14. Kapitola - Most černých kněží 2/2

5. července 2013 v 20:19 | Cassandra Clare |  Clockwork Angel (Infernal Devices 1)
Křivě se na ní usmál. Studený vzduch vehnal červenou barvu do jeho tváří a oči mu zářily. Jejich ruce byly na zábradlí velmi blízko u sebe. Na krátkou, velmi zvláštní chvíli, si Tessa myslela, že Jem brzy položí ruku na tu její, ale jeho pohled sklouzl z ní na něco na mostě. Zamračil se. "Trochu pozdě na procházku, ne?"
Následovala jeho pohled a viděla temné siluety ženy a muže, kteří k nim přicházeli přes most. Muž měl na sobě plstěný klobouk a tmavý vlněný kabát, žena měla ruku propletenou jeho paží. Tvář měla obrácenou k té jeho. "Pravděpodobně si myslí to samé o nás," řekla Tessa. Podívala se Jemovi do očí. "A tys přišel do Společenství, protože jsi neměl kam jít? Proč jsi nezůstal v Shanghai?"
"Moji rodiče řídili tamní Apolečenství," řekl Jem, "ale byli zavražděni démonem. Jmenoval se Yanluo." Jeho hlas byl překvapivě klidný. "Potom, co umřeli, si všichni mysleli, že by pro mě bylo nejbezpečnější, kdybych opustil zemi pro případ, že by si ten démon nebo jeho stoupenci přišli i pro mě."
"Ale proč jsi tady, proč Anglie?"
"Můj otec byl Brit. Mluvil jsem anglicky. Zdálo se to jako rozumné řešení." Jemův tón byl vyrovnaný jako vždy, ale Tesse se zdálo, že je tu něco, co jí neříká. "Myslel jsem, že bych se tu mohl cítit jako doma mnohem víc, než v Idris, kde ani jeden z mých rodičů nikdy nebyl."
Pár, který přecházel přes most, se zastavil u zábradlí a zdálo se, že muž ukazuje na obrys železničního mostu. Když mluvil, žena přikyvovala. "A ty ses - cítíš se tu jako doma?"
"Ne tak docela," řekl Jem. "Jedna z prvních věcí, které jsem si po příjezdu uvědomil byla ta, že můj otec na sebe nikdy nemyslel jako na Brita způsobem, jakým to dělají všichni Angličané. Skuteční Angličané jsou nejdřív Briti, a teprve potom až muži. Cokoliv jiného, třeba to, že jsou lékaři, soudci nebo majitelé nemovitostí je až na třetím místě. Pro Temné lovce je to ale jiné. My jsme v první řadě Nephilimové, teprve potom bereme v úvahu město, kde jsme se narodili a kde žijeme. A pokud jde o třetí místo - není žádné třetí místo. Vždy jsme prostě jen Temní lovci. Když se na mě podívají ostatní Nephilimové, vidí jen Temného lovce. Ne jako civilové, kteří mě vidí jako kluka, který určitě pochází ze zahraničí a nikdy mezi ně nemůže úplně zapadnout."
"Z jedné poloviny jsi někdo a z té druhé jsi někdo úplně jiný," řekla Tessa. "Jako já. Ale ty aspoň víš, že jsi člověk."
Jemův výraz změkl. "Stejně jako ty. Jsi člověk vším, na čem opravdu záleží." Tessa ucítila, jak jí začínají vlhnout oči. Ohlédla se a uviděla, že měsíc zašel za mrak, který utlumil jeho perleťový lesk. "Myslím, že bychom se měli vrátit. Ostatní už musejí mít strach."
Jem k ní přešel a nabídnul jí svou ruku. Procházející dvojice si Jem všiml ještě předtím, než se najednou ocitla před nimi a zablokovala jim cestu. I když se museli pohybovat neuvěřitelně rychle, aby se dostali na druhou stranu mostu za tak krátkou dobu, teď se tam děsivě tyčili a opírali se o sebe rameny. Ženina tvář byla schovaná ve stínu prosté kapuce a muž jí měl skrytou pod kloboukem.
Jem sevřel Tessinu paži, ale jeho hlas byl klidný, když promluvil. "Dobrý večer. Je tu něco, s čím bychom vám mohli pomoct?"
Ani jeden z nich nepromluvil, ale udělali krok k nim. Ženina sukně zašustila ve větru. Tessa se rozhlédla kolem. Nikdo jiný na mostě ani na nábřeží okolo nich nebyl. Pod zataženým měsícem se zdál Londýn naprosto pustý.
"Promiňte," řekl Jem. "Byl bych rád, kdybyste nechali mě a mojí společnici odejít." Udělal krok vpřed a Tessa ho následovala. Teď byli tichému páru velmi blízko. Když vyšel měsíc zpoza mraku, zaplavil most stříbrným světlem a osvětlil tvář muže v plstěném klobouku. Tessa ho okamžitě poznala.
Rozcuchané vlasy, široký zlomený nos a zjizvená brada. Ze všeho nejvíc na něm ale byly nápadné jeho vypoulené oči. Stejné, jako měla žena, která stála vedle něj. Její prázdný pohled, který upírala na Tessu, jí připomínal ten Mirandin.
Ale ty jsi mrtvá. Will tě zabil. Viděla jsem tvé tělo. Tessa zašeptala. "To je on, kočí. Patří k Temným sestrám."
Kočí se zasmál. "Patřil jsem," řekl, "Magisterovi. Když mu sloužili Temné sestry, sloužil jsem jim. Teď už znovu sloužím jemu."
Hlas kočího byl stejný, jako si ho Tessa pamatovala - trochu silný, s přehnanou artikulací a téměř zlověstnou jemností. Oproti Tesse Jem vypadal celkem v klidu. "Kdo jste?" zeptal se. "Proč jste nás sledovali?"
"Magister nás pověřil, abychom vás sledovali," řekl kočí. "Jste Nephilimové. Jste zodpovědní za zničení jeho domu, zničení jeho lidu a Dětí noci. Jsme tady, abychom vám doručili zprávu o vyhlášení války. A taky jsme tu pro tu dívku." Obrátil oči k Tesse. "Je majetek Magistra. Dostane jí."
"Magister," řekl Jem a jeho oči byly v měsíčním světle stříbrné. "Máš na mysli de Quinceyho?"
"Nezáleží na tom, jaké jméno mu dáte. Je Magister. Řekl nám, ať vám doručíme tuhle zprávu. Ta zpráva je, že se blíží válka."
Jem pevně sevřel svou hůl. "Sloužíte de Quinceymu, ale nejste upíři. Co jste?"
Žena stojící vedle kočího vydala podivný vzdech. Jako kdyby zapískal vlak. "Dej si pozor, Nephilime. Tak, jak jsi zabil ostatní, budeš zabit i ty. Nemůže tě proti tomu ochránit tvůj anděl, a dokonce ani Bůh či Ďábel."
Tessa se začala otáčet směrem k Jemovi, ale on už byl v pohybu. Jeho ruka se vyhoupla a chytila vršek hole. Objevil se blesk. Z konce hole vystřelila ostrá a třpytivá čepel. Díky rychlé Jemově otočce, se stačil vrhnout kupředu a zaseknout jí kočímu do hrudi. Muž se zapotácel a z krku mu vyšel překvapený hluk podobný zavrčení.
Tessa se zhluboka nadechla. Košile kočího byla rozříznutá a ona s úžasem zírala na otevřenou ránu, pod kterou nebylo vidět ani tělo, ani krev, ale jen zářící kov, do kterého Jemova čepel ostře zajela. Jem vytáhl ostří zpět a nadechnul se. Jeho pocit zadostiučinění se mísil s úlevou.
"Věděl jsem to-"
Kočí zavrčel. Jeho ruce se zanořily do kabátu a vytáhl dlouhý zoubkovaný nůž, který používají řezníci na řezání kostí. Žena, která muže povzbuzovala k akci, se pomalu vydala k Tesse. Měla natažené ruce bez rukavic. Její pohyby byly trhané a nerovnoměrné, ale velmi rychlé. Mnohem rychleji, než si Tessa myslela, že by se někdy někdo mohl pohybovat, společnice kočího postupovala k Tesse. Tvář měla bez výrazu a ústa měla pootevřená. Něco uvnitř kovově zářilo. Neměla jícen, pomyslela si. A nejspíš ani žádný žaludek. Její ústa končila plátkem kovu za zuby.
Tessa ustupovala, dokud zády nenarazila do zábradlí. Podívala se na Jema, ale ten se potýkal s kočím, který se na něj vrhnul. Jem po něm znovu sekl ostřím, ale zdálo se, že to muže jen trochu zpomalilo. Na kočím visela jeho košile i kabát v roztrhaných hadrech, které odhalovaly její kovový krunýř pod nimi.
Žena skočila na Tessu. Ta se ale vrhla stranou a ona těžkopádně narazila do zábradlí před ní. Zdálo se, že necítí žádnou bolest. Stejně jako kočí. Strnule se napřímila a vydala se znovu směrem k Tesse. Zdálo se, že jí rána poškodila levou ruku, která visela v divném úhlu po jejím boku. Otočila se k Tesse a pravou rukou jí prsty uchopila za zápěstí. Její stisk byl natolik pevný, že Tessa vykřikla, když se jí malé kosti v zápěstí rozhořely bolestí. Zaťala nehty do ruky, která jí držela. Prsty se zanořila hluboko do hladké a měkké kůže. Ta se z ní sloupla jako slupka od banánu. Tessa drsně škrábla nehty po kovu. Přejel jí mráz po zádech.
Pokusila se trhnout rukou pryč, ale jen se jí podařilo přitáhnout si k sobě ženu ještě blíž. Vydala ze sebe nepříjemný zvuk a oči jí změnily barvu na černou. Vypadaly jako hmyzí. Tessa se vyhoupla zpátky na nohy a chtěla jí kopnout-
Pak se náhle ozval tříštivý zvuk, když se kov setkal s kovem. Jemova čepel sjela po ženině ruce a uprostřed lokte se jí objevil čistý řez. Pustila Tessu. Ta překvapeně spadla dozadu na zem a třela si bolestivé zápěstí. Žena sebou trhla směrem k Jemovi a začala vydávat bzučivý zvuk. Udělal výpad vpřed a zaútočil na ženu holí. Donutil jí o krok ustoupit a pak znovu a znovu, dokud nenarazila na zábradlí mostu tak silně, že ztratila rovnováhu. Bez hlesnutí přepadla a spadla do vody. Když Tessa doběhla k zábradlí, už zmizela pod povrchem. V místě kde zmizela se neobjevily žádné bubliny.
Tessa se otočila zpátky. Jem držel hůl a ztěžka dýchal. Na straně tváře měl ránu, ze které mu tekla krev. Jinak ale vypadal nezraněný. V ruce měl zbraň a díval se na shrbenou siluetu u jeho nohou. Hýbala se a trhala sebou. Viděla záblesky kovu mezi jeho roztrhaným oblečením. Když se Tessa přiblížila, viděla, že je to kočí. Svíjel se a škubal sebou. Jeho hlava byla oddělená od těla čistým řezem. Tmavá tekutina vytékala z pahýlu jeho krku a barvila zem.
Jem natáhl ruku a projel si s ní potem navlhlé vlasy. Rozmazal si tím krev přes tvář. Třásla se mu ruka. Tessa se váhavě dotkla jeho ramena. "Jsi v pořádku?"
Jeho úsměv byl slabý. "To bych se spíš měl ptát já tebe." Mírně se otřásl. "Ty mechanické potvory mě znervózňujou. Oni-" Odmlčel se a podíval se za ní.
Na jižním konci mostu se k nim přibližovalo nejméně půl tuctu dalších mechanických stvoření. I přes jejich trhavé pohyby se pohybovali rychle - téměř se řítili vpřed. Byly už v třetině jejich cesty přes most.
Jem rychle nechal čepel zajet zpátky do své hole. Chytil Tessu za ruku a zašeptal. "Běž."
A běželi. Tessa svírala jeho ruku a naposledy se za nimi vystrašeně podívala. Stroje se dostali až do středu mostu a pohybovali se směrem k nim. Pomalu nabírali na rychlosti. Tessa si všimla, že to byli muži. Měli na sobě stejné vlněné kabáty a klobouky jako kočí. Jejich obličeje se leskly v měsíčním světle.
Jem a Tessa doběhli až na konec mostu a Jem ji pevně držel, když se řítili po schodech dolů. Uklouzla na vlhkém kameni, ale on ji zachytil. Hůl mu nešikovně spadla dozadu. Cítila, jak se jeho hruď zvedá a zase klesá proti té její. Jako kdyby lapal po dechu. Ale on přece nemohl být zadýchaný, ne? Byl to Temný lovec. Podle Kodexu by měl uběhnout alespoň míli. Jem se od ní odtáhl. Viděla, že je jeho obličej napjatý. Jako kdyby měl bolesti. Chtěla se ho zeptat, jestli není zraněný, ale nebyl čas. Slyšela za nimi na schodech rachotivé kroky. Jem sebral hůl a beze slova ji vzal za zápěstí a táhnul jí za sebou.
Minuli nábřeží osvětlené pouhým světlem pouličních lamp. Jem se otočil na stranu a vběhl s ní do úzké uličky mezi dvěma domy. Cesta se svažovala nahoru, pryč od řeky. Vzduch tu byl zatuchlý a těžký. Dlažební kostky byly kluzké a špinavé. Nad hlavami jim jako duchové vlály z oken záclony. Tessiny nohy křičely bolestí v jejích módních botách. Srdce jí bušilo v hrudi, ale nezpomalovali. Slyšela bytosti za nimi. Slyšela bzučení. Jejich kroky se zdály pořád blíž a blíž.
Ulička se rozšiřovala do široké ulice. Před nimi se objevila hrozivá budova Společenství. Uháněly k vstupní bráně. Jem ji otevřel, vběhli dovnitř a pak za nimi zabouchl. Nakonec zamknul vrata. Tvorové doběhli až k nim. Narážely do brány a Tesse to připomínalo šrouby bušící do železa. Ozval se příšerný zvuk.
Tessa se otočila a zírala. Mechanické stroje byly přitisknutí k bráně a prostrkávali ruce dovnitř mezerami. Rozhlédla se kolem sebe. Jem stál vedle ní. Byl bílý jako papír. Jednu ruku si tiskl k boku. Sáhla po jeho ruce, ale on ustoupil mimo její dosah. "Tesso." Jeho hlas byl roztřesený. "Dostaň se do Společenství. Musíš se dostat dovnitř."
"Je ti něco? Jeme jsi zraněný?"
"Ne," jeho hlas byl tichý.
Od brány se ozval chrastivý zvuk a Tessa se tam podívala. Jeden z mužů protáhl svojí ruku dírou v bráně a začal se potýkat s železným řetězem, který jí držel uzavřenou. Fascinovaně a s hrůzou zírala na to, jak tahá za smyčku z kovu s takovou silou, že se mu kůže odloupávala od prstů a ukazovala jeho kovové ruce. Měl neuvěřitelnou sílu. Kov se v jeho sevření deformoval a kroutil. Trvalo jen několik minut, než řetěz povolil a zlomil se.
Tessa popadla Jema za paži. Jeho kůže byla na dotek horká. Cítila to i přes jeho oblečení. "Pojď."
S povzdechem se od ní nechal dotáhnout až k bráně kostela. Potácel se a těžce se o ní opíral. Jeho dech mu chrastil v hrudi. Vrhli se nahoru po schodech. Jem se vymanil z jejího sevření hned, když dosáhli vrcholu schodiště. Dopadl na zem na kolena a prošel jím dusivý kašel. Celé jeho tělo bylo jako v křeči.
Brána se rozlétla. Mechanická stvoření se pomalu hrnula dovnitř vedená tím, který roztrhl řetěz na bráně. Jeho ruce zbavené kůže v měsíčním světle zářily.
Vzpomínka na to, že musela mít krev Temných lovců k tomu, aby otevřela dveře, Tessu donutila sáhnout po zvonu, který byl hned vedle ní a silně do něj praštit. Neozval se ovšem žádný zvuk. Byla zoufalá. Otočila se zpátky k Jemovi, který se stále krčil na zemi. "Jeme! Jeme, prosím, musíš otevřít ty dveře-"
Zvedl hlavu. Měl otevřené oči, ale nebyla v nich žádná barva. Byly celé bílé. Viděla, jak se v nich odráží měsíc. "Jeme!"
Pokusil se zvednout na nohy, ale podlomila se mu kolena a on klesl k zemi. Z koutků úst mu začala téct krev. Hůl mu vypadla z ruky a téměř udeřila Tessu do nohy.
Tvorové dosáhli schodů a začali se šplhat nahoru. Pomalu se kymáceli. V čele byl stále ten s rozedranýma rukama. Tessa se vrhla na dubové dveře a začala do nich bušit pěstmi. Slyšela duté odrazy jejích ran na druhé straně. Byla zoufalá. Společenství bylo tak velké a ona neměla čas.
Nakonec to vzdala. Odvrátila se od dveří. Byla zděšená, když viděla, že vůdce těch stvoření už došel k Jemovi a skláněl se nad ním. Jeho kovové ruce se dotýkaly jeho hrudi.
S výkřikem popadla Jemovu hůl a zamávala s ní proti němu. "Jdi od něj!" zakřičela.
Tvor se napřímil a ona poprvé ve světle měsíce uviděla jeho tvář. Měl hladké rysy. Jeho obličej byl bez výrazu. Byly v něm pouze jeho oči a ústa. Neměl ale žádný nos. Zvedl ruce, které byly obarvené Jemovou tmavou krví. Jem ležel nehybně. Měl roztrhanou košili a kolem něj se pomalu šířila jeho krev. Tessa na to v hrůze zírala. Mechanický muž zavrtěl krvavými prsty a jako v nějaké grotesce se otočil, skočil ze schodů dolů a utíkal rychle jako pavouk. Vyběhl z brány a ztratil se jí z dohledu.
Tessa se pohnula směrem k Jemovi, ale ostatní stroje se pohybovali tak rychle, že jí okamžitě zablokovaly cestu. Všichni měly prázdné výrazy jak jejich vůdce. Jako kdyby byly všichni nedokončení kvůli nedostatku času.
Se zavrčením po ní sáhla dvojice kovových rukou. Ohnala se po útočníkovi holí. Téměř naslepo. Zasáhla mužovu tvář. Cítila dopad dřeva na kov a zvedla ruku s holí. Odpotácel se na stranu, ale jen na moment. Jeho hlava s neuvěřitelnou rychlostí vystřelila zpátky. Znovu se po něm ohnala holí. Tentokrát zasáhla rameno. Zavrávoral. Pohnul ale jednou rukou a vytrhl hůl z jejího sevření takovou silou, že jí spálil kůži na ruce. Tessa si vzpomněla na to, jak bolestivé bylo Mirandino sevření, když automat popadl hůl a s ohromující silou jí zlomil o koleno. Vydala příšerný praskavý zvuk. Tessa se otočila ve snaze utéct, ale kovové ruce jí sevřely ramena a trhnutím jí donutily vrátit se. Snažila se vyprostit-
A dveře Společenství se rozlétly. Světlo v nich jí na okamžik oslepilo. Neviděla nic kromě obrysů temných postav, které stály ve světle, které vycházelo z vnitřku kostela. Něco za její hlavou zapískalo a letmo se dotklo její tváře.
Ozval se skřípavý zvuk, když kov narazil do kovu a pak stisk mechanického stvoření ochabl. Svalilo se dozadu na schody. Začalo se dusit.
Tessa vzhlédla. Nad ní stála Charlotte. Obličej měla bledý a v ruce držela ostrý kovový disk. Další stejný disk byl pohřbený v hrudi stvoření, které jí předtím drželo. Byl zkroucený a stočený do klubíčka, jako nefunkční hračka. Z tržné rány na krku mu létaly modré jiskry.
Kolem něj se točily a kymácely další mechanické stroje, zatímco se k nim blížili ostatní Temní lovci. Henry se oháněl svým andělským ostřím a otevíral s ním hruď jednoho automata po druhém. Odesílal je potácející se a škubající se do stínů. Vedle něj byl Will. Sekal do tvorů něčím co vypadalo jako kosa znovu a znovu s takovou zuřivostí, že z nich prýštila fontána modrých jisker. Charlotte sešla po schodech dolů a házela po nich své disky. Hlava jednoho kovového monstra se svalila k zemi s odporným hlukem. Zhroutil se k zemi a nechal ze sebe unikat kovové jiskry a černý olej.
Poslední dvě stvoření vzala rozum do hrsti. Otočili se a utíkali k bráně. Henry se za nimi s Charlotte v patách vrhl, ale Will nechal klesnout svou zbraň, otočil se a utíkal zpátky ke schodům. "Co se stalo?" zakřičel na Tessu. Dívala se na něj. Byla příliš zmatená na to, aby mu odpověděla. Zvýšil hlas a Tessa v něm uslyšela nádech zuřivé paniky. "Je ti něco? Kde je Jem?"
"Nejsem zraněná," zašeptala. "Ale Jem. Zhroutil se. Tam." Ukázala na místo, kde ležel Jem. Byl zhroucený ve stínu vedle dveří.
Willova tvář byla bez výrazu. Stejně jako břidlice, která je vyčištěná od křídy. Aniž by se na ní znovu podíval, vyběhl nahoru po schodech a klekl si k Jemovi. Něco mu šeptal velmi tichým hlasem. Když mu neodpovídal, zvedl hlavu a zakřičel na Thomase, aby mu pomohl odnést Jema. Pak zakřičel něco dalšího, ale Tessa díky závrati, kterou najednou pocítila, neslyšela co. Možná, že křičel na ní. Možná to, že si myslel, že je to všechno její vina? Kdyby se tolik nenaštvala, kdyby neutekla a Jem nešel za ní-
Ve dveřích se objevil tmavý stín. Byl to Thomas. Měl rozcuchané vlasy a na tváři vážný výraz. Beze slova si kleknul vedle Willa. Společně zvedli Jema na nohy a okolo ramen si daly jeho paže. Spěchali s ním dovnitř bez toho, aby jí věnovali jediný pohled.

Zmatená se rozhlédla po dvoře. Něco na tom všem bylo divného. To náhlé ticho po všem tom hluku a křiku. Zničená mechanická stvoření ležela na kusy na zemi. Země byla nasáklá tmavou tekutinou, která z nich vytékala. Brána byla pootevřená. Měsíc na to všechno vrhal jasné světlo. Stejně jasné, jako když jí Jem na mostě řekl, že je člověk.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama