12. Kapitola

22. června 2013 v 20:23 | Alice Shinshekli |  Bojovníci Temnot
12. Kapitola
Anna
"Kdo jsi a co tady děláš?" ptala se Diana výhružně.
Nad její rukou se objevila plamená koule.
"Bello," vydechla jsem nevěřícně.
"Vy se znáte?" ptal se Sebastian.
"Samozřejmě že se známe odfrkla Bella. "Jsme nejlepší kamarádky. Myslela sis, že tě nebudu hledat?"
"To ne, ale.." zadívala jsem se na kouli světla.
Bella na ní taky pohlédla a pak zmizela.
"Takže," řekla Bella a uvolnila ruku, "dovolte, abych se představila. Jmenuji se Bella Mandelová."
"Takže tady hledáš jí? A ty si celou dobu nevěděla, co je zač, čarodějnice?"
Čarodějnice?
"Ani ne."
"A to ti máme věřit?" ptal se Sebastian nevěřícně.
"Já bych jí to i věřila," zastala se jí překvapivě Diana. "Anna měla v hlavě nijaký blok, který nezpůsobil démon. Vlastně," zalesklo se jí v očích, "by ho mohla způsobit čarodějnice."
"Na mě se nekoukejte. O žádném bloku nic nevím. Ani bych nevěděla, jak se dělá," ohradila se Bella proti pátravým pohledům, které jsme na ní upřeli.
"Samozřejmě, že ne," odfrkla si Diana. "Jsi příliš mladá a nezkušená. To bys musela být ta nejmocnější."
"Takže moment," začala jsem, "nehodláte mi to třeba vysvětlit?"
"Je to čarodějnice," zavrčela Diana, jako by to vše vysvětlovalo. No, jí možná ano.
"A nechcete to upřesnit?"
"Čarodějnice a čarodějové jsou spolek rodin, kteří mají dědičnou určitou moc. Aby jí mohli používat, musí mít zdroj své síly, což je většinou řetízek. Jejich schopnosti rostou zkušenostmi."
"A jsou dobří nebo špatní?" ptala jsem se dál.
"Dobří," odpověděla Bella.
"Ne tak docela," odporovala Diana. "Čarodějové jsou vlastně lidi se schopnostmi, kteří jsou vychováváni, aby skrývali své schopnosti, což znamená, že je nepoužívali na veřejnosti tak, aby si někdo mohl všimnout, takže se chovají celkem dobře."
"A co dělají?" zajímala jsem se.
"Nic zajímavého. Vlastně jenom studují. Jen málokdo je vzdělanější než čaroděj či čarodějka. A taky se vyhýbají démonům. Ti zkušení by možná dokázali porazit Nižšího, ale proti nám nemají šanci, takže nás nechávají být a my necháváme je. Bojí se, aby nenaštvali Vyšší."
"A to právě jde," otočila se na ní Bella. "Necháváme vás na pokoji. Ničím vás neštveme. Tak proč nás unášíte?" ptala se téměř hystericky.
"Unášíme?" ptal se Sebastian zmateně.
"Někdo unáší čarodějky?"
V Dianě se probudil zájem.
"Takže vy to nejste?" ptala se Bella překvapeně. "Já myslela, že jste unesli Annu, protože je čarodějka. Koneckonců viděla jednoho z vás v tom hradu."
"Ty si ho taky viděla?" vybuchla Diana.
"Na začátku ne. Až když mě na to Anna upozornila a já udělala pár kouzel."
"Ale stejně," mračila se Diana, "ta iluze není tak dobrá, jak jsem si myslela. Budeme jí muset zlepšit."
"Takže, co tady Anna dělá?" otázala se Bella.
"Anna je jedna z nás."
V Belliných očích se objevil šok.
"Ta-takže Anna je démon?" vykoktala zrazeně.
Popadl mě vztek.
Jaké ona měla právo se cítit zrazeně? Já jsem nevěděla, že jsem démonka. A navíc ona se taky nezmínila, že je čarodějnice.
"Přesně tak," usmála se Diana. "A teď pojď semnou. Promluvíme si o těch unesených čarodějnicích. Pravděpodobně je za tím démon, takže bychom mohli pomoct," řekla odvádějící Bellu pryč.
Zůstala jsem sama se Sebastianem.
"Nechceš se seznámit s ostatními?"
Zachvěla jsem se při vzpomínce na Amy.
"Nejsem si jistá."
Zasmál se.
"Stejně je dřív nebo později poznat budeš muset."
"Já bych radši, aby to bylo později."
"Ať to máš za sebou."
Souhlasila jsem, tak mě odvedl do obrovské místnosti, pravděpodobně jídelny.
Byla plná lidí. Teda démonů.
"Ti tři" s Nickem seděli u stolu a ládovali se jako by to bylo naposled.
Amy vypadající stále roztomile seděla na vysoké židli a urovnávala si na talíři zeleninu.
V křesle jsem viděla, pohodlně usazenou s jednou nohou pod sebou a opírající se o ruku na opěrce, Nataliu čtoucí si knihu.
Aspoň myslím, že šlo o Nataliu. Měla černé vlasy se zlatým melírem.
Koukla jsem se na knihu. Jak jsem předpokládala. Brisingr.
"Kde seš?" zeptala jsem se s úsměvem.
Zdvihla ke mně oči.
Asi by mě nemělo udivovat, že jsou celé zlaté, jako má Glaedr na obálce.

"Melou tam něco o Eldunari."
"Čteš rychle," podotkla jsem.
Ještě včera četla Eldesta.
"Ona čte hlavně pořád," ozval se od stolu Derek.
Překvapilo mě, že se dokázal na chvíli odtrhnout od jídla, ale asi mu to za ten vtípek stojí.
Podívala jsem se na Nataliu, jestli se odradí, ale ona zase nevnímala, tak mi přišlo zbytečné jí bránit. Zvlášť když je to pravděpodobně pravda.
"Takže Anno," oslovil mě Sebastian, "vidím, že Dereka, Erika, Samuela a Nataliu už znáš. S Amy jsi se již seznámila, takže v téhle místnosti už neznáš pouze jednoho. Představuji ti Tristana."
Překvapeně jsem se rozhlédla. Nevěděla jsem, že je v místnosti ještě nikdo. Ale stále jsem nikoho neviděla.
Zmateně jsem se podívala na Sebastiana.
"Ty ho nevidíš, že?" Nick dojedl, vstal od stolu a zamířil k nám.
Teď když stál, jsem zase musela zdvihat pohled do výšky, abych se mu mohla podívat do očí.
Ty černé oči tak skvěle pasovali do jeho nádherné opálené tváře.
Rychle jsem odvrátila pohled.
Přece tady nebudu básnit o jeho očích?
"Že mě to nenapadlo. Tristan používá vlastní mocné iluze. Ta, kterou právě používá, ti ho zabraňuje vidět, pokud nevíš, jak vypadá. Je mistr iluze," vysvětlil Sebastian.
"No tak Tristane, nestyď se a ukaž se!" zavolal Nick.
V rohu se náhle zjevil další vzhledově osmnáctiletý kluk s černýma očima a v koženém oblečení.
Ale tenhle vypadal jinak.
Ignorujme fakt, že je nádherný. Dokonce jsem musela neochotně přiznat, že by se dal považovat za hezčího, než je Nick.
Měl nádhernou bledou tvář s ostře řezanými rysy a černé husté vlasy.
Myslím, že v soutěži o nejhezčího chlapa na světě by rozhodně šanci měl. Měl by šanci? Ten by byl na stoprocentní vítěz.
Ale přesto mi zněj přejel mráz po zádech.
Bylo na něm cosi děsivého. A to ne jako na ostatních, kteří možná byli na první pohled děsivý, ale brzy jste si zvykli. Spíš něco tajuplného.
Ve tváři měl zachmuřený pohled, ale jinak jeho výraz postrádal veškeré emoce.
Zachvěla jsem se.
V černých, děsivých očích se mu něco mihlo. Něco jako smutek? Bolest? Vztek? Klidně to mohlo být i nadšení, opravdu není příliš dobře čitelný.
A pak zmizel. Něco mi říkalo, že tohle nebyla iluze, ale teleportace.
Mojí domněnku potvrdil Sebastian, který se začal omlouvat za Tristanovu nezdvořilost. Jako by za to on mohl.
V tu chvíli do místnosti vtrhl ještě někdo.
Pokud by Tristan vyhrál cenu nejkrásnějšího muže světa, tak tady máme adepta na cenu nejkrásnější ženy světa.
Černé kožené oblečení, pod kterým se rýsovaly obrysy zbrání, sice zakrývalo skoro všechnu kůži, - měla jsem podezření, že to je jeden z důvodů, proč ho má na sobě - ale nepodařilo se jí skrýt její vysokou svalnatou postavu.
Dlouhé skoro bílé kudrnaté vlasy jí sahaly někam do půli zad.
Na rozdíl od Tristana, kterého bylo i bez iluze velmi těžké zahlídnout, u ní bylo přehlédnutí nemožné.
Snad pouze Nataliin vzhled by upoutal větší pozornost.
Její nádherný bledý obličej by však všechny rozumné osoby, kteří neměli absenci pudu sebezáchovy, odradil.
Bylo tam tolik krutosti, nenávisti, vzteku a bezcitnosti.
S Tristana mi přebíhal mráz po zádech. Z ní jsem byla absolutně vyděšená.
"Mariso," ozval se Nick nepříliš přátelsky.
"Nicku," ušklíbla se na oplátku. "Kdo jest tohle?" kývla hlavou mým směrem. "Nějaká tvoje konkubína, kterou jsi sem přitáhl, ačkoli tady nemá, co pohledávat, a teď se nedokážeš odhodlat jí zabít, přestože tady určitě viděla něco, co by vidět neměla, protože jsi neschopný zbabělec? Já nemám problém se zabíjením, udělám to," řekla a zamířila ke mně.
To myslela mě?
Úplně jsem ztuhla strachy. Asi bych měla ječet nebo se pokus utéct, ale měla jsem takový neblahý pocit, že by to bylo jako dráždit šelmu.
Překvapeně se jí zablýsklo v očích, když viděla, že neječím a neutíkám, ale byla to tak nanosekunda, pak se jí na tváři opět zjevil krutý, bezcitný výraz.
Zastavila se a pokrčila ruku v lokti slaní vzhůru. A nad tou se jí náhle objevila koule, která mohla být podobná té Bellině, ale já hned poznala rozdíl.
Rozdíl, kterého si mohl každý všimnout, byl ten, že tahle nebyla zelená, ale modrá. Pokud byla dotyčná osoba zvlášť pozorná, mohla rozpoznat, že zatímco u Bellině vycházelo světlo z jádra, ale tahle spíš kolem sebe měla krátké velmi rychle se pohybující jiskry. Ten druhý rozdíl, který nešel spatřit pouhým okem, byl, že, ačkoli Bellina zářila jasněji, byla mnohem jemnější než tahle. Tahle totiž vůbec nebyla jemná, došlo mi. Někde uvnitř jsem cítila, že tahle je velmi nebezpečná.
Soustředila jsem se na ten nový pocit vědění, což ve mně něco otevřelo. Náhle jsem přesně věděla, že ta zelená byla čarodějná koule světla, určená k pomoci ve tmě, a ta modrá byla koule energie, určená k mrzačení, mučení a zabíjení.
Náhle opustila Marisinu ruku a letěla neuvěřitelnou rychlostí ke mně.

11. Kapitola 2/2 13. Kapitola

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama