11. Kapitola - Z části anděl 2/2

5. července 2013 v 20:06 | Cassandra Clare |  Clockwork Angel (Infernal Devices 1)
Tessa omotala prsty kolem nohy jedné z židlí a bez přemýšlení jí mrštila směrem vzhůru a zasáhla s ní de Quinceyho do zad. Byla na sebe hrdá, když zakřičel a zapotácel se. Vyškrábala se na nohy jako upírka a narovnala se. Znovu na něj zaútočila židlí. Tentokrát ho zubatý kus židle zasáhnul do tváře a otevřel mu tam dlouhou červenou ránu. Rty se mu zkroutily a tiše zavrčel. Vyskočil - pro to neexistuje jiné slovo. Bylo to jako neslyšný pohyb kočky. Srazil Tessu k zemi a sedl si na ní. Vyrazil jí kus židle z ruky. Vrhl se jí na krk s vyceněnými zuby. Drápala ho rukou do obličeje. Na místech, kde se jí dotkla jeho krev, ucítila pálení, jako kdyby to byla kyselina. Vykřikla a snažila se ho podrápat víc, ale on se jen smál. Oči mu zčernaly. Zorničky zmizely. Vypadal naprosto nelidsky, jako nějaký obrovský dravý had.
Chytil ji za zápěstí a přitiskl je tvrdě k podlaze po obou jejích stranách.
"Camille," řekl a sklonil se k ní. Jeho hlas byl pevný. "Buď klidná, malá Camille. Za chvíli bude po všem-"
Zaklonil hlavu jako kobra připravující se k útoku. Vyděšená Tessa se snažila osvobodit si nohy, což znamenalo jediné. Kopnut ho. Kopnout ho tak tvrdě, jak jen mohla -
Zařval. Křičel a svíjel se. Tessa viděla, že ho někdo drží za vlasy. Trhnul mu hlavou nahoru a pak ho zvedl na nohy. Ruka byla celá pokrytá černými znaky.
Willova ruka.
De Quincey byl tvrdě zvednutý na nohy. Křičel a měl ruce přitisknuté k hlavě. Tessa se vyškrábala do vzpřímené polohy a dívala se, jak ho Will od sebe pohrdavě odhodil. Will už se neusmíval. Jeho oči jiskřily. Tessa pochopila, proč Magnus popsal jejich barvu jako barvu nebe v pekle.
"Nephilim." De Quincey byl překvapený. Narovnal se a odplivl si k nohám Willa.
Ten vytáhl pistoli a namířil jí na de Quinceyho. "Sám jeden z Ďáblových nejohavnějších poskoků? Nezasloužíte si žít na tomhle světě se zbytkem z nás a přesto, když vás tu ze soucitu trpíme, hodíte nám náš dar zpátky do obličeje."
"Jako kdybychom potřebovali váš soucit," odsekl mu de Quincey. "Jako kdybychom někdy mohli být něco míň než vy. Vy Nephilimové si o sobě myslíte, že jste-" najednou se zarazil. Byl tak špinavý, že bylo těžké říct, jestli už se mu rána na tváři uzdravila.
"Že jsem co?" Will naklonil pistoli a natáhnul jí. Ten zvuk byl příšerně hlasitý, i přes hluk ozývající se z bitvy. "Řekni to."
Upírovi oči zaplály. "Co mám říct?"
"Bozi," řekl Will. "Chtěls říct, že si všichni Nephilimové hrají na Bohy, nebo ne? Až na to, že ty to slovo nemůžeš vyslovit. Sbírej si Bible, měj tak velkou sbírku, jakou chceš, ale nikdy to nebudeš moct říct." Jeho prst byl bílý na spoušti zbraně. "Řekni to. Řekni to a já tě nechám žít."
Upír vycenil zuby. "Nemůžeš mě zabít touhle - touhle hloupou lidskou hračkou."
"Pokud ti střela projde srdcem," řekl Will, aniž by se mu jen jedinkrát zatřásla ruka, "zemřeš. A já jsem velmi dobrý střelec."
Tessa stála na místě. Ztuhlá. Zírala na scénu před sebou. Chtěla udělat krok zpět a jít za Nathanielem, ale bála se pohnout.
De Quincey zvedl hlavu. Otevřel ústa. Podivné zachrastění vyšlo z jeho rtů, když se snažil promluvit. Zkoušel zformulovat slova, které mu ale jeho duše nedovolila vyslovit. Znovu se nadechnul, a jako kdyby se dusil, položil si ruku na krk. Will se začal smát-
A upír vyrazil. Jeho obličej byl zkřivený vztekem a bolestí. S křikem se vrhnul na Willa. Tessa viděla jen rozmazaný pohyb. Pak se ozval výstřel a na zem se snesla sprška krve. Will dopadl na podlahu a zbraň mu vyklouzla z jeho sevření. Upír se do něj pustil. Tessa se sehnula, aby získala pistoli. Chytila jí a obrátila se, aby uviděla, že de Quincey chytil Willa zezadu a předloktím mu stlačil krk.
Zvedla pistoli. Třásla se jí ruka - ale ona nikdy dřív z pistole nestřílela. A jak zastřelit upíra bez toho, aby zranila Willa?
Will nemohl dýchat a obličej měl zalitý krví. De Quincey něco zavrčel a ještě zesílil své sevření-
Will sklonil hlavu a zakousl se upírovi do předloktí. De Quincey vykřikl a ucukl s rukou pryč. Will se vrhl stranou. Lapal po dechu, svalil se na kolena a plival okolo sebe krev. Když vzhlédl, přes dolní polovinu tváře měl rozmazanou zářivě červenou krev. Zuby měl červené a -i když tomu Tessa nemohla uvěřit- usmál se. Vlastně se usmál při pohledu na de Quinceyho a řekl: "Tak jak se ti to líbí, upíre? Už jsi dřív kousl civily nespočetněkrát. Teď už víš jaké to je, viď?"
De Quincey, klečící na kolenou hleděl na ošklivou červenou díru ve své paži, kterou mu způsobil Will. Začínala se hojit, i když z ní ještě odkapávala tmavá krev. "Za tohle," řekl, "zemřeš, Nephilime."
Will rozevřel ruce. Klečel na kolenou a usmíval se jako démon, když mu ze zubů a z úst odkapávala na zem krev. Sám skoro nevypadal jako člověk. "Pojď si pro mě."
De Quincey se připravoval, že po něm skočí - a Tessa stiskla spoušť. Zbraň jí zpětným rázem tvrdě udeřila do ruky. Upír spadl na bok. Z ramene mu proudila krev. Minula srdce. Sakra. De Quincey se s řevem zvedl opět na nohy.
Tessa zvedla ruku a pak znovu stiskla spoušť a - nic. Jen lehké prázdné cvaknutí jí naznačilo, že je zbraň prázdná. De Quincey se zasmál. Stále si svíral rameno, i když se průtok krve zmenšil jen na malý pramínek. "Camille," zasyčel na Tessu. "Vrátím se pro tebe. Zajistím, abys litovala, žes někdy vstala z mrtvých."
Tessu zamrazilo hluboko v břiše - nebyl to její strach. Byl Camillin. De Quincey naposledy vycenil zuby a s neuvěřitelnou rychlostí se otočil. Přeběhl přes celou místnost a vrhl se ven vysokým proskleným oknem. Rozbil sklo a exploze ho vynesla dopředu, jako kdyby se jeho tělo svezlo na téhle vlně. Zmizel v noci.
Will zaklel. "Nemůžeme ho ztratit-" začal a vrhl se dopředu. Otočil se, když uslyšel Tessin křik. Otrhaný muž se za ní zvedal jako duch. Objevil se z ničeho nic. Popadl ji za ramena. Snažila se mu vytrhnout, ale jeho stisk byl až příliš silný. Slyšela, jak jí mumlá do ucha strašné věci o tom, jak zradila Děti noci a jak se jí chystá rozpárat zuby hrdlo.
"Tesso!" zakřičel Will a ona si nebyla jistá, jestli zněl naštvaně nebo v tom bylo něco jiného. Sáhl po lesknoucí se zbrani u jeho opasku. Jeho ruka sevřela rukojeť andělského ostří ve stejnou chvíli, kdy se upír naklonil k Tesse. Zahlédla jeho bílý obličej a krví potřísněné vysunuté tesáky připravené k roztržení jejího krku. Upír se vrhl vpřed - a explodoval ve spršce popelu a krve. Rozplynul se, kůže mu slezla z obličeje i z rukou. Tessa na okamžik zahlédla zčernalou kostru, předtím, než se tělo rozpadlo v prach a nechalo za sebou jen hromadu oblečení. Oblečení a lesknoucí se stříbrnou čepel.
Vzhlédla. Jem stál pár metrů od ní a vypadal velmi bledě. V pravě ruce měl nůž a ta levá byla prázdná. Na jedné tváři měl dlouhý škrábanec, ale jinak vypadal nezraněný. Ve světle dohasínajících plamenů jeho oči a vlasy zářily nelítostnou stříbrnou barvou. "Myslím," řekl, "že byl tenhle poslední."
Překvapená Tessa se rozhlédla po místnosti. Chaos pomalu mizel. Temní lovci chodili sem a tam - někteří seděli na židlích a nechali se ošetřit léčiteli se stélami- ale neviděla tu ani jediného upíra. Dým z ohně pomalu mizel, i když se bílý popel ze zapálených záclon stále snášel od stropu dolů, jako nečekané vločky sněhu.
Will, kterému ještě kapala krev z brady, se podíval na Jema se zdviženým obočím. "Pěkná trefa," řekl.
Jem kývnul hlavou. "Tys kousnul de Quinceyho," řekl. "Jsi blázen. Je to upír. Víš, co to znamená kousnout upíra."
"Neměl jsem na výběr," řekl Will. "Uškrtil by mě."
"Já vím," řekl Jem. "Jenže, Wille. Už zase?"
...

Nakonec to byl Henry, kdo osvobodil Nathaniela z mučící židle jednoduchým praštěním do pout plochou stranou meče. Po ráně se pouta uvolnila. Nathaniel sklouzl na zem, kde ležel a sténal, zatímco ho Tessa chovala v náručí. Charlotte rozčíleně pobíhala sem a tam. Přinesla mokré utěrky, aby mohla Tesa očistit Nateovi tvář a přehodila přes něj trochu děravou plachtu, než se zapojila do energického rozvoru s Benediktem Lightwoodem, během nějž střídavě ukazovala na Tessu a na Nathaniela a dramaticky mávala rukama. Tessa byla naprosto zmatená, vyčerpaná a přemýšlela, co to do pekla Charlotte řeší.
I když na tom vůbec nezáleželo. Zdálo se jí, že celou dobu jen sní. Posadila se s Nathanielem na podlahu. Kolem nich procházeli Temní lovci, kteří na sebe kreslili různé symboly stélami. Bylo neuvěřitelné dívat se na jejich zranění, které mizejí po tom, co se na jejich kůži nakreslí léčebné symboly. Zdálo se, že runy může kreslit úplně každý. Dívala se, jak sebou Jem škubl a jak si rozepnul košili, aby ukázal dlouhou řeznou ránu na jeho světlém rameni. Odvrátil pohled a pevně sevřel ústa, když mu pod zranění Will pečlivě kreslil léčebnou runu. Dokud Will neskončil s Jemem a nepřišel k ní volným krokem, ani si nevšimla, jak moc byla unavená.
"Zpátky sama sebou, jak vidím," řekl. V jedné ruce měl vlhký ručník, ale ještě se neobtěžoval očistit si krev z obličeje a z krku.
Tessa se na sebe podívala. Měl pravdu. Někdy musela ztratit podobu Camille a stala se znovu sama sebou. Musela být opravdu omámená, pomyslela si, když si ani nevšimla návratu svého vlastního živého srdce. Bilo jí v hrudi tak hlasitě, jako kdyby někdo bušil na buben.
"Nevěděl jsem, že umíš používat pistoli," dodal Will.
"Já taky ne," řekla Tessa. "Myslím, že to musela udělat Camille. Bylo to prostě instinktivní." Kousla se do rtu. "Na tom stejně nezáleží, nefungovalo to."
"Používáme je jen zřídka. Leptání run na kulky nějak zabraňuje střelnému prachu se zažehnout, nikdo neví proč. Henry se snaží řešit tenhle problém, ale samozřejmě ne moc úspěšně. A protože nemůžeš zabít démona bez kulky s vyleptanou runou nebo pomocí andělského ostří, jsou nám zbraně k ničemu. Upíři zemřou, když mu prostřelíš srdce, to je pravda. Vlkodlaci zase můžou být zraněni, pokud máš stříbrnou kulku, ale pokud mineš životně důležité orgány, tak jediné co způsobíš je to, že budou ještě vzteklejší, než dřív. Čepele popsané runami jsou pro nás prostě mnohem užitečnější. Zasáhni upíra s tímhle ostřím a bude pro ně mnohem těžší obnovit své síly a uzdravit se.
Tessa se na něj podívala pevným pohledem. "Není to těžké?"
Will odhodil mokrý ručník stranou. Byl nasáklý šarlatovou krví. "Co není těžké?"
"Zabíjení upírů," řekla. "Nejsou sice lidé, ale vypadají tak. Cítí to, co cítí lidé. Křičí a krvácí. Není těžké je zabíjet?"
Will zaťal zuby. "Ne," řekl. "A pokud o nich opravdu ještě nic nevíš-"
"Camille cítí," řekla. "Miluje a nenávidí."
"A taky je pořád naživu. Každý má volbu, Tesso. Upíři co tu byli dnes večer, souhlasili s tím, co se tu celou dobu dělo." Podíval se na Nathaniela, ochablého v Tessině klíně. "S tím, co se mělo stát tvému bratrovi."
"Nevím, proč chtěl de Quincey jeho smrt," řekla Tessa tiše. "Nevím, co mohl udělat, aby rozzlobil upíry."
"Tesso!" Byla to Charlotte. Vrhla se k Tesse a Willovi jako kolibřík. Pořád se zdála tak malá a neškodná, pomyslela si Tessa - přes svojí kombinézu na sobě měla nakreslené černé runy, které oživily její kůži a vypadaly jako zvlnění hadi. "Dostali jsme povolení k tomu, abychom mohli vzít tvého bratra zpátky s námi do Společenství," oznámila a přitom ukázala svou malou rukou na Nathaniela. "Upíři ho nejspíš omámili. Určitě byl pokousán a kdo ví co ještě? Mohl by se přeměnit nebo ještě něco horšího, pokud tomu nezabráníme. Každopádně pochybuju, že by mu mohli pomoct v normální nemocnici. Když půjde s námi, alespoň se na něj podívají Mlčenliví bratři. Chudinka."
"Chudinka?" zopakoval Will drsným tónem. "To on se do toho dostal, ne? Nikdo mu neříkal, aby se sebral, utekl a zapletl se s partou Podsvěťanů."
"Vážně, Wille," odpověděla mu Charlotte chladně. "Nemůžeš být aspoň trochu ohleduplnější?"
"Panebože," řekl Will a díval se z Charlotte na Nata a zase zpátky. "Je tu něco, co dělá ženy ještě hloupější při pohledu na zraněného mladého muže?"
Tessa se na něj podívala s přimhouřenýma očima. "Možná by sis měl nejdřív utřít krev z tváře, než budeš pokračovat v podobných argumentech."
Will rozhodil rukama a odkráčel. Charlotte se na Tessu podívala s pobaveným úšklebkem. "Musím říct, že se mi hodně zamlouvá to, jaký vliv máš na Willa."
Tessa zavrtěla hlavou. "Na Willa nemá vliv nikdo."
...
Bylo rychle rozhodnuto, že Tessa a Nathaniel pojednou s Henrym a Charlotte v městském kočáře a Will a Jem pojedou v menším voze, který si půjčili od tety Charlotte a Thomas jim bude dělat řidiče. Lightwood a zbytek Enklávy zůstali. Prohledávali dům de Quinceyho a uklízeli po sobě, aby ráno civilové nenašli žádný důkaz o jejich bitvě. Will chtěl zůstat a podílet se na hledání, ale Charlotte byla neoblomná. Měl v sobě upíří krev a bylo třeba vrátit se do Společenství, aby mohl co nejdříve zahájit léčbu.
Thomas nicméně nedovolil Willovi nastoupit do kočáru špinavého od krve. Potom co jim oznámil, že se vrátí za "sekundu", odešel najít mokrý hadr. Will se opřel o stěnu kočáru a díval se, jak Enkláva běhá dovnitř a ven z domu de Quinceyho jako mravenci, a sbírají všechny papíry a ohořelý nábytek, který zbyl z ohně.
Thomas se vrátil s hadrem namočeným v mýdlové vodě a předal ho Willovi. Opřel se o kočár a ten se zhoupl pod jeho vahou. Charlotte vždy Thomasovi doporučovala, aby se připojil k Jemovi, když se věnuje fyzickému cvičení. Jak šel čas, Thomas vyrostl z malého dítěte a teď byl člověk tak velký a svalnatý, že všichni krejčí byli zoufalí nad jeho měřením a šitím oblečením pro něj. Will mohl být lepší bojovník -díky jeho krvi, která ho k tomu předurčovala- ale Thomas měl fyzické dispozice, které nešlo jen tak ignorovat.
Will nikdy nezapomněl, jak Thomas poprvé přišel do Institutu. Patřil do rodiny, která sloužila Nephilimům řadu let. Narodil se ale tak křehký a malý, že si všichni mysleli, že nepřežije. Když mu bylo dvanáct, musel být poslán do společenství. V té době byl ještě tak malý, že vypadal sotva na devět. Will si dělal z Charlotte legraci, že chce zaměstnat někoho takového, ale tajně doufal, že tam zůstane a že bude v domě další kluk jeho věku. Stali se z nich přátelé druhu Temný lovec a sluha. Jenže jenom do té doby, než přišel Jem a Will na Thomase skoro úplně zapomněl. Nevypadalo to ale, že by byl Thomas naštvaný. Choval se k Willovi stejně přátelsky, jako ke všem ostatním.
"Vždycky mi přijde divné, když se děje něco takového a nikdo ze sousedů nevystrčí ven ani nos," řekl Thomas a rozhlédnul se po ulici. Charlotte vždy požadovala, aby zaměstnanci Společenství mluvili "tou správnou" angličtinou, ale Thomasův přízvuk vždy odcházel a přicházel podle toho, jestli na to vzpomněl nebo ne.
"Myslím, že bylo všeobecně známo, kdo tady bydlí." Will si očistil obličej a krk. "A dovedu si představit, že v této ulici žije velmi málo civilů a ti ostatní, s ohledem na jejich vlastní podnikání, mají tolik rozumu, aby nevylézali ven, když jsou tu Temní lovci."
"No, působíš opravdu hrozivě, to máš pravdu," řekl Thomas tak lehce, že ho Will podezíral z toho, že si z něj dělal legraci. Thomas ukázal na Willův obličej. "Zítra budeš mít pěknou podlitinu na oku, pokud se nenecháš vyléčit."
"Možná chci monokla," řekl Will podrážděně. "Myslel jsi na to?"
Thomas se jen usmál a vyhoupl se na místo řidiče v přední části přepravy. Will se vrátil k čistění zaschlé upíří z rukou a z paží. Ten úkol ho zaměstnal natolik, že se mu téměř úplně podařilo ignorovat Gabriela Lightwooda, který se vynořil ze stínu a zvolna směřoval k Willovi. Na tváři měl povýšený úsměv.
"Dobrá práce, Herondale, celé to tam zapálit," poznamenal Gabriel. "Ještě, že jsme to tam po tobě uklidili, nebo by celý náš plán shořel v plamenech spolu s cáry tvojí pověsti."
"Naznačuješ tím, že cáry mojí pověsti zůstávají nedotčené?" zeptal se ho Will s hraným zděšením. "Zřejmě jsem udělal něco špatně. Nebo jsem naopak nic špatně neudělal." Praštil do boku kočáru. "Thomasi! Hned mě odvez do nejbližšího bordelu! Hledám skandál a pochybnou společnost."
Thomas si odfrkl a zamumlal něco, co znělo jako "blbost". Will ho ignoroval.
Gabrielova tvář potemněla. "Existuje vůbec něco, z čeho si neděláš legraci?"
"Nic mě nenapadá."
"Víš," řekl Gabriel, "byly doby, kdy jsem si myslel, že by z nás dvou mohli být přátelé, Wille."
"Byly doby, kdy jsem si myslel, že jsem fretka," řekl Will, "ale nakonec se ukázalo, že to byla jen halucinace z opia. Věděl jsi, že tohle opium dokáže? Protože já teda ne."
"Myslím," řekl Gabriel, "že bys měl možná zvážit, jestli jsou vtipy o opiu zábavné a vkusné s ohledem na ... situaci tvého přítele Carstairsa."
Will ztuhl. Stále klidným hlasem řekl: "Myslíš tím jeho postižení?"
Gabriel zamrkal. "Cože?"
"Tak jsi tomu přece říkal. Tehdy ve Společenství. Jeho "zdravotní postižení"." Will hodil zkrvavený hadr stranou. "A ty se divíš, proč nejsme přátelé."
"Jen mě zajímá," řekl Gabriel tlumeným hlasem, "pokud už jsi toho někdy neměl dost."
"Dost čeho?"
"Dost toho jak se chováš."
Will si založil ruce na hrudi. Oči se mu nebezpečně zaleskly. "No, nikdy toho nebudu mít dost," řekl. "Což je, jen tak mimochodem, přesně to, co mi řekla tvoje sestra, když-"
Dveře kočáru se rozlétly. Vystřelila z nich ruka a popadla Willa vzadu za tričko a vtáhla ho dovnitř. Dveře se za ním zabouchly a Thomas se vzpřímil a chopil se otěží. O chvíli později se kočár rozjel do noci, takže Gabrielovi zbylo jen za ním rozzuřeně zírat.
"Co tě to napadlo?" Jem, uložený na protějším sedadle kočáru na něj zavrtěl hlavou a jeho stříbrné oči v šeru zářily. Mezi koleny držel hůl a ruce mu zlehka spočívaly na jejím konci ve tvaru dračí hlavy. Hůl patřila kdysi Jemovu otci, uvědomil si Will, a byla vytvořena přímo pro něj výrobcem zbraní pro Temné lovce v Pekingu. "Takhle štvát Gabriela Lightwooda - proč to pořád děláš? Jaký to má smysl?"
"Slyšels, co o tobě řekl-"
"Nezajímá mě, co o mě říká. Stejně je to to, co si všichni myslí. On má prostě jen odvahu říct to nahlas." Jem se naklonil dopředu a opřel si bradu o ruku. "Víš, nemůžu ti sloužit jako tvůj chybějící pud sebezáchovy navždy. Nakonec se budeš muset naučit zvládnout to i beze mě."
Will ho jako vždy ignoroval. "Gabriel Lightwood je sotva nějaká hrozba."
"Zapomeň na Gabriela. Je tu nějaký zvláštní důvod, proč koušeš upíry?"
Will se dotkl zaschlé krve na svém zápěstí a usmál se. "Nečekají to."
"Samozřejmě, že ne. Ví, co se stane, když se jeden z nás napije upíří krve. Pravděpodobně čekají, že budeme mít víc rozumu."
"Zdá se, že to očekávání pro ně nedopadá moc dobře, co?"
"Spíš to nedopadá dobře pro tebe." Jem se na Willa podíval zamyšleně. Byl jediný, kdo s Willem nikdy neztratil trpělivost. Ať už Will udělal cokoliv, nejextrémnější reakce, kterou v něm mohl vyvolat, bylo mírné podráždění. "Co se tam stalo? Čekali jsme na signál."
"Henryho zatracená Jitřenka nefungovala. Místo toho, aby vyslala závoj světla, spíš zapálila závěsy."
Jem vyprsknul.
Will na něj zíral. "Tohle není sranda. Nevěděl jsem, jestli přijdete nebo ne."
"Opravdu si myslíš, že bychom nepřišli, když to tam celé vzplálo jako pochodeň?" zeptal se ho Jem logicky. "Vlastně jsme si mysleli, že si tě v tu chvíli nejspíš pečou na rožni."
"A Tessa, to hloupé stvoření, měla utéct dveřmi s Magnusem, ale ona neodešla-"
"Její bratr byl v té místnosti připoutaný k židli," připomněl mu Jem. "Nejsem si jistý, že by kdokoliv z nás dokázal jen tak odejít."
"Vidím, že jsi rozhodnutý nechat si ujít můj názor."
"Pokud je tvůj názor to, že byla v místnosti krásná dívka a to tě rozrušilo, pak jsem schopen tvůj názor lehce přijmout."
"Myslíš si, že je krásná?" Will byl překvapený. Jem se zřídkakdy vyjadřoval k těmhle věcem.
"Jo, a ty taky."
"Ani jsem si nevšimnul."
"Ale jo, všimnul, a já si všimnul, že sis toho všimnul." Jem se usmíval. I pres stres, který dnes večer v bitvě zažil, vypadal zdravě. V jeho tvářích byla barva a jeho oči byly tmavé a měly stabilní stříbrnou barvu. Byly doby, když u něj byla nemoc nejhorší, kdy se mu vytratila barva i z očí. Byly tak strašně bledé, skoro bílé a ve středu byla drobná zornička. Jako smítko černého popela na bělostném sněhu. To byly také doby, kdy byl v delíriu. Will ho držel, zatímco Jem kolem sebe mlátil a volal něco v neznámém jazyce. Pak se mu vždy otočily oči do hlavy. Pokaždé, když se to stalo, si Will myslel, že tentokrát Jem doopravdy zemře. Nikdy nepřemýšlel, co bude potom dělat. Nedokázal si to ani představit. Vždy si vzpomněl na svůj život předtím, než přišel do Společenství. Nesnesl ty vzpomínky ale příliš dlouho.
Ale pak byly jiné doby. Takové, jako byla zrovna teď, když se podíval na Jema a nezpozoroval na něm žádné známky nemoci. Přemýšlel, jaké by to bylo ve světě, kde by Jem neumíral.
Nemohl na to myslet. Uvnitř něj bylo příšerné černé místo, odkud přicházel jeho strach. Bylo to jako nějaký temný hlas, který mohl umlčet jen hněvem, nebezpečím a bolestí.
"Wille." Jemův hlas ho vytrhl z nepříjemného zasnění. "Slyšel jsi aspoň jedno slovo z toho, co jsem ti řekl za posledních pět minut?"
"Ne tak docela."
"Nemusíme mluvit o Tesse, pokud nechceš. Víš to."
"Nejde o Tessu." To byla pravda. Will nemyslel na Tessu. Byl vážně dobrý v nemyšlení na ní, opravdu; stačilo k tomu jen odhodlání a dlouhá praxe. "Hnal se na mě jeden služebník upíra. Zabil jsem ho," řekl Will. "Nepřemýšlel jsem. Byl to jen hloupej lidskej kluk. A já ho zabil."
"Měl zatemnělou mysl," řekl Jem. "Měnil se. Byla by to jen otázka času."
"Byl to jen kluk," řekl Will znovu. Otočil se tváří k oknu, když si díky magickému světlu v kočáře uvědomil, že všechno co vidí, je jeho vlastní tvář, která se na něj odrážela zpátky od okýnka. "Až dorazíme domů, půjdu se opít," dodal. "Myslím, že to budu potřebovat."
"Ne, to nepůjdeš," řekl Jem. "Ty víš přesně, co se stane, až se vrátíme domů."
Protože měl pravdu, Will se zamračil.
...
Před Willem a Jemem jel další kočár. Tessa seděla na hedvábném sedadle naproti Henrymu a Charlotte. Šeptali si o tom, co se stalo tu noc a jak to všechno dopadlo. Tessa nechala ta slova proplouvat mimo ní. Sotva by je byla schopná unést. Byli zabiti jen dva Temní lovci, ale útěk de Quinceyho byla katastrofa. Charlotte měla strach, že se na ní bude Enkláva zlobit. Henry jí šeptal do ucha uklidňující slova, ale Charlotte se zdála neutišitelná. Tessa by se kvůli ní cítila špatně, kdyby měla vůbec energii se nějak cítit.
Nathaniel ležel vedle Tessy, hlavu měl v jejím klíně. Naklonila se k němu a hladila ho po špinavých a rozcuchaných vlasech prsty v rukavici. "Je to v pořádku. Všechno je v pořádku."
Nathanielovi se zachvěly řasy a otevřel oči. Zvedl ruku se zlomenými nehty a oteklými klouby. Pevně jí chytil za ruku a propletl si prsty s jejími. "Neodcházej," řekl zastřeně. Jeho oči se se zachvěním znovu zavřely. Nechal se opět unášet nevědomím, tedy pokud byl vůbec vzhůru. "Tessie - zůstaň."

Nikdo jiný jí tak nikdy neříkal; zavřela oči, aby zahnala slzy. Nechtěla, aby jí Charlotte -nebo jiný Temný lovec- viděla brečet.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Gabča Gabča | Web | 5. července 2013 v 20:11 | Reagovat

Jsem mladá a chci se seznámit, klikni na můj webík abys zjistil víc!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama