11. Kapitola - Divoký neklid 2/4

7. července 2013 v 13:18 | Cassandra Clare |  Clockwork Prince (Infernal Devices 2)
Byla skoro půlnoc, když se Will vracel do Institutu. Když byl v polovině ulice Threadneedle, začalo pršet. Přikrčil se pod stříškou Dean and Son Publishers, aby si mohl zapnout kabát a pevněji si zavázat šátek. Déšť už se mu ale dostal do pusy - byly to velké ledové kapky, které chutnaly po uhlí a bahnu. Shrbila ramena proti prudkému dešti a zamířil k bance, odkud měl namířeno do Institutu.
I po letech v Londýně, ho déšť nutil myslet na domov. Pořád si vybavoval způsob, jakým pršelo na venkově ve Walesu. Jeho zelenou a svěží chuť. A taky chvíli, kdy se válel z kopce dolů a jak cítil ve vlasech a na oblečení vlhkou trávu. Když zavřel oči, mohl v uších slyšet smích jeho sester. Wille, zničíš si oblečení. Máma bude zuřit ...
Willa napadlo, jestli by se z něj mohl někdy stát pravý londýňan, když měl v paměti pořád obrovské otevřené prostory, nekonečnou oblohu a čistý vzduch. Ne tyhle úzké uličky přeplněné lidmi, s prachem, který se vám dostal úplně všude - na oblečení, do vlasů i za krk - a se všudypřítomným smradem ze špinavé řeky.
Došel na Fleet Street. V dálce v mlze matně viděl bar Temple. Ulice byla kluzká díky dešti. Když uhnul do uličky mezi dvěma budovami, kolem projel kočár. Kola vystříkly špinavou vodu na obrubník.
Už viděl v dálce věž Institutu. Určitě už dovečeřeli, napadlo Willa. Všude bude prázdno. Bridget nejspíš spala. Mohl se proplížit do kuchyně a vzít si chleba s masem a sýrem a studený koláč. V poslední době chyběl na většinu společných jídel. A aby byl k sobě upřímný, mělo to jenom jeden důvod. Vyhýbal se Tesse.
Nechtěl se od ní držet dál - a tohle odpoledne už to nevydržel. Doprovodil jí na trénink a pak i do obývacího pokoje. Někdy přemýšlel, jestli to dělal proto, aby sám sebe zkoušel. Aby zjistil, jestli už jsou ty pocity pryč. Ale nebyly. Když jí uviděl, chtěl být s ní, toužil se jí dotknout. Když se ale dotknul její ruky, toužil jí sevřít v náruči. Chtěl jí proti sobě cítit tak, jako na půdě. Chtěl vědět, jak chutná její kůže a jak voní její vlasy. Chtěl jí rozesmát. Chtěl si jenom sednout a poslouchat, jak mluví o knihách, dokud mu z toho neodumřou ušní bubínky. Všechno to ale byly věci, které nemohl chtít, protože to byly věci, které nemohl mít. A chtít to, co nemůžeš mít, vede jenom k zoufalství a k šílenství.
Konečně došel domů. Dveře Institutu se pod jeho dotekem otevřely do předsíně plné blikajícího světla z pochodní. Vzpomněl si na utlumující drogy, které dostal v doupěti na ulici Whitechapel High. Blažené oproštění se od všeho co chtěl nebo potřeboval. Zdálo se mu, že leží na kopci ve Walesu a vysoko nad hlavou má modrou oblohu. Tessa šla pomalu k němu do kopce a nakonec se posadila vedle něj. Miluju tě, řekl jí a políbil jí, jako kdyby to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Miluješ mě?
Usmála se na něj. Ty budeš vždycky v mém srdci ten první, řekla.
Řekni mi, že to není sen, šeptal jí, když ho objala. Už nevěděl, jestli byl vzhůru nebo jestli dál spal.
Skrčil v kabátu ramena, když šel nahoru po schodech. Otřásl se, aby z vlasů vytřásl vodu. Na zádech mu pod košilí stékal ledový potůček. Sjížděl mu po páteři a vytvořila husí kůži po celém těle. Balíček, který koupil od ifritů měl v kapse kalhot. Vsunul do ní ruku a dotkl se ho prsty. Jen pro jistotu.
Chodby byly plné tlumeného čarodějného světla. Byl v polovině první, když se zarazil. Byly tu Tessiny dveře. Přímo naproti těm Jemovým. A před nimi stál Jem. No, stál možná nebylo to správné slovo. Přecházel sem a tam a vyšlapával cestičku do koberce, jak by řekla Charlotte.
"Jamesi," oslovil ho, víc překvapený, než cokoliv jiného.
Jem prudce zvedl hlavu a okamžitě udělal krok od Tessiných dveří. Rychle mířil k těm svým. Jeho tvář postupně bledla. "Předpokládám, že bych neměl být překvapený, že se v těchhle hodinách plížíš po chodbách Institutu."
"Jo, myslím že se shodneme, že být v tuhle domu v posteli nepatří zrovna k mému charakteru. Proč jsi vzhůru? Jsi v pořádku?"
Jem vrhl poslední pohled na Tessiny dveře a pak se obrátil k Willovi. "Chtěl jsem se omluvit Tesse," řekl. "Myslím, že kvůli mé hře na housle nespí. Kdes byl? Na další tajemné milenecké schůzce se šestiprstým Nigelem?"
Will se usmál, ale Jem mu úsměv neopětoval. "Vlastně pro tebe něco mám. Pojďme k tobě do pokoje. Nechci strávit celou noc postáváním na chodbě."
Po chvíli váhání Jem pokrčil rameny a otevřel dveře. Vešel dovnitř a Will ho následoval. Zavřel za nimi přesně ve chvíli, kdy se Jem zhroutil do křesla. V krbu mu dohořívaly poslední světle červené uhlíky. Podíval se na Willa. "Co to je-" začal a předklonil se, když ho zasáhl silný kašel. Přešel rychleji, než Will stačil něco říct nebo se pohnout. Jem se ale hned narovnal a utřel si ústa hřbetem ruky, na které mu zůstaly krvavé stopy. Podíval se na krev prázdným pohledem.
Willovi se udělalo zle. Přišel ke svému parabatai a podal mu kapesník. Jem si ho vzal ve chvíli, kdy Will začal vytahovat z kapsy stříbrný prášek, který koupil ve Whitechapel. "Tady," řekl a cítil se trapně. Necítil se trapně v okolí Jema už pět let. Jenže teď ano. "Vrátil sem se do Whitechapel a koupil tohle pro tebe."
Jem, který si utřel krev z ruky Willovým kapesníkem, si vzal balíček a díval se dolů na yin fen. "Mám toho dost," řekl. "Minimálně na další měsíc." Najednou zvedl hlavu. V jeho očích byl zvláštní záblesk. "Nebo ti Tessa řekla-"
"Co mi měla říct?"
"Nic. Jenom se mi vysypal prášek. Podařilo se mi většinu z něj zachránit." Jem položil balíček na stůl vedle něj. "Tohle nebylo nutné."
Will si sedl na kufr v nohách Jemovi postele. Nenáviděl sedět tady - nohy měl tak dlouhé, že to vypadalo, jako když se dospělý posadí ke stolu pro školáky. Chtěl mít ale oči v úrovni těch Jemových. "Mortmainovi posluhovači skupují yin fen z celého východního konce Londýna. Byl jsem u toho. Jestli ti dojde a on bude jediný, kdo k němu bude mít přístup ..."
"Budeme zcela v jeho moci," řekl Jem. "Jestli teda nebudeš ochotný nechat mě zemřít. To by byl samozřejmě jediný správný postup."
"Nikdy bych tě nenechal umřít." Willův hlas byl ostrý. "Jsi můj pokrevní bratr. Přísahal jsem, že nikdy nedopustím, aby se ti něco stalo-"
"Tak proč jsi to udělal?" zeptal se Jem. "Mohla za to ta přísaha nebo si jenom chtěl ukázat, jak hrozně silný jsi?"
"Nevím o čem to mluvíš-"
"Začal jsem přemýšlet, jestli si vůbec schopný ušetřit někoho utrpení."
Will se lehce zaklonil, jako kdyby do něj Jem strčil. "Já ..." Polkl a hledal správná slova. Bylo to tak dávno, co musel hledat slova, která by mu vynesla odpuštění a ne nenávist. Tak dlouho, kdy se snažil ukázat v nějakém jiném a ne v tom nejhorším světle. Napadlo ho, jestli je toho vůbec ještě schopný. "Dneska jsem mluvil s Tessou," řekl a ani si nevšiml, že Jemův obličej zbledl ještě víc. "Donutila mě pochopit - že to co jsem včera udělal bylo neodpustitelné. Ale-" dodal rychle, "pořád věřím, že mi odpustíš." U andělů. V tomhle vážně moc neválím.
Jem zvedl obočí. "Co ti mám odpustit?"
"Šel jsem do toho doupěte, protože jsem nemohl přestat myslet na mojí rodinu. Ale já jsem to chtěl. Potřeboval jsem prostě vypnout. Nenapadlo mě, jak by to pro tebe mohlo vypadat. Jako kdybych si zahrával s tím, co tě zabíjí. Myslím, že tě prosím o odpuštění pro můj nedostatek úcty k tobě." Ztišil hlas. "Každý dělá chyby, Jeme."
"Ano," řekl Jem. "Jenom ty je děláš mnohem častěji, než jiní."
"Já-"
"Každému ubližuješ," řekl Jem. "Každému, kdo se jen lehce dotkne tvého života."
"Tobě ne," zašeptal Will. "Ubližuju všem, ale tobě ne. Nikdy jsem ti nechtěl ublížit."
Jem zvedl ruce a přitiskl si dlaně na oči. "Wille-"
"Nikdy mi nemůžeš odpustit," řekl Will. Slyšel paniku, která mu pomalu začala prosakovat do hlasu. "Budu-"
"Sám?" Jem spustil ruce zase dolů. Teď už se ale usmíval. I když to byl pokřivený úsměv. "A čí je to chyba?" Opřel se zády o křeslo. Víčka měl napůl spadlá únavou. "Vždycky ti odpustím," řekl. "Vždycky ti odpustím, i když se mi neomluvíš. Ve skutečnosti jsem ani nečekal, že to uděláš. Může za to Tessa, jestli si můžu tipnout."
"Nejsem tady na její žádost, Jamesi. Jsi moje jediná rodina." Hlas se mu třásl. "Zemřel bych pro tebe. Víš to. Zemřel bych bez tebe. Kdyby nebylo tebe, byl bych mrtvý stokrát víc, než jsem těch posledních pět let byl. Dlužím ti všechno. Jestli mi nevěříš, že toho lituju, možná bys mohl alespoň uvěřit tomu, že jsem tady kvůli cti -cti a dluhu-"
Jem se na něj zděšeně podíval. "Jsi znepokojený mnohem víc, než jsem já naštvaný. Zase vychladnu. Víš, že mi tohle nikdy moc nešlo."
Jeho tón byl uklidňující, ale něco ve Willovi se ne a ne upokojit. "Šel jsem tam, pro ten lék, protože nemůžu snést pomyšlení, že umíráš nebo máš bolesti, když já můžu udělat něco, abych tomu zabránil. A taky jsem to udělal, protože jsem se bál. Kdyby k nám Mortmain přišel a řekl, že je jediný, kdo má drogu, která tě udrží při životě, musíš vědět, že bych mu dal cokoliv, co by chtěl. Už jsem ztratil mojí rodinu jednou, Jamesi. Nedopustím, abych ztratil i tebe-"
"Wille." Jem se zvedl na nohy. Přešel k němu přes celou místnost a klekl si vedle něj, aby se mohl podívat svému příteli do očí. "Začínáš mě děsit. Tvoje lítost je sice obdivuhodné plus k tvému dobru, ale přece musíš vědět ..."
Will se na něho podíval. Vzpomněl si na to, jaký byl Jem, když přijel ze Šanghaje. Vybavil si ty velké tmavé oči ve ztrhané bledé tváři. Nebylo snadné ho tenkrát donutit zasmát se. Ale Will se o to nepřestal snažit. "Vědět co?"
"Že zemřu," řekl Jem. Oči měl doširoka rozevřené. Měl určitě horečku a v koutku úst měl ještě kapky krve. Stíny pod očima měl skoro modré.
Will zaryl prsty do Jemova zápěstí zahaleném v košili. Jem neprotestoval.
"Přísahals, že zůstaneš se mnou," řekl. "Když jsme skládali přísahu parabataie. Naše duše jsou propletené. Jsme jedna osoba, Jamesi."
"Jsme dva lidé," řekl Jem. "Dva lidé se smlouvou mezi sebou."
Will věděl, že zněl jako dítě, ale nemohl si pomoct. "Smlouvou, která říká, že nesmíš jít nikam, kam tě nemůžu následovat."
"Dokud nezemřeme," dodal Jem opatrně. "To jsou slova přísahy. Dokud nás smrt nerozdělí. Jednoho dne půjdu tam, kam za mnou nebude nikdo moct. A myslím, že to bude spíš dřív, než později. Zeptal ses někdy sám sebe, proč jsem souhlasil s tím, být tvůj parabatai?"
"Žádná lepší nabídka?" Will zkusil použít humor, ale hlas měl chraplavý.
"Myslel jsem, že mě potřebuješ. Je tu zeď, kterou sis vybudoval Wille. Před okolním světem. Nikdy jsem se tě neptal proč. Ale nikdo by neměl nést takovou zátěž sám. Myslel jsem, že mě necháš jí překročit, když se stanu tvým parabataiem. Aby ses měl alespoň o koho opřít. Přemýšlel jsem, co pro tebe bude moje smrt znamenat. Dřív jsem se toho bál. Kvůli tobě. Bál jsem se, že zůstaneš uprostřed té své zdi sám. Ale teď ... se něco změnilo. Nevím proč. Ale vím, že je to pravda."
"Co je pravda?" Will zaryl prsty Jemovi ještě hlouběji do zápěstí.
"Že se tvoje zdi pomalu bortí."
...
Tessa nemohla usnout. Ležela bez hnutí na zádech a zírala do stropu. Ve zdi byla malá trhlina, která vypadala jako mrak a někdy jako břitva. Záleželo to na úhlu světla ze svíčky.
Večeře byla dost napjatá. Gabriel zřejmě řekl Charlotte, že už se odmítá vrátit a podílet se na tréninku. Teď už to bylo jenom na Gideonovi, aby je obě vycvičil. Gabriel odmítl udat důvod, ale bylo jasné, že z toho Charlotte vinila Willa. Když Tessa uviděla unavenou Charlotte, která se musela připravovat na další konflikt s Benediktem, cítila vinu za to, že sebou přivedla na trénink Willa. A i za to, že se Gabrielovi smála.
Nepomohlo ani to, že Jem na večeři nebyl. Tak hrozně moc s ním chtěla mluvit. Potom, co se na snídani vyhýbal jejímu pohledu, se omluvil i z večeře. Žaludek se jí stáhnul panikou. Byl zděšený tím, co se mezi nimi včera v noci stalo - nebo hůř, udělalo se mu z toho zle? Možná to v nějakém vzdáleném koutku srdce cítil stejně jako Will, čarodějové byli pod jeho úroveň. Nebo to možná mělo co dělat přímo s její osobou. Možná, že ho možná odradila tím, že přivítala jeho objetí a neodstrčila ho. Teta Harriet jí vždycky říkala, že byli muži slabí, co se týkalo touhy. Že ženy byly vždycky ty, které si měli zachovávat zdrženlivost.
Neměla moc zkušeností podobných tomu, co se stalo minulou noc. Vzpomněla si jak ležela vedle Jema a na jeho jemné ruce na ní. S bolestivou jistotou věděla, že kdyby v tom pokračovali, udělala by všechno, co by chtěl. Dokonce i když o tom přemýšlela, její tělo byla najednou horké a neklidné. Zvedla se z postele a vzala si do ruky polštář. Kdyby zničila kamarádství mezi ním a Jemem kvůli tomu, co se stalo noc předtím, nikdy by si to neodpustila.
Chystala se pohřbít obličej do polštáře, když zaslechla nějaký šramot. Tiché zaklepání na dveře. Ztuhla. Ozvalo se znovu. Tentokrát naléhavěji. Jem. Ruce se jí třásly, když vyskočila z postele a běžela ke dveřím. Trhnutím je otevřela.
Na prahu stála Sophie. Na sobě měla černé šaty pro služebnou, ale bílý čepec měla nakřivo a tmavé vlasy jí vypadávaly z drdolu. Tvář měla mrtvolně bledou. Na límci měla trochu krve. Vypadala zděšeně a na omdlení.
"Sophie." V jejím hlase se odráželo překvapení. "Jsi v pořádku?"
Sophie se vyděšeně rozhlédla. "Můžu dál, slečno?"
Tessa přikývla a držela dveře otevřené, aby mohla dovnitř. Když za oběma zavřela dveře, přešla přes místnost a opatrně sedla si na postel. Nemohla se zbavit tíhy na hrudi. Sophie zůstala stát a natahovala ruce před sebe.
"Sophie, prosím, co se stalo?"
"Jde o slečnu Jessamine," vybuchla Sophie.
"A co je s ní?"
"Ona ... Jak to jenom říct, viděla jsem jí ..." Odmlčela se. Vypadala hrozně. "Plížila se v noci ven, slečno."
Vážně? I já jí včera v noci viděla na chodbě. Byla oblečení v klučičím a snažila se vypadat nenápadně ..."
Sophie vypadala, jako kdyby se jí ulevilo. Neměla Jessamine ráda, napadlo Tessu. Byla ale až moc dobrá služka na to, aby donášela na svou paní. "Ano," řekla rychle. "Už jsem si toho párkrát všimla. Její postel nebyla nikdy rozestlaná. Jako kdyby tam vůbec nespala. Na koberci bylo dopoledne bláto, které tam večer předtím nebylo. Řekla bych to paní Branwellové, ale ona už toho má takhle moc a já jí nechtěla zatěžovat."
"A proč mi to říkáš?" zeptala se Tessa. "Zní to, jako kdyby se Jessamine převlékala za kluka. Nemůžu říct, že bych s tím úplně souhlasila, ale-" polkla, když si vzpomněla na vlastní chování v noci, "ani jedna z nás za to není zodpovědná. Možná je tu proto nějaké neškodné vysvětlení ..."
"Ach, ale, slečno." Sophie ponořila ruku do kapsy šatů a vytáhla ven krémovou kartičku. "Dneska večer jsem našla tohle. V kapse jejího nového sametového saka. Znáte ho. To s tím proužkem."
Tesse byl zrovna teď nějaký proužek ukradený. Pohledem zkoumala kartičku. Pomalu natáhla ruku, vzala jí a otočila jí v ruce. Byla to pozvánka na ples.
20.července, 1878
pan Benedikt Lightwood
posílá uctivou poklonu
slečně Jessamine Lovelacové
a žádá si tu čest, aby byla přítomna
na maškarním plese příští úterý
27. července. RVSP
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama