17. Kapitola

22. června 2013 v 20:30 | Alice Shinshekli |  Bojovníci Temnot
17. Kapitola

Anna

Zalapala jsem po dechu a o krok ustoupila. Nick mě musel asi slyšet, protožes odtrhl od Vanessy a otočil se čelem ke mně. Vypadal překvapeně, že mě vidí.
Docela zvláštní, vzhledem k tomu, že jsme byli domluvení na trénink. Vanessa se od Nicka neochotně odtáhla a podívala se na rušitele, tedy na mě. Najednou jsem dostala překvapivou chuť jí praštit. Vůbec nechápu, kde se to ve mně vzalo. Samozřejmě Nick se mi líbil, ale byla jsem zvyklá na nedostatek zájmu. Ani jsem se Nickovi nedivila, Vanessa byla ten typ holky, které stačí vejít do místnosti a má hned pozornost všech mužů. Její oblečení, na které nebylo použito příliš mnoho látky, odhalovalo její výrazné ženské křivky.
Probudila se ve mně závist. Ať jsem dělala, co jsem dělala, moje tělo bylo strašně vychrtlé. Nechápu ty holky, které drží bláznivé diety, ačkoli rozhodně hubnout nepotřebují.
A pak jsou tu ještě její vlasy. Po takových hustých hnědých kudrnách musí toužit snad každá holka, teda kromě těch, kterým by se jejich barva absolutně nehodila k pleti, ale k Vanessině opálené kůži ladily dokonale.
Ale to není jediný důvod proč mě moje touha po agresivitě udivila. Vždycky jsem odsuzovala, když hrdinky v knihách dělaly žárlivé scény a všechno zveličovaly. Uznávám, že jsem Jasonovi taky udělala trochu scénu, ale to protože když flirtoval s Bellou, tak mi částečně došla pravda a já jsem si jí nutně potřebovala potvrdit. Ale úplně nejhorší je začít ječet na chudáka kluka, který vůbec netuší, co provedl, když se líbal s nějakou jinou holkou, protože s dotyčnou agresorskou nic nemá, ať si myslí, co chce. To byl přesně tenhle případ. Nick mi nikdy ani nenaznačil, že by semnou chtěl něco mít. Co já vím, klidně mohl s Vanessou chodit.
Vanessa elegantně doplula blíž ke mně a přejela mě pohrdavým pohledem. Další důvod, proč je absurdní jí jednu vrazit, během vteřiny by bylo po mně. Jak může nikdo tak malý jako ona působit tak obrovským dojmem, že se před ní chcete přikrčit a doufat, že si vás nevšimne. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby sem teď vtrhl Derek a prohlásil, že za to můžou její dvaceticentimetrové podpatky (ve kterých stejně byla menší než já), ale to s tím nemělo vůbec nic společného. Spíš bych to hodila na tu sílu a energii, která jí jiskřila z očí.
Napjala jsem se. Její blízkost mě znervózňovala. Působila tak nebezpečným dojmem.
Zadívala se mi do očí, její pohled jsem oplácela, ačkoli s potížemi. Měla jsem chuť sklopit pohled, ale věděla jsem, že by to pro ní znamenalo výhru, odehrával se mezi námi souboj vůlí, ale tenhle nebyl jako ten s Dianou, při tomhle se nepoužívali žádné schopnosti, šlo pouze o naše osobnosti, o to, kdo má z toho druhého větší strach, což budu asi já, protože se musím velmi ovládat, abych se před ní netřásla, a neviděla jsem důvod, proč by se ona měla bát mě. Ne, strach nebyl to správný výraz. Dominance, napadlo mě. Takhle to dělají i vlci. Sklopení zraku je známka submisivity. Já ani Vanessa sice nejsme vlci, ale tenhle souboj funguje na stejném principu.
Pak se Vanessiny zorničky náhle začaly prudce roztahovat až úplně pohltily bělmo.
Okamžitě jsem zaryla pohled do jejích kozaček. Tenhle souboj jsem totálně projela, musela jsem sama sobě přiznat. Ale prostě nedokážu upřeně zírat do něčeho takového.
Zlomyslně se zasmála a strčila do mě, až jsem přelétla přes celou místnost. Už jsem viděla, jak se rozmlátím o kamennou zeď, ale něčí ruce mě naštěstí zachytily.
"Měla by jsi brzdit," podotkl Nick.
"Ale no tak Nicku," protahovala každé slovo, "vždyť je to zábava. Ještě nikdy jsem neviděla tak neschopného démona. Kdy se z tebe stal takový suchar?"
"A kdy," procedil skrze zaťaté zuby, "se z tebe stal takový srab?"
Škubla sebou a vytřeštila na něj oči.
"Srab?" opakovala nevěřícně.
"Co je tedy podle tebe šikanování slabších, když ne zbabělství?"
"Nuda. Ačkoli je strašná sranda vidět, jak se užírají vlastní bezmocí. Jejich zoufalství, když si uvědomí, že jejich osud je v mým rukou a oni s tím nemůžou nic dělat. Vůbec nic!" zasmála se, jak šílenec. "Ale máš pravdu, že bojování s nikým, kdo není hluboko pod mojí úrovní, by mohlo být zábavnější. Asi to zkusím, nechceš hodit souboj?" pohodila vlasy. "Nebo dělat něco jiného?" mírně sklonila hlavu, takže jí vlasy orámovaly tvář, dívala se na něj zpod řas a svůdně se pousmála.
Nick jen zavrtěl hlavou. Už nevypadal naštvaně.
"Promiň, musím učit, Diana by mě jinak hodila do kotle a uvařila k obědu."
Měla bych si začít dávat pozor, co tu jím.
"A k čemu to je? Tahle křehulka stejně nikdy nebude stejná jako my. Nikdy nebude schopná bojovat na naší úrovni. Je tak zranitelná."
Nick se napjal, ale nic neřekl.
"No nic. Tak já jdu. Přijď později, pokud tě škola začne nudit."
Školka? Už chápu, proč s ní Nick chodí, teda asi chodí, docela mi to tak připadalo. Sexy kluci chodí s potvorami. Jeden ze zákonů vesmíru. Připadala jsem si, jako na střední, kde fotbalista chodí s kapitánkou roztleskávaček.
Vanessa se otočila na podpatku a elegantně odkráčela.
Když se za ní zaklaply dveře, uvědomila jsem si, že mě Nick pořád drží kolem ramen. Možná to Vanessu tak popouzelo.
Rychle jsem se od něj odtáhla. Pravidlo číslo jedna: Žádní zadaní kluci.
Ne že by o mě nikdy jevili zájem, ale i kdyby ano, tak smůla. Nepadnu přece na zadek jen proto, že se někomu líbím. Mám nějakou sebeúctu.
Pak jsem na něj nejistě pohlédla. Ta scéna s Vanessou mnou otřásla víc, než by měla.
"Takže," řekla jsem a chtěla znít sebejistě, jako by se předchozí konflikt neodehrál, nemyslím, že se mi to povedlo, ale aspoň se mi netřásl hlas, jako bych byla nejistá školačka mluvící před prezidentem, "asi bychom měli trénovat."
"Ano to měli," přisvědčil.
"S čím začneme?" otázala jsem se.
"Nejprve ze všeho," začal Nick a jeho hluboký hlas se mi rozléhal v uších a já měla, co dělat, abych potlačila povzdech - Proč má na mě tak velký účinek pro Kristovu nohu? - "si musíš získat nějakou fyzičku. Sportovala jsi nějak?"
Přikývla jsem.
"Závodní plavání, volný styl."
Jeden z mála sportů, který jsem mohla dělat, aniž bych se zabila, až bych zakopla o vlastní nohu. Například na kole je tohle velmi nepraktické. Jsem asi jediná osoba na světě, komu se něco takového povedlo, ale nemám sebemenší ponětí, jak.
"To není špatné, ale teď budeš běhat."
Ne, ne, ne! To snad nemyslí vážně?
"Víš," řekla jsem s falešně lhostejným tónem, "já a běh nejsme zrovna nejlepší kamarádi. Jsi si jistý, že by to nešlo vynechat?" ptala jsem se s nadějí.
"Ne," odpověděl prostě a tím zničil moji poslední šanci se totálně neztrapnit.
Nakonec to nebylo tak hrozné. Nick byl dobrý učitel. Pokaždé, když jsem spadla, tak bez smíchu a posměšků čekal, až se zvednu. Ukázal mi, jak pohybovat nohama tak, že se tolik nepletly. Pozoroval mě a všiml si každého špatného našlápnutí, na které mě upozornil. Nakonec jsem si na ten styl zvykla a stalo se to samozřejmostí.
"Proč mě tohle nenaučila i moje tělocvikářka?"
"Protože lidi tenhle způsob běhu neznají, nepotřebují ho, protože je chrání strážní andělé, díky kterým se neválí neustále na zemi. My si však z pochopitelných důvodů museli najít jiné řešení. Vlastně je to tak lepší, nejsme na nikom závislí."
Když jsem dokázala chvíli plynule běžet (po rovném terénu), tak mě naučil zapojit i ruce.
Neuvěřitelné! Neuplynula ani hodina a já už jsem se naučila běhat. Docela mě to chytlo. Nick, když viděl, že to umím, tak mě odvedl bočními dvířky ven a nechal mě obíhat hrad. Připadala jsem si jako Rose ve Vampýrské akademii.
Bylo úžasné, jen tak si běžet, nechat se unášet, vítr mi vlaje proti tváři. Celý život jsem netušila, o co přicházím. Navíc se mi pročistila hlava a já jsem byla schopná přemýšlet.
Znovu jsem se vrátila incidentu s Vanessou. Proč jsem reagovala tak, jak jsem reagovala. Proč jsem to prostě nemohla nechat být? Proč mě tak trápilo, že chodí s Nickem. Ach Nick! Vzpomněla jsem si, když jsem ho poprvé uviděla, když pohlédl přímo na mě, měla jsem pocit, že se mi zastaví srdce pod jeho uhrančivými oči. Na můj první rozhovor s ním, při kterém jsem nevěřila, že existuje, ale stejně jsem ho chtěla uškrtit. Na to, jak ode mě odhodil Derika, který se na mě lepil. Jak kvůli mně bojoval s Marisou, ačkoli moc dobře věděl, že nemá šanci, a že je schopná ho bez sebemenších výčitek svědomí zabít. Jak se na mě při prvním tréninku díval tak intenzivně, až jsem měla pocit, že se mi pohledem propálí díry do kůže. Jak mě chytil, když mě Vanessa hodila přes místnost. Jak mě držel za ruce, když mi je dával do správné pozice k běhu.
A pak jsem si uvědomila tu strašlivou věc. Jsem zamilovaná do Nicka.

16. Kapitola 18. Kapitola

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Erin Erin | Web | 7. července 2013 v 18:58 | Reagovat

Ahoj, omlouvám se, že jsem o sobě dost dlouho nedala vědět. Odjela jsem pryč a nedostala jsem se ani pořádně na net, abych sesmolila nějaký článek.
Takže se jde pokračovat ve čtení :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama