda a jeho škaredý syny ve vedení Institutu víc, než kdokoliv jiný."
"Nejsou škaredí," řekla Tessa.
Will na ní zamrkal. "Cože?"
"Gabriel a Gideon," řekla Tessa. "Jsou vlastně celkem hezcí, vůbec nejsou oškliví."
"Mluvil jsem," řekl Will pohřebním tónem, "o černých hlubinách jejich duší."
Tessa si odfrkla. "A jakou barvu si myslíš, že mají hlubiny tvojí duše, Wille Herondale?"
"Světle fialovou," odpověděl jí Will.
Tessa se podívala na Jema s prosbou o pomoc, ale on se jenom usmál. "Možná si teď můžeme promluvit o strategii," řekl místo odpovědi.
"Starkweather nenávidí Charlotte, ale ví, že nás posílá ona. Tak jak si prokličkovat cestičku až do jeho přízně?"
"Tessa může využít její ženské zbraně," řekl Will. "Charlotte řekla, že má pěknou tvářičku."
"Jak vlastně Charlotte vysvětlila mojí přítomnost tady?" zeptala se Tessa. Došlo jí, že už se na to měla zeptat dřív.
"Vlastně nevysvětlila. Jenom mu nadiktovala naše jména. Byla celkem stručná," řekl Will. "Myslím, že je na nás vymyslet nějakou přijatelnou historku."
"Nemůžeme říct, že jsem Lovec stínů. Hned by věděl, že lžeme. Nemám na sobě žádné runy."
"A ani žádnou značku čaroděje. Bude si myslet, že jsi civil," řekl Jem. "Mohla by se přeměnit, ale ..."
Will se na ní zkoumavě zadíval. I když Tessa věděla, že to nic neznamená -což bylo ještě horší, než kdyby se na ní vůbec nedíval- jeho pohled na ní působil, jako kdyby jí hladil prstem po zadní části krku. Zachvěla se. Přinutila se k chladnému pohledu. "Možná můžeme říct, že je to šílená teta, která trvá na tom, že nás musí všude doprovázet."
"Moje teta nebo tvoje?" zeptal se Jim.
"Pravda. Nevypadá moc jako naše příbuzná, co? Možná můžeme říct, že to šílená holka, co se do mě zamilovala a pronásleduje mě kamkoliv se pohnu."
"Umím měnit podobu, Wille, to ale neznamená, že jsem taky dobrá herečka," odsekla mu Tessa, čímž donutila Jema vybuchnout smíchy. Will se na něj zamračil.
"Dostala tě, Wille," řekl mu. "To se často nestává, co? Možná jí můžeme představit jako mojí snoubenku. Můžeme říct starému Aloysiusovi, že se brzy dočká Vstupu."
"Vstupu?" Tessa si tenhle termín pamatovala z Kodexu.
Odpověděl jí Jem. "Jo, když si chce vzít Lovec stínů civila-"
"Ale já myslela, že je to zakázané," přerušila ho Tessa, když vjížděl vlak do tunelu. Najednou byla všude tma. I tak ale měla pocit, že se na ní Will díval. Zatřásla se a měla husí kůži, což se stávalo pokaždé, když na ní Will upíral svůj pohled.
"Je. Ale Pohár smrti se dá použít k tomu, změnit civila na Lovce stínů. Není to obvyklé ale stává se to. Když Lovec stínů předloží Clavům žádost o Vstup, mají na zvážení tři měsíce. Mezitím civil studuje, aby se dozvěděl co nejvíc o kultuře Lovců stínů-"
Jeho hlas byl přerušený píšťalkou, když se lokomotiva vynořila z tunelu. Tessa se podívala na Willa, ale on se upřeně díval z okna a jí si nevšímal. Muselo se jí to zdát.
"Není to špatný nápad," řekla Tessa. "Vím toho celkem dost. Už jsem přečetla skoro celý Kodex."
"A je logické, že bych tě vzal sebou," řekl Jem. "Jako možný kandidát na Vstup je jasné, že bys chtěla poznat i jiné Instituty než jenom ten v Londýně." Obrátl se na Willa. "Co myslíš?"
"Lepší tenhle nápad, než žádný." Will se pořád díval ven z okna. Krajina byla čím dál tím míň travnatá a víc skalnatá. Neviděli žádné vesnice. Byly tam jenom dlouhé pruhy šedozelené trávy a černé skály.
"Kolik Institutů kromě toho v Londýně existuje?" zeptala se Tessa.
Jem je začal odpočítávat na ruce. "V Británii? Londýn, York, jeden je v Cornwallu -blízko Tintagel- jeden je v Cardiffu a jeden v Edinburgu. Jsou menší a jsou všechny pod správou toho Londýnského, který zase řídí Idris."
"Gideon Lightwood řekl, že byl v Institutu v Madridu. Co tam proboha dělal?"
"Nejspíš se flákal," řekl Will.
"Když v osmnácti dokončíme náš výcvik," řekl Jem, když Will už nic neříkal, "doporučují nám cestovat, trávit čas i na jiných pracovištích, zažít i jiné kultury Lovců stínů, podívat se na nová místa. Vždycky jsou tu nové techniky a triky, které se můžeme naučit. Gideon byl pryč jenom pár měsíců. Jestli ho zavolal Benedikt zpátky tak brzy, musí si myslet, že je jeho přebrání kontroly nad Institutem jisté." Jem vypadal znepokojeně.
"Ale to není pravda," řekla Tessa pevně. Když ale ustaraný pohled neopouštěl Jemovi oči, snažila se změnit téma. "Kde je Institut v New Yorku?"
"Nepamatujeme si všechny jejich adresy, Tesso." Ve Willově hlase zazněl nebezpečný podtón. Jem se na něj zkoumavě podíval a zeptal se. "Je všechno v pořádku?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama