16. Kapitola - Závazné kouzlo 1/2

5. července 2013 v 20:29 | Cassandra Clare |  Clockwork Angel (Infernal Devices 1)
kapitola 16
ZÁVAZNÉ KOUZLO

A jednou nebo dvakrát hodíš kostkou
je to gentlemanská hra
Ale nezvítězí ten, kdo hraje s hříchem
V tajném domě hanby.
-Oscar Wilde, "The Ballad od Reading Gaol"
-
"Jessamine! Jessamine, co se děje? Kde je Nate?"
Jessamine, která stála hned vedle pokoje Natea se otočila tváří k Tesse zrovna, když vběhla do chodby. Volné kadeře blond vlasů jí padaly vzadu na hlavě z drdolu. "Nevím," odsekla. "Usnula jsem na židli vedle jeho postele a když jsem se probudila, byl pryč. Prostě pryč!" Přimhouřila oči. "Proboha, vypadáš příšerně."
Tessa se na sebe podívala. Ani se neobtěžovala s obléknutím krinolíny nebo dokonce i bot. Jen na sebe hodila šaty a vklouzla bosýma nohama do pantoflí. Vlasy jí padaly volně na ramena. Tessa si představila, že teď pravděpodobně vypadala jako pološílená žena pana Rochestera, kterou schovával v podkroví v Janě Eyrové. "No, Nate se nemohl dostat moc daleko, ne tak nemocný, jak je," řekla Tessa. "Hledají ho všichni?"
Jessamine rozhodila rukama. "Každý ho hledá. Will, Charlotte, Henry, Thomas i Agatha. Nepředpokládám, že chceš, abychom vytáhly nemocného Jema z postele a donutili ho stát se součástí pátrací skupiny, nebo jo?"
Tessa zavrtěla hlavou. "Upřímně řečeno, Jessamine." Zarazila se a otočila se. "No, jdu ho taky hledat. Ty tu můžeš zůstat, jestli chceš."
"Jo, to chci." Jessamine pohodila hlavou, když se Tessa znovu otočila a odkráčela dál chodbou. Její mysl vířila. Kam proboha mohl Nate jít? Má horečku? Je v delíriu? Když se dostal z postele a nevěděl kde je, odešel pryč, aby jí našel? Ta myšlenka jí sevřela srdce. Společenství bylo jedno velké matoucí bludiště, pomyslela si, když prošla kolem další slepé uličky do chodby lemované gobelíny. Pokud ona jen tak tak našla způsob, jak jím projít, jak by Nate mohl-
"Slečno Grayová?"
Tessa se otočila a uviděla Thomase, jak vychází z dveří v chodbě. Měl na sobě košili. Vlasy měl rozcuchané jako obvykle a jeho hnědé oči vypadaly vážně. Snažila se donutit se do klidného pohybu. Bože, tohle bude špatná zpráva. "Ano?"
"Našel jsem vašeho bratra," řekl Thomas k Tessinu údivu.
"Vážně? A kde byl?"
"V obývacím pokoji. Schovával se. Za záclonou."
Thomas mluvil rychle a vypadal rozpačitě. "Hned jak mě uviděl, začal se chovat jako hlupák. Křičel a vřískal. Snažil se kolem mě proběhnout, málem jsem mu musel dát ránu, abych ho umlčel-" Při pohledu na Tessinu nechápavou tvář ztichnul a odkašlal si. "Chtěl jsem tím říct, že se obávám, že jsem ho vyděsil, slečno."
Tessa si přiložila ruku na ústa. "Ach, bože. Ale je v pořádku?"
Zdálo se, že Thomas nevěděl, kam se podívat dřív. Byl v rozpacích, že našel Natea krčícího se za Charlottinými závěsy, pomyslela si Tessa a cítila jménem Natea vlnu rozhořčení. Její bratr nebyl Temný lovec, neměl zkušenosti se zabíjením a s riskováním svého života. Samozřejmě, že byl vyděšený. A ještě k tomu byl nejspíš v delíriu, které mu způsobovala horečka. "Měla bych se jít na něj podívat. Jen já, rozumíš? Myslím, že potřebuje vidět známou tvář."
Thomasovi se ulevilo. "Ano, slečno. A já tu počkám. Stačí, když mi pak dáte vědět a já zavolám ostatní."
Tessa přikývla a prošla kolem Thomase otevřenými dveřmi. V obývacím pokoji bylo šero. Jediné osvětlení poskytovalo šedé odpolední světlo, které se dovnitř dostávalo vysokým oknem. Stíny pohovek a křesel, které byly roztroušené po místnosti, vypadaly jako krčící se zvířata. V jednom z větších křesel u krbu někdo seděl. Nate. Musel najít zkrvavenou košili a kalhoty, které měl na sobě u de Quinceyho a obléknul si je. Byl bos. Seděl s lokty opřenými o kolena. Obličej měl schovaný v dlaních. Vypadal mizerně.
"Nate?" řekla Tessa tiše.
Hned vzhlédl a vyskočil na nohy. Na tváři se mu objevil výraz neuvěřitelného štěstí. "Tessie!"
S lehkým výkřikem Tessa přeběhla místnost a objala svého bratra. Zmáčkla ho. Slyšela, jak trochu zakňučel bolestí, ale za chvíli kolem ní omotal své ruce taky. Objímali se. Tessa se myslí ocitla zpátky v kuchyni své tety v New Yorku, s vůní pocházející z vaření všude kolem a jemným smíchem její tety, který byl doprovázený hubováním, že dělají tolik hluku.
Nate se odtáhl jako první a podíval se na ní. "Bože, Tessie, vypadáš tak jinak ..."
Projelo jí zachvění. "Co tím myslíš?"
Téměř nepřítomně jí pohladil po tváři. "Jsi starší," řekl. "Hubenější. Byla jsi malá holčička s kulatou tváří, když jsem odjížděl z New Yorku, ne? Nebo je to prostě jen způsob, jakým jsem si tě uchovával v paměti?"
Tessa ujistila svého bratra, že je pořád jeho mladší sestra, na kterou si pamatuje, ale její mysl se částečně stále zabývala jeho otázkou. Nemohla si pomoct. Musela na něj ustaraně hledět. Na jeho bledou kůži, která byla posetá modřinami. Na modré, černé a žluté skvrny na obličeji a krku. "Nate..."
"Není to tak zlé, jak to vypadá," řekl, když si přečetl úzkost v její tváři.
"Ano, to je. Měl bys být v posteli a odpočívat. Co tu děláš?"
"Snažil jsem se tě najít. Věděl jsem, že tu někde jsi. Viděl jsem tě předtím, než mě dostal ten plešatej bastard bez očí. Myslel jsem, že tě uvěznil. Chtěl jsem zkusit nás z toho dostat."
"Uvěznil? Nate, takhle to není." Zavrtěla hlavou. "Tady jsme v bezpečí."
Přivřel oči. "Tohle je Společenství, ne? Varovali mě před tímhle místem. De Quincey řekl, že to tu řídí šílená monstra, co si říkají Nephilimové. Řekl, že tu drží duše lidí v nějakých krabicích, křičí a-"
"Co, Pyxis? Drží v sobě démoní energii, Nate, ne lidské duše. Je to naprosto neškodné. Později ti je ukážu v místnosti se zbraněmi, pokud mi nevěříš."
Nate nevypadal o moc klidnější. "Řekl, že pokud mě dostanou do rukou Nephilimové, budou mě pomalu rozebírat, kousek po kousku, za porušení jejich Zákona."
Tesse přeběhl mráz po zádech. Odtáhla se od svého bratra a uviděla, že jedno z oken pokoje je otevřené. Záclony vlály ve větru. Takže mráz, který cítila, byl víc než jen pocuchané nervy. "Ty jsi otevřel okno? Je tu taková zima, Nate."
Nate zavrtěl hlavou. "Bylo otevřené, když jsem přišel."
Kývla. Přešla pokoj a zavřela okno. "Přivoláš si smrt-"
"Ty se nestarej o mou smrt," řekl Nate podrážděně. "A co Temní lovci? Říkáš, že tě tady nedrží?"
"Ne," Tessa se odvrátila od okna. "Nevězní. Jsou to sice divní lidé, ale Temní lovci ke mně byli vždycky laskaví. Chci zůstat tady. Byli tak velkorysí, že mě tu nechali."
Nate zavrtěl hlavou. "Nerozumím tomu."
Tessa cítila jiskru hněvu. Překvapilo jí to, ale hned jí zatlačila zpět. Nebyla to Nateova vina. Bylo tu toho tolik, co neví. "Kam jinam půjdeme, Nate?" zeptala se a přešla přes místnost k němu. Vzala ho za paži. Vedla ho zpátky ke křeslu. "Posaď se. Vyčerpáváš sám sebe."
Nate si poslušně sedl a podíval se na ni. V jeho očích byl vzdálený pohled. Tessa ho znala. Znamenalo to, že intrikoval, vymýšlel nějaký šílený plán, snil svůj směšný sen. "Můžeme se odsud ještě dostat," řekl. "Pojedeme do Liverpoolu. Parníkem. Vrátíme se do New Yorku."
"A co pak?" řekla Tessa tak jemně, jak mohla. "Tam už nám nic nezůstalo. Ne potom, co teta zemřela. Musela jsem prodat všechny naše věci na zaplacení pohřbu. Byt je pryč. Nemáme peníze na nájem. V New Yorku už pro nás není místo, Nate."
"Uděláme si tam místo. Začneme nový život."
Tessa se podívala smutně na svého bratra. Bolelo jí vidět ho takhle. Jeho tvář byla beznadějná a plná tiché prosby. Na jeho lícní kosti mu kvetla modřina - vypadala jako ošklivá květina. Vlasy měl místy slepené krví. Nate není jako ostatní lidé, říkala vždycky teta Harriet. Je na něm jakási krásná nevinnost, která musí být za každou cenu zachráněna.
A Tessa se o to snažila. Ona i její teta před ním skrývali jeho vlastní slabosti, důsledky jeho chyb a nedostatků. Nikdy mu ona ani teta Harriet neříkali, že musí pracovat, aby měli nějaké peníze, které on pak stejně utratí za hazardní hry. Neříkali mu ani o posměšcích Tesse od ostatních dětí, které se jí smály, že je její bratr opilec a budižkničemu. Skrývali před ním tyhle věci, aby ho nezranili. Jenže on byl i tak zraněný, pomyslela si Tessa. Možná měl Jem pravdu. Možná, že pravda byla opravdu to nejlepší. Posadila se na křeslo proti bratrovi a pevně se na něj podívala. "Takhle to nemůže být, Nate. Zatím ne. V tomhle nepořádku jsme teď oba a bude nás pronásledovat kamkoliv se před ním budeme snažit utéct. A když utečeme, budeme na to sami, až nás dostihne. Nebude tu nikdo, kdo by nám pomohl nebo nás ochránil. Potřebujeme pomoc Společenství, Nate. Potřebujeme Nephilimy."
Nateovi modré oči se na ní zmateně podívaly. "Myslím, že máš pravdu," řekl. Ta fráze Tessu překvapila, protože skoro dva měsíce neslyšela nic jiného, než britské hlasy. Tohle bylo tak americké. Uvědomila si, jak moc jí to chybělo. "Je to jen kvůli mně, že jsi tady. De Quincey mě mučil. Donutil mě psát ty dopisy a poslat ti lístek na parník. Řekl mi, že ti neublíží, až tě dostane do rukou, jenže pak mi nikdy nedovolil setkat se s tebou a já si myslel - myslel jsem si že-" Zvedl hlavu a podíval se na ní. Obličej měl bez výrazu. "Měla bys mě nenávidět."
Tessin hlas byl pevný. "Nikdy bych tě nemohla nenávidět. Jsi můj bratr. Jsi moje krev."
"Myslíš si, že až tohle všechno skončí, budeme moct jít domů?" zeptal se Nate. "Zapomenout, že se tohle všechno kdy stalo? Žít zase normálním životem?"
Žít normálním životem. Ta slova v ní vyvolala představu jí a Natea v nějakém malém prosluněném bytě. Nate by si našel práci a ona by pro něj vařila a uklízela a o víkendech by se mohli procházet v parku nebo jet vlakem na Coney Island a tam jezdit na kolotoči nebo vyjít až nahoru na Železnou věž, odkud by v noci sledovali ohňostroj nad hotelem Manhattan Beach. Bylo by tam krásné skutečné slunce, ne jen tahle šedá vodní verze, co tu bývá v létě. A Tessa by mohla být jen obyčejná holka s hlavou zabořenou v knize a její nohy by zase mohly jít po známém chodníku v New Yorku.
Jenže když si snažila udržet si tenhle obraz v hlavě, vize se drolila a rozpadávala se jako pavučina, kterou se snažíte vzít do svých rukou. Viděla Willovu tvář, a Jemovu, Charlottinu a dokonce i Magnusovu, zatímco jí říkal Chudinko. Teď, když zná pravdu, už nemůže nic vrátit zpátky.
"Ale my nejsme normální," řekla Tessa. "Já nejsem normální. A ty to víš, Nate."
Podíval se dolů na podlahu. "Já vím." Bezmocně mávl rukou. "Takže je to pravda. Jsi to, co de Quincey říkal, že jsi. Kouzelná. Říkal, že máš nadání měnit podobu, Tessie. Že se můžeš stát čímkoliv budeš chtít."
"Věřils mu? No, je to pravda -skoro pravda- ale sotva bych tomu věřila sama. Je to tak zvláštní-"
"Viděl jsem i podivnější věci." Jeho hlas byl prázdný. "Bože, měl jsem to být já."
Tessa se zamračila. "Co tím myslíš?"
Než stačil odpovědět, dveře se otevřely. "Slečno Grayová." Byl to Thomas. Vypadal omluvně. "Slečno Grayová, pan Will je-"
"Pan Will je tady." Byl to Will. Hbitě prokličkoval kolem Thomase a to i na vzdory jeho velikosti. Byl ještě v šatech, do kterých se převlékl v noci. Navíc vypadaly zmačkaně. Tessa přemýšlela, jestli spal v křesle v Jemově pokoji. Pod očima měl modrošedé stíny a vypadal unaveně. Když jeho pohled padl na Natea, oči mu zazářily. Úlevně? Pobaveně? To Tessa nemohla říct.
"Náš poutník se konečně našel," poznamenal. "Thomas mi řekl, že ses schovával za záclonou?"
Nate se na Willa otupěle podíval. "Kdo jsi?"
Tessa si rychle odbila představování, ačkoliv se nezdálo, že by nějaký z kluků toho druhého rád poznal. Nate vypadal, jako kdyby umíral a Will si prohlížel Natea, jako kdyby to byl nový vědecký objekt a ne zrovna moc atraktivní.
"Takže ty jsi Temný lovec," řekl Nate. "De Quincey mi řekl, že jste podobní monstrům."
"Bylo to předtím nebo potom, co se tě pokusil sníst?" zeptal se Will.
Tessa se rychle zvedla na nohy. "Wille. Mohla bych s tebou prosím chvilku mluvit na chodbě?"
Pokud čekala odpor, nedostala ho. Po posledním nepřátelském pohledu na Natea Will přikývl a šel s ní potichu na chodbu. Zavřel za sebou dveře obývacího pokoje.
Osvětlení na chodbě bez oken bylo proměnlivé. Magické světlo vrhalo na stěny diskrétní jasné bazény světla, které se vzájemně nedotýkaly. Will a Tessa se postavili do stínu mezi ně a dívali se na sebe -opatrně, pomyslela si Tessa, jako dvě naštvané kočky, které kolem sebe kroužily na ulici.
Nakonec to byl Will, kdo prolomil mlčení. "Velmi dobře. Máš mě samotného na chodbě-"
"Ano, ano," řekla Tessa netrpělivě, "a tisíce žen po celé Anglii by štědře zaplatily za to, mít tuhle možnost. Mohl by sis prosím na chvilku odpustit ukázku tvého skvělého humoru? Tohle je důležité."
"Chceš, abych se ti omluvil, viď?" řekl Will. "Za to co se stalo na půdě?"
Tessa zaskočeně zamrkala. "Na půdě?"
"Chceš, abych ti řekl, že mě mrzí, že jsem tě políbil."
Ta slova vyvolala Tesse v paměti nečekanou vzpomínku na Willovi prsty v jejích vlasech, dotyk jeho ruky na její rukavici. Jeho ústa na těch jejích. Cítila jak se červená a doufala, zuřivě doufala, že to nebude v šeru vidět. "Co - ne. Ne!"
"Takže nechceš, abych se omluvil," řekl Will. Lehce se usmíval. Byl to ten druh smíchu, který mají malé děti pod hradem z lega předtím, než ho mávnutím ruky zničí.
"Je mi jedno jestli tě to mrzí nebo ne," řekla Tessa. "Tohle není to, o čem jsem s tebou chtěla mluvit. Chtěla jsem ti jen říct, abys byl hodný na mého bratra. Prošel si velmi bolestivým mučením. Nemusí být vyslýchán jako nějaký zločinec."
Will jí odpověděl tišeji, než si Tessa myslela. "Rozumím tomu. Ale pokud něco skrývá-"
"Každý něco skrývá!" vybuchla Tessa a překvapila tím sama sebe. "Jsou věci, o kterých vím, že se za ně stydí, ale to neznamená, že by ti to mělo dělat starosti. Není to tak, že ty bys říkal všechno, ne?"
Obezřetně se na ní podíval. "O čem to mluvíš?"
A co tvoji rodiče, Wille? Proč jsi odmítnul vidět je? Proč jsi neměl kam jít? Proč bylo tohle místo, kam ses musel dostat? A proč jsi mě na půdě poslal pryč?
Tessa ale neřekla žádnou z těchhle věcí. Místo toho řekla jen: "Co třeba o Jemovi? Proč jsi mi neřekl, jak moc nemocný je?"
"Jem?" Will vypadal skutečně překvapeně. "Nechtěl to. Myslel si, že je to jen jeho věc. A to taky je. Myslel si, že ti dluží vysvětlení, ale to není pravda. Jem nedluží nikomu nic. Co se mu stalo, nebyla jeho chyba a přesto musí nést tohle břemeno. Stydí se za-"
"Není nic, kvůli čemu by se měl stydět."
"To si myslíš ty. Jenže jiní nevidí rozdíl mezi závislostí a jeho nemocí. Opovrhují jím, že je slabý. Jako kdyby mohl přestat brát tu drogu. Jako kdyby to bylo na jeho vůli." Willův hlas zněl překvapivě hořce. "Už toho o něm řekli dost, někdy i jemu do tváře. Nechtěl jsem, aby to slyšel i od tebe."
"Nikdy bych mu nic takového neřekla."
"A jak jsem měl vědět, co mu řekneš?" zeptal se Will. "Já tě doopravdy neznám, Tesso, nebo snad jo? A stejně tak ty neznáš mě."
"Nechceš, aby tě někdo znal," odsekla mu Tessa. "Tak fajn. Nebudu se už snažit. Ale nepředstírej, že je Jem jako ty. Možná, že by lidé raději znali pravdu o tom, jaký ve skutečnosti je."
"Ne," řekl Will a jeho modré oči mu ztmavly. "Nemysli si, že znáš Jema líp než já."
"Pokud ti na něm tak záleží, tak proč neděláš něco, abys mu pomohl? Proč nehledáš lék?"
"Myslíš, že jsme ho nehledali? Myslíš, že ho Charlotte nehledala? A Henry? Že jsme nenajali čaroděje a neplatili jim za jejich informace? Že jsme nevolali o pomoc? Myslíš si, že je Jemova smrt něco, co všichni přijmeme, aniž bychom proti tomu bojovali?"
"Jem mi řekl, že vás všechny poprosil, abyste přestali hledat," řekla Tessa. Klidně stála tváří v tvář jeho hněvu. "A to jste taky udělali, ne?"
"Řekl ti to, ne?"
"Takže jste přestali?"
"Není tu nic, co by se dalo najít, Tesso. Neexistuje žádný lék."
"To nemůžeš vědět. Mohli jste hledat dál a neříct mu to. Mohlo by tu něco být. Dokonce i kdyby tu byla ta nejmenší šance-"
Will zvedl obočí. Šero v chodbě prohloubilo stíny pod jeho očima a zvýraznilo linie kostí v jeho tváři. "Myslíš tím, že jsme měli ignorovat jeho přání?"
"Myslím tím, že byste měli udělat všechno, co můžete, i kdyby to znamenalo lhát mu. Myslím tím, že nechápu vaše akceptování jeho smrti."
"A já si myslím, že nerozumíš tomu, že někdy můžeš volit jen mezi akceptováním něčeho, nebo šílenstvím."
Za nimi si v chodbě někdo odkašlal. "Co se to tu děje?" zeptal se známý hlas. Tessa i Will byli tak pohrouženi do svého rozhovoru, že neslyšeli blížícího se Jema. Will nasadil provinilý obličej, než se podíval na svého přítele, který je oba sledoval s klidným zaujetím. Jem byl převlečený, ale vypadal, jako kdyby se právě probudil z neklidného spánku. Vlasy měl rozcuchané a jeho obličej hýřil barvami.
Will vypadal překvapeně a ne moc šťastně z toho, že ho vidí. "Co tady děláš? Jak to, že jsi vstal z postele?"
"Narazil jsem v hale na Charlotte. Řekla, že všichni míří na zasedání do obývacího pokoje, aby si promluvili s bratrem Tessy." Jemův tón byl mírný a bylo nemožné z něho rozpoznat, kolik toho zaslechl z jejich rozhovoru. "Je mi dost dobře na to, abych mohl poslouchat."
"No dobře. Jste tu všichni." Byla to Charlotte, která spěchala chodbou. Za ní kráčel Henry. Po stranách mu kráčela Jessamine a Sophie. Tessa si všimla, že se Jessie převlékla do svých nejhezčích šatů. Byly z modrého mušelínu. V ruce nesla složenou deku. Sophie vedle ní držela podnos s čajem a sendviči."
"Tohle je pro Natea?" zeptala se Tessa překvapeně. "Čaj a deky?"
Sophie přikývla. "Paní Branwellová si myslela, že by mohl být hladový."
"A já si myslela, že by mu mohla být zima, když se v noci tak třásl," dodala Jessamine dychtivě. "Neměli bychom tedy k němu tyhle věci zanést?"
Charlotte se podívala na Tessu pro schválení. To ji odzbrojilo. Charlotte bude na Natea laskavá; prostě si nemohla pomoct. "Ano. Čeká na vás."

"Děkuju ti, Tesso," řekla Charlotte tiše a pak zatlačila do dveří salonu. Ty se otevřely a ona tiše vkráčela dovnitř následovaná ostatními. Když je Tessa pomalu následovala, cítila, jak jí někdo položil ruku na rameno. Dotek byl tak lehký, že si toho téměř nevšimla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Gabča Gabča | Web | 5. července 2013 v 20:30 | Reagovat

Jsem mladá a chci se seznámit, klikni na můj webík abys zjistil víc!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama