2. Kapitola - Reparace 3/3

6. července 2013 v 14:39 | Cassandra Clare |  Clockwork Prince (Infernal Devices 2)
Čaroděj se obrátil k Willovi. "Byl jsem si tak jistý, že mám tentokrát toho pravého."
"To není tvoje vina." Will se vrhl k jedné odstrčené pohovce u zdi. Cítil zároveň horko i chlad. Jeho nervy brněly zklamáním. Snažil se je dostat do normálu, ale bez valného úspěchu. Stáhl si neklidně rukavice a strčil si je do kapsy svého pořád zapnutého kabátu. "Zkoušíš to. Thammuz měl pravdu. Moc jsem ti toho jako nápovědu nedal."
"Předpokládám," zašeptal Magnus, "žeš mi řekl všechno, na co si pamatuješ. Otevřel jsi Pyxis a pustil démona. To tě proklelo. Chceš abych toho démona našel a zkusil zrušit tu kletbu. To je všechno, co mi k tomu můžeš říct?"
"Jo, to je všechno," řekl Will. "Bylo by pro mě dost zbytečné něco zatajovat, když vím o co mi jde. Pro tebe je to ale jako najít jehlu v - ne, tohle se nedá přirovnat ani ke kupce sena. Jehlu ve věži plné dalších jehel."
"Tak do té věže jehel ponoř ruce," řekl Magnus. "Je ale dost pravděpodobné, že se ošklivě zraníš. Jsi si jistý, že je to to, co chceš?"
"Jsem si jistý, že to co prožívám teď je horší," řekl Will a podíval se na zčernalé místo na podlaze, kde se krčil démon. Byl vyčerpaný. Runa energie, kterou si ráno před odjezdem na zasedání Rady nakreslil, byla už v poledne pryč. V hlavě mu pulzovalo. "Už s tím žiju pět let. Myšlenka na to žít s tím dál mě děsí víc, než myšlenka na smrt."
"Jsi Lovec stínů. Ty se smrti nebojíš."
"Samozřejmě, že jo," řekl Will. "Každý se bojí smrti. Můžeme se rodit z andělů, ale nevíme toho o životě po smrti o moc víc, než ty."
Magnus přišel až k němu a sedl si naproti. Jeho zeleno zlaté oči zářily v šeru jako kočičí. "Myslím, že je po smrti jen zapomnění."
"Ale to nevíš jistě. Jem je zase přesvědčen, že se všichni narodíme znovu. Že život je jako koloběh. Zemřeme, změníme se, znovu se narodíme v to, v co si zasloužíme. Na základě toho, jak jsme se na tomhle světě chovali." Will se podíval na své okousané nehty. "Já se nejspíš narodím znova jako slimák, který skončí brzy osolený na talíři."
"Převtělování," řekl Magnus. Jeho rty se zkroutily do úsměvu. "No, mysli na to takhle. Musel jsi něco udělat něco moc dobrého v minulém životě, aby ses narodil takhle. Jako Nephilim."
"Jo, jasně," řekl Will tónem bez života. "Jsem holt šťastlivec." Opřel si hlavu o sedačku. Byl vyčerpaný. "Myslíš, že budeš potřebovat víc ... přísad? Myslím, že Stará Molly z Cross Bones už se dělá špatně jenom z toho, že mě vidí."
"Mám i jiné zdroje," řekl Magnus. V jeho hlase byl znatelný soucit. "Ale nejdřív musím udělat další výzkum. Zjistit povahu toho prokletí-"
"Ne." Will se zvednul. "Nemůžu. Už jsem ti to řekl dřív, dost riskuju jenom tím, že jsem ti řekl o existenci té kletby. Jestli ti řeknu ještě víc-"
"Tak co? Nech mě hádat. Nevíš, ale jsi si jistý, že to nebude nic hezkého."
"Nenuť mě začít si myslet, že přijít za tebou byla chyba-"
"Má tohle něco společného s Tessou?"
V průběhu posledních pěti let se cvičil v tom nedat najevo žádné emoce. Překvapení, city, naději, radost. Byl si celkem jistý, že se jeho výraz nijak nezměnil. Slyšel ale napětí ve svém hlase, když řekl: "S Tessou?"
"Je to už pět let," řekl Magnus. "Ale nějak se ti podařilo celou tu dobu se s tím nikomu nesvěřit. Jaké zoufalství tě ke mně přivedlo, uprostřed noci, v dešti? Napadá mě jenom jedna věc. Celkem pěkná s velkýma šedivýma očima-"
Will vstal tak prudce, že málem překlopil sedačku. "Je v tom něco jiného," řekl a snažil si udržet svůj hlas klidný. "Jem umírá."
Magnus mě věnoval chladný, pevný pohled. "Ten umírá už roky," řekl. "Když z tebe sejmu to prokletí, nijak to nezlepší jeho stav."
Will se snažil uklidnit ruce, které se třásly. Zaťal je v pěsti. "Ty to nechápeš-"
"Vím, že jsi parabatai," řekl Magnus. "A vím, že pro tebe bude jeho smrt velká ztráta. Ale co nevím-"
"Co nevíš ani vědět nepotřebuješ." Will měl po celém těle husí kůži, i když bylo v místnosti teplo a on měl na sobě pořád kabát. "Klidně ti zaplatím víc, jestli se mě přestaneš ptát."
Magnus si položil nohy na křeslo. "Nic mě nedonutí přestat se tě ptát," řekl. "Ale vynasnažím se respektovat tvojí zdrženlivost."
Will úlevou uvolnil ruce. "A budeš mi pořád pomáhat."
"Budu ti pořád pomáhat." Magnus si dal ruce za hlavu a opřel se. Díval se na Willa přes polozavřená víčka. "I kdžy bych ti mohl pomoct líp, když bys mi řekl pravdu, udělám co budu moct. Přijdeš mi zvláštní, Wille Herondale."
Will pokrčil rameny. "To jako důvod stačí. Kdy máš v plánu zkusit to znovu?"
Magnus zívl. "Nejspíš tenhle víkend. V sobotu ti pošlu zprávu, jestli tu bude nějaký ... pokrok."
Pokrok. Kletba. Pravda. Jem. Umírání. Tessa. Tessa. Tessa. Tessa. Její jméno znělo Willovi v mysli jako úder zvonu. Napadlo ho, jestli ještě nějaké jiné slovo zní tak, že před tím nelze uniknout. Takhle by nemohlo být pojmenováno něco zlého, jako třeba Mildred. Nedokázal si představit, že by v noci ležel na posteli, díval se do stropu a do uší mu neviditelné hlasy šeptaly ´Mildred´. Ale Tessa-
"Děkuju," řekl stroze. Nějak rychle překročil od příšerné zimy k horku. V pokoji bylo dusno a ještě tam voněl spálený vosk ze svíček. "Pak se budu těšit na zprávy od tebe."
"Dobře," řekl Magnus a zavřel oči. Will nedokázal určit jestli usnul nebo jestli jenom čekal, až Will odejde. Tak jako tak to byl náznak, že čeká, až Will odejde. A Will to bez pocitu úlevy udělal.
...
Sophie byla na cestě do pokoje slečny Jessamine. Zamést pokoj a vyčistit krb. Pak ale uslyšela hlasy v sále. V její staré práci jí naučili, co to znamená ´dát prostor´. Otočit se dívat se do zdi, dokud její zaměstnavatelé neprojdou. Chovat se jako kdyby byla jenom ks nábytku. Něco neživého, co můžou ignorovat.
Byla šokovaná při příchodu do Institutu, že tady takhle věci prostě nechodí. Za prvé jí překvapilo, že je na tak velký dům tak málo sluhů. Neuvědomila si, že Lovci stínů dělali všechno co mohli, aby se tu pokusili vytvořit typické domácí prostředí, ale přitom měli všechno po ruce. Počínaje jejich krby, vlastními nákupy nebo speciálními místnostmi jako bylo cvičiště nebo zbrojírna. Byla šokovaná, jak se Agáta a Thomas chovali k jejich zaměstnavatelům. Nevěděla, že jejich rodiny sloužili Lovcům stínů už celé generace - ani to, že měli vlastní magii.
Ona sama pocházela z chudé rodiny. Říkali o ní, že je hloupá a často dostala facku, když poprvé začala pracovat jako služka. Nebyla totiž zvyklá na křehký nábytek nebo na skutečné stříbro nebo porcelán tak tenký, že přes něj viděla temný čaj. Všechno se ale naučila, a když bylo jasné, že z ní vyroste krásná žena, byla povýšena na služku do společnosti. Salónní služky měly hodně nejistou práci. Musela vypadat krásně, a proto s každým rokem po tom osmnáctém jí začal klesat plat.
Byla to taková úleva přijít do Institutu, kde nikomu nevadilo, že jí bylo už skoro dvacet. Kde po ní nechtěli, aby se dívala na stěny nebo nezáleželo na tom, jestli promluvila předtím, než k tomu byla vyzvána. Skoro si myslela, že jí její zmrzačená tvář od jejího posledního zaměstnavatele za to stála. Pořád se vyhýbala pohledu na sebe do zrcadla. Ta strašlivá hrůza z toho všeho už ale trochu vybledla. Jessamine zesměšňovala její jizvu, která jí znetvořovala tvář. Kromě Willa se ale zdálo, že si toho nikdo jiný nevšímal., Ten řekl občas něco nepříjemného, ale tak povrchním způsobem, jako kdyby si prostě myslel, že se to od něj očekává, ale přitom do toho nedával své srdce.
To bylo ale předtím, než se zamilovala do Jema.
Poznala jeho hlas, když teď scházel dolů do haly. Smál se a odpovídala mu slečna Tessa. Sophie pocítila podivný tlak na hrudi. Žárlivost. Opovrhala jí, ale nemohla se zastavit od toho, aby to tak prostě cítila. Slečna Tessa k ní byla vždycky laskavá. V jejích očích ale byla taková zranitelnost -jako kdyby potřebovala nějakého přítele- že bylo nemožné jí nemít rád. A přesto, jak se na ní pan Jem díval ... a Tessa si toho ani nevšímala.
Ne Sophie ty dva prostě nemohla potkat v hale. S Jemem, který se díval na Tessu tak, jak to dělal poslední dobou pořád. Přitiskla si smetáček a kbelík k hrudi a otevřela nejbližší dveře. Vešla dovnitř a přikrčila se. Pak za sebou zavřela. Byl to jeden z mnoha pokojů v Institutu. Nepoužívaná ložnice, která byla určená jako pokoj pro Lovce stínů, kteří tu byli na návštěvě. Jednou za čtrnáct dní se pokoje uklízeli, takže vždycky když přijela nějaká návštěva byly připravené pro použití. Tenhle byl celkem zaprášený. Prach tančil ve světle, přicházejícím z okna a Sophie bojovala s nutkáním začít kýchat, když přitiskla oko ke škvíře ve dveřích.
Měla pravdu. Byl to Jem a Tessa, kteří se přibližovali chodbou. Oba byli tím druhým dostatečně zaneprázdnění. Jem něco nesl -vypadlo to jako něco těžkého- a Tessa se smála něčemu, co řekl. Dívala se dolů, ne na něj. On se ale na ní díval pohledem, který používal když věděl, že se nikdo nedíval. Ve tváři měl výraz, který měl jenom když hrál na housle. Jako kdyby byl úplně vtáhnutý a uchvácený.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Gabča Gabča | Web | 6. července 2013 v 14:40 | Reagovat

Jsem mladá a chci se seznámit, klikni na můj webík abys zjistil víc!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama