14. Kapitola - Most černých kněží 1/2

5. července 2013 v 20:17 | Cassandra Clare |  Clockwork Angel (Infernal Devices 1)
Kapitola 14

MOST ČERNÝCH KNĚŽÍ

Dvacet mostů je mezi Věží a Kewem
Vědět tak, co ví řeka
když byly oni mladí, Temže byla stará
a to je příběh, který skrývá tahle řeka.
-Rudyard Kipling, "Příběh řeky"
-
Když Tessa odcházela od železné brány Společenství, cítila se jako Šípková Růženka, která opouští svůj hrad prorostlý trním. Společenství bylo ve středu náměstí. Vlevo od náměstí vedla v každém směru hlavní silnice. Způsobem jakým kličkovala mezi rozlehlými domy jí připomínala labyrint. Jem nabídl Tesse rámě, a když ho přijala, provedl ji úzkým průchodem. Nebe nad jejich hlavami mělo barvu ocele. Země byla ještě mokrá od deště a domy byly na jedné straně vlhké a potřísněné zbytky černého uhelného prachu.
Jem mluvil, zatímco pokračovali dál. Neříkal nic důležitého, ale udržoval uklidňující konverzaci. Vyprávěl jí o tom, co si myslel o Londýně, když tu byl úplně poprvé. Jak se mu všechno zdálo být jen v odstínech šedé, dokonce i lidi! Nebyl schopný uvěřit tomu, že může na jednom místě neustále jen pršet. Vlhko, které vycházelo i ze země se mu zarývalo až do morku kostí. Myslel si, že pomalu vyklíčí jako semínko stromu. "Zvykneš si na to," řekl, když vyšli z úzké uličky do široké ulice Fleet. "I když mám někdy pocit, že jsem vyždímaný jako houba."
Při vzpomínce na chaos na ulici, který vládl během dne, Tessu potěšilo, že je tu večer mnohem klidnější. Davy lidí se snížily jen na příležitostné kolemjdoucí kráčející po chodníku s hlavami skloněnými. Schovávali se ve stínu. Stále jezdily kočáry a dokonce se po silnici proháněl i jeden osamělý jezdec. Nikdo si ale Tessy a Jema nevšiml. Že by to byla práce okouzlení? napadlo Tessu, ale nezeptala se. Užívala si jen poslouchání Jemova monologu. Řekl jí, že tohle byla ta nejstarší část města. Tady se zrodil celý Londýn. Obchody, které lemovaly ulice byly zavřené a měly stažené rolety, ale z každé výlohy na ně křičela nějaká reklama. Od hruškového mýdla a vlasové vody až k výzvě k účasti na přednášce o spiritualismu. Během jejich cesty Tessa zahlédla věž Společenství mezi dvěma budovami. Nemohla si pomoct, ale zajímalo jí, jestli jí mohl vidět ještě někdo. Vzpomněla si na ženu, která byla podobná papouškovi se zelenou kůží a peřím. Bylo by Společenství skryté i jejím očím? Zvědavost v ní pořád rostla. Nakonec to nevydržela a zeptala se na to Jema.
"Něco ti ukážu," řekl jí. "Zastav tady." Vzal Tessu za loket a otočil jí tak, že stála čelem k protější ulici. Ukázal na místo kousek od nich. "Co tam vidíš?"
Zamžourala přes ulici. Byli blízko křižovatky u ulice Fleet a Chancery Lane. Na místě kde stáli, se nezdálo nic pozoruhodné. "Banku. Co jiného bych tam měla vidět?"
"Nech svou mysl trochu bloudit," řekl stále stejným tichým hlasem. "Zkus sena to podívat jinak. Tak, jako se nikdy nedíváš přímo na kočku, když jí nechceš vyděsit. Podívej se na banku. Ale jen koutkem oka. Pak se na ní podívej přímo. Rychle."
Tessa se řídila jeho radami a podívala se tam. Banka byla pryč. Na jejím místě byla z poloviny tak velká roubená hospoda s velkým čtvercovým oknem. Světlo , které z něj vycházelo, mělo načervenalou záři a přes otevřené dveře se ven na chodník vylévalo červené světlo. Přes sklo viděla pohybující se tmavé stíny. Neznámé siluety mužů a žen, vysokých, hubených a zvláštně rostlých a s mnoha končetinami, než by měli normálně mít na to, aby to byli lidé. Hezkou, svůdnou, sladkou a jemnou hudbu přerušovaly jen výbuchy smíchu. Nad dveřmi visel nápis a vedle něj byl obrázek muže se zlomeným nosem a malými ďábelskými rohy. Pod ním Tessa si Tessa přečetla název toho podniku - Ďáblova hospoda. To je místo, kde byl Will tehdy v noci. Tessa se podívala na Jema. Zíral na hospodu, světlou ruku měl položenou na jejím rameni. Dýchal pomalu a mělce. Viděla, jak se v jeho stříbrných očích odráží červený odstín z hospody, jako odraz zacházejícího slunce na vodě. "Je to tvoje oblíbené místo?" zeptala se ho.
Z jeho pohledu se vytratila intenzita, když se na ní podíval a rozesmál se. "Jen to ne," řekl. "Jen jsem ti to chtěl ukázat."
Někdo vyšel z hospody. Byl to muž v dlouhém černém elegantním kabátě. Na hlavě měl pevně nasazený cylindr. Když se podíval přes ulici, Tessa si všimla, že jeho kůže byla inkoustově modrá a vlasy i vousy měl bílé jako led. Vydal se na východ k Strandu a Tessa sledovala, jestli mu lidé budou věnovat zvědavé pohledy. Procházel mezi kolemjdoucími jako duch. Vlastně civilové, kteří prošli kolem Ďáblovy hospody, si zřejmě vůbec nevšimli ani téhle budovy. A to dokonce ani tehdy, když vysoký muž vyšel zevnitř a málem převrhl unaveně vypadajícímu muži jeho prázdný vozík. Ten se na chvíli zastavil, zmateně se rozhlédnul, pak pokrčil rameny a šel dál.
"Kdysi dávno to byla jen obyčejná hospoda," řekl Jem. "Jenže časem se tam víc a víc začali objevovat Podsvěťané. Nephilimové byli znepokojení prolínáním Říše stínů a pozemským světem. Odradili civily od chození na to místo pomocí jednoduchého kouzla, kterým je přesvědčili, že hospoda byla zavřená a na jejím místě postavili banku. Ďábel je teď výhradně jen Podsvěťanů." Jem se podíval na měsíc a zamračil se. "Je pozdě. Měli bychom jít."
Po posledním ohlédnutí za Ďáblem Tessa došla Jema, který pokračoval v nezávazném rozhovoru, zatímco pokračovali v cestě a upozorňoval ji na zajímavé věci. Třeba kostel Templářů, kde se nyní konají soudy a kde kdysi Templáři ubytovávali poutníky, kteří se vypravili do Svaté země. "Rytíři byli přátelé Nephilimů. Civilové ale samozřejmě neměli o existenci Říše stínů ani ponětí. A navíc," dodal, když vešli na osamocený most Černých kněží, "si mnozí myslí, že jsou Mlčenliví bratři původní Černí mniši. Nikdo to ale nemůže dokázat. Tohle je ono," řekl a ukázal na prostor před nimi. "Moje nejoblíbenější místo v Londýně."
Tessa se rozhlédla po mostě, ale nemohla si pomoct a divila se, co má Jem na tomhle místu tak rád. Táhnul se od jednoho břehu Temže k tomu druhému. Byl to nízký žulový most s několika oblouky. Jejich okraje byly natřeny na tmavě červeno a měsíc na ně vrhal zlatavé a jasně červené odlesky. Bylo by to krásné, kdyby nebylo železničního mostu, který se táhl na východě. Byl sice tichý a schovaný ve stínu, ale až k protějšímu břehu řeky se táhly příšerně ošklivé mříže železničního zábradlí.
"Vím, na co myslíš," řekl Jem stejně jako před chvílí před Společenstvím. "Že je ten železniční most naprosto příšerný. Ale to taky znamená, že sem lidé přicházejí jen zřídka obdivovat tenhle krásný výhled. Užívám si tady samotu. Jen se dívám na tichou řeku pod měsícem."
Šli až do středu mostu, kde se Tessa opřela o žulový pilíř a podívala se dolů. Černá Temže byla zahalená v měsíčním světle. Obrovská rozloha Londýna se táhla po obou stranách řeky. Za nimi se objevoval kousek kopule svatého Pavla. Jako kdyby na město dopadl bílý duch, všechno bylo zahalené v mlze. Ta položila přes tvrdou linii města lehce rozmazaný závoj.
Tessa se podívala znovu dolů na řeku. Z vody vycházela vůně soli, špíny a hniloby a mísila se s mlhou.
Na vodě v Londýně bylo něco zlověstného. Jako kdyby její proudy nesly váhu minulosti. Do myšlenek jí vstoupila trocha poezie. "Sladká Temže, tiše běží až do konce mé písně," řekla si napůl pro sebe. Normálně nikdy nahlas před nikým necitovala poezii, ale na Jemovi bylo něco, co jí nutilo myslet si, že ať by udělala nebo řekla cokoliv, on by jí nesoudil.
"Ten rým jsem slyšel už dřív," řekl jen. "Will mi ho citoval. Co je to?"
"Spenser. Prothalamion." Tessa se zamračila. "Zdá se, že má Will zvláštní slabost pro poezii na někoho kdo je tak ... tak ..."
"Will pořád čte a má vynikající paměť," řekl Jem. "Je toho jen velmi málo, co by si nepamatoval." Něco v jeho hlase dávalo jeho tvrzení mnohem větší váhu než by mělo mít. Nešlo jen o pouhé konstatování faktu.
"Máš rád Willa, viď?" řekla Tessa. "Myslím tím, že si ho vážíš."
"Mám ho rád jako svého bratra," řekl Jem věcně.
"Můžeš mi to říct," řekla Tessa. "Jakkoliv hnusně se chová ke všem okolo, tebe má rád. Je na tebe hodný. Co jsi vlastně udělal, že s tebou jedná jinak, než se všemi ostatními?"
Jem se opřel bokem o zídku a upřel svůj pohled do dálky. Zamyšleně poklepával prsty na vrchol své hole. Tessa využila jeho rozptýlení, aby si ho mohla pořádně prohlédnout. Obdivovala jeho zvláštní krásu v měsíčním světle. Všechno na něm mělo stříbrnou nebo popelavou barvu. Ne jako všechny barvy okolo - modré, černé a zlaté.
Nakonec řekl: "Nevím, opravdu. Kdysi to bylo proto, že jsme byli oba bez rodičů a proto, že jsme byli stejní."
"Já jsem taky sirotek," připomněla mu Tessa. "A Jessamine jakbysmet. Nemyslí si, že je stejný jako my."
"Ne. To nemyslí." Jemovi oči byly ostražité, jako kdyby tu bylo něco, co před Tessou tají.
"Nerozumím mu," řekla Tessa. "V jednu chvíli se chová normálně a v tu další najednou úplně obrátí. Nedokážu se rozhodnout jestli je krutý, laskavý nebo nenávistný."
"A záleží na tom?" zeptal se Jem. "Je nutné učinit tohle rozhodnutí?"
"Tenkrát v noci," pokračovala Tessa, "ve tvém pokoji, když vešel dovnitř řekl, že pil celou noc, ale pak, později, když jsi - prostě později se zdál být okamžitě střízlivý. Viděla jsem svého bratra opilého. Vím, že to nezmizí za okamžik. Dokonce i moje teta mu musela chrstnout kyblík studené vody do tváře, aby ho vytrhla z jeho otupělosti. Nemyslím si, že byl pod vlivem alkoholu. A navíc z něj ani nebyl cítit a druhý den ráno mu nebylo ani trošku špatně. Ale proč by lhal a říkal, že je opilý, kdyby nebyl?"
Jem vypadal rezignovaně. "A to je hlavní tajemství Willa Herondala. Taky jsem přemýšlel nad tou samou věcí. Jak toho mohl někdo vypít tolik, kolik tvrdil, že vypil a přežít? A ještě k tomu bojovat tak jako on? A tak jsem se za ním jednou v noci vydal."
"Sledovals ho?"
Jem se na ní křivě usmál. "Jo. Odešel a prohlašoval, že jde na nějaké dostaveníčko nebo něco podobného. Sledoval jsem ho. Kdybych věděl, co mě čeká, vzal bych si pevnější boty. Celou noc chodil městem. Od Svatého Paula, k trhu v Spitalfields a nakonec na ulici Whitechapel. Pak šel dolů k řece a potuloval se po přístavu. Nikdy mu nepřestanu říkat osamocená duše. Vypadal jako duch. Druhý den ráno pro mě měl připravený nemravný příběh s falešným dobrodružstvím. Nikdy jsem po něm nechtěl vědět pravdu. Pokud si mi přeje lhát, pak k tomu musí mít dobrý důvod."
"Lže ti a ty mu i přesto věříš?"
"Ano," řekl Jem. "Věřím mu."
"Ale-"
"Neustále lže. Vždycky si vymyslí nějaký příběh, aby na něj vrhal to nejhorší světlo."
"Pak ti tedy řekl, co se stalo s jeho rodiči? Byla to pravda nebo jen další lež?"
"Ne tak docela. Částečná," řekl Jem po dlouhém odmlčení. "Vím, že jeho otec odešel od Nephilimů ještě předtím, než se Will narodil. Zamiloval se do obyčejné smrtelnice. Když jí Rada odmítla přijmout mezi Temné lovce, opustil Clavy a přestěhoval se s ní do velmi odlehlé části Walesu, kde si myslel, že už mu nebudou zasahovat do života. Clavové zuřili."
"Willova matka byla civilka? Chceš tím říct, že je Temný lovec jen z poloviny?"
"Krev Nephilimů u něj dominuje," řekl Jem. "To je důvod, proč existují tři pravidla která se vztahují k tomu, kdy se smí odejít od Claveů. Nejdřív musíš zpřetrhat všechny kontakty s Temnými lovci, se kterými ses kdy setkala. Dokonce i s vlastní rodinou. Nikdy s tebou znovu nemůžou promluvit. A ani ty nemůžeš mluvit s nimi. Za druhé, není možné žádat Clavey o pomoc. Bez ohledu na to, v jak velkém jsi nebezpečí. A za třetí ..."
"Co je za třetí?"
"I když opustíš Clavey," řekl Jem, "stále si ještě můžou uplatnit nárok na tvé děti."
Tessa se zachvěla. Jem stále zíral na řeku, jako kdyby mohl vidět Willa na její stříbrné hladině. "Každých šest let," řekl, "dokud dítěti není osmnáct let, chodí k rodině zástupce Claveů a ptá se, zda by děti chtěli opustit své rodiny a připojit se k Nephilimům."
"Nedovedu si představit, že by to někdo udělal," řekla Tessa zděšeně. "Myslím tím, nikdy bys už potom nemohl promluvit se svou rodinou, ne?"
Jem zavrtěl hlavou.
"A Will s tím souhlasil? I přes to všechno se připojil k Temným lovcům?"
"Odmítl. Dvakrát to odmítl. Pak, jednoho dne, když bylo Willovi něco přes dvanáct, zaklepal na dveře Společenství a otevřela mu Charlotte. Myslím, že jí mohlo být tak osmnáct. Will tam stál na schodech. Řekla mi, že byl pokrytý prachem a špínou, jako kdyby spal na ulici. Řekl: Jsem Temný lovec. Jeden z vás. Musíte mě vzít dovnitř. Nemám, kam jinam bych šel."
"Tohle řekl? Will?"
Zaváhal. "Chápej, tohle všechno jsou informace, které mi řekla Charlotte. Will se o tom nikdy nezmínil ani slovem. Ale ona tvrdí, že řekl přesně tohle."
"Nerozumím tomu. Jeho rodiče - jsou mrtví nebo ne? Kdyby nebyli, určitě by ho přišli hledat."
"Přišli," řekl Jem tiše. "Charlotte mi řekla, že několik týdnů potom, co přišel Will, dorazili i jeho rodiče. Přišli ke dveřím Společenství. Mlátili do nich, volali ho. Charlotte šla do Willova pokoje, aby se ho zeptala, jestli je chce vidět. Zalezl si pod postel a dal si ruce přes uši. Nevylezl ven. Nestaral se o to, co dělali. Neviděl je. Myslím, že když to Charlotte konečně vzdala, poslala je pryč. Nebo odešli z vlastní vůle. Nejsem si jistý."
"Poslala je pryč? I když bylo jejich dítě ve Společenství? Měli právo-"
"Ne. Neměli žádné právo." Jem mluvil jemně, ale něco v jeho hlase nutilo Tessu si myslet, že je myšlenkami někde úplně jinde. Někde u měsíce. "Will se rozhodl připojit se k Temným lovcům. Jakmile učinil tohle rozhodnutí, už na něj neměli žádné právo. Zákony a povinnosti ke Clavům je donutily odejít."
"A ty ses ho nikdy nezeptal proč?"

"Kdyby chtěl, řekl by mi to," odpověděl jí Jem. "Ptala ses, proč si myslím, že se ke mně chová líp než k ostatním lidem. Myslím si, že je to právě proto, že jsem se ho nikdy nezeptal proč."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama