18. Kapitola

30. června 2013 v 21:27 | Alice Shinshekli |  Bojovníci Temnot
18. Kapitola

Anna
"Mrtvá."
Tohle slovo slyším už tak posté. Nejméně. Aspoň za dnešek. Je doprovázeno nepříjemnou bolestí. Čím jiným by taky mohlo být doprovázeno, když vás někdo hodí přes celou místnost?
"Au," zanaříkala jsem, ležíc na zemi.
"Anno, ty se vůbec nesnažíš," prohlásil přísně Nick, který se tyčil vysoko nade mnou s nohou lehce položenou na mém krku.
Pokrčila jsem nohy a snažila se odsunout z jeho dosahu, ale dosáhla jsem pouze toho, že se jeho bota přemístila na hrudník, což mi, vzhledem k tomu, že by mi dokázal jediným dupnutím rozdrtit žebra, vůbec nepomohlo. Navíc jeho "stisk" přitvrdil a smáčkl mi plíce, takže jsem začala mít problém s dýcháním.
"Vyhráls, vzdávám se. A teď už mě pusť," řekla jsem lapajíc po dechu.
Sklonil se a zadíval se mi do očí. Neměl je změněné do démoního stylu, protože kvůli mně nepotřeboval sáhnout do zásob neuvěřitelně mocné energie, která se hromadila někde v něm. Přesto by na jeho černých duhovkách, které byly měly identickou barvu jako jeho panenky, bylo něco děsivého, kdybych v nich neviděla upřímný zájem a mírnou starost. A taky jakousi nechuť, ale vůbec nevím, k čemu se vázala.
"Špatně. Myslíš, že ve skutečném boji by to tvůj protivník udělal, jen proto, že jsi ho o to požádala?"
Jeho hlas zněl drsně jako smirkový papír.
"Ve skutečném boji bych už byla mrtvá," zasípěla jsem na něj.
Plíce se mi pomalu začínaly bouřit kvůli nedostatku kyslíku.
"Ne nutně. Samozřejmě do téhle pozice by si se rozhodně dostat neměla, protože by tě v ní kdokoli, kdo má minimální bojový výcvik, možná by stačila i jen trochu talentu, mohl snadno zabít, ale to ještě neznamená, že to udělá. Někteří démoni se rádi baví, prodlužují ti tvou smrt, aby si užili tvůj pocit bezmocnosti, nebo by tě mohli chtít k něčemu využít. Z toho důvodu je pravidlo číslo jedna: Nikdy se nevzdávat, ať je situace neřešitelná, jak chce. Nesmíš přestat bojovat, dokud dýcháš. Ne, počkej, to je špatné slovní spojení, my kyslík nepotřebujeme, a i kdyby, tak to ještě neznamená, že jsi po smrti. Vlastně by si se neměla vzdávat ani po smrti," dodal téměř neslyšně.
Jeho výraz se náhle změnil. Tvář se mu stáhla, takže vytvořila tvrdý vzhled. Koutky úst mu povadly, svraštil obočí a jeho oči zeskelnatěly. Zatvářil se velmi pochmurně. A objevilo se tam cosi zranitelného, což bylo u Nicka strašně zvláštní.
Jako by si vzpomněl na něco zvlášť ošklivého. Na něco, co ho děsí. To je ale nesmysl, Nick se nebojí ničeho.
Co tím myslel? Jak jako po smrti?
Možná jsem považována za velmi laskavou osobu, ale přesto bych si asi nedělala starosti o nikoho, kdo mě právě dusí, ale tohle nejsou normální okolnosti. Já Nicka miluju, ačkoli mé city asi neopětuje, pomyslela jsem si hořce. Z toho důvodu jsem ignorovala píchání v plících. Ta teorie o tom, že nepotřebujeme kyslík, se mi nějak nezdála.
"Nicku, co se děje?" spotřebovávala jsem poslední zbytky kyslíku.
V hrudi mi přitom rachotilo, ale nezdálo se, že by si toho Nick všiml.
"Nic," ušklíbl se.
Zranitelnost z jeho tváře vyprchala, jako by ani nikdy neexistovala, a nahradila ji bezcitnost.
"Ale ty bys měla něco rychle udělat. Teda, pokud nechceš zemřít."
Fakt zněl, jako by toho byl schopný. Ale to jsem měla čekat. Démoni nejsou silní jenom kvůli svým schopnostem, ačkoli uznávám, že ty hrají velkou roli. Ale taky jde o to, že slabí nepřežijí. Démoní výcvik je krutý a existuje jediné pravidlo. Neexistuje nic nanečisto. Když něco nezvládneš, zemřeš. Už jsem si myslela, že mě tady nic nepřekvapí, ale tohle mě šokovalo asi ze všeho nejvíce.
Při trénincích často vzpomínám na Vampýrskou akademii, ve které se Rose snažila dohnat dva zameškané roky v učení boje.
V tuhle chvíli jsem si vzpomněla, jak Dimitrij tvrdil něco v tom smyslu, že nemůže poslat necvičené novice do opravdového boje, ve kterém, když se něco nepovede, tak zemřou. Taky mi naskočilo, jak Mason, jeden z těch netrénovaných noviců, tvrdil opak, po čemž ho zabili. Proto ve mně tohle vyvolávalo pocit hrůzy. Zdálo se mi, že je to nejhorší tady na tom všem.
Já mám naštěstí malé uvolnění kvůli tomu bloku. Jinak už bych byla dávno mrtvá.
"No tak, Anno, už něco konečně udělej," zavrčel na mě podrážděně.
"A nechceš mi říct co?" kuckala jsem.
"Něco vymysli."
To je teda rada nad zlato.
Tak ale já už vážně nemůžu dýchat. A Nick nevypadá, že by se mu v blízké době chtělo změnit pozici.
Začalo se mi zatmívat před očima. Já tu vážně umřu. Vzpomínala jsem na své adoptivní rodiče, na Bellu, na Alexe. No jo Alex. Na toho jsem úplně zapomněla. Co si asi myslí o mém zmizení. Co si všichni myslí o mém zmizení? Už jsem pryč asi měsíc.
No, teď už je to asi jedno. Chtělo se mi brečet. Ale já jsem vždycky brečela míň než ostatní děti. Ani jako dvouletá, když jsem si rozbila koleno. Náhle se mi ta vzpomínka vybavila před očima. V mysli mi vyskočily ohromené obličeje Brada a Sáry, když jsem se hned zvedla a s krvácejícím kolenem vesele hopkala dál. Ale já jsem si tohle nepamatovala, byla jsem příliš malá, znala jsem to pouze z vyprávění.
Ale nebylo to jediné, co se mi vybavilo. V hlavě se mi vynořila vzpomínka z doby, kdy jsem byla úplné miminko.
Byla temná noc. Ulice byly osvětleny mdlým světle pouličních lamp, z nichž některé blikaly, až zhasly docela, což dokazovalo, že se nejedná o příliš udržovanou část Athén. Noc jsem prorážela v náručí mladé ženy. Ta štrádovala, jak jen nejrychleji mohla, ale přesto šla shrbená, tisknouc ramena. Vypadala, jako by jí každý krok způsoboval bolest. Neustále se otáčela, přičemž jí dlouhé hnědé vlasy svištěly okolo hlavy, čímž odhalovaly jizvu na krku, která mohla být způsobená škrcením, a její krásné šedivé oči,ve kterých byla jasně vidět zranitelnost, ale také odhodlání a vzdor, vyděšeně mapovaly okolí. Očividně se bála, že jí nikdo sledoval.
Okolo proběhla kočka. Žena se na ní rychle otočila, čímž mi uvolnila výhled na její břicho. Kromě černého kabátu se tam lesklo ještě něco. Ještě něco stříbrného a červeného. Moje oči tehdy ve tmě viděly neuvěřitelně dobře, takže opravdu nebyl problém rozeznat rychle rostoucí skvrnu od krve a stříbrnou dýku, zabodnutou hluboko do jejího těla.
Ne, rozhodla jsem se. Já jen tak snadno neumřu.
Po celém těle se mi rozlilo teplo. Najednou pro mě nedostatek vzduchu nepředstavoval žádný problém.
Rychle jsem chytila Nicka za nohu a trhla s ní. Ještě před pěti minutami bych nic takového nedokázala, mohla bych škubat jeho nohou, jak bych chtěla, ale s ním by to nehnulo. Teď jsem však byla až neuvěřitelně silná, takže to šlo jako po másle. Nick ztratil rovnováhu a spadnul na mě. Využila jsem chvilkový moment překvapení a přitiskla mu nehet na krční tepnu.
"Mrtvý," řekla jsem samolibě.
Teplo i síla už byly pryč a já prudce oddechovala, plíce mě bolely, jak se vracely k činnosti.
Pocit vítězství mírně odezněl, když jsem si uvědomila Nickovo tělo na tom mém s neexistujícím prostorem mezi námi. Tělem mi projelo vzrušení a já opět začala hořet, ale tohle bylo jiné. Nevyvolávalo to ve mně žádnou nadpřirozenou sílu, ale přesto to dosahovalo stejné intenzity. Toužebně jsem se zadívala na jeho plné rty, mírně vlhké - musel si je těsně před mým útokem olíznout. Chtěla jsem se k němu ještě více naklonit a políbit ho.
Přemýšlela jsem, co by udělal. Líbal by mě taky? Odstrčil by mě? Pokud ano byl by naštvaný nebo by se mi vysmál?
V očích se mu cosi mihlo. Že by touha? Nemám ponětí. Vždy mi šlo dobře čtení emocí druhých, ale tady je to mnohem těžší. Všichni jsou tak složití a uzavření. Především Nick.
Nakloní se trochu blíž. Probudila se ve mně naděje. Že by přece jenom…
"Omyl," ušklíbne se.
Než bych řekla: "Co?" tak vyskočí a ve vzduchu vykopne nohama, které mě strefí přímo do žeber a pošlou mě zase přes celou tělocvičnu, abych se seznámila se žíněnkou. Naštěstí. Kdybych spadla na zeď nebo na podlahu, tak by to pro mě dopadlo moc špatně. Přesto mnou tryskala bolest, ale ta se nemohla vyrovnat pocit zklamání. Ale nechápala jsem, proč řekl omyl. Jako by věděl na co myslím. Četl mi myšlenky? Jen při té představě jsem zrudla jako rajče.
"Omyl?" zamumlala jsem nechápavě.
"Pravidlo číslo jedna: Vždy si ověř, že tvůj protivník je doopravdy mrtvý. Mě by si například zranila, ale nezabila. Na můj bojový výkon by to vliv nemělo, navíc bych se během minuty vyléčil."
"Během minuty by se ti vyléčila rozříznutá krční tepna?" zeptala jsem se nevěřícně.
Souhlasně přikývl. Tmavě hnědé vlasy mu přitom přepadly přes oči. Pohodil hlavou, aby si je srovnal.
Dech se mi zadrhl v hrdle.
"Mimochodem. To předtím bylo dost dobré. Nejlepší, co se ti za ten měsíc trénování povedlo. Překvapila si mě, což se jen tak někomu nepovede. Sice to bylo způsobeno tím, že jsem nevěděl, jak dobře ovládáš svého vnitřního démona. Myslel jsem, že máš v hlavě nějaký blok."
Nezněl ani trochu nadšeně, ačkoli měl na tváři hořký úsměv.
"O čem to mluvíš?"
"Měla si absolutně černé oči," vysvětlil.
Zalapala jsem po dechu. Už jsem to udělala zase? To je podruhé. Otřásla jsem se a naskočila mi husí kůže.
"Tobě je zima?" optal se Nick. "To je fascinující."
Zmateně jsem na něj pohlédla. Poslední měsíc nic nechápu a pokládám jednu otázku za druhou.
"Co je na zimě fascinujícího?"
"Nám není. Tobě je," vysvětlil.
"Stručněji by to nešlo?" zasmála jsem se.
Mírně jsem pohodila vlasy, které mi padaly do očí.
"Šlo. Mohl jsem říct: ´Nám není.´," pokrčil rameny, takže se mu pohnuly svaly na ramenou, což bylo nádherně vidět díky opnutému tričku.
Zatřásla jsem hlavou, až se mi dlouhé vlasy rozlétly kolem jako větve vrby při vichru, abych si z hlavy dostala nevhodné myšlenky. Pak jsme zase zvážněla.
"Ten blok není pryč. Vůbec jsem nevěděla, co dělám," přiznala jsem a svěsila hlavu.
Došel ke mně a sedl si vedle na žíněnku. V zamyšlení svraštil jeho husté obočí.
Na někom jiném by tak husté obočí vypadalo škaredě, ale Nickovi sedělo. Měl vysoké čelo, takže nepůsobilo nepatřičným dojmem a dodávalo jeho ostře řezaným rysům drsný vzhled.
"Možná si ho na chvíli prolomila, protože si umírala."
Zavrtěla jsem hlavou.
"Tehdy s Jasonem jsem byla naživu dost."
Zatnul čelist, ale hned jí povolil.
"Ale cítila si intenzivní emoci. Stejně jako teď. Možná je to tím."
"Možná," připustila jsem.
Ale měla jsem další otázku.
"Nicku," začala jsem nejistě.
Nebyla jsem si jistá, jestli chci, aby mi mojí teorii potvrdil. Pokud bych se
mýlila, tak jsem asi cvok. Ale pokud bych měla pravdu …
"Hm?"
"Jak jsou na tom démoni s pamětí?"
S píchnutím v hrudi mi naskočilo, co by na tohle řekl Alex. Úplně jsem viděla, jak mu zajiskří tmavomodré oči, před tím než řekne: "No, s pamětí dobře, bez paměti špatně."
"Dost dobře. Sice máme v mládí vysokou úmrtnost, ale když přežijeme, tak můžeme žít opravdu velmi dlouho, takže …"
"Jakého nejvyššího věku se dožil náš konkrétní druh?" přerušila jsem ho další otázkou.
"Zjisti, kolik je Marise."
"Marisa je nejstarší našeho druhu?" vydechla jsem překvapeně.
Úplně jsem cítila, jak se mi údivem rozšiřují zorničky.
"Z Bojovníků určitě a my pravděpodobně tvoříme většinu. Zbytek buď slouží Vyšším nebo se schovává. Stále sháníme nové členy. Přesto je však nepravděpodobné, že by nikdo z nich byl starší. Marisa se narodila krátkou dobu po začátku existence démonů. Nejspíš šlo o první Dítě Vyšších, které přežilo výcvik. Ale už se mě na nic neptej, jestli chceš, abych ti zodpověděl tvůj předchozí dotaz. Nebo možná předpředchozí."
Měla jsem spoustu otázek ohledně Marisy a stvoření démonů atak, ale udržela jsem se zticha.
"Takže si musíme spoustu věcí pamatovat, tudíž máme výbornou paměť."
"A kam až sahá?"
"Jak, kam až sahá?" zvedl jedno obočí.
"Co všechno si pamatujete z dětství?"
Vypadal zmateně.
"Všechno samozřejmě. Bohužel," dodal tišeji.
"I z doby, kdy jste byli miminka?"
"Nevím, co tím sleduješ. Pamatujeme si přece vše od chvíle, co jsme se narodili."
Prudce jsem se nadechla.
"Lidi ale ne. Tudíž ani já ne."
"Lidé si nepamatují své dětství," odfrkl si. "A zrovna ti ho mají tak krásné, na rozdíl od nás. Zákon schválnosti."
"Nemusí mít vždy pěkné dětství."
Na chvíli jsem pozapomněla, nad čím jsem přemýšlela, ale hájila jsem rasu, mezi kterou jsem vyrostla.
"Rodiče je můžou třeba týrat, nebo tak."
Drsně se zasmál.
"Ať dělají cokoli, nevyrovnají se Vyšším."
Tvářil se smutně, nenávistně a závistivě. Pak mi to došlo. On záviděl lidem. A to ne jenom kvůli hezkému životu. Bylo v tom něco víc.
"Ale já vždy myslela, že lidmi pohrdáte. Vypadalo to tak."
"Ostatní možná, ale oni nic nevědí. Ani netuší …"
Větu nedokončil a jen potřásl hlavou. V tu chvíli se mi zdál odevzdaný. Odevzdaný nějakému osudu, o kterém nikdo nemá ani sebemenší zdání.
Došlo mi, že už o tom neřekne ano slovo, tak jsem se vrátila k tématu paměti.
"Ale když jsem prorazila ten blok, tak jsem si na něco vzpomněla."
Zpytavě se na mě zadíval.
"Na co?"
Vylíčila jsem mu vzpomínku.
"Myslím, že to byla moje matka," dodala jsem.
Vypadal, že to zvažuje.
"Zdála se ti nijak démonická?" ptal se.
Zavrtěla jsem hlavou.
"Ani trochu."
"Možní to byla sukuba, nebo nijaká jiná měnička podoby. Vyšší taky umí měnit svůj vzhled podle toho, jak se jim zamane. A nebo…" Jeho oči se rozšířily náhlým nápadem.
"Nebo by mohla být člověk."
"Je to obvyklé?"
"Ne," odpověděl rázně. "Démoni své lidské milence zabíjí. Ale to by vysvětlovalo, proč se tak bála, prchala před tvým otcem. Ačkoli nechápu, jak mi dokázala utéct. Zvlášť pokud se dostala do potyčky. Tohle by zajímalo Dianu."
Úkosem jsem na něj pohlédla. Nebyla jsem si jistá, jestli chci, aby všichni hned o mě všechno věděli. Zvlášť když já tady o nikom nic nevím.
"Řekneš jí to?"
Zavrtěl hlavou.
"Vážně?" zajásala jsem.
"Je to tvůj původ. Máš právo sama rozhodnout, s kým se o tuto informaci podělíš."
"Ale jinak se náš trénink pro dnešek blíží ke konci. Myslím, že jsi udělala velký pokrok. Nebo máš ještě jiné dotazy?"
"Jeden bych měla," na rtech mi hrál úsměv.
"Jenom jeden," vydechl nevěřícně. "Měl by se vyhlásit svátek."
Zasmála jsem se.
"Pravidlo číslo jedna zní: Nikdy se nevzdávej, nebo Vždy si nejdřív ověř, že je nepřítel mrtvý?"
Mrštil po mně mou mikinu, ale ještě než dopadla, tak se cvičebnou rozezněl jeho smích.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Leporell Leporell | 4. července 2013 v 13:10 | Reagovat

Další! :)))

2 Erin Erin | Web | 7. července 2013 v 19:35 | Reagovat

Ano prosím, další! :3
Nick je tak... Eh, nevím, jak popsat jeho úžasnost, fakt. Asi jsem se zabouchla do další postavy z příběhů, i když to už jsem asi psala.
Máš úžasný talent. Dokonale popisuješ všechno kolem sebe. Je to jednoduché, srozumitelné, ale přesné. Což je perfektní. A pak Anna. Má úžasný charakter a Nick se k ní svým způsobem hodí. Líbí se mi, že ho popisuješ jako takového bad týpka, co se těch tréninků týče. Asi bych s ním normálním v životě moc nevycházela, ale to neva. Hlavně ať s ním vychází Anna :3 Tak nějak bych si přála, aby byli spolu, ale pořád se tam musí něco zlomit. Taková ta jiskra, kterou bude opětovat i ten na oko tvrďák Nick. Jakože drsnej, ale dneska si nám odhalila, že má i něco svého. A já jsem moc zvědavá, co to je, protože to asi nebude jen tak a když je někdo napůl bad guy a ještě se špatnou minulostí... ♥.♥
Takže se moc těším, až nám odhalíš více z Nickova života a taky pořád myslím na Tristana.

3 ell ell | 12. července 2013 v 2:19 | Reagovat

úžasná povídka...moc se těším na další dílek

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama