Červenec 2013

Jace!

31. července 2013 v 21:02 | Alice Shinshekli

City of bones trailer 3 cz titulky

31. července 2013 v 21:00 | Alice Shinshekli

20. Kapitola

31. července 2013 v 16:18 | Alice Shinshekli |  Bojovníci Temnot
20. Kapitola



Tak jsem se vrátila z Tuniska s 20. kapitolou. Mám napsanou i 21. a 22. , stačí sje přepsat do počítače, ale rodiče mě chtějí zatáhnout na nějakou dovolenou, kam se mi vůbec nechce, tak se ještě uvidí, kdy bude další.

Daisy
"Nemůžeš přece přestat jíst," zlobila se Samaja.
Odhrnula si tmavé vlny vlasů, takže odhalila hladkou skořicovou pleť. V jejím drobném obličeji dominovaly kulaté čokoládové oči, ze kterých se však pomalu vytrácel jas. Už ztrácela naději. Přitom jí vždy překypovala, ale už jsme tady zavřené příliš dlouho. Teda myslím. Zatím se nestalo nic, co by mi pomohlo určit čas. Popravdě mě to ani moc nezajímalo.
Vzpomněla jsem si na Caroliny oči. Lesk se nikdy ani nezmírnil. Byla vždy tak optimistická. Nikdy nemluvila o tom, že by hrozila smrt. Vždy nás povzbuzovala, abychom neztrácely naději.
"Přece nás tu nemůžou držet navěky," říkávala vždy.
Ušklíbla jsem se.
Tak v tomhle se nemýlila.
"Daisy, posloucháš mě vůbec?" přerušila proud mých myšlenek Samaja.
Nereagovala jsem. Proč bych měla?
"Samozřejmě že ne," zasténala.
"Ty totiž nikdy nikoho neposloucháš. Můžeme na tebe mluvit, jak dlouho chceme, ale tobě je to úplně jedno. Jako by si měla nějakou zábranu v mozku, která ti přerušuje nějaké nervové spoje, takže ti zvuky dolehnou do hlavy a ty víš, co to znamená, ale uniká ti hlubší význam. Nevnímáš emoce, nereaguješ."
Tak tohle řekla přesně.
"Jediný koho vnímáš je Della. Začneš se chovat jako ona?"
Nevím. Možná. Zvlášť pokud tu budu trčet stejně dlouho jako ona.
"Ty jsi ale vůdkyně, nemůžeš se prostě zhroutit. Holky ti věří. A já to nezvládám. Všechny čím dál tím víc propadají zoufalství. Fakt nevím, co s nima. Co jim mám říct? Že bude vše v pořádku? Že se všechny vrátíme v pořádku domů? Jak bych jim to mohla tvrdit, když tomu sama nevěřím. Nemůžu jim přece lhát. Nebo snad ano? Nemám ponětí. A tobě to tolik šlo. Jak si to zvládala? A ty přestaneš jíst a zemřeš," začala vzlykat.
Náhle se ve mně probudil soucit. A také zájem. Zvláštní. Velmi zvláštní. Už nějakou dobu jsem necítila žádnou emoci kromě bolesti.
Asi zaznamenala nějakou změnu, protože zněla ještě naléhavěji.
"Víš," ztišila hlas, "všichni říkají, že ty, které odtáhly, jsou mrtvé, ale jak to můžeme vědět. Třeba je nezabíjejí. Proč by nás tak pracně všechny unášeli, kdyby nás chtěli pouze zabít? V tom není žádná logika. A chápeš, co by to znamenalo?"
Velmi dobře chápu smysl toho, co teď vyslovila.
Znamenalo by to, že Carol ještě žije.
Náhle jsem ožila. Carol je možná ještě naživu. A dělají s ní, bůh ví co, zatímco já se tady válím a lituji se.
Vyskočila jsem na nohy a zavrávorala.
Je to už pěkně dlouho, co jsem na posledy stála.
Černé šaty, které kdysi byly strašně těsné na mě plandaly, mastné blond vlasy mi padaly do tváře jako liány.
Kdysi opálené štíhlé nohy byly bledé a vychrtlé, takže se mi pod kůží jasně rýsovaly kosti.
Všechny tyto vady na kráse jsem vnímala pouze okrajově.
Zaměřila jsem se na jediný cíl: Dostat se odsud a zachránit ty odvedené.
To ale sama nezvládnu.
Vběhla jsem doprostřed místnosti a hlasitě zvolala: "Poslouchejte!"
Všechny dívky zvedly hlavu, překvapené náhlým hlukem.
Viděla jsem desítky párů očí různých tvarů a barev, všechny se upírající na mě s jasně zřetelným zájmem.
"Poslouchejte," opakovala jsem, abych zvýšila efekt, přičemž jsem ignorovala škrábání v krku, které nebylo nijak překvapivé, vzhledem k tomu, že už jsem nějakou dobu zavřená v chladné cele oblečená jen do krátkých šatů.
Podařilo se, nyní mám jejich plnou pozornost.
Samaja
Úžasné. Na Daisy se upíraly zraky všech. Když řekla podruhé poslouchejte, tak si všechny přestaly šuškat o jejím náhlém probuzení a naslouchaly.
To se mně přes veškerou mou snahu nikdy nepodařilo. Ale mě nikdy nikdo neposlouchá. Dokonce ani moji rodiče.
Hořce jsem se ušklíbla.
Především moji rodiče.
Kdyby mi povolili, že můžu být venku déle než do osmi, tak bych nemusela přijít pozdě.
Ale to oni nikdy nepochopí. Nebo by možná pochopili, kdyby poslouchali. I když otec asi ne. Stejně mi nemuseli hned vrazit domácí vězení. Ale jim se to hodí.
Správná žena by neměla trajdat někde bez dozoru, navíc nehrozí, že uteču jako mí bratři.
Ale ironií je, že se nakonec ukázalo, že domov je mnohem nebezpečnější než chození ven.
Démoni mě unesli z mého vlastního pokoje v době, kdybych byla s Andrem, kdybych neměla domácí vězení.
Nemusela bych hnít v téhle díře odsouzená k nějaké hnusné smrti.
"Vím, co se povídá, že nás unesli Vyšší. Také vím, že jsme se učily, jak nebojovat s démony. A dostat se do sporu s Vyššíma? To se rovná smrti.
Vím, že se bojíte. Koneckonců tu jsme uvězněné a je nás tu uvězněných čím dál tím méně. Je jen otázka času, kdy už nás odtáhnou všechny. A co se stane pak? Unesou si další čarodějnice. Tohle nikdy nepřestane.
Myslíte, že když se budete chovat slušně, tak se vám nic nestane?"
Teď jí všechny visely na rtech.
Jako smaragdy zelené oči jí zářily a neupravený vzhled jí dodával na přesvědčivosti a divokosti.
"Realita je ovšem jiná. Život není spravedlivý. Staly se nám strašné věci, ale nicnedělání a litování se nepomůže, aby se něco změnilo. Ty dívky, které už nejsou s námi, nemusí být mrtvé. Přesto se jim mohou dít hrůzyplné věci, našim kamarádkám. Věci, které se stanou i nám. A nikdo nám nepomůže."
"A co Rada?" vyjekla jedna z dívek.
"Rada nepůjde proti démonům," prohlásila Daisy pevně.
Vůbec nevypadala, že by jí zraňovalo, že její rodiče si budou sedět někde v pohodlí, zatímco ona někde trpí.
Nikoho ani nenapadlo protestovat. Jednak protože jí nebylo možné odporovat, jednak protože měla pravdu.
Bylo zakázané bojovat proti démonům.
"Tak co budeme dělat?" vykřikla jiná.
"Všechny zemřeme," zaplakala další.
"Ne," opět k sobě připoutala pozornost Daisy, "musíme si poradit samy. Budeme bojovat!" rázně přejela pohledem po nás po všech.
Místnost protnulo několikanásobné zalapání po dechu.
To, co teď Daisy navrhla, se rozcházelo se vším, co jsme se kdy učily.
Bylo to proti Pravidlům.
Musíme dodržovat Pravidla. To byl základ toho být čarodějnicí.
Všechny Pravidla jsem se už jako malé dítě učila nazpaměť. Nyní, po všech těch letech, je stále ovládám, jako když bičem mrská. A nikdy je už nezapomenu. Mám je navěky vpálené do paměti.
"Ale to přece nemůžeme," našla jsem konečně hlas.
Moje výchova byla velmi přísná, takže porušování Pravidel bylo pro mě něco nepředstavitelného.
"A proč ne?" nechápala Daisy.
Já vlastně nevím. Prostě to nejde.
Sklonila jsem pokorně hlavu, jak mě učily. Na tváři mě zašimraly mastné vlasy.
"Žádný odpor, to není vhodné pro ženu," vynořil se mi v mysli otcův hlas.
V hrudi jsem pocítila slabý pocit podráždění.
Rychle jsem ho potlačila, nemám právo pochybovat o něčem, co prohlásil muž, zvlášť můj otec.
Stiskla jsem rty do úzké čárky a mlčela.
"Žádný důvod není," oznámila Daisy.
"Pravidla pro nás nikdy nic neudělala, stejně jako Rada. 1tak proč bychom se jimi měli řídit, když nám jde o život?"
Nastala chvíle ticha, kterou přerušila rozumným argumentem, který nebyl ovlivněn strachem z porušování Pravidel, ta nejneočekávanější osoba.
"A jak hodláš porazit Vyšší?" zeptala se prakticky Della.
Dnes je šílený den. Obávám se, že je toho na mě moc. Nejdřív Daisyino "zmrtvýchvstání", potom nedodržování Pravidel a na závěr Della řekla něco, co dávalo smysl.
Položila jsem dlaň na čelo, z toho všeho se mi motala hlava.
Della se úplně proměnila. Její černé oči se leskly náhlým zájmem. Tmavé vlasy si zatrnila za uši a já na okamžik zahlédla bílé náušnice, pak si ovšem spěšně urovnala vlasy do původního stavu s výrazem, jako by se dopustila nějakého zločinu a doufala, že si toho nikdo nepovšiml.
I Daisy vypadala překvapeně z Delliny překvapivé reakce, ale nenechala se zaskočit.
"Důležitá je spolupráce. Počkáme, až otevřou dveře, pak se na ně všechny najednou vrhneme a pokusíme se utéct."
Svraštila jsem obočí.
To je šílené.
"Tohle nemůže vyjít," protestovala jsem.
"Možná ano," oponovala mi Daisy.
"Využijeme momentu překvapení, nebudou čekat žádný odpor. Dello, vznikla za dobu, co jsi tady nějaká vzpoura?"
"Ne," zavrtěla hlavou Della a na tváři jí vyrostl hořce pobavený úsměv.
"To hraje v náš prospěch. Navíc nemáme co ztratit," dodala Daisy a zabodávala do nás svůj pohled.
Rozhlédla jsem se po ostatních.
Většina dívek klopila zraky k zemi stejně jako před chvílí já, ale některé se dívaly na Daisy s nadějí, obdivem a slepou oddaností. V tuhle chvíli by jí následovaly až na konec světa.
Pocítila jsem mírné bodnutí závisti.
Rychle jsem ho potlačila, v potlačování pocitů jsem měla dlouholetou praxi, a zamyslela se nad pronesenými slovy.
Náhle mě zaplavil pocit poznání. Daisy měla naprostou pravdu. Musíme bojovat, nemůžeme se slepě řídit Pravidly, které byly sepsány v dobách, kdy nás hromadně upalovaly.
Škubla jsem sebou a rychle se rozhlédla. Jako bych se bála, že odněkud vyběhne otec, aby mě potrestal.
Ale najednou mi přišlo, že ho nemusím poslouchat na slovo. Nejsem něco méně jen proto, že jsem žena.
Cítila jsem se jako rebelka.
Jako správná Indka vyznávám hinduizmus. V Novém Dillí panuje liberálnost, ale můj otec má k tolerantnosti daleko.
Také mi došlo, že v Pravidlech je mnoho nedostatků.
Tak tohle mi znělo jako rouhání.
Rada by mě za to hnala, ale i Rada by potřebovala nějaké reformy. Příliš visí na tradicích a Pravidlech.
"Daisy má pravdu," vydechla jsem nahlas.
Všechny pohledy se teď upřely na mě.
Mé srdce bylo jako splašené, ale nedala jsem na sobě nic znát a pokračovala.
"Proč bychom se měli bát se postavit démonům? Protože je to proti Pravidlům? Protože to zakázala Rada? Rada lpí na starých zvyklostech. Je pro ně pohodlné neklást odpor démonům, takže nehnou ani prstem, pokud nezaútočí přímo na Sněm, a to už bude pozdě. Démoni si myslí, že čarodějové jsou slabí a bezmocní. A proč taky ne, když se tak Rada chová? My to ale můžeme změnit. Vždyť co se nám může stát? Můžeme zemřít.
Takže před sebou máme pouze dvě možnosti: Pokud nebudeme dělat nic a zemřeme jako krysy zahnané do kouta, nebo se vzepřeme a možná přežijeme."
Váhajícím děvčatům se projasňoval zrak a jejich tváře tvrdly do rozhodných výrazů.
Daisy na mě vděčně kývla.
"Takže až otevřou dveře, tak na ně zaútočíte?" otázala se Della.
"Ne tak docela," odpověděla Daisy. "Chodí sem vždy dva. Rozdělíme se na čtyři skupiny. Dvě, které budou menší, je odlákají, každého na jinou stranu. Zbylé dvě se k nim připlíží zezadu a omráčí je. Musí jednat rychle, aby se nestihli bránit, pokud budou bojovat, tak jde celý plán do háje."
"A jak je máš v plánu omráčit?" pokračovala v otázkách Della.
Daisy se rozmáchla rukou, po pár vteřinách mi došlo, že to není netrpělivé gesto, nebo marný pokud o magii, ale že ukázala na zamřížované okno, ze kterého vycházelo to mdlé světlo, kvůli kterému nejsme slepí jako patrony.
"Vytrhneme nějaké mříže, kterými je praštíme zezadu do hlavy. Budeme jednat po tmě, protože když vejdou, tak světlo vždy zhasne. Možná ho démoni špatně snášejí."
Zavrtěla jsem hlavou.
"Démonům obecně světlo nevadí a Vyšším už vůbec ne. Existuje pár druhů Nižších, které zabíjí," prohlásila jsem a přísně na Daisy pohlédla - tohle by měla vědět.
Daisy se pod mým pohledem začervenala, pak se ale rozzářila.
"To by mohlo znamenat, že to je Nižší, což by pro nás bylo velmi dobré."
Opět měla pravdu. Tohle vypadalo na Nižší. Tipla bych, že Nižší dělají podřadnou práci, jako například tahání bezmocných čarodějnic tam, kam kde je Vyšší potřebují.
Musím přiznat, že se mi ulevilo, napadnou dva Nižší nezní tak hrozně jako útok na Vyššího.
Očividně jsem nebyla jediná, protože se všude kolem ozývaly úlevné povzdechy, dokonce i Daisy se narovnala, jako by jí z ramen spadla strašná tíha.
Spoluprácí jsme vytrhly dvoje mříže z okna. Pouze Della se neúčastnila. Seděla opět ve svém rohu a vpadala smutně, ale soustředěně.
Najednou zhaslo světlo a s hlasitým zaskřípěním se otevřely dveře.
Pocítila jsem tu největší nervozitu ve svém životě.
Než jsme vůbec stačily začít uskutečňovat náš plán, tak nás všechny zasáhla vlna energie, která nás hodila přes celou místnost a zparalyzovala. Opět jedinou výjimkou byla Della, která zůstala normálně sedět na místě, ale vypadala zparalyzovaná strachem, při pohledu na postavu ve dveřích.
Ta se nepodobala našim obvyklým žalářníkům.
Stáhlo se mi hrdlo, okamžitě jsem jí poznala.
V mysli se mi vynořila vzpomínka, na kterou nikdy nezapomenu.
Seděla jsem naštvaně na posteli a studovala magii. Nebo bych spíš měla říct, že jsem zírala na slova napsaná v latině, ale písmena se rozbíhala, jako bych měla dyslexii, a nedávala mi žádný smysl, nesoustředila jsem se. Byla jsem tak strašně naštvaná.
Rodiče mi dali domácí vězení.
Přitom jsem neudělala nic tak hrozného, jenom jsem přišla o trochu později.
Teď jsem mohla být s Andrem.
Hořce jsem se ušklíbla.
Právě o Andreho šlo. Otci se nezamlouval, ačkoli byl nejmilejším klukem, kterého jsem kdy poznala.
Moje lidské kamarádky se domnívaly, že je to z toho důvodu, že je Američan.To by ovšem nevadilo. Já jsem také amerického původu, ačkoli už je to mnoho generací, všichni čarodějové jsou.
Otci se spíš nezdál Andreho lidský rodokmen.
Proč mi musí neustále mluvit do života? Proč mi musí neustále diktovat, jak se mám chovat? Vždyť někteří čarodějové si lidi normálně berou. V Pravidlech o tom není ani zmínka, takže je to povoleno.
Zatnula jsem zuby a roztřásly se mi ruce, jak jsem toužila mrštit knihou proti zdi.
Zavřela jsem oči a zhluboka dýchala, v duchu počítala do deseti.
Pomalu jsem se uklidňovala. Najednou jsem zaslechla zaťukání na okno.
Že by Andre? pomyslela jsem si nadějně.
Přihopsala jsem shlédla dolů na chodník.
Nikde nikdo. Pak se ale klika začala sama od sebe pomalu otáčet.
Úplně jsem ztuhla strachy. Okenice se prudce otevřely, něco mě popadlo a vytáhlo ven, pak jsem zažila ten nejhorší pocit v mém životě.
Posléze jsem se ocitla tady.
Museli mě teleportovat, ale před tím než mne zatáhli do cely, jsem zahlédla děsivou stařenu v bílém rouchu. A přesně ta teď stála ve dveřích zlověstně se usmívala.
Ta sem ale nikdy nechodila.
Pak mi to došlo, náš plán byl prozrazen. Jak je to možné?
Asi nás odposlouchávaly, možná vidí každý náš pohyb a slyší vše, co řekneme.
"Tu," ukáže na Daisy.
Ve dveřích se ukázali naši žalářníci, popadli Daisy a odtáhli jí pryč.
Všichni tři odešli, zavřeli za sebou dveře a světlo se znovu rozsvítilo, ale stále jsme se nemohly pohnout.

19. Kapitola


19. Kapitola

17. července 2013 v 14:20 | Alice Shinshekli |  Bojovníci Temnot
19. Kapitola
Anna
Vracela jsem se z tréninku celá zpocená a splavená. Taky docela rozbolavělá, ale méně než normálně. A plíce mě vůbec nebolely, čekala jsem, že po takovém dušení budou bolet jako čert. Už jsem se nemohla dočkat, až se osprchuji a převléknu. Stále nemám své vlastní oblečení. Neměla jsem na shánění oblečení čas. Každé ráno mám trénink, který zabere polovinu dne a ze kterého se vracím celá zničená, takže opravdu nemám náladu na nákupy. Naštěstí můj tajemný pomocník nebo spíš pomocnice mi vždy přinese nějaké hezké čisté oblečení, které dokonce ani není černé. Musím říct, že se mi ulevilo. Ne, že bych neměla ráda černou, ale ten nedostatek barev mě děsil. Ačkoli některé to oblečení je až příliš barevné nebo křiklavé.
Ale přes všechny nepříjemnosti jsem mířila k pokoji v dobré náladě. Nickův příjemný smích mi pořád zněl v uších. Kráčela jsem s rovnými zády, hlavou vztyčenou a s úsměvem na rtech. K tomu jsem si prozpěvovala Hells Bells, ale neuměla jsem slova, tak jsem si aspoň pobrukovala melodii, jak jsem jen dokázala, a po každé, když jsem měla pocit, že by tam zpěvák, jehož jméno jméno neznám, měl ječet Hells Bells, tak ho napodobím a současně si poskočím.
Zcela ignoruji fakt, že tuhle písničku nemám příliš v lásce, vlastně vůbec neposlouchám AC/DC. Vlastně je znám jenom proto, že neustále vyřvávají v Bellině pokoji. Především Hells Bells a Hightway To Hell.
Zrovna jsem zařvala Hells Bells a vyskočila do vzduchu, když se z pokoje za dveřmi, kolem kterých jsem právě procházela, ozvalo také Hells Bells.
Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá, napadlo mě. Až na to, že tohle se nijak nepodobalo mému "zpěvu".
Nepochybně mužský hlas měl správnou melodii, která byla doprovázená kytarou.
"Hells Bells, Hells Bells,
you got me ringing, Hells Bells,
my tempeture´s high, Hells Bells."
Pak nějakou dobu hrál a pak zase zpíval.
"Hells Bells, Satan´s coming to you,
Hells Bells, he´s ringing them now,
Hells Bells, the tempeture´s high,
Hells Bells, across the sky,
Hells Bells, they´re taking you down,
Hells Bells, they´re dragging you down,
Hells Bells, gonna split the night,
Hells Bells, that´s no way to…"
Přerušil ho ženský hlas vycházející z téhož pokoje, který ale rozhodně nezněl jemně.
"Přestaň s tím zatraceným kraválem!"
"..fight," nenechal se mužský hlas odradit.
"Hells …."
Náhle se ozvala strašlivá rána. Hudba na chvíli utichla.
Pak ale začala nanovo.
"I´m rolling thunder, pouring rain
I´m coming down like a huriccane.
My lihgting´flashing across the sky.
You´re only young but you´re gonna die."
Teď hlas zněl mírně udýchaně.
Zamířila jsem ke dveřím a bez zaklepání - Stejně by ho nikdo neslyšel - jsem vstoupila dovnitř.
Naskytl se mi zajímavý obrázek.
Derek seděl na trámu těsně pod stropem, pod kterým poskakovala nějaká smršť barev s jasným úmyslem dostat se nahoru.
Ten zrzek si tam mezitím provokatérsky seděl, hrál na nějaký nástroj, který se v životě neviděla, a zpíval, ačkoli vypadal, že má potíže se nerozesmát.
"I won´t take no prisoners, won´t spare no lives.
Nobody´s putting up a fight.
I got a bell, I´m gonna take you to hell.
I´m gonna get ya, Satan´s get ya."
"Zabiju tě," ječela ta neuvěřitelná kombinace barev, ve které jsem rozpoznala Nataliu oblečenou v nějakých batikovaných šatech a vlasy barvy duhy. "Jen počkej."
Odběhla.
Derek okamžitě přestal hrát a hroutil se smíchy.
"Viděla jsi jí?" ptal se celý zrudlý.
Už mě ani nepřekvapovalo, že o mně ví. Tady se prostě neslyšně pohybovat nemůžu.
"To byla Natalia?" vydechla jsem nevěřícně.
Takhle jsem jí ještě nikdy neviděla.
"Jo jo," přisvědčil Derek. "Měla zrovna výjimečný záchvat vnímavosti, takže si všimla, že hraju její milovaný AC/DC, takže přirozeně skákala nadšením," řekl s jasným podtónem ironie. Za normálních okolností bych jí mohl hrát s baskytarou na plný pecky a ona by si toho vůbec nevšimla."
"Tak jak může bojovat?" nechápala jsem.
To je záhada, ale vždy když je potřeba, tak vnímá. Nikdo ale neví, jak pozná, že by měla dávat pozor."
Možná to jen předstírá, aby jí všichni dali pokoj.
"A ty hraješ na baskytaru?" ptala jsem se zvědav.
Přikývl.
"Jo, ale pokaždé když projel prsty po strunách, tak mi nikdo drát ze zdi. Navíc se na ní blbě zároveň hraje a zároveň utíká. Tak jsem si řekl, že to zkusím s něčím méně technicky náročným," pohlédl zamilovaně na nástroj v jeho náruči.
Zamračila jsem se.
"To je nějaká miniaturní kytara?"
Zalapal po dechu a zatvářil se hrozně dotčeně. Tu dřevěnou věcičku si přitiskl blíž k hrudi a dlaněmi orámoval hlavičku, jako by jí chtěl chránit a zakrývat uši.
"Copak má kytara čtyři struny?" otázal se pobouřeně.
Pokrčila jsem rameny. Hudební nástroje nejsou moje nejsilnější stránka.
"Samozřejmě, že ne!" nebezpečně zvyšoval hlas.
Chřípí nosu se mu třáslo a byl celý zarudlý, takže mu pleť dokonale ladila s vlasy.
"Tohle to," zdvihl kytárku, jak jsem jí stihla pojmenovat, do vzduchu, jako bych měla padnout na kolena a začít jí uctívat, "je ukulele," prohlásil slavnostně a pohlédl na mě, jako by čekal, až nevěřícně vykřiknu.
To se ovšem mýlil.
"Uku co?"
Už jsem se zmiňovala, že jsem hudební antitalent?
"Ukulele," zaprskal jako kočka.
Asi zůstanu u kytárky.
Chodbou se začaly rozléhat strašné rány a najednou jako velká voda se vřítila do místnosti Natalia. Ale byla nějaká větší. O dost větší.
Překvapeně jsem pohledem sjela k jejím botám. Vytřeštila jsem oči. Byly obrovské. Lehké sandály na gigantických klínech. Tyhle boty jsem okamžitě poznala. Koneckonců jsem Řekyně. Ale přece to nemohly být ony. Navíc se nevyráběly pro ženy. Musí to být nějaká moderní kopie.
Nyní pro Dereka vysoko postavený rám nebyl ideální umístění. A očividně mu to došlo, protože schoval za zády kytárku a začal vykřikovat: "Jo, vzdávám se, přestanu na chvíli hrát, jen mi nenič moje ukulele."
Tak takhle se na něj musí. Stačí ohrozit tu kytarku a hned je jak beránek.
Natalia se vítězoslavně zasmála. Pak se otočila ke mně.
"Anno!" vykřikla nadšeně a hrnula se mě obejmout. "Tebe jsem tak dlouho neviděla."
"To jsou koturny?" přerušila jsem jí.
Pohlédla na své boty. "Jo."
"Jako původní koturny?" skoro jsem se zakoktala.
"Samozřejmě," mrkla na mě. "Udělané přímo pro mě."
"Ale vždyť ty používali Staří řečtí herci."
"Ακριβώς έτσι," odpověděla. "Přesně tak," přeložila do angličtiny.
Rozzářila jsem se.
"Ty umíš řecky?"
"Já jsem Řekyně. Přímo Starověká Řekyně. A Derek taky."
"Já bych si označení Řekyně tedy vyprošoval," ozval se stále ještě z trámu.
"Ale ty tam buď zticha," odmávla ho Natalia.
Prohlížela jsem si tu spoustu barev, které na sobě Natalia měla a vybavil se mi barvu měnící ozdobný nápis.
"To si byla ty."
"Co?" nechápala.
"To ty si my nosila oblečení, že?"
"Napadlo mě, že tady žádné nemáš a já ho mám hromady."
Najednou se jí rozsvítila očka neidentifikovatelné barvy.
"A nutně potřebuješ sehnat vlastní, takže jdeme nakupovat," oznámila mi.
"Uf," oddechl si Derek. "Když s tebou půjde Anna, tak mě tam nepotřebuješ, takže tvoje půlhodinové přesvědčování bylo k ničemu."
"Kdo by tě tam chtěl, když můžu jít s Annou? Stejně by si jenom otravoval."
"A ty by si mě přinutila koupit půlku krámu," odvětil.
Natalia ho buď ignorovala nebo nevnímala.
"Tak jdeme," jásala.
"Počkej. Nejdřív se musím osprchovat a převléct," připomněla jsem jí.
"Tak se sejdeme za čtvrt hodiny před tvým pokojem," rozhodla a klapala někam pryč.
Ve svém pokoji jsem si dala rychlou sprchu a oblékla si své jediné vlastní oblečení, které jsem měla.
Před dveřmi už čekala Natalia a k ne příliš velkému nadšení i Vanessa.
"Ona jde s námi?" zeptala jsem se s jasně zřejmým opovržením.
Vanessa stáhla rty do úzké linky a zachvělo se jí chřípí, ale neřekla nic.
Já vím, že se chovám hnusně, ale když ona je taková strašná mrcha. Vůbec to není proto, že chodí s Nickem.
"Ano," odpověděla Natalia prostě, aniž by si všimla nepříjemného napětí.
"Takže kam?" zeptala se Vanessa.
"Já říkám Paříž," zanotovala Natalia.
Paříž? Já bych strašně chtěla do Paříže, ale jak se tam chtějí dostat?
"Ok," řekla Vanessa a zmizela.
Aha, takhle.
"Já se ale neumím teleportovat," připomněla jsem Natalie.
"No jo, vlastně, ale to neřeš, svezeš se se mnou."
Chytla mě za rameno a přenesly jsme se do Chanselise přímo k tomu oblouku.
"Páni," vydechla jsem.
"No, výborně, budeš tady stát a zírat nebo půjdeme nakupovat, kvůli čemuž jsme sem přišly?"
Že neuhodnete, kdo to řekl? Vanessa, samozřejmě.
"Tebe možná nezajímá nic jiného než utrácení peněz za drahé oblečky, ve kterých vypadáš jako děvka, ale to ještě neznamená, že jsme na tom všichni stejně," odpověděla jsem jí naštvaně.
Jaj. Nevěděla jsem, že umím být tak hnusná. Tohle byla většinou Bellina parketa.
Bella. V břiše mi narostla směs bolesti, smutku a vzteku. Chyběla mi, ale měla jsem pocit, že mě celý můj život tahala za nos.
A taky mi připomněla Alexe. Cítila jsem se provinile, skoro vůbec jsem na něj nepomyslela.
Ohlédla se na Nataliu a vypadala, jako by nad něčím dumala.
"Tak jdeme, konečně?" předstírala, že mojí poznámku vůbec neslyšela.
Vešly jsme do obchodu.
Musím říct, že jsem byla ohromená. Tolik nádherného oblečení.
"Kolik máme peněz?" zeptala jsem se Natalii.
"Dost, abychom koupili celou ulici."
Zalapala jsem po dechu.
"Kde je berete?"
"Já ani nevím."
Strašné. Takové bohatství a ani neví, kde ho vzala.
Našla jsem si nádherné džíny. Vesele jsem s nimi šla ke kabince, když jsem potkala Vanessu.
Znuděně se opírala o dveře, jako by tam na někoho čekala.
Když mě zahlédla, tak jí zajiskřilo v očích.
"Budeš tady oxidovat ještě dlouho?" zeptala jsem se jí.
Místo odpovědi mě popadla a zatáhla do kabinky. Tam mě přirazila ke zdi. Až mi zapraskalo v zádech. Jak se v takovém malém tvoru může skrývat tolik síly?
"Co máš sakra za problém?"
"Já žádný problém nemám," bránila jsem se. "Teda kromě toho, že mnou mlátíš o stěnu."
"Lžeš," zasyčela. "Ke všem si hrozně hodná, ale na mě hnusná. Takže neříkej, že nemáš problém."
Cože? No to si dělá srandu.
Přemýšlela jsem, co by v takové situaci řekl Derek.
"Hele, já vím, že díky mé úžasnosti mají lidé, kteří se cítí mnou přehlíženy deprese a dokonce sebevražedné sklony, ale neměla by si sis to tak brát."
"Ale já nejsem člověk."
"To vidím."
Zavrčela a chytila mě kolem krku.
Tak jo, tohle přestává být legrace.
"Tak mluv."
"Ty se ke mně chováš taky hnusně, tak proč bych se k tobě měla chovat laskavě?"
Protože já jsem já. Ke mně se vždy všichni chovají laskavě, ač se chovám hnusně, jak chci, ale ty ne. Fascinuje mě to. Ale tohle není jen proto."
"Ale je," nesouhlasila jsem.
Zblízka jsem si všimla, že není příliš namalovaná. To mě překvapilo. Myslela jsem, že holky jejího typu na sebe patlají kila mejkapu, jako třeba moje nenáviděná spolužačka Kelly. Ale Vanessa není jako ona. Kelly byla sice mrcha, ale úplně blbá. Vanessa je pěkně vychytralá a mnohem nebezpečnější.
Navíc Kelly měla nějaký jeden určití ideál krásy, který byl pěkně hnusný, ale Vanessa moc dobře věděla, jak zařídit, aby vypadala dobře. Ona žádný mejkap nepotřebovala. Byla nádherná i bez toho, a moc dobře si to uvědomovala.
Vytáhla mě za krk po stěně vzhůru. Už podruhé ze tento den jsem lapala po dechu.
"Ne není a já to moc dobře vím, tak se mi tady nesnaž nic nakecat."
Nemohla jsem dýchat. S posledních dechem jsem zachraptěla: "Jsem zamilovaná do Nicka."
Okamžitě mě pustila.
"Co?"
"Slyšela jsi," vydechla jsem s úlevou, že už se konečně můžu zase nadechnout.
"Já vím, že s ním chodíš a nesnažím se ti ho ukrást, jenom …"
Vypukla v smích.¨
"Chodím? Chodím? To zní tak absurdně. Já s Nickem nechodím."
"Ne?" pohlédla jsem na ní s nadějí.
"Já a chodit s někým? Pchá. To zrovna," úplně zrudla od smíchu. "V té cvičebně jsem ho políbila a nabídla jsem mu bezzávazné potěšení, ale zatím ho nevyužil. Ty si do něj vážně zamilovaná?"
Přikývla jsem, celá omámená.
"Láska je taková hloupost," odfrkla si a odkráčela.
Najednou jsem měla mnohem lepší náladu, ačkoli jsem měla kolem krku červenou čáru,
Musela jsem si honem koupit nějaký šátek, abych jí zakryla.
Po nějaké době nakupování jsem už měla několik tašek, ale Natalia s Vanessou stejně ještě nechtěly odejít.
"Anno," ozvalo se za mnou.
Otočila jsem se a spatřila Vanessu. V rukou držela nádherné bílé tílko a potměšile se usmívala.
"Tohle by ti strašně slušelo."
Prohlédla jsem si ho, bylo úžasné. Tak krásné a přitom z tak pohodlného materiálu.
Hned jsem si ho vyzkoušela. Sedlo mi jako ulité. Šla jsem ho koupit, ale u pokladny jsem potkala Natalii. Neuvěřitelné. Ona dnes asi desetkrát změnila podobu.
Vytřeštila oči.
"Co to máš?" vyhrkla poplašeně s pohledem na to tričko.
Udiveně jsem na něj pohlédla.
"Tílko, proč?"
"Hned ho vrať, tam kde si ho vzala, strkala mě od pokladny."
"Co se děje?" nechápala jsem.
"Odkud jsi ho vzala?"
"Nevím, dala mi ho Vanessa."
"Ta mrcha," povzdechla si Natalia.
"A co je na tom tričku špatného?"
"Je bílé," řekla, jakoby to vše vysvětlovalo.
"No a?"
"To ti Nick nevysvětlil ani takové základy?" zeptala se a bez odpovědi pokračovala: "Bílá je barva Vyšších. Když jí nosí nějaký míšenec, tak to vyjadřuje, že je jim věrný a Bojovníci ho potom zabijí. Pokud nemá štěstí," dodala téměř neslyšně.
Našly jsme Vanessu, která měla z toho podfuku hroznou legraci.

Vůbec nevím, co s ní. V jednu chvíli mám pocit, že není tak strašná a ona hned na to udělá něco takového. Měla jsem štěstí, že mě zachytila Natalia.

18. Kapitola 20. Kapitola


Bojovníci Temnot

16. července 2013 v 10:30 | Alice Shinshekli |  K Povídkám
Vytvořila jsem video k Bojovníkům. Jsem na sebe pyšná, protože jsem to dělala poprvé a na všechno jsem přisla sama, včetně převedení do formátu, který youtube.com podporuje, já takový počítačový antitalent.
Co se týče spokojenosti s videem, no mohlo to být horší. Dala jsem si s tím fakt práci, ačkoli nevím, jestli to bude poznat.
Vynechala jsem postavy, které se v příběhu ještě nevyskytly, ale pokud narazíte na nějakou, kterou neznáte, tak se v příběhu vyskytla, ale ještě se neprojevila její důležitost.


6. Kapitola - Zlá krev 2/2

12. července 2013 v 11:21 | Cassandra Clare |  City of Glass (The Mortal Instruments 3)
Clary se vymotala ven z domu. Nebyla si jistá, jak se ji to podařilo - všechno jí splývalo v rozmazanou šmouhu schodišť a chodeb a ona si pamatovala jen to, jak se rozběhla, když spatřila vchodové dveře, proletěla jimi a ocitla se na schodech před domem, kde ještě chvíli váhala, zda má začít zvracet do okolních růžových keřů, nebo ne.
Keře měly pro zvracení ideální polohu a Clary se bolestivě svíjely útroby, uvědomila si však, že nesnědla nic jiného než trochu polévky. V žaludku zřejmě neměla vůbec nic, co by mohla vyzvracet. Proto raději sešla po schodech a za brankou se nazdařbůh vydala jedním směrem - nemohla si vzpomenout, odkud vlastně přišla nebo jak se dostane zpět do Amatisina domu, měla však pocit, že na tom nezáleží. Stejně se moc netěšila na to, až se vrátí zpátky a bude muset Lukovi vysvětlit, že musí oba odjet z Alicante, nebo Jace prozradí jejich přítomnost Spolku.
Možná měl Jace pravdu. Možná je opravdu zbrklá a nerozvážná. Možná opravdu nikdy nepřemýšlí, jaký dopad budou mít její činy na ty, které má ráda. Před očima jí vyvstal Simonův obličej, jasně jako fotografie, a po něm Lukův…
Zastavila se a opřela se o kandelábr. Čtyřhranné skleněné svítidlo připomínalo plynové lampy, které zářily na starobyle vyhlížejících sloupech před cihlovými domy v brooklynské čtvrti Park Slope. Svým způsobem ji to uklidňovalo.
"Clary!" Byl to chlapecký hlas a zněl trochu ustaraně. Clary si okamžitě pomyslela: Jace. Rychle se otočila.
Nebyl to Jace. Stál před ní Sebastián, černovlasý chlapec, s nímž se seznámila v obývacím pokoji u Penhallowových. Rychle oddychoval, jako by za ní po ulici běžel.
Probudil se v ní ten samý pocit, jako když ho spatřila poprvé - dojem, že ho odněkud zná, smíšený s něčím, co nedokázala popsat. Nebylo to zalíbení ani odpor, spíš nějaká zvláštní přitažlivost, jako by ji k tomuto chlapci, jehož přece vůbec neznala, něco táhlo. Možná to bylo jenom tím, jak vypadal. Byl krásný, stejně krásný jako Jace, avšak na rozdíl od Jace, který se celý zlatavě třpytil, tonula Sebastiánova bledá tvař v černých stínech. Když se teď na něj dívala zblízka, uvědomila si, že podobnost s jejím imaginárním princem není zase tak přesná, jak si myslela. Měl i odlišný odstín pleti. Bylo to snad něčím ve tvaru jeho tváře, v jeho držení těla, v uzavřeném pohledu jeho hlubokých očí…
"Jsi v pořádku?" zeptal se jí laskavým hlasem, "vyběhla jsi z domu jako…" Větu nedokončil a místo toho se podíval na Clary.
Pořád se ještě křečovitě držela sloupu pouliční lampy, jako by se jinak nedokázala udržet na nohou. "Co se stalo?"
"Pohádala jsem se s Jacem," vysvětlila mu a snažila se, aby se jí příliš nechvěl hlas. "Však víš, jak to chodí."
"Vlastně nevím." Řekl to téměř omluvně. "Nemám žádné sourozence."
"To buď rád," řekla a hořký tón ve vlastním hlase ji zarazil.
"To říkáš jen tak." Udělal krok směrem k ní. Pouliční lampa v tom okamžiku zablikala a oba je zalila záplavou bledého čarodějného světla. Sebastián vzhlédl k jeho zdroji a usmál se. "To je znamení."
"Znamení čeho?"
"Znamení toho, že bys mi měla dovolit, abych tě doprovodil domů."
"Ale já vůbec netuším, kde to je," uvědomila si. "Vykradla jsem se z domu, abych mohla jít sem. Ale už si nevzpomínám, kudy jsem přišla."
"No a u koho bydlíš?"
Trochu zaváhala s odpovědí.
"Nikomu to neřeknu," ujistil ji. "Přísahám na Anděla."
Překvapeně se na něj zadívala. Pro lovce stínů to byla dost závažná přísaha. "No tak dobře," svolila, než si to stihla zase rozmyslet. "Bydlím u Amatis Herondaleové."
"Výborně. Vím přesně, kde to je." Nabídl jí rámě. "Tak půjdeme?"
Podařilo se jí usmát se. "Jsi docela neodbytnej, víš to o sobě?"
Pokrčil rameny. "Mám slabost pro dámy v nesnázích."
"To je pěkně sexistický."
"Ale vůbec ne. Mé služby jsou k dispozici i pánům v nesnázích. Nabízím rovné příležitosti," řekl a okázale jí znovu nabídl rámě.
Tentokrát je přijala.

Alek za sebou zavřel dveře podkrovního pokojíku a otočil se k Jaceovi. Normálně měly jeho oči čirou, jasnou modrou barvu jezera Lyn, jejich odstín se však měnil podle Alekových nálad. Teď připomínaly spíše hladinu East River při bouřce. Tomu odpovídal i zamračený výraz v jeho tváři. "Sedni si," poručil Jaceovi a ukázal na nízkou židli vedle vikýřového okna v sedlové střeše. "Přinesu obvazy."
Jace se posadil. Pokoj pod střechou domu Penhallowových, který s Alekem sdílel, byl malý a u protilehlých stěn v něm stály dvě postele. Z řady háčků na zdi viselo jejich oblečení. V místnosti bylo jen jedno okno, které dovnitř vpouštělo mdlé světlo - venku už se stmívalo a nebe za sklem bylo indigově modré. Jace sledoval Aleka, který poklekl, vytáhl zpod své postele vojenský vak a zprudka ho rozepnul. Hlučně se v něm přehraboval, a když se postavil, držel v rukou nějakou krabičku. Jace v ní poznal lékárničku, již používali v případech, pro které se nehodily runy. Obsahovala dezinfekci, náplasti, nůžky a gázu.
"Nepoužiješ hojivou runu?" zeptal se Jace, hnán spíše zvědavostí než čímkoli jiným.
"Ne. Můžeš prostě -" Alek se odmlčel, tiše si pro sebe zanadával a odhodil krabičku na postel. Přešel k malému umyvadlu na stěně a začal si mýt ruce tak energicky, až mu z nich odstřikovala voda. Jace ho zvědavě pozoroval. V ruce začínal cítit palčivou bolest.
Alek znovu zvedl lékárničku, přitáhl si židli naproti Jaceovi a nasupeně si na ni sedl. "Ukaž mi tu ruku."
Jace natáhl ruku před sebe. Musel uznat, že moc pěkně nevypadá. Na všech čtyřech kotnících prstů zely rudé rozšklebené rány. Prsty mu pokrýval škraloup zaschlé krve, podobný odlupující se červenohnědé rukavici.
Alek se zamračil. "Ty jsi ale blbec."
"Díky," řekl Jace. Trpělivě sledoval, jak se Alek sklání nad jeho rukou a pinzetou opatrně dloubá do kousku skla trčícího z kůže. "A proč ne?"
"Co proč ne?"
"Proč nepoužiješ hojivou runu? Tohle přece není zranění od démona."
"Proto." Alek vzal do ruky modrou láhev s dezinfekcí. "Myslím, že ti trocha bolesti jenom prospěje. Budeš se muset uzdravovat jako civil. Pomalu a nepříjemně. Třeba se z toho poučíš." Polil Jaceovy rány palčivou tekutinou. "I když o tom mám svoje pochybnosti."
"Hojivou runu si přece můžu nanést i sám."
Alek začal Jaceovu ruku obvazovat pruhem gázy. "Jedině pokud ti nevadí, že pak Penhallowovým řeknu, co se doopravdy stalo s jejich oknem, místo abych jim tvrdil, že to byla nehoda." Pevně utáhl uzlík na obvazu, až se Jace zašklebil bolestí. "Víš, kdybych věděl, že si něco takového uděláš, nikdy bych ti nic neřekl."
"Ale ano, řekl." Jace naklonil hlavu na stranu. "Nenapadlo by mě, že tě můj útok na to okno tolik rozruší."
"Já jenom…" Alek skončil s ošetřováním a teď se jen díval na Jaceovu ruku, kterou stále ještě držel. Vypadala jako bílý chumel obvazů se skvrnami od krve v místech, kde se jí dotkly Alekovy prsty. "Proč si tyhle věci děláš? A nemluvím teď jenom o tom okně, ale taky o tom, co jsi řekl Clary. Za co se to trestáš? Přece nemůžeš za to, co cítíš."
Jaceův hlas zněl klidně. "Co cítím?"
"Vidím přece, jak se na ni díváš." Alekovy oči se upíraly někam daleko za Jace, na něco, co tam vůbec nebylo. "A nemůžeš ji mít. Možná jsi prostě jen nikdy nepoznal, jaké to je, chtít něco, co nemůžeš mít."
Jace se na něj pevně zadíval. "Co je mezi tebou a Krasomilem Pohromou?"
Alek trhnul hlavou. "Já ne… Nic mezi námi…"
"Nejsem idiot. Po tom, co jsi mluvil s Malachiášem, ses obrátil rovnou na Krasomila, dřív než na mě nebo na Isabelu nebo na kohokoli -"
"To proto, že jen on znal odpověď na moji otázku. Jiný důvod neexistuje. Nic mezi námi není," řekl Alek a pak, když si všiml výrazu v Jaceově tváři, zdráhavě dodal: "Už ne. Teď už mezi námi nic není. Stačí?"
"Doufám, že to není kvůli mně," řekl Jace.
Alek úplně zbledl a stáhl se, jako by se připravoval na ránu. "Jak to myslíš?"
"Já vím, co si myslíš, že ke mně cítíš," odpověděl Jace. "Ale pleteš se. Líbím se ti proto, že jsem bezpečná volba. Úplně bez rizika. Nikdy se nebudeš muset pokusit o opravdový vztah, protože se vždycky budeš moct vymluvit na mě." Jace věděl, že to, co říká, je kruté, a bylo mu to téměř jedno. Když se ocitl v podobné náladě jako teď, ubližovat lidem, které měl rád, mu dělalo skoro stejně dobře jako ubližovat sám sobě.
"Jasně, chápu," prohlásil Alek úsečně. "Nejdřív Clary, pak tvoje ruka a teď já. Jdi k čertu, Jaci."
"Ty mi nevěříš?" zeptal se Jace. "No dobře. Tak do toho. Polib mě."
Alek na něj vyděšeně civěl.
"Tak vidíš. I přesto, jaký jsem fešák, se ti vlastně vůbec nelíbím. A jestli od sebe odháníš Krasomila, tak to není kvůli mně. Je to proto, že se moc bojíš někomu říct, koho vlastně miluješ. Láska z nás dělá lháře," řekl Jace. "To mi řekla královna ze Zakletého dvora. Takže se mě neopovažuj soudit za to, že lžu o tom, co cítím. Ty to děláš taky." Vstal. "A teď chci, abys to udělal znovu."
Alekova tvář ztvrdla bolestí. "Jak to myslíš?"
"Chci, abys kvůli mně lhal," prohlásil Jace. Vzal z háčku na zdi svoji bundu a oblékl si ji. "Zapadá slunce. Za chvíli se všichni začnou vracet z Gardu. Chci, abys všem řekl, že mi není dobře a že raději vůbec nepřijdu dolů. Řekni jim, že se mi zatočila hlava, takže jsem zakopl a přitom jsem rozbil to okno."
Alek trochu zaklonil hlavu a podíval se Jaceovi přímo do očí. "Tak dobře," souhlasil. "Ale jenom pokud mi řekneš, kam doopravdy jdeš."
"Nahoru do Gardu," sdělil mu Jace. "Mám v plánu dostat Simona z vězení."

Claryina matka vždy říkala denní době, která nastává mezi západem slunce a úplnou tmou, "modrá hodina". Tvrdila, že právě tehdy je světlo nejvýraznější a nejzajímavější a že je to ta nejlepší chvíle pro malování. Clary nikdy zcela nechápala, co tím Jocelyn myslí, ale teď, když kráčela ulicemi Alicante a kolem ní se snášel soumrak, jí to najednou bylo jasné.
Modrá hodina v New Yorku nikdy nebyla doopravdy modrá, barvu totiž utlumovaly lampy veřejného osvětlení a neonové nápisy. Jocelyn určitě měla na mysli Idris. Na město ze zlatavých kamenů padalo z nebe světlo v jasně fialových vzorech a pouliční svítilny vrhaly na chodníky tak oslnivé kruhy záře, že měla Clary pokaždé pocit, že když do nich vkročí, zalije ji teplo. Přála si, aby tu její matka byla s ní. Jocelyn by jí mohla ukazovat kouty Alicante, které dobře znala, které měly místo v jejích vzpomínkách.
Ale ona ti o ničem z toho nikdy neřekla. Schválně to před tebou tajila. A možná že některé věci už se nikdy nedozvíš. Clary bolestivě píchlo u srdce, částečně snad vzteky a částečně lítostí.
"Jsi hrozně tichá," podotkl Sebastián. Právě šli přes kanál po mostě, jehož kamenné zábradlí zdobily vytesané runy.
"Jenom přemýšlím o tom, jakej budu mít průšvih, až se vrátím. Musela jsem vylézt oknem, abych se z toho domu dostala, ale Amatis si teď už určitě všimla, že jsem pryč."
Sebastián se zamračil. "Ale proč s tím dělat takové tajnosti? Proč bys nemohla jít navštívit svého bratra?"
"Vůbec bych neměla být v Alicante," vysvětlila mu Clary. "Teď bych měla být doma a všechno jen pěkně z povzdálí sledovat."
"Aha. Tak tím se toho spousta vysvětluje."
"Vážně?" Úkosem na něj vrhla zvědavý pohled. V jeho tmavých vlasech se zachytávaly modré stíny.
"Měl jsem pocit, že když jsi přišla, všichni zbledli jako stěna. Myslel jsem si, že je asi mezi tebou a tvým bratrem nějaká zlá krev."
"Zlá krev? No, i tak by se to dalo říct."
"Nemáš ho ráda?"
"Jestli nemám ráda Jace?" Za poslední týdny se tolik napřemýšlela o tom, jestli Jace Waylanda miluje, případně jakým způsobem, že nevěnovala moc prostoru otázce, zda ho má ráda.
"Promiň. Je to tvůj příbuzný, takže vlastně ani tolik nejde o to, jestli ho máš ráda, nebo ne."
"Mám ho ráda," řekla, čímž sama sebe překvapila. "Mám ho ráda, jenže… někdy mě vážně štve. Říká mi, co mám a nemám dělat -"
"Ale zdá se, že to moc nefunguje," poznamenal Sebastián.
"Co tím chceš říct?"
"Připadá mi, že stejně vždycky nakonec uděláš to, co chceš."
"Asi jo." Ta poznámka ji zarazila, když ji slyšela z úst skoro cizího člověka. "Ale vypadá to, že ho to vytočilo mnohem víc, než jsem čekala."
"Však ono ho to přejde," řekl Sebastián lehce pohrdavým tónem.
Clary se na něj zvědavě podívala. "A ty ho máš rád?"
"Ano. Ale mám pocit, že já mu moc sympatický nejsem." Sebastiánův hlas zněl smutně. "Jako by ho štvalo všechno, co řeknu."
Vyšli na velké náměstí dlážděné kočičími hlavami a ohraničené vysokými, úzkými domy. Uprostřed prostranství se tyčila bronzová socha anděla - tedy Anděla, který ze své krve stvořil lovce stínů. Na severním okraji náměstí stála majestátní budova z bílého kamene. Vedla k ní široká kaskáda mramorových schodů, završená podloubím. Za ním se skrývaly obrovské dvoukřídlé dveře. Celkově působila budova ve večerním světle ohromujícím a zároveň zvláštně povědomým dojmem. Clary se snažila vzpomenout si, jestli už tohle místo někdy neviděla na nějakém obrázku. Třeba na některém z matčiných obrazů?
"Tohle je Andělské náměstí," poučil ji Sebastián, "a tamto bývala Velká andělská síň. V ní byly poprvé podepsány Dohody, protože podsvěťané nesmějí do Gardu. Proto se jí teď říká Síň Dohod. Je to hlavní veřejný prostor - konají se tu oslavy, svatby, plesy a podobné události. Je to střed města. Říká se, že všechny cesty vedou do Síně."
"Vypadá to trochu jako kostel - ale vy tu vlastně kostely nemáte, co?"
"Nepotřebujeme je," vysvětlil jí Sebastián. "Bezpečí nám zajiš-ťují démoni věže. Ty nám stačí. Proto sem rád jezdím. Je to tady takové… klidné."
Clary k němu překvapeně vzhlédla. "Takže ty tady nebydlíš?"
"Ne, žiju v Paříži. Přijel jsem jen na návštěvu k Aline, je to moje sestřenice. Moje matka a její otec, můj strýček Patrick, byli sourozenci. Alinini rodiče dlouhá léta vedli Institut v Pekingu. Asi před deseti lety se přestěhovali zpátky do Alicante."
"A byli… Penhallowovi asi nebyli v Kruhu, že ne?"
Na Sebastiánově tváři se objevil překvapený výraz. Chvíli nic neříkal. Mezitím odbočili z náměstí, nechali je za sebou a ponořili se do změti tmavých uliček. "Proč se na to ptáš?" promluvil nakonec.
"No… protože Lightwoodovi v Kruhu byli."
Prošli pod pouliční svítilnou. Clary se koutkem oka podívala na Sebastiána. V dlouhém tmavém kabátě a bílé košili vypadal v kuželu bílého světla jako černobílá ilustrace džentlmena z viktoriánského alba výstřižků. Tmavé vlasy se mu vlnily těsně u spánků způsobem, který v ní vzbuzoval silné nutkání nakreslit ho perem a tuší. "Musíš vzít v úvahu," řekl, "že mezi členy Kruhu patřila nejméně polovina všech mladých lovců stínů v Idrisu i spousta těch, kteří žili jinde. Strýček Patrick byl na samém začátku taky jedním z nich, když si ale začal uvědomovat, jak vážně to Valentýn myslí, z Kruhu vystoupil. Ani jeden z Alininých rodičů se povstání nezúčastnil - strýček odjel do Pekingu, aby se dostal co nejdál od Valentýna, a v tamějším Institutu potkal Alininu matku. Když byli Lightwoodovi a ostatní členové Kruhu souzeni za vlastizradu, Penhallowovi hlasovali pro shovívavé tresty. Díky tomu je Spolek poslal do New Yorku a neuvalil na ně kletbu. Za to jim Lightwoodovi vždycky byli vděční."
"A co tvoji rodiče?" zeptala se Clary. "Patřili ke Kruhu?"
"Ne. Moje matka byla mladší než Patrick, takže ji poslal do Paříže, když odjel do Pekingu. Tam se seznámila s mým otcem."
"Tvoje matka byla mladší než Patrick?"
"Už umřela," řekl Sebastián. "A můj otec taky. Vychovala mě moje teta Elodie."
"Aha," hlesla Clary a připadala si hloupě. "Promiň."
"Nevzpomínám si na ně," uklidnil ji Sebastián. "Skoro vůbec. Když jsem byl mladší, přál jsem si mít starší sestru nebo bratra, prostě někoho, kdo by mi mohl vyprávět, jaké to bylo, mít je za rodiče." Zamyšleně se na ni podíval. "Clary, můžu se tě na něco zeptat? Proč jsi vůbec přijela do Idrisu, přestože jsi věděla, jak špatné to tvůj bratr ponese?"
Chystala se mu odpovědět, mezitím se však vynořili z úzké uličky na známém neosvětleném náměstíčku, v jehož středu zářila v měsíčním svitu nepoužívaná studna. "Studniční náměstí," oznámil Sebastián hlasem, v němž neklamně zazněl zklamaný tón. "Trvalo nám to kratší dobu, než jsem čekal."
Clary se podívala za zděný most, který se klenul přes nedaleký kanál. V dálce viděla Amatisin dům. Ve všech oknech se svítilo. Povzdechla si. "Odsud už zpátky trefím, děkuju ti."
"Nechceš, abych tě doprovodil k -"
"Ne. Ne, pokud taky nechceš mít průšvih."
"Myslíš, že bych měl průšvih? Za to, že jsem tě tak galantně doprovodil domů?"
"Nikdo nemá vědět, že jsem v Alicante," připomněla mu. "Má to být tajemství. Neber si to nijak osobně, ale jsi cizí."
"Rád bych, aby to tak nebylo," řekl. "Rád bych tě poznal blíž." Pozoroval ji se směsicí pobavení a ostychu, jako by si nebyl jistý, jak Clary přijme to, co právě řekl.
"Sebastiáne," oslovila ho s náhlým pocitem naprostého vyčerpání. "Těší mě, že mě chceš poznat. Jenže já teď nemám dost energie na to, abych poznávala tebe. Promiň."
"Nemyslel jsem tím -"
Clary už však od něj kráčela pryč, směrem k mostu. Na půl cesty se otočila a přes rameno se na Sebastiána ohlédla. V měsíčním světle vypadal zvláštně opuštěně. Černé vlasy mu padaly do obličeje.
"Hadrián Močál," řekla.
Zíral na ni. "Cože?"
"Ptal ses mě, proč jsem sem přijela, i když jsem věděla, že bych měla zůstat doma," připomněla mu Clary. "Moje matka je nemocná. Vážně nemocná. Možná umírá. A jediná věc, která jí může pomoct, vlastně jediná osoba, je čaroděj jménem Hadrián Močál. Jenže nemám ani tušení, kde bych ho měla hledat."
"Clary…"
Otočila se zpět k domu. "Dobrou noc, Sebastiáne."

Šplhat po dřevěné mříži nahoru bylo těžší než po ní lézt dolů. Clary na vlhké kamenné zdi několikrát podklouzly nohy, takže se jí opravdu ulevilo, když nakonec stěnu zdolala, přehoupla se přes okenní parapet a napůl skočila, napůl přepadla do ložnice.
Její úleva však měla krátkého trvání. Jakmile se podrážky jejích bot dotkly podlahy, rozzářilo se jasné světlo a zalilo celou místnost, takže vypadala jako ve dne.
Na kraji postele zpříma seděla Amatis. V ruce držela kámen s čarodějným světlem. Vycházela z něj oslňující záře, jež nikterak nezjemňovala ostré úhly v její tváři ani vrásky kolem koutků úst. Žena se na Clary dlouze a beze slova dívala. Nakonec řekla: "V tomhle oblečení vypadáš přesně jako Jocelyn."
Clary se vyhrabala na nohy. "Já… Mrzí mě to," začala se omlouvat. "Že jsem se odsud tak vykradla…"
Amatis sevřela čarodějné světlo v ruce, takže přestalo zářit. Clary zamžourala do tmy, která v pokoji náhle zavládla. "Svlékni si tu zbroj," poručila jí Amatis, "a přijď za mnou dolů do kuchyně. A ať tě ani nenapadne, že by ses zase vyplížila ven oknem," dodala, "nebo se taky může stát, že až se vrátíš, bude už celý dům zamčený."
Clary namáhavě polkla a přikývla.
Amatis vstala a beze slova odešla. Clary si rychle stáhla zbroj a oblékla si své vlastní oblečení, které již bylo suché a viselo přes pelest postele. Džíny byly trochu tvrdé a škrábaly, ale bylo příjemné si přes hlavu přetáhnout známé tričko. Potřásla hlavou, aby si uvolnila zacuchané vlasy, a vydala se dolů.
Když viděla přízemí Amatisina domu naposledy, blouznila v horečce. Pamatovala si z něj dlouhé, do nekonečna ubíhající chodby a veliké pendlovky, jejichž tikání připomínalo tlukot umírajícího srdce. Místo toho se však ocitla v malém, útulném obývacím pokoji s prostým dřevěným nábytkem a koberečkem na podlaze. Ten skromný prostor projasněný živými barvami jí trochu připomínal jejich obývací pokoj doma v Brooklynu. Tiše prošla místností a vstoupila do kuchyně, kde v kamnech plápolal oheň a vrhal na stěny teplé žluté světlo. Amatis seděla u stolu. Přes ramena měla přehozen modrý šál, na jehož pozadí byla šedá barva jejích vlasů ještě výraznější.
"Tak jsem tady." Clary postávala ve dveřích. Nedokázala poznat, jestli se Amatis zlobí, nebo ne.
"Předpokládám, že se tě ani nemusím ptát, kam jsi zmizela," začala Amatis a vůbec přitom nezvedla pohled od stolu. "Šla jsi navštívit Jonathana, je to tak? Nejspíš jsem to měla čekat. Možná kdybych měla vlastní děti, poznala bych, kdy mi některé z nich lže. Ale tolik jsem doufala, že alespoň tentokrát svého bratra úplné nezklamu."
"Nezklamete?"
"Víš, co se stalo, když ho pokousali?" Amatis upírala pohled přímo před sebe. "Když mého bratra pokousal vlkodlak - a k tomu jednou muselo dojít, protože Valentýn vždy sebe i své přívržence nutil nesmyslně riskovat, takže to byla jen otázka času -, přišel za mnou a řekl mi, co se stalo a jak moc se bojí, že se nakazil lykantropií. A já jsem mu řekla…, řekla jsem mu…"
"Amatis, nemusíte mi to vyprávět -"
"Řekla jsem mu, ať zmizí z mého domu a nevrací se, dokud si nebude jistý, že se nenakazil. Nedokázala jsem se ho ani dotknout, nešlo to." Třásl se jí hlas. "Poznal, jaký odpor k němu cítím, muselo to na mně být jasně vidět. Taky mi řekl, že se bojí, že jestli se opravdu nakazil a stane se z něj vlkodlak, Valentýn ho požádá, aby se sám zabil, a já… já mu na to odpověděla, že by to tak možná bylo nejlepší."
Clary se překvapeně zajíkla, nedokázala si pomoci.
Amatis rychle zvedla hlavu. Ve tváři měla jasně vepsáno, jak moc sama sebou pohrdá. "Luke byl v jádru vždycky tak dobrý člověk, ať už se ho Valentýn snažil přinutit k čemukoli - někdy mi připadalo, že on a Jocelyn jsou možná jediní dobří lidé, které znám. A já jsem prostě nedokázala přijmout představu, že by se z něj stala zrůda…"
"Ale tak to není. On není zrůda."
"To jsem ale nevěděla. Když se přeměnil a uprchl odsud, Jocelyn se mě neúnavně snažila přesvědčit, že je Luke uvnitř pořád stejný, že je to pořád můj bratr. Kdyby nebylo jí, nikdy bych nesouhlasila s tím, abychom se znovu viděli. Když přišel do města před povstáním, nechala jsem ho tu bydlet, ukrýval se ve sklepě. Ale poznala jsem na něm, že mi úplně nevěří, ne po tom, co jsem se k němu obrátila zády. A myslím, že mi nevěří ani teď."
"Věří vám natolik, že za vámi přišel, když mi bylo špatně," připomněla jí Clary. "Věří vám natolik, že mě tady u vás nechal…"
"Neměl kam jinam jít," přerušila ji Amatis. "A jenom se podívej, jak dobře jsem si v tvém případě vedla. Nedokázala jsem tě udržet v domě ani jediný den."
Clary sebou trhla. Tohle bylo horší, než kdyby na ni Amatis křičela. "Není to vaše chyba. Vždyť jsem vám lhala a potají vyklouzla ven. Nemohla jste proti tomu vůbec nic dělat."
"Ale Clary," řekla Amatis. "Copak to nechápeš? Vždycky se dá něco dělat. Jenom lidé jako já si pořád namlouvají pravý opak. Přesvědčovala jsem se, že s tím, co se stalo Lukovi, nemůžu nic dělat. Pak jsem si říkala, že nemůžu nic dělat s tím, že mě Stephen opustil. A dokonce i odmítám chodit na shromáždění Spolku, protože si říkám, že nemůžu nijak ovlivnit jeho rozhodnutí, i když třeba nesouhlasím s tím, co Spolek dělá. A když už se konečně rozhodnu, že něco udělám - tak to ani nedokážu udělat správně." Oči jí v záři ohně tvrdě a jasně svítily. "Běž si lehnout, Clary," uzavřela svůj proslov. "Odteď můžeš odcházet a přicházet, jak se ti zlíbí. Nebudu ti v ničem bránit. Koneckonců, jak už jsi řekla, stejně proti tomu nemůžu vůbec nic udělat."
"Amatis -"
"Přestaň." Amatis zavrtěla hlavou. "Běž si prostě lehnout. Prosím." Z jejího hlasu bylo patrné, že už o tom nehodlá diskutovat. Odvrátila pohled, jako by už Clary byla pryč, a bez jediného mrknutí zírala do zdi.

Clary se otočila na patě a vyběhla po schodech nahoru. V pokoji pro hosty za sebou kopnutím zavřela dveře a vrhla se na postel. Myslela si, že se jí chce plakat, slzy však najednou nepřicházely. Jace mě nenávidí, přemýšlela. Amatis mě nenávidí. Ani jsem se nerozloučila se Simonem. Moje matka umírá. A Luke mě opustil. Zůstala jsem úplně sama. Nikdy jsem takhle sama nebyla a všechno je to jen moje chyba. Uvědomila si, že možná právě proto nedokáže plakat a může jen suchýma očima zírat do stropu. Protože k čemu je pláč, když neexistuje nikdo, kdo by vás utěšil? A co je ještě horší, když už se ani nedokážete utěšit sami?

6. Kapitola - Zlá krev 1/2

12. července 2013 v 11:20 | Cassandra Clare |  City of Glass (The Mortal Instruments 3)
6
ZLÁ KREV

Clary se zmocnila závrať, jako by náhle v místnosti nezůstal žádný vzduch. Pokusila se nenápadně zmizet, ale zakopla a vrazila ramenem do dveří. Ty se s bouchnutím zavřely a Jace s dívkou se od sebe odtrhli.
Clary ztuhla. Oba dva na ni zírali. Všimla si, že dívka má rovné černé vlasy po ramena a je velice hezká. Horní knoflíky blůzky měla rozepnuté, takže byl vidět kousek krajkové podprsenky. Clary měla pocit, že se asi za chvíli pozvrací.
Dívčiny ruce se zvedly k blůze a rychle zapnuly pár knoflíků. Netvářila se příliš nadšeně. "Tak moment," řekla zamračeně. "A ty jsi kdo?"
Clary neodpověděla, jen se dívala na Jace, který na ni nevěřícně civěl. Z tváře se mu zcela vytratila barva, což dávalo vyniknout tmavým kruhům pod jeho očima. Díval se na Clary se stejným výrazem, jako by zíral do hlavně pistole.
"Aline." Jaceův hlas postrádal jakoukoli vřelost nebo život. "Tohle je moje sestra Clary."
"Aha. Aha!" Obličej Aline se uvolnil do lehce rozpačitého úsměvu. "Promiň! Páni, to je ale zvláštní způsob, jak se seznámit. Ahoj, já jsem Aline."
Přiblížila se s nataženou rukou ke Clary. Stále se usmívala. Myslím, že se jí asi nezvládnu dotknout, pomyslela si Clary s narůstající hrůzou. Podívala se na Jace, který jí zřejmě její rozpoložení vyčetl z očí. Bez úsměvu vzal Aline za ramena a řekl jí něco do ucha. Zatvářila se překvapeně, pokrčila rameny a bez dalších okolků zamířila ke dveřím.
Clary zůstala s Jacem sama. Sama s někým, kdo se na ni stále ještě díval, jako by se před ním právě zhmotnila jeho nejhorší noční můra.
"Jaci," oslovila ho a udělala krok k němu.
Ustoupil před ní, jako by byla jedovatá. "Clary, co tady u Anděla pohledáváš?" zeptal se.
Navzdory všemu ji nevlídný tón v jeho hlase zabolel. "Mohl bys aspoň předstírat, že jsi rád, že mě vidíš. Aspoň trošičku."
"Já ale nejsem rád, že tě vidím," odsekl. Do tváře se mu vrátilo trochu barvy, kruhy pod očima mu však stále vyvstávaly na kůži jako šedé stíny. Clary čekala, že řekne ještě něco, zdálo se však, že se spokojí s tím, že na ni bude upřeně a s neskrývaným zděšením zírat. S jakousi přízračnou jasností přitom vnímala, že má na sobě černý svetr, který mu kolem zápěstí zplihle visí, jako by Jace zhubnul, a že nehty na rukou má okousané až do masa. "Ani trochu."
"Tohle nejsi ty," řekla. "Nesnáším, když se chováš takhle…"
"Aha, tak ty to nesnášíš? No, tak to bych s tím měl asi rychle přestat, co? Ty přece taky vždycky uděláš všechno, o co tě požádám."
"Na to, cos udělal, jsi neměl nejmenší právo!" vyjela na něj v náhlém záchvatu hněvu. "Takhle mi lhát! Neměl jsi žádný právo…"
"Jistě že jsem na to měl právo!" rozkřikl se na ni. Uvědomila si, že na ni ještě nikdy předtím nekřičel. "Měl jsem na to právo - jsi úplně pitomá. Jsem tvůj bratr a -"
"A co? Jsi můj bratr, takže jsem tvůj majetek? Nejsem tvůj majetek, ať už jsi můj bratr, nebo ne!"
Dveře za Clary se rozletěly. Stál v nich Alek, oblečený do nenápadné dlouhé bundy tmavě modré barvy. Měl rozčepýřené vlasy, boty od bahna a v jeho obvykle klidném obličeji se zračil nevěřícný výraz. "Co se tady u všech všudy děje?" zeptal se a ohromeně přeskakoval pohledem z Jace na Clary. "Snažíte se tady navzájem zabít?"
"Ale vůbec ne," odpověděl Jace. Clary si všimla, že všechen jeho vztek i zděšení zmizely jako mávnutím kouzelného proutku a on byl zase ledově klidný. "Clary je právě na odchodu."
"Výborně," řekl Alek, "protože já si s tebou musím o něčem promluvit, Jaci."
"Copak už v tomhle domě nikdo neříká 'Ahoj, rád tě vidím'?" Postěžovala si Clary neadresně.
U Aleka bylo mnohem snazší vzbudit pocit viny než u Isabely. "Já tě opravdu rád vidím, Clary," řekl. "Tedy samozřejmě když neberu v úvahu, že bys tady vlastně vůbec neměla být. Isabela mi řekla, že ses sem nějakým způsobem dostala na vlastní pěst, a musím říct, že mě to ohromilo…"
"Mohl bys ji v tom přestat podporovat, prosím tě?" požádal ho Jace.
"Ale já si teď s Jacem vážně musím o něčem promluvit. Mohla bys nám dát pár minut?"
"Já si s ním taky musím promluvit," řekla. "O naší matce…"
"Mně se ale vůbec mluvit nechce," skočil jí do řeči Jace, "a to ani s jedním z vás, abych byl upřímný."
"Ale ano, chce," prohlásil Alek. "O tomhle si se mnou opravdu chceš promluvit."
"O tom pochybuji," řekl Jace. Přejel pohledem zpátky na Clary. "Nepřišla jsi do Idrisu sama, že ne?" zeptal se pomalu, jako by si právě uvědomil, že je situace ještě horší, než si původně myslel. "Kdo je tu s tebou?"
Zdálo se, že nemá smysl lhát. "Luke," řekla Clary. "Je tu se mnou Luke."
Jace zbledl. "Ale Luke je podsvěťan. Víš vůbec, co Spolek dělá neregistrovaným podsvěťanům, kteří vstoupí do Skleněného Města a projdou zábranami bez povolení? Přijet do Idrisu je jedna věc, ale rovnou do Alicante? Aniž byste to někomu řekli?"
"Ne, to nevím," odpověděla Clary napůl šeptem. "Ale vím, co mi teď řekneš…"
"Že jestli se s Lukem oba okamžitě nevrátíte do New Yorku, tak to brzy zjistíte?"
Jace se na chvíli odmlčel a zadíval se jí do očí. Zoufalství v jeho výrazu jí otřáslo. Vždyť to on tu přece vyhrožoval jí, ne naopak.
"Jaci," promluvil do ticha Alek, do jehož hlasu se vkradl náznak paniky. "Nezajímá tě, kde jsem byl celý den?"
"Máš na sobě nový kabát," řekl Jace, aniž by svému příteli věnoval jediný pohled. "Takže jsi asi byl nakupovat. I když nemám tušení, proč se mě tak horlivě snažíš obtěžovat s touhle informací."
"Nebyl jsem nakupovat," ohradil se Alek zuřivě. "Byl jsem -"
Dveře se znovu otevřely. Dovnitř vběhla Isabela ve víru bílých šatů a dveře za sebou zase zavřela. Podívala se na Clary a zavrtěla hlavou. "Říkala jsem ti, že se naštve," poznamenala. "Neměla jsem pravdu?"
"Aha - 'já ti to říkala'," ozval se Jace. "To se hodí ke všemu."
Clary se na něj zděšeně zadívala. "Jak teď můžeš vtipkovat?" zašeptala. "Právě jsi vyhrožoval Lukovi. Lukovi, kterej tě má rád a věří ti. Jenom proto, že je podsvěťan. Co se to s tebou děje?"
Isabela se vyděsila. "Luke je tady? Proboha, Clary…"
"Není tady," uvedla na pravou míru Clary. "Odešel dneska ráno a já netuším, kam šel. Ale už asi chápu, proč odsud musel pryč." Téměř se na Jace nedokázala podívat. "No tak dobře. Vyhrál jsi. Nikdy jsme sem neměli jezdit. Nikdy jsem neměla vytvořit ten portál…"
"Vytvořit portál?" zopakovala Isabela nechápavě. "Clary, portál může vytvořit jedině čaroděj. A těch moc není. Jediný portál tady v Idrisu se nachází v Gardu."
"A právě o tom si s tebou musím promluvit," sykl Alek na Jace, který, jak si Clary s překvapením všimla, teď vypadal ještě hůř než předtím. Zdálo se, že se chystá omdlít. "O tom, co jsem byl zařídit včera večer, o té zásilce, kterou jsem měl do Gardu doručit…"
"Aleku, přestaň. Přestaň," požádal ho Jace a zoufalství v jeho hlase Aleka opravdu umlčelo. Zavřel ústa a jen zíral na Jace a kousal se přitom do rtu. Vypadalo to ale, že ho Jace vůbec nevidí. Díval se na Clary a jeho oči byly tvrdé jako sklo. Nakonec promluvil. "Máš pravdu," prohlásil přidušeným hlasem, jako by ze sebe ta slova musel vytlačit silou. "Nikdy jsi sem neměla jezdit. Já vím, že jsem ti jako důvod řekl, že to tu pro tebe není bezpečné, ale to nebyla pravda. Pravda je taková, že tě tu nechci, protože jsi zbrklá a nerozvážná a vždycky všechno pokazíš. Taková už prostě jsi. Nejsi dost opatrná, Clary."
"Vždycky… všechno… pokazím?" Clary nedokázala do plic vdechnout tolik vzduchu, aby to vystačilo na víc než jen na šepot.
"Ale no tak, Jaci," řekla Isabela smutně, jako by on byl tím, komu bylo ublíženo. Nepodíval se na ni. Jeho pohled se upíral na Clary.
"Pokaždé prostě bez rozmyslu vyrazíš dopředu," pokračoval. "Vždyť to o sobě víš, Clary. Kdyby nebylo tebe, nikdy bychom neskončili v hotelu Dumort."
"A Simon by byl mrtvej! Copak to nic neznamená? Možná to bylo zbrklý, ale…"
Zvedl hlas. "Možná?!"
"Ale přece není pravda, že každý moje rozhodnutí bylo špatný! Po tom, co jsem udělala na té lodi, jsi přece řekl, že jsem všem zachránila život…"
Z Jaceova obličeje se vytratila všechna zbývající barva. V náhlém a nečekaném záchvatu zuřivosti ji okřikl: "Buď zticha, Clary, buď zticha!"
"Na lodi?" Alek mezi nimi zmateně přeskakoval pohledem. "Co to má společného s tím, co se stalo na té lodi? Jaci…"
"To jsem ti řekl jenom proto, abys už přestala fňukat!" zakřičel Jace a vůbec nevěnoval pozornost Alekovi, nevěnoval pozornost ničemu jinému než Clary. Příval jeho hněvu cítila jako vlnu, která jí hrozí podrazit nohy. "Jsi pro nás katastrofa, Clary! Jsi civilka a vždycky jí zůstaneš, nikdy z tebe nebude lovkyně stínů. Neumíš myslet tak, jak myslíme my, uvažovat nad tím, co je nejlepší pro všechny. Ty vždycky myslíš jenom na sebe! Teď jsme ale ve válce, nebo brzy budeme, a já nemám čas ani chuť za tebou pořád chodit a dávat pozor, aby se někomu z nás kvůli tobě něco nestalo!"
Beze slova na něj zírala. Nedokázala přijít na nic, co by mohla říci. Takhle s ní ještě nikdy nemluvil. Nikdy ji ani nenapadlo, že by jí mohl vyčíst něco takového. Ať už se jí ho v minulosti podařilo jakkoli rozzlobit, ještě nikdy s ní nemluvil, jako by ji nenáviděl.
"Běž domů, Clary," řekl. Zněl velmi unaveně, jako by z něj to, že jí objasnil své pocity, vysálo veškerou sílu. "Běž domů."
Všechny její plány se rozplynuly jako pára nad hrncem, nic z jejích jen napůl domyšlených nadějí, že najde Močála, zachrání svou matku a možná i najde Luka, už nemělo smysl. Nenapadala ji žádná slova. Vykročila ke dveřím. Alek s Isabelou ustoupili stranou a nechali ji projít. Ani jeden z nich se na ni nepodíval. Oba odvraceli pohled jinam a ve tvářích měli ohromený, rozpačitý výraz. Clary věděla, že by se nejspíš měla cítit poníženě a také by měla mít vztek, opak byl ale pravdou. Měla pocit, jako by byla uvnitř mrtvá.
U dveří se otočila a ohlédla se. Jace ji upřeně pozoroval. Kvůli světlu, které dovnitř proudilo okny za ním, byla jeho tvář ve stínu. Viděla jen jasné skvrnky slunečních paprsků, které se mu opíraly do světlých vlasů a připomínaly skleněné střípky.
"Když jsi mi poprvé řekl, že je Valentýn tvůj otec, tak jsem ti nevěřila," řekla. "Ne proto, že bych nechtěla, aby to tak bylo, ale protože ses mu vůbec v ničem nepodobal. Nikdy mě ani nenapadlo, že by mezi vámi mohla být nějaká podobnost. Ale je to pravda. Jsi jako on."
Vyšla z místnosti a zavřela za sebou dveře.

"Nechají mě vyhladovět," řekl Simon.
Ležel na podlaze své cely a do zad ho studily kamenné dlaždice. Z tohoto místa však mohl oknem zahlédnout nebe. Když se ze Simona stal upír, když si ještě myslel, že už nikdy neuvidí denní světlo, mnohokrát se přistihl, že neustále přemýšlí o slunci a o nebi. O tom, jak se v průběhu dne mění barva oblohy - o bledém ranním nebi, o žhavé polední modři a o kobaltovém soumraku. Lehával tak zcela bdělý ve tmě a v jeho mysli defilovaly nejrůznější odstíny modré barvy. Když nyní ležel na zádech v cele pod Gardem, přemýšlel, zda se k němu denní světlo a všechny jeho barvy vrátily jen proto, aby mohl krátký a nepříjemný zbytek svého života strávit v této stísněné místnosti, z níž byl z nebe jediným zamřížovaným oknem ve stěně vidět pouhý kousíček.
"Slyšel jste, co jsem říkal?" promluvil hlasitěji. "Inkvizitor mě hodlá vyhladovět k smrti. Už nedostanu žádnou krev."
Ozvalo se zašustění. Slyšitelný povzdech. Pak Samuel promluvil. "Slyšel jsem tě. Jenom netuším, co chceš, abych s tím dělal." Odmlčel se. "Je mi tě líto, světlomilče, jestli ti to pomůže."
"Ani moc ne," odvětil Simon. "Inkvizitor po mně chce, abych lhal. Chce, abych řekl, že Lightwoodovi jsou Valentýnovi spojenci. A pak mě prý pošle domů." Převalil se na břicho a kameny se mu zarývaly do kůže. "To je jedno. Vlastně ani nevím, proč vám to všechno vykládám. Stejně vůbec netušíte, o čem mluvím."
Samuel vydal nějaký zvuk na pomezí mezi zachechtáním a kašlem. "Po pravdě řečeno, tuším. Lightwoodovy jsem kdysi znával. Byli jsme společně v Kruhu. S Lightwoodovými, Waylandovými, Pangbornovými, Herondaleovými, Penhallowovými. Byly tam všechny důležité rodiny z Alicante."
"A Hodge Starkweather," řekl Simon, který si vzpomněl na učitele Lightwoodových. "Ten tam byl taky, ne?"
"Ano," souhlasil Samuel. "Jeho rodina ale nikdy nepatřila do úctyhodné společnosti. Kdysi se zdálo, že Hodge čeká slibná budoucnost, avšak obávám se, že tomu očekávání nikdy nedostál." Chvíli nic neříkal. "Aldertree Lightwoodovy samozřejmě vždycky nenáviděl, už od doby, kdy jsme ještě byli dětmi. Nebyl bohatý ani chytrý ani přitažlivý a oni se k němu, upřímně řečeno, nechovali dvakrát přívětivě. Myslím, že se přes to nikdy nepřenesl."
"Bohatý?" zopakoval Simon. "Myslel jsem si, že všichni lovci stínů jsou placení Spolkem. Jako třeba… v komunismu, nebo co já vím."
"Teoreticky dostávají všichni lovci stínů stejný, odpovídající plat," řekl Samuel. "Někteří, například ti, kdo ve Spolku zaujímají vysoké funkce nebo mají velkou zodpovědnost, třeba vedou některý Institut, jsou placeni lépe. Pak jsou tu ti, kdo žijí mimo Idris a rozhodnou se vydělávat peníze ve světě obyčejných lidí. To není zakázáno, pokud ovšem odvádějí desátek Spolku. Ale…," zaváhal Samuel, "viděl jsi přece dům Penhallowových, ne? Co na něj říkáš?"
Simon zavzpomínal. "Vypadá luxusně."
"Je to jeden z nejkrásněji zařízených domů v Alicante," vysvětloval Samuel. "A kromě něj mají ještě jeden dům, venkovské sídlo. Skoro všechny bohaté rodiny nějaké mají. Víš, pro nefilim existují ještě další způsoby, jak vydělat peníze. Říkají tomu 'kořist'. Když lovec stínů zabije nějakého démona nebo podsvětana, všechno, co jim patří, se stane jeho majetkem. Takže když bohatý čaroděj poruší zákon a některý lovec stínů ho zabije…"
Simon se otřásl. "Takže zabíjení podsvěťanů je výnosný obchod?"
"Může být," řekl Samuel hořce, "pokud nejsi příliš vybíravý ohledně toho, koho zabiješ. Teď už určitě chápeš, proč se proti Dohodám zvedá tolik nesouhlasných hlasů. Zasahují totiž do mnoha peněženek, lovci stínů musí být se zabíjením podsvětanu opatrní. Možná právě proto jsem vstoupil do Kruhu. Moje rodina nikdy nebyla bohatá a nechtěl jsem, aby se na mě ostatní dívali svrchu jen proto, že odmítám krvavé peníze…" Odmlčel se.
"Ale členové Kruhu přece taky zabíjeli podsvěťany," namítl Simon.
"Protože byli přesvědčeni, že je to jejich svatá povinnost," řekl Samuel. "Ne z chamtivosti. I když si zpětně nedokážu vybavit, proč jsem si kdy myslel, že je v tom nějaký rozdíl." Zněl vyčerpaně. "Bylo to nejspíš Valentýnem. Měl v sobě něco zvláštního. Dokázal člověka přesvědčit o čemkoli. Vzpomínám si, jak jsem jednou stál vedle něj, ruce jsem měl zmáčené krví a díval se na tělo mrtvé ženy, a přitom jsem nemyslel na nic jiného, než že to, co dělám, musí být správné, protože to tak řekl Valentýn."
"Mrtvé podsvěťanky?"
Samuel za zdí přerývaně dýchal. Nakonec řekl: "Musíš pochopit, že bych udělal cokoli, o co by mě požádal. Všichni bychom to udělali. I Lightwoodovi. Inkvizitor to ví a právě z toho se snaží těžit. Měl bys ale vědět jednu věc - existuje možnost, že i pokud mu ustoupíš a obviníš Lightwoodovy, stejně tě zabije, aby tě umlčel. Záleží jen na tom, jestli mu v té chvíli představa milosrdenství zároveň přinese i pocit moci."
"To je jedno," prohlásil Simon. "Stejně to neudělám. Nezradím Lightwoodovy."
"Vážně?" Samuel nezněl příliš přesvědčeně. "A máš k tomu nějaký důvod? To ti na Lightwoodových opravdu tolik záleží?"
"Všechno, co bych mu o nich řekl, by byla lež."
"Ale mohla by to být právě ta lež, kterou chce slyšet. Chceš se přece vrátit domů, ne?"
Simon zíral do zdi, jako by jí dokázal prohlédnout na muže na druhé straně. "Vy byste to udělal? Lhal byste mu?"
Samuel zakašlal. Byl to dýchavičný kašel, jako by vězeň nebyl úplně zdravý. Koneckonců, tady dole byla zima a vlhko, což Simonovi nevadilo, ale pro normální lidskou bytost by to mohlo znamenat vážný problém. "Být tebou, tak neberu morální rady ode mě příliš vážně," řekl. "Ale ano, nejspíš bych to udělal. Vždy pro mě bylo nejdůležitější zachránit si vlastní kůži."
"To určitě není pravda."
"Když to vezmu kolem a kolem," odpověděl Samuel, "tak je. Až budeš starší, Simone, dojde ti, že když ti lidé o sobě řeknou něco nepříjemného, je to většinou pravda."
Ale já nikdy nebudu starší, pomyslel si Simon. Nahlas však řekl: "To je poprvé, co jste mě oslovil Simone. Simone, ne světlomilče."
"To máš asi pravdu."
"A co se týče Lightwoodových," pokračoval Simon, "nejde o to, že by mi na nich zase tolik záleželo. Teda mám rád Isabelu a svým způsobem vlastně i Aleka a Jace. Ale je v tom jedna holka. A Jace je její bratr."
Když Samuel odpověděl, vůbec poprvé se mu v hlase ozval upřímně pobavený tón. "Vždycky je v tom nějaká holka."

Ve chvíli, kdy se za Clary zavřely dveře, se Jace těžce opřel zády o zeď, jako by mu někdo podťal nohy. Obličej měl šedivý a mísil se v něm výraz hrůzy, šok a cosi, co působilo téměř jako… úleva, jako by se mu podařilo o chloupek vyhnout katastrofě.
"Jaci," oslovil ho Alek a udělal krok směrem ke svému příteli. "Opravdu si myslíš, že…"
Jace Aleka tichým hlasem přerušil. "Ven," řekl. "Padejte odsud, oba dva."
"A co tady budeš dělat?" chtěla vědět Isabela. "Pokusíš se zpackat si život ještě o něco víc? Co to sakra mělo znamenat?"
Jace zavrtěl hlavou. "Poslal jsem ji domů. Takhle to pro ni bude nejlepší."
"Udělal jsi toho o dost víc, než žes ji jen poslal domů. Vždyť jsi ji úplně zničil. Viděl jsi, jak se tvářila?"
"Udělal jsem to nejlepší," zopakoval Jace. "To byste nepochopili."
"Možná pro ni," připustila Isabela. "Doufám, že to bude to nejlepší i pro tebe."
Jace odvrátil hlavu. "Nech mě na pokoji, Isabelo. Prosím tě."
Isabela vrhla vyděšený pohled na svého bratra. Jace nikdy o nic neprosil. Alek jí položil ruku na rameno. "Neboj, Jaci," řekl co nejlaskavějším hlasem. "Jsem si jistý, že bude v pořádku."
Jace zvedl oči a podíval se na Aleka, aniž by ho doopravdy viděl. Zdálo se, že zírá do nicoty. "Ne, nebude," řekl. "Ale to jsem věděl. A když jsme u toho, klidně mi teď můžeš říct, co jsi mi sem přišel sdělit. Ještě před chvílí ses tvářil, že je to dost důležité."
Alek sundal ruku z Isabelina ramena. "Nechtěl jsem ti to říkat před Clary…"
Jaceovy oči se konečně zaostřily na Aleka. "Cos mi nechtěl říkat před Clary?"
Alek zaváhal. Mockrát ještě Jace neviděl takhle zdrceného a mohl se jen dohadovat, jaký účinek na něj budou mít další nepříjemná překvapení. Takovou zprávu si ale nemohl nechat pro sebe. Jace se to musel dozvědět. "Včera," začal tichým hlasem, "když jsem dovedl Simona do Gardu, mi Malachiáš řekl, že na druhé straně portálu v New Yorku bude na Simona čekat Krasomil Pohroma. Tak jsem Krasomilovi poslal ohnivou zprávu. Dnes ráno mi odpověděl. Vůbec se se Simonem v New Yorku nesetkal. Navíc říkal, že od doby, co sem dorazila Clary, se v New Yorku nevyskytla žádná portálová aktivita."
"Možná se Malachiáš spletl," přispěchala Isabela s vysvětlením, když se zběžně podívala na Jaceův popelavý obličej. "Možná Simona v New Yorku čekal někdo jinej. A Krasomil se přece s tou portálovou aktivitou taky mohl splést…"
Alek zavrtěl hlavou. "Dnes ráno jsem šel do Gardu s mámou. Chtěl jsem se na to Malachiáše zeptat sám, ale když jsem ho uviděl… Sám nevím proč, ale schoval jsem se za roh. Nedokázal jsem se mu postavit. Pak jsem zaslechl, jak mluví se strážemi. Říkal jim, ať toho upíra přivedou nahoru, protože si s ním chce inkvizitor znovu promluvit."
"A určitě mluvili o Simonovi?" zkusila to ještě Isabela, avšak v jejím hlase nebyla ani stopa přesvědčivosti. "Možná…"
"Mluvili o tom, jak hloupý ten podsvěťan musí být, když si myslel, že ho jen tak pošlou zpátky do New Yorku, aniž by ho podrobili výslechu. Jeden z nich říkal, že nedokáže uvěřit tomu, že měl někdo tak silný žaludek, aby ho vůbec propašoval do Alicante. A Malachiáš na to odpověděl: 'No a co byste čekali od Valentýnova syna?'"
"Ale ne," zašeptala Isabela. "Proboha." Podívala se na druhou stranu místnosti. "Jaci…"
Jace měl ruce zaťaté v pěst. Jeho oči se zdály být zapadlé, jako by se mu snažily zavrtat do lebky. Za jiných okolností by mu Alek položil ruku na rameno, teď to ale neudělal. Něco v Jaceově výrazu mu napovídalo, že by se měl držet zpátky. "Kdybych ho tím portálem nepronesl já," řekl Jace tichým, odměřeným hlasem, jako by něco odříkával, "možná by ho prostě nechali odejít domů. Možná že by mu věřili…"
"Ne," skočil mu do řeči Alek. "Ne, Jaci, tohle není tvoje chyba. Zachránil jsi mu život."
"Zachránil jsem mu život, aby ho mohl Spolek mučit," opravil ho Jace. "To je ale výhra. Až to Clary zjistí…" Slepě zavrtěl hlavou. "Bude si myslet, že jsem ho sem přivedl schválně, že jsem ho vydal Spolku, i když jsem věděl, co s ním udělají."
"To si určitě myslet nebude. Nemáš žádný důvod k tomu, abys něco takového dělal."
"Možná ne," řekl Jace pomalu, "ale po tom, jak jsem se k ní právě zachoval…"
"Nikoho by ani ve snu nenapadlo, že bys udělal něco takovýho, Jaci," uklidňovala ho Isabela. "Nikoho, kdo tě zná. Nikoho -"
Jace však nečekal na to, až se dozví, co ještě by nikoho ani ve snu nenapadlo. Obrátil se a přešel k velkému oknu s výhledem na kanál. Chvíli u něj stál a světlo procházející oknem rozzářilo okraje jeho vlasů zlatou barvou. Pak udělal tak rychlý pohyb, že Alek vůbec neměl čas zareagovat. Když konečně pochopil, co se Jace chystá udělat, a rozběhl se, aby mu v tom zabránil, bylo už příliš pozdě.
Ozvalo se tříštění skla, po němž následovala sprška skleněných střepů podobná vodopádu ostrých zubatých hvězd. Jace sklopil pohled ke své levé ruce, na níž měl klouby prstů zalité rudou barvou, a zkoumavě pozoroval, jak mu z ranek vytékají kapky krve a dopadají na podlahu u jeho nohou.
Isabelina se podívala z Jace na okno, kde z díry uprostřed skleněné tabule paprskovitě vybíhala pavučina tenkých stříbrných prasklin. "Ale Jaci," řekla hlasem tak tichým, jaký u ní Alek ještě nikdy neslyšel, "jak tohle jenom vysvětlíme Penhallowovým?"

5. Kapitola - Potíže s pamětí 2/2

12. července 2013 v 11:18 | Cassandra Clare |  City of Glass (The Mortal Instruments 3)
Jenže to nebyla tak úplně pravda. Jace mu dal napít své krve a zachránil mu tím život. Udělal by něco takového jiný lovec stínů jen kvůli upírovi? A záleželo na tom, jestli to Jace ve skutečnosti udělal kvůli Clary? Vzpomněl si na svá vlastní slova: Mohl jsem tě zabít. Jace mu na to odpověděl: Nechal bych tě. Nedokázal nijak odhadnout, do jakých potíží by se Jace mohl dostat, kdyby se Spolek dozvěděl, že zachránil Simonovi život, a hlavně jakým způsobem se to stalo.
"Vůbec nic si z té lodi nepamatuju," řekl Simon. "Myslím, že mě Valentýn asi musel něčím omámit."
Aldertreeho obličej se zasmušil. "To je špatná zpráva. Moc špatná. Hrozně nerad to slyším."
"Mě to taky mrzí," ujistil ho Simon, přestože to nebyla pravda.
"Takže si opravdu vůbec nic nepamatuješ? Ani jeden jediný výmluvný detail?"
"Pamatuju si jenom to, že jsem omdlel, když mě Valentýn napadl, a potom už jsem se probudil na… na Lukově dodávce, cestou domů. Na nic dalšího si nevzpomínám."
"To je nadělení, to je nadělení." Aldertree se zachumlal do své kápě. "Doneslo se mi, že Lightwoodovi si tě celkem oblíbili, ostatní členové Spolku však nemají… tolik porozumění. Zajal tě Valentýn a ty jsi z té situace vyklouzl se zvláštní novou schopností, kterou jsi nikdy předtím neměl. A teď sis našel cestu do srdce Idrisu. Chápeš přece, jak to vypadá."
Kdyby Simonovi stále ještě bilo srdce, bušilo by mu teď jako o závod. "Vy si myslíte, že jsem Valentýnův zvěd."
Aldertree se zatvářil šokované. "Ale chlapče, chlapče, já ti samozřejmě věřím. Věřím ti z celého srdce! Ale Spolek…, víš, Spolek dokáže být velice podezřívavý. Tolik jsme doufali, že nám dokážeš pomoci. Neměl bych ti to říkat, ale mám pocit, že ti můžu věřit - víš. Spolek se ocitl ve strašných potížích."
"Spolek?" To Simona zmátlo. "Ale co má tohle všechno společného s…"
"Víš," pokračoval Aldertree, "Spolek je rozštěpený na dvě frakce, dalo by se říci, že válčí sám se sebou, že je ve válečném stavu. Došlo k několika chybám, za něž mohla předchozí inkvizitorka i další lidé. Možná teď bude lepší to moc nerozebírat. Určitě ale chápeš, že tím byla zpochybněna autorita samotného Spolku, funkce konzula a inkvizitora. Vždy to vypadalo, že je Valentýn o krok před námi, jako by předem znal naše plány. Rada nebude naslouchat mým ani Malachiášovým doporučením, rozhodně ne po tom, co se stalo v New Yorku."
"Myslel jsem, že za to mohla inkvizitorka…"
"Jenže právě Malachiáš ji jmenoval do funkce. Tehdy samozřejmě neměl tušení, že se úplně zblázní…"
"Jde ale o to, jak to teď vypadá," řekl Simon trochu trpce.
Na Aldertreeho čele znovu naskočila žíla. "Chytrá úvaha," připustil. "A trefná. Je důležité, jak věci vypadají navenek, a v politice to platí dvojnásob. Podaří se ti přesvědčit jakýkoli dav, pokud mu předložíš dobrý příběh." Naklonil se dopředu a provrtal Simona pohledem. "A já ti teď jeden příběh povím. Dobře poslouchej. Lightwoodovi byli kdysi členy Kruhu. V určitém okamžiku se Kruhu zřekli a byla jim udělena milost za předpokladu, že budou žít mimo Idris, pojedou do New Yorku a povedou tamější Institut. Jejich záznamy byly zcela bez poskvrny, což jim začalo získávat zpět důvěru Spolku. Celou tu dobu však věděli, že je Valentýn naživu. Celou dobu byli jeho oddanými služebníky. Vzali k sobě jeho syna…"
"Ale oni přece nevěděli…"
"Buď zticha," zavrčel na něj inkvizitor a Simon zmlknul. "Pomohli Valentýnovi najít Nástroje smrti a provést rituál pekelné přeměny. Když inkvizitorka zjistila, o co se potají snaží, zosnovali její smrt při bitvě na lodi. A teď přijeli sem, do srdce Spolku, s cílem vyzvědět naše plány a okamžitě je vyzradit Valentýnovi, aby nás mohl porazit a konečně podrobit všechny nefilim své vůli. A tebe přivezli s sebou, tebe, upíra, kterému neublíží sluneční paprsky, aby odvedli pozornost od svých pravých plánů na obnovení staré slávy Kruhu a zničeni Zákona." Inkvizitor se naklonil dopředu a z jeho prasečích oček létaly blesky. "Tak co si myslíš o tomhle příběhu, upíre?"
"Myslím si, že je ta vaše historka úplně šílená," usoudil Simon. "A má v sobě větší trhliny než silnice na Kent Avenue v Brooklynu, kterou mimochodem už několik let nikdo nevyasfaltoval. Nechápu, čeho doufáte, že tímhle dosáhnete…"
"Doufám?" zopakoval Aldertree. "Já v nic nedoufám, podsvěťane. Já celým svým srdcem vím. Vím, že je mou svatou povinností zachránit Spolek."
"Lhaním?" namítl Simon.
"Příběhem," opravil ho Aldertree. "Velcí státníci vytvářejí příběhy, aby přinesli svému lidu inspiraci."
"Ale tím, že všechno hodíte na Lightwoodovy, jim žádnou inspiraci nepřinesete…"
"Vždy se musí přinášet oběti," nenechal se přerušit Aldertree. Obličej se mu upoceně leskl. "Až Rada získá společného nepřítele a důvod znovu začít věřit Spolku, zase se sjednotí. Když vezmeš v úvahu tohle, co proti tomu znamená jedna rodina? A pochybuji, že se něco stane dětem Lightwoodových. Ty z ničeho obviněny nebudou. Možná snad ten nejstarší chlapec. Ale ostatní…"
"To nemůžete udělat," řekl Simon. "Téhle historce nikdo neuvěří."
"Lidé vždy věří tomu, čemu věřit chtějí," prohlásil Aldertree, "a Spolek potřebuje někoho, na koho by svalil vinu. Já mohu viníka dodat. Ale potřebuji k tomu tebe."
"Mě? Co to má společného se mnou?"
"Potřebuji tvé přiznání." Inkvizitorův obličej byl teď rudý vzrušením. "Přiznej se k tomu, že sloužíš Lightwoodovým a že všichni pracujete pro Valentýna. Přiznej se a já k tobě budu shovívavý. Pošlu tě zpět k tvým lidem. To ti přísahám. Ale potřebuji tvé přiznání, aby mi Spolek uvěřil."
"Chcete, abych se přiznal k něčemu, co není pravda," řekl Simon. Věděl, že jen opakuje to, co už inkvizitor řekl, jeho myslí však zmítal chaos. Nedokázal se zachytit ani jediné myšlenky. Hlavou mu vířily obličeje Lightwoodových - Aleka popadajícího dech na strmé cestě ke Gardu, Isabeliných tmavých očí upřených přímo na něj, Maxe skloněného nad knihou.
A Jace. Jace byl jedním z nich, jako by mu v žilách kolovala krev Lightwoodovy rodiny. Přestože jeho jméno inkvizitor nezmínil, Simonovi bylo jasné, že Jace zaplatí stejnou cenu jako ostatní.
A všechno, co se dělo jemu, se dělo i Clary. Simon se zamyslel nad tím, jak k tomu vlastně došlo, že byl najednou svázán s těmito lidmi, s lidmi, kteří v něm neviděli nic víc než podsvěťana, přinejlepším polovičního člověka.
Zvedl oči a setkal se s inkvizitorovým pohledem. Aldertree měl zvláštní, uhlově černé oči. Dívat se do nich bylo jako dívat se do temnoty. "Ne," prohlásil Simon. "Ne, tohle já neudělám."
"Ta krev, co jsem ti dal," řekl mu Aldertree, "je poslední, kterou uvidíš, dokud od tebe neuslyším jinou odpověď." V jeho hlase nezbyla jediná stopa laskavosti, dokonce ani falešné laskavosti. "Budeš se divit, jakou dostaneš žízeň."
Simon na to neodpověděl.
"Takže další noc v cele," uzavřel inkvizitor, vstal a natáhl se ke zvonku, aby přivolal stráže. "Tam dole je to příjemně klidné, že? Mám za to, že klidné prostředí někdy dokáže vyřešit jisté potíže s pamětí, nemyslíš?"

Clary byla sice přesvědčená, že si pamatuje, kudy s Lukem předchozího večera přišli, avšak ukázalo se, že neměla tak úplně pravdu. Jako nejlepší strategie jí proto přišlo vydat se do středu města, kde se bude moci zeptat na cestu, když však stanula na kamenném náměstíčku s nepoužívanou studnou, najednou si nedokázala vzpomenout, zda má odsud zabočit doleva, nebo doprava. Rozhodla se jít doleva, čímž se ocitla ve změti klikatých uliček, které se všechny navzájem podobaly. S každou další z nich si Clary přišla víc a víc ztracená.
Nakonec se vynořila na širší ulici lemované obchody. Po obou stranách ulice spěchali chodci a žádný z nich jí nevěnoval sebemenší pozornost. Pár z nich mělo také na sobě bojový oděv, i když většina ne. Venku bylo chladno, takže se hlavním hitem dne staly dlouhé staromódní kabáty. Ostrý vítr vyvolal v Clary toužebnou vzpomínku na její zelený sametový kabát, který visel v Amatisině pokoji pro hosty.
Luke nelhal, když jí tvrdil, že se na zasedání sjeli lovci stínu z celého světa. Clary prošla kolem Indky v nádherném zlatém sárí, která měla na řetězu kolem pasu zavěšeny dvě zahnuté dýky. Do jedné výlohy plné zbraní se díval vysoký muž s tmavou pletí a ostře řezanou aztéckou tváří. Na obou zápěstích měl několik náramků ze stejného lesklého materiálu, z něhož byly i démoni věže. O kousek dál ve stejné ulici stál muž v dlouhém nomádském rouchu a studoval cosi, co vypadalo jako plán města. Při pohledu na něj sebrala Clary odvahu a přistoupila ke kolemjdoucí ženě v těžkém brokátovém kabátě, aby se jí zeptala na cestu do Knížecí ulice. Jestli měla někdy nastat chvíle, kdy nebudou obyvatelé města podezřívaví k lidem, kteří zjevně neví, kudy mají jít, pak to muselo být právě nyní.
Její instinkt ji nezradil. Žena jí rychle a beze stopy zaváhání sdělila několik pokynů. "Pak na konci Starého kanálu zahneš vpravo, přejdeš přes kamenný most a tam už začíná Knížecí ulice." Usmála se na Clary. "Jdeš k někomu konkrétnímu?"
"K Penhallowovým."
"Aha, tak to je ten modrý dům se zlatým zdobením, přímo u kanálu. Je dost velký, nemůžeš ho minout."
Měla pravdu jen částečně. Byl to opravdu velký dům, Clary však kolem něj bez zastavení prošla, než si uvědomila svoji chybu a vrátila se, aby si budovu znovu prohlédla. Vlastně je to spíš indigo než modrá, pomyslela si, ale koneckonců ne všichni lidé přemýšleli o barvách stejným způsobem jako ona. Většina jich nedokázala poznat rozdíl mezi citrónovou a šafránovou žlutí. A to se ty dvě barvy jedna druhé ani zdaleka nepodobaly! A zdobení na domě nebylo zlaté, ale bronzové. Mělo pěkný tmavě bronzový odstín, jako by tam ten dům stál už mnoho let, což byla nejspíš pravda. Všechno v tomto městě bylo tak starobylé…
Tak dost, poručila si Clary. Tohle se jí stávalo pokaždé, když byla nervózní, nechávala pak svoje myšlenky putovat do nejrůznějších náhodných směrů. Otřela si ruce o kalhoty. Měla vlhké, upocené dlaně. Látka kalhot působila na dotek drsně a suše jako hadí šupiny.
Vyšla po schodech a vzala do ruky těžké klepadlo na dveřích. Mělo tvar andělských křídel, a když je nechala dopadnout, ozval se zvuk podobný vyzvánění obrovského zvonu. O chvíli později se dveře rozletěly dokořán a na prahu stanula Isabela Lightwoodová s očima rozšířenýma překvapením.
"Clary?!"
Clary se slabě usmála. "Ahoj, Isabelo."
Isabela se opřela o rám dveří a nasadila zasmušilý výraz. "A do háje."

Když se Simon zase ocitl v cele, zhroutil se na postel a poslouchal, jak se kroky stráží vzdalují od jeho dveří. Další noc. Další noc tady dole ve vězení, protože inkvizitor čeká, až si Simon "vzpomene". Chápeš přece, jak to vypadá. Ani v nejhorších představách, ani v nejstrašlivějších nočních můrách Simona nikdy nenapadlo, že by si o něm někdo mohl myslet, že se spolčil s Valentýnem. Valentýn nenáviděl podsvěťany, a to pořádně. Valentýn Simona podřezal, počkal, až z něj vyteče všechna krev, a pak ho nechal umřít. I když je pravda, že tohle inkvizitor nemohl vědět.
Za zdí se ozval šramot. "Musím se přiznat, že jsem byl zvědavý, jestli se vrátíš," ozval se chraptivý hlas, který si Simon pamatoval z předchozí noci. "Takže chápu to správně, že jsi inkvizitorovi nedal to, co po tobě chce?"
"Nejspíš ano," odpověděl Simon a přiblížil se ke stěně. Přejel prsty po kameni, jako by v něm hledal nějakou puklinu, nějaký otvor, jímž by se mohl podívat na druhou stranu, nic ale nenašel. "Kdo jste?"
"Je to neústupný člověk, tenhle Aldertree," pokračoval hlas, jako by Simon vůbec nepromluvil. "Ten se jen tak lehce nevzdá."
Simon se opřel o vlhkou stěnu. "Tak to asi vypadá, že tady dole nějakou dobu zůstanu."
"Nepředpokládám, že bys byl ochotný mi prozradit, co od tebe inkvizitor chce…"
"Proč to chcete vědět?"
Smích, který se ozval místo odpovědi, zněl jako skřípění kovu o kámen. "Jsem v téhle cele déle než ty, světlomilče, a jak sám vidíš, nenabízí se tu moc příležitostí, jak zaměstnat myšlenky. Jakékoli rozptýlení přijde vhod."
Simon si položil ruce na břicho. Jelení krev v něm utišila nejhorší hlad, ale nebylo jí dost. Celé tělo ho stále bolelo žízní. "Proč mi tak pořád říkáte?" zeptal se. "Světlomilec."
"Zaslechl jsem, jak se o tobě baví stráže. O upírovi, který může chodit po venku za denního světla. Nic takového ještě nikdy nikdo neviděl."
"A přece už pro to máte slovo. To je ale náhoda."
"Je to podsvětanské slovo, Spolek ho nepoužívá. Podsvěťané si o stvořeních, jako jsi ty, vyprávějí legendy. Překvapuje mě, že to nevíš."
"Já jsem podsvěťan teprve krátce," vysvětlil Simon. "Ale vypadá to, že toho o mně dost víte."
"Stráže se baví nejrůznějšími drby," řekl hlas. "A to, že Light-woodovi pronesli portálem krvácejícího, umírajícího upíra, to už je pořádný drb. I když musím říct, že jsem nečekal, že se tu objevíš, tedy dokud pro tebe nezačali upravovat celu. Překvapuje mě, že s tím Lightwoodovi souhlasili."
"Proč by s tím neměli souhlasit?" opáčil Simon hořce. "Já přece nic neznamenám. Jsem podsvěťan."
"Tak k tomu možná přistupuje konzul," namítl hlas. "Ale Lightwoodovi…"
Následovalo krátké ticho. "Lovci stínů, kteří žijí mimo Idris, a především ti, kteří vedou Instituty, bývají tolerantnější. A naopak, místní členové Spolku jsou o dost… úzkoprsejší."
"A co vy?" zeptal se Simon. "Vy jste podsvěťan?"
"Podsvěťan?" Simon si tím nebyl jistý, avšak zdálo se mu, že se v cizincově hlase ozval náznak hněvu, jako by mu měl neznámý tu otázku za zlé. "Jmenuji se Samuel. Samuel Blackburn. Jsem jedním z nefilim. Před lety jsem byl členem Kruhu, společně s Valentýnem. Při povstání jsem zabíjel podsvěťany. Nejsem jedním z nich."
"Aha." Simon polkl. V ústech cítil slanou pachuť. Vzpomněl si, ze členové Valentýnova Kruhu byli Spolkem dopadeni a potrestáni, tedy až na ty, kterým se podobně jako Lightwoodovým podařilo uzavřít se Spolkem dohodu nebo kteří výměnou za odpuštění souhlasili s exilem. "A to jste od té doby pořád tady?"
"Ne. Po povstání jsem vyklouzl z Idrisu, než mě mohli chytit. Zůstal jsem mimo celé roky - roky! -, ale pak jsem si začal bláhově myslet, že už na mě zapomněli, a vrátil jsem se. Samozřejmě že mě okamžitě zatkli. Spolek má své metody sledování nepřátel. Předvedli mě před inkvizitorku a celé dny mě vyslýchali. Když se mnou byli hotoví, zavřeli mě sem." Samuel si povzdechl. "Ve Francii se tomuhle typu vězení říká oubliette. Znamená to 'místo zapomnění'. Právě sem se odhazují odpadky, na které chtějí lidé zapomenout, tady totiž můžou v klidu shnít, aniž by někoho obtěžoval jejich zápach."
"No dobře. Já jsem podsvěťan, což je něco jako odpadky. Ale vy ne. Vy jste lovec stínů."
"Jsem lovec stínů, který se spolčil s Valentýnem. To mě staví na tvoji úroveň. Nebo možná ještě níž. Jsem přeběhlík."
"Ale spousta lovců stínů přece bývala členy Kruhu - třeba Lightwoodovi, Penhallowovi…"
"Všichni se Kruhu zřekli. Obrátili se k Valentýnovi zády. Já ne."
"Vy ne? Ale proč ne?"
"Protože se Valentýna bojím víc než Spolku," odpověděl Samuel. "A kdybys měl dost rozumu, světlomilče, byl bys na tom stejně."

"Ale vždyť ty máš přece být v New Yorku!" vykřikla Isabela. "Jace říkal, že ses nakonec rozhodla zůstat doma. Říkal, že jsi chtěla být se svou matkou!"
"Jace lhal," prohlásila Clary rezolutně. "Nechtěl mě tady, takže mi neřekl, kdy vyrážíte, a pak vám napovídal, že jsem změnila názor. Vzpomínáš si, jak jsi mi jednou řekla, že Jace nikdy nelže? To teda byla pěkná blbost."
"Za normálních okolností nelže nikdy," bránila se Isabela, která úplně zbledla. "Poslouchej, přišla jsi sem - teda chci říct, má to něco do činění se Simonem?"
"Se Simonem? Ne. Simon je v bezpečí doma v New Yorku, díky bohu. I když bude hrozně naštvanej, že se se mnou nemohl rozloučit." Isabelin nechápavý výraz začínal lézt Clary na nervy. "No tak, Isabelo. Pusť mě dovnitř. Potřebuju mluvit s Jacem."
"Takže… tys sem dorazila na vlastní pěst? Dostala jsi od Spolku povolení? Prosím tě, řekni mi, že máš povolení Spolku."
"Ne tak úplně…"
"Tys porušila Zákon?" Isabelin hlas se zvedl do výšky a pak zase klesl. Pokračovala téměř šeptem: "Jestli se to Jace dozví, bude vzteky skákat do stropu. Clary, musíš se vrátit domů."
"Ne. Musím zůstat tady," řekla Clary, i když si sama nebyla moc jistá, z čeho pramení její neústupnost. "A potřebuju mluvit s Jacem."
"Teď na to není vhodná doba." Isabela se úzkostlivě rozhlédla kolem sebe, jako by doufala, že se poblíž objeví někdo, koho by mohla požádat, aby jí pomohl dostat Clary z dohledu. "Prosím tě, vrať se do New Yorku. Prosím…"
"Myslela jsem si, že mě máš ráda, Izzy." Clary se rozhodla vsadit na Isabelin pocit viny.
Isabela se kousla do rtu. Byla oblečená do bílých šatů a vlasy měla vyčesané nahoru a sepnuté sponkami. Vypadala mladší než obyčejně. Za ní Clary viděla chodbu s vysokým stropem, na jejíchž stěnách visely starobyle působící olejomalby. "Já tě přece mám ráda. Ale jde o to, že Jace… Proboha, co to máš vůbec na sobě? Kde jsi sehnala oblečení do boje?"
Clary se na sebe podívala. "To je na dlouhý vyprávění."
"V tomhle nemůžeš jít dál. Jestli tě Jace uvidí…"
"No a co, že mě uvidí? Isabelo, já jsem sem dorazila kvůli svojí matce, jsem tu kvůli ní. Jace mě tady možná nechce, ale nemůže mě donutit, abych zůstala doma. Já teď musím být tady. Moje matka ode mě čekala, že to pro ni udělám. Ty bys to pro svoji matku taky udělala, ne?"
"Samozřejmě," řekla Isabela. "Ale Clary, Jace má svoje důvody…"
"Tak to bych si ráda poslechla, jaký důvody to jsou." Clary se přikrčila a prosmýkla se pod Isabelinou nataženou paží dovnitř.
"Clary!" vyjekla Isabela a rozběhla se za ní, Clary však už byla daleko v chodbě. Soustředila se na úprk před Isabelou, zároveň si však stihla všimnout, že je tento dům postaven podobně jako Amatisin, že je vysoký a úzký, avšak o hodně větší a nákladněji zařízený. Chodba vedla do místnosti s vysokými okny a výhledem na kanál. Hladinu křižovaly bílé lodě, jejichž plachty uháněly nad vodou jako pampelišková semínka unášená větrem. Na pohovce u jednoho z oken seděl černovlasý chlapec a četl si knihu.
"Sebastiáne!" zavolala na něj Isabela. "Nepouštěj ji nahoru!" Chlapec překvapeně vzhlédl a o zlomek vteřiny později už stál před Clary a bránil jí v cestě ke schodům. Clary se zastavila. Nikdy předtím neviděla nikoho, kdo by se dokázal pohybovat takovou rychlostí, tedy kromě Jace. Chlapec ani nebyl udýchaný, dokonce se na ni usmíval.
"Tak tohle je ta slavná Clary." Tvář se mu rozzářila úsměvem a Clary zatajila dech. Už několik let si sama pro sebe kreslila na pokračování komiks. Vyprávěl o královském synovi, na něhož byla uvržena kletba, která způsobovala, že každý, koho ten princ miloval, zemřel. Vložila do snění o tomto temném, romantickém, tajemném princi veškerou svou představivost, a on teď najednou stál přímo před ní - měl stejnou bledou pleť, stejné rozcuchané vlasy a oči tmavé tak, že v nich panenky téměř splývaly s duhovkami. Stejné vysedlé lícní kosti a hluboké oči lemované dlouhými řasami. Věděla, že toho chlapce nikdy předtím neviděla, a přesto…
Chlapec měl ve tváři zmatený výraz. "Myslím, že… Neviděli jsme se už někde?"
Clary zavrtěla hlavou, neschopná slova.
"Sebastiáne!" Isabele se uvolnily vlasy ze sponek a teď jí volně splývaly na ramena. Vrhala kolem sebe zuřivé pohledy. "Nebuď na ni milej. Vůbec tady nemá být. Clary, jeď domů."
Clary silou vůle odtrhla pohled od Sebastiána a nevraživě se zadívala na Isabelu. "Co? Zpátky do New Yorku? A jak se tam mám asi dostat?"
"A jak ses dostala sem?" zajímal se Sebastián. "Nepozorovaně proniknout do Alicante je docela těžký úkol."
"Prošla jsem portálem," řekla Clary.
"Portálem?" Isabela se tvářila udiveně. "Ale v New Yorku už přece ani jeden portál nezbyl. Valentýn je oba zničil…"
"Já vám nemusím nic vysvětlovat," sdělila jí Clary. "Aspoň dokud mi neřeknete pár věcí. Tak zaprvé: Kde je Jace?"
"Není tady," odpověděla Isabela přesně ve chvíli, kdy Sebastián řekl: "Je nahoře."
Isabela se k němu obrátila. "Sebastiáne! Buď zticha!"
Sebastián vypadal zaskočeně. "Vždyť je to jeho sestra. Určitě ji chce taky vidět, ne?"
Isabela otevřela pusu a hned ji zase zavřela. Clary poznala, že Isabela zvažuje, zda bude rozumnější začít nic netušícímu Sebastiánovi vysvětlovat Claryin komplikovaný vztah k Jaceovi, nebo vystavit Jace nepříjemnému překvapení. Nakonec vyhodila ruce do vzduchu v odevzdaném gestu. "Tak dobře, Clary," řekla hlasem, z něhož čišel takový hněv, že to bylo neobvyklé i na Isabeliny poměry. "Tak si jdi a udělej, co sis usmyslela, bez ohledu na to, komu to ublíží. Tak to přece děláš vždycky, ne?"
Au. Clary vrhla na Isabelu vyčítavý pohled a pak se obrátila zpět k Sebastiánovi, který jí beze slova ustoupil z cesty. Proběhla kolem něj a vyletěla po schodišti nahoru. Zaslechla, jak Isabela dole křičí na nebohého Sebastiána. To bylo pro Isabelu typické - pokud bylo zrovna potřeba na někoho svalit vinu, Isabela si k tomu pokaždé vybrala libovolného mladíka, pokud se v jejím okolí nějaký vyskytoval.
Schodiště ústilo na odpočívadlo s okenním výklenkem, který nabízel výhled na město. Ve výklenku seděl malý chlapec a četl si. Když Clary zdolala schody, vzhlédl a překvapeně zamrkal. "Tebe znám."
"Ahoj, Maxi. Já jsem Clary, Jaceova sestra. Vzpomínáš si na mě?"
Max se rozzářil. "Poradila jsi mi, jak se má číst Naruto," řekl a ukázal jí knihu, kterou četl. "Podívej se, pořídil jsem si další svazek. Tenhle se jmenuje…"
"Maxi, já si teď s tebou nemůžu povídat. Slibuju, že se na tu tvoji knížku podívám později, ale nevíš, kde je Jace?"
Max se zasmušil. "V támhletom pokoji," oznámil jí a ukázal na poslední dveře na konci chodby. "Chtěl jsem tam jít s ním, ale on mi tvrdil, že má na práci nějaké dospělácké věci. To mi teď říkají všichni."
"To mě mrzí," řekla Clary, ale na rozhovor se už moc nesoustředila a její myšlenky běžely napřed. Co řekne Jaceovi, až ho uvidí, a co řekne on jí? Když mířila chodbou ke dveřím, uvažovala: Radši se budu chovat přátelsky, ne naštvaně. Kdybych na něj hned začala ječet, jenom se stáhne do sebe. Musí přece pochopit, že sem patřím stejně jako on. Nepotřebuju chránit jako vzácná čínská váza. Já jsem taky dost silná…

Otevřela dveře dokořán. Zdálo se, že místnost za nimi slouží jako knihovna, kolem stěn se totiž táhly police s knihami. Byla tam spousta světla, které dovnitř proudilo velkým, vysokým oknem. Uprostřed místnosti stál Jace. Nebyl však sám, ani zdaleka. Byla tam s ním černovláska, kterou Clary nikdy předtím neviděla, a tiskli se k sobě ve vášnivém objetí.

5. Kapitola - Potíže s pamětí 1/2

12. července 2013 v 11:17 | Cassandra Clare |  City of Glass (The Mortal Instruments 3)
5
POTÍŽE S PAMĚTÍ


Clary probudilo odpolední světlo, jasný bledý paprsek, který si to namířil přímo přes její obličej a zbarvil vnitřní strany jejích víček zářivě růžovou barvou. Neklidně se zavrtěla a unaveně otevřela oči.
Horečka byla pryč a s ní i pocit, že se jí uvnitř těla rozpouštějí a lámou kosti. Nadzvedla se a zvědavě se rozhlédla kolem sebe. Byla v malé, nabilo vymalované místnosti, která nejspíš Amatis sloužila jako pokoj pro hosty. Na posteli ležela jasně barevná přikrývka sešívaná z různých kousků látek. Přes kulatá okna byly zataženy krajkové záclony a světlo, které okny přicházelo, tvořilo na podlaze kruhy. Pomalu se posadila a čekala, že se v ní vzedme vlna závrati. Nic se ale nestalo. Cítila se naprosto zdravá, dokonce i dobře odpočatá. Když vylézala z postele, sklopila pohled a podívala se na sebe. Někdo ji oblékl do naškrobeného bílého pyžama, které teď už ale bylo pomačkané. A pro Clary příliš velké. Dlouhé rukávy jí komicky visely až pod konečky prstů.
Přešla k jednomu oknu a vyhlédla ven. Na svahu se vedle sebe tísnily kamenné domy tmavě zlaté barvy a jejich střechy vypadaly, jako by je tvořily bronzové šindele. Tato strana domu byla obrácena opačným směrem, než se nacházel kanál, a nabízela výhled na úzkou postranní zahrádku, která se už zbarvila podzimními odstíny hnědé a žluté. K vnější zdi domu byla připevněna mříž, na níž visela jediná poslední růže s hnědými, uvadajícími okvětními plátky.
Ode dveří se ozval šramot kliky a Clary rychle skočila zpátky do postele těsně předtím, než dovnitř vstoupila Amatis s podnosem v rukou. Pozvedla obočí, když si všimla, že je Clary vzhůru, nic však neřekla.
"Kde je Luke?" chtěla vědět Clary a přitáhla si blíž k tělu přikrývku, jež jí dodávala pocit bezpečí.
Amatis položila podnos na stolek vedle postele. Byl na něm hrnek něčeho horkého a několik krajíců chleba s máslem. "Měla bys něco sníst," řekla. "Budeš se pak cítit líp."
"Ale já se cítím dobře," namítla Clary. "Kde je Luke?"
Vedle stolku stála židle s vysokým opěradlem. Amatis se na ni posadila, složila si ruce do klína a klidně se na Clary zadívala. Teď ve dne si mohla Clary lépe prohlédnout rysy jejího obličeje - Amatis vypadala o mnoho let starší než Claryina matka, i když mezi nimi nemohl být zase tak velký věkový rozdíl. V jejích hnědých vlasech byly vidět šedivé pramínky a oči měla zarudlé, jako by plakala. "Není tady."
"Není tady, jako že odběhl za roh do obchodu pro pár plechovek dietní koly a krabici koblih, nebo jako…"
"Odešel dnes ráno za svítání, po tom, co u tebe proseděl celou noc. Ohledně svého cíle mi nic konkrétního nesdělil." Amatis mluvila suchým tónem, a kdyby se Clary necítila tak bídně, možná by si s pobavením všimla, že zní přesně jako Luke. "Než odešel z Idrisu, po tom co se… přeměnil, vedl vlčí smečku, která se zabydlela v Brocéliandském hvozdu. Říkal, že se k ní vrátí, ale neřekl mi proč ani na jak dlouho, jen to, že se za několik dní zase objeví."
"On mě… on mě tady nechal? To tady mám jenom tak sedět a čekat na něj?"
"No, nemohl tě dost dobře vzít s sebou, víš?" připomněla jí Amatis. "A pro tebe nebude zase tak jednoduché vrátit se domů. Tím, jak jsi se sem dostala, jsi porušila Zákon, a to ti Spolek určitě neodpustí, ani tě nenechá jen tak odejít."
"Já ale nechci jet domů." Clary se snažila soustředit. "Přijela jsem sem…, abych se s někým setkala. Mám něco na práci."
"Luke mi to vysvětlil," řekla Amatis. "Dám ti jednu radu - Hadriána Močála najdeš jen tehdy, když on sám bude chtít, abys ho našla."
"Ale -"
"Clarisso." Amatis se na ni zkoumavě zadívala. "Každou chvílí očekáváme Valentýnův útok. Skoro všichni lovci stínů z Idrisu jsou tady ve městě, za zábranami. Alicante je teď nejbezpečnější místo, kde můžeš být."
Clary ztuhla. Z racionálního hlediska dávala slova Amatis smysl, v žádném případě ale nepřispěla k utišení hlasu v Claryině hlavě, který křičel, že už nemůže dál čekat. Musí okamžitě najít Hadriána Močála. Musí okamžitě zachránit svoji matku, musí ihned odejít. Potlačila záchvat paniky a snažila se mluvit nenuceně. "Luke mi nikdy neřekl, že má sestru."
"To se ani nedivím," prohlásila Amatis. "My jsme… Nebyli jsme si moc blízcí."
"Luke říkal, že se příjmením jmenujete Herondaleová," pokračovala Clary. "Ale tak se přece jmenovala inkvizitorka, ne?"
"Přesně tak," potvrdila Amatis a obličej se jí přitom stáhl, jako by ji ta slova bolela. "Byla to moje tchýně."
Co to Luke Clary říkal o inkvizitorce? Že měla syna a ten se oženil s dívkou, která měla "nevhodné rodinné vazby". "Vy jste byla vdaná za Stephena Herondalea?"
Amatis se zatvářila překvapeně. "Ty znáš jeho jméno?"
"Znám, Luke mi ho řekl…, ale myslela jsem si, že jeho žena zemřela. A proto byla inkvizitorka taková…" Příšerná, chtělo se jí říci, ale zdálo se jí to příliš kruté. "Zahořklá," doplnila nakonec.
Amatis se natáhla po hrnku, který přinesla. Trochu se jí třásla ruka, když jej zvedla. "Ano, zemřela. Zabila se. Ale to byla Céline, Stephenova druhá žena. Já jsem byla první."
"A pak jste se rozvedli?"
"Něco na ten způsob." Amatis vrazila hrnek Clary pod nos. "Poslyš, vypij tohle. Potřebuješ dostat něco do žaludku."
Clary si od ní roztržitě vzala hrnek a usrkla doušek z jeho horkého obsahu. Tekutina v hrnku byla hutná a slaná - nebyl to čaj, jak očekávala, ale polévka. "No dobře," řekla pak. "Takže co se tehdy stalo?"
Amatis se dívala někam do dálky. "Když Luka… Když se Lukovi stalo to, co se mu stalo, potřeboval Valentýn nového pobočníka. Vybral si Stephena. Oba dva jsme vstoupili do Kruhu teprve nedávno předtím. A když si vybral Stephena, rozhodl se, že se nejspíš nehodí, aby měla žena jeho nejbližšího přítele a rádce za bratra někoho, kdo je…"
"Vlkodlak."
"On tehdy použil jiné slovo." Amatis mluvila hořkým tónem. "Přesvědčil Stephena, aby naše manželství zrušil a našel si jinou ženu, kterou pro něj Valentýn vybere. Céline byla tak hrozně mladá… a tak bezvýhradně poslušná."
"To je hrůza."
Amatis se ostře zasmála a zavrtěla hlavou. "Už je to dávno. Myslím, že se ke mně Stephen zachoval slušně. Nechal mi tenhle dům a přestěhoval se se Céline zpátky do sídla Herondaleových, ke svým rodičům. Pak už jsem ho nikdy neviděla. Z Kruhu jsem samozřejmě vystoupila. Stejně už by mě tam nechtěli. Jediný člen Kruhu, který mě pak ještě navštěvoval, byla Jocelyn. Dokonce se mi i svěřila, když šla navštívit Luka…" Zastrčila si prošedivělé vlasy za uši. "O Stephenově smrti jsem se dozvěděla až několik dní po tom, co se to stalo. A Céline - sice jsem ji nenáviděla, ale tehdy mi jí bylo líto. Prý si podřezala zápěstí, všude byla krev…" Zhluboka se nadechla. "Na Stephenově pohřbu jsem viděla Imogenu, když ukládali jeho tělo do mauzolea Herondaleových. Přišlo mi, že mě ani nepoznala. Zanedlouho poté z ní udělali inkvizitorku. Představitelé Spolku měli pocit, že nikdo jiný nebude pronásledovat bývalé členy Kruhu tak nemilosrdně jako ona - a měli pravdu. Kdyby mohla smýt své vzpomínky na Stephena jejich krví, beze všeho by to udělala."
Clary si vzpomněla na inkvizitorčiny chladné oči, na její přimhouřený, tvrdý pohled a snažila se ji litovat. "Myslím, že se z toho zbláznila," řekla. "Opravdu zbláznila. Chovala se ke mně strašně, ale nejhůř ze všeho k Jaceovi. Bylo to, jako by chtěla, aby umřel."
"To by dávalo smysl," souhlasila Amatis. "Ty vypadáš jako tvá matka a tvá matka tě také vychovala, zato tvůj bratr…" Naklonila hlavu na stranu. "Podobá se Valentýnovi stejně, jako ty jsi podobná Jocelyn?"
"Ne," odpověděla Clary. "Jace vypadá prostě jako Jace." Při myšlence na Jace ji zamrazilo v zádech. "Je tady v Alicante," přemýšlela nahlas. "Kdybych se s ním mohla setkat…"
"Ne," rozhodla Amatis přísně. "Nesmíš vyjít z domu. Nesmíš se s nikým vidět. A už vůbec ne se svým bratrem."
"Nesmím vyjít z domu?" Clary to pohoršilo. "Chcete říct, že tady musím zůstat? Jako vězeň?"
"Je to jenom na den nebo na dva," sdělila jí Amatis, "a kromě toho, jsi nemocná. Potřebuješ se uzdravit. Voda z jezera tě skoro zabila."
"Ale Jace…"
"Je s Lightwoodovými. Nemůžeš tam jít. V momentě, kdy tě uvidí, ohlásí Spolku, že jsi tady. A pak nebudeš mít potíže se Zákonem jenom ty, ale taky Luke."
Ale Lightwoodovi mě neprozradí Spolku. To by přece neudělali…
Ta slova jí odumřela na rtech. Neexistoval způsob, jak přesvědčit Amatis, že Lightwoodovi, které znala před patnácti lety, se změnili, že Robert s Marysou už nejsou slepě loajální fanatici. Tahle žena byla možná Lukova sestra, ale pro Clary byla stále cizí. A pro Luka téměř také. Neviděl ji celých šestnáct let, ani jednou se nezmínil, že existuje. Clary se opřela o polštáře a předstírala únavu. "Máte pravdu," řekla. "Není mi dobře. Asi bych se měla prospat."
"Dobrý nápad." Amatis se naklonila a vzala jí z ruky prázdný hrnek. "Kdyby sis chtěla dát sprchu, koupelna je na druhé straně chodby. A u nohou postele stojí truhla s mým starým oblečením. Vypadáš, že bys mohla mít podobnou velikost jako já v tvém věku, takže by ti mělo padnout. Na rozdíl od toho pyžama," dodala a slabě se usmála, což Clary neopětovala. Právě se totiž ze všech sil snažila potlačit chuť začít zklamaně bušit pěstmi do matrace.
Ve chvíli, kdy se za Amatis zavřely dveře, vyskočila Clary z postele a zamířila do koupelny v naději, že jí pobyt v horké sprše pomůže vyčistit hlavu. Ke své velké úlevě zjistila, že ať jsou lovci stínů jakkoli staromódní, přece jen už objevili krásu moderního vodovodního potrubí s tekoucí teplou a studenou vodou. Našla dokonce i mýdlo s pronikavou vůní citrusových plodů, kterým si mohla vymýt z vlasů úporný pach jezera Lyn. Když vyšla z koupelny, zabalená do dvou ručníků, cítila se mnohem lépe.
V ložnici se prohrabala Amatisinou truhlou. Její oblečení bylo pečlivě poskládáno a proloženo vrstvami šustivého papíru. Bylo tam něco, co vypadalo jako kusy školní uniformy - svetry z merinové vlny, jež měly na náprsní kapse vyšitý znak složený ze čtyř C otočených zády k sobě, skládané sukně a košile s úzkými manžetami. Pak tam byly bílé šaty omotané několika vrstvami hedvábného papíru. Clary si pomyslela, že to jsou nejspíš svatební šaty, a pečlivě je odložila stranou. Pod nimi ležely další šaty. Byly ušité ze stříbrného hedvábí, lehkého jako pavučinka, a jejich váhu měla nést jen tenká ramínka ozdobená lesklými kamínky. Clary si nedokázala představit Amatis v něčem takovém, nemohla však z hlavy vyhnat myšlenku, že právě takové šaty si možná oblékala její matka, když chodila tančit s Valentýnem. Nechala šaty sklouznout zpět do truhly a mezi prsty jí projela hebká, chladná látka.
Na samém dně truhly byl poskládán bojový oděv lovců stínů.
Clary oděv vytáhla a zvědavě si jej rozložila v klíně. Když poprvé viděla Jace a Lightwoodovy, měli na sobě právě takový bojový oblek tvořený upnutou bundou a kalhotami z pevného tmavého materiálu. Při bližším pohledu zjistila, že materiál není pružný, ale spíše tuhý, byla to tenounká kůže zpracovaná až do úplné ohebnosti. V klíně jí ležela lehká bunda na zip a kalhoty s komplikovanými poutky na provléknutí opasku. Lovci stínů nosili velké, masivní opasky, na které si věšeli zbraně.
Samozřejmě že by si měla obléci některý z těch svetrů a možná sukni. To od ní Amatis pravděpodobně očekávala. Bojový oděv ji však něčím silně přitahoval. Vždycky byla zvědavá, vždycky ji zajímalo, jaké by to bylo…
O pár minut později byly ručníky přehozené přes pelest postele a Clary se překvapeně, avšak bez nejmenší známky pobavení prohlížela v zrcadle. Oděv jí padl jako ulitý. Byl těsný, ale ne příliš, a obepínal křivky jejích nohou a hrudníku. Vlastně se díky němu zdálo, že Clary opravdu nějaké křivky má, což pro ni byla celkem novinka. Nevypadala hrozivě, pochybovala totiž, že je něco takového vůbec možné, alespoň však působila vyšším dojmem a její vlasy v kontrastu s černým materiálem neobyčejně jasně zářily. Vypadám jako máma, pomyslela si Clary v šoku.
A měla pravdu. Jocelyn pod svým okouzlujícím zevnějškem vždy skrývala tvrdé a houževnaté jádro. Clary často přemýšlela, co se její matce v minulosti stalo, že byla taková, jaká byla, silná a nepoddajná, tvrdohlavá a nebojácná. Podobá se tvůj bratr Valentýnovi stejně, jako ty jsi podobná Jocelyn? zeptala se jí Amatis a Clary jí chtěla odpovědět, že ona se přece své matce vůbec nepodobá, že její matka je, na rozdíl od Clary, krásná. Avšak Jocelyn, již znávala Amatis, byla přece tou dívkou, která zosnovala spiknutí proti Valentýnovi, která tajně zařídila spojení nefilim s podsvěťany, což mělo za následek zánik Kruhu a záchranu Dohod. Tahle Jocelyn by nikdy nezůstala jen tak sedět v domě a nečekala by, až se celý její svět rozpadne v prach.
Clary bez rozmýšlení přeběhla místnost a zastrčila petlici na dveřích. Pak přešla k oknu a otevřela je. Pod ním pořád ještě byla dřevěná mříž, která přiléhala ke kamenné zdi jako… jako žebřík, řekla si Clary. Úplně jako žebřík. A žebříky jsou přece naprosto bezpečné.
Zhluboka se nadechla a vylezla na okenní římsu.

Druhý den ráno přišli pro Simona strážní a zatřásli s ním, aby ho probudili z beztak už dost neklidného spánku provázeného podivnými sny. Tentokrát mu nezavázali oči, když ho vedli zpátky nahoru, takže se mu podařilo rychle nahlédnout mřížovými dveřmi do vedlejší cely. Pokud však doufal, že si prohlédne majitele chraptivého hlasu, který na něj předchozího večera mluvil, byla to lichá naděje. Přes mříže bylo vidět jen cosi, co vypadalo jako hromada nepotřebných starých hadrů.
Strážní Simona rychle vedli řadou šedivých chodeb a neváhali s ním prudce zatřást, když se moc dlouho díval jinam než přímo před sebe. Nakonec se zastavili v místnosti, jejíž stěny byly pokryty bohatě zdobenými tapetami. Na stěnách visely portréty různých mužů a žen v oblečení lovců stínů a do rámů obrazů byly vyryty runy. Pod jedním z největších portrétů stála červená pohovka, na níž seděl inkvizitor a v ruce držel nějaký stříbrný pohár. Nabídl jej Simonovi. "Krev?" zeptal se. "Určitě už máš hlad."
Naklonil pohár k Simonovi. Pohled na rudou tekutinu uvnitř na Simona mocně zapůsobil, stejně jako její pach. Žíly ho táhly ke krvi, jako by to byly provázky ovládané loutkářem. Byl to nepříjemný, téměř bolestivý pocit. "Je… lidská?"
Aldertree se zasmál. "Ale chlapče! Nebuď směšný. Je to jelení krev. Naprosto čerstvá."
Simon nic neřekl. Bolel ho spodní ret, protože se na něj tlačily špičáky vysunuté z dásní, a v ústech ucítil svou vlastní krev. Naplnilo ho to nevolností.
Aldertreeho obličej se zkroutil do podoby sušené švestky. "Božínku." Otočil se ke strážím. "Nechte nás o samotě, pánové," přikázal jim a oni se obrátili k odchodu. Jen konzul se zastavil ve dveřích a ohlédl se na Simona s nezaměnitelným výrazem prozrazujícím odpor.
"Ne, díky," odmítl Simon navzdory hutné pachuti v ústech. "Já tu krev nechci."
"Tvé špičáky mi ale říkají opak, mladíku," namítl Aldertree srdečně. "Tady máš. Vezmi si to." Natáhl ruku s pohárem. Zdálo se, že se pach krve vznáší vzduchem v místnosti jako vůně růží v zahradě.
Simonovy špičáky ještě o kousek povyjely a zabodly se mu do rtu. Byly nyní plně vysunuté. Ta bolest byla jako rána do obličeje. Udělal krok dopředu, téměř proti své vůli, a vytrhl inkvizitorovi pohár z ruky. Třemi doušky ho vyprázdnil a pak, když si uvědomil, co udělal, jej položil na opěrku pohovky. Třásla se mu ruka. Inkvizitor jedna, já nula, pomyslel si.
"Doufám, že ta noc v cele nebyla příliš nepohodlná. Nemá to být žádná mučírna, chlapče, spíše něco jako prostory určené k nucenému rozjímání. Já jsem toho názoru, že rozjímání skvěle napomáhá soustředění, souhlasíš se mnou? Je nezbytné pro jasné uvažování. A já doufám, že sis tam na uvažování udělal čas. Působíš jako přemýšlivý mladý muž." Inkvizitor naklonil hlavu na stranu. "Víš, že tu přikrývku jsem ti tam dolů přinesl vlastníma rukama? Nechtěl bych, aby ti byla zima."
"Já jsem upír," připomněl mu Simon. "Nám nebývá zima."
"Aha." Inkvizitor se zatvářil zklamaně.
"Ale ocenil jsem všechny ty Davidovy hvězdy a Šalomounovu pečeť," dodal Simon suše. "Vždycky mě potěší, když zjistím, že se někdo zajímá o moje náboženství."
"Ale no jistě, jistě!" Aldertree se rozzářil. "Ty rytiny jsou úžasné, že? Naprosto okouzlující, a samozřejmě také stoprocentně spolehlivé. Vsadím se, že jakýkoli pokus dotknout se dveří cely by ti úplně seškvařil kůži na ruce!" Zasmál se, ta představa ho zjevně pobavila. "Ale k věci. Mohl bys kvůli mně udělat krok dozadu, chlapče? Prokážeš mi tím obrovskou laskavost, víš?"
Simon udělal krok dozadu.
Nic se nestalo, inkvizitorovy oči se však rozšířily. Odulá kůže kolem nich byla napjatá a lesklá. "Je to pravda," vydechl.
"Co je pravda?"
"Podívej se, kde stojíš, Simone. Rozhlédni se kolem sebe."
Simon se rozhlédl. V místnosti se nic nezměnilo, takže mu chvíli trvalo, než pochopil, co tím Aldertree myslí. Stál totiž v jasné skvrně tvořené slunečními paprsky, které dovnitř pronikaly oknem vysoko nad jejich hlavami.
Aldertree se téměř kroutil nadšením. "Stojíš na přímém slunečním světle a vůbec nijak to na tebe nepůsobí. Skoro jsem tomu nevěřil, tedy samozřejmě mi to říkali, ale nikdy jsem nic podobného neviděl."
Simon nic neříkal. Zdálo se, že na to ani není co říci.
"A tady se přímo nabízí jedna otázka pro tebe," pokračoval Aldertree. "A to, jestli víš, proč u tebe k tomuhle jevu došlo."
"Možná jsem prostě hodnější než ostatní upíři." Simona okamžitě zamrzelo, že promluvil. Aldertree přimhouřil oči a na spánku mu naskočila žíla podobná tlustému červovi. Evidentně neměl rád vtipy, které sám nepronesl.
"Velice vtipné, velice vtipné," poznamenal. "Zeptám se tě na tohle: stal se z tebe světlomilec už ve chvíli, kdy jsi povstal z hrobu?"
"Ne." Simon odpověděl velice opatrně. "Ne. Nejdřív mi slunce způsobovalo popáleniny. I pár slunečních paprsků mi dokázalo seškvařit kůži."
"Jistě." Aldertree horlivě přikývl, jako by tím naznačoval, že tak to přece má být. "Takže kdy sis poprvé všiml, že se můžeš bezbolestně vystavit dennímu světlu?"
"Bylo to ráno po té velké bitvě na Valentýnové lodi…"
"Během níž tě Valentýn zajal, nemám pravdu? Zajal tě a věznil tě na své lodi, protože chtěl použít tvoji krev k provedení rituálu pekelné přeměny."
"Takže vy už vlastně všechno víte," řekl Simon. "To už mě ani k ničemu nepotřebujete."
"Ale ne, to se pleteš!" vykřikl Aldertree a vyhodil ruce do vzduchu. Simon si všiml, že má velmi malé dlaně, tak malé, že na konci jeho boubelatých paží působily téměř nemístně. "Můžeš nám sdělit ještě spoustu informací, milý chlapče! Například pořád musím přemýšlet o tom, jestli na té lodi nedošlo k něčemu, co tě změnilo. Nenapadá tě něco?"
Napil jsem se Jaceovy krve, pomyslel si Simon, napůl v pokušení sdělit tuto odpověď inkvizitorovi, jen aby ho poškádlil. Pak si ale překvapeně uvědomil: Napil jsem se Jaceovy krve. Že by ho změnilo právě tohle? Bylo to možné? A ať už to bylo možné, nebo ne, mohl inkvizitorovi říci, co Jace udělal? Chránit Clary byla jedna věc, chránit Jace zase druhá. Nic Jaceovi nedlužil.

4. Kapitola - Světlomilec

12. července 2013 v 11:15 | Cassandra Clare |  City of Glass (The Mortal Instruments 3)
4
SVĚTLOMILEC


Když Simon s Alekem opustili dům Penhallowových a vydali se do kopce ke Gardu, v Alicante již panovala noc. Městské uličky byly úzké, strmě stoupaly a v měsíčním svitu se kroutily jako bledé kamenné stuhy. Vzduch byl chladný, i když Simon to vnímal pouze vzdáleně.
Alek kráčel beze slova kus před Simonem, jako by předstíral, že je sám. Ve svém starém životě by Simon musel udýchaně popobíhat, aby mu stačil. Nyní však zjistil, že když chce Aleka dohnat, stačí mu jen trochu přidat do kroku. "To musí být otrava," řekl Simon nakonec, zatímco Alek jen mrzutě zíral před sebe. "Myslím to, že na tebe zbylo, abys mi dělal průvodce."
Alek pokrčil rameny. "Je mi osmnáct. Už jsem dospělý, takže musím převzít zodpovědnost. Jedině já smím vejít do Gardu a zase ho opustit, když probíhá zasedání Spolku, a kromě toho, konzul mě zná."
"A kdo je konzul?"
"Je to velmi vysoký hodnostář Spolku. Počítá hlasy Rady, vykládá pro potřeby Spolku Zákon a uděluje rady představitelům Spolku i inkvizitorovi. Když vedeš některý Institut a dostaneš se do potíží, se kterými si nedokážeš poradit, obrátíš se na konzula."
"Uděluje rady inkvizitorovi? Ale inkvizitorka je přece mrtvá…"
Alek si odfrkl. "To je jako bys řekl: 'Ale prezident je přece mrtvý.' Ano, inkvizitorka zemřela. Ale ve funkci ji nahradil inkvizitor Aldertree."
Simon se podíval z kopce na tmavou vodu v kanálech hluboko pod nimi. Město už nechali za sebou a nyní se ubírali po úzké silnici mezi temnými stromy. "Můžu ti říct, že můj národ neměl v minulosti s inkvizicí zrovna ty nejlepší zkušenosti." Alek se zatvářil nechápavě. "No nic. To byl jenom takovej dějepisnej vtip pro civily To by tě nezajímalo."
"Ty ale nejsi civil," připomněl mu Alek. "Proto na tebe byli Aline se Sebastiánem tolik zvědaví. Tedy ne že by to člověk na Sebastiánovi nějak zvlášť poznal. Pořád se chová, jako by už v životě viděl úplně všechno."
Simon promluvil zcela bez rozmýšlení. "On a Isabela… Ti dva spolu něco mají?"
To Aleka rozesmálo. "Isabela a Sebastián?! To těžko. Sebastián je hodný hoch a Isabela zásadně chodí jen se zcela nevhodnými mladíky, které by naši rodiče nikdy neschvalovali. S civily, pod-svěťany, nejrůznějšími podvodníky…"
"Díky," řekl Simon. "To mě těší, že mě řadíš na úroveň kriminálních živlů."
"Myslím, že tím chce jen upoutat pozornost," pokračoval Alek. "Navíc je to jediná dívka v rodině, takže pořád musí dokazovat, jak je drsná. Nebo si to aspoň myslí."
"Nebo se možná jenom snaží odvrátit pozornost od tebe," nadhodil Simon, téměř duchem nepřítomně. "Víš, protože tvoji rodiče nevědí, že jsi gay a tak dál."
Alek se zastavil uprostřed cesty, tak náhle, že do něj Simon málem vrazil. "Ne," řekl, "to nevědí, ale všichni ostatní zřejmě ano."
"Kromě Jace," připomněl mu Simon. "Ten to taky neví, že ne?"
Alek se zhluboka nadechl. Simon si pomyslel, že je dost bledý, ale možná to bylo jen tím měsíčním svitem, který všechno kolem zbavoval barvy. Alekovy oči se ve tmě zdály být úplně černé. "Vážně nechápu, co je ti do toho. Ledaže by ses mi snad pokoušel vyhrožovat…"
"Vyhrožovat ti?!" Simona to zaskočilo. "Já ti přece ne -"
"Tak proč?" zeptal se Alek a v jeho hlase se náhle výrazně ozvala zranitelnost, která Simona překvapila. "Proč o tom mluvíš?"
"Protože to většinou vypadá, že mě nesnášíš," odpověděl Simon. "Neberu si to zase tak osobně, i když jsem ti vlastně zachránil život. Vypadáš totiž, jako bys nesnášel celej svět. A kromě toho, stejně nemáme skoro nic společnýho. Ale když vidím, jak se díváš na Jace, a představím si, jak se já sám dívám na Clary, říkám si, že možná máme společnou aspoň tuhle jednu věc. A možná bys mě kvůli tomu mohl začít nesnášet o něco míň."
"Takže to neřekneš Jaceovi?" ujistil se Alek. "Chci říct…, tys přece Clary řekl, co k ní cítíš, a…"
"A nebyl to úplně nejlepší nápad," doplnil Simon. "Teď pořád jenom přemýšlím, jak se dá něco takovýho zase vrátit zpátky. Jestli ještě můžeme být přátelé, nebo jestli se to, co jsme mezi sebou měli, rozbilo na kousíčky. Ne kvůli ní, ale kvůli mně. Možná kdybych někoho potkal…"
"Někoho potkal…," zopakoval Alek. Znovu vyrazil velice rychlým krokem vpřed a upíral pohled na silnici před sebou.
Simon ho dohnal. "Však víš, jak to myslím. Například mám pocit, že Krasomilovi Pohromovi se vážně líbíš. A on vůbec není k zahození. Pořádá skvělý večírky. I když jsem se tam tenkrát proměnil v potkana."
"Díky za radu." Alekův hlas zněl suše. "Ale myslím si, že zase tak moc se mu nelíbím. Skoro se mnou nepromluvil, když přišel do Institutu otevřít ten portál."
"Možná bys mu měl zavolat," navrhl Simon a snažil se u toho příliš nepřemýšlet o tom, jak je podivné, že tu právě dává lovci démonů rady ohledně chození s čarodějem.
"Nejde to," řekl Alek. "V Idrisu nejsou telefony. Ale to je stejně jedno." Mluvil teď úsečným tónem. "Jsme tady. Tohle je Gard."
Před nimi se tyčila vysoká zeď, v níž byla zasazena obrovská dvoukřídlá brána. Zdobily ji spletité, ostře řezané vzory run. Přestože je Simon na rozdíl od Clary nedokázal přečíst, z jejich složitosti na něj sálalo cosi oslnivého. Vyzařoval z nich dojem síly. Bránu po obou stranách střežily kamenné sochy andělů s krásnými, divokými obličeji. Oba andělé drželi v ruce meč a každému z nich se u nohou svíjelo umírající stvoření s hrozivými špičatými zuby - něco mezi krysou, netopýrem a ještěrkou. Simon se zastavil a obě stvoření dlouze pozoroval. Usoudil, že mají představovat démony, stejně tak to ale mohli být upíři.
Alek otevřel bránu a pokynul Simonovi, aby jí prošel. Když se Simon ocitl uvnitř, zmateně zamžoural kolem sebe. Od chvíle, kdy se z něj stal upír, se jeho oči orientovaly ve tmě s jistotou laserového paprsku, avšak desítky loučí, jež lemovaly cestu ke dveřím do Gardu, svítily čarodějným světlem a jejich ostrá bledá záře zdánlivě zbavovala všechny předměty jemných detailů. Matně si uvědomoval, že ho Alek vede kupředu po úzké kamenné cestičce, která se leskla odraženým světlem, a pak se před ním objevila nějaká postava a zdviženou rukou mu zahradila cestu.
"Tak tohle je ten upír?" Hlas, který se ozval, byl tak hluboký, že připomínal vrčení. Simon zvedl pohled, přestože ho od čarodějného světla pálily oči - asi by mu i slzely, kdyby byl ještě schopen prolévat slzy. Čarodějné světlo, pomyslel si, světlo andělů, mě pálí. Ale to asi není žádná novinka.
Muž stojící před ním byl velmi vysoký a měl nažloutlou pokožku, která se mu napínala přes výrazné lícní kosti. Pod kupolí nakrátko ostříhaných černých vlasů se mu klenulo vysoké čelo a ještě pod ním čněl zahnutý orlí nos. Pohled, jímž shlížel dolů na Simona, připomínal výraz cestujícího v metru, který sleduje, jak po kolejích sem a tam pobíhá velká krysa, a tak trochu doufá, že ji přijíždějící vlak promění v mastný flek.
"Tohle je Simon," představil ho Alek trochu nejistě. "Simone, tohle je konzul Malachiáš Dieudonné. Je portál připraven, pane?"
"Ano," odpověděl Malachiáš. Měl drsný hlas a mluvil s lehkým přízvukem. "Všechno je již nachystáno. Pojď se mnou, podsvěťane." Pokynul Simonovi. "Čím dříve to celé bude za námi, tím lépe."
Simon vykročil směrem ke konzulovi, Alek mu však položil ruku na rameno a zadržel ho. "Ještě moment," řekl a obrátil se přitom ke konzulovi. "Opravdu ho pošlete přímo na Manhattan? A bude na něj na druhé straně někdo čekat?"
"Samozřejmě," ujistil ho Malachiáš. "Počká na něj čaroděj Krasomil Pohroma. Jelikož tomu upírovi nemoudře umožnil vstup do Idrisu, převzal zodpovědnost za jeho návrat."
"Kdyby Krasomil nenechal Simona projít portálem, Simon už by byl mrtvý," upozornil ho Alek trochu nabroušeně.
"Možná," připustil Malachiáš. "Tak to alespoň tvrdí tvoji rodiče a Spolek se jim rozhodl věřit. Navzdory mému doporučení, musím dodat. Podsvěťanům by se nemělo jen tak pro nic za nic dovolovat, aby vstoupili do Skleněného Města."
"To přece nebylo jen tak pro nic za nic." V Simonově hrudi se zvedla vlna hněvu. "Útočili na nás…"
Malachiášův pohled se přesunul na Simona. "Podsvěťane, smíš mluvit, jen když budeš tázán, jinak ne."
Alekova ruka na Simonově rameni se sevřela. V jeho tváři se objevil napůl váhavý a napůl podezřívavý výraz, jako by začínal pochybovat, zda bylo moudré sem Simona přivést.
"Ale to už trochu přeháníte, konzule!" Hlas, který se nyní rozlehl nádvořím, byl vysoký a mírně udýchaný. Simona trochu překvapilo, když zjistil, že patří muži - malému, kulatému človíčkovi, který k nim pospíchal po cestičce. Přes oděv lovců stínů měl přehozenu volnou šedou kápi a jeho holá hlava se v čarodějném světle leskla. "Není přece nutné našeho hosta děsit."
"Hosta?" Malachiáš se zatvářil rozhořčeně.
Mužíček se zastavil před Alekem a Simonem a vrhl na oba dva zářivý úsměv. "Jsme tak rádi, vážně nás to těší, že ses rozhodl s námi spolupracovat a vrátit se do New Yorku. Velice nám tím usnadňuješ situaci." Zamrkal na Simona, od něhož se mu na oplátku dostalo jen nechápavého pohledu. Měl pocit, že ještě nikdy nepotkal lovce stínů, který by byl rád, že ho vidí, a to ani v době, kdy byl ještě obyčejný člověk, natožpak teď, když se z něj stal upír. "A, málem bych zapomněl!" Človíček se vyčítavě plácl rukou do čela. "Ještě jsem se nepředstavil. Já jsem inkvizitor, nový inkvizitor. Inkvizitor Aldertree, jméno mé."
Inkvizitor Aldertree natáhl k Simonovi ruku a Simon ji zmateně stiskl. "Takže ty se jmenuješ Simon?"
"Ano," přitakal Simon a co nejrychleji ruku zase stáhl. Inkvi-zitorův stisk byl nepříjemně vlhký a lepkavý. "A za spolupráci mi vůbec neděkujte. Nechci nic jiného, než se vrátit domů."
"To je mi úplně jasné!" I když Aldertree mluvil žoviálním tónem, něco mu při těchto slovech přelétlo po tváři, nějaký výraz, který si Simon nedokázal nikam zařadit. V mžiku zase zmizel, protože se Aldertree usmál a ukázal na úzkou pěšinku, která se táhla podél Gardu. "Tudy, Simone, prosím."
Simon vykročil a Alek se chystal vydat za ním. Inkvizitor zvedl ruku. "Nic víc už od tebe nepotřebujeme, Alexandře. Děkujeme ti za pomoc."
"Ale Simon…," začal Alek.
"Simon bude v pořádku," ujistil ho inkvizitor. "Malachiáši, vyprovoďte prosím Alexandra. A dejte mu runový kámen s čarodějným světlem, aby trefil domů, jestli si s sebou žádný nepřinesl. Cesta umí být potmě zrádná."
S dalším dobrosrdečným úsměvem rychle odklidil Simona pryč. Alek za nimi zůstal nechápavě zírat.

Svět kolem Clary žhnul a rozpíjel se. Luke ji mezitím přenesl přes práh domu a teď s ní kráčel chodbou. Před ním spěchala Ama-tis s čarodějným světlem v ruce. Clary, jen napůl při smyslech, sledovala, jak se před ní chodba rozvíjí a protahuje do nekonečna jako v nějaké noční můře.
Svět se položil na stranu. Najednou ležela na něčem studeném a čísi ruce nad ní uhlazovaly pokrývku. Shora na ni shlížely modré oči. "Vypadá, že je jí moc špatně, Luciáne," promluvila Amatis hlasem, který byl pokřivený a zkreslený jako stará nahrávka. "Co se jí stalo?"
"Vypila asi tak půlku jezera Lyn." Zvuk Lukova hlasu zeslábl a Clary se na chvíli podařilo zaostřit zrak. Ležela na chladných kuchyňských dlaždicích a Luke něco hledal ve skříňce nad její hlavou. Ze stěn kuchyně se odlupovala žlutá barva a u jedné stěny stála staromódní litinová kamna. Za jejich otevřenými dvířky poskakovaly plameny, které Clary píchaly do očí. "Anýz, rulík, če-meřice…" Luke se odvrátil od skříňky s náručí plnou skleněných nádobek. "Mohla bys to všechno dohromady povařit, Amatis? Posunu ji blíž ke kamnům. Celá se třese."
Clary se pokusila promluvit a sdělit jim, že nepotřebuje zahřát, protože celá hoří, avšak z úst jí vyšly zvuky zcela nepodobné těm, jež měla v úmyslu vydat. Když ji Luke zvedl, slyšela se, jak sténá, a pak ucítila teplo, které jí rozehřívalo levý bok - vůbec si neuvědomila, že je ji taková zima. Zuby jí prudce drkotaly o sebe a na patře ucítila krev. Svět se kolem ní začal chvět jako hladina vody ve sklenici.
"Jezero snů?" Amatisin hlas přetékal nedůvěrou. Clary ji neviděla úplně jasně, měla však pocit, že Amatis stojí u kamen a v ruce drží dřevěnou lžíci s dlouhou rukojetí. "Co jste tam dělali? Jestlipak Jocelyn ví, kde…"
A pak svět úplně zmizel, nebo alespoň ten skutečný svět, kuchyně se žlutými stěnami a uklidňující oheň v kamnech.
Místo toho viděla hladinu jezera Lyn, od níž se odrážel oheň jako od střepu vyleštěného skla. Po tom skle kráčeli andělé - andělé s bílými křídy, která jim zakrvácená a polámaná visela ze zad, a každý z nich měl Jaceovu tvář. Kromě nich tam byli i další andělé, ti však měli křídla z černých stínů, rukama se dotýkali ohně a smáli se…
"Pořád volá svého bratra." Amatisin hlas zněl dutě, jako by k ní pronikal odněkud z velké výšky. "Je s Lightwoodovými, ne? Bydlí u Penhallowových na Knížecí ulici. Mohla bych…"
"Ne," zarazil ji Luke ostře. "Ne. Bude lepší, když se Jace o tomhle nedozví."
Já jsem volala Jace? Ale proč bych to dělala? přemýšlela Clary, ta myšlenka však neměla dlouhého trvání. Temnota se vrátila a Clary se znovu zmocnily vidiny. Tentokrát se v nich objevili Alek a Isabela. Oba vypadali, jako by měli za sebou těžkou bitvu, a na jejich obličejích se mísila špína se slzami. Pak zmizeli a Clary se zdálo o muži bez tváře, který měl na zádech černá křídla jako netopýr. Když se usmál, tekla mu z úst krev. Clary se modlila, aby už ty vidiny ustoupily, a pevně zavřela oči.
Trvalo dlouho, než se znovu vynořila na hladinu vědomí a začala vnímat hlasy nad sebou. "Vypij to," říkal jí Luke. "Clary, musíš to vypít." Pak na zádech ucítila ruce a do úst jí z namočeného kusu látky stékala nějaká tekutina. Měla hořkou, odpornou pachuť, takže se jí Clary dusila a dávila, ruce jí však nepřestávaly podpírat záda. Polkla, bez ohledu na bolest v napuchlém hrdle. "Tak," řekl Luke. "Výborně, to už by mělo být lepší."
Clary pomalu otevřela oči. Vedle ní klečeli Luke s Amatis a jejich modré oči, navzájem podobné téměř jako vejce vejci, byly plné obav. Když se podívala za ně, neviděla nic. Žádné anděly nebo ďábly s netopýřími křídly, jen žluté stěny a bledě růžovou čajovou konvici, která vratce spočívala na okenním parapetu.
"Já umřu?" zašeptala.
Luke se znaveně usmál. "Ne. Ještě chvíli to potrvá, než budeš zase ve formě, ale přežiješ to."
"Dobře." Byla příliš vyčerpaná, než aby mohla něco cítit, třeba i jen úlevu. Zdálo se jí, že jí někdo z těla vytáhl všechny kosti a nechal jí jen ochablou schránku z kůže. Přes řasy se omámeně podívala nahoru a pak téměř bez přemýšlení řekla: "Máš stejný oči."
Luke zamrkal. "Stejné jako co?"
"Jako ona," dodala Clary a přesunula svůj ospalý pohled na Amatis, která se tvářila rozpačitě. "Jsou stejně modrý."
Přes Lukův obličej přeběhl téměř neznatelný úsměv. "To vlastně není nic tak zvláštního," řekl. "Předtím jsem neměl čas vás představit, jak by se slušelo. Clary, tohle je Amatis Herondaleová. Moje sestra."

Ve chvíli, kdy se Alek s konzulem ocitli z doslechu, inkvizitor zmlknul. Simon šel za ním po úzké stezce ozářené čarodějným světlem a snažil se do zdrojů té záře nedívat. Věděl, že se nad ním tyčí zdi Gardu jako bok lodi nad hladinou oceánu. Z oken Gardu vycházelo světlo a vytvářelo na nebi stříbřité skvrny. Některá okna byla i dost nízko, na úrovni země. Pár z nich bylo zamřížovaných a za nimi nebylo vidět nic než tmu. Nakonec dorazili k dřevěným dveřím zasazeným v klenutém oblouku na boku budovy. Aldertree odemknul zámek a Simonovi stáhl žaludek. Od té doby, co byl upírem, si uvědomoval, že se kolem lidí vznáší pach, který se mění podle jejich nálady. Inkvizitor vydával hořký, silný pach jako káva, avšak mnohem nepříjemnější. Simon ucítil bolestivé píchnutí v čelisti, které znamenalo, že se mu chystají vysunout špičáky, a když procházel dveřmi, snažil se od inkvizitora držet co nejdále.
Za dveřmi začínala dlouhá bílá chodba, jako tunel vyhloubený do světlého kamene. Inkvizitor se vydal rychlým krokem vpřed a jeho čarodějné světlo se odráželo od stěn. Na člověka s tak krátkýma nohama se pohyboval překvapivě rychle. Při chůzi otáčel hlavou ze strany na stranu a krčil nos, jako by se snažil zachytit nějaký pach. Simon si musel pospíšit, aby s ním držel tok. Minuli řadu obrovských dvoukřídlých dveří, rozevřených dokořán. V místnosti za nimi spatřil Simon amfiteátr s mnoha řadami křesel nad sebou, z nichž všechna byla obsazena lovci stínů v černých oděvech. Od zdí se odrážely hlasy, mnohé z nich hlučné a rozhněvané. Když Simon procházel chodbou kolem, zachytil pár útržků rozhovorů, jejichž slova splývala, jak se mluvčí vzájemně překřikovali.
"Ale nemáme žádný důkaz toho, co vlastně Valentýn chce. Svoje plány přece nikomu nesdělil…"
"Na tom, co chce, přece vůbec nezáleží! Je to zrádce a lhář. Opravdu si myslíte, že pokud mu budeme dělat ústupky, přinese nám to nějaký prospěch?"
"Víte, že hlídka našla na okraji Brocéliandu mrtvé tělo vlkodlačího dítěte? Úplně zbavené krve. Vypadá to, že Valentýn provedl rituál někde tady, v Idrisu."
"Má v rukou dva Nástroje smrti, takže vládne větší mocí, než na jakou má kdokoli z řad nefilim právo. Možná nebudeme mít na vybranou…"
"Na té lodi v New Yorku umřel můj bratranec! Nepřichází v úvahu, aby Valentýnovi prošlo všechno to, co už napáchal! Musíme naplánovat odvetu!"
Simon zaváhal, vzbudila se v něm totiž zvědavost a chtěl slyšet víc, inkvizitor však vedle něj bzučel jako tlustá, podrážděná včela. "Tak pojď, honem," naléhal na něj a mával před sebou svým čarodějným světlem. "Už nemáme času nazbyt. Měl bych se vrátit na zasedání, než skončí."
Simon neochotně dovolil, aby ho inkvizitor postrkoval dál chodbou, a v uších mu stále znělo slovo "odveta". Zmínka o té noci na lodi v něm vyvolala nepříjemný pocit chladu. Když došli ke dveřím ozdobeným jedinou strohou černou runou, vytáhl inkvizitor klíč, odemknul a uvedl Simona dovnitř rozmáchlým, pohostinným gestem.
Místnost za dveřmi byla skrovně zařízená. Zdobila ji jen jedna tapisérie s obrazem anděla, který stoupal z nějakého jezera, v jedné ruce držel meč a v druhé pohár. Simona na chvíli rozptýlila vzpomínka na to, že Pohár i Meč vlastně viděl na vlastní oči. Teprve když uslyšel cvaknutí západky v zámku, uvědomil si, že za sebou inkvizitor zamknul dveře a oba je uvěznil uvnitř.
Simon se rozhlédl kolem sebe. V místnosti nebyl žádný nábytek kromě lavice a nízkého stolu vedle ní. Na stole ležel ozdobný stříbrný zvonek. "A portál… je někde tady?" zeptal se nejistě.
"Simone, Simone…" Aldertree si zamnul ruce, jako by se těšil na narozeninovou oslavu nebo podobnou veselou událost. "Vážně tolik spěcháš, abys už byl odsud pryč? Doufal jsem, že se tě nejdřív zeptám na pár otázek…"
"No dobře." Simon stísněně pokrčil rameny. "Tak se mě klidně zeptejte, na co chcete."
"Jaký vstřícný postoj! No to je úžasné!" zářil Aldertree. "Takže, jak dlouho už jsi upír?"
"Asi dva týdny."
"A jak k tomu došlo? Byl jsi napaden na ulici nebo třeba v noci v posteli? Víš, kdo způsobil tvoji přeměnu?"
"No, ani ne."
"Ale ale, chlapče!" vykřikl Aldertree. "Jak můžeš nevědět něco takového?" Pohled, který na Simona upřel, byl upřímně zvědavý. Vypadá tak neškodně, pomyslel si Simon. Jako něčí dědeček nebo legrační postarší strýček. Ten hořký pach se mu nejspíš musel jenom zdát.
"Ono to nebylo tak jednoduché," řekl Simon a dal se do vysvětlování svých dvou výprav do hotelu Dumort, jednou v podobě potkana a podruhé v zajetí tak silného nutkání, že měl pocit, jako by ho svíraly obrovské kleště a vedly ho přesně tam, kde ho chtěly mít. "A ve chvíli, kdy jsem vkročil do hotelu," dokončil vyprávění, "se na mě vrhli. Vůbec netuším, kdo z nich ze mě udělal upíra, nebo jestli to náhodou nebyli všichni najednou."
Inspektor zamlaskal. "Jemináčku, to je mi ale nadělení. To vůbec není dobré. Opravdu ošemetná situace."
"To jsem si taky říkal," souhlasil s ním Simon.
"Spolku se to nebude líbit."
"Cože?" Simona to zmátlo. "Copak Spolek zajímá, jak se ze mě stal upír?"
"No, kdyby tě napadli, byla by to jedna věc," řekl Aldertree omluvně. "Ale ty jsi tam přišel dobrovolně a - řekněme si to na rovinu - těm upírům se přímo naservíroval, chápeš? Skoro to vypadá, jako by ses upírem stát chtěl."
"Nechtěl jsem se stát upírem! Kvůli tomu jsem přece do toho hotelu nešel!"
"Ale jistě, jistě." Aldertree mluvil konejšivým tónem. "Přejdeme raději k jinému tématu, ano?" Nečekal na odpověď a hned pokračoval. "Jak je možné, že tě upíři nechali přežít, abys mohl znovu povstat, chlapče? Když vezmeme v úvahu, že jsi vnikl na jejich území, za běžných okolností by tě vysáli k smrti a pak spálili tvé tělo, aby nemohlo povstat."
Simon otevřel ústa a chystal se odpovědět, říci inkvizitorovi, jak ho Rafael vzal do Institutu a jak ho pak Clary s Jacem a Isabelou odnesli na hřbitov a sledovali, jak se hrabe ze svého vlastního hrobu. Pak ale zaváhal. O fungování Zákona měl jen velmi nejasnou představu, z nějakého důvodu však pochyboval o tom, že mezi standardní postupy lovců stínů patří hlídání upíra vstávajícího z mrtvých nebo zajištění přísunu krve pro jeho první upíří večeři. "To já nevím," řekl. "Vůbec netuším, proč mě proměnili v upíra, místo aby mě zabili."
"Ale některý z nich ti musel dát napít své krve, v opačném případě bys nebyl… no, to, co jsi teď. Chceš mi říct, že nevíš, kdo je tvůj upíří otec?"
Můj upíří otec? Simon o tom nikdy takhle nepřemýšlel - Rafaelova krev se mu do úst dostala v podstatě náhodou. A bylo těžké o tom upířím chlapci přemýšlet jako o něčím otci. Rafael vypadal mladší než Simon. "Bohužel ne."
"Jemináčku." Inkvizitor si povzdechl. "To je mi ale nepříjemné."
"Co je nepříjemné?"
"No přece to, že mi lžeš, chlapče." Aldertree zavrtěl hlavou. "A já jsem tolik doufal, že se mnou budeš spolupracovat. Tohle je hrozné, prostě hrozné. Vůbec neuvažuješ o tom, že bys mi řekl pravdu? Jen tak, z dobrého srdce?"
"Ale já vám přece říkám pravdu!"
Inkvizitor zvadl jako nezalévaná květina. "To je ale smůla. Znovu si povzdechl. "Taková smůla." Pak přešel místnost a ostré zaklepal na dveře. Nepřestával přitom vrtět hlavou.
"Co se děje?" Simonův hlas prozrazoval neklid a zmatek. "A co ten portál?"
"Portál?" Aldertree se zachichotal. "Přece jsi doopravdy nevěřil tomu, že tě nechám jít, že ne?"
Než mohl Simon jakkoli odpovědět, dveře se rozletěly a do místnosti vběhlo několik lovců stínů v tmavé zbroji, kteří se ho chopili. Snažil se bránit, když se mu kolem paží začaly svírat silné ruce. Přehodili mu přes hlavu kápi, takže nic neviděl. Slepě kopal kolem sebe. Jeho noha něco zasáhla a Simon uslyšel, jak někdo zaklel.
Nějaká ruka jím neurvale trhla dozadu a u ucha se mu ozvalo horké zavrčení. "Zkus to ještě jednou, upíre, a já ti do krku naliju svěcenou vodu a budu se dívat, jak se dávíš vlastní krví."
"To stačí!" Nad hluk v místnosti se jako balónek vznesl inkvi-zitorův tenký, znepokojený hlásek. "Už žádné vyhrožování! Jen chci, aby náš host dostal lekci." Musel se pohnout z místa, protože Simon přes kápi znovu ucítil ten podivný hořký zápach. "Simone, Simone," řekl Aldertree. "Tak rád jsem tě poznal. Doufám, že na tebe bude mít noc v cele v Gardu požadovaný účinek a že ráno budeš o něco ochotnější spolupracovat. Pořád věřím, že nás dva čeká jasná budoucnost, až se dostaneme přes tohle drobné zaškobrtnutí." Jeho ruka se položila na Simonovo rameno. "Odveďte ho dolů, nefilim."
Simon hlasitě zařval, kápě však jeho křik ztlumila. Lovci stínů ho vyvlekli z pokoje a postrkovali ho něčím, co připomínalo nekonečný labyrint chodeb, které neustále zatáčely a kroutily se. Pak došli ke schodišti, po kterém ho hrubou silou táhli dolů, bez ohledu na to, že mu podkluzovaly nohy. Nedokázal vůbec určit, kde právě jsou, poznal jen to, že se kolem nich vznáší svíravý temný pach podobný pachu mokrého kamene a že je vzduch s přibývající hloubkou stále vlhčí a chladnější.
Konečně se zastavili. Ozvalo se zaskřípění, jako když železo přejede přes kámen, a Simona prudce postrčili dopředu, takže přistál na všech čtyřech na tvrdé zemi. Pak bylo slyšet hlasité, kovové zařinčení, pravděpodobně způsobené zabouchnutím dveří, a poté zvuk vzdalujících se kroků. Ozvěna vysokých bot dopadajících na kamennou podlahu postupně slábla, zatímco se Simon neobratně škrábal na nohy. Stáhl si z hlavy kápi a hodil ji na podlahu. Horké, uzavřené dusno kolem jeho obličeje zmizelo a on v sobě potlačil nutkání zalapat po dechu - po dechu, který nepotřeboval. Věděl, že je to pouhý reflex, hrudník ho však bolel, jako by se mu vzduchu opravdu nedostávalo.
Byl v prázdné čtvercové místnosti s kamennými stěnami a jedním zamřížovaným oknem umístěným nad malou, tvrdě vyhlížející postelí. Za nízkými dveřmi Simon viděl miniaturní koupelnu s umyvadlem a záchodem. Západní stěna místnosti byla také tvořena mřížemi - tlustými, nejspíš železnými tyčemi, které sahaly od podlahy až ke stropu a byly zapuštěny hluboko do země. V nich byly zasazeny mřížové dveře, opatřené mosazným otočným knoflíkem, do něhož byla vyryta spletitá černá runa. Při bližším pohledu zjistil, že runami jsou pokryté všechny mříže a že se jejich pavouci linie ovíjejí i kolem mříží v okně.
Přestože Simon věděl, že dveře cely budou zavřené, nemohl si pomoci. Odhodlaně přešel k mřížím a vzal za otočný knoflík. Rukou mu projela spalující bolest. Vykřikl, ucukl rukou zpět a zůstal nechápavě civět. Z popálené dlaně mu stoupaly úzké proužky kouře a zuhelnatělá spálenina tvořila na jeho kůži složitý vzor. Vypadal trochu jako Davidova hvězda uvnitř kruhu a v každém prázdném prostoru mezi čárami byla pečlivě vyvedená runa.
Ta bolest mu v dlani bíle žhnula. Simon sevřel poraněnou ruku v pěst a na rty se mu vydralo zasténání. "Co je zase tohle?" zašeptal v přesvědčení, že ho nikdo neslyší.
"To je Šalomounova pečeť," řekl nějaký hlas. "Prý obsahuje jedno z pravých jmen Boha. Odpuzuje démony a také takové, jako jsi ty, pochází totiž z tvého náboženství."
Simon se prudce narovnal a téměř zapomněl na bolest v dlani. "Kdo je tam? Kdo to řekl?"
Na chvíli se rozhostilo ticho. "Jsem ve vedlejší cele, světlomilče," řekl hlas. Byl to hlas dospělého muže, trochu ochraptělý. "Stráže se tady půl dne nebavily o ničem jiném, než jak tě udržet pod zámkem. Takže být tebou, radši bych se to nepokoušel otevřít. Setři si síly, dokud nezjistíš, co po tobě Spolek chce."
"Nemůžou mě tady držet," protestoval Simon. "Já do tohohle světa nepatřím. Moji rodiče si všimnou, že jsem zmizel… A učitelé…"
"O to už se postarali. Existují poměrně jednoduchá kouzla, která by dokázal použít i začínající čaroděj, a ta tvým rodičům poskytnou zdání, že pro tvoji nepřítomnost existuje naprosto přijatelný důvod. Například školní výlet. Nebo návštěva příbuzných. Na tom není nic těžkého." V jeho hlase nebylo ani stopy po výhrůžkách nebo žalu. Byl naprosto věcný. "Opravdu si myslíš, že ještě nikdy předtím nenechali zmizet žádného podsvěťana?"
"Kdo jste?" Simona zradil hlas. "Vy jste taky podsvěťan? Sem nás zavírají?"
Tentokrát nedostal žádnou odpověď. Simon znovu položil otázku, jeho soused se však zjevně rozhodl, že už řekl vše, co měl v úmyslu říci. Na Simonovy výkřiky už odpovídalo jen ticho.
Bolest v jeho ruce zeslábla. Když Simon sklopil pohled, zjistil, že jeho kůže už není spálená, na dlani mu však zůstala obtištěna pečeť, jako by byla nakreslená tuší. Znovu se zadíval na mříže cely. Až nyní si uvědomil, že některé z run vůbec runami nejsou - byly prokládané Davidovými hvězdami a řádky z Tóry v hebrejštině. Rytiny vypadaly zcela nově.
Stráže se tady půl dne nebavily o ničem jiném, než jak tě udržet pod zámkem, řekl mu ten hlas.
Komické na tom bylo, že nešlo jen o to, že byl upír, ale zčásti také o jeho židovské vyznání. Strávili půl dne rytím Šalomounovy pečeti do otočného knoflíku jen proto, aby Simona spálil, až se ho dotkne. Tak dlouho jim trvalo, než se jim podařilo obrátit symboly náležící k jeho víře proti němu.
Toto uvědomění z nějakého důvodu zničilo poslední zbytky Simonova sebeovládání. Zhroutil se na postel a položil si hlavu do dlaní.

V Knížecí ulici už byla tma, když se Alek vrátil z Gardu. Okna domů se skrývala za okenicemi a roletami, jen pár pouličních lamp s čarodějným světlem vrhalo na dlažební kostky kaluže bílé záře. Dům Penhallowových byl z celého bloku nejlépe vidět, v jeho oknech totiž hořely svíčky a přední dveře byly trochu pootevřené, takže na chodník vypouštěly tenký klín žlutého světla.
Na nízké kamenné zídce, která vymezovala předzahrádku Penhallowových, seděl Jace a jeho vlasy se ve světle nejbližší pouliční lampy jasně leskly. Když se k němu Alek přiblížil, zvedl hlavu a trochu se otřásl. Alek si všiml, že má Jace na sobě jen lehkou bundu, i když se po západu slunce značně ochladilo. V mrazivém vzduchu se jako lehký parfém vznášela vůně pozdních růží.
Alek se posadil na zídku vedle Jace. "Tys na mě tady venku celou dobu čekal?"
"Kdo tvrdí, že na tebe čekám?"
"Proběhlo to hladce, jestli ti jde o tohle. Nechal jsem Simona u inkvizitora."
"Tys ho tam nechal?! Nezůstal jsi tam, aby ses ujistil, že všechno proběhne tak, jak má?"
"Šlo to hladce," zopakoval Alek. "Inkvizitor říkal, že ho osobně zavede dovnitř a pošle ho zpátky…"
"Inkvizitor říkal, inkvizitor říkal," skočil mu do řeči Jace. "Předchozí inkvizitorka naprosto jasně překročila své pravomoci! Kdyby nezemřela, Spolek by ji sesadil z funkce, možná by na ni i uvalil kletbu. Jak si můžeš být jistý, že tenhle inkvizitor taky není naprostý cvok?"
"Vypadal normálně," bránil se Alek. "Dokonce byl milý. Choval se k Simonovi zdvořile. Podívej, Jaci, takhle prostě Spolek funguje. Nemůžeme mít pod kontrolou všechno, co se děje. Musíš Spolku věřit, protože jinak by všude zavládl chaos."
"Jenže v poslední době se Spolku dost věcí nepovedlo, to musíš uznat."
"Možná," připustil Alek. "Ale když si začneš myslet, že jsi chytřejší než Spolek a Zákon, o co lepší pak budeš než jakýkoli inkvizitor? Nebo třeba Valentýn?"
Jace sebou trhnul. Vypadal, jako by ho Alek uhodil, nebo možná ještě hůř.
Alekovi se sevřelo srdce. "Promiň." Natáhl k němu ruku. "Já jsem to tak nemyslel…"
Zahradu náhle rozřízl paprsek jasného žlutého světla. Alek zvedl hlavu a zjistil, že v otevřených vchodových dveřích stojí Isabela a kolem její postavy se z domu vylévá světlo. Byla z ní vidět jen silueta, avšak podle toho, jak měla založené ruce v bok, poznal, že má mrzutou náladu. "Co tady vy dva děláte?" zavolala na ně. "Všichni se ptají, kde můžete být."
Alek se obrátil zpátky ke svému příteli. "Jaci…"
Avšak Jace, který už mezitím vstal, Alekovu nataženou ruku ignoroval. Řekl jen: "Doufám, že se ve Spolku nepleteš."
Alek se díval, jak Jace vchází do domu. V hlavě se mu bez vlastního přičinění znovu ozval Simonův hlas. Teď pořád jenom přemýšlím, jak se dá něco takovýho zase vrátit zpátky. Jestli ještě můžeme být přátelé, nebo jestli se to, co jsme mezi sebou měli, rozbilo na kousíčky. Ne kvůli ní, ale kvůli mně.
Přední dveře se zavřely a Alek zůstal sedět sám na špatně osvětlené zahrádce. Na chvíli zavřel oči. Za víčky se mu vznášel obraz jedné tváře. Ta tvář pro změnu nepatřila Jaceovi. Svítily v ní zelené oči s panenkami ve tvaru štěrbin. Kočičí oči.

Když Alek otevřel oči, sáhl do své brašny a vytáhl z ní pero a kousek papíru vytržený z kroužkového bloku, který mu sloužil jako deník. Napsal na papír několik slov a pak dolů stélou nakreslil runu značící oheň. Papír vzplanul rychleji, než Alek čekal. Pustil vzkaz a hořící papír chvíli poletoval ve vzduchu jako světluška. Brzy z něj zůstal jen jemný popel, bílý prášek, který vítr roznesl po růžových keřích.

3. Kapitola - Amatis

12. července 2013 v 11:10 | Cassandra Clare |  City of Glass (The Mortal Instruments 3)
3
AMATIS


Pozdě odpoledne už měli Luke s Clary jezero daleko za sebou a kráčeli přes koberec vysoké trávy, táhnoucí se až k obzoru. Mírné stoupání občas vyvrcholilo vysokým kopcem s korunou černých skal. Clary už byla unavená z neustálého trmácení do kopce a z kopce a boty jí po vlhké trávě klouzaly, jako by šla po navoskovaném mramoru. Když nechali louky za sebou a vyšli na úzkou prašnou cestu, měla ruce poseté zelenými skvrnami a na několika místech jí z nich tekla krev.
Luke si to odhodlanými kroky rázoval před ní. Občas ji neveselým hlasem upozorňoval na zajímavá místa jako turistický průvodce v depresi. "Právě jsme přešli Brocéliandskou pláň," prohlásil, když vylezli na nízký pahorek a spatřili, jak se k západu, kde už slunce viselo nízko nad obzorem, táhne hustá změť tmavých stromů. "Tady začíná Brocéliandský hvozd. Dřív lesy pokrývaly většinu nížiny v téhle zemi. Spousta z nich se však vykácela, aby místo nich mohlo vyrůst město - a aby se obyvatelé zbavili vlčích smeček a upířích doupat, která se tu zhusta vyskytovala. Brocéliandský hvozd vždy sloužil podsvěťanům jako útočiště."
Mlčky se plahočili dál. Silnice se několik kilometrů vinula lesem a pak přišla ostrá zatáčka. Zdálo se, že stromy ustupují, a nad nimi se objevil strmý hřeben. Když obešli vysoký kopec, Clary zamrkala - jestli ji neklamal zrak, dole pod nimi byly domy. Bílé řady malých domků, úhledně uspořádaných jako v trpasličí vesnici. "Jsme tady!" vykřikla, vyrazila dopředu a zastavila se, teprve když si uvědomila, že už nemá vedle sebe Luka.
Otočila se a uviděla ho, jak stojí uprostřed prašné cesty a vrtí hlavou. "Ne," řekl a popošel směrem k ní. "Tohle není město."
"Tak je to nějaká vesnice? Říkal jsi, že tady kolem vesnice nejsou…"
"Je to hřbitov. Alicantská kostnice. To sis myslela, že Kostěné Město je jediné místo odpočinku, které máme?" Mluvil smutným hlasem. "Tohle je nekropole, sem pohřbíváme ty, kdo zemřou v Idrisu. Však to uvidíš. Na cestě do Alicante tudy stejně musíme projít."
Clary nevkročila na hřbitov od té noci, kdy zemřel Simon, a z té vzpomínky ji zamrazilo až do morku kostí. Procházela úzkými uličkami, které se vinuly mezi mauzolei jako bílé stuhy. O tohle místo někdo pečoval. Mramor zářil, jako by byl čerstvě vyleštěn, a tráva byla pečlivě posekaná. Na některých hrobech ležely kytice bílých květů. Nejdřív si myslela, že jsou to lilie, měly však kořeněnou, neznámou vůni, takže Clary napadlo, že tyto květiny nejspíš rostou pouze v Idrisu. Každá hrobka vypadala jako domek, některé z nich měly dokonce tepané nebo drátěné brány, a nad všemi dveřmi byla vytesána jména rodin lovců stínů. CARTWRIGHTOVI. MERRYWEATHEROVI. HIGHTOWEROVI. BLACKWELLOVI. MIDWINTEROVI. U jedné hrobky se zastavila: HERONDALEOVI.
Otočila se a podívala se na Luka. "Tak se jmenovala inkvizitorka."
"Tohle je její rodinná hrobka. Podívej se." Na něco ukázal. Vedle dveří byla do šedého mramoru vytesána bílá písmena. Skládala se ve jména. MARCUS HERONDALE. STEPHEN HERONDALE. Oba zemřeli ve stejném roce. I přes nenávist, kterou Clary k inkvizitorce chovala, cítila, jak se v ní pohnul soucit, jemuž se nedokázala ubránit. Když člověk v jedné chvíli ztratí manžela i syna… Pod Stephenovým jménem stála ještě tři slova v latině: AVE ATQUE VALE.
"Co to znamená?" zeptala se a obrátila se k Lukovi.
"Znamená to 'Buď zdráv a sbohem'. Je to z jedné Catullovy básně. Kdysi dávno začali lovci stínů tuhle větu říkat na pohřbech nebo když někdo zemře v boji. A teď už pojď, Clary, nad těmihle věcmi je lepší se moc nepozastavovat." Luke ji vzal za rameno a jemně ji odvedl od hrobu.
Clary si pomyslela, že má možná pravdu. Možná teď opravdu bude lepší příliš nepřemýšlet o smrti a umírání. Když kráčeli ven z nekropole, snažila se hrobům vyhýbat očima. Už byli téměř u železné brány na druhém konci, když vtom zahlédla menší mauzoleum, které se jako muchomůrka krčilo ve stínu hustě olistěného dubu. Jméno nade dveřmi ji uhodilo do očí, jako by bylo napsáno zářícími písmeny.
FAIRCHILDOVI.
"Clary…" Luke k ní natáhl ruku, ona už však byla pryč. S povzdechem ji následoval do stínu stromu, kde stála jako opařená a četla si jména svých prarodičů a praprarodičů, o nichž ani nevěděla, že je má. ALOISIUS FAIRCHILD. ADELE FAIRCHILDOVÁ, ROZ. NIGHTSHADEOVÁ. GRANVILLE FAIRCHILD. A pod všemi těmi jmény stálo: JOCELYN MORGENSTERNOVÁ, ROZ. FAIRCHILDOVÁ.
Clary polila vlna chladu. Když zde spatřila matčino jméno, bylo to, jako by se náhle zhmotnily noční můry, které se jí občas zdály. Bývala v nich na matčině pohřbu a nikdo jí nechtěl říci, co se stalo nebo jak její matka zemřela.
"Ale ona není mrtvá," řekla a podívala se na Luka. "Ona není -"
"To ale členové Spolku nevěděli," připomněl jí jemně.
Clary zalapala po dechu. Už neslyšela Lukův hlas ani neviděla, že stojí přímo před ní. Před očima jí vyrostla nerovná stráň, v níž z půdy čněly náhrobní kameny jako ulámané kosti. Přímo před ní se objevil černý náhrobek, do kterého byl neuměle vytesán nápis: CLARISSA MORGENSTERNOVÁ, 1991-2007. Pod nápisem byla jakoby dětskou rukou vyvedena kresba lebky s prázdnými očními důlky. Clary vykřikla a zavrávorala dozadu.
Luke ji chytil za ramena. "Clary, co je? Děje se něco?"
Ukázala před sebe. "Tam, podívej se…"
Náhrobek už tam ale nebyl. Před ní se rozprostíral hladký zelený trávník a bílá mauzolea spořádaně a klidně stála v rovných řadách.
Zvedla k němu hlavu. "Viděla jsem svůj vlastní náhrobní kámen," řekla. "Stálo na něm, že umřu… teď… tenhle rok." Otřásla se.
Luke se tvářil pochmurně. "To ta jezerní voda," sdělil jí. "Začínáš mít halucinace. Tak pojď, už nám nezbývá moc času."

Jace dovedl Simona nahoru do krátké chodby lemované mnoha dveřmi. Zastavil se, nataženou paží otevřel jedny dveře a zamračil se Simonovi přímo do obličeje. "Sem," přikázal a postrčil Simona do dveří. Simon se rozhlédl po místnosti, která vypadala jako knihovna. Byly tam police s knihami, dlouhé pohovky a křesla. "Potřebujeme trochu soukromí…"
Zarazil se, když se z jednoho křesla nervózně zvedla jakási postava. Byl to malý, hnědovlasý chlapec v brýlích. Měl drobný, vážný obličej a v jedné ruce svíral knihu. Simon byl natolik obeznámen s Claryinými čtenářskými návyky, že v knížce i na dálku poznal svazek mangy.
Jace se zachmuřil. "Promiň, Maxi. Potřebujeme tuhle místnost. Dospělácké řeči."
"Ale Izzy s Alekem už mě vyhodili z obýváku, aby tam mohli vést dospělácké řeči," postěžoval si Max. "Tak kam mám jít?"
Jace pokrčil rameny. "Do svého pokoje?" Ukázal palcem ke dveřím. "Je čas udělat něco pro svoji vlast, prcku. Padej."
Max kolem nich s ukřivděným výrazem prošel a knihu si přitom tiskl k hrudi. Simon pocítil záchvěv soucitu - nebylo nic příjemného být v tom věku, kdy je člověk dost starý na to, aby chtěl vědět, co se děje, ale zároveň ještě moc mladý, takže ho odevšad vyhánějí. Když ho chlapec míjel, vrhl na něj bázlivý, podezíravý pohled. To je ten upír, říkaly jeho oči.
"Tak pojď." Jace postrčil Simona do místnosti, zavřel za nimi a zamknul. Když se zavřely dveře, bylo v místnosti tak málo světla, že i Simonovi připadala dost tmavá. Páchlo to tam prachem. Jace přešel na druhou stranu knihovny a roztáhl závěsy, za nimiž se objevilo vysoké okno s jedinou velkou tabulí skla a za ním výhled na kanál před domem. Jen pár metrů pod nimi, pod kamenným zábradlím s vytesaným vzorem run a hvězd, šplouchala o zeď domu voda.
Jace se zachmuřeně obrátil k Simonovi. "Co máš k čertu za problém, upíre?"
"Co já mám za problém? Rád bych ti připomněl, že to tys mě sem skoro násilím odtáhl."
"Protože ses jim chystal říct, že se Clary nikdy nerozhodla do Idrisu nejet. Dokážeš si představit, co by se pak stalo? Spojili by se s nÍ a zařídili by jí cestu sem. A už jsem ti přece vysvětloval, proč k tomu nesmí dojít."
Simon zavrtěl hlavou. "Já tě nechápu," řekl. "Někdy se chováš, jako by ti nezáleželo na ničem jiným než na Clary, a jindy zase…"
Jace na něj civěl. Vzduch byl plný vířících zrnek prachu, která mezi oběma chlapci vytvářela třpytící se clonu. "Jindy zase co?"
"Flirtoval jsi s Aline," připomněl mu Simon. "A vůbec mi nepřišlo, že by ti v tu chvíli nějak záleželo na Clary."
"To ale vůbec není tvoje starost," ohradil se Jace. "A navíc, Clary je moje sestra. To přece víš."
"Jasně, taky jsem byl na Zakletým dvoře," odpověděl Simon. "Pamatuju si, co řekla královna vil. Jediný polibek, který tuto dívku dokáže osvobodit, je ten, po kterém sama nejvíc touží.'"
"Je mi jasné, proč si to pamatuješ. Vrylo se ti to do paměti, co, upíre?"
Simon vydal hrdelní zvuk, o němž ani netušil, že ho je vůbec schopen. "Ale ne, to snad nemyslíš vážně. Do tohohle já se nehodlám pouštět. Nebudu se s tebou hádat o Clary. Je to směšný."
"Tak proč ses o tom vůbec zmiňoval?"
"Protože," začal Simon, "jestli chceš, abych lhal, a to nejenom Clary, ale i všem tvejm kamarádům, jestli chceš, abych předstíral, že se Clary sama rozhodla sem nepřijet, a jestli chceš, abych se tvářil, že nevím nic o jejích schopnostech a o tom, co dokáže, pak pro mě musíš na oplátku něco udělat."
"Tak dobře," souhlasil Jace. "A co to má být?"
Simon chvíli nic neříkal a díval se někam za Jace, na řadu kamenných domů na břehu lesknoucího se kanálu. Za jejich střechami s cimbuřími se tyčily zářící vrcholky démoních věží. "Chci, abys udělal všechno, co bude v tvých silách, abys Clary přesvědčil, že k ní nic necítíš. A přestaň mi říkat, že jsi její bratr, já to přece moc dobře vím. Přestaň ji pořád udržovat v naději, když přitom víš, že ať je mezi vámi cokoli, nemá to žádnou budoucnost. A neříkám to proto, že bych ji chtěl pro sebe. Říkám to proto, že jsem její kamarád a nechci, aby jí někdo ubližoval."
Jace sklopil pohled ke svým rukám a dlouho neodpovídal. Byly to štíhlé ruce s prsty a klouby nesoucími stopy starých mozolů. Jejich hřbety byly pokryty krajkou tenkých bílých jizviček po znameních. Byly to ruce vojáka, ne dospívajícího chlapce. "Už jsem to udělal," oznámil Simonovi nakonec. "Řekl jsem jí, že už chci být jen její bratr."
"Aha." Simon čekal, že se s ním Jace kvůli tomu pohádá, že bude protestovat, ne že se bez odporu vzdá. Představa vzdávajícího se Jace byla pro Simona zcela nová a téměř v něm vyvolala pocit studu, že ho vůbec o něco žádal. To mi Clary nikdy neřekla, chtělo se mu dodat, ale proč by mu to vlastně měla říkat? Když se teď nad tím zamyslel, chovala se v poslední době nezvykle tiše a odtažitě, vždy když padlo Jaceovo jméno. "Tak tím se to asi vyřešilo. A pak je tu ještě jedna věc."
"Ale?" promluvil Jace bez zájmu. "A copak to je?"
"Co to Valentýn říkal, když Clary nakreslila na loď tu runu? Znělo to jako nějaká cizí řeč. Meme cosi…"
"Mene mene, tekel, ufarsin," opravil ho Jace se sotva postřehnu-telným úsměvem. "Nepoznáváš ta slova? Jsou z Bible, upíre. Z té starší části. To je přece vaše kniha, ne?"
"To, že jsem žid, neznamená, že umím zpaměti celej Starej zákon."
"Je to varování na stěně. 'Bůh sečetl tvé kralování a ukončil je. Byl jsi zvážen na vahách a shledán lehkým.' Je to zlé znamení - ohlašuje zánik celé jedné říše."
"Ale co to má společnýho s Valentýnem?"
"Nejen s Valentýnem," upřesnil Jace. "S námi všemi. Se Spolkem a Zákonem. To, co Clary dokáže, popírá všechno, co Spolek považuje za neotřesitelnou pravdu. Žádná lidská bytost nedokáže vytvářet nové runy nebo kreslit takové runy, jaké umí Clary. Takovou moc mají jen andělé. A to, že má Clary tuhle schopnost… Vážně to působí jako zlá předzvěst. Věci se začínají měnit. Začíná se měnit Zákon. Ten nový svět už možná nikdy nebude takový, jaký bychom ho chtěli mít. Stejně jako vzpoura andělů znamenala zánik jednoho světa, protože způsobila rozštěpení nebe na dvě části a vznik pekla, tohle zase může znamenat konec nefilim, konec jejich dosavadní existence. Tohle je naše obdoba války v nebi, upíre, a může v ní zvítězit jen jedna strana. Můj otec hodlá zařídit, aby to byla ta jeho."

I když byl vzduch stále chladný, Clary měla pocit, že se ve vlhkém oblečení upeče. Po tváři jí stékaly potůčky potu a vpíjely se jí do límce kabátu, zatímco ji Luke s rukou položenou na jejím rameni pobízel rychlé chůzi po silnici pod rychle tmavnoucím nebem. Teď už byli a dohled od Alicante. Město leželo v mělkém údolí přepůleném na dvě části stříbřitou řekou, která se z jedné strany vlévala do města, kde zdánlivě mizela, a na druhé straně zase vytékala. Nad městem se tyčil strmý kopec a na jeho úpatí se choulil shluk budov medové barvy s červenými střechami a bludiště strmých, temných, spletitých uliček. Na kopci se do výšky tyčila tmavá kamenná stavba s mnoha podloubími a celkem čtyřmi lesknoucími se věžemi. I dole mezi domy stály podobné vysoké, štíhlé, jakoby skleněné věže, z nichž každá se krystalicky třpytila. Připomínaly skleněné jehly zapíchnuté do oblohy. Ustupující sluneční paprsky se od jejich povrchu odrážely v matně duhových odlescích, jako když od zápalky odskakují jiskry. Byl to úchvatný a velice zvláštní pohled.
Dokud neuvidíš Alicante s jeho skleněnými věžemi, jako bys nikdy žádné město neviděla.
"Cože?" zeptal se Luke, když zaslechl její slova. "Co jsi to říkala?"
Clary si vůbec neuvědomila, že promluvila nahlas. Rozpačitě větu zopakovala a Luke se na ni překvapeně podíval. "Kde jsi to slyšela?"
"Od Hodge," řekla Clary. "Hodge mi to jednou řekl." Luke se na ni zadíval pozorněji.
"Jsi úplně rudá," zhodnotil. "Jak ti je?"
Clary bolelo v krku, celé tělo měla v jednom ohni a úplně jí vyschlo v ústech. "Dobře," odpověděla. "Radši pojďme dál."
"Tak dobře." Luke ukázal k městu. Na jeho okraji, kde končila zástavba, viděla Clary klenutou bránu, jejíž obě strany se sbíhaly do lomeného oblouku. Ve stínu brány stál na stráži lovec stínů v černém oděvu. "To je Severní brána - tudy mohou podsvěťané legálně vstoupit do města, pokud mají potřebné doklady. Dnem i nocí tam hlídají stráže. Kdybychom tu byli kvůli oficiálním záležitostem nebo měli povolení k pobytu, šli bychom právě tudy."
"Ale kolem města nejsou žádné hradby," všimla si Clary. "Takže to vlastně ani žádná brána není."
"Zábrany jsou neviditelné, ale existují. Ovládají je démoni věže. Je tomu tak už tisíc let. Až jimi projdeš, ucítíš to." Věnoval další pohled jejímu rudému obličeji a v koutcích očí se mu objevily starostlivé vrásky. "Jsi připravená?"
Přikývla. Nezamířili k bráně, ale obešli město z východního okraje, kde se domy tísnily ještě více u sebe. Luke jí gestem naznačil, aby byla potichu, a dovedl ji k úzkému průchodu mezi dvěma domy. Clary zavřela oči, když se k němu blížili, skoro jako by čekala, že jakmile se pokusí vstoupit do uliček Alicante, narazí obličejem do neviditelné zdi. To se však nestalo. Ucítila náhlý tlak, jako v přistávajícím letadle. Zalehlo jí v uších - a najednou byl ten pocit zcela pryč a ona stála v uličce mezi domy.
Stejně jako v newyorských uličkách, zřejmě jako v uličkách měst na celém světě, to tu páchlo kočičí močí.
Clary nakoukla za roh jedné z budov. Do kopce stoupala širší ulice lemovaná krámky a obytnými domy. "Nikdo tady není," poznamenala trochu překvapeně.
Ve světle zapadajícího slunce vypadal Lukův obličej šedě. "Nahoře v Gardu nejspíš probíhá nějaké shromáždění. Jedině taková událost dokáže takhle spolehlivě vylidnit ulice."
"Ale to je dobře, ne? Nikdo nás neuvidí."
"Je to dobře, ale i není. Ulice budou skoro prázdné, což je dobře. Ale kdokoli, kdo se tu náhodou objeví, si nás tím spíš všimne a někomu o nás řekne."
"Myslela jsem, že jsi říkal, že všichni odešli do Gardu." Luke se pousmál. "Neber to tak doslova, Clary. Myslel jsem skoro všichni. Shromáždění se neúčastní děti, mládež, prostě všichni, koho se shromáždění netýká."
Mládež. Clary pomyslela na Jace a bezděky se jí rozbušilo srdce, jako když na dostizích vyrazí závodní kůň ze startovacího boxu. Luke se zamračil, téměř jako by jí četl myšlenky. "Už teď porušuji Zákon, protože jsem vstoupil do Alicante, aniž bych se ohlásil u brány. Jestli mě někdo pozná, bude to pro mě znamenat velké potíže." Zvedl pohled k úzkému proužku rudého nebe, který prosvítal mezi střechami domů. "Nesmíme se jen tak potulovat po ulicích."
"Myslela jsem si, že jdeme k nějakému tvému známému."
"Taky že jdeme. Ale ta žena není vlastně tak úplně moje známá, abych byl přesný."
"A kdo teda…?"
"Prostě pojď za mnou." Luke zahnul do průchodu mezi dvěma domy, který byl tak úzký, že kdyby Clary natáhla obě ruce, mohla by se prsty dotknout zdí po obou stranách. Prošli průchodem a ocitli se v klikaté dlážděné uličce s mnoha obchůdky. Budovy vypadaly napůl jako z nějakého snu s gotickou tématikou a napůl jako z pohádky pro děti. Do jejich kamenných fasád byla vytesána nejrůznější stvoření z mýtů a legend, nejčastěji se tu objevovaly hlavy příšer a mezi nimi okřídlení koně, cosi, co vypadalo jako chaloupky na kuřích nohách, mořské panny a samozřejmě andělé. Z každého rohu vyčnívaly chrliče se vzteklými, zkroucenými obličeji. A všude se skvěly runy - byly rozmáchle načrtnuty přes dveře, skrývaly se v abstraktních vytesaných vzorech, visely na tenkých kovových řetízcích jako zvonkohry a v lehkém vánku se točily kolem dokola. Ochranné runy, runy nosící štěstí, dokonce i štěstí v obchodě. Jak je tak Clary všechny pozorovala, trochu se jí z toho zatočila hlava.
Kráčeli beze slova a snažili se držet se ve stínu. Dlážděná ulička byla zcela opuštěná, dveře obchodů zavřené a zajištěné mřížemi. Clary házela kradmé pohledy do výloh, kolem nichž procházeli. Bylo zvláštní vidět v jedné výloze bohatě zdobené čokoládové bonbóny a hned vedle stejně bohatou nabídku nebezpečně vyhlížejících zbraní - šavlí, palcátů a palic posetých hřeby, nemluvě o široké škále andělských ostří nejrůznějších velikostí. "Nejsou tu střelné zbraně," podotkla. Svůj vlastní hlas slyšela jakoby z dálky.
Luke zamrkal. "Cože?"
"Copak lovci stínů nikdy nepoužívají pušky?" zeptala se.
"Střelný prach se kvůli runám nemůže vznítit," vysvětlil Luke. "Nikdo neví proč. Ale občas se stává, že lovci stínů vyrazí s puškou na vlkodlaky. K tomu, aby nás zabili, nepotřebují runy, stačí stříbrné kulky." Jeho hlas zněl pochmurně. Náhle zvedl hlavu. Ve slábnoucím světle bylo snadné si představit, že Luke nastražil uši podobně jako vlk. "Hlasy," řekl. "Shromáždění v Gardu už asi skončilo."
Vzal ji za paži a odtáhl ji stranou z hlavní ulice. Ocitli se na náměstíčku se studnou uprostřed. Přímo před nimi se přes úzký kanál klenul zděný most. Ve slabém světle vypadala voda v kanále téměř černá. Teď už ty hlasy slyšela i Clary, přicházely z okolních uliček. Byly hlasité a zněly rozzlobeně. Clary pocítila ještě silnější závrať. Zdálo se jí, že se jí země pod nohama naklání, a dostala strach, že upadne. Opřela se zády o zeď a zalapala po dechu.
"Clary," oslovil ji Luke. "Clary, jsi v pořádku?"
Jeho hlas zněl zastřeně a divně. Podívala se na něj a dech jí odumřel v krku. Jeho uši se protáhly a zašpičatily, zuby měl ostré jako břitvy a oči mu plály zuřivou žlutou barvou…
"Luku," zašeptala, "co se to s tebou děje?"
"Clary." Natáhl k ní podivně protáhlé ruce s ostrými nehty barvy rzi. "Stalo se něco?"
Vykřikla a ucukla před ním. Nebyla si jistá, z čeho má takovou hrůzu. Nebylo to přece poprvé, kdy viděla Luka při přeměně, a ještě nikdy jí neublížil. Hrůza v jejím nitru však žila vlastním životem a ona ji nedokázala ovládnout. Luke ji vzal za ramena a ona se od něj snažila odtáhnout, od jeho žlutých, zvířecích očí, i když se ji svým normálním lidským hlasem snažil uklidnit a prosil ji, aby byla zticha. "Clary, prosím tě…"
"Nech mě být! Pusť mě!"
Luke ji však nepouštěl. "To je tou vodou, Clary, máš halucinace, snaž se to vydržet." Napůl násilím ji táhl k mostu. Cítila, jak jí po obličeji stékají slzy a chladí jí horké tváře. "Není to skutečné. Snaž se to zvládnout, prosím," nabádal ji, když jí pomáhal na most. Cítila pach zelené stojaté vody pod mostem. Pod její hladinou se pohybovali nějací tvorové. Před jejíma očima se z vody vynořilo černé chapadlo s houbovitými přísavkami posetými ostrými jehličkami zubů. Snažila se dostat od vody co nejdále, a protože nebyla schopná křiku, z hrdla jí vycházelo jen tiché sténání.
Když pod ní povolily nohy, Luke ji zachytil a vzal ji do náruče. Takhle ji nenesl od doby, kdy jí bylo pět nebo šest let. "Clary," oslovil ji, jeho další slova však splynula v jednolité mumlání, které nedávalo žádný smysl. Přešli most a minuli řadu vysokých úzkých budov, které Clary trochu připomínaly brooklynské řadové domky - nebo snad v halucinacích opravdu viděla svoji rodnou čtvrť? Zdálo se jí, že se kolem nich tetelí vzduch a světla na domech planou jako louče. Na kanále se mihotala zlověstná, světélkující záře. Clary měla pocit, že se jí v těle rozpouští všechny kosti.
"Tady." Luke prudce zastavil před vysokým domem na břehu kanálu. Vší silou kopnul do dveří a něco vykřikl. Dveře byly natřené jasnou, téměř křiklavou červenou barvou a byla přes ně nakreslena jediná zlatá runa. Když se na ni Clary zadívala, runa se začala rozpouštět a přelévat do tvaru odporné šklebící se lebky. Není to skutečné, přesvědčovala se usilovně, a aby nevykřikla, zacpala si ústa pěstí a zakousla se do ní tak prudce, že na patře ucítila krev.
Ta bolest jí na chvíli vyčistila hlavu. Dveře se rozletěly a objevila se v nich žena v tmavých šatech, s tváří staženou do výrazu, v němž se mísil hněv s překvapením. Měla dlouhé vlasy, které neposlušně unikaly ze dvou copů a tvořily tak kolem její hlavy rozcuchaný šedohnědý oblak. Její modré oči připadaly Clary povědomé. V ruce ženy zářil runový kámen s čarodějným světlem. "Kdo jste?" chtěla vědět. "Co po mně chcete?"
"Amatis." Luke s Clary v náručí vkročil do kruhu tvořeného čarodějným světlem. "To jsem já."
Žena zbledla a roztřásla se. Jednou rukou se opřela o rám dveří. "Luciáne?!" Luke se pokusil vstoupit do dveří, ta žena, Amatis, mu však zastoupila cestu. Vrtěla hlavou tak prudce, že jí copy poletovaly ze strany na stranu. "Jak sem můžeš jen tak přijít, Luciáne? Jak se opovažuješ sem přijít?"
"Neměl jsem zrovna na vybranou." Luke stiskl Clary ve své náruči. Tiše vykřikla. Zdálo se jí, že jí hoří celé tělo, každé nervové zakončení spalovala silná bolest.
"Musíš odejít," rozhodla Amatis. "Když okamžitě odejdeš…"
"Nejsem tady kvůli sobě, ale kvůli téhle dívce. Umírá." Žena na něj jen dál zírala, proto dodal: "Amatis, prosím tě. Je to Jocelynina dcera."
Rozhostilo se dlouhé ticho, během něhož Amatis stála ve dveřích nehybně jako socha. Úplně ztuhla, i když Clary nedokázala určit, zda překvapením, nebo hrůzou. Clary zaťala ruku v pěst. Dlaň měla v místě, kde se jí do ní zaryly nehty, lepkavou krví, bolest už však nyní nepomáhala. Svět se rozpadal do shluku tlumených barev, podobného dílkům skládanky vznášejícím se na vodní hladině. Sotva slyšela promluvit Amatis, která ustoupila stranou a řekla: "Tak dobře, Luciáne. Můžeš ji vzít dovnitř."

* * *
Když se Simon s Jacem vrátili do obývacího pokoje, zjistili, že Aline přinesla na nízký stolek mezi pohovkami nejrůznější jídlo. Byl tam chléb a sýr, řezy koláče, jablka a dokonce i láhev vína, jíž měl Max zakázáno se dotknout. Seděl v rohu, držel talíř s kouskem koláče a v klíně měl rozevřenou knihu. Simon s ním soucítil. V té smějící se a neustále mluvící skupince se cítil pravděpodobně stejně sám jako Max.
Simon sledoval, jak se Aline prsty dotkla Jaceova zápěstí, když se natahovala pro kus jablka, a cítil, jak se mu napjaly svaly. Ale přesně tohle po něm přece chceš, přesvědčoval se, přesto se však nějak nedokázal zbavit pocitu, že Jace Clary zrazuje.
Jace se s ním nad hlavou Aline střetl pohledem a usmál se. Přestože nebyl upír, podařilo se mu dokonale napodobit úsměv, který se zdál být plný ostrých zubů. Simon odvrátil pohled a rozhlédl se po místnosti. Všiml si, že hudba, již předtím slyšel, nevycházela ze sterea, ale ze složitě vyhlížejícího mechanického zařízení.
Chvíli uvažoval nad tím, že by se dal do řeči s Isabelou, ta si však povídala se Sebastiánem. Jeho elegantní obličej se pozorně skláněl k jejímu. Jace se jednou Simonovi za jeho poblouznění Isabelou vysmál, Sebastián by si však byl jistě schopen s jejím temperamentem poradit. Lovci stínů byli přece vychováváni k tomu, aby si dokázali poradit s čímkoli, ne? I když při vzpomínce na Jaceův pohled ve chvíli, kdy říkal, že se chystá být jen Claryiným bratrem, začal Simon o tomto tvrzení trochu pochybovat.
"Došlo nám víno," prohlásila Isabela a s bouchnutím postavila láhev na stůl. "Přinesu další." Mrkla na Sebastiána a zmizela v kuchyni.
"Snad nevadí, že to říkám, ale zdáš se být poněkud zamlklý." To promluvil Sebastián, který se s odzbrojujícím úsměvem zezadu opřel o Simonovo křeslo. Simon si pomyslel, že na někoho s tak tmavými vlasy má Sebastián dost světlou kůži, jako by moc nechodil na slunce. "Je všechno v pořádku?"
Simon pokrčil rameny. "K tomu, o čem mluvíte, nemám moc co říct. Pořád se bavíte o politice lovců stínů nebo o lidech, který neznám, případně o obojím."
Úsměv zmizel. "Ano, nefilim dokáží být poměrně uzavřená společnost. Tak to u lidí, kteří jsou izolováni od zbytku světa, prostě chodí."
"A nezdá se ti, že to vy se od něj izolujete? Pohrdáte obyčejnýma lidma…"
"Pohrdání je trochu silné slovo," zarazil ho Sebastián. "A opravdu si myslíš, že by s námi obyčejní lidé chtěli mít co do činění? Byli bychom pro ně živoucí připomínkou toho, že pokaždé, když se utěšují tím, že upíři, démoni ani příšery pod postelí ve skutečnosti neexistují, je to jedna velká lež." Obrátil obličej k Jaceovi, který, jak si Simon uvědomil, na ně už pěknou chvíli beze slova zíral. "Souhlasíš se mnou?"
Jace se usmál. "De ce crezi că vă ascultam conversatia?"
Sebastián se na něj zadíval s výrazem zájmu a potěšení. "M-ai urmărit de când ai ajuns aici" odpověděl. "Nu-mi dau seama dacă nu mă placi ori dacă eşti atât de bănuitor cu toată lumea." Narovnal se. "Vždycky si rád procvičím rumunštinu, ale jestli mě omluvíš, půjdu se podívat, co Isabele tak dlouho trvá v kuchyni." Zmizel ve dveřích a nechal za sebou Jace rozpačitě zírat.
"Co se stalo? Nakonec přece jenom rumunsky neumí?" zeptal se Simon.
"Ale umí," odpověděl Jace. Mezi očima se mu objevila drobná zamračená vráska. "Vlastně mluví celkem dobře."
Než se ho Simon stihl zeptat, co se tedy děje, do pokoje vstoupil Alek. Mračil se, stejně jako když odcházel. Jeho pohled krátce spočinul na Simonovi a v jeho modrých očích se zalesklo cosi jako nejistota.
Jace zvedl hlavu. "Už jsi zpátky?"
"Ne na dlouho." Alek natáhl ruku v rukavici ke stolu a vzal si jablko. "Jenom jsem přišel… pro něj," vysvětlil a ukázal jablkem na Simona. "Mám ho dovést do Gardu."
Aline se zatvářila překvapeně. "Vážně?" podivila se, Jace už však vstával z pohovky a pouštěl její ruku.
"A z jakého důvodu?" zeptal se nebezpečně klidným tónem. "Doufám, že ses na to aspoň zeptal, než jsi slíbil, že ho tam přivedeš."
"Samozřejmě že jsem se zeptal," vyštěkl na něj Alek. "Nejsem idiot."
"Ale prosím tě," vložila se do toho Isabela. Objevila se ve dveřích společně se Sebastiánem, který držel v ruce láhev. "Uznej, že občas se tak trošku chováš. Trošičku," dodala, když po ní Alek šlehl vražedným pohledem.
"Chtějí Simona poslat zpátky do New Yorku," řekl. "Portálem."
"Ale vždyť sem teprve nedávno dorazil!" zaprotestovala Isabela a našpulila přitom rty. "To je otrava."
"Nemá to být žádná zábava, Izzy. Simon se sem dostal omylem, takže je Spolek toho názoru, že bude nejlepší, když ho zase pošlou domů."
"Výborně," řekl Simon. "Třeba se ještě stihnu vrátit, než si moje matka všimne, že jsem zmizel. Jakej je tady časovej posun oproti Manhattanu?"
"Ty máš matku?!" Aline vypadala ohromeně.
Simone se rozhodl její otázku ignorovat. "Vážně," řekl, když si Alek s Jacem vyměnili pohledy. "To je dobrý. Stejně nechci nic jinýho než odsud vypadnout."
"Půjdeš s ním?" zeptal se Jace Aleka. "A dáš pozor, aby to všechno proběhlo bez problémů?"
Dívali se na sebe způsobem, který Simonovi připadal povědomý. Takhle se na sebe někdy dívali s Clary a vyměňovali si přitom zakódované pohledy, když nechtěli, aby jejich rodiče věděli, co plánují.
"Co je?" zeptal se a jeho oči přeskakovaly z jednoho na druhého. "Co se děje?"

Přestali na sebe zírat. Alek uhnul pohledem a Jace otočil k Simonovi obličej s nic neříkajícím úsměvem. "Nic," ujistil ho. "Všechno je v pořádku. Blahopřeji ti, upíre, už brzy budeš doma."

2. Kapitola - Démoní věže Alicante 2/2

11. července 2013 v 23:59 | Cassandra Clare |  City of Glass (The Mortal Instruments 3)
Na tom všem by nic tak podivuhodného nebylo. Zvláštní však bylo to, že z města na několika zdánlivě náhodně vybraných místech vyčnívaly vysoké věže, korunované štíhlými špicemi ze zrcadlového stříbrobílého materiálu. Zdálo se, že se jako zářící dýky zapichují do oblohy a Simon si náhle uvědomil, kde už podobný materiál viděl: na tvrdých, jakoby skleněných zbraních, které používali lovci stínů a nazývali je andělskými ostřími.
"To jsou démoni věže," řekl Jace v odpověď na Simonovu nevyslovenou otázku. "Ovládají zábrany, které chrání město. Díky nim se do Alicante nedostane žádný démon."
Oknem vnikal do pokoje chladný a čistý vzduch, s jakým se člověk v New York City nesetká. Vůbec ničím nechutnal, ani špínou, ani kouřem, kovem nebo ostatními lidmi. Byl to prostě jen vzduch. Simon se ho zhluboka, i když zcela zbytečně nadechl, teprve pak se obrátil k Jaceovi. Některých lidských návyků se zbavoval jen těžko.
"Řekni mi," požádal ho, "že jsem se sem opravdu dostal náhodou. Řekni mi, že tohle nebyla jen nějaká součást plánu, kterým jsi chtěl zabránit Clary, aby jela s vámi."
Jace se na něj ani nepodíval, jeho hrudník se však jednou prudce zvedl a zase klesl, jak se lovec stínů překvapeně nadechl. "Přesně jak říkáš," odpověděl. "Stvořil jsem si hrstku zavržených bojovníků, poručil jim zaútočit na Institut, zabít Madeleine a málem i všechny ostatní, jen abych udržel Clary doma. A vida, můj ďábelský plán vyšel."
"To teda, vyšel," souhlasil Simon tiše. "Nebo snad ne?"
"Tak poslouchej, upíre," řekl Jace. "Můj plán byl zabránit Clary v odjezdu do Idrisu. Ne přivést sem tebe. Pronesl jsem tě portálem, protože kdybych tě tam nechal krvácejícího a v bezvědomí ležet, zavržení by tě zabili."
"Mohl jsi tam se mnou zůstat…"
"Pak by nás zabili oba dva. Kvůli té mlze jsem ani nedokázal spočítat, kolik jich tam bylo. A ani já nezvládnu sám pobít stovku zavržených."
"A vsadím se, že tohle přiznáváš opravdu nerad," poznamenal Simon.
"Jsi osel," prohlásil Jace bez výrazu, "a to i na podsvěťana. Zachránil jsem ti život a porušil jsem kvůli tomu Zákon. A ne poprvé, mohl bych dodat. Takže bys mi mohl projevit aspoň trochu vděčnosti."
"Vděčnosti?!" Simon ucítil, jak se mu nehty zarývají do dlaní. "Kdybys mě nedotáhl do Institutu, vůbec bych tady nemusel být. K tomuhle jsem ti nikdy nedal souhlas."
"Ale dal," řekl Jace. "Když jsi mi řekl, že bys pro Clary udělal cokoli. Tohle je cokoli."
Než mu Simon stihl rozzlobeně odseknout, ozvalo se klepání na dveře. "Haló?" zavolala z druhé strany dveří Isabela. "Simone, už tě ta hysterie přešla? Potřebuju si promluvit s Jacem."
"Pojď dál, Izzy." Jace ze Simona nespouštěl oči. Z jeho upřeného pohledu čišel spalující vztek a také jistá vyzývavost, která v Simonovi vzbuzovala touhu uhodit ho něčím hodně těžkým. Třeba náklaďákem.
Isabela vešla do pokoje ve víru černých vlasů a několika vrstev stříbrných sukní. Na sobě měla korzet v barvě slonoviny, který ponechával její ramena a paže, kolem nichž se ovíjely runy, zcela odhalené. Simon předpokládal, že to pro ni musí být vítaná změna, moci svá znamení vystavovat na odiv, aniž by se nad tím někdo pozastavoval.
"Alek půjde nahoru do Gardu," oznámila Isabela bez okolků. "Chce si s tebou promluvit o Simonovi, než vyrazí. Můžeš jít za ním dolů?"
"Jistě." Jace se vydal ke dveřím. V půli cesty si uvědomil, že jde Simon za ním, a zamračeně se otočil. "Ty zůstaneš tady."
"Ne," odmítl Simon. "Jestli se budete bavit o mně, tak u toho chci taky být."
Chvíli se zdálo, že Jaceův ledový klid vzápětí povolí: Jace zrudl, otevřel ústa a oči mu hněvivě zaplály. Vztek mu však z obličeje velmi rychle zmizel, i když bylo zřejmé, že za tím účelem Jace vyvinul značné úsilí. Zaskřípal zuby a usmál se. "Tak dobře," souhlasil. "Pojď dolů, upíre. Můžeš se seznámit s celou šťastnou rodinkou."

Když Clary cestovala portálem poprvé, měla pocit, že letí, jako by se ocitla ve stavu beztíže. Tentokrát jí ale připadalo, jako by se vrhla do oka uragánu. Kolem ní burácel kvílící vítr, který jí vytrhl ruku z Lukova sevření a rval jí křik od úst. Cítila, jak krouží v srdci černého a zlatého víru.
Pak se před ní objevilo něco plochého, tvrdého a stříbrného, podobného zrcadlu. Řítila se k tomu střemhlav a stihla jen vykřiknout a zvednout ruce, aby si zakryla obličej. Narazila do té lesklé plochy a proletěla jí do nesnesitelně chladného světa, který ji dusil a svíral. Propadala se hustou modrou temnotou a snažila se nadechnout, nedařilo se jí však do plic nasát žádný vzduch, jen další porci toho mrazivého chladu…
Najednou ji něco uchopilo vzadu za kabát a táhlo ji to směrem vzhůru. Trochu kopala kolem sebe, byla však příliš slabá, než aby se z toho sevření dokázala vymanit. Vleklo ji to nahoru a pak se indigová tma kolem ní změnila v bleděmodré šero a nakonec zlaté světlo, když její tělo prorazilo vodní hladinu - takže to byla voda a ona se nadechla vzduchu. Nebo se o to alespoň pokusila. Místo toho se však dusila a lapala po dechu a před očima jí poskakovaly černé skvrny. Něco ji velmi rychle táhlo vodou a za nohy a ruce se jí zachytávaly vodní rostliny. Navzdory pevnému sevření se obrátila a podařilo se jí zahlédnout cosi děsivého - nebyl to ani vlk, ani člověk, mělo to uši špičaté jako dýky a ostré bílé tesáky za odhrnutými rty. Pokusila se vykřiknout, z úst jí však vyšla jen voda.
O chvíli později už byla z vody venku a ležela obličejem dolů na vlhké, udusané zemi. Na ramena se jí položily ruce, které s ní začaly třást a bušit jí do zad. Ty ruce jí znovu a znovu zmítaly, dokud se jí hrudník nestáhnul v křeči a ona nevykašlala hořký proud vody.
Stále se ještě zalykala, když ji ty ruce obrátily na záda. Dívala se nahoru na Luka, na černý stín na pozadí modrého nebe posetého bílými mráčky. Mírný výraz, na který byla v jeho tváři zvyklá, zmizel. Luke už se z vlčí podoby zase proměnil v člověka, ale vypadal opravdu rozzuřeně. Posadil ji a prudce s ní třásl, znovu a znovu, dokud nezalapala po dechu a nezačala se mu slabě bránit. "Luku! Přestaň! To bolí…"
Pustil její ramena. Uchopil ji jednou rukou za bradu, zvedl jí hlavu a jeho oči se jí pátravě zadívaly do obličeje. "Voda," řekl. "vykašlala jsi všechnu vodu?"
"Asi jo," zašeptala. Hlas vycházející z jejího nateklého hrdla zněl přidušeně.
"Kde máš stélu?" zeptal se, a když zaváhala, zvedl hlas. "Clary. Tvoje stéla. Najdi ji."
Odtáhla se od něj a začala prohledávat své mokré kapsy. Když její prsty nenahmataly nic než promočenou látku, stáhlo se jí srdce. Obrátila k Lukovi tvář s nešťastným výrazem. "Asi jsem ji ztratila v jezeře." Popotáhla. "To byla… mámina stéla…"
"Proboha, Clary." Luke vstal a roztržitě si založil ruce za hlavu. I on byl úplně promočený a z džínů a těžkého flanelového kabátu mu crčela voda. Brýle, které měl většinou posazené v půli nosu, byly pryč. Pochmurně se na ni zadíval. "Jsi v pořádku," řekl. Neznělo to jako otázka. "Aspoň prozatím. Je ti dobře?"
Přikývla. "Luku, co se děje? K čemu potřebuješ moji stélu?"
Luke na to nic neřekl. Rozhlížel se kolem nich, jako by doufal, že v blízkém okolí najde nějakou pomoc. Clary sledovala jeho pohled. Byli na širokém blátivém břehu docela velkého jezera. Od blankytně modré hladiny se odrážely sluneční paprsky. Napadlo ji, jestli to nebyl ten zdroj zlatého světla, které zahlédla pootevřeným portálem. Jezero nevypadalo nikterak zlověstně, když teď byla vedle něj, a ne v něm. Obklopovaly je zelené, lesnaté kopce, které se právě začaly zbarvovat do zlatava a červenohněda. Za kopci se zvedaly vysoké hory se zasněženými vrcholky.
Clary se otřásla. "Luku, když jsme byli ve vodě, proměnil ses částečně ve vlka? Měla jsem pocit, že jsem viděla…"
"Mé vlčí já umí plavat lépe než mé lidské já," vysvětlil jí Luke úsečně. "A je silnější. Musel jsem tě táhnout vodou a tys mi v tom zrovna nepomáhala."
"Já vím," řekla. "Mrzí mě to. Já… nečekala jsem, že půjdeš se mnou."
"Kdybych to neudělal, byla bys teď mrtvá," upozornil ji. "Krasomil ti to přece řekl jasně, Clary. Do Skleněného Města se portálem nedostaneš, pokud na tebe na druhé straně někdo nečeká."
"Říkal, že je to proti Zákonu. Ale neprozradil mi, že když se tam pokusím dostat, tak mě to odrazí."
"Řekl ti, že město chrání zábrany, které brání v přímém vstupu portálem. Není jeho vina, že ses rozhodla zahrávat si s magií, které skoro nerozumíš. To, že máš nějakou moc, neznamená, že víš, jak ji používat." Zachmuřil se.
"Promiň," omluvila se Clary tenkým hlasem. "Já jenom… A kde jsme vlastně teď?"
"U jezera Lyn," řekl Luke. "Myslím, že nás portál přenesl co nejblíže k městu a tady nás prostě vyhodil. Jsme teď kousek za Alicante." Rozhlédl se a napůl užasle, napůl unaveně zavrtěl hlavou. "Dokázala jsi to, Clary. Jsme v Idrisu."
"V Idrisu?" zopakovala Clary a vstala, aby se mohla nechápavě podívat přes jezero. Hladina jí pohled oplatila modrým, nevzrušeným třpytem. "Ale… říkal jsi přece, že jsme kousek od Alicante. Nikde nevidím město."
"Jsme od něj na míle daleko," upřesnil Luke. "Vidíš ty kopce v dálce? Ty musíme přejít. Město leží za nimi. Kdybychom měli auto, byli bychom tam za hodinu, ale takhle to budeme muset ujít pěšky, což nám pravděpodobně zabere celé odpoledne." Přimhouřil oči a zadíval se na nebe. "Asi bychom měli vyrazit."
Clary se na sebe zoufale podívala. Nedalo se říci, že by ji vyhlídka na celodenní výšlap v promočeném oblečení naplňovala nadšením. "Neexistuje ještě…"
"Ještě jiná možnost?" dořekl za ni Luke a jeho hlas se náhle zachvěl hněvem. "Máš snad nějaký nápad, Clary? To tys nás sem přece zavedla." Mávl rukou směrem od jezera. "Na tuhle stranu leží hory. Ty se dají pěšky přejít jen uprostřed léta. Teď bychom v nich umrzli." Otočil se a zabodl prst do vzduchu jiným směrem. "Tímhle směrem se rozprostírají míle a míle lesů. Sahají až k hranicím. Jsou neobydlené, alespoň lidskými bytostmi. Za Alicante leží pole a venkovská sídla. Tudy bychom se možná mohli z Idrisu dostat, ale stejně bychom museli projít městem. Přesně řečeno městem, kde nejsou podsvěťané jako já ani trochu vítáni."
Clary se na něj s otevřenými ústy podívala. "Luku, to jsem nevěděla…"
"Jistě že jsi to nevěděla. O Idrisu nevíš vůbec nic. A ani tě to nezajímá. Byla jsi jen uražená jako malé dítě, že tě tu nechali, a jednala jsi v záchvatu vzteku. A teď jsme tady. Uprostřed ničeho, je nám zima a…" S napjatým výrazem ve tváři se odmlčel. "Tak pojď. Vyrazíme."
Clary Luka následovala po břehu jezera Lyn v atmosféře stísněného ticha. Za chůze jí slunce vysušilo vlasy a kůži, sametový kabát byl však nasáklý jako houba. Visel na ní jako olověný závěs, zatímco spěšně klopýtala blátem a kamením a snažila se stíhat Lukovy rychlé, dlouhé kroky. Podnikla ještě několik dalších pokusů o konverzaci, Luke však umíněně zachovával mlčení. Nikdy předtím neudělala nic tak hrozného, aby Lukův hněv nezmírnila omluva. Zdálo se však, že tentokrát je to jiné.
Jak tak obcházeli jezero, rostly před nimi útesy, poseté tmavými skvrnami jako cákanci černé barvy. Když se na ně Clary zadívala pozorněji, uvědomila si, že jsou to jeskyně vyhloubené ve skalách.
Zdálo se, že některé z nich sahají hodně hluboko a klikatí se kamsi do nitra temnoty. Představila si netopýry a odporná slizká stvoření, která se v té tmě schovávají, a otřásla se.
Nakonec je úzká stezka mezi skalami dovedla na širokou štěrkovou silnici. V dálce za nimi se rozprostíralo jezero a v pozdně odpoledním světle mělo barvu indiga. Silnice se táhla přes travnatou planinu, která se v dálce zvedala k nízkým pahorkům. Clary se sevřelo srdce - město ještě ani nebylo vidět.
Luke se podíval směrem ke kopcům a zatvářil se zděšeně. "Jsme dál, než jsem si myslel. Už je to tak dlouho…"
"Kdybychom našli větší silnici," navrhla Clary, "možná bychom mohli stopovat, třeba by nás někdo do města svezl, nebo…"
"Clary. V Idrisu nejezdí žádná auta." Při pohledu na její šokovaný výraz se Luke nevesele zasmál. "Zábrany znemožňují fungování strojů. Většinu technických vymožeností tu nelze použít - mobilní telefony, počítače a podobné věci. Samotné Alicante je osvětleno a také poháněno převážně čarodějným světlem."
"Aha," řekla Clary tiše. "No, a jak daleko od města teda jsme?"
"Dost daleko." Luke se na ni nepodíval, jen si oběma rukama prohrábl své krátké vlasy. "Asi bych ti měl něco říct."
Clary ztuhla. Předtím nechtěla nic jiného, než aby s ní Luke začal zase mluvit, teď ale změnila názor. "To je dobrý…"
"Určitě sis všimla," nedal se přerušit Luke, "že na jezeře Lyn nejsou žádné lodě ani přístavy, vlastně nic, co by napovídalo, že obyvatelé Idrisu to jezero jakýmkoli způsobem využívají."
"Myslela jsem, že je to tím, že leží tak daleko."
"Zas tak daleko to není. Z Alicante jen pár hodin chůze. Jde o to, že to jezero…" Luke se odmlčel a povzdechl si. "Všimla sis někdy toho obrazce na podlaze knihovny v newyorském Institutu?"
Clary zamrkala. "Všimla, ale nemohla jsem přijít na to, co to je."
"Je to anděl, který povstává z jezera a v ruce drží pohár a meč. Ten motiv se na obrazech nefilim často opakuje. Legenda praví, že z jezera Lyn povstal anděl Raziel, když se zjevil Jonathanovi Lovci stínů, prvnímu z nefilim, a předal mu Nástroje smrti. A od té doby je jezero…"
"Posvátné?" zkusila to Clary.
"Prokleté," dořekl Luke. "Voda v jezeře je pro lovce stínů z nějakého důvodu jedovatá. Podsvěťanům neublíží - víly jezeru říkají Zrcadlo snů a pijí z něj, protože tvrdí, že jim ta voda přináší pravdivé vize. Pro každého lovce stínů ale představuje velké nebezpečí. Způsobuje halucinace a horečku a dokáže člověka přivést k šílenství."
Clary zamrazilo. "Proto jsi mě nutil, abych všechnu vodu vyplivla."
Luke přikývl. "A proto jsem chtěl, abys našla svoji stélu. Pomocí hojivé runy bychom mohli účinky té vody zastavit, takhle tě ale musíme co nejrychleji dostat do Alicante. Existují léky a bylinky, které ti pomohou, a já znám někoho, kdo je bude téměř jistě mít."
"Lightwoodovi?"
"Ne, Lightwoodovi ne." Luke mluvil pevným hlasem. "Někdo jiný. Někdo, koho znám."
"A kdo?"
Zavrtěl hlavou. "Jen doufejme, že se ta osoba za posledních patnáct let nikam nepřestěhovala."
"Ale já si myslela, že podsvěťani do Alicante bez povolení nesmí, že je to proti Zákonu."
Úsměv, jenž jí při odpovědi věnoval, byl připomínkou toho Luka, který ji pokaždé chytil, když jako dítě spadla z prolézačky, Luka, který ji vždy chránil. "Některé Zákony se porušovat musí."

Dům Penhallowových připomínal Simonovi Institut - vyvolával totiž stejný dojem, že patří do nějaké jiné doby. Úzké chodby a schodiště byly obložené kameny a tmavým dřevem a výhled na město umožňovala vysoká, úzká okna. Dekorativní prvky byly v orientálním stylu: na odpočívadle schodiště do prvního patra stála papírová zástěna a okenní parapety zdobily vysoké lakované čínské vázy s květinovými vzory. Na zdech také visela celá řada maleb na hedvábí, zobrazujících výjevy z mytologie lovců stínů, avšak s východním nádechem. Jejich hlavními tématy byli válečníci ohánějící se zářícími andělskými ostřími, barevná stvoření podobná drakům a plazící se démoni s vypoulenýma očima.
"Paní Penhallowová, Ťia, kdysi vedla Institut v Pekingu. Polovinu času tráví tady a polovinu v Zakázaném městě," vysvětlila Isabela Simonovi, který se zastavil, aby si prohlédl jednu malbu. "Penhallowovi jsou velmi stará rodina. A bohatá."
"To je vidět," zamumlal Simon a podíval se nahoru na lustry, z nichž jako slzy visely ozdoby z broušeného skla.
Jace, který šel o krok za nimi, zavrčel. "Hněte sebou. Tohle není žádná historická prohlídka."
Simon zvážil možnost neslušné odpovědi a rozhodl se, že to nestojí za to. Zbytek schodů sešel rychle. Končily ve velké místnosti, která obsahovala podivnou směs starých a nových předmětů. Na stranu kanálu vedlo velké okno tvořené jedinou tabulí skla a ze ste-rea, které Simon nikde neviděl, hrála hudba. Nebyla tam ale žádná televize, žádné komínky DVD nebo CD disků, prostě takových těch zbytečností, které si Simon spojoval s moderními obývacími pokoji. Místo toho pokoj obsahoval několik pohodlně vyhlížejících pohovek seskupených kolem velkého krbu, v němž praskaly plameny.
U krbu stál Alek v tmavém oděvu lovců stínů a natahoval si rukavice. Vzhlédl, jakmile Simon vkročil do místnosti, a na tváři se mu objevil obvyklý úšklebek, nic však neřekl.
Na pohovkách seděli dva teenageři, chlapec a dívka, které Simon nikdy neviděl. Dívka měla částečně východní rysy, oči ve tvaru mandlí, lesklé tmavé vlasy stažené na temeni hlavy a zlomyslný výraz. Její jemná brada zužující se do špičky v sobě měla něco kočičího. Nedalo se říci, že by ta dívka byla krásná, rozhodně však byla půvabná.
To černovlasý chlapec vedle ní byl více než půvabný. Měl zhruba Jaceovu výšku, vypadal však vyšší, přestože seděl. Byl štíhlý a svalnatý a měl bledou, elegantní, živou tvář a v ní výrazné lícní kosti a tmavé oči. Simonovi na něm něco připadalo zvláštně povědomé, jako by se s ním už někdy setkal.
Jako první promluvila dívka. "To je ten upír?" Prohlédla si Simona od hlavy až k patě, jako by mu brala míry. "Ještě nikdy jsem neviděla upíra takhle zblízka, nebo aspoň žádného upíra, kterého jsem se nechystala zabít." Naklonila hlavu na stranu. "Na podsvěťana vypadá docela k světu."
"Musíš jí to odpustit. Má andělskou tvář, ale způsoby připomíná spíš démona," řekl s úsměvem chlapec a vstal z pohovky. Natáhl Simonovi ruku. "Já jsem Sebastián. Sebastián Verlac. A tohle je moje sestřenice, Aline Penhallowová. Aline -"
"Podsvěťanům ruku nepodávám," prohlásila Aline a zabořila se ještě hlouběji do polštářů. "Víš, upíři nemají duši."
Sebastiánův úsměv pohasl. "Aline…"
"Je to pravda. Proto se nemůžou vidět v zrcadle nebo chodit venku za denního světla."
Simon záměrně udělal krok zpět a postavil se do skvrny, kterou tvořily sluneční paprsky pod oknem. Cítil, jak mu slunce zahřívá záda a vlasy. Na podlaze se objevil jeho stín, dlouhý a černý, a sahal téměř až k Jaceovým nohám.
Aline se prudce nadechla, ale nic neřekla. Místo ní promluvil Sebastián, který Simona pozoroval zvědavýma černýma očima. "Takže je to pravda. Lightwoodovi to říkali, ale nevěřil jsem…"
"Že jsme mluvili pravdu?" doplnil za něj Jace, který od chvíle, kdy sešli ze schodů, ještě neřekl ani slovo. "O něčem takovém bychom vám nelhali. Simon je… jedinečný."
"Jednou jsem ho políbila," oznámila Isabela jen tak mimochodem.
Aline zvedla obočí. "Vy si v New Yorku vážně můžete dělat, co se vám zachce, co?" zeptala se napůl zděšeným, napůl závistivým tónem. "Když jsem tě viděla naposledy, Izzy, něco takového by tě ani nenapadlo…"
"Když jsme se všichni viděli naposledy, bylo Izzy osm let," upozornil ji Alek. "Všechno se mění. A teď k věci. Máma odsud musela odejít narychlo a někdo jí teď musí do Gardu odnést její poznámky a záznamy. Mně jedinému už tu bylo osmnáct, takže jsem vlastně jediný, kdo tam může jít, když Spolek zasedá."
"My víme," řekla Isabela a plácla sebou na jednu z pohovek. "Už jsi nám to zdůraznil asi pětkrát."
Alek se tvářil důležitě a její poznámku ignoroval. "Jaci, ty jsi sem toho upíra přivedl, takže jsi za něj zodpovědný. Nenech ho jít ven."
Upír, pomyslel si Simon. Alek přece moc dobře znal jeho jméno, Simon mu jednou zachránil život. A teď pro něj byl jen "upír". To bylo dost ošklivé i od Aleka, který měl sklony k občasným záchvatům nevysvětlitelné mrzutosti. Možná to mělo něco společného s tím, že teď byli v Idrisu. Možná tu Alek pociťoval větší potřebu zdůrazňovat svoji identitu lovce stínů.
"Kvůli tomuhle jsi mě zavolal dolů? Abys mi řekl tohle? Že toho upíra nemám pouštět ven? To bych stejně neudělal." Jace se posadil na pohovku vedle Aline, která se zatvářila potěšeně. "Měl bys vyrazit do Gardu a pak zase hezky rychle zpátky. Bůhvíjaké nepřístojnosti bychom tu mohli bez tvého dozoru provádět."
Alek shlížel na Jace s chladnou převahou. "Pokuste se to tady zvládnout. Vrátím se za půl hodiny." Zmizel v klenutém průchodu, který vedl do dlouhé chodby. Pak se kdesi v dálce zabouchly dveře.
"Neměl bys ho pořád popichovat," řekla Isabela a vrhla na Jace přísný pohled. "Opravdu má za nás zodpovědnost."
Simon si nemohl nevšimnout, že Aline sedí velmi blízko Jace a jejich ramena se dotýkají, přestože na pohovce kolem nich byla spousta místa. "Napadlo vás někdy, že Alek byl možná v minulém životě stará dáma, která měla devadesát koček a pořád ječela na děti od sousedů, aby jí nešlapaly na trávník? Protože mě ano," řekl Jace a Aline se zahihňala. "Jenom proto, že je tady teď jediný, kdo může do Gardu…"
"Co je to ten Gard?" zeptal se Simon, už unavený z toho, jak ustavičně neměl tušení, o čem ostatní mluví.
Jace se na něj podíval. V obličeji měl chladný, nepřátelský výraz. Dlaň měl položenou na ruce Aline, která spočívala na jejím stehně. "Sedni si," vybídl ho a trhnul hlavou směrem k jednomu z křesel. "Nebo máš v plánu vznášet se v rohu jako netopýr?"
Paráda. Vtipy o netopýrech. Simon se nepohodlně usadil v křesle.
"Gard je oficiální shromaždiště Spolku," vysvětlil Sebastián, který se nad Simonem smiloval. "To v Gardu se rodí zákony a sídlí tam konzul a inkvizitor. Při zasedání Spolku smějí do jeho prostor vkročit jen dospělí lovci stínů."
"Při zasedání?" zopakoval Simon a vzpomněl si na to, co předtím nahoře říkal Jace. "Chceš říct, že teď nezasedají kvůli mně?"
Sebastián se zasmál. "Ne. Kvůli Valentýnovi a Nástrojům smrti. Proto se tu všichni sešli. Aby se poradili, co teď asi Valentýn plánuje."
Jace nic neřekl, při vyslovení Valentýnova jména však jeho tvář ztuhla.
"No, bude chtít získat Zrcadlo," řekl Simon. "Třetí z Nástrojů smrti, ne? Je tady v Idrisu? Proto se sem všichni sjeli?"
Rozhostilo se krátké ticho a pak odpověděla Isabela. "Problém se Zrcadlem je v tom, že nikdo neví, kde právě teď je. Vlastně ani nikdo netuší, co to vlastně je."
"No, zrcadlo," poučil ji Simon, "však víš - je to taková lesklá skleněná věc. Teda aspoň bych to předpokládal."
"Isabela tím myslela," vložil se do hovoru Sebastián přátelsky, "že o Zrcadle nikdo nic neví. Zmiňují se o něm staré příběhy lovců stínů, žádný ale přesně neudává, kde je, jak vypadá nebo, a to je nejdůležitější, jakou má moc."
"Předpokládáme, že ho Valentýn chce," pokračovala Isabela, "ale to nám moc nepomůže, protože nikdo nemá tušení, kde teď Zrcadlo je. Možná to věděli mlčenliví bratři, ale Valentýn je všechny zabil. Bude ještě nějakou dobu trvat, než se jejich řady zase obnoví."
"On je zabil všechny?" podivil se Simon. "Myslel jsem, že zabil jenom ty v New Yorku."
"Kostěné Město vlastně neleží v New Yorku," vysvětlila mu Isabela. "Je to jako… Vzpomínáš si na vchod do Zakletého dvora v Central Parku? Vchod byl sice tam, to ale neznamená, že Zakletý dvůr leží pod parkem. A s Kostěným Městem je to podobně. Existuje několik vchodů, ale samotné město…" Isabela se zarazila, protože ji Aline rychlým gestem umlčela. Simon přejel pohledem z jejího obličeje na Jaceův a pak na Sebastiánův. Všichni měli stejný ostražitý výraz, jako by si právě uvědomili, co vlastně dělají - prozrazují tajemství nefilim podsvěťanovi. Upírovi. Ne snad přímo nepříteli, ale rozhodně někomu, komu se nedá věřit.
Jako první přerušila ticho Aline. Zadívala se na Simona hezkýma tmavýma očima a zeptala se: "Tak jaké to je, být upír?"
"Aline!" Isabela vypadala rozhořčeně. "Nemůžeš jenom tak jít a někoho se zeptat, jaké to je, být upír."
"A proč by ne," ohradila se Aline. "Přece není upír zase tak dlouho, ne? Takže si musí pamatovat, jaké to bylo, když byl ještě člověkem." Obrátila se zpět k Simonovi. "Má pro tebe krev pořád ještě chuť jako krev? Nebo teď chutná jako něco jiného, třeba jako pomerančová šťáva nebo tak něco? Protože bych čekala, že ti bude chuť krve -"
"Chutná jako kuře," skočil jí do řeči Simon, jen aby jí zavřel pusu.
"Vážně?" Aline se zatvářila udiveně.
"Dělá si z tebe legraci, Aline," řekl Sebastián, "a já se mu vůbec nedivím. Znovu se omlouvám za svoji sestřenku, Simone. Ti z nás, kdo byli vychováni za hranicemi Idrisu, bývají s podsvěťany lépe obeznámeni."
"Copak tebe nevychovali v Idrisu?" zeptala se Isabela. "Myslela jsem, že tvoji rodiče…"
"Isabelo," přerušil ji Jace, ale už bylo příliš pozdě. Sebastián se zachmuřil.
"Moji rodiče jsou mrtví," řekl. "Doupě démonů poblíž Calais… To je v pořádku, je to už dávno." Rukou odmávl Isabeliny projevy soustrasti. "Vychovala mě moje teta, sestra mého otce, v pařížském Institutu."
"Takže mluvíš francouzsky?" vydechla Isabela. "Přála bych si umět cizí jazyk. Ale Hodge nikdy nepovažoval za nutné nás učit nic jiného než staro řečtinu a latinu, i když tak už nikdo nemluví."
"Taky mluvím rusky a italsky. A trochu rumunsky," dodal Sebastián se skromným úsměvem. "Mohl bych tě naučit pár frází…"
"Rumunsky? Jak působivé," řekl Jace. "Tímhle jazykem moc lidí nemluví."
"A co ty?" zeptal se Sebastián se zájmem.
"Jen nepatrně," odpověděl Jace s tak odzbrojujícím úsměvem, že bylo Simonovi jasné, že lže. "Mé znalosti rumunštiny se omezují na pár užitečných frází, jako například: 'Jsou tito hadi jedovatí?' nebo 'Na policistu ale vypadáte příliš mladě.'"
Sebastián se neusmál. Simon si pomyslel, že je na jeho výrazu cosi divného. Tvářil se mírně, vlastně všechno na něm bylo mírné, Simon však měl pocit, že se pod vší tou mírností skrývá něco, co je s jeho vnějším klidem v rozporu. "Baví mě cestování," prohlásil a nespouštěl přitom oči z Jace. "Ale je hezké se vracet domů, ne?'
Jace si přestal hrát s Alininými prsty. "Co tím chceš říct?"
"Jen to, že Idrisu se žádné místo na světě nevyrovná, přestože se my, nefilim, můžeme usadit i kdekoli jinde. Souhlasíš se mnou?"
"Proč se mě na to ptáš?" Jace ho provrtával mrazivým pohledem.
Sebastián pokrčil rameny. "No, přece jsi tu strávil dětství, ne? A už pěknou řádku let jsi tu nebyl. Nebo jsem to pochopil špatně?"
"Nepochopil jsi to špatně," řekla Isabela netrpělivě. "Jace rád předstírá, že o něm nikdy nikdo nemluví, i když dobře ví, že to není pravda."
"Rozhodně to není pravda." I když na něj Jace vrhal zlobné pohledy, zdálo se, že to Sebastiána nijak nevyvádí z míry. Simon mimoděk pocítil k černovlasému lovci stínů jisté sympatie. Nebylo lehké najít někoho, kdo nereagoval na Jaceovy posměšné útoky. "V současné době se v Idrisu nemluví o ničem jiném než o tobě, o Nástrojích smrti, o tvém otci a tvé sestře…"
"Clarissa měla vlastně přijet s vámi, ne?" zeptala se Aline. "Těšila jsem se, že se s ní seznámím. Co se stalo?"
I když Jace vůbec nezměnil výraz, pustil Alininu dlaň a zaťal ruku v pěst. "Nechtěla odjet z New Yorku. Její matka je nemocná a leží v nemocnici."
Nikdy neřekne naše matka, pomyslel si Simon. Vždycky je to jen její matka.
"Je to zvláštní," poznamenala Isabela. "Celou dobu jsem měla pocit, že s námi chtěla jet."
"Ona chtěla," řekl Simon. "Vlastně -"

Jace vyskočil tak rychle, že si Simon jeho pohybu ani nevšiml. "Právě jsem si uvědomil, že si se Simonem musím o něčem promluvit. V soukromí." Pokývl hlavou směrem k dvoukřídlým dveřím na druhém konci místnosti a v očích se mu zračila výzva. "Tak pojď, upíre," pobídl ho tónem, který v Simonovi zcela jasně vzbuzoval pocit, že by případné odmítnutí pravděpodobně vyústilo v nějaký druh násilí. "Promluvíme si."

2. Kapitola - Démoní věže Alicante 1/2

11. července 2013 v 23:58 | Cassandra Clare |  City of Glass (The Mortal Instruments 3)
2
DÉMONÍ VĚŽE ALICANTE



Když s Lukem už potřetí objížděli blok, Clary napadlo, že snad ani ta nejsilnější magie by nedokázala v ulicích New York City vytvořit nová parkovací místa. Neměli s dodávkou kde zastavit, na polovině ulice už auta stála ve dvou řadách. Nakonec Luke zaparkoval u hydrantu a s povzdechem zařadil neutrál. "Tak běž," pobídl ji. "Řekni jim, že jsi tady. Přinesu ti kufr."
Clary přikývla, avšak než se dotkla kliky ve dveřích dodávky, zaváhala. Žaludek měla stažený úzkostí a nikoli poprvé zatoužila po tom, aby mohl Luke jet s ní. "Vždycky jsem doufala, že až poprvé pojedu za oceán, budu s sebou mít aspoň pas."
Luke se neusmál. "Chápu, že jsi nervózní," řekl. "Ale všechno bude v pořádku. Lightwoodovi se o tebe dobře postarají."
To jsem ti sama vysvětlovala už asi tisíckrát, pomyslela si Clary. Lehce poplácala Luka po rameni a pak seskočila ze sedadla. "Tak za chvilku."
Kráčela po popraskaném kamenném chodníčku a čím víc se blížila ke vchodu do katedrály, tím slaběji k ní doléhal hluk dopravy. Tentokrát jí pár chvil trvalo, než prohlédla iluzi chránící Institut. Bylo to, jako by na starou katedrálu někdo přidal další maskovací vrstvu, podobnou novému nátěru. Když tu vrstvu v duchu odstraňovala, bylo to obtížné, dokonce trochu bolestivé. Konečně byla iluze pryč a Clary viděla kostel tak, jak skutečně vypadal. Vysoké dřevěné dveře zářily, jako by byly čerstvě vyleštěny.
Ve vzduchu se vznášel zvláštní pach, směsice ozónu a spáleniny. Zamračila se a položila ruku na kliku. Jsem Clary Morgensternová z řad nefilim a žádám o vstup do Institutu…
Dveře se rozletěly dokořán. Clary vstoupila dovnitř. Zamžourala kolem sebe a zamyslela se, čím to je, že jí tentokrát interiér katedrály připadá nějak jiný.
Došlo jí to, jakmile se za ní dveře zavřely a polapily ji v černé tmě, již narušovalo jen mdlé světlo, které dovnitř pronikalo rozetovým oknem vysoko nad její hlavou. Ještě nikdy neviděla přízemí Institutu jinak než osvětlené desítkami plamínků ve zdobených svícnech, lemujících uličku mezi kostelními lavicemi.
Vytáhla z kapsy svůj runový kámen a zvedla jej nad hlavu. Vytrysklo z něj světlo, které jí v jasných paprscích pronikalo mezi prsty. Ozařovalo zaprášené rohy katedrály, kolem nichž kráčela k výtahu umístěnému poblíž strohého oltáře. Netrpělivě zabodla prst do tlačítka, jímž se výtah přivolával.
Nic se nestalo. Asi po půl minutě znovu stiskla tlačítko a pak ještě jednou. Položila ucho na dveře výtahu a poslouchala. Neozval se žádný zvuk. Institut byl temný a tichý jako pohyblivá panenka, jejíž mechanické srdce se zastavilo.
Clary se polekaně rozběhla uličkou zpět a zatlačila do těžkých dveří. Stanula na vrcholu schodiště před Institutem a zoufale se rozhlédla kolem sebe. Obloha nad její hlavou začala nabírat kobaltový odstín a vzduch byl nyní prosycen pachem spáleniny ještě citelněji. Vypukl tady požár? Museli se snad všichni lovci stínů evakuovat? Budova ale vypadala zcela nedotčeně…
"Žádný požár tu nebyl." Ten hlas byl sametově jemný a povědomý. Ze stínu se vynořila vysoká postava se zježenými vlasy, které jí kolem hlavy tvořily korunu neupravených ostnů. Měla na sobě černý hedvábný oblek, pod nímž se skrývala třpytivá, smaragdově zelená košile, a na štíhlých prstech jí zářily prsteny s drahokamy. Celkový dojem dotvářely módní boty a slušná dávka třpytek.
"Krasomile?" zašeptala Clary.
"Vím, na co jsi myslela," řekl Krasomil. "Ale žádný požár tu nevypukl. Ten pach je z pekelné mlhy, to je něco jako magický démonický kouř. Tlumí účinek některých typů kouzel."
"Démonická mlha?! Takže došlo -"
"K útoku na Institut. Přesně tak. Dnes odpoledne. Byli tu zavržení, pěkná spousta zavržených."
"Jace," zašeptala Clary. "Lightwoodovi…"
"Pekelná mlha utlumila mou schopnost se zavrženými účinně bojovat. I schopnosti lovců stínů. Musel jsem je poslat portálem do Idrisu."
"Ale všichni jsou v pořádku, ne?"
"Madeleine," řekl Krasomil. "Madeleine je mrtvá. Mrzí mě to, Clary."
Clary dosedla na schody. Příliš dobře sice Madeleine neznala, tato žena však představovala určité nejasné spojení s její matkou - s její matkou takovou, jaká byla doopravdy, s odvážnou lovkyní stínů, již Clary nikdy nepoznala.
"Clary?" V padajícím soumraku k nim po cestičce přicházel Luke. V jedné ruce nesl Claryin kufr. "Co se tu děje?"
Clary seděla a objímala si kolena, zatímco Krasomil vysvětloval. Pod smutkem nad smrtí Madeleine ji zaléval provinilý pocit úlevy. Jace byl v pořádku. Lightwoodovi byli v pořádku. Beze slov si to pro sebe znovu a znovu opakovala. Jace byl v pořádku.
"Zavržení," řekl Luke. "Všichni jsou mrtví?"
"Všichni ne." Krasomil zavrtěl hlavou. "Když jsem poslal Light-woodovy portálem, zavržení se rozutekli. Zdálo se, že o mě nemají zájem. Než jsem portál zavřel, byli všichni pryč."
Clary zvedla hlavu. "Portál je zavřený? Ale… ale pořád ještě mě můžete poslat do Idrisu, ne?" vyhrkla. "Můžu projít portálem a připojit se k Lightwoodovým, že ano?"
Luke s Krasomilem si vyměnili pohled. Luke položil její kufr vedle sebe na zem.
"Krasomile!" Claryin hlas zesílil a i jí samotné už zněl pronikavě. "Já se tam musím dostat."
"Portál je zavřený, Clary…"
"Tak otevřete jiný!"
"To není tak snadné," vysvětlil jí čaroděj. "Každý magický vchod do Alicante Spolek pečlivě střeží. Hlavní město je pro lovce stínů posvátné, je to jejich Vatikán, jejich Zakázané město. Bez povolení do něj nesmí vstoupit žádný podsvěťan ani žádný obyčejný člověk."
"Ale já jsem lovkyně stínů!"
"Jenom stěží," usadil ji Krasomil. "A kromě toho, přímému vstupu do města prostřednictvím portálu brání věže. Kdybych chtěl otevřít portál vedoucí do Alicante, musel by na druhé straně někdo stát a čekat na tebe. Kdybych se tě tam pokusil poslat na vlastní pěst, znamenalo by to jasné porušení Zákona, a toho já se kvůli tobě dopustit nehodlám, zlatíčko, ať už k tobě chovám jakékoli osobní sympatie."
Clary obrátila pohled z Krasomilova lítostivého obličeje na ostražitě se tvářícího Luka. "Ale já se potřebuju dostat do Idrisu," naléhala. "Musím pomoct své matce. Přece musí existovat ještě nějaký další způsob, jak se tam dostat, něco, co nezahrnuje portál."
"Nejbližší letiště leží až v sousední zemi," řekl Luke. "Kdyby se nám podařilo dostat se přes hranice - a vůbec si nejsem jistý, jestli bychom to zvládli -, čekala by nás ještě dlouhá a nebezpečná cesta přes celou zemi, přes nejrůznější teritoria podsvěťanů. Trvalo by nám několik dní, než bychom se tam dostali."
Clary pálily oči. Nebudu brečet, říkala si. Nebudu.
"Clary." Luke mluvil laskavým tónem. "Spojíme se s Light-woodovými. Postaráme se o to, aby měli všechny informace, které potřebují, a mohli pro Jocelyn získat ten protilék. Můžou si promluvit s Močálem…"
Clary už však stála na nohou a vrtěla hlavou. "Musím to udělat já," prohlásila. "Madeleine říkala, že Močál s nikým jiným mluvit nebude."
"Močál? Hadrián Močál?" zopakoval Krasomil. "Můžu se pokusit poslat mu zprávu. A sdělit mu, že má očekávat Jace."
Ustaraný výraz v Lukově tváři trochu ustoupil. "Slyšela jsi to, Clary? S Krasomilovou pomocí…"
Clary už ale o Krasomilově pomoci nechtěla slyšet. Nechtěla slyšet už vůbec nic. Myslela si, že pojede zachránit svoji matku, a místo toho teď nebude moci dělat nic, jen sedět u Jocelyniny postele, držet ji za bezvládnou ruku a doufat, že někde jinde bude někdo jiný schopen udělat to, co ona nemůže.
Seběhla po schodech, a když k ní Luke natáhl ruku, vyhnula se jí. "Jenom potřebuju být chvilku sama."
"Clary…" Slyšela, jak za ní Luke něco volá, ale utekla mu a zahnula za roh katedrály. Kráčela po větvící se kamenné cestičce, až se dostala na malé prostranství na východní straně Institutu, kde ve vzduchu visel pach spáleniny a popela a pod ním jakýsi hutný, ostrý zápach. Zápach démoních kouzel. Ještě se tu držela mlha, jejíž útržky připomínající zbytky mraků se tu a tam zachytily ve větvích růžového keře nebo se ukryly pod kamenem. Viděla, že je zde země ještě rozrytá po nedávném boji, a u jedné z kamenných laviček zahlédla tmavou rudou skvrnu, kterou neměla chuť podrobně zkoumat.
Clary odvrátila hlavu a zarazila se. Tady, na zdi katedrály, spatřila neklamné stopy magie run, které na pozadí šedého kamene žhnuly modrou, už blednoucí barvou. Tvořily čtvercový obrys, jako když pootevřenými dveřmi prosvítá světlo…
Portál.
Měla pocit, jako by se v jejím nitru něco pohnulo. Vzpomněla si na jiné symboly, jež nedávno nebezpečně zazářily na hladkém kovovém trupu lodi. Vzpomněla si na to, jak se loď otřásala, když se v ní všechno rozpadalo a dovnitř se vlévala černá voda East River. Jsou to jenom runy, pomyslela si. Symboly. Umím je přece nakreslit. Jestli moje matka uměla polapit Pohár smrti do kousku papíru, tak já určitě dokážu vytvořit portál.
Zjistila, že ji nohy nesou ke zdi katedrály a ruka jí v kapse šátrá po stéle. Poručila ruce, aby se přestala třást, a přiložila špičku stély ke kameni.
Pevně stiskla oční víčka k sobě a do černočerné tmy za nimi začala v duchu kreslit splétající se světelné linie. Linie, které k ní promlouvaly o dveřích, o pádu vířícím vzduchem, o cestování a vzdálených místech. Linie se spojily v runu ladnou jako pták za letu. Clary netušila, jestli ta runa předtím existovala, nebo jestli ji právě vymyslela, teď tu však byla, jako by existovala odjakživa.
Portál.
Začala kreslit a ze špičky stély plynula znamení v uhlově černých čárách. Kámen syčel a Clary stoupal do nosu žíravý pach spáleniny. Za zavřenými víčky jí čím dál tím jasněji zářilo žhavé modré světlo. Na tváři cítila teplo, jako by před ní hořel oheň. S prudkým nádechem spustila ruku podél těla a otevřela oči.
Runa, již nakreslila, připomínala temnou květinu kvetoucí na kamenné zdi. Clary sledovala, jak se kontury květiny taví a proměňují, lehce splývají dolů, rozvíjejí se a přetvářejí. Během několika chvil se tvar runy zcela změnil. Nyní vypadala jako zářící obrys dveří, o několik desítek centimetrů vyšších než Clary.
Nemohla od nich odtrhnout oči. Zářily stejným temným světlem jako portál za závěsem v bytě madam Dorotey. Natáhla k nim ruku…
A zase ucukla. Sklíčeně si uvědomila, že kdo chce použít portál, musí si představit místo, na které se chce dostat, na které ho má portál přepravit. Ona ale v Idrisu nikdy nebyla. Samozřejmě že tu zemi znala z vyprávění. Byla to krajina se zelenými údolími, hlubokými lesy a průzračnou vodou, s jezery a horami, a v ní leželo město Alicante, město skleněných věží. Dokázala si představit, jak by to tam asi mohlo vypadat, představivost však nestačila, rozhodně ne pro účely tohoto kouzla. Kdyby tak jen…
Náhle se prudce nadechla. Ale ona přece zemi Idris viděla. Viděla ji ve snu a byla si naprosto jistá, že ten sen byl pravdivý, aniž by tušila, odkud se její jistota bere. Koneckonců, co jí to v tom snu říkal Jace o Simonovi? Že tam nemůže zůstat, protože "tohle je místo pro živé". A zanedlouho poté Simon zemřel…
V duchu se znovu ponořila do toho snu. Tančila v něm v plesovém sále v Alicante. Stěny měly zlatou a bílou barvu a nad hlavou se jí klenula čirá střecha, jež svou průzračností připomínala diamant. Byla tam fontána, stříbrná mísa se sochou mořské panny uprostřed, a do větví stromů za okny byly vetkány světelné řetězy. Clary byla oblečená do zeleného sametu, stejně jako teď.
Natáhla ruku k portálu, stále ještě jakoby ve snu. Když se ho dotkla, zpod prstů se jí rozlila jasná záře, dveře otevírající se do osvětleného prostoru na druhé straně. Upřeně zírala do točícího se zlatého víru, v němž se zvolna začaly formovat zřetelné tvary. Zdálo se jí, že vidí obrys hor, kousek nebe…
"Clary!" Byl to Luke. Běžel po cestičce, tvář zkřivenou hněvem a strachy. Za ním si to dlouhými kroky rázoval Krasomil, jehož kočičí oči v horkém světle portálu zalévajícím zahradu kovově svítily. "Clary, stůj! Zábrany jsou nebezpečné! Mohlo by tě to zabít!"
Už však nebylo cesty zpět. Zlatá záře za portálem stále sílila. Clary pomyslela na zlaté stěny sálu, který viděla ve snu, na zlatavé světlo odrážející se od všudypřítomného broušeného skla. Luke se pletl. Nerozuměl jejímu daru ani tomu, jak funguje - co záleželo na zábranách, když si mohla vytvořit, nakreslit svou vlastní realitu? "Musím jít," vykřikla a s prsty nataženými před sebe se chystala vykročit. "Promiň, Luku…"
Udělala krok vpřed - a Luke se jediným mrštným skokem ocitl po jejím boku a chytil ji za zápěstí právě ve chvíli, kdy se zdálo, že portál vyletěl všude kolem nich do povětří. Ta síla je oba odtrhla od země, jako když tornádo vyrve strom i s kořeny. Clary ještě naposledy zahlédla auta a budovy na Manhattanu, které se od ní vzdalovaly a mizely jí z dohledu, zatímco ji burácející větrný vír překotně unášel do kroužícího zlatého chaosu. Na zápěstí stále cítila Lukův železný stisk.

Simon se vzbudil rytmickým šploucháním vody. Posadil se a náhle ho zamrazilo u srdce - když ho naposledy vzbudilo pleskání vln, byl zajatcem na Valentýnově lodi, a tento pravidelný zvuk přelévající se tekutiny mu ten děsivý zážitek připomněl s takovou naléhavostí, že se to podobalo spršce ledové vody přímo do obličeje.
Rychlý pohled kolem mu však napověděl, že se teď nachází někde úplně jinde. Ležel pod měkkými přikrývkami v pohodlné dřevěné posteli v malém, čistém pokojíku se stěnami natřenými bledě modrou barvou. Přes okno byly zataženy tmavé závěsy, slabé světlo pronikající kolem jejich okrajů však jeho upířím očím úplně stačilo k tomu, aby viděly zcela jasně. Na zemi byl položen světlý koberec a u jedné stěny stála skříň se zrcadly na dveřích.
Ze strany bylo k posteli přistrčené křeslo. Když se Simon posadil, přikrývky z něj spadly a on si uvědomil dvě věci: zaprvé, že má na sobě stejné džíny a tričko, které si oblékl, než se vydal do Institutu na schůzku s Jacem, a zadruhé, že osoba sedící v křesle usnula s hlavou opřenou o ruku a její dlouhé černé vlasy visí dolů k zemi jako šála s třásněmi.
"Isabelo?" oslovil ji Simon.
Její hlava vyletěla vzhůru jako čertík z krabičky a její oči se otevřely. "Jé! Ty ses probudil!" Posadila se rovně a shrnula si vlasy dozadu. "Jaceovi se hrozně uleví. Už jsme si byli skoro jistí, že umřeš."
"Že umřu?" zopakoval Simon. Točila se mu hlava a bylo mu trochu špatně. "A z čeho?" S mrkáním se rozhlédl po pokoji. "Tohle je Institut?" zeptal se a ihned poté, co ta slova vypustil z úst, si uvědomil, že to samozřejmě není možné. "Teda - kde to vlastně jsem?"
Přes Isabelin obličej přelétl stín znepokojení. "No… chceš říct, že si nepamatuješ, co se stalo v zahradě?" Nervózně zatahala za háčkovaný lem, kterým bylo obroubeno čalounění křesla. "Zaútočili na nás zavržení. Byla jich spousta a kvůli pekelné mlze se proti nim skoro nedalo bojovat. Krasomil otevřel portál a my jsme k němu všichni běželi, jenže pak jsem uviděla, jak se k nám blížíš. Zakopl jsi o… o Madeleine. A těsně za tebou byl jeden zavržený. Asi jsi ho neviděl, ale Jace ano. Běžel ti na pomoc, ale už bylo moc pozdě. Ten zavržený tě bodl nožem. Hrozně jsi krvácel. A Jace toho zavrženého zabil a zvedl tě a odtáhl tě s sebou do portálu," dokončila svůj monolog, který byl tak rychlý, že její slova splývala dohromady a Simon musel napínat uši, aby je všechna zachytil. "My už jsme byli na druhé straně a to si určitě dokážeš představit, jak byli všichni překvapení, když za námi prošel Jace i s tebou a všude byla tvoje krev. Konzula to ani trošku nepotěšilo."
Simon měl sucho v ústech. "Zavržený mě bodl nožem?" Zdálo se, že to není možné. I když koneckonců, i předtím se uzdravil, když mu Valentýn prořízl hrdlo. Ale přece by si to měl aspoň pamatovat. Zavrtěl hlavou a podíval se na sebe. "A kam?"
"Ukážu ti to." K Simonovu značnému překvapení se Isabela o vteřinu později ocitla vedle něj na posteli a on ucítil na břiše její studené ruce. Vyhrnula mu tričko a odhalila tak pruh bledé kůže předělené tenkou rudou čárou. Byl to už jen nepatrný pozůstatek jizvy. "Sem," řekla a přejela rukou po jizvě. "Bolí tě to?"
"N-ne." Když se Simon s Isabelou setkal poprvé, připadala mu tak neobyčejná, tak vitální a plná energie, že si až myslel, že konečně objevil dívku zářící natolik jasně, aby dokázala zastínit obraz Clary, který měl vždy jakoby vypálený na vnitřní stranu víček. Avšak zhruba někdy v době, kdy ho na večírku v bytě Krasomila Pohromy nechala proměnit v potkana, si uvědomil, že pro obyčejného kluka, jako je on, možná Isabela září až příliš jasně. "Nebolí to."
"Ale mě z toho bolí oči," řekl pobaveně chladný hlas přicházející od dveří. Jace. Vešel do pokoje tak tiše, že ho neslyšel ani Simon. Zavřel za sebou dveře, a když Isabela stáhla Simonovo tričko zpátky dolů, zeširoka se usmál. "Takže ty obtěžuješ upíra, když je ještě moc slabý, než aby se mohl bránit, Izzy?" prohodil. "Jsem si celkem jistý, že tím porušuješ minimálně jednu Dohodu."
"Jen jsem mu ukazovala, kde má tu ránu nožem," bránila se Isabela, ale nápadně rychle se přemístila zpět do svého křesla. "Jak to vypadá dole?" zeptala se. "Pořád ještě všichni šílí?"
Úsměv se z Jaceovy tváře vytratil. "Marysa odešla s Patrickem do Gardu," odpověděl. "Probíhá zasedání Spolku a Malachiáš si myslel, že bude nejlepší, aby všechno… vysvětlila osobně."
Malachiáš. Patrick. Gard. V Simonově hlavě vířila neznámá jména. "Co aby vysvětlila?"
Isabela s Jacem si vyměnili pohled. "Aby vysvětlila tebe," řekl Jace nakonec. "Aby vysvětlila, proč jsme s sebou do Alicante přivedli upíra, což je mimochodem výslovně proti Zákonu."
"Do Alicante? My jsme v Alicante?" Simonem proběhl záchvěv slepé paniky, tu však rychle vystřídala bolest, která se mu ozvala v břiše. Předklonil se a zalapal po dechu.
"Simone!" Isabela natáhla ruku a v jejích tmavých očích se zračilo znepokojení. "Jsi v pořádku?"
"Běž pryč, Isabelo." Simon si k žaludku přitiskl ruku sevřenou v pěst a zvedl k Jaceovi oči s úpěnlivým, prosebným výrazem. "Odveď ji odsud."
Isabela se stáhla a zatvářila se uraženě. "Tak dobře. Půjdu. Nemusíš mi to říkat dvakrát." Vyskočila, odkráčela z pokoje a zabouchla za sebou dveře.
Jace obrátil k Simonovi jantarové oči prosté jakéhokoli výrazu. "Co se děje? Myslel jsem, že už se uzdravuješ."
Simon napřáhl ruku, aby udržel Jace v bezpečné vzdálenosti. V hrdle ho kovově pálilo. "Nejde o Isabelu," zasípal. "A není to tím zraněním, jenom… mám hlad." Cítil, jak mu hoří tváře. "Ztratil jsem krev, tak ji potřebuju nahradit."
"No samozřejmě," řekl Jace tónem člověka, jemuž byl právě ozřejměn nějaký zajímavý, byť nepříliš užitečný vědecký fakt. Z jeho výrazu se vytratilo slabé znepokojení a nahradilo je cosi, co Simonovi připadalo jako pobavené opovržení. Vzedmul se v něm hněv a kdyby nebyl tak oslabený bolestí, vztekle by vyskočil z postele a vrhnul se na Jace. Místo toho však jen zvládl zavrčet: "Vlez mi na záda, Waylande."
"Takže Waylande?" Jaceovu tvář neopouštěl posměšný výraz, ruce mu však vylétly ke krku a on si začal rozepínat bundu.
"Ne!" Simon se schoulil na posteli. "Je mi jedno, jak velkej mám hlad. Já… já už nikdy nebudu pít tvoji krev."
Jace se ušklíbl. "Nemysli si, že bych tě nechal." Sáhl do náprsní kapsy své bundy a vytáhl skleněnou láhev. Byla z poloviny plná řídké hnědočervené tekutiny. "Myslel jsem si, že ti tohle přijde vhod," řekl. "Vymačkal jsem šťávu z pár kil syrového masa z kuchyně. Víc jsem udělat nemohl."
Ruce, jimiž Simon převzal od Jace láhev, se třásly tak silně, že za něj musel Jace otevřít zátku. Tekutina uvnitř byla odporná, na opravdovou krev příliš řídká a slaná, a měla mdlou, nepříjemnou pachuť, o níž Simon věděl, že je neklamnou známkou několik dní starého masa.
"Fuj," ulevil si po několika doušcích. "Mrtvá krev."
Jaceovo obočí vystřelilo nahoru. "Copak všechna krev není mrtvá?"
"Čím delší dobu je zvíře, jehož krev piju, po smrti, tím hůř krev chutná," vysvětlil mu Simon. "Čerstvá je nejlepší."
"Ale tys přece čerstvou krev nikdy nepil, nebo ano?"
Simon místo odpovědi také zvedl obočí.
"Samozřejmě, kromě té mé," pochopil Jace. "Vsadím se, že ta musela chutnat naprosto fantasticky."
Simon odložil prázdnou láhev na opěrku křesla vedle své postele. "Řekl bych, že nejsi tak docela v pořádku," poznamenal. "Myslím psychicky." V ústech stále cítil chuť zkažené krve, bolest však pominula. Cítil se lépe, silněji, jako by byla krev lékem, který zabírá okamžitě, drogou, již potřeboval k životu. Přemýšlel, jestli mají podobné pocity i závislí na heroinu. "Takže já jsem v Idrisu."
"Přesně řečeno v Alicante," řekl Jace. "To je hlavní město. A vlastně jediné město." Přešel k oknu a roztáhl závěsy. "Penhallowovi nám nechtěli věřit," pokračoval, "že ti neublíží denní světlo. Proto to tu zatemnili těmihle závěsy. Ale měl by ses podívat ven."
Simon vstal z postele a postavil se k oknu vedle Jace. A nestačil se divit.
Před několika lety vzala matka Simona i s jeho sestrou na dovolenou do Toskánska. Vyklubal se z toho týden těžkých, neznámých těstovinových jídel, neslaného chleba, zatvrzelé hnědé krajiny a rychlé jízdy po úzkých, zakroucených silničkách ve fiatu, jímž matka několikrát málem narazila do nádherných starých budov, kterými se údajně přijeli pokochat. Pamatoval si, že jednou zastavili na kopci naproti městečku s názvem San Gimignano, tvořenému shlukem budov v barvě rzi, mezi nimiž se tu a tam tyčily vysoké věže s vrcholy mířícími vzhůru, jako by se chtěly dotknout oblohy. Jestli mu ten pohled, který měl nyní před očima, něco připomínal, pak právě toto. Zároveň však byl tak dokonale cizí, že se ani trochu nepodobal ničemu, co Simon kdy viděl.
Hleděl ven z okna v horním patře domu, který musel být poměrně dost vysoký. Když zvedl pohled vzhůru, zahlédl nad sebou kamennou římsu a nad ní už jen nebe. Naproti stál další dům, o něco nižší než ten jejich, a mezi oběma budovami vedl úzký kanál s tmavou vodou, v několika místech překlenutý mosty. Byl to zdroj onoho šplouchavého zvuku, který Simon předtím slyšel. Zdálo se, že je dům postaven ve svahu. Pod ním byly vidět další domy z kamene medové barvy, tísnící se kolem úzkých uliček a sahající až k okraji zeleného, lesnatého kruhu kolem města. Za lesem se v dálce zvedaly pahorky, které odsud vypadaly jako dlouhé pásy zelené a hnědé s občasnými záblesky podzimních odstínů. Za kopci se do výše vypínaly špičaté hory se sněhovou pokrývkou.

1. Kapitola - Portál

11. července 2013 v 23:53 | Cassandra Clare |  City of Glass (The Mortal Instruments 3)
Část první

Jiskry létají vzhůru


Ale člověk rodí se k bídě,
tak jako jiskry z uhlí vzhůru létají.

Job 5:7

1

PORTÁL



Mrazivé počasí předchozího týdne pominulo. Když Clary rychlými kroky kráčela přes zaprášený dvorek před Lukovým domem s kapuci přetaženou přes hlavu, aby jí vlasy nelétaly do obličeje, jasně svítilo slunce. Sice se oteplilo, vítr vanoucí od East River však dokázal být překvapivě silný. Nesl s sebou slabý odér chemikálií, smíšený s brooklynským pachem asfaltu, benzínu a spáleného cukru z opuštěného cukrovaru, který se nacházel o kus dál na stejné ulici.
Simon na ni čekal na přední verandě, rozvalený v křesle s polámanými péry. Na kolenou v modrých džínách měl položenou konzoli DS, na niž právě horlivě útočil dotykovým perem. "Bod," prohlásil, když zdolala schody. "Dneska lámu rekordy v Mario Kart."
Clary si stáhla kapuci, odhrnula si vlasy z očí a zašmátrala v kapse pro klíče. "Kde jsi byl? Celý dopoledne ti volám."
Simon vstal a schoval blikající obdélník do tašky, kterou měl přes rameno. "Byl jsem u Erika. Měli jsme zkoušku kapely."
Clary přestala rachotit klíčem v zámku - pokaždé se musel zaseknout - a zamračila se na svého kamaráda. "Zkoušku kapely? Chceš říct, že pořád ještě…"
"Hraju v kapele? A proč bych neměl?" Natáhl ruku ke klíči. "Počkej, udělám to."
Clary stála bez pohnutí, zatímco Simon zkušeně otočil klíčem za použití té správné dávky síly, aby se vzdorující starý zámek otevřel. Jeho ruka se otřela o její. Měl chladnou kůži, studenou jako okolní vzduch. Trochu se otřásla. Svůj pokus o navázání milostného poměru odpískali teprve minulý týden, takže při každém setkání se Simonem stále ještě cítila zmatek.
"Díky." Ani se na něj nepodívala, když si od něj brala klíč.
V obývacím pokoji bylo horko. Clary si pověsila bundu na háček za dveřmi a zamířila do pokoje pro hosty. Simon se jí táhl v patách. Zamračila se. Její kufr ležel na posteli rozevřený jako škeble a všude kolem se válelo její oblečení a skicáky.
"Myslel jsem, že jedeš do Idrisu jenom na pár dní," poznamenal Simon, který se po tom nepořádku rozhlížel s lehce zděšeným výrazem.
"To sice jo, ale nemůžu přijít na to, co si mám zabalit. Nemám skoro žádný šaty a sukně, ale co když tam nebudu smět nosit kalhoty?"
"Proč bys tam nemohla nosit kalhoty? Jedeš do jiný země, ne do jinýho století."
"Ale lovci stínů jsou hrozně staromódní a Isabela taky pořád nosí šaty…" Clary zmlkla a povzdechla si. "To nic. Jenom promítám všechen strach o mámu do svýho šatníku. Radši budeme mluvit o něčem jiným. Tak jak bylo na zkoušce? Pořád jste ještě pro kapelu nevymysleli žádný jméno?"
"Bylo to v pohodě." Simon se vyhoupl na desku psacího stolu a začal kývat nohama, které mu visely přes její okraj. "Přemýšlíme o novým mottu. Chceme něco provokativního, třeba: Doporučuje osmdesát procent skalních rockerů."
"Řekl jsi Erikovi a ostatním, že…"
"Že jsem upír? Ne. Není to ten druh informace, kterou člověk jen tak utrousí při běžný konverzaci."
"To možná ne, ale jsou to přece tvoji kamarádi. Měli by to vědět. A kromě toho, určitě jim pak budeš připadat jako nějakej rockovej bůh, něco jako upír Lester."
"Lestat," opravil ji Simon. "Byl to upír Lestat. A to je smyšlená postava. A kromě toho, ty taky neobíháš svoje kamarády a nevykládáš jim, že jsi lovkyně stínů."
"Jaký kamarády? Můj kamarád jsi ty." Hodila sebou na postel a podívala se nahoru na Simona. "A tobě jsem to přece řekla, ne?"
"Protože jsi neměla na vybranou." Simon naklonil hlavu na stranu a zkoumavě ji pozoroval. V očích se mu odráželo světlo lampy stojící na nočním stolku a dávalo jim stříbrný nádech. "Bude se mi po tobě stýskat, až budeš pryč."
"Mně se taky bude stýskat," ujistila ho Clary, přestože ji celé tělo svrbělo nervozitou a očekáváním, což jí znemožňovalo plně se soustředit. Jedu do Idrisu! prozpěvovala si její mysl. Uvidím domov lovců stínů a Město ze skla. Zachráním svoji matku.
A budu s Jacem.
Simonovy oči se zablýskly, jako by jí četl myšlenky, jeho hlas však zněl mírně. "Ještě jednou mi to vysvětli. Proč musíš jet do Idrisu taky? Proč to Madeleine s Lukem nemůžou zařídit bez tebe?"
"Máma získala to kouzlo, kvůli kterýmu je v tomhle stavu, od jednoho čaroděje - jmenuje se Hadrián Močál. Madeleine tvrdí, že ho musíme najít, jestli chceme zjistit, jak to kouzlo zrušit. On ale Madeleine nezná. Znal jenom mámu a Madeleine si myslí, že mi bude věřit, protože jsem jí tak podobná. A Luke se mnou jet nemůže. Mohl by jet do Idrisu, ale do Alicante prý nesmí bez povolení Spolku, a to samozřejmě nedostane. A prosím tě, nemluv o tom před ním, protože není vůbec nadšenej z toho, že nemůže jet se mnou. Kdyby už Madeleine neznal z dřívějška, myslím, že by mě tam vůbec nepustil."
"Ale budou tam přece i Lightwoodovi. A Jace. Budou ti pomáhat. Teda Jace ti snad slíbil, že ti pomůže, že jo? Přece mu nevadí, že jedeš taky, ne?"
"Jasně že mi pomůže," odpověděla Clary. "A samozřejmě mu to nevadí. Vůbec mu to nevadí."
Věděla však, že je to lež.

Poté, co v nemocnici mluvila s Madeleine, se Clary vydala rovnou do Institutu. Jace byl prvním člověkem, jemuž prozradila tajemství své matky, dozvěděl se to dokonce ještě dříve než Luke. Když mu to říkala, jen tam stál a zíral na ni a s každým jejím slovem byl bledší a bledší, jako by mu snad nevykládala o způsobu, jak zachránit její matku, ale pomalu a krutě z něj vysávala všechnu krev.
"Nikam nepojedeš," prohlásil, jakmile domluvila. "I kdybych tě měl svázat a sedět na tobě, dokud tě tenhle šílený rozmar nepřejde. Ale do Idrisu nepojedeš."
Clary měla pocit, jako by ji uhodil. Myslela si, že ho její zpráva potěší. Celou dobu z nemocnice až do Institutu běžela, aby mu to mohla říci, a on tu teď stojí v chodbě a provrtává ji pohledem smrtky. "Ale ty přece jedeš."
"Ano, my všichni jedeme. Musíme. Spolek svolal do Idrisu všechny své aktivní členy, kteří se mohou uvolnit, na obrovské zasedání Rady. Bude se hlasovat o tom, co se má podniknout ohledně Valentýna, a jelikož jsme poslední lidé, kteří ho viděli…"
Clary mu skočila do řeči. "Když jedete vy, tak proč nemůžu jet taky?"
Zdálo se, že ho přímočarost, s jakou mu tu otázku položila, ještě více rozzuřila. "Protože tam pro tebe není bezpečno."
"Aha, takže tady pro mě bezpečno je? Za poslední měsíc jsem aspoň desetkrát málem umřela a pokaždé přímo tady v New Yorku."
"To proto, že se Valentýn soustředil na dva Nástroje smrti, které se tu nacházely." Jace mluvil přes zatnuté zuby. "Teď se ale jeho zájem přesune do Idrisu, to víme všichni…"
"Jenže v tomhle ohledu si jen těžko můžeme být něčím jisti," přerušila ho Marysa Lightwoodová. Už nějakou dobu stála ve stínu za ústím chodby, takže ji ani jeden z nich neviděl. Teď udělala pár kroků vpřed a vešla do záře lamp v hale. Prudké světlo odhalovalo její znavené rysy. Vyčerpání se na její tváři podepsalo. Její manžel Robert Lightwood byl v bitvě, jež se odehrála minulý týden, zraněn démoním jedem a od té doby potřeboval neustálou péči. Clary si sotva dokázala představit, jak unavená musí Marysa být. "A vedení Spolku se chce s Clarissou setkat. To přece víš, Jaci."
"Ať si Spolek trhne nohou."
"Jaci," okřikla ho Marysa a tentokrát použila nefalšovaný rodičovský tón. "Mluv slušně."
"Spolek chce spoustu věcí," zmírnil Jace své prohlášení. "To ale neznamená, že by je měl všechny dostat."
Marysa po něm šlehla pohledem, jako by přesně věděla, o čem mluví, a ani za mák to neschvalovala. "Spolek má často pravdu, Jaci. Je pochopitelné, že chtějí s Clary mluvit, po tom všem, co prožila. Mohla by jim toho spoustu povědět…"
"Řeknu jim všechno, co budou chtít vědět," prohlásil Jace.
Marysa si povzdechla a obrátila své modré oči ke Clary. "Chápu to správně, že chceš jet to Idrisu?"
"Jenom na pár dní. Nebudu vám na obtíž," řekla Clary a upřela na Marysu prosebný pohled, nedbajíc Jaceova do běla rozzuřeného výrazu. "Slibuju."
"Nejde o to, jestli nám budeš, nebo nebudeš na obtíž, ale o to, jestli budeš ochotná se v Idrisu setkat s vedoucími představiteli Spolku. Budou s tebou chtít mluvit. Pokud odmítneš, pochybuji, že dostaneme povolení, abychom tě mohli vzít s sebou."
"Ne -" začal Jace.
"Setkám se s představiteli Spolku," skočila mu do řeči Clary, i když ji z té představy zamrazilo v zádech. Jediným oficiálním zástupcem Spolku, kterého dosud poznala, byla inkvizitorka, a to nebyla zrovna nejsympatičtější osoba.
Marysa si konečky prstů masírovala spánky. "Takže domluveno." Nevypadala však, že by se jí tím nějak ulevilo. Její hlas zněl nervózně a křehce jako příliš napnutá houslová struna. "Jaci, vyprovoď Clary a pak za mnou přijď do knihovny. Potřebuji si s tebou promluvit."
Znovu zmizela ve stínu bez jediného slova na rozloučenou. Clary se za ní dívala, jako by ji někdo polil ledovou vodou. Zdálo se, že Alek s Isabelou mají svoji matku upřímně rádi, a Clary si byla jistá, že je Marysa dobrý člověk, ale co naplat, nedalo se říci, že by se chovala bůhvíjak srdečně.
Jace měl pevně sevřené rty. "Podívej, co jsi způsobila."
"Musím jet do Idrisu, i když třeba nechápeš proč," řekla Clary. "Musím to pro mámu udělat."
"Marysa má ke Spolku přehnanou důvěru," namítl Jace. "Potřebuje věřit, že je dokonalý, a já jí nemůžu říct, že to tak není, protože…" Náhle se zarazil.
"Protože něco takovýho by řekl Valentýn."
Očekávala výbuch hněvu, on však jen poznamenal: "Nikdo není dokonalý." Natáhl ruku a ukazováčkem prudce stiskl tlačítko výtahu. "Dokonce ani Spolek."
Clary si založila ruce na prsou. "A opravdu máš jenom jeden důvod, proč nechceš, abych jela s vámi? Jenom to, že tam není bezpečno?"
Ve tváři se mu mihla jiskřička překvapení. "Jak to myslíš? Proč bych ještě neměl chtít, abys jela?"
Polkla. "Protože -" Protože jsi mi řekl, že už ke mně nic necítíš, a popravdě řečeno, to je dost nepříjemná situace, protože já k tobě pořád něco cítím, A vsadím se, že ty to víš.
"Protože nechci, aby za mnou moje mladší sestřička pořád všude chodila?" V hlase mu zazníval ostrý, posměšný tón, v němž se však skrývalo ještě cosi dalšího.
Přijel výtah a s řinčením se zastavil. Clary odsunula mříž, vstoupila do výtahu a obrátila se tváří k Jaceovi. "Nejedu tam proto, že tam budeš ty. Jedu tam, protože chci pomoct své matce. Naší matce. Musím jí pomoct. Copak ty to nechápeš? Jestli to neudělám, možná už se nikdy neprobere. Mohl bys přinejmenším předstírat, že tě to aspoň trochu zajímá."
Jace jí položil ruce na ramena a konečky jeho prstů, které se dotkly holé kůže kolem jejího límce, jí do nervů vyslaly zoufalé, bezmocné zachvění. Clary si bezděky všimla, že má Jace pod očima černé kruhy a pod lícními kostmi propadlé tváře. Na sobě měl černý svetr, který dával vyniknout modřinám na jeho kůži a tmavým řasám. Připomínal studii stínů, obraz, na nějž by bylo třeba použít odstíny černé, bílé a šedé, jen tu a tam prokládané zlatou barvou, například v očích, pro zdůraznění…
"Postarám se o to za tebe." Mluvil mírně, avšak naléhavě. "Pomůžu jí místo tebe. Řekni mi, kam mám jít, koho mám požádat o pomoc. Udělám všechno, co budeš potřebovat."
"Madeleine řekla tomu čaroději, že přijedu já. Bude očekávat Jocelyninu dceru, ne syna."
Jaceovy ruce na jejích ramenou ztuhly. "Tak jí řekni, že došlo ke změně plánu. Pojedu já, ne ty. Ty ne."
"Jaci…"
"Udělám cokoli," nenechal ji domluvit. "Cokoli, co budeš chtít, jen když mi slíbíš, že tu zůstaneš."
"To nemůžu."
Pustil ji, jako by ho odstrčila. "Proč ne?"
"Protože je to moje matka, Jaci," odpověděla.
"Moje taky." Z jeho hlasu čišel chlad. "Proč si o tom vlastně Madeleine nepromluvila s námi oběma? Proč přišla jenom za tebou?"
"Ty víš proč."
"Protože," řekl a tentokrát to znělo ještě chladněji, "jsi pro ni Jocelynina dcera. Ale já vždycky budu Valentýnův syn."
S prásknutím mezi nimi zavřel mříž výtahu. Chvíli se na něj přes ni dívala. Mřížoví dělilo jeho obličej do celé řady plošek ve tvaru diamantů, orámovaných kovem. Jedním diamantem na ni hledělo jedno zlatavé oko a hluboko v něm se třpytil divoký hněv.
"Jaci…," začala.
V tu chvíli však sebou výtah trhnul, řinčivě se rozjel a už ji unášel dolů do temného ticha katedrály.

"Vrať se na zem, Clary." Simon jí zamával rukama před obličejem. "Jsi vzhůru?"
"Jo, promiň." Posadila se a potřásla hlavou, jako by ji chtěla zbavit pavučin. Tehdy viděla Jace naposledy. Když mu pak později volala, nebral jí telefon, takže si celou cestu do Idrisu naplánovala za pomoci Lightwoodových, přičemž používala Aleka jako rozpačitého a nepříliš ochotného prostředníka. Chudák Alek, na půl cesty mezi svou matkou a Jacem, neustále se snažící jednat správně. "Říkal jsi něco?"
"Jenom že si myslím, že už se vrátil Luke," řekl Simon a seskočil ze stolu zrovna ve chvíli, kdy se otevřely dveře pokoje. "A měl jsem pravdu."
"Ahoj, Simone." Luke mluvil tiše a možná působil trochu unaveně - na sobě měl ošoupanou džínovou bundu, flanelovou košili a staré manšestrové kalhoty zastrčené do vysokých bot, které vypadaly, že své nejlepší časy zažily už před deseti lety. Brýle měl posazené ve vlasech protkaných více šedivými prameny, než si Clary pamatovala. Pod paží držel hranatý balíček, převázaný zelenou stuhou. Vzal jej do ruky, kterou pak natáhl ke Clary. "Přinesl jsem ti něco, co se ti bude na té cestě hodit."
"Ale to jsi nemusel!" protestovala Clary. "Už jsi toho udělal tolik…" Pomyslela na všechny ty věci, které jí koupil poté, co byl veškerý její majetek zničen. Dal jí nový telefon, nové výtvarné potřeby, a ani ho o to nemusela žádat. Téměř vše, co jí teď patřilo, byl dárek od Luka. A to ani nesouhlasíš s tím, že jedu. Ta myšlenka visela ve vzduchu mezi nimi, zůstávala však nevyřčena.
"Já vím. Ale uviděl jsem to a hned jsem si vzpomněl na tebe." Podal jí balíček.
Předmět, který se skrýval uvnitř, byl zabalen v několika vrstvách hedvábného papíru. Když se jimi Clary probojovala, její ruka spočinula na látce jemné jako kočičí srst. Byl to lahvově zelený sametový kabát staromódního střihu, lemovaný zlatým hedvábím a opatřený mosaznými knoflíky a širokou kapucí. Přitáhla si jej do klína a rukama láskyplně uhladila jemný materiál. "Vypadá to jako věci, co nosí Isabela," vykřikla. "Jako cestovní plášť pro lovce stínů."
"Přesně tak. Teď budeš vypadat trochu víc jako jedna z nich," řekl Luke. "Až budeš v Idrisu."
Zvedla k němu pohled. "Ty chceš, abych vypadala jako jedna z nich?"
"Clary, ty přece jedna z nich jsi." Jeho úsměv měl lehký nádech smutku. "A kromě toho, víš, jak zacházejí s těmi, kdo jsou jiní. Cokoli, co můžeš udělat, abys mezi ně zapadla…"
Simon vydal zvláštní zvuk a Clary se na něj provinile podívala - skoro zapomněla, že tam je. Pečlivě studoval své hodinky. "Už bych měl jít."
"Ale vždyť jsi právě přišel!" namítla Clary. "Myslela jsem, že tady nějakou dobu zůstaneš a pustíme si film nebo tak něco…"
"Ty přece musíš balit." Simon se usmál úsměvem jasným jako slunce po dešti. Téměř by uvěřila tomu, že ho vůbec nic netrápí. "Stavím se později, abych se s tebou rozloučil, než odjedeš."
"Ale no tak," přemlouvala ho Clary. "Zůstaň tady…"
"Nemůžu," odmítl rozhodně. "Mám sraz s Maiou."
"Aha. Tak to jo," řekla Clary. Maia je moc milá, přesvědčovala se v duchu. Je chytrá. A hezká. Na druhou stranu, je to vlkodlačice. Vlkodlačice zakoukaná do Simona. Ale možná že právě tak to má být. Možná by si opravdu měl najít přítelkyni z podsvěta. Koneckonců, i on teď byl přece podsvěťan. Technicky vzalo, vlastně by už neměl trávit čas s lovci stínů, například s Clary. "Tak to bys měl asi jít."
"To asi jo." Simonovy tmavé oči byly zcela nečitelné. To byla novinka - předtím do Simona vždy viděla. Přemýšlela, jestli je to vedlejší projev vampyrismu, nebo něco dalšího. "Tak ahoj," rozloučil se, sklonil se k ní, jako by ji chtěl políbit na tvář, a jednou rukou jí odhrnul vlasy z tváře. Pak se zarazil a s nejistým výrazem se stáhl zpět. Překvapeně se zamračila, ale on už se prosmekl kolem Luka stojícího ve dveřích a byl pryč. Z dálky slyšela, jak se za ním zabouchly vchodové dveře.
"Proč se chová tak divně?" vykřikla a přitáhla si k sobě sametový kabát, aby jí dodal jistotu. "Myslíš, že je to tím, že je z něj upír?"
"Pravděpodobně ne." Luke se tvářil trochu pobaveně. "To, že se z tebe stane podsvěťan, nijak nezmění tvoje city. Například k jiným lidem. Dej mu čas. Vždyť to ty ses s ním rozešla."
"Nerozešla. On se rozešel se mnou."
"Protože jsi do něj nebyla zamilovaná. To není lehká situace a podle mě se s ní vyrovnává se ctí. Spousta jiných dospívajících kluků by kvůli tomu trucovala nebo se plížila kolem tvého domu s kazeťákem na rameni."
"Dneska už kazeťák nikdo nemá. To bylo v osmdesátejch letech." Clary vstala z postele a oblékla si kabát. Zapnula si jej až ke krku a těšila se z toho, jak ji hebký samet hladí po kůži. "Jenom chci, aby už se Simon zase vrátil do normálu." Podívala se na sebe do zrcadla a ten pohled ji příjemně překvapil. Zelená barva zdůraznila její rudé vlasy a propůjčila jejím očím jasnější odstín. Obrátila se k Lukovi. "Tak co na to říkáš?"
S rukama v kapsách se opíral o rám dveří. Když se na ni podíval, přes tvář mu přelétl stín. Řekl jen: "Tvoje matka měla přesně takový kabát, když byla ve tvém věku."
Clary zaryla prsty do měkké látky na manžetách kabátu. Z té zmínky o matce ve spojení s Lukovým smutným výrazem jí najednou bylo do pláče. "Půjdeme se za ní ještě dneska podívat, jo?" požádala ho. "Chci se s ní rozloučit, než odjedu, a říct jí… říct jí, co chci udělat. Že bude v pořádku."
Luke přikývl. "Ještě dnes zajedeme do nemocnice. A Clary?"
"Co?" Téměř se na něj nechtěla podívat, když se však k tomu odhodlala, k její úlevě už byl smutek z jeho očí pryč.
Usmál se. "Být v normálu není zase taková zábava."

Simon se podíval na papír ve své ruce a pak na katedrálu a přimhouřil oči proti odpolednímu slunci. Na pozadí modré oblohy se před ním tyčil Institut, žulová stěna s lomenými oblouky oken, obklopená vysokou kamennou zdí. Z ozdobných říms na něj potměšile shlížely chrliče, jako by ho vyzývaly, zda se odváží přistoupit ke dveřím. Budova se vůbec nepodobala tomu, co viděl, když tu byl poprvé - tehdy se tvářila jako polorozpadlá ruina. Iluze však na obyvatele podsvěta nefungovaly.
Nepatříš sem. Ta slova byla krutá a pálila jako kyselina. Simon si nebyl jistý, zda na něj promluvil některý z chrličů, nebo se ten hlas ozval uvnitř jeho hlavy. Tohle je kostel, a ty jsi zatracený.
"Buď zticha," zamumlal nejistě. "A navíc, mě kostely nezajímají. Jsem žid."
Do kamenné zdi byla zasazena železná branka s filigránovým zdobením. Simon položil ruku na kliku a napůl čekal, že mu bolestivě popálí dlaň, nic se však nestalo. Samotná branka zřejmě nijak zvlášť svatá nebyla. Otevřel ji a byl už v půli popraskaného kamenného chodníčku ke vstupním dveřím, když uslyšel hlasy, několik povědomých hlasů, přicházejících z nevelké vzdálenosti.
I když možná zas tak blízko nebyly. Málem zapomněl, jak moc se mu od přeměny v upíra zlepšil sluch i zrak. Znělo to, jako by mu ti lidé stáli přímo za zády, když však popošel kousek po úzké cestičce podél boční zdi Institutu, zjistil, že ve skutečnosti stojí celkem daleko, až na druhé straně zahrady. Tráva zde divoce bujela a téměř překrývala cestičky větvící se v houštinách čehosi, co snad kdysi bývalo pečlivě upravovanými růžovými keři. Byla tu dokonce i kamenná lavička pokrytá pavučinou zeleného býlí. Tohle místo kdysi opravdu sloužilo jako kostel, než je začali používat lovci stínů.
Nejdříve uviděl Krasomila, který se opíral o kamennou stěnu obrostlou mechem. Čaroděje bylo těžké přehlédnout, měl totiž na sobě bílé tričko postříkané barvou a duhové kožené kalhoty. Mezi lovci stínů oděnými v černé barvě vyčníval jako exotická orchidej. Kromě něj tam byl pobledlý a rozpačitě se tvářící Alek a také Isabela s dlouhými černými vlasy spletenými do copánků převázaných stříbrnými stužkami, která stála vedle malého chlapce. To musel být jejich nejmladší bratr Max. Vedle nich stála jejich matka, která vypadala jako jiná verze Isabely, o něco vyšší a kostnatější, avšak se stejnou hřívou dlouhých havraních vlasů. Vedle ní byla žena, kterou Simon neznal. Nejdřív si myslel, že je stará, protože měla téměř bílé vlasy, pak se ale otočila a říkala něco Maryse a Simon spatřil, že jí pravděpodobně není víc než pětatřicet nebo čtyřicet let.
A byl tam také Jace, postávající trochu stranou od ostatních, jako by k nim tak úplně nepatřil. Stejně jako oni měl na sobě černý oděv lovců stínů. Když se oblékl do černé Simon, vypadal, jako by šel na pohřeb, Jace ale vyhlížel drsně a nebezpečně. A blonďatě. Simonovi bezděky ztuhla ramena a on se musel zamyslet nad tím, zda někdy něco - snad čas nebo zapomnění - dokáže zmírnit jeho zášť vůči Jaceovi. Nechtěl ji cítit, ale nedokázal se tomu ubránit, ten pocit byl jako kámen tížící jeho nebijící srdce.
Na celém tom shromáždění Simonovi připadalo něco divného, vtom se však k němu otočil Jace, jako by vycítil jeho přítomnost, a Simon si i na tu dálku všiml tenké bílé jizvy na jeho krku, těsně nad límcem. Odpor, který se mu vzdouval v prsou, se proměnil v cosi jiného. Jace lehce pokývl jeho směrem. "Hned se vrátím," oznámil Maryse tónem, jaký by Simon při rozhovoru se svou matkou nikdy nepoužil. Jace mluvil jako dospělý člověk obracející se na jiného dospělého.
Marysa roztržitě mávla rukou na znamení souhlasu. "Nechápu, proč to tak dlouho trvá," říkala právě Krasomilovi. "Je to normální?"
"Jestli tu něco není normální, tak jedině ta sleva, kterou vám dávám." Krasomil kopl podpatkem do zdi. "Normálně si totiž účtuji dvakrát tolik."
"Ten portál je jen dočasný. Má nás jen přenést do Idrisu. A očekávám, že pak jej hned zavřete. Tak zní naše dohoda." Obrátila se k ženě po svém boku. 'A Madeleine, ty zůstaneš tady a přesvědčíš se, že to opravdu udělá, ano?"
Madeleine. Takže tohle byla ta Jocelynina přítelkyně. Nebyl však čas pozorovat scénu, protože Jace už Simona chytil za paži a táhl ho kolem boční zdi katedrály z dohledu ostatních. V této části byla zahrada ještě zaplevelenější a zarostlejší a po cestičce se plazily šlahouny rostlin. Jace postrčil Simona za velký dub a pustil ho. Pohledem pročesával okolí, jako by se chtěl ujistit, že je nikdo nesledoval. "V pořádku. Tady si můžeme promluvit."
Opravdu tu byl větší klid, hluk dopravy na York Avenue totiž tlumila masivní budova Institutu. "To tys mi vzkázal, abych sem přišel," připomněl mu Simon. "Když jsem se ráno probudil, našel jsem tvoji zprávu přilepenou na okno. Copak nikdy nepoužíváš telefon jako normální lidi?"
"Ne, když se tomu můžu vyhnout, upíre," řekl Jace. Zamyšleně si Simona prohlížel, jako by četl z knihy. V jeho výrazu se mísily dvě protichůdné emoce: lehký údiv a něco, co Simonovi připadalo jako zklamání. "Takže to pořád ještě platí. Můžeš se pohybovat venku za denního světla. Nespálí tě ani polední slunce."
"Přesně tak," potvrdil Simon. "Ale to už přece víš, vždyť jsi tam byl." Nemusel dlouze vysvětlovat, co znamená "tam" - z tváře druhého chlapce bylo jasné, že si moc dobře pamatuje mořskou úžinu, korbu dodávky, slunce vycházející nad vodou i Claryin křik. Pamatoval si to stejně dobře jako Simon.
"Říkal jsem si, jestli to třeba časem nevymizelo," utrousil Jace, avšak bylo zřejmé, že to nemyslí příliš vážně.
"Kdybych najednou pocítil potřebu vznítit se, dám ti vědět." Simon nikdy neměl s Jacem příliš velkou trpělivost. "Hele, vážně jsem se táhl až na horní Manhattan jenom proto, abys na mě mohl civět, jako bych byl nějaká věc v laboratorní misce? Příště ti pošlu fotku."
"A já si ji dám do rámečku a postavím na noční stolek," řekl Jace, nedal však do té sarkastické odpovědi srdce. "Tak podívej, poslal jsem ti ten vzkaz z jednoho velmi konkrétního důvodu. I když to nerad přiznávám, upíre, máme něco společného."
"Naprosto neodolatelnej účes?" napověděl mu Simon, ani on se však na tu poznámku zcela nesoustředil. Něco v Jaceově výrazu ho čím dál tím víc znepokojovalo.
"Clary," upřesnil Jace.
To Simona zastihlo nepřipraveného. "Clary?"
"Clary," zopakoval Jace. "Však víš - malá, zrzavá, trochu nedůtklivá."
"Nechápu, v jakým ohledu je Clary něco, co máme společnýho," namítl Simon, i když to chápal moc dobře. Nicméně nebylo to zrovna téma, které by teď měl chuť s Jacem rozebírat, a vlastně ani nikdy jindy. Neexistovalo snad mezi muži nějaké nepsané pravidlo, které by takovéto rozhovory - rozhovory o citech - zakazovalo?
Evidentně ne. "Oběma nám na ní záleží," prohlásil Jace a vrhl na Simona odměřený pohled. "Pro nás oba je důležitá. Nemám pravdu?"
"Ptáš se mě, jestli mi na ní záleží?!" Sloveso "záležet" připadalo Simonovi k vyjádření jeho citů poněkud nedostatečné. Přemýšlel, jestli si z něj Jace nedělá legraci, tato možnost se mu však zdála být neobyčejně krutá, dokonce i na Jaceovy poměry. Pozval ho sem Jace, jen aby se mu vysmíval, že mu nevyšel pokus o vztah s Clary? Simon v sobě stále ještě choval jiskřičku naděje, i když téměř nepatrnou, že se něco změní, že k sobě Jace s Clary začnou cítit to, co by měli - to, co k sobě mají cítit sourozenci…
Setkal se s Jaceovým pohledem a jeho malá naděje se ještě scvrkla. Jace měl v obličeji výraz, jaký bratři většinou nemívají, když mluví o svých sestrách. Na druhou stranu bylo zjevné, že ho sem Jace nenechal přijít jen proto, aby se vysmíval jeho citům. Utrpení, o němž Simon věděl, že se mu vepsalo do obličeje, se jasně odráželo v Jaceových očích.
"Nemysli si, že mě baví klást ti tyhle otázky," vybuchl Jace. "Ale potřebuju vědět, co bys byl ochoten pro Clary udělat. Dokázal bys kvůli ní lhát?"
"Lhát o čem? A co se tady vlastně děje?" Teprve nyní si Simon uvědomil, co ho na celém tom srocení lovců stínů v zahradě tak znepokojovalo. "Tak moment," řekl. "Vy teď odjíždíte do Idrisu? Clary si ale myslí, že odjíždíte až večer."
"Já vím," přikývl Jace. "A potřebuju, abys řekl ostatním, že tě sem Clary poslala se vzkazem, že nepojede. Řekni jim, že už do Idrisu jet nechce." V hlase mu zaznělo něco, co Simon rozluštil jen s obtížemi, nejspíš mu to totiž z Jaceových úst připadalo tak podivné, že to jeho mozek nedokázal zpracovat. Jace ho o něco naléhavě žádal. "Tobě budou věřit. Vědí, jak… jak jste si s Clary blízcí."
Simon zavrtěl hlavou. "Nevěřím vlastním uším. Mluvíš, jako bys žádal o něco pro Clary, ale ve skutečnosti chceš, abych udělal něco pro tebe." Začal se obracet k odchodu. "V tomhle já nejedu."
Jace ho chytil za paži a prudce ho obrátil zpátky k sobě. "Ale tohle je pro Clary. Snažím se ji chránit. Čekal jsem, že budeš aspoň trochu ochotný mi v tom pomoct."
Simon se významně zadíval na Jaceovu ruku, která mu svírala horní část paže. "Jak ji můžu chránit, když mi ani neřekneš, před čím ji vlastně chráním?"
Jace ho nepouštěl. "Nemůžeš mi prostě věřit, že je to důležité?"
"Ty nechápeš, jak moc se do Idrisu těší," namítl Simon. "Takže jestli jí mám zabránit v tom, aby tam odjela, potřebuju k tomu zatraceně pádnej důvod."
Jace pomalu a neochotně vydechl a pak pustil Simonovu paži. "Víš přece, co Clary udělala na Valentýnově lodi," řekl tichým hlasem, "to s tou runou, kterou namalovala na stěnu, s tou otevírací runou, vždyť jsi viděl, co se stalo."
"Zničila celou loď," řekl Simon. "A všem nám zachránila život."
"Mluv potichu." Jace se úzkostlivě rozhlédl kolem sebe.
"Nechceš mi snad říct, že o tom nikdo jinej neví, nebo jo?" zeptal se Simon nevěřícně.
"Vím to já. Víš to ty. Ví to Luke a Krasomil. Nikdo jiný."
"A co si všichni myslí, že se stalo? Že se ta loď jenom tak šťastnou náhodou rozpadla?"
"Řekl jsem jim, že se při Valentýnově rituálu pekelné přeměny asi něco pokazilo."
"Tys lhal Spolku?" Simon si nebyl jistý, jestli ho to zjištění ohromilo, nebo spíš vyděsilo.
"Ano, lhal jsem Spolku. Isabela s Alekem vědí, že má Clary nějakou schopnost vytvářet nové runy, takže nečekám, že se tahle informace před Spolkem nebo novým inkvizitorem utají. Ale kdyby představitelé Spolku věděli, co ještě Clary dokáže, že umí zesílit účinek běžných run, takže získají neuvěřitelnou ničivou moc, chtěli by ji do řad svých bojovníků jako zbraň. A na tohle ona není připravená. Nebyla k tomu vychovaná…" Odmlčel se, když Simon zavrtěl hlavou. "Co?"
"Ty jsi jeden z nefilim," řekl Simon pomalu. "Neměl bys chtít to, co je pro Spolek nejlepší? A jestli to znamená použít Clary…"
"Ty bys jim ji vydal? Aby ji postavili do předních řad proti Valentýnovi a bůhvíjaké armádě, kterou si právě vytváří?"
"Ne," odpověděl Simon. "Já tohle nechci. Ale já nejsem jeden z vás. Nemusím se sám sebe ptát, co je pro mě důležitější, jestli Clary, nebo moje rodina."
Jace pomalu zbrunátněl. "Takhle to není. Kdybych si myslel, že to Spolku pomůže… Jenže nepomůže. Jenom to ublíží Clary…"
"Stejně bys jim ji nevydal," prohlásil Simon, "ani kdyby sis myslel, že to Spolku pomůže."
"Proč tohle říkáš, upíre?"
"Protože nesneseš, aby ji měl někdo jinej než ty," řekl Simon.
Barva se z Jaceovy tváře vytratila. "Takže ty mi nepomůžeš," řekl nevěřícným tónem. "Ty nepomůžeš Clary?"
Simon zaváhal, než však stačil odpovědět, ticho mezi nimi prořízl hlasitý zvuk. Vysoký, pronikavý výkřik, z něhož čišelo strašlivé zoufalství. Nejhorší však na něm bylo to, jak náhle ustal. Jace se otočil jako na obrtlíku. "Co to bylo?"
K prvnímu výkřiku se přidaly další a následovalo pronikavé řinčení, které Simonovi trhalo uši. "Něco se stalo, ostatní…"
Jace však už byl pryč, utíkal po cestičce a kličkoval ze strany na stranu, jak se vyhýbal podrostu. Po chvilkovém zaváhání vyrazil Simon za ním. Zapomněl, jak rychle teď dokáže běžet - už na rohu katedrály byl Jaceovi v patách a na volné prostranství vtrhli společně.
Přivítal je naprostý chaos. Zahradu přikryla bílá mlha a ve vzduchu visel hutný zápach tvořený ostrou vůní ozónu a ještě něčím dalším, sladkým a nepříjemným. Postavy pobíhaly sem a tam - Simon viděl pouze části jejich těl, které mizely a zase se objevovaly v trhlinách v mlze. Zahlédl Isabelu, která se oháněla svým bičem a černé vlasy jí přitom poletovaly kolem těla. Bič zářil jako smrtící zlatý blesk. Snažila se zabránit v postupu čemusi velkému a neobratně se pohybujícímu - Simon si chvíli myslel, že je to démon, to však nebylo za denního světla možné. Když doklopýtal o kousek blíž, spatřil, že má to stvoření podobu člověka, bylo však podivně nahrbené a pokroucené. V jedné ruce drželo tlusté prkno, jímž se bezhlavě snažilo Isabelu zasáhnout.
Jen o kousek dál viděl Simon dírou v kamenné zdi, že po York Avenue dál nevzrušeně projíždějí auta. Obloha nad Institutem byla jasná.
"Zavržení," zašeptal Jace. Zpoza opasku vytáhl jedno ze svých andělských ostří a obličej mu ozářilo jasné světlo. "Jsou jich desítky." Poněkud hrubě odstrčil Simona stranou. "Zůstaň tu, rozumíš? Nikam nechoď."
Simon stál jako přimražený ještě chvíli po tom, co se Jace ponořil do mlhy. Ostří v jeho ruce zbarvovalo mlžný závoj okolo něj stříbrnou září. V neprůhledném oblaku pobíhaly postavy lovců stínů a Simon měl pocit, jako by celou scénu pozoroval přes zamrzlé okno a zoufale se snažil zjistit, co se za neprůhlednou tabulí skla děje. Isabela zmizela. Všiml si Aleka s krvácející paží, který zabodl meč do hrudi zavrženého bojovníka a pak jen sledoval, jak se zavržený hroutí k zemi. Za Alekem se vynořil další, ale to se již objevil Jace, který byl nyní ozbrojen dvěma čepelemi, v každé ruce jednou. Vyskočil do vzduchu, zvedl obě ostří nad hlavu a pak jimi divoce šmikl před sebou. Hlava zavrženého odskočila z krku, z něhož vytryskl proud černé krve. Simonovi se sevřel žaludek - krev vydávala hořký, jedovatý zápach.
Slyšel, jak lovci stínů v mlze volají jeden na druhého, zato zavržení nevydali ani hlásku. Najednou se mlha rozptýlila a Simon spatřil Krasomila, stojícího s očima navrch hlavy u zdi Institutu. Měl zvednuté ruce, mezi nimiž přeskakovaly modré jiskry, a zdálo se, že v kamenné zdi, u níž čaroděj stojí, se otvírá černý čtvercový otvor. Nebyl prázdný a vlastně ani zcela černý, leskl se totiž jako zrcadlo, v němž je polapen ohnivý vír. "Portál!" křičel Krasomil. "Projděte portálem!"
Pak se stalo několik věcí současně. Z mlhy se vynořila Marysa Lightwoodová a v náruči nesla toho malého chlapce, Maxe. Na chvíli se zastavila, aby mohla cosi zakřičet přes rameno, a pak vkročila do portálu a prošla jím - prostě zmizela ve zdi. Po ní následoval Alek a za sebou táhl vzpouzející se Isabelu, jejíž bič potřísněný krví se za nimi coural po zemi. Zatímco se ji snažil dovést k portálu, z mlhy za nimi se cosi vynořilo - zavržený válečník ohánějící se dvoubřitým nožem.
Ze Simona rázem spadla všechna ztuhlost. Vyrazil vpřed a vykřikl Isabelino jméno. Pak o něco zakopl a natáhl se na zem tak prudce, že by mu to vyrazilo dech, kdyby ovšem nějaký dech měl. Nadzdvihl se a otočil, aby se podíval, o co to zakopl.
Bylo to tělo. Tělo ženy s proříznutým hrdlem a mrtvýma, doširoka rozevřenýma modrýma očima. Světlé vlasy měla zmáčené krví. Madeleine.

"Simone, pozor!" To na něj křičel Jace. Simon zvedl hlavu a spatřil, že k němu Jace běží z mlhy a v rukou svírá zkrvavená andělská ostří. Pak se podíval nahoru. Nad ním se tyčil zavržený bojovník, který předtím ohrožoval Isabelu, a zjizvený obličej měl zkroucený do širokého úsměvu. Simon se odvalil ve snaze uhnout dvoubřitému noži, který se k němu shora blížil, ale ani rychlost jeho nově vylepšených reflexů nestačila. Tělem mu projela spalující bolest a všechno kolem zčernalo.

Město z popela - Epilog

11. července 2013 v 23:45 | Cassandra Clare |  City of Ashes (The Mortal Instruments 2)
Epilog

"Clary!" Obličej Simonovy matky se při pohledu na Clary stojící před dveřmi celý rozzářil. "Neviděla jsem tě už celé věky. Už jsem se začínala bát, jestli jste se se Simonem třeba nepohádali."
"Ale ne," ujistila ji Clary. "Jenom mi nějak nebylo dobře, to je všechno." I když ovládáš hojivé magické runy, evidentně nejsi ne-zranitelná. Ani ji nepřekvapilo, když se ráno po bitvě probudila a zjistila, že jí třeští hlava a má horečku. Myslela si, že se nachladila - a kdo by se tomu divil? Vždyť v noci několik hodin mrzla v promočeném oblečení u vody. Krasomil jí ale vysvětlil, že se pravděpodobně vyčerpala při vytváření runy, která zničila Valen-týnovu loď.
Simonová matka se zatvářila soucitně. "Určitě jsi chytila ten virus, který sklátil předminulý týden Simona. Skoro ani nemohl vstát z postele."
"Ale teď už je mu líp, ne?" zeptala se Clary. Věděla, že je to pravda, ale nevadilo jí znovu si to poslechnout.
"Už je v pořádku. Myslím, že je vzadu na zahradě. Můžeš jít brankou." Usmála se. "Moc rád tě uvidí."
Cihlově červené řadové domky v Simonově ulici byly navzájem odděleny malebnými bílými plůtky z tepaného železa, z nichž v každém se nacházela branka vedoucí na maličkou zahrádku za domem. Nebe mělo jasně modrou barvu a vzduch byl chladivý, i když svítilo slunce. Clary už ve vzduchu cítila náznak blížícího se sněhu.
Zaklapla za sebou branku a vydala se hledat Simona. Jak tvrdila jeho matka, byl na zahradě a ležel v plastovém křesle s komiksem rozevřeným v klíně. Když uviděl Clary, odložil komiks, posadil se a zazubil se na ni. "Čau, kotě."
"Kotě?" Sedla si na krajíček křesla, které stálo vedle jeho. "To si snad ze mě děláš legraci, ne?"
"Jenom jsem to zkoušel. Takže ne?"
"Ne," řekla rozhodně a naklonila se k němu, aby ho mohla políbit na ústa. Když se od něj odtáhla, pročesával jí rukou vlasy, ale v očích měl zamyšlený pohled.
"Jsem rád, že ses stavila," řekl.
"Já taky. Přišla bych už dřív, ale…"
"Byla jsi nemocná. Já vím." Celý týden mu jen psala textové zprávy z Lukova gauče, kde ležela zabalená v dece a sledovala reprízy Kriminálky Las Vegas. Ten svět, ve kterém na každou záhadu existovala prokazatelná a vědecky podložená odpověď, jí poskytoval útěchu.
"Ale už je mi dobře." Rozhlédla se kolem sebe a zachvěla se. Přitáhla si těsněji k tělu svůj bílý svetr. "A proč vlastně ležíš v tomhle počasí tady venku? Copak tobě vůbec není zima?"
Simon zavrtěl hlavou. "Já už zimu ani teplo necítím. A kromě toho," dodal a usmál se, "chci teď na slunci strávit co nejvíc času. Pořád ještě se mi chce přes den dost spát, ale snažím se s tím bojovat."
Hřbetem ruky se dotkla jeho tváře. Na povrchu byla prohřátá od slunce, jinak ale byla jeho pokožka chladná. "Ale jinak je všechno… pořád při starým?"
"Tím chceš říct, jestli jsem pořád upír? Jo. Už to tak vypadá. Pořád mám chuť na krev a nebije mi srdce. Budu se muset vyhýbat doktorům, ale upíři vlastně stejně nebývají nemocní…" Pokrčil rameny.
"A mluvil jsi s Rafaelem? Pořád ještě netuší, jak je možný, že se můžeš vystavovat slunci?"
"Vůbec. Vypadá, že ho to taky pěkně štve." Simon na ni ospale zamžoural, jako by byly dvě hodiny ráno, a ne odpoledne. "Mám pocit, že to boří jeho představy o tom, jak by měly věci fungovat. A taky pro něj bude těžší mě donutit, abych se za noci potuloval po městě, když já mám v plánu se po městě potulovat ve dne."
"Spíš bych čekala, že se mu to bude zdát zajímavý."
"Upíři nemají rádi změny. Jsou dost tradičně založení." Usmál se na ni a ona si pomyslela: Takhle už bude vypadat pořád. Až mně bude padesát nebo šedesát, on bude pořád ještě vypadat na šestnáct. Nebylo to veselé pomyšlení. "Ale každopádně, tohle určitě prospěje mojí kariéře v hudebním šoubyznysu. Jestli se dá věřit knihám od Anne Riceové, tak z upírů bývají skvělý rockový hvězdy."
"Nejsem si jistá, jestli je to úplně seriózní zdroj informací."
Zády se opřel v křesle. "Ale co je? Samozřejmě kromě tebe."
"Seriózní? Tohle si o mně myslíš?" zeptala se s předstíraným rozhořčením. "To teda není moc romantický."
Přes tvář mu přelétl stín. "Clary…"
"Co? Co je?" Natáhla se k jeho ruce a vzala ji do své. "Mluvíš tím tónem, jakým se říkají špatný zprávy."
Odvrátil od ní pohled. "Já nevím, jestli je to špatná zpráva, nebo ne."
"Vždycky je to buď jedno, nebo druhý," prohlásila Clary. "Hlavně mi řekni, že jsi v pořádku."
"Jsem v pořádku," ujistil ji. "Ale… myslím si, že už bychom se neměli dál vídat."
Clary skoro spadla ze židle. "Ty už se se mnou nechceš kamarádit?!"
"Clary…"
"Je to kvůli démonům? Kvůli tomu, že je to moje vina, že se z tebe stal upír?" Hlas se jí zvedal do čím dál tím závratnějších výšek. "Já vím, že to teď byl hroznej blázinec, ale jestli chceš, můžu tě od toho držet dál. Můžu…"
Simon sebou trhnul. "Mluvíš už skoro jak delfín. Přestaň s tím."
Clary zmlkla.
"Pořád chci být tvůj kamarád," řekl. "Ale nejsem si moc jistej tím druhým."
"Čím druhým?"
Začervenal se. Netušila, že se upíři dokáží červenat. Na jeho bledou pokožku to mělo velmi výrazný účinek. "No, však víš, chozením."
Chvíli nic neříkala a snažila se najít ta správná slova. Nakonec řekla: "Ještě žes neřekl 'ochmatáváním'. Bála jsem se, že to nazveš takhle."
Podíval se dolů na jejich ruce, které ležely propletené na plastovém povrchu zahradního křesla. Její prsty působily oproti jeho drobně, poprvé si ale uvědomil, že její pokožka je o odstín tmavší. Nepřítomně jí přejel palcem přes kotníky prstů a prohlásil: "Takhle bych to nikdy nenazval."
"Myslela jsem si, že to tak chceš," přemýšlela nahlas. "Myslela jsem, žes říkal…"
Zvedl hlavu a podíval se na ni přes své tmavé řasy. "Že tě miluju? Taky že tě miluju. Ale nejde jen o to."
"Je to kvůli Maie?" Začaly jí drkotat zuby a jen z části za to mohl chlad. "Protože ji máš rád?"
Simon zaváhal. "Ne. Teda vlastně jo. Mám ji rád, ale ne tak, jak si myslíš. Ale jde o to, že když jsem s ní…, tak cítím, jaký to je, když má někdo tímhle způsobem rád mě. A s tebou to takhle není."
"Ale ty ji přece nemiluješ…"
"Možná k tomu jednou dojdu."
"Možná jednou začnu milovat já tebe."
"Jestli se to někdy stane," řekl, "tak za mnou přijď a pověz mi to. Víš přece, kde mě najít."
Zuby jí začaly drkotat ještě silněji. "Já tě nechci ztratit, Simone. Nemůžu."
"Nikdy mě neztratíš. Já přece nikam neodcházím. Ale radši chci zachovat to, co teď máme, to, co je opravdový a pravdivý a důležitý, než abych tě nutil předstírat něco jinýho. Když jsem s tebou, tak si chci být jistej, že jsem opravdu s tebou, s tou opravdovou Clary."
Opřela se čelem o jeho a zavřela oči. Pořád to byl Simon, přes všechno, co se stalo. Pořád voněl jako on, tím stejným práškem na praní. "Já možná ani nevím, kdo to je."
"Ale já to vím."

Když Clary odcházela od Simona a zavírala za sebou branku, u chodníku už na ni čekala Lukova zbrusu nová dodávka.
"Vždyť jsi mě sem zavezl. Nemusel jsi sem zase jezdit," řekla a vyhoupla se na sedadlo vedle něj. S jednou věcí se dalo u Luka počítat: Totiž s tím, že svou starou, poničenou dodávku nahradí vozem, který bude vypadat přesně jako ten předchozí.
"Odpusť mi tu rodičovskou paniku," omluvil se jí Luke a podal jí kelímek z voskovaného papíru plný kávy. Napila se. V kávě byla spousta cukru a žádné mléko, přesně jak to měla ráda. "Bývám teď dost nervózní, když tě nemám přímo na očích."
"Jo, vážně?" Clary pevně svírala kelímek, aby se káva nerozlila, když dodávka začala poskakovat ve výmolech na silnici. "A jak dlouho myslíš, že to bude ještě trvat?"
Luke vypadal, že nad tím přemýšlí. "Dlouho ne. Už jenom tak pět, šest let."
"Luku!"
"Jestli ti to udělá radost, až ti bude třicet, nechám tě chodit na rande samotnou."
"To vlastně nezní zas tak hrozně. Možná na to dřív ani nebudu připravená."
Luke se na ni úkosem podíval. "Ty a Simon…?"
Mávla rukou, kterou nedržela kelímek s kávou. "Ani se neptej."
"Chápu." Nejspíš to byla pravda. "Chceš, abych tě vyhodil doma?"
"Jedeš do nemocnice, že jo?" Poznala to z nervózního napětí, které bylo pod jeho veselými vtípky cítit. "Tak já pojedu s tebou."
Jeli právě po mostě. Clary pozorovala úžinu a zamyšleně svírala v dlaních svou kávu. Ten obraz ji nikdy neomrzel, ten pohled na úzký pruh vody mezi Manhattanem a Brooklynem, které se po obou stranách tyčily jako stěny kaňonu. Hladina se na slunci třpytila jako alobal. Clary přemýšlela, proč se tuto scénu nikdy nepokusila nakreslit. Vzpomněla si, že se jednou ptala své matky, proč nikdy nechce, aby jí Clary stála modelem, proč nechce malovat vlastní dceru. "Namalovat něco znamená navěky to uvěznit v obraze," řekla tehdy Jocelyn. Seděla přitom na zemi a držela v ruce štětec, z něhož jí na džíny odkapávala kadmiová modř. "Když něco opravdu miluješ, nesmíš se snažit to udržet navěky stejné. Musíš tomu dát svobodu, aby se to mohlo měnit."
Ale já nenávidím změny. Zhluboka se nadechla. "Luku," začala. "Valentýn mi něco řekl, když jsem byla na lodi, něco o…"
"Dobré zprávy nikdy nezačínají slovy 'Valentýn mi řekl'," zamumlal Luke.
"To možná ne. Ale bylo to něco o tobě a o mámě. Říkal, že jsi do ní zamilovaný."
Ticho. Stáli na mostě v dopravní zácpě. Slyšela, jak pod nimi hučí projíždějící vlak metra linky Q. "A ty si myslíš, že je to pravda?" zeptal se Luke nakonec.
"No…" Clary cítila, že se ve vzduchu mezi nimi vznáší napětí, a snažila se volit slova velmi opatrně. "Já nevím. Tvrdil mi to už předtím, jenomže tehdy jsem si myslela, že z něj mluví nenávist nebo podezřívavost. Ale tentokrát jsem o tom začala přemýšlet a… vlastně je to dost zvláštní, že jsi byl pořád s námi, byl jsi pro mě jako táta, v létě jsme vždycky skoro celou dobu strávili na tvojí farmě, a navíc ty ani máma jste nikdy s nikým jiným nechodili. Tak jsem si říkala, že možná…"
"Říkala sis, že možná co?"
"Že spolu možná celou tu dobu chodíte, jenom jste mi to nechtěli říct. Protože jste si třeba mysleli, že jsem moc malá na to, abych to pochopila. Možná jste se báli, že vám pak začnu klást otázky o svém otci. Ale já už nejsem moc malá na to, abych to pochopila. Už mi to můžeš říct. To je asi to, co se ti snažím vysvětlit. Že mi můžeš říct cokoli."
"Cokoli možná ne…" Zavládlo další ticho a dodávka se mezitím pomalu posouvala dopředu na ucpané silnici. Luke mhouřil oči proti slunci a bubnoval prsty na volant. Nakonec řekl: "Ale máš pravdu. Jsem zamilovaný do tvé matky."
"No to je skvělý," řekla Clary a snažila se, aby to znělo podpůrně, navzdory tomu, jak nevkusná se jí zdála být představa, že by lidé ve věku Luka a její matky mohli být zamilovaní.
"Jenže ona to neví," dodal pak Luke.
"Ona to neví?" Clary udělala rozmáchlé gesto. Její kelímek už byl naštěstí prázdný. "Jak je možný, že to neví? Copak tys jí to neřekl?"
"Když to vezmu kolem a kolem," řekl Luke a přitiskl nohu na pedál plynu tak prudce, že dodávka poskočila, "tak ne."
"Proč ne?"
Luke si povzdechl a unaveně se poškrábal na strništi na bradě. "Protože mi nikdy nepřišlo, že je na to ta správná chvíle," řekl.
"To je dost trapná výmluva a ty to dobře víš."
Luke vydal jakýsi zvuk, někde na půl cesty mezi zasmáním a mrzutým zavrčením. "Možná ano, ale je to pravda. Když jsem si poprvé uvědomil, co k Jocelyn cítím, bylo mi tolik, co tobě. Šestnáct. A všichni jsme se nedávno předtím seznámili s Valentýnem. Nepředstavoval jsem pro něj žádnou konkurenci. Dokonce jsem byl i maličko rád, že si nevybrala mě, ale někoho, kdo si ji opravdu zasloužil." Jeho hlas ztvrdnul. "Když jsem si uvědomil, jak moc jsem se spletl, bylo už příliš pozdě. Když jsme společně utíkali z Idrisu a ona čekala tebe, nabídl jsem jí, že se s ní ožením a postarám se o ni. Řekl jsem jí, že je mi jedno, kdo je otcem jejího dítěte, že se o ně budu starat jako o vlastní. Myslela si, že jí to nabízím z lítosti. Nedokázal jsem ji přesvědčit, že k tomu mám jen ty nejsobečtější pohnutky. Řekla mi, že mi nechce být na obtíž, že něco takového by nemohla chtít po nikom. Když mě pak v Paříži opustila, vrátil jsem se do Idrisu, ale neměl jsem nikde stání, nikde jsem nebyl šťastný. Nějaká část mě samého pořád chyběla, a tou částí byla Jocelyn. Zdávalo se mi o tom, že někde je a potřebuje moji pomoc, že mě volá a já ji neslyším. Nakonec jsem se ji vydal hledat."
"Vzpomínám si, že byla šťastná," namítla Clary tenkým hlasem. "Víš, když jsi ji našel."
"Byla a zároveň nebyla. Byla ráda, že mě vidí, ale zároveň jsem pro ni symbolizoval celý ten svět, od kterého utekla a o kterém už nikdy nechtěla slyšet. Souhlasila s tím, abych s vámi zůstal, ale musel jsem jí slíbit, že se vzdám všech vazeb ke smečce, ke Spolku, k Idrisu, k tomu všemu. Chtěl jsem se k vám dvěma nastěhovat, Jocelyn si ale myslela, že by bylo moc obtížné před tebou skrýt mé přeměny, a já s ní musel souhlasit. Koupil jsem to knihkupectví, vzal si nové jméno a začal předstírat, že je Lucián Graymark mrtvý. A on ze všech hledisek také mrtvý byl."
"Opravdu jsi toho pro mámu udělal hodně. Vzdal ses celého svého života."
"Udělal bych toho mnohem víc," řekl Luke věcně. "Ale ona byla tak skálopevně rozhodnutá, že už nechce mít nic společného se Spolkem nebo podsvětem. A co si budeme nalhávat, já jsem přece jen pořád vlkodlak. Jsem živoucí připomínka toho všeho. A ona trvala na tom, že nechce, aby ses cokoli z toho kdy dozvěděla. Víš, já jsem s těmi výlety ke Krasomilovi nikdy nesouhlasil, nesouhlasil jsem s tím, aby ti pozměňoval vzpomínky nebo blokoval Zrak, ale ona to tak chtěla a já jsem ji nechal to dělat, protože kdybych se jí v tom pokoušel zabránit, poslala by mě od sebe pryč. Vůbec nepřicházelo v úvahu, že by svolila k tomu, abych se s ní oženil a stal se tvým otcem, aniž bychom ti zároveň prozradili, kdo ve skutečnosti jsem. A kdyby ses to dozvěděla, všechno by se tím zbortilo, všechny ty křehké zdi, které s takovou námahou postavila mezi sebou a neviditelným světem. To jsem jí nemohl udělat. Takže jsem jí raději nikdy nic neřekl."
"To mi chceš tvrdit, žes jí nikdy neřekl, co k ní cítíš?"
"Tvá matka není hloupá, Clary," řekl Luke. Jeho hlas zněl klidně, byla v něm však patrná i stopa napětí. "Musela to vědět. Vždyť jsem jí nabídl, že se s ní ožením. Ať už mě odmítla jakkoli laskavě, jednou věcí jsem si jistý: Ona ví, co k ní cítím, a necítí ke mně to samé."
Clary na to nic neříkala.
"Je to tak v pořádku," navázal Luke a snažil se přitom o bezstarostný tón. "Už dávno jsem se s tím smířil."
Claryiny nervy se najednou rozechvěly náhlým napětím, o němž si nemyslela, že by mělo původ v kofeinu. Zahnala myšlenky týkající se jejího vlastního života. "Nabídl jsi jí, že se s ní oženíš, ale řekl jsi jí vůbec, že to chceš udělat, protože ji miluješ? Mně to tak totiž nepřišlo." Luke mlčel.
"Já si myslím, žes jí měl říct pravdu. Myslím si, že se možná pleteš v tom, co k tobě cítí."
"Nepletu se, Clary." Lukův hlas jasně říkal: To už by stačilo.
"Pamatuju si, že jsem se jí jednou ptala, proč nikdy nechodí na rande," řekla Clary a Lukovu varovnému tónu nevěnovala pozornost. "Odpověděla mi, že je to proto, že její srdce už někomu patří. Myslela jsem si, že mluví o mém otci, ale teď… teď už si tím nejsem tak jistá."
Luke se zatvářil opravdu ohromeně. "To že řekla?" Pak se vzpamatoval a dodal: "Pravděpodobně tím myslela Valentýna, víš?"
"Tak to si nemyslím." Podívala se na něj koutkem oka. "A stejně, tebe to neštve? Žes jí nikdy neřekl, co k ní doopravdy cítíš?"
Tentokrát ticho vydrželo až do té doby, než sjeli z mostu a kodr-cavě se rozjeli po Orchard Street, kterou lemovaly obchody a restaurace s vývěsními štíty s krásnými čínskými znaky tvořenými proplétajícími se liniemi zlaté a červené barvy. "Ano, dřív mi to vadilo," promluvil Luke. "Svého času jsem si myslel, že to, co mezi mnou a tvou matkou je, je lepší než nic. Ale pokud nedokážeš říct pravdu lidem, na kterých ti nejvíc záleží, nakonec ztratíš schopnost říkat pravdu i sama sobě."
Clary se v uších ozval zvuk podobný zurčení vody. Když se podívala dolů, zjistila, že zmačkala prázdný papírový kelímek, který držela v rukou, do neidentifikovatelné kuličky.
"Zavez mě do Institutu," požádala ho. "Prosím."
Luke se na ni překvapeně podíval. "Myslel jsem si, že chceš jet do nemocnice."
"Pak tam za tebou přijdu," řekla. "Ale nejdřív musím ještě něco vyřídit."
* * *
Přízemí Institutu bylo plné slunečních paprsků a bledých zrnek prachu. Clary proběhla úzkou uličkou mezi kostelními lavicemi, vrhla se k výtahu a zabodla prst do tlačítka. "No tak, rychle…," mumlala si. "No tak…"
Zlaté dveře se skřípavě rozevřely. Uvnitř výtahu stál Jace. Když ji uviděl, vyvalil oči.
"… dělej," dořekla Clary a spustila ruku z tlačítka. "Hm. Ahoj."
Nespouštěl z ní oči. "Clary?"
"Nechal sis ostříhat vlasy," vyhrkla bez přemýšlení. Byla to pravda - do tváře už mu nepadaly dlouhé, kovově lesklé prameny, byly teď totiž pečlivě a úpravně ostříhaný. Vypadal tak civilizovaněji, dokonce i o trochu starší. I tmavě modrý svetr a džíny, které měl na sobě, vypadaly upraveně. Na krku se mu třpytilo něco stříbrného, těsně pod okrajem výstřihu.
Zvedl ruku. "Jo, vidíš. Ostříhala mi je Marysa." Dveře výtahu se za ním začaly zavírat, Jace je však rukou zadržel. "Potřebuješ jet nahoru?"
Zavrtěla hlavou. "Jenom jsem s tebou chtěla mluvit."
"Aha." Vypadal, že ho to trochu překvapilo, ale uvolnil dveře výtahu a nechal je, aby se za jeho zády zavřely. "Zrovna mám namířeno do Takiho bistra pro něco k snědku. Nikomu se tady moc nechce vařit…"
"To chápu," řekla Clary, ale hned si to vyčetla. To, jestli se Lightwoodovým chce, nebo nechce vařit, s ní přece nemá vůbec nic společného.
"Můžeme si promluvit tam," nabídl jí Jace. Vykročil ke dveřím, pak se zastavil a ohlédl se na ni. Stál mezi dvěma víceramennými svícny se zapálenými svíčkami, jejichž záře dodávala jeho vlasům a kůži světle zlatavý nádech, takže vypadal jako obraz anděla. Stáhlo se jí srdce. "Tak jdeš, nebo ne?" zeptal se jí úsečným tónem, který nezněl ani trochu andělsky.
"Jo, jasně. Už jdu." Rozběhla se, aby ho dohnala.
Když kráčeli směrem k Takiho bistru, snažila se Clary udržovat konverzaci v bezpečné vzdálenosti od témat souvisejících s ní, s Jacem nebo s ní a Jacem. Místo toho se ho zeptala, jak se mají Isabela, Max a Alek.
Jace zaváhal. Právě přecházeli První avenue, po níž se proháněl studený vítr. Bezmračná obloha měla modrou barvu. Byl to dokonalý newyorský podzimní den.
"Promiň." Clary sebou trhla, když si uvědomila, jak hloupá je to otázka. "Asi na tom teď nemůžou být dobře. Umřela spousta lidí, který znali."
"Pro lovce stínů je to jiné," řekl Jace. "Jsme bojovníci. Smrt očekáváme. Znamená pro nás něco jiného než pro vás…"
Clary si nedokázala odpustit povzdechnutí. "Než pro vás civily. To jsi chtěl říct, ne?"
"Ano," připustil. "Občas je i pro mě těžké uvědomit si, kdo vlastně jsi."
Zastavili se před Takiho bistrem, budovou s prohnutou střechou a fasádou bez oken. Ifrit, který hlídal u předních dveří, se na ně zadíval podezřívavýma červenýma očima.
"Já jsem přece Clary," řekla.
Jace se na ni podíval. Vítr jí foukal vlasy do tváře. Natáhl ruku a téměř bezmyšlenkovitě je odhrnul. "Já vím."
Uvnitř si našli prázdný box a posadili se do něj. Bistro bylo téměř prázdné. Kaelie, vílí číšnice, se opírala o bar a přitom líně mávala modrobílými křídly. Ona a Jace spolu kdysi chodili. V dalším boxu seděla dvojice vlkodlaků. Okusovali maso ze syrových jehněčích kostí a dohadovali se o tom, zda by Brumbál z knih o Harrym Potterovi dokázal v boji porazit Krasomila Pohromu.
"To je přece jasný, že by vyhrál Brumbál," tvrdil první. "Vždyť ovládá tu smrtící kletbu, a to už je pěkná síla."
Druhý vlkodlak se vytasil s pádným argumentem. "Jenže Brumbál není opravdickej."
"Já si teda myslím, že Krasomil Pohroma taky není opravdickej," ušklíbl se první vlkodlak. "Copak tys ho někdy viděl?"
"To je ujetý," řekla Clary a schoulila se na svém místě. "Slyšel jsi, co říkali?"
"Ne. Je neslušné poslouchat cizí rozhovory." Jace právě studoval jídelní lístek, což Clary poskytlo příležitost, aby potají začala studovat jeho. Já se na tebe nikdy nedívám, řekla mu nedávno. A byla to z části pravda, nikdy se na něj totiž nedívala tak, jak by chtěla, tedy okem umělce. Pokaždé se nechala pohltit, rozptýlit nějakým detailem: zakřivením jeho lícních kostí, úhlem, který zaujímaly jeho řasy, tvarem jeho úst.
"Ty na mě civíš," řekl, aniž by zvedl pohled od jídelního lístku. "Proč na mě tak civíš? Děje se něco?"
Kaeliin příchod k jejich stolu ušetřil Clary nutnosti odpovědět. Všimla si, že číšnice používá místo propisky stříbřitou březovou větvičku. Zvědavě Clary pozorovala očima, které byly celé modré. "Už jste si vybrali?"
To Clary zaskočilo, takže si rychle namátkou objednala několik položek z jídelního lístku. Jace si objednal porci hranolků ze sladkých brambor a několik jídel, která si nechal zabalit do krabic, aby je mohl odnést Lightwoodovým. Kaelie odešla a ve vzduchu po ní zůstala viset slabá květinová vůně.
"Vyřiď Alekovi a Isabele, že to všechno, co se stalo, mě moc mrzí," řekla Clary, jakmile se Kaelie vzdálila z doslechu. "A Maxovi vyřiď, že ho vezmu do Zakázané planety, kdykoli bude chtít."
"Jedině civilové říkají, že je něco mrzí, když tím ve skutečnosti myslí, že sdílejí něčí smutek," poznamenal Jace. "Nic z toho nebyla tvoje chyba, Clary." V jeho očích se najednou jasně zablýskla nenávist. "Mohl za to Valentýn."
"Předpokládám, že se asi…"
"Nikde neobjevil? Ne. Řekl bych, že se teď určitě někam ukryl, aby mohl dokončit to, co s Mečem začal. A pak…" Jace pokrčil rameny. "A pak co?"
"To nevím. Je to šílenec. Jen těžko odhadneš, co šílenec udělá příště." Vyhýbal se však jejímu pohledu a Clary dobře věděla, na co myslí: na válku. To přece Valentýn chtěl. Válku s lovci stínů. A nejspíš se mu toho podaří dosáhnout. Teď šlo jenom o to, kde nejdříve udeří. "Ale teď k věci. Nepřišla jsi za mnou jen proto, abychom mluvili o tomhle, ne?"
"Ne." Teď, když nadešla ta chvíle, měla Clary najednou problém najít slova. Krátce zahlédla svůj odraz v lesklém povrchu stojanu na ubrousky. Bílý svetr, bílý obličej a rudé, rozpálené tváře. Vypadala, jako by měla horečku. Také se tak trochu cítila. "Chtěla jsem si s tebou promluvit už několik dní…"
"Skoro bych ti to i věřil." Jeho hlas zněl nepřirozeně ostře. "Jenže pokaždé, když jsem ti volal, mi Luke tvrdil, že jsi nemocná. Takže ses mi asi vyhýbala. Zase."
"Nevyhýbala." Zdálo se jí, že se mezi nimi rozkládá obrovský prázdný prostor, i když box zase tak velký nebyl a oni ani neseděli moc daleko od sebe. "Já jsem s tebou chtěla mluvit. Celou dobu jsem na tebe myslela."
Překvapeně se nadechl a natáhl ruku přes stůl. Vzala ji do své a v žilách se jí rozlila úleva. "Já jsem na tebe taky myslel."
Jeho dlaň ji hřála a uklidňovala a ona si vzpomněla, jak mu ve zřícenině Renwickovy nemocnice vzala z ruky zakrvácený střep portálu - to jediné, co mu zůstalo z jeho starého života - a jak si ji pak přitáhl do náruče. "Opravdu jsem byla nemocná," ujistila ho. "Přísahám. Přece jenom jsem na té lodi málem umřela, vzpomínáš?"
Pustil její ruku, ale upřeně ji pozoroval, skoro jako by se snažil zapamatovat si rysy jejího obličeje. "Já vím," řekl. "Pokaždé, když málem umřeš, málem umřu i já."
Z jeho slov jí poskočilo srdce v hrudi, jako by spolkla doušek čistého kofeinu. "Jaci, já jsem ti přišla říct, že -"
"Počkej. Nejdřív nech mluvit mě." Zvedl dlaně do vzduchu, jako by chtěl zastavit příval jejích slov. "Než něco řekneš, rád bych se ti omluvil."
"Omluvil? A za co?"
"Za to, že jsem tě neposlouchal." Oběma rukama si prohrábl vlasy a Clary si všimla jizvičky, jen takové drobné stříbrné čárky, kterou měl z boku na krku. Dřív tam nebyla. "Pořád jsi mi opakovala, že nemůžu dostat to, co po tobě chci, a já na tebe pořád tlačil a tlačil a vůbec jsem tě neposlouchal. Prostě jsem tě chtěl a bylo mi jedno, co si o tom kdokoli jiný myslí. Dokonce i ty."
Náhle jí vyschlo v ústech, než však stihla něco říci, vrátila se k nim Kaelie s Jaceovými hranolkami a celou řadou pokrmů pro Clary. Clary zírala na to, co si objednala. Zelený mléčný koktejl, něco, co vypadalo jako syrový karbenátek, a talíř plný cvrčků máčených v čokoládě. Ne, že by na tom záleželo. Měla tak stažený žaludek, že na jídlo nedokázala ani pomyslet. "Jaci," řekla, jakmile číšnice odešla. "Tys neudělal nic špatnýho. Ty…"
"Ne. Nech mě domluvit." Díval se dolů na své hranolky, jako by mu snad mohly ozřejmit záhady všehomíra. "Clary, musím to říct teď, nebo… nebo už to nikdy neřeknu." Slova se z něj najednou jen hrnula: "Myslel jsem si, že jsem přišel o svoji rodinu. A tím nemyslím Valentýna. Myslím Lightwoodovy. Myslel jsem si, že už o mně nechtějí slyšet. Myslel jsem si, že už mi kromě tebe na světě nic nezbylo. Já… byl jsem šílený smutkem z té ztráty a vybíjel jsem si to na tobě a teď se ti chci za to omluvit. Měla jsi pravdu."
"Ne. Byla jsem pitomá. Byla jsem k tobě krutá…"
"A měla jsi na to úplné právo." Zvedl oči a podíval se na ni a jí to z nějakého důvodu náhle připomnělo chvíli, kdy jí byly čtyři roky, hrála si na pláži a pak začala plakat, protože se zvedl vítr a rozfoukal jí hrad, který postavila. Matka jí řekla, že si může postavit další, jestli chce, to ji ale v pláči nezastavilo, protože to, o čem si myslela, že je trvalé, nakonec vůbec trvalé nebylo. Bylo to postaveno z písku, který mohl působením větru nebo vody navždy zmizet. "To, co jsi říkala, byla pravda. Nikdo nemůže žít ani milovat ve vzduchoprázdnu. Kolem nás jsou lidé, kterým na nás záleží a kterým by ublížilo, možná nenávratně, kdybychom se poddali tomu, co možná chceme cítit. Kdybychom byli takhle sobečtí, tak by to znamenalo… Znamenalo by to být jako Valentýn."
Vyslovil jméno svého otce s takovou rozhodností, že měla Clary pocit, jako by jí před nosem zabouchl dveře.
"Od této chvíle už budu jen tvůj bratr," prohlásil a díval se na ni přitom s nadějným očekáváním, že ji to potěší, jenže jí se chtělo vykřiknout na něj, že jí rozbíjí srdce na kousíčky a že okamžitě musí přestat. "Tak jsi to přece chtěla, ne?"
Trvalo jí dlouho, než dokázala odpovědět, a když se na to konečně zmohla, zněl jí vlastní hlas jako ozvěna přicházející odněkud zdaleka. "Ano," řekla a v uších jí přitom hučely vlny. Oči ji pálily, jako by jí do nich vítr zanesl písek nebo spršku slané vody. "Tak jsem to chtěla."

Clary otupěle stoupala po širokém schodišti k velkým skleněným vstupním dveřím nemocnice Beth Israel. Svým způsobem byla ráda, že je teď tady a ne někde jinde. Víc než po čemkoli jiném teď toužila po tom, aby se mohla vrhnout své matce do náruče a rozplakat se, i když by jí asi nikdy nedokázala vysvětlit, kvůli čemu vlastně pláče. To ale nebylo možné, takže se rozhodla spokojit se alespoň s nejbližší dostupnou alternativou - sednout si vedle postele své matky a rozplakat se tam.
V Takiho bistru to ustála docela dobře, dokonce zvládla i obejmout Jace na rozloučenou. Popotahovat začala až v metru, kde se najednou rozplakala kvůli všemu, co ještě neoplakala, kvůli Jaceovi a Simonovi a Lukovi a své matce, a dokonce i kvůli Valentýnovi. Plakala tak nahlas, že jí muž sedící naproti nabídl kapesník, a ona na něj zakřičela: Co na mě tak čumíš, ty úchyle? Protože tak se to přece v New Yorku dělá. Pak už se cítila o trochu lépe.
Když se blížila k vrcholu schodiště, uvědomila si, že tam stojí nějaká žena. Přes šaty měla oblečený dlouhý tmavý plášť, což se v ulicích Manhattanu jen tak běžně nevidí. Plášť byl ušit z tmavého sametu a byl vybaven velkou kapuci, kterou měla žena přehozenou přes hlavu, takže jí zakrývala obličej. Clary se rozhlédla kolem sebe a došlo jí, že nikdo jiný z lidí stojících na nemocničním schodišti nebo u dveří si té postavy nevšiml. Takže tedy iluze.
Když stanula na posledním schodu, zastavila se a podívala se nahoru na ženu. Pořád ještě jí neviděla do tváře. Řekla: "Tak podívejte, jestli jste sem přišla za mnou, tak mi radši rovnou řekněte, co po mně chcete. Nějak teď nemám náladu na ty vaše iluze a tajnůstkaření."
Všimla si, že se lidé kolem ní zastavují a zírají na tu bláznivou dívčinu, která tu mluví sama se sebou. Potlačila v sobě nutkání vypláznout na ně jazyk.
"Tak dobře." Ten hlas byl mírný a zvláštně povědomý. Žena zvedla ruku a stáhla si kapuci dozadu. Na ramena se jí rozlila záplava stříbrných vlasů. Byla to ta žena, kterou Clary přistihla, jak ji pozoruje na prostranství na Mramorovém hřbitově, a která je později před Institutem zachránila před Malikovým nožem. Zblízka Clary viděla, že má ten typ obličeje, který je samý úhel, příliš výrazný, než aby mohl být krásný, její oči však měly sytý, příjemný oříškový odstín. "Mé jméno je Madeleine. Madeleine Bellefleurová."
"A…?" zeptala se Clary. "Co po mně chcete?"
Žena - Madeleine - zaváhala. "Znávala jsem tvoji matku, Joce-lyn," odpověděla. "V Idrisu jsme byly přítelkyně."
"Teď k ní nemůžete," řekla Clary. "Než se uzdraví, nesmí k ní nikdo kromě rodiny."
"Ale ona se neuzdraví."
Clary měla pocit, jako by ji někdo uhodil do tváře. "Cože?"
"Je mi to líto," řekla Madeleine. "Nechtěla jsem tě rozrušit. Jenže jde o to, že já vím, co se s Jocelyn děje, a že jí teď nemohou pomoci v žádné nemocnici pro obyčejné lidi. To, co se jí stalo… Způsobila si to sama, Clarisso."
"Ne. Vy to nechápete. Valentýn…"
"Udělala to ještě předtím, než se k ní Valentýn dostal. Aby od ní nemohl získat žádné informace. Naplánovala si to tak. Bylo to tajemství, tajemství, o které se podělila jen s jedním člověkem. Jen jednomu člověku řekla, jak se to kouzlo dá zrušit. A tím člověkem jsem já."
"Chcete tím říct -"

"Ano," přerušila ji Madeleine. "Chci tím říct, že vím, jak tvoji matku probudit."

19. Kapitola - Dies Irae 2/2

11. července 2013 v 23:43 | Cassandra Clare |  City of Ashes (The Mortal Instruments 2)
Clary polkla a špička ostří se jí zaryla o něco hlouběji. Pramínek krve na jejích prsou zesílil. "Nikdy mi neřekla, že patřím mezi lovce stínů."
"Víš," řekl Valentýn a díval se přitom na ni přes celou délku Meče, "proč mě tvá matka opustila?"
Vzadu v krku Clary pálily slzy. Trochu si odkašlala. "Chcete tím říct, že k tomu měla jen jeden důvod?"
"Řekla mi," pokračoval, jako by Clary vůbec nepromluvila, "že jsem z jejího prvního dítěte udělal monstrum. Opustila mě, abych nemohl totéž udělat i s tím druhým. S tebou. Už ale bylo příliš pozdě."
Chlad, který cítila v hrdle a v údech, byl tak intenzivní, že už se ani nechvěla. Bylo to, jako by ji Meč proměnil v kus ledu. "To by ona nikdy neřekla," zašeptala Clary. "Jace není monstrum. A já taky ne."
"Já jsem přece nemluvil o -"
Padací dvířka nad jejich hlavami se rozletěla a otvorem seskočily dvě temné postavy, které přistály přímo za Valentýnem. Jak si Clary s prudkým pocitem úlevy všimla, první z nich byl Jace. Prolétl vzduchem jako šíp vystřelený z luku, neomylně směřující ke svému cíli. Dopadl na podlahu se sebejistou lehkostí. V jedné ruce svíral zakrvácenou ocelovou tyč, jejíž ulomený konec tvořil nebezpečně vyhlížející špičku.
Druhá postava seskočila vedle Jace se stejnou lehkostí, jen o trochu méně elegantně. Clary zprvu viděla jen štíhlou chlapeckou siluetu s tmavými vlasy a pomyslela si: Alek. Teprve když se postava narovnala a Clary uviděla známou tvář, uvědomila si, kdo to je.
Zapomněla na Meč, na chlad a bolest v hrdle, zapomněla na všechno. "Simone!"
Simon se na ni podíval. Jejich pohledy se na chvíli setkaly a Clary doufala, že si v jejím obličeji přečetl, jak obrovskou, všeobjímající úlevu pocítila. Oči jí zaplavily slzy, které se už tak dlouho hlásily o slovo, a zmáčely jí tváře. Ani nezvedla ruku, aby si je otřela.
Valentýn otočil hlavu a podíval se za sebe. Spodní čelist mu poklesla v prvním výrazu upřímného překvapení, který kdy Clary v jeho obličeji spatřila. Prudce se k Jaceovi a Simonovi obrátil.
Ve chvíli, kdy se špička Meče odklonila, začal v Clary všechen led tát a s ním odcházela i veškerá její síla. Padla na kolena a nekontrolovatelně se roztřásla. Když zvedla ruce, aby si setřela slzy z tváře, všimla si, že má konečky úplně bílé, jak se jí na nich začaly tvořit omrzliny.
Jace na ni okamžik s hrůzou zíral a pak se jeho pohled zaměřil na otce. "Co jsi jí udělal?"
"Nic," řekl Valentýn, který už znovu získal sebekontrolu. "Zatím."
Ke Claryinu překvapení Jace zbledl, jako by ho otcova slova šokovala.
"To já bych se tě měl ptát, co jsi udělal, Jonathane," pokračoval Valentýn, a i když to říkal Jaceovi, jeho oči se upíraly na Simona. "Proč je to pořád ještě naživu? Oživlé mrtvoly se dokáží zregenero-vat - ale ne v případě, že v sobě mají tak málo krve."
"To mluvíte o mně?" chtěl vědět Simon. Clary překvapeně zírala. Simon zněl nějak jinak. Nemluvil jako dospívající chlapec, který odmlouvá dospělému, ale jako někdo, kdo by se dokázal s Valentýnem Morgensternem utkat jako rovný s rovným. Jako někdo, kdo si zaslouží se s ním utkat jako rovný s rovným. "Aha, už si vzpomínám, vy jste mě tam vlastně nechal umřít. Teda podruhý umřít."
"Buď zticha." Jace šlehl po Simonovi varovným pohledem. Jeho oči přitom měly velmi tmavou barvu. "Já na to odpovím." Obrátil se ke svému otci. "Dal jsem Simonovi napít své krve," řekl. "Aby nezemřel."
Rysy Valentýnova už tak dost přísného obličeje ještě ztvrdly, jako by se mu kosti snažily protlačit skrze kůži. "Ty jsi dobrovolně nechal upíra napít se tvé krve?"
Zdálo se, že Jace na chvíli zaváhal - rychle se podíval na Simona, který se do Valentýna vpaloval upřeným pohledem přetékajícím intenzivní nenávistí. Pak opatrně řekl: "Ano."
"Nemáš ani potuchy, co jsi provedl, Jonathane," oznámil mu Valentýn děsivým hlasem. "Ani potuchy."
"Zachránil jsem život," řekl Jace. "Život, který ses pokoušel uz-mout. Pokud vím."
"Nebyl to lidský život," řekl Valentýn. "Vzkřísil jsi zrůdu, která bude zabíjet, jen aby sama mohla žít. Jeho druh má pořád jenom hlad…"
"Mám hlad i teď," přerušil ho Simon a usmál se, takže odhalil špičáky, které mu vyjely z pouzder v dásních. Bíle se třpytily a jejich špičky končily až u jeho dolního rtu. "Klidně bych si ještě trochu krve dal. I když z vaší krve bych se asi udávil, vy jeden jedovatej -"
Valentýn se zasmál. "Chtěl bych tě vidět, jak se o to pokusíš, upíre," prohlásil. "Až se do tebe zakousne Meč duše, vzplaneš a zemřeš."
Clary viděla, jak Jaceovy oči přeskakují mezi ní a Mečem. Zračila se v nich nevyslovená otázka. Rychle řekla: "Meč ještě není proměněný. Ještě ne úplně. Nemá Maiinu krev, takže ještě neprovedl celý ten obřad…"
Valentýn se k ní s Mečem v ruce otočil a ona viděla, jak se usmívá. Zdálo se, že se Meč v jeho ruce zablýskl a pak do ní něco vrazilo - bylo to, jako by ji povalila vlna, srazila ji na zem, pak ji zase zvedla a odhodila ji vzduchem. Kutálela se bezmocně po podlaze a nedokázala se zastavit, až se zarazila o jednu z lodních přepážek. Zhroutila se u ní bolestí a snažila se popadnout dech.
Simon se k ní rozběhl. Valentýn máchl Mečem duše a před Simonem vyrostla stěna ze žhnoucích plamenů, která ho donutila před obrovským žárem klopýtavě ustoupit.
Clary se s námahou opřela o lokty. Ústa měla plná krve. Svět se kolem ní houpal a ona jen přemýšlela, jak silně se uhodila do hlavy a jestli se může stát, že omdlí. Přála si, aby se jí podařilo zůstat při vědomí.
Oheň uhasl, Simon se však choulil na podlaze, v obličeji oslněný výraz. Valentýn na něj vrhl rychlý pohled a pak se podíval na Jace. "Jestli teď toho upíra zabiješ, ještě můžeš vrátit, co jsi udělal."
"Ne," zašeptal Jace.
"Stačí pozvednout zbraň, kterou držíš v ruce, a probodnout mu s ní srdce." Valentýn mluvil mírným tónem. "Jeden jediný pohyb. Nic, co bys předtím neudělal stokrát."
Jace se otci klidně zadíval do očí. "Viděl jsem Agramona," řekl. "Měl tvoji tvář."
"Tys viděl Agramona?" Meč duše se zaleskl, když Valentýn udělal krok ke svému synovi. "A přežil jsi to?"
"Zabil jsem ho."
"Zabil jsi Démona strachu, ale zdráháš se zabít jednoho upíra, dokonce na můj rozkaz?"
Jace nehybně stál a jeho obličej byl prost jakéhokoli výrazu. "Je to upír, v tom máš pravdu," souhlasil. "Ale jmenuje se Simon."
Valentýn se zastavil před Jacem, v ruce Meč duše, zářící tvrdým černým světlem. Clary na chvíli zachvátila hrůza, protože se bála, že chce Valentýn Jace na místě probodnout a že mu to Jace dovolí. "Mám tomu tedy rozumět tak," řekl Valentýn, "že jsi nezměnil názor? To, co jsi mi řekl, když jsi za mnou předtím přišel, je tvé poslední slovo? Nezačal jsi litovat, že jsi mne neposlechl?"
Jace pomalu zavrtěl hlavou. V jedné ruce stále třímal ulomenou tyč, druhou, pravou ruku však měl v úrovni pasu a něco jí vytahoval zpoza opasku. Jeho oči se celou tu dobu upíraly do Valentýnových, takže si Clary nebyla jistá, zda si Valentýn všiml, co Jace dělá. Doufala, že ne.
"Ano," řekl Jace. "Lituji, že jsem tě neposlechl."
Ne! pomyslela si Clary a poskočilo jí přitom srdce. Copak to Jace opravdu vzdal? Copak si vážně myslí, že je tohle jediný způsob, jak ji a Simona zachránit?
Valentýnova tvář zjihla. "Jonathane -"
"Zvlášť proto," nenechal ho domluvit Jace, "že mám v plánu to udělat znovu. Právě teď." Jeho ruka se mihla rychlostí blesku a vzduchem proletěl směrem ke Clary nějaký předmět. Se zařinčením dopadl na podlahu pár centimetrů od ní a kousek se ještě kutálel. Překvapením vyvalila oči.
Byla to stéla její matky.
Valentýn se dal do smíchu. "Stéla? Jaci, to má být nějaký vtip? Nebo jsi konečně -"
Zbytek té věty Clary neslyšela. Nadzvedla se na rukou a zalapala po dechu, protože jí hlavou projela ostrá bolest. Do očí se jí nahrnuly slzy a zamlžil se jí zrak. Třesoucí se rukou se natáhla po stéle, a když se jí dotkla prsty, uslyšela uvnitř své hlavy hlas, tak zřetelný, jako by její matka stála vedle ní. Vezmi si tu stélu, Clary. Použij ji. Ty víš, co máš dělat.
Křečovitě sevřela stélu v prstech. Posadila se a rozhodla se ignorovat vlnu bolesti, která jí z hlavy projížděla do páteře. Byla přece lovkyně stínů, takže se s bolestí musela naučit žít. Matně slyšela, jak Valentýn volá její jméno, slyšela, jak se k ní přibližují jeho kroky - a přitlačila stélu na lodní přepážku s takovou vervou, že když se její špička dotkla povrchu, měla Clary pocit, že přímo slyší, jak se kov se syčením taví.
Začala kreslit. Jako vždy, když se dala do kreslení, svět kolem ní zmizel a existovala jen ona, její stéla a kovový podklad. Vzpomněla si, jak stála před Jaceovou celou a šeptala si: Otevřít, otevřít, otevřít! Věděla, že tehdy zmobilizovala všechny své síly, aby vytvořila runu, která nakonec vysvobodila Jace z pout. A také věděla, že to, co vložila do tamté runy, nebylo ani z desetiny, ani ze setiny tak silné jako to, co ze sebe vydává teď. Ruce ji pálily a ona vykřikla, když se rozjela dolů po stěně stélou, která za sebou vypalovala tlustou, černou čáru. Otevřít.
Všechen pocit marnosti, všechno zklamání, všechen vztek jí proudily z prstů do stély a odtud zase do runy. Otevřít. A také veškerá láska, veškerá úleva z toho, že je Simon naživu, veškerá naděje, že přes to všechno se jim ještě možná podaří přežít. Otevřít!
Ruka, v níž stále ještě svírala stélu, jí klesla do klína. Na chvíli se rozhostilo naprosté ticho a všichni - Jace, Valentýn, dokonce i Simon - zírali společně s ní na znamení, které se vpalovalo do přepážky lodi.
Jako první promluvil Simon, který se obrátil k Jaceovi. "Co ta runa znamená?"
Odpověděl mu však Valentýn, i když u toho nespustil oči ze stěny. V obličeji měl výraz, naprosto neodpovídající tomu, co by od něj Clary čekala, výraz, v němž se mísil vítězoslavný pohled s hrůzou a zoufalství s radostí. "Znamená to: Mene mene, tekel, ufarsin," řekl.
Clary se podařilo vstát. "Tohle to neznamená," zašeptala. "Znamená to otevřít."
Valentýn zachytil Claryin pohled. "Clary…"
Jeho slova přehlušilo skřípění kovu. Přepážka, na kterou Clary nanesla runu, stěna tvořená pevnými ocelovými pláty, se prohnula a zachvěla se. Nýty vyletěly ze svých otvorů a do místnosti začaly tryskat proudy vody.
Slyšela Valentýna křičet, jeho hlas však zanikl v ohlušujícím nářku trhajícího se kovu, zatímco všechny šrouby, všechny hřebíky a všechny nýty, jež držely obrovské plavidlo pohromadě, začaly vyskakovat ze svých míst.
Pokusila se doběhnout k Jaceovi a Simonovi, když se však stále rostoucí dírou ve zdi dovnitř nahrnul další příval vody, spadla na kolena. Tentokrát ji vlna povalila a ledový proud ji stáhl pod sebe. Slyšela, jak Jace odněkud volá její jméno. Jeho křik se zoufale a hlasitě vznášel nad skřípěním lodi. Stihla vykřiknout jeho jméno pouze jednou, pak ji totiž proud nasál do zubaté díry v přepážce a odtud ven, do moře.
Zmítala se v černé vodě a kopala kolem sebe. Sevřela ji hrůza, hrůza ze slepé temnoty a z hloubky, z milionů tun vody všude kolem ní, které na ni tlačily a snažily se jí z plic vyrazit všechen vzduch. Netušila, kde je nahoře nebo kterým směrem by měla plavat. Už dál nedokázala zadržovat dech. Z plných plic se nadechla špinavé vody a v hrudi jí vybuchla bolest. Před očima jí poskakovaly hvězdičky. Hučení v uších bylo náhle nahrazeno vysokým, sladkým, neskutečným zpěvem. Umírám, pomyslela si s údivem. Pak se k ní z černé vody natáhly dvě bledé ruce a přitáhly si ji blíž. Kolem ní zavířily dlouhé vlasy. Mami, vykřikla Clary v duchu, než se jí však jasně zjevila matčina tvář, zavřela jí temnota oči.

Když se Clary se probrala k vědomí, všude kolem ní se ozývaly hlasy a před očima jí poletovala světla. Ležela na zádech na hrbolaté korbě Lukovy dodávky. Nad hlavou se jí klenula šedočerná obloha. Kolem sebe cítila mořskou vodu smíšenou s pachem dýmu a krve.
Jako balónky na šňůrkách se nad ní vznášely bílé tváře. Když zamrkala, před očima se jí zaostřily.
Luke. A Simon. Oba se nad ní skláněli se starostlivě úzkostným výrazem v obličeji. Chvíli měla pocit, že Lukovi zbělely vlasy, když ale znovu zamrkala, uvědomila si, že je má jen pokryté popílkem. I všude kolem se vznášel popel, vzduch jím byl přímo prosycen a všichni měli na oblečení i na kůži šmouhy od černých sazí.
Zakašlala a i v ústech ucítila chuť popela. "Kde je Jace?"
"On je…" Simonův pohled přeskočil na Luka a Clary se stáhlo srdce.
"Je v pořádku, že jo?" dožadovala se odpovědi. Pokusila se sednout si a pocítila bodavou bolest v hlavě. "Kde je? Kde je?!"
"Jsem tady." Jace se objevil na kraji jejího zorného pole, tvář skrytou ve stínu. Poklekl vedle ní. "Promiň. Měl jsem tu být, když ses probudila. Já jenom…"
Hlas se mu zlomil.
"Co ty jenom?" Zírala na něj. Zezadu ho osvětlovaly hvězdy, takže byly jeho vlasy spíš stříbrné než zlaté a jeho oči pozbyly veškerou barvu. Kůži měl pruhovanou černými a šedými šmouhami.
"Myslel si, že jsi taky mrtvá," řekl Luke a prudce vstal. Díval se přes mořskou úžinu na něco, co Clary neviděla. Na obloze vířily sloupce černého a purpurového dýmu, jako by tam hořelo.
"Taky mrtvá? A kdo je ještě -" Nedořekla větu, protože se jí zmocnil bolestivý nával nevolnosti. Jace si všiml jejího výrazu, sáhl si do kapsy a vytáhl odtud svoji stélu.
"Nehýbej se, Clary." Ucítila na předloktí pálení a vzápětí se jí začala pročišťovat hlava. Posadila se a zjistila, že sedí na vlhkém prkně opřeném o zadní stěnu kabiny. Na korbě stálo několik centimetrů šplouchající vody, v níž vířily částečky stejného popela, který se na ně jako drobounký černý déšť snášel z oblohy.
Podívala se na své předloktí na místo, kam jí Jace nakreslil hojivé znamení. Pocit slabosti už ustupoval, jako by jí Jace vstříkl do žil novou sílu.
Než od ní ustoupil, přejel prsty po liniích runy iratze, kterou jí nanesl na paži. Jeho ruka byla stejně chladná a vlhká jako její kůže. I celý zbytek jeho těla byl vlhký - měl mokré vlasy a oblečení nasáklé vodou se mu lepilo k tělu.
V ústech cítila štiplavou pachuť, jako by vylízala dno popelníku. "Co se stalo? Na lodi začalo hořet?"
Jace se podíval na Luka, který pořád ještě pozoroval šedočernou řeku. Na hladině byly tu a tam vidět menší lodi, avšak Valentýnův koráb nikde. "Ano," odpověděl. "Valentýnova loď beze zbytku shořela. Nic z ní nezbylo."
"A kde jsou všichni?" Claryin pohled se přesunul na Simona, který byl jako jediný z nich suchý. Jeho už tak dost světlá pleť měla bledě zelený nádech, jako by mu bylo špatně nebo měl horečku. "Kde je Isabela s Alekem?"
"Jsou na některé z lodí lovců stínů. Jsou v pořádku."
"A Krasomil?" Otočila se a podívala se do kabiny dodávky, ta však byla prázdná.
"Musel ošetřit některé z vážněji zraněných lovců stínů," řekl Luke.
"Ale jsou všichni v pořádku? Alek, Isabela, Maia - všichni jsou v pořádku, ne?" Clary se zdálo, že její hlas zní tence a ustrašeně.
"Isabela je zraněná," oznámil jí Luke. "Robert Lightwood taky. Ten se bude uzdravovat ještě dost dlouho. Spousta dalších lovců stínů, včetně Malika a Imogeny, je mrtvých. Byl to velice těžký boj, Clary, a nedopadl pro nás zrovna dobře. Valentýn je pryč. I s Mečem. Místní odnož Spolku je v troskách. Vůbec nevím…"
Odmlčel se. Clary na něj zírala. V jeho hlase bylo něco, co ji děsilo. "Moc mě to mrzí," řekla. "Byla to moje chyba. Kdybych -"
"Kdybys neudělala to, co jsi udělala, Valentýn by všechny na lodi povraždil," přerušil ji Jace rozhodně. "Jedině díky tobě se tahle bitva nezměnila v totální masakr."
Clary se na něj upřeně zadívala. "Myslíš tím to, co jsem provedla s tou runou?"
"Roztrhala jsi tu loď na kousíčky," řekl Luke. "Všechny šrouby a nýty, všechno, co ji mohlo držet pohromadě, se najednou uvolnilo. Celé se to úplně zhroutilo. Rozpadly se i nádrže s naftou. Většina z nás jen tak tak stihla skočit do vody, než to celé začalo hořet. To, co jsi udělala - něco takového ještě nikdy nikdo neviděl."
"Aha," hlesla Clary tichým hláskem. "A byl někdo - zranil se přitom někdo?"
"Pěkná řádka démonů se utopila, když se ta loď začala potápět," odpověděl jí Jace. "Ale žádnému lovci stínů se přitom nic nestalo."
"Protože umějí plavat?"
"Protože byli zachráněni. Všechny nás vytáhly z vody rusalky."
Clary pomyslela na ruce, které se k ní ve vodě natáhly, na neskutečně sladký zpěv, který ji obklopil. Takže to přece jen nebyla její matka. "Vodní víly?"
"Královna ze Zakletého dvora opravdu splnila svůj slib," řekl Jace. "Slíbila nám přece, že nám pomůže, jak jen to bude v jejích silách."
"Ale jak to..." Jak to věděla? chystala se Clary zeptat, pak si však vzpomněla na královniny moudré, vševědoucí oči a na Jace házejícího do vody z pláže v brooklynské čtvrti Red Hook kousek bílého papíru a rozhodla se tu otázku raději nepoložit.
"Lodě lovců stínů začínají odplouvat," řekl Simon s pohledem upřeným na řeku. "Asi už vytáhli všechny, koho mohli."
"Tak dobře." Luke narovnal ramena. "Je čas vyrazit." Pomalu vykročil ke kabině dodávky. Trochu kulhal, i když jinak se zdálo, že žádné zranění nemá.
Vklouzl na sedadlo řidiče a za pár okamžiků motor dodávky znovu zaburácel. Rozjeli se po vodní hladině a od kol začaly odskakovat kapičky odrážející stříbrošedou barvu postupně blednoucí oblohy.
"To je tak hrozně divný," řekl Simon. "Pořád čekám, kdy se ta dodávka začne potápět."
"Nemůžu uvěřit, žes právě zažil to, co my, a myslíš si, že tohle je divný," poznamenal Jace, jeho hlas však nenesl žádné známky zlomyslnosti nebo rozmrzelosti. Zněl jen velmi, velmi unaveně.
"A co bude s Lightwoodovými?" zeptala se Clary. "Po tom všem, co se stalo… Spolek přece…"
Jace pokrčil rameny. "Cesty Spolku jsou nevyzpytatelné. Netuším, co mají jeho představitelé v plánu. Ale budeš je asi dost zajímat ty. A to, co dokážeš."
Simon vydal jakýsi zvuk. Clary si v první chvíli myslela, že to byl náznak protestu, když se však na něj zadívala pozorněji, všimla si, že je ještě zelenější než předtím. "Co se děje, Simone?"
"To ta voda," vysvětlil jí. "Tekoucí voda není nic pro upíry. Je čistá… a my ne."
"V East River teda určitě čistá voda není," namítla Clary, ale přesto k němu natáhla ruku a jemně se dotkla jeho paže. Usmál se na ni. "Tys nespadl do vody, když se ta loď rozpadla?"
"Ne. Na hladině plaval kus lodi a Jace mě na něj hodil. Vůbec jsem se nenamočil."
Clary se přes rameno ohlédla na Jace. Viděla ho teď zase o něco jasněji, tma už totiž ustupovala. "Děkuju," řekla mu. "Myslíš…"
Zvedl obočí. "Co jestli si myslím?"
"Že existuje šance, že se Valentýn utopil?"
"Nikdy nevěř tomu, že je zápornej hrdina po smrti, dokud neuvidíš jeho mrtvolu," prohlásil Simon. "To může přinést leda tak smůlu a ošklivý překvapení."
"V tom se nemýlíš," souhlasil Jace. "Já si myslím, že není mrtvý. Jinak bychom totiž našli Nástroje smrti."
"Dokáže se Spolek obejít bez nich? Ať už je Valentýn po smrti, nebo ne?" zajímalo Clary.
"Spolek to vždycky nějak přežije," řekl Jace. "To je to jediné, co umí." Otočil tvář směrem k horizontu na východě. "Vychází slunce."
Simon úplně ztuhl. Clary na něj chvíli zírala s překvapením, které vzápětí vystřídalo zděšení a hrůza. Otočila se směrem, kterým se díval Jace. Měl pravdu - na horizontu na východě se kolem rostoucího zlatého disku rozlévala krvavě rudá skvrna. Clary viděla, jak od prvních slunečních paprsků poskakují na vodě okolo nich neskutečné skvrnky zelené, purpurové a zlaté barvy. "Ne!" zašeptala.
Jace se na ni překvapeně podíval a pak hned na Simona, který seděl bez hnutí a sledoval vycházející slunce, jako když myš zahnaná do kouta pozoruje kočku. Jace rychle vyskočil na nohy a přešel ke kabině. Něco zašeptal a Clary si všimla, že se Luke na ni a na Simona ohlédl a pak se otočil zpět k Jaceovi. Zavrtěl hlavou.
Dodávka vyrazila kupředu. Luke musel nejspíš přitlačit pedál plynu k podlaze. Clary se pevně chytila postranice. Vepředu Jace křičel na Luka, že přece musí existovat způsob, jak tu zatracenou šunku donutit jet rychleji, Clary však věděla, že svítání nikdy ne-předjedou.
"Musí to nějak jít," řekla Simonovi. Nemohla uvěřit tomu, že ani ne za pět minut se její nevěřícný pocit úlevy změnil v nevěřícný pocit hrůzy. "Třeba tě můžeme zakrýt oblečením…"
Simon stále ještě zíral bílou tváří do slunce. "Hromada hadrů ničemu nepomůže," řekl. "Rafael mi to vysvětloval, před slunečním svitem nás neochrání nic než zdi. Slunce se látkou propálí."
"Ale přece musí být něco…"
"Clary." Teď už ho v šedém světle svítání viděla zcela jasně, jeho velké tmavé oči v bledém obličeji. Natáhl k ní ruce. "Pojď sem."
Vrhla se na něj a pokusila se z něj svým tělem zakrýt co největší část. Věděla, že je to zbytečné. Jakmile se ho dotknou sluneční paprsky, rozpadne se v prach.
Chvíli seděli úplně bez pohnutí a jen se objímali. Clary cítila, jak mu stoupá a klesá hruď, připomněla si však, že se to děje ze zvyku, ne z nutnosti. Simon možná nemusel dýchat, to však neznamenalo, že nemůže zemřít.
"Nenechám tě umřít," řekla mu.
"Myslím, že nemáš na vybranou." Cítila, jak se usmál. "Myslel jsem si, že už nikdy neuvidím slunce," zavtipkoval. "Ale to jsem se asi spletl."
"Simone…"
Jace něco zakřičel. Clary vzhlédla. Oblohu zaplavilo růžové světlo, jako když se do průzračné vody vylije barva. Simon v jejím objetí zatnul všechny svaly. "Miluju tě," řekl. "Nikdy jsem nemiloval nikoho kromě tebe."
Růžové nebe protnula zlatá vlákna podobná zlatému žilkování v drahém mramoru. Na vodě kolem nich zazářily odlesky světla a Simon ztuhl. Zaklonil hlavu a jeho otevřené oči se naplnily zlatem, jako by v něm stoupala hladina rozpáleného tekutého kovu. Na kůži se mu objevily černé trhlinky podobné prasklinám na poškozené soše.
"Simone!" vykřikla Clary. Natáhla k němu ruku, najednou však ucítila, že ji od Simona někdo odtáhl. Byl to Jace, který ji svíral kolem ramen. Snažila se mu vytrhnout, držel ji však příliš pevně. Něco jí říkal do ucha, znovu a znovu, a teprve za pár chvil začala rozumět tomu, co se jí snažil sdělit:
"Clary, podívej se. Podívej se."
"Ne!" Přitiskla si ruce k obličeji. Na dlaních jí ulpěla chuť vody, jež se přelévala po podlaze. Byla trochu slaná, jako slzy. "Já se tam nechci dívat. Já nechci…"
"Clary." Jaceovy ruce ji teď držely za zápěstí a snažily se jí odtáhnout dlaně od obličeje. V očích ji zabolelo jasné světlo úsvitu. "Podívej se."
Podívala se. A uslyšela, jak jí v plicích zahvízdal vzduch, když překvapením zalapala po dechu. Simon seděl na korbě dodávky v jasné skvrně slunečního světla, s otevřenou pusou a pohledem upřeným dolů na vlastní tělo. Na hladině za ním poskakovaly sluneční paprsky a okraj jeho vlasů se třpytil jako zlato. Simon neshořel na popel, seděl naprosto v pořádku na slunci a bledá kůže na jeho obličeji, pažích a rukou vypadala zcela neporušeně.

Venku před Institutem se snášel soumrak. Za okny Jaceovy ložnice, kde Jace právě zíral na hromadu svých věcí na posteli, se rděly bledé červánky. Hromada byla mnohem menší, než čekal. Celých sedm let života na tomto místě, a tohle bylo to jediné, co mu z toho zůstalo - vojenský vak z poloviny naplněný oblečením, nevelkým stohem knih a několika málo zbraněmi.
Přemýšlel, jestli si má s sebou vzít těch pár věcí, které mu zbyly z venkovského sídla v Idrisu, až bude dnes večer odcházet. Krasomil mu vrátil stříbrný prsten jeho otce, Jace už ale neměl nejmenší chuť jej nosit. Navlékl jej na řetízek, který si zapnul kolem krku. Nakonec se rozhodl, že si vezme všechno. Nemělo cenu na tomhle místě cokoli nechávat.
Zrovna cpal do vojenského vaku oblečení, když se ozvalo zaklepání. Šel otevřít v očekávání, že za dveřmi najde Aleka nebo Isabelu.
Byla to Marysa. Na sobě měla strohé černé šaty a vlasy měla pevně stažené dozadu. Vypadala starší, než jak si ji pamatoval. Z koutků úst jí k okrajům čelistí vybíhaly dvě hluboké vrásky. Jen v očích jí zářila barva. "Jaci," oslovila ho. "Můžu dovnitř?"
"Můžeš dělat, co se ti zlíbí," řekl a vrátil se k posteli. "Je to tvůj dům." Hmátl po chumlu zmačkaných triček a nacpal jej do vojenského vaku, možná až zbytečně prudce.
"Ten dům vlastně nepatří nám, ale Spolku," poznamenala Marysa. "My jsme tu jen jako správci."
Jace teď do vaku pěchoval knihy. "To je jedno."
"Co to děláš?" Kdyby ji Jace neznal, asi by si teď pomyslel, že se jí trochu chvěje hlas.
"Balím si věci," odpověděl. "To přece lidé většinou dělají, když se odněkud stěhují."
Zbledla. "Neodcházej," požádala ho. "Jestli tu chceš zůstat…"
"Nechci tu zůstat. Nepatřím sem."
"A kam půjdeš?"
"K Lukovi," odpověděl a všiml si, jak sebou trhla. "Na nějakou dobu. Pak nevím. Možná do Idrisu."
"A tam si myslíš, že patříš?" Z jejího hlasu čišel bolestný smutek.
Jace na chvíli přestal balit a zadíval se na svůj vak. "Já vůbec nevím, kam patřím."
"Přece ke své rodině." Marysa udělala nejistý krok směrem k němu. "K nám."
"To tys mě odsud vyhodila." Jace slyšel, jak drsně zní jeho hlas, a pokusil se to trochu zmírnit. "Je mi to líto," řekl a otočil se přitom k ní. "Všechno, co se stalo. Ale předtím jsi mě tady nechtěla, takže nechápu, proč bys mě tu měla chtít teď. Robert se bude ještě nějakou dobu uzdravovat a bude potřebovat, aby ses o něj starala. Jenom bych vám tu překážel."
"Překážel?" řekla nevěřícně. "Robert tě chce vidět, Jaci…"
"O tom pochybuju."
"A co Alek? A Isabela a Max - oni tě potřebují. Nemůžu se ti divit, jestli mi nevěříš, že chci, abys tu zůstal, ale přece musíš vědět, že oni tě tu chtějí. Zažili jsme zlé časy, Jaci. Přece jim nemůžeš přidělávat ještě další trápení."
"Tohle není fér."
"Nemám ti za zlé, jestli mě nenávidíš." Opravdu se jí chvěl hlas. Jace se prudce otočil a překvapeně se na ni zadíval. "Ale to, co jsem udělala, že jsem tě vyhodila a tak hrozně se k tobě chovala, to bylo jen proto, že jsem tě chtěla ochránit. A taky proto, že jsem měla strach."
"Z čeho? Ze mě?"
Přikývla.
"Díky, teď se vážně cítím mnohem líp."
Marysa se zhluboka nadechla. "Bála jsem se, že mi zlomíš srdce, jako to kdysi udělal Valentýn," řekla. "Byl jsi první člověk, kterého jsem po něm začala mít zase ráda, první člověk, který nebyl z mé krve. První živé stvoření. A byl jsi ještě dítě…"
"Myslela sis, že jsem někdo jiný."
"Ne. Vždycky jsem věděla, kdo jsi. Už ve chvíli, kdy jsem tě viděla vystupovat z lodi z Idrisu, bylo ti tenkrát deset let. Vstoupil jsi do mého srdce stejně jako mé vlastní děti, když se narodily." Zavrtěla hlavou. "Tomu ty ale nemůžeš rozumět. Nikdy jsi nebyl rodič. Nic na světě nemůžeš milovat tak, jako miluješ své děti. A nic na světě v tobě nedokáže vyvolat takový vztek."
"Toho s tím vztekem jsem si všiml," poznamenal Jace po chvíli.
"Nečekám, že mi odpustíš," pokračovala Marysa. "Ale kdyby ses rozhodl tu zůstat kvůli Isabele, Alekovi a Maxovi, byla bych ti moc vděčná…"
To byl špatný tah. "Nestojím o tvoji vděčnost," odsekl Jace a obrátil se zpátky k vojenskému vaku. Už nezbylo nic, co by do něj ještě nacpal. Zatáhl za zip.
"A la claire fontaine," řekla Marysa, "m'en allant promener."
Otočil se a podíval se na ni. "Cože?"
"II y a longtemps que je t'aime. Jamais je ne t'oublierai. To je ta starofrancouzská balada, kterou jsem kdysi zpívala Alekovi a Isabele. Ta, na kterou ses mě ptal."
V pokoji už teď bylo velmi málo světla a v tom šeru mu Marysa připadala skoro stejná, jako když mu bylo deset, jako by se za posledních sedm let ani trochu nezměnila. Vypadala přísně, starostlivě a znepokojeně - a také plná naděje. Vypadala jako jediná matka, kterou kdy poznal.
"A není pravda, že bych ti nikdy nezpívala," dodala. "Jenom jsi mě nikdy neslyšel."

Jace na to nic neodpověděl, jen natáhl ruku a trhnutím rozepnul zip na vojenském vaku. Všechny jeho věci se zase vysypaly na postel.

19. Kapitola - Dies Irae 1/2

11. července 2013 v 23:43 | Cassandra Clare |  City of Ashes (The Mortal Instruments 2)
19
DIES IRAE

"Pletete se," řekla Clary, její hlas však vůbec nezněl přesvědčivě. "Nevíte o mně ani o Jaceovi vůbec nic. Jenom se snažíte -"
"Co? Snažím se s tebou mluvit, Clarisso. Chci, abys mě pochopila." Clary ve Valentýnové tónu nedokázala rozpoznat žádné emoce, snad kromě lehkého pobavení.
"Vy se nám vysmíváte. Myslíte si, že mě můžete použít k tomu, abyste ublížil Jaceovi, a kvůli tomu se nám vysmíváte. Už se ani nezlobíte," dodala. "Opravdový otec by se zlobil."
"Já jsem opravdový otec. V mých žilách proudí stejná krev jako ve tvých."
"Nejste můj otec. Můj otec je Luke," odporovala Clary, už téměř unaveně. "O tom už jsme přece mluvili."
"Vzhlížíš k Lukovi jako ke svému otci jedině proto, že má vztah s tvojí matkou…"
"Vztah?!" Clary se nahlas zasmála. "Luke a moje matka jsou jen přátelé."
Byla si jistá, že se mu v obličeji objevil chvilkový výraz překvapení. Řekl však jen: "Opravdu?" A pak: "Vážně věříš tomu, že Lucián by podstoupil tohle všechno - celý ten život plný mlčení, skrývání se a utíkání, to nekonečné úsilí o ochranu tajemství, kterému ani on sám dobře nerozuměl, jen kvůli přátelství? Ve svém věku toho víš o lidech velmi málo, Clarisso, a o mužích ještě méně."
"Klidně si na Luka dělejte narážky, jaké chcete. Vůbec nic tím nezměníte. Pořádně se v něm pletete, stejně jako jste se spletl v Jaceovi. Musíte si ke všemu, co kdo dělá, domýšlet nízké pohnutky, protože ničemu jinému než nízkým pohnutkám nerozumíte."
"Takové by to podle tebe bylo, kdyby miloval tvoji matku? Nízké?" zeptal se Valentýn. "Co je na lásce nízkého, Clarisso? Nebo je to snad tím, že hluboko v sobě cítíš, že ten tvůj milovaný Lucián není tak docela člověk a není schopen citů v tom smyslu, v jakém je chápeme my?"
"Luke je člověk stejně jako já," odsekla Clary. "Jste prostě fanatik."
"Ale ne," nesouhlasil Valentýn. "Jsem všechno, jen ne tohle." Přišel k ní o trochu blíž a ona se přesunula před Meč, aby mu na něj zakryla výhled. "Tohle si o mně myslíš, protože se na mě i na všechno, co dělám, díváš z hlediska světa obyčejných lidí. Obyčejní lidé si mezi sebou vytvářejí rozdíly, které se všem lovcům stínů zdají být směšné. Tyto rozdíly se zakládají na rase, náboženství, příslušnosti k určitému národu a na desítkách dalších, zcela nedůležitých ukazatelů. Obyčejným lidem se to zdá logické, protože oni nevidí, nechápou ani neuznávají existenci démonických světů, i když mají povědomí o nich stále ještě pohřbené v pradávných vzpomínkách. Vědí, že po zemi kráčí stvoření, která jsou jiná. Která sem nepatří a jejichž jediným cílem je ubližovat a ničit. Jelikož jsou hrozby přicházející ze světů démonů obyčejným lidem neviditelné, musí lidé svůj pocit ohrožení přičítat jiným příslušníkům vlastního druhu. Umístí tvář svého nepřítele na tvář svého souseda, a mají zaděláno na dlouhé generace utrpení." Udělal další krok směrem k ní a Clary před ním instinktivně ustoupila. Truhla se teď už nacházela přímo za ní. "Já ale takový nejsem," pokračoval. "Já dokážu vidět pravdu. Civilové všechno vidí jakoby přel sklo, zamlženě, ale my, lovci stínů, se umíme dívat pravdě do očí. Známe pravou podstatu zla a víme, že i když kráčí mezi námi, neleží jeho původ v nás. Tomu, co nepatří do našeho světa, nesmíme dovolit zde zakořenit, vzklíčit jako otrávená květina a vyhladit veškerý život."
Clary se už už chystala vrhnout se po Meči a s ním pak na Valen- týna, jeho slova jí však otřásla. Měl tak jemný hlas, tak přesvědčivý, a ona si přece také nemyslela, že by mělo být démonům povoleno žít v tomto světě a sežehnout ho na popel, jako už sežehli tolik jiných světů… To, co říkal, téměř dávalo smysl, ale…
"Luke není démon," řekla.
"Clarisso, zdá se mi," pokračoval Valentýn, "že nemáš příliš mnoho zkušeností s rozeznáváním toho, co je démon, a co ne. Potkala jsi pár podsvěťanů, kteří ti připadali docela laskaví, a ty se teď na svět díváš přes růžové brýle jejich laskavosti. Démoni jsou podle tebe odporná stvoření číhající v temnotách na to, až dostanou příležitost zaútočit a rozcupovat tě na kousíčky. A taková stvoření opravdu existují. Vedle nich ale existují i démoni vyznačující se jemností a diskrétností, démoni, kteří se nerušeně procházejí mezi obyčejnými lidmi, aniž by je kdo poznal. A přece jsem je viděl provádět tak strašlivé věci, že by vedle nich jejich nápadnější kolegové vypadali úplně neškodně. Kdysi jsem v Londýně potkal jednoho démona, který žil v podobě velice mocného finančního magnáta. Nikdy nezůstával o samotě, takže pro mě bylo těžké se k němu dostat dost blízko na to, abych ho mohl zabít, i když jsem dobře věděl, co je zač. Přikazoval svému služebnictvu, aby mu nosilo zvířata a děti, cokoli, co bylo malé a bezbranné…"
"Přestaňte." Clary si rukama zakryla uši. "Já tohle nechci poslouchat."
Valentýnův hlas jí však v uších neúprosně bzučel dál, jen trochu přidušeně. "Své oběti pomalu jedl, po několik dní. Znal různé triky a způsoby, jak je udržet naživu, zatímco zažívaly neuvěřitelná muka. Jen si zkus představit, jak se k tobě snaží doplazit dítě s celou polovinou těla utrženou…"
"Přestaňte!" Clary si odtrhla ruce od uší. "To už stačí, dost!"
"Démoni se živí smrtí, bolestí a šílenstvím," nedal se přerušit Valentýn. "Když zabíjím já, je to proto, že musím. Vyrostla jsi v krásném, ale falešném ráji obklopeném křehkými skleněnými stěnami, dceruško. Tvá matka si vytvořila svět, v němž sama chtěla žít, a v tom tě vychovala, nikdy ti však neřekla, že to celé je jen přelud. A démoni, připravení vraždit a rozsévat hrůzu, zatím celou tu dobu čekali na to, až budou moci to sklo rozbít a z té lži tě vytrhnout."
"Ty skleněné zdi jste rozbil vy," zašeptala Clary. "To vy jste mě do toho všeho zatáhl. Nikdo jiný."
"A co to sklo, které tě pořezalo, ta bolest, kterou jsi prožila, ta krev? Dáváš mi vinu i za tohle? Nebyl jsem to já, kdo tě zavřel do vězení."
"Dost. Buďte už zticha." Clary zvonilo v hlavě. Chtělo se jí křičet: Unesl jste moji matku, to vy jste tohle způsobil, je to vaše chyba! Už ale začínala chápat, co tím Luke myslel, když říkal, že s Valentýnem se nelze hádat. Nějakým zvláštním způsobem jí znemožnil s ním nesouhlasit, aniž by si přitom musela připadat jako někdo, kdo obhajuje démony, kteří překusují děti vejpůl. Přemýšlela, jak to Jace mohl celé ty roky vydržet, ten život ve stínu této neúprosné, zdrcující osobnosti. Začínalo jí být jasné, odkud se bere Jaceova arogance a také jeho pečlivé ovládání emocí.
Okraj truhly se jí zezadu zarýval do lýtek. Cítila, jak z meče sálá chlad, z něhož se jí ježily chloupky na zátylku. "Co ode mě vlastně chcete?" zeptala se Valentýna.
"Z čeho usuzuješ, že od tebe něco chci?"
"Jinak byste se mnou přece nemluvil. Prostě byste mě praštil po hlavě a počkal si, až - až přijde cokoli, co máte dál v plánu."
"Dál mám v plánu to," sdělil jí Valentýn, "že tě sem tví přátelé lovci stínů přijdou hledat a já jim oznámím, že jestli tě chtějí dostat živou, musejí za tebe vyměnit tu vlkodlačici. Ještě stále mi chybí její krev."
"Nikdy za mě Maiu nevymění!"
"A v tom se právě mýlíš," prohlásil Valentýn. "Vědí, jakou cenu má dítě lovců stínů ve srovnání s podsvěťanem. Na tuhle výměnu přistoupí. Vyžaduje to Spolek."
"Spolek? Chcete tím říct, že tohle je součástí Zákona?"
"Je to jeden z jeho základních stavebních kamenů," řekl Valentýn. "Takže vidíš? Spolek a já nebo Jonathan a já, nebo dokonce ty a já, Clarisso, se od sebe zase tak moc nelišíme. Jenom máme určité drobné neshody ohledně metod." Usmál se a udělal několik kroků směrem k ní.
S rychlostí, o níž vůbec netušila, že ji dokáže vyvinout, sáhla Clary za sebe a uchopila Meč duše. Jak očekávala, byl velmi těžký, tak těžký, že téměř ztratila rovnováhu. Natáhla ruku, aby znovu nabyla jistoty, zvedla meč a namířila jeho ostří přímo na Valentýna.

Jaceův pád byl náhle zakončen nárazem na tvrdou podlahu, tak prudkým, že mu zuby zacvakaly o sebe. Zakašlal a vzápětí v ústech ucítil pachuť krve. Pak se s námahou zvedl.
Stál na holé kovové lávce natřené nevýraznou zelenou barvou. Útroby lodi tvořily obrovskou dutinu s klenutými stěnami, rozlehlý kovový prostor, v němž se všechny zvuky měnily v ozvěnu. Když se Jace podíval nahoru, zahlédl dírou v trupu vysoko nad hlavou kousíček nebe posetého hvězdami.
Podpalubí připomínalo bludiště lávek a žebříků, které vypadaly, že nikam nevedou, a vzájemně se proplétaly jako vnitřnosti obrovského hada. Vzduch zde byl mrazivě chladný. Když Jace vydechl, všiml si, že se mu dech sráží do bílých obláčků. Osvětlení bylo nevalné. Zamžoural do stínů a pak si sáhl do kapsy, odkud vytáhl runový kámen s čarodějným světlem.
Jeho bílá záře zahnala temnotu. Lávka byla dlouhá a na jejím vzdáleném konci se nacházel žebřík vedoucí do nižšího patra. Když se k němu Jace vydal, něco se mu zalesklo pod nohama.
Sehnul se. Byla to stéla. Mimoděk se kolem sebe rozhlédl, jako by napůl čekal, že se stíny okolo něj zhmotní v nějakou postavu. Jak se k čertu sem dolů dostala stéla lovců stínů? Opatrně ji zvedl. Všechny stély vyzařovaly určité fluidum, jakýsi přízračný otisk osobnosti svého majitele. Když Jace uchopil tuto stélu, projelo jím bolestné poznání. Byla to Claryina stéla.
Ticho znenadání prořízl tichý smích. Jace se rychle otočil, stihl si však zasunout stélu za opasek. V záři čarodějného světla viděl, že na druhém konci lávky stojí temná postava. Její tvář se skrývala ve stínu.
"Kdo je tam?" zavolal.
Neozvala se žádná odpověď, ale zdálo se, že se mu dotyčný stále tiše směje. Jace automaticky přesunul ruku k opasku, hned si ale uvědomil, že své jediné andělské ostří upustil při pádu. Už neměl žádné zbraně.
Ale co ho to otec vždy učil? Při správném zacházení může jako zbraň posloužit prakticky cokoli. Pomalu se vydal směrem k postavě a pohledem přitom prozkoumával nejrůznější předměty okolo sebe - traverza, které by se mohl chytit, zhoupnout se na ní a vykopnout nohama, odhalený kus ulomeného kovu, na který by mohl svého protivníka narazit a přelomit mu tak páteř. Všechny tyto myšlenky mu projely hlavou ve zlomku vteřiny, v tom jediném zlomku vteřiny předtím, než se postava na konci lávky otočila, takže její bílé vlasy zazářily v čarodějném světle a Jace konečně poznal, o koho se jedná.
Zkameněl na místě. "Otče? To jsi ty?"

První vjem, který si Alek uvědomil, byl mrazivý chlad. Druhý byl pocit, že nemůže dýchat. Pokusil se nasát do plic vzduch a celé jeho tělo se křečovitě stáhlo. Posadil se a vypudil ze svých útrob hořkou záplavu špinavé mořské vody, což v něm vyvolalo záchvat kašle a pocit na zvracení.
Konečně se mohl nadechnout, i když se mu při tom zdálo, že má plíce v jednom ohni. Lačně vdechoval vzduch a rozhlížel se přitom kolem sebe. Seděl na kovové plošině z vlnitého plechu - ne, byla to korba dodávky. Dodávky, která se pohupovala uprostřed řeky. Z vlasů a oblečení mu crčela studená voda. A naproti němu seděl Krasomil Pohroma, který ho pozoroval jantarovýma kočičíma očima zářícíma ve tmě.
Alek začal drkotat zuby. "Co - co se stalo?"
"Pokusil ses vypít všechnu vodu z East River," oznámil mu Krasomil a Alek si v tu chvíli všiml, že i Krasomilovy šaty jsou úplně promočené a lepí se mu k tělu jako druhá tmavá kůže. "Vytáhl jsem tě ven."
Alekovi třeštilo v hlavě. Sáhl si k opasku pro stélu, ta však byla pryč. Pokusil se vzpomenout si, co se stalo - loď hemžící se démony, hroutící se Isabela, Jace, který ji drží v náruči, krev všude pod jejich nohama, útok obrovského démona…
"Isabela! Když jsem spadl, tak právě lezla dolů…"
"Je v pořádku. Dostala se na jednu z lodí. Viděl jsem ji." Krasomil natáhl ruku a dotkl se Alekovy hlavy. "Zato ty možná v pořádku nejsi. Klidně můžeš mít otřes mozku."
"Musím se vrátit zpátky do boje." Alek jeho ruku odstrčil. "Ty jsi čaroděj. Nemůžeš něco udělat? Já nevím, třeba mě vzduchem přenést zpátky na tu loď nebo tak něco? A přitom mi třeba vyléčit ten otřes mozku, když už v tom budeš?"
Krasomil, stále ještě s nataženou paží, se unaveně opřel zády o postranici. Ve svitu hvězd měl místo očí střepy zelené a zlaté barvy, bez výrazu a tvrdé jako drahokamy.
"Promiň," omluvil se mu Alek, když si uvědomil, jak znělo to, co řekl, i když měl stále ještě pocit, že by měl Krasomil chápat, že právě teď bylo ze všeho nejdůležitější dostat se na loď. "Já vím, že nám nemusíš pomáhat, že je to od tebe laskavost…"
"Přestaň. Já vám neprokazuji laskavost, Aleku. Dělám to pro tebe, protože… No, proč si asi tak myslíš, že to dělám?"
Alekovi se cosi vzedmulo v hrdle a zabránilo mu to v odpovědi. V Krasomilově přítomnosti se tak cítil pokaždé. Jako by měl v srdci bublinu bolesti či lítosti, a kdykoli se pokusil něco říci, cokoli, co se zdálo být smysluplné a pravdivé, ta bublina se vzedmula a všechna jeho slova udusila. "Musím se dostat zpátky na tu loď," řekl nakonec.
Krasomil zněl příliš unaveně na to, aby se dokázal rozzlobit. "Pomohl bych ti," řekl. "Ale nemůžu. Překonání ochranných kouzel lodi mě stálo velkou spoustu energie - byla to velmi, velmi silná kouzla démonické povahy. A když jsi spadl, musel jsem vytvořit rychlé kouzlo, aby se dodávka nepotopila, až ztratím vědomí. A to se brzy stane, Aleku. Je to jen otázka času." Protřel si rukou oči. "Nechtěl jsem, aby ses utopil," řekl. "Kouzlo by mělo vydržet dost dlouho na to, abys stihl dostat dodávku na pevnou zem."
"Já… to jsem si neuvědomil." Alek se zadíval na Krasomila, kterému bylo tři sta let, avšak vždy vypadal, že na něj čas vůbec nepůsobí, jako by přestal stárnout někdy v devatenácti. Teď mu pokožku okolo očí a úst brázdily hluboké vrásky. Vlasy mu zplihle visely do čela a jeho nahrbená ramena už neměla nic společného s jeho obvyklým nedbalým držením těla, ale prozrazovala skutečné vyčerpání.
Alek natáhl ruce. V měsíčním svitu bledě zářily a byly celé svraštělé od vody a poseté desítkami stříbřitých jizviček. Krasomil se na ně podíval a pak znovu vzhlédl k Alekovi. V jeho pohledu se objevil zmatek.
"Vezmi si moje ruce," nabídl mu Alek. "A vezmi si taky moji energii. Cokoli, co se ti může hodit, aby ses udržel při síle."
Krasomil se nepohnul. "Myslel jsem, že se musíš vrátit na loď."
"Já musím bojovat," řekl Alek. "Ale to přece děláš i ty, ne? Jsi součástí té bitvy stejně jako všichni lovci stínů na lodi a já vím, že si můžeš vypůjčit část mé energie, slyšel jsem, že to čarodějové dokáží. Tak ti ji nabízím. Vezmi si ji. Je tvoje."

Valentýn se usmál. Na sobě měl černou zbroj a dlouhé rukavice, které se leskly jako krunýř černého hmyzu. "Můj synu."
"Neříkej mi tak," odsekl Jace a pak se zeptal, i když cítil, jak se mu začínají třást ruce: "Kde je Clary?"
Valentýn se stále usmíval. "Vzdorovala mi," odpověděl. "Musel jsem jí uštědřit lekci."
"Co jsi jí provedl?!"
"Nic." Valentýn se přiblížil k Jaceovi tak blízko, že by se ho mohl dotknout, kdyby natáhl ruku. To však neudělal. "Nic, co by zanechávalo trvalé následky."
Jace zaťal ruku v pěst, aby si jeho otec nevšiml, jak se mu chvěje. "Chci ji vidět."
"Vážně? Teď, když se tu toho tolik děje?" Valentýn se podíval nahoru, jako by trupem lodi dokázal prohlédnout skrz naskrz a vidět krveprolití, které probíhalo na palubě. "Čekal bych, že spíš budeš chtít bojovat s ostatními lovci stínů. Jen škoda, že je jejich úsilí zcela zbytečné."
"Tím si nemůžeš být jistý."
"Ale můžu. Na každého z nich dokážu přivolat tisíc démonů. Proti takové převaze neobstojí ani ti nejlepší nefilim." Pak dodal: "Stejně jako chudák Imogena."
"Jak víš, že -"
"Vidím všechno, co se na mé lodi stane." Valentýn přimhouřil oči. "Víš, že je to tvoje chyba, že zemřela?"
Jace se sípavě nadechl. Cítil, že mu srdce buší, jako by si chtělo prorazit cestu ven z hrudi.
"Kdyby nebylo tebe, nikdo z nich by na tuhle loď nepřišel. Mysleli si, že tě jdou zachránit, víš? Kdyby šlo jen o ty dva podsvěťany, nikdo z nich by se sem neobtěžoval."
Jace už na ně skoro zapomněl. "Simon a Maia -"
"Ti jsou mrtví. Oba dva." Valentýn to řekl bezstarostně, téměř něžně. "Kolik živých bytostí ještě musí zemřít, Jaci, než konečně uvidíš pravdu?"
Jace měl pocit, že má hlavu plnou vířícího dýmu. Bolestivě ho pálilo na zádech. "O tomhle už jsme přece mluvili. Pleteš se, otče. Možná je pravda to, co tvrdíš o démonech, možná i to, co říkáš o Spolku, tohle ale není způsob -"
"Chtěl jsem tím říct," skočil mu do řeči Valentýn, "kdy už konečně uvidíš, že jsi přesně jako já?"
I přes okolní chlad se Jace začal potit. "Cože?"
"Ty i já jsme úplně stejní," sdělil mu Valentýn. "Jak už jsi mi řekl předtím, jsi tím, co jsem z tebe udělal, a já z tebe udělal kopii sebe samého. Máš moji aroganci. Máš moji odvahu. A máš v sobě to, co způsobuje, že jsou za tebe jiní lidé ochotni bez otázek obětovat své životy."
Kdesi v podvědomí Jaceovi hlodala jakási myšlenka. Něco, co by měl vědět nebo co už zapomněl. Kůže na zádech ho pálila… "Já ale nechci, aby za mě jiní obětovali své životy!" vykřikl.
"Ale chceš. Dělá ti dobře to vědomí, že by za tebe Alek s Isabelou položili život. Že by to udělala i tvá sestra. A i inkvizitorka za tebe zemřela, ne, Jonathane? A ty jsi tam jen stál a nechal jsi ji…"
"Ne!"
"Jsi stejný jako já - na tom ostatně není nic překvapivého, ne? Jsme přece otec se synem, tak proč bychom se od sebe měli lišit?"
"Ne!" Jace vymrštil ruku a ulomil pokroucenou kovovou vzpěru. Ozvalo se hlasité zapraštění. V místě zlomu byl okraj tyče zubatý a nebezpečně ostrý. "Já nejsem jako ty!" vykřikl Jace a zabodl konec tyče svému otci přímo do prsou.
Valentýn otevřel ústa. Klopýtl dozadu a kus vzpěry mu stále vyčníval z hrudníku. Jace na něj okamžik jen zíral a přitom si myslel: Spletl jsem se, opravdu je to on. Pak se ale Valentýn začal propadat do sebe a jeho tělo se drolilo jako písek. Vzduch se naplnil pachem spáleniny, zatímco se Valentýnovo tělo měnilo v popel, který vzápětí rozfoukal studený průvan.
Jace si sáhl rukou pod lopatku. Kůži měl v místě, kde se mu právě vypařily poslední zbytky runy nebojácnosti, na dotek horkou. Zaplavil ho nepřekonatelný pocit slabosti. "Agramon," zašeptal a padl na kolena.

Jace klečel na zemi jen pár chvil, než mu přestalo srdce bít zběsilou rychlostí, ale zdálo se mu, že to trvalo celou věčnost. Když se konečně postavil, měl nohy ztuhlé chladem. Konečky prstů mu zmodraly. Ve vzduchu se vznášel zápach spáleniny, po Agramonovi však nezůstala žádná stopa.
Stále ještě svíral kus kovové tyče. Došel k žebříku na konci můstku, a když se snažil slézt dolů za pomoci jedné ruky, trochu si pročistil hlavu. Seskočil z poslední příčky a ocitl se na další úzké lávce, která se táhla podél stěny rozlehlé komory. Po stranách byly desítky dalších chodníků a také nejrůznější potrubí a přístroje. Z trubek se ozývalo dunění a každou chvíli některá z nich vypustila oblak čehosi, co vypadalo jako pára, přestože vzduch zůstával kousavě chladný.
To sis tedy pořídil příjemné hnízdečko, otče, pomyslel si Jace. Strohý průmyslový interiér lodi neodpovídal Jaceově představě o Valentýnovi, kterého znal, o tom Valentýnovi, jemuž záleželo i na tom, z jakého druhu křišťálového skla byly vybroušeny jeho karafy. Jace se rozhlédl kolem sebe. Tady dole byl úplný labyrint, takže vůbec netušil, jakým směrem by se měl vydat. Otočil se, aby mohl slézt po dalším žebříku, a vtom si všiml tmavě rudé šmouhy na podlaze.
Krev. Přejel přes šmouhu špičkou boty. Byla ještě vlhká, trochu lepkavá. Čerstvá krev. Zrychlil se mu tep. O kousek dál si všiml jiné červené skvrnky a pak ještě další - bylo to jako cestička z chlebových drobků v pohádce.
Jace sledoval krvavé stopy a podrážky jeho bot hlasitě klapaly o kovovou lávku. Kapky krve byly rozesety zvláštním způsobem, ne jako by tu došlo ke rvačce, ale spíše jako by tudy někdo nesl krvácející tělo…
Došel k černým dveřím. Byly z kovu, na němž bylo tu a tam vidět stříbrné promáčkliny a škrábance. Na klice byl krvavý otisk ruky. Jace pevněji sevřel ostrou tyč a dveře otevřel.
Vyvalila se na něj vlna ještě chladnějšího vzduchu a on zatajil dech. Místnost byla úplně prázdná, až na něco v rohu, co vypadalo jako hromada zmačkaných pytlů. Lodním okénkem vysoko ve stěně pronikalo do místnosti slabé světlo. Zatímco Jace opatrně postupoval kupředu, světlo z okénka padlo na hromadu v rohu a on si uvědomil, že to není kupa hadrů, ale tělo.
Jaceovi začalo bušit srdce jako otevřené dveře zmítající se ve vichřici.
Kovová podlaha byla lepkavá krví. Podrážky jeho bot se od ní odlepovaly s odporným mlaskavým zvukem. Přešel místnost a sklonil se k zhroucené postavě ležící v rohu. Byl to hnědovlasý chlapec, oblečený do džínů a modrého zakrváceného trička.
Jace vzal tělo za rameno a nadzvedl je. Bezvládně, jako by nemělo žádné kosti, se obrátilo na záda a vzhůru se zadívaly dvě hnědé, nevidoucí oči. Jaceovi se zatajil dech. Byl to opravdu Simon. Pokožku měl bílou jako papír. Dole na krku mu zela ošklivá sečná rána a měl podřezaná obě zápěstí.
Jace klesl na kolena, stále ještě s rukou na Simonově rameni. Zoufale pomyslel na Clary na bolest, jakou jí to způsobí, až se to dozví, na to, jak svírala jeho ruce ve svých a její drobné prsty u toho vyvinuly nečekanou sílu. Najdi mi Simona. Já vím, že to uděláš.
A on to opravdu udělal. Jenže už bylo příliš pozdě.
Když bylo Jaceovi deset let, jeho otec mu vysvětlil všechny způsoby, jak zabíjet upíry. Probodnout je kolíkem. Useknout jim hlavu a zapálit je jako nějaké děsivé bludičky. Nechat je sluncem sežehnout na troud. Nebo je nechat vykrvácet. Krev potřebovali k životu, poháněla je, jako automobily pohání benzín. Při pohledu na ránu zející v Simonově krku nebylo těžké uhodnout, který způsob si Valentýn vybral.
Jace natáhl ruku a zavřel Simonovy strnule hledící oči. Jestli ho má Clary vidět mrtvého, ať ho raději nevidí takhle. Posunul ruku dolů k okraji límce Simonová trička a chystal se jej povytáhnout, aby dlouhou ránu zakryl.
Simon se pohnul. Jeho víčka sebou zacukala a rozevřela se a jeho oči se obrátily v sloup, takže z nich byla vidět jen bělma. Slabě zachrčel, odhrnul rty a odhalil tak špičky upířích tesáků. Proříznutým hrdlem mu sípavě probíhal dech.
Jaceovi se udělalo mdlo a jeho ruka na Simonově tričku ztuhla. Nebyl mrtvý. Ale proboha, ta bolest přece musela být příšerná. Nemohl se uzdravit, jeho tělo se nemohlo zregenerovat, ne bez…
Ne bez krve. Jace pustil Simonovo tričko a zuby si vyhrnul rukáv na pravé ruce. Ostrým koncem ulomené tyče si rozřízl ránu po celé délce zápěstí. Na kůži se mu vylila krev. Upustil tyč, která zařinčela na kovové podlaze. Ve vzduchu cítil ostrý, měděný pach vlastní krve.
Podíval se dolů na Simona, který se vůbec nepohnul. Krev teď stékala Jaceovi po ruce a zápěstí ho pálilo. Podržel ruku nad Simonovým obličejem a nechal svou krev kapat přes prsty do Simonových úst.
Nevyvolalo to však žádnou reakci. Simon se nehýbal. Jace se k Simonovi ještě více přiblížil. Klečel teď přímo nad ním a jeho dech se srážel v mrazivém vzduchu. Sklonil se a přitiskl své krvácející zápěstí k Simonovým ústům. "Napij se mé krve, ty troubo," zašeptal. "Napij se!"
Ještě chvíli se vůbec nic nedělo. Pak se Simonovy oči rozechvěle zavřely. Jace ucítil v zápěstí ostré píchnutí, jakýsi silný tlak - a najednou Simonova pravá ruka vyletěla nahoru a stiskla Jaceovu paži kousek nad loktem. Simonová záda se zvedla z podlahy a prohnula se do oblouku. Tlak v Jaceově zápěstí se stupňoval, jak se Simonovy tesáky nořily stále hlouběji. Paží mu projela bolest. "Dost," řekl. "Dost, to už stačí."
Simon otevřel oči. Bělma zmizela a tmavě hnědé duhovky se zaostřily na Jace. Do tváře se mu vrátila barva, rozpálené červené skvrny jako při horečce. Rty měl lehce rozevřené a mezi nimi prosvítaly bílé špičáky potřísněné krví.
"Simone?" oslovil ho Jace.
Simon neuvěřitelně rychle vyskočil. Odhodil Jace stranou a vrhnul se na něj. Jaceova hlava narazila na kovovou podlahu, a když se mu Simonovy špičáky zaryly do hrdla, začalo mu zvonit v uších. Snažil se z pevného sevření vykroutit, Simonovy paže ho však jako železné tyče tlačily k zemi a jeho prsty se mu zarývaly do ramenou.
Simon ale ve skutečnosti nezpůsoboval Jaceovi žádnou bolest -píchnutí, které lovec stínů zpočátku pociťoval jako ostré, se ztlumilo do slabého pálení, které bylo svým způsobem příjemné, jako bylo někdy příjemné pálení stély na kůži. Jaceovi se v žilách rozlil ospalý pocit klidu a cítil, jak se mu uvolnily svaly. Jeho ruce, které se ještě před chvílí snažily Simona odstrčit, ho nyní přitahovaly blíž. Cítil tlukot vlastního srdce, cítil, jak se zpomaluje a přechází jen v ozvěnu sebe sama. Do okrajů zorného pole se mu vkrádala mihotající se temnota, krásná a podivuhodná. Jace zavřel oči…
Hrdlem mu projela bolest. Zalapal po dechu a prudce otevřel oči. Simon mu seděl na prsou, upřeně ho pozoroval doširoka rozevřenýma očima a rukou si přitom zakrýval ústa. Jeho rány byly pryč, tričko měl však na hrudi potřísněné čerstvou krví.
Jace znovu začal cítit bolest v pohmožděných ramenou, ve šrámu na zápěstí a v prokousnutém hrdle. Už neslyšel, jak mu tluče srdce, v hrudi však cítil divoké bušení.
Simon si odtáhl ruku od pusy. Jeho špičáky už nebyly vidět. "Mohl jsem tě zabít," řekl. V hlase mu zazníval naléhavý tón.
"Nechal bych tě," řekl Jace.
Simon se na něj podíval a pak vydal jakési hrdelní zaúpění. Odvalil se z Jace, dopadl na kolena a objal si rukama lokty. Jace viděl, jak se Simonovi pod bledou pokožkou na krku proplétají tmavé žíly, větvící se do modrých a fialových linií. Žíly plné krve.
Mé krve. Jace se posadil. Hmátl po své stéle. Jen to, že si s ní načrtával na paži runu, ho vyčerpávalo, jako by musel táhnout olověnou trubku přes fotbalové hřiště. V hlavě mu bušila krev. Když dokončil runu iratze, opřel si hlavu o stěnu za sebou a těžce dýchal, zatímco ho bolest s nastupujícím účinkem hojivé runy opouštěla. Má krev v jeho žilách.
"Promiň," řekl Simon. "Je mi to moc líto."
Hojivá runa zapůsobila. Jace cítil, jak se mu pročišťuje hlava a dunění v jeho hrudi zpomaluje. Opatrně vstal, protože očekával, že se dostaví závrať, měl však jen lehký pocit slabosti a únavy. Simon byl pořád ještě na kolenou a upřeně zíral dolů na své ruce. Jace se sehnul, chytil ho zezadu za tričko a vytáhl ho na nohy. "Neomlouvej se," přikázal mu a pustil ho. "Musíme vyrazit. Valentýn má Clary a už nám nezbývá moc času."

Ve chvíli, kdy se její prsty sevřely kolem jílce Maellartachu, projelo Claryinou paží spalující a zároveň mrazivé šlehnutí. Valentýn s výrazem mírného zájmu sledoval, jak se zajíkla bolestí a úplně jí zdřevěněly prsty. Zoufale se snažila Meč pozvednout, ten jí však vypadl z ruky a zařinčel na podlaze u jejích nohou.
Téměř ani nepostřehla, že se Valentýn pohnul. O vteřinu později už stál před ní s Mečem v rukou. Clary ještě pálila dlaň. Podívala se dolů a uviděla, že se jí na kůži tvoří červená, pálící podlitina.
"To sis opravdu myslela," promluvil Valentýn s nádechem znechucení v hlase, "že bych tě nechal pohybovat se v blízkosti zbraně, o níž bych věděl, že ji dokážeš použít?" Zavrtěl hlavou. "Nepochopila jsi ani slovo z toho, co jsem říkal, že? Vypadá to, že jen jedno z mých dvou dětí je schopno chápat pravdu."
Clary sevřela poraněnou ruku v pěst a ta bolest jí přišla téměř vhod. "Jestli mluvíte o Jaceovi, tak ten vás taky nenávidí."
Valentýn pozvedl Meč a přiložil jeho špičku mezi Claryiny klíční kosti. "To už by stačilo," řekl.
Špička Meče byla ostrá. Když se Clary nadechla, píchla ji do krku a po hrudi jí začal stékat pramínek krve. Zdálo se jí, že se jí od Meče rozlévá v žilách chlad, pažemi a nohama jí projíždějí syčící kousky ledu a křehnou jí ruce.
"To tě poznamenala výchova," prohlásil Valentýn. "Tvá matka byla vždy tvrdohlavá žena. To byla jedna z věcí, které jsem na ní ze začátku miloval. Myslel jsem si však, že si dokáže stát za svými ideály."
Clary si s neurčitým pocitem hrůzy pomyslela, jak je zvláštní, že když předtím svého otce viděla ve zřícenině Renwickovy nemocnice, čišelo z něj obrovské osobní kouzlo. To bylo ovšem určeno Jaceovi. Teď už se s ním Valentýn neobtěžoval a pod charismatickou slupkou se jí zdál být… prázdný. Jako dutá socha, jejíž vyříznuté oční otvory prozrazují temnotu, která panuje uvnitř.
"Řekni mi, Clarisso, mluvila někdy o mně tvá matka?"
"Tvrdila mi, že je můj otec mrtvý." Nic dalšího neříkej, varovala sama sebe, byla si však jistá, že konec té věty si Valentýn přečte v jejích očích. A já bych si teď přála, aby to byla pravda.
"A nikdy ti neřekla, že jsi jiná? Zvláštní?"

18. Kapitola - Jasná temnota 2/2

11. července 2013 v 23:41 | Cassandra Clare |  City of Ashes (The Mortal Instruments 2)
Jace zpoza opasku vytáhl Isabelinu dýku. Byla to poslední z jeho zbraní a najednou se mu zdála být žalostně malá. Projel jím jakýsi ostrý pocit - ne strach, k tomu měl ještě opravdu daleko, ale spíše smutek. V duchu viděl Aleka s Isabelou, jako by stáli přímo před ním a usmívali se na něj. Také viděl Clary, která otvírala náruč, jako by ho vítala doma.
Jace se zvedl, zrovna když se netvoři v houfu vrhli ze střechy a zakryli měsíc jako vlna stínového příboje. Snažil se chránit Luka vlastním tělem, ale k ničemu to nebylo. Všude kolem nich se to hemžilo démony. Jeden z nich se vztyčil a mířil přímo k němu. Byl to dvoumetrový kostlivec, který se na něj šklebil prořídlým úsměvem. Z práchnivějících kostí mu visely cáry tibetských modlitebních praporků v zářivých barvách. V kostnaté ruce svíral japonskou katanu, což bylo neobvyklé, většina démonů totiž zbraně nepoužívala. Ostří katany popsané démonickými runami bylo delší než Jaceova paže, zahnuté, ostré a smrtící.
Jace hodil dýkou. Trefila démona mezi žebra a zůstala v nich zaklíněna. Kostlivec si toho vůbec nevšímal a blížil se k Jaceovi, neúprosně jako smrtka. Vzduch kolem něj páchl hřbitovem. Kostnatou rukou pozvedl katanu…
Temnotu před Jacem prořízl šedý stín, stín, jenž se pohyboval s bleskurychlou, neomylnou, smrtící jistotou. Čepel svištící vzduchem dolů zařinčela o jiný kov. Stín postavy odvrátil ostří a druhou rukou zespodu udeřil netvora tak rychle, že to Jace téměř ani nedokázal sledovat. Démon přepadl dozadu, roztříštil si lebku a vzápětí se propadl do nicoty. Všude kolem sebe Jace slyšel skřeky démonů vyjících bolestí a překvapením. Když se otočil, zjistil, že se přes zábradlí přehupují desítky postav - lidských postav, které pak skáčou na palubu a vrhají se do boje s masou démonů, lezoucích, plazících se, syčících a poletujících po celé lodi. Postavy byly ozbrojeny zářícími ostřími a měly na sobě tmavé oděvy z tuhého materiálu…
"Lovci stínů?!" podivil se Jace, tak překvapený, že promluvil nahlas.
"A kdo jiný?" V temnotě se zablýskl úsměv.
"Maliku? To jste vy?"
Malik naklonil hlavu na stranu. "Promiň mi ten dnešek," řekl. "Musel jsem se řídit rozkazy."
Jace chtěl Malikovi sdělit, že fakt, že mu právě zachránil život, bohatě vynahrazuje skutečnost, že se mu předtím snažil zabránit v odchodu z Institutu, vtom se však na ně vyřítila skupina démonů raumů, kteří zběsile mávali chapadly. Malik se prudce otočil a s výkřikem se jim postavil. Jeho andělské ostří zazářilo jako hvězda. Jace se k němu chystal přidat, nějaká ruka ho však chytila za rukáv a odtáhla ho stranou.
Byl to někdo z lovců stínů, celý oblečený v černém, tvář mu však zakrývala kapuce. "Pojď se mnou."
Ruka Jace naléhavě táhla pryč.
"Musím jít na pomoc Lukovi. Je zraněný." Vytrhl paži ze sevření. "Pusťte mě."
"Ale pro lásku Anděla…" Postava ho pustila a shrnula si dozadu kápi svého dlouhého pláště, takže odhalila úzkou bledou tvář a šedé oči, které se třpytily jako úštěpky diamantu. "Nemohl bys pro jednou udělat, co se ti řekne, Jonathane?"
Byla to inkvizitorka.

I přes obrovskou rychlost, jíž letěli, se Clary ze všech sil snažila Valentýna kopnout. On ji ale držel tak pevně, jako by měl místo paží železné obruče. Kopala nohama do vzduchu, ať se však snažila sebevíc, nedokázala kolem sebe najít žádný pevný bod.
Když se démon naklonil a náhle změnil směr letu, z hrdla se jí vydral výkřik. Valentýn se zasmál. Uháněli teď úzkou chodbou, která ústila do nějaké větší místnosti. Místo aby je létající démon nevybíravě upustil, postavil je tentokrát jemně na podlahu.
Ke Claryinu značnému překvapení ji Valentýn pustil. Odtáhla se od něj, doklopýtala doprostřed místnosti a rozčileně se kolem sebe rozhlédla. Byl to rozlehlý prostor, který kdysi pravděpodobně sloužil jako strojovna. Podél zdí byly ještě stále vyrovnány stroje, někdo je však odsunul stranou, takže se ve středu místnosti vytvořil velký čtverec volného místa. Podlaha byla z černého kovu, tu a tam postříkaného tmavšími skvrnami. Uprostřed prázdného prostoru stály čtyři mísy, tak velké, že by se v nich vykoupal pes. Vnitřky prvních dvou mís byly zbarveny něčím tmavě rezavým. Třetí mísa byla plná rudé tekutiny. Čtvrtá byla prázdná.
Za mísami stála kovová truhla, přes kterou byla přehozena černá látka. Když Clary přišla blíž, uviděla, že na látce spočívá stříbrný meč vydávající jakousi načernalou záři, jež by se snad dala popsat spíše jako nepřítomnost světla. Byla to oslnivá, jasná temnota.
Clary se otočila a zadívala se na Valentýna, který ji beze slova pozoroval. "Jak jste to mohl udělat?" zeptala se ho. "Jak jste mohl zabít Simona? Byl to - byl to jenom kluk, jenom obyčejný člověk…"
"Nebyl to člověk," přerušil ji sametovým hlasem Valentýn. "Stala se z něj zrůda. Jenže ty jsi to neviděla, Clarisso, protože se ta zrůda skrývala za tváří tvého přítele."
"On nebyl žádná zrůda." Udělala krok směrem k Meči. Byl dost velký a vypadal, že je i těžký. Přemýšlela, jestli by ho dokázala uzvednout - a pokud ano, dokázala by jím i máchnout? "Pořád to byl Simon."
"Nemysli si, že se nedokážu vcítit do tvé situace," řekl Valentýn. Stál nehybně v kuželu světla, které prosvítalo padacími dvířky ve stropě. "Pro mě to bylo stejné, když Luciána pokousal vlkodlak."
"Vyprávěl mi o tom," vyjela na něj. "Dal jste mu dýku a řekl mu, že se má sám zabít."
"To byla chyba," připustil Valentýn.
"Aspoň že to přiznáváte…"
"Měl jsem ho zabít sám. Byla by to známka toho, že mi na něm záleží."
Clary zavrtěla hlavou. "Vám na něm ale nezáleželo. Na nikom vám nikdy nezáleželo. Ani na mé matce. Ani na Jaceovi. Byli pro vás jenom věcmi, které vám patřily."
"Ale copak láska neznamená právě tohle, Clarisso? Vlastnictví? Já jsem svého milého a můj milý je můj, jak to stojí v Písni písní."
"Ne. A necitujte mi tady Bibli. Mně se zdá, že to vůbec nechápete." Stála teď velmi blízko truhle a jílec Meče už měla na dosah. Prsty měla zvlhlé potem, proto si je nenápadně otřela o džíny. "Nejde jen o to, že vám někdo patří, ale i o to, že se někomu odevzdáte. A já pochybuju, že jste někdy někomu něco přinesl. Leda snad tak noční můry."
"Odevzdat se někomu?" Napjatý úsměv se ani nepohnul. "Jako ty ses odevzdala Jonathanovi?"
Její ruka, která se už pomalu přesouvala k meči, se křečovitě zaťala v pěst. Stáhla ji zpět k tělu a nevěřícně se na Valentýna zadívala. "Cože?!"
"Domníváš se snad, že jsem si nevšiml, jak se vy dva na sebe díváte? Jakým způsobem vyslovuje tvé jméno? Možná jsi přesvědčená, že nic necítím, to ovšem neznamená, že neumím rozpoznat city jiných lidí." Mluvil chladným tónem a každé jeho slovo se jí zabodávalo do uší jako úlomky ledu. "Řekl bych, že tohle je jen naše chyba, mne a tvé matky. Drželi jsme vás tak dlouho od sebe, že se mezi vámi nikdy nevyvinuly zábrany, které by byly mezi sourozenci přirozenější."
"Vůbec nevím, o čem to mluvíte." Claryiny zuby o sebe drkotaly.
"Myslím, že jsem to vysvětlil dostatečně jasně." Vystoupil z kuželu světla. Jeho tvář vypadala jako studie stínů. "Jistě víš, že jsem viděl Jonathana poté, co se utkal s Démonem strachu. Ten démon se mu ukázal v tvé podobě. To mi řeklo vše, co jsem potřeboval vědět. Největší strach nahání Jonathanovi láska, kterou cítí ke své sestře."

"Já nikdy nedělám, co se mi řekne," ohradil se Jace. "Ale možná udělám, co po mně chcete, pokud mě o to hezky požádáte."
Inkvizitorka se tvářila, jako by chtěla obrátit oči v sloup a zapomněla, jak se to dělá. "Potřebuji si s tebou promluvit."
Jace zůstal na inkvizitorku civět.
"Teď hned?"
Položila mu ruku na paži. "Teď hned."
"Vy jste šílená." Jace se rozhlédl po celé délce lodi. Vypadalo to tam jako na Boschově obraze pekla. Temnota se hemžila démony, kteří se těžkopádně vláčeli po palubě, kvíleli, vřeštěli a oháněli se kolem sebe pařáty a vyceněnými zuby. Na ně ze všech stran doráželi lovci stínů, jejichž zbraně ve tmě jasně zářily. Jace už teď viděl, že lovců stínů tu není dost. Ani zdaleka. "To přece nejde, vždyť jsme uprostřed bitvy…"
Stisk inkvizitorčiny kostnaté ruky byl překvapivě silný. "Teď hned." Postrčila ho a on ustoupil o krok dozadu, příliš překvapený, než aby dokázal udělat cokoli jiného, a pak ještě o jeden, až se ocitli ve výklenku ve stěně. Inkvizitorka pustila Jace, zašmátrala rukama v záhybech svého pláště a vytáhla dvě andělská ostří. Zašeptala jejich jména a pak ještě několik slov, která Jace neznal, a mrštila ostřími tak, že se na protilehlých stranách zabodla do paluby. Jejich rukojeti trčely vzhůru a najednou z nich vyšlehla jediná modrobílá světelná plocha, která vytvořila mezi Jacem s inkvizitorkou a zbytkem lodi ochrannou stěnu.
"Vy už mě zase chcete uvěznit?" zeptal se Jace a nevěřícně přitom zíral na inkvizitorku.
"Tohle není Malachiášova konfigurace. Když budeš chtít, můžeš odsud odejít." Její štíhlé ruce se do sebe pevně zaklesly. "Jonatha-ne…"
"Chcete říct 'Jaci'." Stěna z bílého světla mu zakrývala výhled na bitvu, pořád však ještě slyšel doprovodné zvuky - výkřiky a kvílení démonů. Když otočil hlavu, zahlédl malý kousíček mořské hladiny, na níž se třpytilo světlo jako diamanty rozházené po ploše zrcadla. Kolem se pohupovalo asi deset lodí, elegantních trimaránů, jaké se používaly k jízdě na jezerech v Idrisu. Lodě lovců stínů. "Co tu vlastně chcete, inkvizitorko? Proč jste sem přišla?"
"Měl jsi pravdu," řekla. "Myslím o Valentýnovi. Nechtěl na tu výměnu přistoupit."
"Řekl vám, že mě máte nechat umřít." Jaceovi se najednou zatočila hlava.
"Samozřejmě, že když odmítl, povolala jsem všechny místní členy Spolku a zavedla je sem. Já… dlužím tobě i tvé rodině omluvu."
"Tak to bychom měli," řekl Jace. Nenáviděl omluvy. "A co Alek s Isabelou? Jsou tady? Nepotrestáte je za to, že mi pomáhali?"
"Jsou tady - a ne, žádný trest jim nehrozí." Pořád ještě na něj zírala a její oči jako by něco hledaly. "Vůbec Valentýna nechápu," přiznala se. "Že by byl jako otec schopný zahodit život svého dítěte, svého jediného syna…"
"Už je to tak," přerušil ji Jace. Bolela ho hlava a přál si, aby už inkvizitorka zmlkla, nebo aby na ně alespoň zaútočil nějaký démon. "Je to vážně záhada."
"Ledaže…"
Překvapeně se na ni podíval. "Ledaže co?"
Šťouchla ho prstem do ramene. "Odkud máš tohle?"
Jace se podíval dolů a všiml si, že mu jed pavoučího démona propálil v tričku díru, která odhalovala velkou část jeho ramene. "To tričko? To jsem koupil u Macyho. Zimní výprodej."
"Tu jizvu. Tu jizvu, co máš tady na rameni."
"Aha, tohle." Jace udivovalo, s jakou naléhavostí se do něj zarý-vala pohledem. "Nejsem si jistý. Otec říkal, že se mi něco stalo, když jsem byl ještě úplně malý. Nějaká nehoda. Proč?"
Inkvizitorka vydechla a vzduch jí zasyčel mezi zuby. "To nemůže být pravda," zamumlala. "Ty nemůžeš být -"
"Co nemůžu být?"
Když inkvizitorka promluvila, byla v jejím hlase slyšet nejistota. "Ty sis opravdu všechny ty roky," řekla, "když jsi vyrůstal, myslel, že jsi synem Michaela Waylanda?"
Jacem projel ostrý nával hněvu, který byl o to bolestivější, že jej doprovázelo určité zklamání. "U Anděla," zaklel, "to jste mě sem odtáhla přímo uprostřed bitvy, jenom abyste se mě mohla znovu ptát na ty stejné zatracené otázky? Nevěřila jste mi už poprvé a nevěříte mi ani teď. Nikdy mi nebudete věřit, i přes všechno, co se stalo, i když všechno, co jsem vám řekl, byla pravda." Zapíchl prst do vzduchu směrem k tomu, co se dělo na druhé straně světelné stěny. "Měl bych teď být tam venku a bojovat. Proč mě tady vlastně držíte? Abyste mohla, až tohle všechno skončí, a jestli bude někdo z nás ještě naživu, jít k představeným Spolku a sdělit jim, že jsem nechtěl bojovat proti svému otci na vaší straně? Dobrý pokus."
Zbledla silněji, než kdy Jace považoval za možné. "Jonathane, tohle jsem přece -"
"Jmenuju se Jace!" zakřičel na ni. Inkvizitorka před ním ucouvla a pootevřela ústa, jako by se stále ještě chystala něco říci.
Jenže Jace už to nechtěl slyšet. Prošel kolem ní, přičemž ji málem odstrčil stranou, a kopl do jednoho ze dvou andělských ostří zabodnutých v palubě. Ostří se uvolnilo a světelná stěna zmizela.
Za ní panoval chaos. Po palubě sem a tam pobíhaly tmavé stíny, démoni přelézali zhroucená těla a vzduch byl plný křiku a dýmu. Snažil se v té vřavě zahlédnout někoho známého. Kde byl Alek? A Isabela?
"Jaci!" Inkvizitorka vyběhla za ním, tvář staženou strachem. "Jaci, vždyť nemáš žádnou zbraň! Vezmi si aspoň -"
Zmlkla v půli věty, protože se v tu chvíli z temnoty před Jacem vynořil démon jako ledovec před přídí lodi. Takového démona tu dnes večer ještě neviděl. Měl svraštělou tvář a hbité ruce obrovské opice, ale také dlouhý, ostnatý ocas připomínající škorpióna. Koulel na Jace svýma žlutýma očima. Pak na něj zasyčel přes ulámané jehličkovité zuby. Než se Jace stihl přikrčit, ocas démona vystřelil vpřed rychlostí útočící kobry. Jace viděl, jak se mu k tváři blíží ostré žihadlo…
A už podruhé toho večera přelétl mezi ním a smrtí stín. Inkvizitorka, třímající v ruce nůž s dlouhým ostřím, se před něj vrhla právě včas, aby ho zachránila před škorpióním bodcem. Ten zajel do prsou jí samé.
Vykřikla, avšak zůstala stát. Démon švihl ocasem zpět a připravoval se na další úder, z inkvizitorčiny ruky však již vylétl nůž, který přímo a neomylně zamířil ke svému cíli. Runy vyryté v čepeli zazářily, když se čepel zabodla do netvorova krku. Démon zasyčel, jako když z propíchnutého balónku uniká vzduch, propadl se do sebe a ocas se mu přitom svíjel v křeči. Po chvíli zmizel.
Inkvizitorka se zhroutila na palubu. Jace poklekl vedle ní, položil jí ruku na rameno a převrátil ji na záda. Na šedé látce blůzy jí na prsou rostla krvavá skvrna. Její obličej vypadal ztrhaně a nažloutle a Jace si chvíli myslel, že už je možná mrtvá.
"Inkvizitorko?" Ani v takové chvíli nedokázal vyslovit její křestní jméno.
Její oční víčka se zachvěla a rozevřela se. Bělma jejích očí už dostávala matný odstín. S velkým vypětím sil mu pokynula, aby se přiblížil. Sklonil se k ní dostatečně blízko, aby slyšel, jak mu s posledním vydechnutím něco šeptá do ucha…
"Cože?" zeptal se Jace zmateně. "Co má tohle znamenat?"
Nedostal však už žádnou odpověď. Inkvizitorka se bezvládně sesunula na palubu s doširoka rozevřenýma očima upřenýma do prázdna a ústy zkroucenými do tvaru, který téměř připomínal úsměv.
Jace si otupěle sedl na paty a díval se na ni. Byla mrtvá. Zemřela kvůli němu.
Něco ho zezadu chytilo za tričko a vytáhlo ho to na nohy. Jace si rukou hmátl na opasek, uvědomil si však, že už mu nezbyly žádné zbraně. Když se otočil, zjistil, že ho krajně nevěřícným pohledem pozoruje pár známých modrých očí.
"Ty jsi naživu," řekl Alek a ta tři krátká slova přetékala vřelými pocity. V jeho tváři se jasně zračila úleva, ale také vyčerpání. I přesto, že bylo dost chladno, se mu černé vlasy potem lepily k tvářím a k čelu. Oblečení i pokožku měl postříkané krví a v rukávu jeho bundy vyztužené pancířem zela dlouhá trhlina - zdálo se, že ji má na svědomí něco ostrého a zubatého. V pravé ruce svíral zkrvavenou sudlici a druhou rukou držel Jace za tričko.
"Už to tak vypadá," připustil Jace. "Ale dlouho mi to nevydrží, jestli mi hned nepůjčíš nějakou zbraň."
Alek se rychle rozhlédl kolem sebe, pak Jace pustil, vytáhl zpoza opasku andělské ostří a podal je Jaceovi. "Tady máš," řekl. "Jmenuje se Samandiriel."
Sotva od něj Jace přijal ostří, všimli si, že se k nim šine středně velký démon drevak a výhružně cvrliká. Jace pozvedl ostří Samandiriel, Alek však už mezitím stihl netvora odpravit prudkou ranou sudlice.
"Pěkná zbraň," pochválil sudlici Jace, Alek se však díval za něj, na šedou postavu zhroucenou na palubě.
"To je inkvizitorka? Je…?"
"Je mrtvá," dopověděl za něj Jace.
Alek zaťal zuby. "Aspoň od ní bude pokoj. Jak se to stalo?"
Jace se chystal odpovědět, přerušily ho však hlasité výkřiky: "Aleku! Jaci!" Byla to Isabela, která k nim chvátala čpícím dýmem. Na sobě měla upnutou tmavou bundu, potřísněnou nažloutlou krví. Zápěstí a kotníky jí obepínaly zlaté řetízky s runovými přívěsky a bič se kolem ní kroutil jako zlatá síť.
Natáhla ruce směrem k němu. "Jaci, mysleli jsme si -"
"Ne." Cosi Jace přimělo ustoupit o krok dozadu a ucuknout před jejím dotykem. "Jsem celý od krve, Isabelo. Nesahej na mě."
Přes obličej jí přelétl ublížený výraz. "Ale my tě tady všichni hledáme. Máma s tátou…"
"Isabelo!" varoval ji Jace, už však bylo příliš pozdě. K Isabele se zezadu připlížil obrovský pavouci démon a kusadly rozstřikoval jed. Isabela vykřikla, když ji proud zasáhl na kůži, stihla však oslepující rychlostí švihnout bičem a přepůlit démona vedví. Obě poloviny se s žuchnutím svalily na palubu a zmizely.
Jace přiskočil k Isabele, která se kácela dopředu. Bič jí vypadl z ruky, právě když ji Jace zachytil a neobratně ji k sobě přivinul.
Viděl, kolik jedu ji zasáhlo. Většina jí vystříkla na bundu, část se jí však dostala i na krk. Na kůži se jí v těch místech tvořily červené syčící puchýře. Téměř neslyšně naříkala - Isabela, která na sobě nikdy nedávala znát bolest.
"Já se o ni postarám." Byl to Alek, který odhodil svoji zbraň a přiskočil sestře na pomoc. Vzal ji z Jaceovy náruče a jemně ji položil na palubu. Se stélou v ruce poklekl vedle ní a vzhlédl k Jaceovi. "Teď nás kryj, musím jí nanést hojivou runu."
Jace nedokázal od Isabely odtrhnout oči. Z krku jí stékala krev a smáčela jí vlasy. "Musíme ji dostat z téhle lodi," prohlásil úsečně. "Jestli tady zůstane…"
"Tak umře?" Alek co nejjemněji jezdil špičkou stély po hrdle své sestry. "Všichni tady umřeme. Je jich na nás moc. Dostáváme pořádně na frak. Inkvizitorka si zasloužila za tohle umřít - celé je to jen její chyba."
"Pokoušel se mě zabít štíří démon," řekl Jace, i když sám přesně nevěděl, proč to vlastně dělá, proč obhajuje někoho, koho nenáviděl. "Inkvizitorka mu skočila do cesty. Zachránila mi život."
"To že udělala?" V Alekově tónu byl jasně patrný údiv. "Ale proč?"
"Nejspíš se rozhodla, že stojím za záchranu."
"Ale ona vždycky…" Alek větu nedokončil a v jeho tváři se objevil vyděšený výraz. "Jaci, za tebou, jsou dva…"
Jace se rychle otočil. Blížili se k němu dva démoni - zkázonoš s tělem připomínajícím aligátora, špičatými zuby a štířím ocasem, který se mu klenul nad zády, a démon drevak, jehož bledé červí tělo bíle zářilo v měsíčním světle. Jace slyšel, jak se za ním Alek vylekaně nadechl, z ruky mu vyletělo ostří Samandiriel a ve vzduchu za sebou zanechalo stříbrnou stopu. Useklo ocas zkázonoše těsně pod jedovým vakem.
Zkázonoš zavyl. Drevak se k němu ve zmatku otočil a jedový vak ho zasáhl přímo do obličeje. Roztrhl se a zmáčel démona jedovatou tekutinou. Ten vydal jediný přidušený výkřik a propadl se do sebe, hlavu rozežranou až na kost. Když drevak zmizel, zůstaly po něm na palubě jen cákance krve a jedu. Zkázonoš, jemuž se z pahýlu ocasu proudem řinula krev, se ještě pár kroků plazil směrem k nim a pak se také vytratil.
Jace se shýbl a opatrně zdvihl ostří Samandiriel. Jed zkázonoše ještě místy rozežíral kovový povrch paluby a vypaloval do něj drobné, rozšiřující se otvůrky připomínající gázu.
"Jaci." Alek stál na nohou a držel za paži bledou, avšak zpříma se držící Isabelu. "Musíme odsud Isabelu dostat."
"Dobře," souhlasil Jace. "Ty ji odsud dostaň. A já si zase poradím s tímhle."
"S čím?" zeptal se Alek nechápavě.
"S tímhle," zopakoval Jace a ukázal prstem. Něco se k nim blížilo skrze dým a plameny, něco obrovského, shrbeného a zavalitého. Bylo to alespoň pětkrát větší než jakýkoli další démon na lodi, mělo to tělo pokryté tvrdým krunýřem a mnoho údů, z nichž každý byl na konci opatřen špičatým chitinovým drápem. Tlusté, neohrabané nohy toho stvoření se podobaly sloním. Když se k nim netvor dostal blíž, všiml si Jace, že má hlavu obrovského komára, včetně hmyzích očí a krvavě rudého kývajícího se sosáku.
Alek se sípavě nadechl. "A co je sakra tohle?"
Jace se na chvíli zamyslel. "Velká věc," řekl nakonec. "Hodně velká."
"Jaci…"
Jace se otočil a podíval se na Aleka, pak na Isabelu. Cosi mu říkalo, že je teď možná vidí naposledy, a přece se nebál, rozhodně ne o sebe. Chtěl jim něco říci, možná to, že je má rád, že je pro něj každý z nich důležitější než tisíc Nástrojů smrti a veškerá moc, kterou by mu mohly přinést. Slova však nepřicházela.
"Aleku," slyšel se promluvit. "Odveď Isabelu k žebříku, hned teď, nebo všichni umřeme."
Alek zachytil jeho pohled a chvíli se mu díval do očí. Pak přikývl a postrčil protestující Isabelu k zábradlí. Pomohl jí na ně vylézt a poté se zachytit žebříku. Jace s obrovskou úlevou pozoroval, jak její černovlasá hlava mizí, když začala sestupovat dolů. A teď ty, Aleku, pomyslel si. Běž.
Alek však nikam nešel. Isabela, teď už pryč z dohledu, hlasitě vykřikla, když její bratr seskočil ze zábradlí zpět na palubu lodi. Jeho sudlice ležela na zemi tam, kde ji upustil. Teď ji znovu uchopil a vykročil k Jaceovi, aby se vedle něj postavil tváří v tvář blížícímu se démonovi.
Tak daleko se však nedostal. Démon, který se sápal na Jace, znenadání změnil směr a zamířil k Alekovi. Hladově přitom pohupoval zkrvaveným sosákem ze strany na stranu. Jace se rychle otočil a chtěl vyrazit Alekovi na pomoc, ale kovový plát prožraný jedem, na němž stál, pod ním povolil. Jedna noha se mu zabořila do paluby a on tvrdě dopadl na zem.
Alek ještě stihl vykřiknout Jaceovo jméno, než se na něj démon vrhnul. Zaútočil na netvora sudlicí a zarazil mu její ostrou špičku hluboko do masa. Stvoření o kus ustoupilo a vydalo zvláštní, lidsky znějící výkřik. Z rány mu stříkala černá krev. Alek se stáhl a sahal po další zbrani, vtom však vzduchem zasvištěl jeden z démonových drápů a srazil ho k zemi. Pak kolem něj démon omotal svůj sosák.
Někde v dálce křičela Isabela. Jace se zoufale snažil vytáhnout nohu z díry v palubě. Odíral si ji o ostré kovové hrany, nakonec se mu však podařilo uvolnit se a vyskočit na nohy.
Pozvedl Samandiriel. Z andělského ostří vytrysklo světlo, jasné jako padající hvězda. Démon před ním ucuknul a vydal hluboký syčivý zvuk. Nesvíral teď Aleka tak silně a Jace si chvíli dokonce myslel, že ho snad nechá jít. Pak ale netvor náhle a s neuvěřitelnou rychlostí trhl hlavou dozadu a obrovskou silou vymrštil Aleka do vzduchu. Alek tvrdě dopadl na palubu zalitou krví, sklouzl po ní a s táhlým ochraptělým výkřikem přepadl přes okraj lodi.

Isabela volala Alekovo jméno. Její výkřiky se zarývaly Jaceovi do uší jako hřeby. Ostří Samandiriel mu stále plálo v ruce. Jeho záře osvětlovala démona kráčejícího směrem k němu s dravým pohledem v hmyzích očích, Jace však před sebou neviděl nic jiného než Aleka. Aleka, jak padá přes palubu lodi, Aleka, jak se topí v černé vodě ně-kde hluboko dole. Zdálo se mu, že sám v ústech cítí pachuť mořské vody, možná to ale byla krev. Démon už byl téměř u něj. Jace pozvedl ruku s ostřím Samandiriel a mrštil jím po démonovi, jemuž se z útrob vydralo vysoké, zoufalé zakvílení. Pak se za skřípění kovu paluba pod Jaceovýma nohama úplně probořila a on se propadl do temnoty.

18. Kapitola - Jasná temnota 1/2

11. července 2013 v 23:41 | Cassandra Clare |  City of Ashes (The Mortal Instruments 2)

18
JASNÁ TEMNOTA

Clary odjakživa nesnášela horské dráhy, nenáviděla ten pocit, že se jí žaludek propadá až k nohám, když se s ní vozík řítící se dolů náhle zhoupnul vzhůru. Když ji však démon zvedl z dodávky a unášel ji vzduchem jako orel myš ve svých spárech, bylo to ještě desetkrát horší. Nahlas vykřikla, když se její nohy odlepily od korby dodávky a její tělo se s neuvěřitelnou rychlostí vzneslo do výšky. Křičela a mrskala sebou, ale jen do té doby, než se podívala pod sebe, zjistila, jak vysoko nad hladinou už se nachází, a uvědomila si, co by se stalo, kdyby ji teď létající démon pustil.
Přestala se vzpouzet. Dodávka, která se hluboko pod ní nepravděpodobně vznášela na hladině, vypadala jako nějaká hračka. Kolem ní se houpalo město, rozmazané šmouhy zářících světel. Mohl by to být nádherný pohled, kdyby se ovšem tak strašně nebála. Démon se naklonil, spustil se dolů a ona najednou místo stoupání padala. Představila si, jak ji teď ta obluda pustí a ona poletí desítky metrů vzduchem, než se zřítí do ledové černé vody. Zavřela oči, pád černou nicotou však byl ještě horší. Znovu oči otevřela a uviděla, jak se proti ní zvedá černá loď jako ruka, která se je oba chystá smést z oblohy. Podruhé vykřikla, když se prudce vrhli proti palubě - a čtvercovým otvorem proletěli do temného podpalubí.
Létající tvor zpomalil. Klesali nyní útrobami lodi a kolem nich se míhaly kovové plošiny ohrazené zábradlím. Clary párkrát zahlédla jakési tmavé stroje. Žádný z nich se nezdál být v provozu a všude se povalovalo nejrůznější nářadí a vybavení. Jestli tu někdy předtím bylo elektrické osvětlení, teď už rozhodně nefungovalo, i když vším prostupovala jakási bledá záře. Ať už loď původně pohánělo cokoli, Valentýn teď k pohonu používal něco úplně jiného.
Něco, co z tamní atmosféry vysávalo veškeré teplo. Démon doletěl až ke dnu lodi a zahnul do dlouhé, nevalně osvětlené chodby, kde Clary do tváře šlehal mrazivý vzduch. Démon na ni nebyl nijak obzvlášť opatrný. Když zahýbal za roh, uhodila se kolenem o trubku a nohou jí projela ostrá bolest. Vykřikla a uslyšela, jak se netvor nad ní syčivě směje. Pak ji pustil a Clary náhle padala k zemi. Přetočila se ve vzduchu ve snaze dostat pod sebe ruce a kolena, než dopadne. Skoro to vyšlo. Prudce narazila na zem a s vyraženým dechem se odvalila stranou.
Ležela v pološeru na tvrdé kovové podlaze. Kdysi to tu zřejmě sloužilo jako nákladní prostor, protože stěny byly hladké a bez dveří. Vysoko nad její hlavou se nacházel čtvercový otvor, jímž do místnosti pronikala trocha světla. Měla pocit, že má místo těla jednu velkou modřinu.
"Clary?" Šeptající hlas. Překulila se na bok a zkřivila tvář bolestí. Vedle ní klečel nějaký stín. Když její oči přivykly šeru, uviděla malou postavu s hezkými křivkami, vlasy spletené do copánků a tmavě hnědé oči. Maia. "Clary, jsi to ty?"
Clary se posadila a nevěnovala přitom pozornost poryvům bolesti, které jí projížděly zády. "Maio. Maio, proboha." Chvíli se na dívku upřeně dívala a pak se divoce rozhlédla po místnosti. Až na ně dvě byla úplně prázdná. "Maio, kde je? Kde je Simon?"
Maia se kousla do rtu. Clary si všimla, že má zakrvácená zápěstí a na obličeji stopy po zaschlých slzách. "Clary, je mi to moc líto," řekla jemným, zastřeným hlasem. "Simon je mrtvý."

Jace, promočený až na kost a napůl zmrzlý, se zhroutil na palubu. Z vlasů a oblečení mu proudem tekla voda. Díval se na podmra-čenou noční oblohu nad sebou a snažil se popadnout dech. Nebylo nic lehkého vylézt po rozviklaném kovovém žebříku nedbale přišroubovaném ke kovovému boku lodi, zvláště když měl mokré ruce a oblečení nasáklé vodou ho táhlo dolů.
Pomyslel si, že kdyby nebylo runy nebojácnosti, pravděpodobně by se bál, že ho z žebříku strhne některý z těch létajících démonů, jako když pták sezobne brouka lezoucího po úponku vinné révy.
Naštěstí se zdálo, že se démoni poté, co unesli Clary, vrátili na loď. Jace nedokázal přijít na to, proč by to dělali, už dávno se však přestal snažit pochopit důvody, které jeho otce vedly k jeho činům.
Nad ním se objevila něčí hlava, z níž byla na pozadí nočního nebe vidět jen silueta. Byl to Luke, který právě také dosáhl vrcholu žebříku. S námahou vylezl na zábradlí a na druhé straně seskočil. Podíval se dolů na Jace. "Jsi v pořádku?"
"Jsem." Jace vyskočil na nohy. Celý se třásl. Na lodi byla zima větší než dole u vody, a on neměl bundu. Předtím ji půjčil Clary.
Jace se rozhlédl kolem sebe. "Někde jsou tady dveře, které vedou do lodi. Minule jsem je našel. Projdeme se po palubě a najdeme je znovu."
Luke vykročil dopředu.
"A já půjdu první," dodal Jace a stoupl si před něj. Luke na něj vrhl mimořádně nechápavý pohled, jako by se chystal něco říct, nakonec však ustoupil a šel vedle Jace. Přiblížili se k vyklenuté přídi, kde stál Jace minulé noci s Valentýnem. Slyšel, jak hluboko pod nimi pleská o trup lodi olejnatá voda.
"Co ti vlastně řekl tvůj otec, když jsi sem za ním přišel?" zeptal se Luke. "Co ti nasliboval?"
"Ale, však víte. Takové ty běžné věci. Doživotní přísun lístků na zápasy Knicks a tak." Jace mluvil jakoby nic, ta vzpomínka se však do něj zažírala silněji než chlad. "Tvrdil, že dá pozor, aby se mně ani nikomu, na kom mi záleží, nic nestalo, pokud vystoupím ze Spolku a vrátím se s ním do Idrisu."
"Myslíš…" Luke zaváhal. "Myslíš, že by byl schopný ublížit Clary, aby se ti pomstil?"
Obešli příď a Jace na krátký okamžik v dálce zahlédl Sochu svobody, sloup zářícího světla. "Ne. Myslím, že ji unesl, aby nás přiměl přijít sem na loď a získal nad námi nějakou výhodu. To je všechno."
"Nejsem si jistý, jestli ještě vůbec nějakou výhodu potřebuje," řekl tiše Luke a přitom vytahoval z pouzdra svůj kindžál. Jace se otočil směrem, jímž se upíral Lukův pohled, a na chvíli ztuhl.
Na západním konci lodi zela černá díra - čtverec vyříznutý do kovové paluby, a z ní se vyléval temný mrak hemžících se příšer. Jace se ve vzpomínkách vrátil do chvíle, kdy v ruce držel Meč smrti a s hrůzou se kolem sebe rozhlížel, zatímco se nebe nad jeho hlavou a moře pod ním měnily v přelévající se masy nočních můr. Ty se teď rojily před ním a tvořily nesourodý oblak nejrůznějších démonů: byli tam bledí raumové, kteří je předtím napadli u Luka, zelení démoni oniové s dokořán rozevřenými tlamami a rohy, černí pavoučí démoni kuriové s osmi nohama zakončenýma klepety a s tesáky vyčnívajícími z očních důlků, z nichž odkapával jed…
Jace je ani nedokázal všechny spočítat. Nahmátl ostří Kemúel a vytáhl je z opasku. Palubu zalila jeho bílá záře. Démoni při pohledu na ostří zasyčeli, žádný z nich se však nedal na ústup. Runa nebojácnosti na Jaceově lopatce začala pálit. Přemýšlel, kolik démonů asi stihne zabít, než účinek znamení úplně pomine.
"Počkej!" Lukova ruka, která Jace pevně držela za tričko na zádech, ho strhla zpět. "Je jich příliš mnoho, Jaci. Kdybychom se dostali zpátky k tomu žebříku…"
"Nedostaneme." Jace se vytrhl z Lukova sevření a ukázal k žebříku. "Odřízli nás na obou stranách."
Byla to pravda. Ústupovou cestu jim zatarasil šik molochů, démonů, z jejichž prázdných očí šlehaly plameny. Luke nevybíravě zaklel. "Tak skoč přes palubu. Já je na chvíli zadržím."
"Skočte vy," odmítl Jace. "Já to tady zvládnu."
Luke zaklonil hlavu. Uši se mu protáhly do špičky, a když na Jace zavrčel, jeho odhrnuté rty odhalily špičáky, které byly najednou velice ostré. "Použil -" Větu nedořekl, protože se na něj v tu chvíli napřaženými pařáty vrhnul jeden z molochů. Jace ho jen tak mimochodem bodl do páteře, když ho měl na dosah, a démon zavyl a svalil se na Luka. Ten ho uchopil rukama, na nichž se mu mezitím objevily drápy, a přehodil ho přes zábradlí. "Použil jsi runu nebo-jácnosti, že ano?" dořekl potom načatou větu, otočil se k Jaceovi a provrtal jej svýma jantarově zářícíma očima.
Ozvalo se vzdálené šplouchnutí.
"Tak nějak," připustil Jace.
"Proboha," řekl Luke. "Nanesl sis ji sám?"
"Ne. Udělala to Clary." Jaceovo andělské ostří prolétlo vzduchem v záblesku bílého ohně. Dva drevakové se zhroutili na zem. Tam, odkud přišli, však čekaly desítky dalších a všichni se k nim teď potáceli a natahovali k nim ruce s drápy ostrými jako jehly. "Je v tom docela dobrá, víte?"
"Mládež," ulevil si Luke, jako by to bylo nejsprostší slovo na světě, a vrhl se na přibližující se masu démonů.

"Mrtvý?" Clary na Maiu nechápavě zírala, jako by na ni mluvila tatarsky. "Nemůže být mrtvý."
Maia na to nic neřekla, jen ji pozorovala smutnýma tmavýma očima.
"To bych přece poznala." Clary si přitiskla ruku sevřenou v pěst na prsa. "Poznala bych to tady."
"To jsem si taky kdysi dávno myslela," řekla Maia. "Ale nebyla to pravda. Člověk nikdy neví."
Clary se vyškrábala na nohy. Přes ramena měla přehozenou Ja-ceovu bundu, jejíž záda byla téměř rozcupovaná na cáry. Netrpělivě ji setřásla z ramen a hodila ji na zem. Bunda byla úplně zničená snad na tuctu míst byla roztržená ostrými pařáty toho démona. Jace se bude zlobit, že jsem mu zničila bundu, pomyslela si Clary. Měla bych mu koupit novou. Měla bych…
Dlouze, přerývaně vydechla. Slyšela, jak jí buší srdce, i tento zvuk však vnímala jakoby z dálky. "Co… co se mu stalo?"
Maia stále ještě klečela na zemi. "Valentýn nás oba unesl," řekla. "Oba nás přivázal řetězem do jedny místnosti. Pak tam přišel a v ruce měl zbraň - pěkně dlouhej meč, kterej jako by zářil. Foukl na mě stříbrnej prášek, abych nemohla nic dělat, a pak… pak bodl Simona do krku." Její hlas se ztišil až k šepotu. "Rozříznul mu zápěstí a nechal jeho krev vytéct do misek. S tím mu pomáhalo několik jeho démonů. Pak tam prostě nechal Simona ležet jako nějakou hračku, ze který vyrval všechen vnitřek, takže už mu k ničemu nebyla. Křičela jsem, ale stejně jsem věděla, že už je mrtvej. Pak mě jeden z těch démonů zvedl a odnesl mě sem dolů."
Clary si zacpala ústa hřbetem ruky a vší silou tlačila, až v puse ucítila slanou chuť krve. Ta ostrá pachuť rozptýlila mlhu, která jí halila mozek. "Musíme odsud vypadnout."
"Bez urážky, ale to není žádná novinka." Maia se zašklebila bolestí a vstala. "Nedá se odsud nijak dostat. Ani když jsi lovkyně stínů. Možná kdybys byla…"
"Kdybych byla co?" zeptala se Clary a přecházela přitom sem a tam po čtvercové podlaze cely. "Kdybych byla Jace? Jenže já nejsem." Kopla do zdi. Ozval se dutý zvuk. Sáhla si do kapsy a vytáhla svou stélu. "Ale mám zase jiný schopnosti."
Přiložila špičku stély ke stěně a začala kreslit. Zdálo se, že runy vyvěrají přímo z jejího nitra, černé jako uhlíky, horké jako její spalující hněv. Znovu a znovu dorážela na zeď stélou, z jejíhož hrotu se jako plameny vylévaly černé linie. Když odstoupila, udýchaná z té námahy, všimla si, že na ni Maia ohromeně zírá.
"No teda," řekla. "Cos to prosím tě udělala?"
Tím si Clary nebyla jistá. Vypadalo to, jako by na to místo vylila kbelík plný kyseliny. Kov se začal kolem runy rozpouštět a kanul dolů jako zmrzlina za horkého dne. Ustoupila o krok dozadu a ostražitě pozorovala stěnu, v níž se postupně vytvořila díra velikosti pořádného psa. Otvorem Clary viděla ocelové podpěry, součást kovových vnitřností lodi. Okraje díry stále ještě syčely, už se však přestaly rozšiřovat. Maia udělala krok dopředu a odstrčila přitom stranou Claryinu ruku.
"Počkej." Clary najednou znervózněla. "Ten rozpuštěnej kov -mohlo by to být třeba nějaký toxický svinstvo nebo tak něco."
Maia si odfrkla. "Já jsem z New Jersey. V toxickým svinstvu jsem se narodila." Přišla až k otvoru a nahlédla skrze něj. "Na druhý straně je kovová lávka," oznámila. "Počkej, zkusím se tím protáhnout."
Otočila se k otvoru zády a pozadu jím prostrčila jednu nohu, vzápětí i druhou. Se soustředěným úšklebkem se natočila, aby mohla dírou protáhnout celé tělo, a pak znehybněla. "Au! Zasekla jsem se za ramena. Postrčila bys mě?" Natáhla ruce před sebe.
Clary ji vzala za ruce a zatlačila. Maiin obličej zbledl a pak zčervenal - a potom byla najednou volná, jako když vystřelí zátka z láhve šampaňského. Vyjekla a klopýtla dozadu. Ozvala se rána a Clary starostlivě prostrčila hlavu otvorem ve zdi. "Jsi v pořádku?"
Maia ležela na úzké kovové lávce, která se nacházela o kus níže. Pomalu se převalila na bok a s obličejem zkřiveným bolestí se posadila. "Můj kotník…, ale to bude dobrý," dodala, když si všimla Claryina výrazu. "My se taky dost rychle uzdravujeme, víš?"
"Já vím. Tak dobře, teď já." Když se Clary sklonila a chystala se prolézt otvorem za Maiou, do břicha ji nepříjemně dloubala stéla. Představa skoku dolů na lávku ji trochu děsila, ale v žádném případě ne tolik jako představa čekání v nákladním prostoru, než si pro ně něco přijde, ať už je to cokoli. Přetočila se na břicho a prostrčila dírou jednu nohu…
A pak ji něco chytilo na zádech za tričko a vytáhlo ji to zase nahoru. Stéla, kterou měla za páskem, jí vypadla a zařinčela o podlahu. Náhlý šok a bolest ji donutily zalapat po dechu. Napnuté tričko ji škrtilo kolem krku, takže nemohla dýchat. O pár vteřin později ji však neviditelná ruka pustila. Clary dopadla na podlahu a její kolena při nárazu zaduněla o kov. Zatímco se snažila popadnout dech, převalila se na záda a podívala se nad sebe, i když jí bylo jasné, koho tam uvidí.
Nad ní stál Valentýn. V jedné ruce držel andělské ostří, z něhož vyzařovalo ostré bílé světlo. Druhou ruku, kterou ji předtím držel za tričko, měl sevřenou v pěst. Jeho ostře řezaná bílá tvář byla stažena do pohrdavého úšklebku. "Ty jsi prostě ve všech ohledech po své matce, Clarisso," řekl. "Tak co jsi to provedla tentokrát?"
Clary se s námahou zvedla na kolena. Ústa měla plná slané krve, protože si při pádu rozrazila ret. Jak se tak dívala na Valentýna, v hrudi jí jako jedovatá květina začínal klíčit a vřít vztek. Tenhle muž, její otec, zabil Simona a nechal ho ležet mrtvého na podlaze jako nepotřebné smetí. Předtím už si párkrát v životě myslela, že někoho nenávidí, to se ale pořádně spletla. Teprve tohle byla nenávist.
"A co ta vlkodlačice," pokračoval Valentýn zamračeně, "kde je?"
Clary se naklonila a plivla mu na boty slinu smíšenou s krví. Valentýn s pronikavým výkřikem prozrazujícím odpor a překvapení ustoupil o krok dozadu a pozvedl ostří, které svíral v ruce. Clary na chvíli zahlédla nestřežený vztek, který se mu odrážel v očích, a už si myslela, že to opravdu udělá, že ji opravdu zabije tak, jak se mu teď krčila u nohou, jen za to, že mu plivla na boty.
Pomalu spustil ruku s ostřím dolů. Beze slova prošel kolem Clary a zadíval se na druhou stranu dírou, kterou vyřízla ve stěně. Pomalu se obrátila a její oči prohledávaly podlahu, až konečně našly to, co hledaly. Matčinu stélu. Se zatajeným dechem se po ní natáhla…
Valentýn, který se právě otočil, zahlédl, k čemu se Clary chystá. Jedním skokem se ocitl na druhé straně místnosti. Odkopl stélu z jejího dosahu. Ta se zatočila na kovové podlaze a propadla dírou ve stěně. Clary přivřela oči. Ztráta stély v ní vyvolávala pocit, jako by znovu přicházela o svou matku.
"Démoni už tu tvoji kamarádku z podsvěta najdou," řekl Valentýn tím svým klidným, vyrovnaným hlasem a zasunul si andělské ostří do pouzdra, které mu viselo u pasu. "Nemá tady kam utéct. Nikdo z vás už nemá kam jít. A teď vstaň, Clarisso."
Clary pomalu vstala. Celé tělo ji bolelo ze všeho toho otloukání, jemuž bylo vystaveno. Pak překvapením zatajila dech, protože ji Valentýn uchopil za ramena a otočil ji zády k sobě. Hvízdl. Byl to vysoký, pronikavý, nepříjemný zvuk. Nad jejich hlavami se pohnul vzduch a Clary uslyšela odporný tlukot blanitých křídel. Tiše vykřikla a snažila se Valentýnovi vytrhnout, měl však příliš velkou sílu. Křídla okolo nich zavířila a najednou společně stoupali vzduchem. Valentýn ji držel v náruči, jako by opravdu byl jejím otcem.
* * *
Jace předpokládal, že touhle dobou už budou oba s Lukem mrtví. Nebylo mu jasné, proč se tak ještě nestalo. Paluba lodi byla kluzká krví. Sám byl úplně pokrytý špínou. Dokonce i vlasy měl zplihlé a lepkavé démoním jedem a v očích ho pálila krev smíšená s potem. V horní části pravé paže se mu táhla hluboká tržná rána, nebyl ale čas na to, aby si na kůži nakreslil hojivou runu. Pokaždé, když paži zvedl, projela mu ramenem prudká bolest.
Podařilo se jim vklínit se do výklenku ve stěně a z tohoto úkrytu bojovali s démony, kteří se na ně vrhali. Jace už vypotřeboval oba své šakramy a zbývalo mu jen poslední andělské ostří a dýka, již mu dala Isabela. Moc toho nebylo. Za běžných okolností by se tak nevalně vyzbrojen nepostavil ani několika málo démonům, a teď jich tu na něj útočila celá horda. Věděl, že by se měl bát, necítil však téměř nic, jen odpor vůči démonům, kteří nepatřili do tohoto světa, vztek na Valentýna, jenž sem démony přivolal. Nejasně tušil, že naprostý nedostatek strachu není v tuhle chvíli úplně ideální. Starosti mu nepůsobilo ani to, kolik krve ztrácel ranou na paži.
K Jaceovi se cupitavě blížil pavoučí démon a prskal kolem sebe žlutý jed. Jace se přikrčil, ale ne dost rychle, takže mu pár kapek jedu postříkalo tričko. Tekutina syčela, zatímco se prožírala látkou. Když se mu propálila až na kůži, měl pocit, jako by ho v tom místě píchaly desítky malinkých rozpálených jehliček.
Pavoučí démon spokojeně zašvitořil a vypustil další dávku jedu. Jace se skrčil a jedovatá sprška postříkala démona oniho, který se k němu z boku blížil. Oni zařval bolestí a s vysunutými drápy se rozběhl proti pavoučímu démonovi. Zaklesli se do sebe a začali spolu zápasit.
Ostatní démoni okolo nich se odtáhli od cákanců jedu, které tak vytvořily mezi nimi a lovci stínů bariéru. Jace té chvíle oddychu využil k tomu, aby se obrátil k Lukovi vedle sebe. Ten téměř nebyl k poznání. Uši se mu protáhly do ostrých vlčích špiček, mezi vyceněnými tesáky se ozývalo vrčení a drápy na rukou měl celé černé od démoni krve.
"Měli bychom mířit k zábradlí." Luke napůl mluvil, napůl vrčel. "Dostat se z lodi. Všechny je zabít nemůžeme. Možná Krasomil -"
"Řekl bych, že si nevedeme zase tak špatně." Jace si v dlani nadhodil andělské ostří, což nebyl moc dobrý nápad, protože měl celou ruku od krve, takže mu z ní ostří málem vyklouzlo. "Když se to vezme kolem a kolem."
Luke vydal nějaký zvuk, který mohl být stejně dobře zavrčením jako smíchem, nebo možná obojím současně. Pak se z nebe sneslo cosi obrovského a beztvarého, co je oba dva srazilo k zemi.
Jace tvrdě dopadl na palubu a andělské ostří mu přitom vyletělo z ruky. S řinčením klouzalo po kovovém povrchu, až spadlo přes okraj lodi a zmizelo mu z dohledu. Jace zanadával a vyskočil na nohy.
Ta věc, co na nich přistála, byl démon oni. Na svůj druh byl neobvykle velký a také neobvykle vynalézavý, napadlo ho totiž vylézt nahoru na střechu a odtud na ně skočit. Teď seděl na Lukovi a dorážel na něj ostrými rohy, které mu vyrůstaly z čela. Luke se bránil drápy, jak nejlépe dovedl, už byl však celý zalitý krví. Jeho kindžál ležel na palubě jen pár desítek centimetrů od něj. Luke se po něm natáhl, démon oni však v tu chvíli uchopil jeho nohu do své lopat-kovité ruky a přelomil ji o své koleno, jako by to byla větev stromu. Jace uslyšel ostré prasknutí kosti a Lukův výkřik.
Jace skočil po kindžálu, sevřel jej v ruce, překulil se, vyskočil a vší silou sekl oniho do zátylku. Kindžál jím projel tak prudce, že netvorovi usekl hlavu. Démon se zhroutil dopředu a z pahýlu krku mu přitom stříkala černá krev. O chvíli později už byl pryč. Kindžál spadl na podlahu vedle Luka.
Jace k němu přiběhl a klekl si vedle něj. "Tvoje noha…"
"Je zlomená." Luke se s námahou posadil. Tvář se mu zkřivila bolestí.
"Ale ty se přece rychle uzdravuješ."
Luke se s pochmurným výrazem v obličeji rozhlédl. Podařilo se jim sice zbavit se oniho, ostatní příšery se však poučily z jeho příkladu a spousta se jich už škrábala na střechu. Jace nedokázal ve slabém měsíčním světle určit, kolik jich je. Desítky? Stovky? Od určitého počtu už to stejně bylo jedno.
Luke sevřel ruku kolem rukojeti kindžálu. "Tak rychle zase ne."

17. Kapitola - Na východ od ráje 2/2

11. července 2013 v 23:38 | Cassandra Clare |  City of Ashes (The Mortal Instruments 2)
"Jak to myslíš, co já?"
Přistoupil o krok blíž. "Vyhrň si rukávy. Nakreslím ti pár znamení."
"Aha. Tak dobře." Poslechla ho, vyhrnula si rukávy a natáhla odhalené paže směrem k němu.
Bylo to, jako by jí do pokožky ryla špičatá jehla, aniž by ji propíchla. Fascinovaně přihlížela, jak jí na ruce vyvstávají černé linky. Znamení, které se jí objevilo ve snu, bylo ještě stále vidět, jen jeho okraje už trochu vybledly.
"Ale Hospodin řekl: 'Nikoli, kdo by Kaina zabil, bude postižen sedmeronásobnou pomstou.' A Hospodin poznamenal Kaina znamením, aby jej nikdo, kdo ho najde, nezabil."
Clary se otočila a stahovala si přitom rukávy. Krasomil stál opodál a pozoroval je. Zdálo se, že se kolem něj jeho černý kabát vznáší, jak jej nadouval vítr vanoucí od moře. Kolem úst mu hrál drobný úsměv.
"Vy umíte citovat Bibli?" zeptal se Jace a sehnul se, aby zvedl ze země svou bundu.
"Narodil jsem se v hluboce nábožensky založeném století, chlapče," odpověděl čaroděj. "Vždy jsem byl toho názoru, že Kainovo znamení bylo možná vůbec první znamení, které kdy kdo použil. Rozhodně dokázalo Kaina ochránit."
"Ale určitě to nebyl žádný anděl," namítla Clary. "Copak nezabil svého bratra?"
"Copak my neplánujeme zabít svého otce?" opáčil Jace.
"To je jiná situace," nesouhlasila Clary, nedostala však šanci vysvětlit, v čem je tato situace jiná, protože v té chvíli vjela na pláž Lukova dodávka a zpod jejích pneumatik odlétával štěrk. Luke se vykláněl z okénka.
"Tak fajn," řekl Krasomilovi. "Už můžeme. Nastupte si."
"My na tu loď pojedeme autem?" zeptala se nechápavě Clary. "Myslela jsem…"
"Na jakou loď?" zasmál se Krasomil, když nastupoval do kabiny vedle Luka. Palcem ukázal za sebe. "Vy dva si vlezte dozadu."
Jace vylezl na korbu dodávky a vyklonil se z ní, aby za sebou mohl vytáhnout Clary. Když se nahoře usadila a opřela se o rezervní pneumatiku, všimla si, že je na kovovou podlahu namalován černý pentagram uvnitř kruhu. Cípy pentagramu zdobily symboly tvořené zakroucenými liniemi. Nepodobaly se runám, které znala. Když se na ně dívala, bylo to, jako by se snažila porozumět někomu, kdo mluví jazykem, který zní trochu jako angličtina, ale ne úplně.
Luke se vyklonil z okénka a ohlédl se na ně. "Dobře víte, že tohle se mi vůbec nelíbí," řekl a vítr mu bral slova od úst. "Clary, ty zůstaneš v dodávce s Krasomilem. My s Jacem půjdeme na loď. Rozumíte?"
Clary přikývla a schoulila se do rohu nákladního prostoru. Jace se posadil vedle ní a rukama si objal kolena. "Tohle bude ještě zajímavé."
"Co tím -" začala Clary, vtom se však dodávka znovu rozjela a štěrk skřípající pod pneumatikami její slova přehlušil. Dodávka vjela do mělké vody u břehu. Když popojela dále, Clary to hodilo na zadní okénko kabiny. Copak je Luke hodlá všechny utopit? Otočila se a uviděla, že se kabina plní vířícími sloupci modrého světla, které se všelijak kroutily a splétaly. Dodávka poskočila, jako by najela na nějaký tvrdý předmět, možná na poleno. Pak už jen hladce jeli vpřed, téměř klouzali.
Clary se vyškrábala na kolena a vyhlédla přes okraj z korby, i když si byla docela jistá tím, co tam uvidí.
Pohybovali se - ne, jeli - po vodě. Pneumatiky dodávky se jen lehce dotýkaly hladiny a čeřily ji drobnými vlnkami, občas od nich odletěla i sprška modrých jisker, které byly nejspíš Krasomilovým dílem. Vše bylo najednou velmi tiché, až na slabý hukot motoru a křik mořských ptáků nad jejich hlavami. Clary zírala na Jace, který se na ni široce usmíval z druhé strany vozu. "Tak z tohohle bude Valentýn úplně na větvi."
"No, já nevím," zapochybovala Clary. "Ostatní přepadový jednotky mají aspoň bumerangy a umí lézt po zdech. A co máme my? Obojživelnou dodávku."
"Jestli se vám to nelíbí, nefilim," ozval se slabě z kabiny čarodějův hlas, "klidně si můžete vyzkoušet, jestli dokážete chodit po vodě."

"Já si myslím, že bychom měli jít dovnitř," usoudila Isabela s uchem přitisknutým na dveře knihovny. Pokynula Alekovi, aby šel blíž. "Slyšíš tam něco?"
Alek se naklonil ke dveřím vedle své sestry a přitom si dával dobrý pozor, aby neupustil telefon, který držel v ruce. Krasomil říkal, že zavolá, až se dozví něco nového nebo kdyby se něco stalo. Zatím ale nezavolal. "Ne."
"No právě. Přestaly na sebe ječet." Isabeliny tmavé oči se zaleskly. "Teď čekají na Valentýna."
Alek odstoupil ode dveří a poodešel k nejbližšímu oknu v chodbě. Obloha venku měla barvu uhlíků napůl zahrabaných do rubínového popela. "Zapadá slunce."
Isabela položila ruku na kliku. "Tak jdeme."
"Isabelo, počkej -"
"Nedopustím, aby nám mohla lhát o tom, co Valentýn řekne," prohlásila Isabela. "Nebo o tom, co se děje. A kromě toho, já chci Jaceova otce vidět. Copak ty ne?"
Alek znovu přistoupil ke dveřím do knihovny. "Ano, ale tohle není moc dobrý nápad, protože…"
Isabela stiskla kliku a otevřela dokořán. Pobaveně se na něj ohlédla přes rameno a vklouzla dovnitř. Alek si pro sebe zanadával a vydal se za ní.
Jeho matka a inkvizitorka stály každá na opačném konci obrovského psacího stolu jako boxeři, kteří se pozorují přes ring. Marysiny tváře měly jasně rudou barvu a kolem obličeje jí visely rozcuchané vlasy. Isabela vrhla na Aleka pohled, který jako by říkal: Možná jsme sem vážně neměli chodit. Máma vypadá naštvaně.
Je však třeba přiznat, že jestli Marysa vypadala rozzlobeně, pak inkvizitorka se zdála být úplně šílená vzteky. Když se dveře do knihovny otevřely, prudce se k nim otočila a její ústa se zkroutila do ošklivého úšklebku. "Co tu vy dva děláte?" rozkřikla se.
"Imogeno," řekla Marysa.
"Maryso!" Inkvizitorčin hlas nabýval na intenzitě. "Už mám tebe i těch tvých nevychovaných dětí plné zuby!"
"Imogeno," řekla Marysa znovu. V hlase se jí ozval určitý, zvláštně naléhavý tón, který i inkvizitorku přiměl otočit se a podívat se Marysiným směrem.
Vzduch vedle volně stojícího mosazného globusu se vlnil jako vodní hladina. Začal se z něj vynořovat nějaký tvar, jako když se na bílé plátno nanáší černá barva, a z něj se vzápětí stala postava muže s pevnými, širokými rameny. Obraz se ještě příliš mihotal, takže z něj Alek dokázal rozpoznat jen to, že je ten muž vysoký a hlavu mu pokrývají nakrátko ostříhané vlasy barvy soli.
"Valentýn." Alek si pomyslel, že inkvizitorka vypadá zaskočeně, i když přece musela Valentýna očekávat.
Prostor vedle globusu se nyní vlnil rychleji. Isabela zalapala po dechu, když z něj muž pomalu vystoupil, jako by procházel několika vrstvami vody. Jaceův otec naháněl hrůzu. Měřil určitě přes metr osmdesát, měl široký hrudník a pevné, silné paže, na nichž vystupovaly provazce svalů. Jeho tvář měla téměř trojúhelníkový tvar zakončený přísnou, špičatou bradou. Alek si pomyslel, že by se ten muž dal označit za pohledného, byl však až překvapivě nepodobný Jaceovi, neměl totiž nic z jeho světle zlatavé krásy. Nad ramenem mu vyčníval jílec meče - Meče smrti. Zbraně tu rozhodně nepotřeboval, protože vlastně nebyl fyzicky přítomen, takže si Meč zjevně vzal s sebou jen proto, aby popudil inkvizitorku. Ne snad, že by to ve svém současném stavu potřebovala.
"Imogeno," oslovil ji Valentýn a jeho tmavé oči přejely po inkvi-zitorce pohledem, z něhož čišelo samolibé pobavení. Tak tenhle pohled, to je celý Jace, řekl si Alek. "A je tu i Marysa, má drahá Marysa, už jsme se dlouho neviděli."
Marysa s námahou polkla a ne bez obtíží řekla: "Nejsem žádná tvoje drahá Marysa, Valentýne."
"A tohle musí být tvé děti," pokračoval Valentýn, jako by vůbec nepromluvila. Jeho pohled se zastavil na Isabele s Alekem. Alekem projelo lehké zamrazení, jako by mu něco zabrnkalo na nervy. Slova Jaceova otce zněla docela obyčejně, dokonce zdvořile, cosi v jeho prázdných, dravých očích však v Alekovi vzbuzovalo nutkání postavit se před svou sestru a před Valentýnem ji skrýt. "Vypadají úplně jako ty."
"Moje děti z toho vynech, Valentýne," řekla Marysa, která zjevně vynakládala velké úsilí na to, aby se jí nechvěl hlas.
"To ale vůbec není fér," namítl Valentýn, "vzhledem k tomu, že mého syna jste z toho evidentně nevynechali." Obrátil se k inkvizitorce. "Dostal jsem tvoji zprávu. To je opravdu všechno, na co
se zmůžeš?"
Do této chvíle se ani nepohnula. Teď pomalu mrkla, jako to dělají ještěrky. "Doufám, že podmínky mé nabídky byly zcela jasné."
"Chceš mi vrátit mého syna výměnou za Nástroje smrti. Tak to bylo, že? Jinak ho zabiješ."
"Zabít ho?!" zopakovala Isabela. "Mami!"
"Isabelo," okřikla ji Marysa napjatě. "Buď zticha."
Inkvizitorka se do Isabely s Alekem zaryla jedovatým pohledem zpod přimhouřených víček. "Pochopil jsi to správně, Morgensterne."
"Pak tedy má odpověď zní ne."
"Ne?!" Inkvizitorka vypadala, jako by udělala krok na pevné zemi, která se pod jejíma nohama náhle propadla. "Mě nepřechytračíš, Valentýne. Já svou výhrůžku klidně splním."
"O tom vůbec nepochybuji, Imogeno. Vždy jsi byla žena, která dokáže jít soustředěně a bez milosti za svým. Tyto vlastnosti jsem v tobě odhalil díky tomu, že jsem jimi sám obdařen."
"Já ale vůbec nejsem jako ty. Řídím se Zákonem…"
"I když ti káže zabít chlapce, který ještě ani nedospěl, jen abys mohla potrestat jeho otce? Tohle nemá se Zákonem nic společného, Imogeno. Všechno to pramení z toho, že mě nenávidíš. Viníš mě ze smrti svého syna a tímto způsobem mi to chceš oplatit. Ale vůbec ti to nepomůže. Já se Nástrojů smrti nevzdám, a to ani kvůli Jonathanovi."
Inkvizitorka na něj upírala nechápavý pohled. "Ale je to přece tvůj syn," řekla. "Tvoje dítě."
"Děti se rozhodují samy za sebe," prohlásil Valentýn. "To je něco, co jsi nikdy nechápala. Nabídl jsem Jonathanovi záruku bezpečí, pokud zůstane se mnou. On mou nabídku odmítl a vrátil se sem a ty teď na něm vykonáš svou pomstu, přesně jak jsem mu to předpověděl. Tvé jednání je velice předvídatelné, Imogeno," dokončil.
Inkvizitorka vypadala, že si té urážky ani nevšimla. "Spolek bude trvat na tom, aby zemřel, pokud mi nepředáš Nástroje smrti," řekla jako někdo, kdo se snaží probudit ze zlého snu. "Nebude v mé moci je zastavit."
"Toho jsem si vědom," ujistil ji Valentýn. "Ale nemohu s tím nic udělat. Nabídl jsem mu šanci a on jí nevyužil."
"Mizero!" vykřikla náhle Isabela a udělala pohyb, jako by se chtěla rozběhnout. Alek ji chytl za paži, strhl ji zpět a držel ji na místě. "Je to kretén," zasyčela potichu, pak zvedla hlas a zakřičela na Valentýna: "Ty jeden -"
"Isabelo!" Alek zakryl své sestře ústa rukou, zatímco Valentýn na ně oba vrhl letmý, lehce pobavený pohled.
"Ty… nabídl jsi mu…" Inkvizitorka začínala Alekovi připomínat robota, jehož obvody se dostávají do zkratu. "A on to odmítl?" Zavrtěla hlavou. "Ale on je přece tvůj zvěd…, tvoje zbraň…"
"Tak tohle sis myslela?" zeptal se a jeho překvapení působilo opravdově. "Já ale vůbec nemám v úmyslu vyzvídat tajemství Spolku. Zajímá mě pouze jeho zničení a k tomuto účelu mám v zásobě mnohem mocnější zbraně než toho chlapce."
"Ale…"
"Věř si, čemu chceš," uzavřel Valentýn s pokrčením ramen. "Vůbec nic neznamenáš, Imogeno Herondaleová. Jsi jen loutka režimu, jehož moc se už brzy obrátí v prach a jehož vláda skončí. Nemůžeš mi nabídnout nic, o co bych mohl mít zájem."
"Valentýne!" Inkvizitorka se vrhla kupředu, jako by ho mohla zastavit, vlastním tělem zadržet, její ruce jím však projely jako vodou. S výrazem, v němž se odráželo vrcholné znechucení, udělal krok dozadu a zmizel.
* * *
Na obloze vystupovaly poslední pruhy uhasínajícího ohně a voda se proměnila v železo. Clary si přitáhla bundu těsněji k tělu a zachvěla se.
"Je ti zima?" Jace stál celou dobu v zadní části korby a díval se na brázdu, kterou za sebou vůz zanechával - dva bílé hřebeny pěny které se zařezávaly do hladiny. Nyní přešel k ní, posadil se vedle a zády se opřel o zadní okénko kabiny. Sklo bylo téměř úplně zamlženo namodralým dýmem.
"Tobě ne?"
"Ne." Zavrtěl hlavou, sundal si bundu a podal ji Clary. Oblékla si ji a vychutnávala si přitom měkkost kůže. Bunda jí byla velká, to ji zvláštním způsobem uklidňovalo. "Zůstaneš v dodávce, jak ti Luke řekl, dobře?"
"Copak mám na vybranou?"
"Ne, v podstatě ani ne."
Sundala si rukavici a natáhla k němu ruku. Vzal ji do své a pevně ji stiskl. Podívala se dolů na jejich propletené prsty. Její byly malé a zakončené hranatými nehty, jeho zase dlouhé a štíhlé. "Najdi mi Simona," požádala ho. "Já vím, že to uděláš."
"Clary." Viděla, jak se mu v očích odráží všechna ta voda, kterou je obklopovala. "On už může být - víš, možná že -"
"Ne." Její tón nenechával žádný prostor pochybám. "Bude v pořádku. Musí být."
Jace vydechl. V duhovkách se mu vlnila tmavě modrá hladina - jako slzy, pomyslela si Clary, jenže to žádné slzy nebyly, pouze odraz. "Chtěl bych se tě na něco zeptat," řekl jí. "Předtím jsem se toho bál. Ale teď už se nebojím ničeho." Jeho ruka se zvedla a položila se jí na tvář. Jeho dlaň ji hřála na studené kůži a ona si uvědomila, že i její strach rázem zmizel, jako by jí Jace mohl dotykem předat sílu runy nebojácnosti. Zvedla bradu a v očekávání rozevřela rty. Jeho ústa se lehce otřela o její, tak lehce, že to bylo jako dotyk pírka, pouhá vzpomínka na polibek, a pak se od ní Jace náhle odtáhl a doširoka rozevřel oči. Uviděla, jak se v nich zvedá černá stěna, která zakrývá všechnu zlatou barvu. Byl to stín lodi.
Jace ji s výkřikem pustil a rychle vyskočil na nohy. Clary neobratně vstala, kvůli Jaceově těžké bundě totiž ztrácela rovnováhu. Z oken dodávky létaly modré jiskry a v jejich světle viděla černý kovový bok veliké lodi, úzký žebřík, který se na jedné straně táhl nahoru, a palubu ohraničenou železným zábradlím. Na zábradlí seděla stvoření, která vypadala jako velcí ptáci nepříliš ladných tvarů. Zdálo se, že z lodi sálají vlny chladu jako mrazivý vzduch z ledovce. Když na ni Jace zavolal, srážel se mu dech před ústy do bílých obláčků. Jeho slova zanikla v náhlém zaburácení lodního motoru.
Zamračila se na něj. "Cože? Co jsi to říkal?"
Natáhl se k ní a strčil jí ruku pod bundu. Jeho prsty se jí otřely o holou kůži. Překvapeně vyjekla. Jace vytáhl andělské ostří, které jí předtím dal a které teď měla za opaskem, a vtiskl jí je do ruky. "Říkal jsem," promluvil a pustil ji, "aby sis vytáhla zbraň, protože už se blíží."
"Kdo se blíží?"
"Démoni." Ukázal nahoru. Clary nejdřív nic neviděla, pak si ale všimla obrovských neohrabaných ptáků, které už zahlédla předtím. Jeden po druhém se odlepovali od zábradlí a podél boku lodi padali dolů jako balvany, těsně nad hladinou však pád vždy vybrali a zamířili přímo k místu, kde se na vlnách pohupovala jejich dodávka. Když přilétli blíž, zjistila Clary, že to vůbec nejsou ptáci, ale oškliví tvorové podobní ptakoještěrům, s širokými blanitými křídly a kostnatými, trojúhelníkovitými hlavami. Tlamy měli plné ostrých žraločích zubů v mnoha řadách za sebou a jejich pařáty se leskly jako nabroušené nože.
Jace vyskočil na střechu kabiny a v ruce se mu blýsklo ostří Te-lantes. Jakmile k nim dorazilo první z létajících stvoření, ohnal se po něm. Čepel démona zasáhla a odřízla mu vršek lebky, jako by to byla špička vejce. Obluda pronikavě zaječela, jako když kvílí vítr, zaškubala křídly a přepadla do strany. Když se zřítila na mořskou hladinu, voda v tom místě začala vřít.
Na kapotě dodávky přistál druhý démon a jeho pařáty v ní vyryly dlouhé rýhy. Vrhl se na čelní sklo, po němž se rozběhla pavučina prasklinek. Clary křikla na Luka, to už se však na ni střemhlav řítil další netvor. Mířil k ní z ocelově šedého nebe jako šíp. Rychle si vyhrnula rukáv Jaceovy bundy a zvedla paži do vzduchu, aby byla lépe vidět ochranná runa. Démon zakvílel a jeho křídla začala prudce bít proti směru letu, byl však už příliš blízko, v dosahu jejího andělského ostří. Když mu vrážela ostří Abrariel do hrudi, všimla si, že nemá žádné oči, jen prohlubně na obou stranách lebky. Rozletěl se na kousíčky a ve vzduchu po něm zůstal jen pramínek černého dýmu.
"Dobrá práce," pochválil ji Jace. Chvíli předtím seskočil ze střechy kabiny a sprovodil ze světa další z těch ječících létajících věcí. Držel teď v ruce dýku, jejíž rukojeť byla oblepená černou krví.
"Co jsou tyhle věci zač?" zasupěla Clary, opsala ostřím Abrarles rozmáchlý oblouk a zarazila je do hrudi letícího démona. Ten zakrákal a ohnal se po ní křídlem. Takhle zblízka viděla, že je zakončen kostěnou čepelí, ostrou jako břitva. Démon zachytil za rukáv Jaceovy bundy a roztrhl jej.
"Moje bunda!" vykřikl Jace rozzuřeně, a než se obluda stačila zvednout do vzduchu, shora jí vrazil čepel do zad. Netvor vydal ostrý skřek a zmizel. "Byla to moje nejoblíbenější."
Clary na něj chvíli zírala a pak se prudce otočila, když jí na ušní bubínky zaútočilo skřípění kovu. Dva démoni zasekli pařáty do střechy dodávky a vyrvali ji z rámu. Luke v mžiku stál vpředu na kapotě a útočil na netvory svým kindžálem. Jeden z těch létajících běsů se překulil dolů přes okraj střechy a zmizel ještě dřív, než stačil dopadnout do vody. Další se však rychle vznesl nahoru a v pařátech stále ještě svíral střechu kabiny. Vítězoslavně zakrákal a odletěl zpět k lodi.
Chvíli bylo nebe klidné. Clary nakoukla dolů do kabiny. Krasomil na svém sedadle napůl ležel a obličej měl úplně šedý. Byla už příliš velká tma, takže neviděla, jestli je zraněný. "Krasomile! vykřikla. "Je vám něco?"
"Ne." S námahou se posadil vzpřímeně a pak se v sedadle znovu vyčerpaně opřel. "Jsem jenom… vysátý. Kolem lodi jsou nastražena silná ochranná kouzla. Je dost těžké se jich zbavit, zrušit jejich účinek..." Jeho hlas se vytratil. "Pokud to ale neudělám, každý kromě Valentýna, kdo na tu loď vkročí, zemře."
"Možná byste měl jít s námi," navrhl Luke.
"Nemůžu rušit účinek ochranných kouzel, pokud budu sám na lodi. Musím to dělat odsud. Takhle to prostě funguje." Čaroděj se s námahou pousmál. "A kromě toho, v boji jsem téměř k ničemu. Mé nadání spočívá jinde."
Clary, která se pořád ještě nakláněla nad kabinu, namítla: "Ale co když budeme potřebovat -"
"Clary!" zakřičel na ni v tom okamžiku Luke, už však bylo příliš pozdě. Nikdo z nich si nevšiml létajícího tvora, který se přichytil na bok dodávky a nehybně tam číhal. Teď vzlétl, opsal oblouk a jeho drápy se zabořily hluboko do zad Claryiny bundy. Připomínal rozmazanou změť černých křídel a páchnoucích tesáků. S vítězným zakvílením se vznesl do vzduchu a Clary mu bezmocně visela mezi pařáty.

"Clary!" vykřikl znovu Luke, udělal krok k okraji kapoty a tam zůstal stát. Zoufale hleděl nahoru za stále se zmenšujícím okřídleným stínem, který byl obtížen ochable visícím břemenem.
"Nezabije ji to," řekl Jace, když se postavil vedle něj. "Nese ji to k Valentýnovi."
V jeho hlase se ozývalo cosi, z čeho Lukovi tuhla krev v žilách. Otočil se a zadíval se na chlapce vedle sebe. "Ale…"
Neměl čas větu dokončit, Jace totiž mezitím plynule seskočil z dodávky. Dopadl do špinavé vody, namířil si to směrem k lodi a za patami mu stříkala pěna.
Luke se ohlédl na Krasomila, jehož bledá tvář se přes popraskané čelní sklo jevila jen jako bílá šmouha na tmavém pozadí. Luke zvedl ruku a zdálo se mu, že na něj čaroděj kývl na znamení souhlasu.
Zastrčil si kindžál do pouzdra, které mu viselo u pasu, a skočil do vody za Jacem.

Alek přestal svírat Isabelu, i když napůl čekal, že jakmile uvolní ruku, kterou jí držel ústa, začne okamžitě křičet. To se však nestalo. Isabela vedle něj jen stála a zírala na inkvizitorku, která byla ve tváři křídově bledá a lehce se kymácela na místě.
"Imogeno," oslovila ji Marysa. V hlase se jí neozývaly žádné emoce, dokonce ani hněv.
Zdálo se, že ji inkvizitorka neslyší. Její výraz se vůbec nezměnil ani když se ochable sesunula do Hodgeova starého křesla. "Proboha," řekla a upírala přitom pohled na desku stolu. "Co jsem to provedla?"
Marysa se podívala na Isabelu. "Přiveď sem otce."
Isabela, která vypadala tak vyděšeně, jak ji Alek ještě nikdy neviděl, přikývla a vyklouzla z místnosti.
Marysa přešla k inkvizitorce a shora se na ni zadívala. "Co jsem to provedla, Imogeno?" zopakovala.
"Přihrála jste Valentýnovi vítězství. To jste provedla."
"Ne," vydechla inkvizitorka.
"Přesně jste věděla, co Valentýn plánuje, už když jste uvěznila Jace. Odmítla jste zapojit do celé té záležitosti Spolek, protože by vám nedovolil provést váš plán. Chtěla jste, aby Valentýn trpěl tak jak jste trpěla sama. Chtěla jste mu ukázat, že je ve vaší moci zabít jeho syna, stejně jako on zabil vašeho. Chtěla jste ho pokořit."
"Ano…"
"Ale Valentýn se pokořit nenechá," pokračovala Marysa. "Na to jste se mě klidně mohla zeptat. Nikdy jste nad ním neměla moc. Jen předstíral, že vaši nabídku zvažuje, aby si mohl být absolutně jistý, že nebudeme mít čas přivolat posily z Idrisu. A teď už je na to příliš pozdě."
Inkvizitorka rozrušeně zvedla hlavu. Vlasy se jí uvolnily z drdolu a nyní jí visely kolem obličeje ve zplihlých pramenech. Působila teď nejlidštěji, jak ji kdy Alek poznal, nepřinášelo mu to však žádné potěšení. Ze slov jeho matky ho zamrazilo: příliš pozdě. "Ne, Maryso," řekla. "Pořád ještě můžeme -"
"Pořád ještě můžeme co?" Maryse přeskakoval hlas. "Zavolat posily Spolku? Nemáme k dispozici dny ani hodiny, abychom čekali, než se sem dostanou. Pokud se máme postavit Valentýnovi, a Bůh ví, že nemáme na vybranou -"
"Budeme to muset udělat hned," dořekl za ni hluboký hlas. Za Alekem se objevil zamračený Robert Lightwood.
Alek zíral na svého otce. Už spoustu let ho neviděl v bojovém oděvu. Jeho otec se spíše zabýval administrativou, provozními záležitostmi místní odnože Spolku a potížemi s obyvateli podsvěta. Když se teď Alek díval na otce v těžkém, tmavém úboru s obrněnými pláty a s širokým mečem připevněným popruhy na zádech, připomínalo mu to doby, kdy byl ještě dítě a svého otce považoval za největšího, nejsilnějšího a nejhrůzostrašnějšího muže, jakého si dokázal představit. A hrůza z něj šla ještě i dnes. Alek se s otcem nesetkal od chvíle, kdy se tak ztrapnil v Lukově domě. Snažil se teď zachytit jeho pohled, Robert se však díval na Marysu. "Místní členové Spolku jsou připraveni," oznámil Robert. "Lodě čekají v přístavu."
Ruce, jimiž si inkvizitorka zakrývala obličej, se zachvěly. "To je k ničemu," řekla. "Není nás dost, vůbec nemáme šanci…"
Robert jí nevěnoval pozornost. Stále se díval na Marysu. "Měli bychom co nejdříve vyrazit," prohlásil a v jeho hlase byla slyšet úcta, která v něm chyběla, když mluvil s inkvizitorkou.
"Ale co Spolek?" začala inkvizitorka. "Měli bychom o tom informovat Spolek."
Marysa prudkým pohybem postrčila telefon, který ležel na stole, směrem k inkvizitorce. "Řeknete jim to vy. Řeknete jim, co jste udělala. Koneckonců, je to vaše práce."
Inkvizitorka na to nic neodpověděla, jen se dívala na telefon a jednou rukou si zakrývala ústa.
Než ji Alek stihl začít litovat, dveře se znovu otevřely a dovnitř vešla Isabela. Na sobě měla bojový oděv lovců stínů, v jedné ruce držela svůj dlouhý zlatostříbrný bič a v druhé naginatu s dřevěnou čepelí. Zamračila se na svého bratra. "Jdi se připravit," nařídila mu. "Za chvilku odjíždíme na Valentýnovu loď."
Alek si nemohl pomoci - koutky jeho úst sebou škubly vzhůru. Isabela byla vždy tak odhodlaná. "Tohle je pro mě?" zeptal se a ukázal na naginatu.
Isabela zbraní před jeho rukou ucukla. "Vezmi si vlastní!"
Některé věci se nikdy nezmění. Alek si to namířil ke dveřím, zadržela ho však ruka, která se mu položila na rameno. Překvapeně vzhlédl.
Byl to jeho otec. Díval se ze své výšky na Aleka, a i když se neusmíval, byl na jeho znavené tváři zbrázděné vráskami patrný výraz, který prozrazoval hrdost. "Pokud potřebuješ zbraň, Alexandře, ve vstupní hale najdeš mou sudlici. Můžeš si ji půjčit, jestli chceš."
Alek polkl a přikývl, než však mohl svému otci poděkovat, za jeho zády promluvila Isabela:
"Tady máš, mami," řekla. Alek se otočil a viděl, jak jeho sestra podává naginatu matce, která ji od ní přijala a zkušeně si ji nadhodila v ruce.
"Díky, Isabelo," poděkovala Marysa a hbitým pohybem, který si v ničem nezadal s pohyby její dcery, spustila čepel dolů, takže mířila přímo na srdce inkvizitorky.
Imogena Herondaleová zvedla k Maryse obličej s prázdnýma strhanýma očima poničené sochy. "Zabiješ mě, Maryso?"
Marysa vypustila mezi stisknutými zuby trochu vzduchu. "Ani náhodou," řekla. "Právě teď potřebujeme každého lovce stínů ve městě, a to včetně vás. Vstaňte, Imogeno, a připravte se do boje. Od této chvíle budu všechny rozkazy dávat já." Ponuře se usmála. "A první věc, kterou teď uděláte, bude, že mého syna vysvobodíte z té zpropadené Malachiášovy konfigurace."
Alek si s hrdostí pomyslel, že jeho matka při tom proslovu vypadala vážně velkolepě, opravdová bojovnice z řad lovců stínů, z níž přímo vyzařoval spravedlivý hněv.
Nerad ten okamžik rušil, ale stejně by sami už brzy přišli na to, že je Jace pryč. Bude lepší, když je na to šokující zjištění předem připraví.

Odkašlal si. "No vlastně," řekl, "je tu něco, co byste asi měli vědět…"