5. Kapitola - Kodex Temných Lovců 1/3

29. června 2013 v 0:34 | Cassandra Clare |  Clockwork Angel (Infernal Devices 1)
kapitola 5
KODEX TEMNÝCH LOVCŮ


Sny jsou pravdivé, dokud trvají,
a jak víme, že nežijeme ve snu?
Alfred, Lord Tennyson, "The Higher Pantheism"
-
Uběhla snad věčnost, než nevrlá Tessa dlouhým putováním po domě, konečně našla totožnou chodbu s tou, v které by měl být její pokoj. Poznala to díky známé tapetě a došlo jí, že dveře do její ložnice by měli být jedny z těch, které jsou před ní. O několik minut později je našla díky osvědčené metodě pokus omyl. Vděčně za sebou zavřela správné dveře a zamknula za sebou.
Ve chvíli kdy byla převlečená do noční košile a vklouzla pod přikrývku, otevřela Kodex Temných lovců a začala číst. Nikdy nám neporozumíš jen díky tomu, že si přečteš tuhle knížku, řekl Will, ale na tom ve skutečnosti nezáleželo. Nevěděl, co pro ni tahle kniha znamená. Že tahle kniha byla symbol pravdy a že pro ni má smysl jí číst. Tahle kniha totiž uznávala, že na světě existoval i někdo jiný, jako ona. To, že jí držela v ruce, pro Tessu znamenalo, že všechno co se stalo v posledních šesti týdnech, bylo skutečné - skutečnější, než život, který žila předtím.
Tessa zjistila z Kodexu, že všichni Temní lovci pocházejí z archanděla Raziel, který jim dal první svazek, který byl nazvaný Šedá kniha, byla plná "nebeského jazyka" - černých znamení ruin, které se malovaly na kůži vyškolených Temných lovců, jako byla Charlotte nebo Will. Značky byly vyřezávány do jejich kůže pomocí nástroje, kterému se říká stéla - zvláštní věc podobná peru, který viděla u Willa, když s jeho pomocí otevíral dveře v Temném domě. Značky poskytují Nephilimům všemožné druhy ochrany: hojení, nadlidskou sílu a rychlost, noční vidění a dokonce jim i umožní skrýt se před lidským zrakem pomocí runy, které se říká Okouzlení. Ale nebylo to něco, co by mohl použít každý. Vyřezání runy do kůže Podsvěťana nebo člověka - nebo dokonce Temného lovce, který byl příliš mladý nebo málo vyškolený- by mu způsobilo mučivou bolest a přivedlo ho k šílenství nebo by mu to přivodilo smrt.
Runy nebyly jediný způsob, jak se ochránit - když šli do bitvy, nosili těžké magické obleky. Byly tam taky náčrtky mužů v těchhle oblecích z různých zemí. K překvapení Tessy tam byly také skici žen v dlouhých košilích a kalhotách - ne takových typických vtipné dámské kalhot na cvičení, jaké viděla v novinách, ale skutečné klučičí kalhoty. Otáčela stránky a vrtěla hlavou nad představou, že by Charlotte a Jessamine opravdu nosily takový bizardní úbor. Následující stránky byly věnovány dalším dárkům, které Raziel daroval prvním Temným lovcům - mocné magické předměty, kterým se říkalo Nástroje smrti - spolu se zemí k zabydlení: malý kus země uprostřed toho, co bylo později nazýváno Svatou říší římskou. Byla obehnána hradbou, takže tam nemohl vstoupit žádný Civil. Země se jmenovala Idris. Když se Tessa pustila do čtení, zablikala lampa a jí se pomalu začínaly zavírat víčka.
Podsvěťané, četla, byli nadpřirozené bytosti jako víly, vlkodlaci, upíři a čarodějové. V případě upírů a vlkodlaků lidé nakaženi démoní nemocí. Víly, na druhou stranu, byly napůl démoni a napůl andělé, proto měli k dispozici velkou krásou, ale velmi zlou povahu. Ale čarodějové - čarodějové byli přímými potomky lidí a démonů. Není divu, že se Charlotte ptala, jestli byli její rodiče lidé. Ale oni byli, pomyslela si, a tak nemůžu být čarodějka, díky Bohu. Zadívala se dolů na obrázek, který ukazoval velkého muže s hustými vlasy. Stál uprostřed pentagramu, který byl nakreslený křídou na kamenné podlaze. Vypadal naprosto normálně, až na to, že měl panenky stáhnuté do tenké linky, jako mají kočky. V každém z pěti cípů hvězdy hořela svíce. Jejich plameny se rozmazávaly, když Tessa vyčerpáním zavírala oči.
Ve snu tančila vířícím kouřem chodbou, lemovanou zrcadly. Každé zrcadlo jí ukazovalo jinou tvář. Slyšela krásnou hudbu, která jí k sobě táhla. Zdálo se, že přicházela z velké vzdálenosti a přitom byla všude okolo ní.
Přišel k ní nějaký člověk - kluk, opravdový, štíhlý a oholený - a Tessa cítila, že ho odněkud zná. Když ale uviděla jeho tvář, nepoznala ho. Mohl to být její bratr, Will nebo klidně někdo úplně jiný. Následovala ho, volala na něj, ale on pořád ustupoval chodbou dál od ní. Hudba se stále stupňovala, až to bylo skoro neúnosné -
Tessa se probudila. Ztěžka dýchala. Když se posadila, kniha jí sklouzla z klína. Sen byl pryč, ale hudba zůstala. Hlasitá, strašidelná a nádherná. Přešla ke dveřím a vykoukla ven na chodbu.
Hudba tu byla hlasitější. Ve skutečnosti přicházela z místnosti na druhém konci haly. Dveře byly mírně pootevřené a tóny procházely otvorem jako voda přes úzké hrdlo vázy.
Na háčku u dveří visel župan. Tessa si ho vzala a navlékla si ho přes pyžamo. Vykročila do chodby. Jako ve snu přešla chodbu a položila jemně ruku na dveře. Pod jejím dotekem se ale rozletěly. Uvnitř místnosti byla tma. Jediné světlo jí poskytovala zář měsíce. Zjistila, že mezi touhle místností a její ložnicí není žádný rozdíl. Stejná velká obdélníková postel, stejný těžký tmavý nábytek. Na vysokém okně byly roztažené závěsy. Bledé, stříbrné světlo se vlévalo dovnitř, jako kdyby to byl déšť blyštivých jehel. V měsíčním světle Tessa uviděla někoho stát přímo před oknem. Kluk - vypadal příliš křehce, než aby to byl dospělý člověk. Měl o rameno opřené housle. Tvář mu spočívala na nástroji a smyčcem přejížděl přes struny. Vydávaly zvuk tak dokonalý, že nic krásnějšího Tessa nikdy v životě neslyšela.
Měl zavřené oči. "Wille?" řekl, aniž by otevřel oči nebo přestal hrát. "Wille, jsi to ty?"
Tessa nic neřekla. Nedokázala promluvit a tím přerušit hudbu. Ale v tu chvíli jí ten muž přerušil sám, sklopil smyčec, otevřel oči a zamračil se.
"Wille-" začal, ale pak uviděl Tessu a otevřel rty v překvapení. "Ty nejsi Will." Znělo to zvědavě, ale ne naštvaně, a to i navzdory skutečnosti, že Tessa v noci vtrhla do jeho ložnice a překvapila ho při hře na housle, když byl v pyžamu nebo v tom, co Tessa předpokládala, že by mělo být jeho pyžamo. Měl na sobě světlé volné kalhoty a košili bez límečku. Přes to měl volně přehozený černý hedvábný župan. Byl mladý, asi ve stejném věku jako Will. Štíhlost ještě podtrhovala jeho mládí. Byl sice vysoký, ale opravdu velmi hubený. Pod límcem jeho košile viděla okraje černého znaku, který už viděla na kůži Willa a Charlotte. A teď už věděla, jak se těm znakům říká. Runy. A taky věděla, koho označují. Byl to Nephilim. Potomek člověka a anděla. Nebylo divu, že v měsíčním světle vypadal tak bledý. Jeho pleť zářila podobným způsobem, jako Willovo magické světlo. Jeho vlasy byly světle stříbrné. Jeho oči měly podobnou barvu.
"Omlouvám se," řekla a odkašlala si. Ten hlasitý zvuk zněl až příliš hlasitě v tichu pokoje. Chtěla se přikrčit. "Já-já nechtěla jsem sem takhle vtrhnout. To jen že - můj pokoj je přes chodbu a ..."
"To je v pořádku." Sundal si housle z ramene. "Jsi slečna Grayová? Ta dívka, která umí měnit podobu. Will mi o tobě povídal."
"Aha," řekla Tessa.
"Aha?" Kluk povytáhnul obočí. "Nezníš moc vystrašeně z toho, že vím, kdo jsi."
"Já jen, Will je na mě naštvaný," vysvětlila mu Tessa. "Cokoliv ti o mě řekl-"
Zasmál se. "Will je naštvaný na každého," řekl. "Nemyslím si, že by to mohlo jakkoliv ovlivnit můj úsudek."
Měsíční světlo se odrazilo od leštěného povrchu houslí a kluk je obrátil a položil na horní část skříně. Smyčec skončil vedle nich. Když se na ni znovu otočil, usmíval se. "Už jsem se měl představit dřív," řekl. "Jsem James Carstairs. Prosím, říkej mi Jeme - dělá to tak každý."
"Ach, ty jsi Jem. Nebyl jsi na večeři," vzpomněla si Tessa. "Charlotte říkala, že jsi byl nemocný. Cítíš se lépe?"
Pokrčil rameny. "Byl jsem jen unavený. To je všechno."
"No, umím si představit, že je únavné dělat všechno to, co děláte." Právě četla Kodex. Tessa cítila, jak hoří touhou položit mu otázky ohledně Temných lovců. "Will říkal, žes přišel z daleka, abys tu mohl žít - byl jsi v Idris?"
Zvedl obočí. "Víš o Idris?"
"Nebo jsi přišel z jiného Společenství? Jsou ve všech velkých městech, ne? A proč sis vybral zrovna Londýn-"
Přerušil ji. Vypadal zmateně. "Máš až příliš mnoho otázek, nemyslíš?"
"Můj bratr mi vždycky říká, že zvědavost je můj největší hřích."
"Pokud je tvůj největší hřích tohle, není to tak špatné." Posadil se na postel a zvědavě se na ní podíval. "Tak do toho. Ptej se mě na co chceš. Tak jako tak nemůžu spát. Uvítám nějaké rozptýlení."
V zadní části hlavy Tessa zaslechla Willův hlas. Jemovi rodiče byli zabiti démony. Ale na to se ho nemůžu zeptat, pomyslela si Tessa. Místo toho řekla: "Will mi řekl, že si sem přišel z velké dálky. Kde jsi žil předtím?"
"V Šanghaji," řekl Jem. "Víš kde to je?"
"V Číně," řekla Tessa rozhořčeně. "To snad vědí všichni, ne?"
Jem se usmál. "To by ses divila."
"Co jsi dělal v Číně?" zeptala se Tessa s upřímným zájmem. Nedokázala si představit, že by Jem mohl pocházet z místa, jako bylo tohle. Když myslela na Čínu, všechno co se jí vybavilo, byl Marco Polo a čaj. Měla pocit, že to bylo velmi, velmi daleko. Z místa, kde zapadá slunce a vychází měsíc, jak by řekla teta Harriet. "Myslela jsem, že se tam nikdy nedostal nikdo, kromě námořníků a misionářů."
"Temní lovci žijí po celém světě. Moje matka byla Číňanka a můj táta byl Brit. Setkali se v Londýně a přestěhovali se do Šanghaje, když byla otci nabídnuta pozice šéfa tamního Společenství."
Tessu to překvapilo. Pokud byla Jemova matka Číňanka, pak on byl Číňan taky ne? Věděla, že byli v New Yorku čínští přistěhovalci - většinou pracovali v prádelnách nebo postávali na ulicích a prodávali ručně balené doutníky. Ještě nikdy ale neviděla, aby někdo z nich vypadal jako Jem. Někoho s podivně stříbrnými vlasy o očima stejně barvy. Možná to mělo něco dočinění s tím, že to byl Temný lovec, nebo ne? Nedokázala vymyslet způsob, jak se ho na to zeptat a nebýt při tom hrubá.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jaké se vám líbí knihy?

Fantasy 65.6% (59)
Sci-fy 5.6% (5)
Realistické 6.7% (6)
Romantické 10% (9)
Jiné (do komentářů) 12.2% (11)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama