11. Kapitola 2/2

22. června 2013 v 20:20 | Alice Shinshekli |  Bojovníci Temnot
"Vy jste démoni?"
Přikývla.
"A zabíjíte jiné démony?"
To co řekla taky mohlo znamenat, že jsou Nižší, ale to by nemluvila o Dětech v první osobě. Ale stejně je lepší si to ověřit.
Zase přikývla.
"A lidi nezabíjíte?"
Mírně zaváhala.
"Pokud to není nezbytné."
"Co znamená nezbytné?"
"Například lidi sloužící Vyšším. Nebo jsou posedlí, což je velmi časté."
"Tak proč jste mě unesli?"
"Protože si pravděpodobně jedna z nás."
"Já a démon? Sorry, ale myslím, že jste se museli zbláznit. Já nemám žádné nadpřirozené schopnosti nebo tak."
Zkoumavě na mě pohlédla.
"Jsi si jistá? Nikdy jsi nedokázala nebo neviděla to, co jiní ne? A to s tím klukem…. Myslíš, že by ti to řekl dobrovolně? A nemáš snad na ruce ouroborose?"
"Hele Jason je blbec, co já vím, co se mu honí hlavou. A to, že mám halucinace, ještě neznamená, že jsem démon. A co s tím má co společného had kousající se do ocasu? A jak to všechno víš?"
"Nick mi dovolil si přečíst vzpomínky na dobu, kterou s tebou strávil. Je to mnohem rychlejší a detailnější než mluvení. A co se týče ouroborose…"
Ukázala mi levé zápěstí. Úplně stejné tetování jako mám já.
"Navíc to neustálé padání."
"Démoni jsou snad nemotorní?"
"Víš, proč lidi nezakopávají jako ty? Protože jim pomáhají strážní andělé. Ale my žádné nemáme. Nepadáme kvůli našem schopnostem. Tvoje schopnosti museli být nějak zablokované a projevují se jen, když jsi naštvaná, proto si třeba něco v dětství nepodpálila, nebo tak."
"Hele, já říkám, že je to blbost. Já jsem normální."
A jsem? Nijak se mi to nezdá. Navíc tady mezi nimi se cítím tak dobře. Jako bych sem patřila.
"Ale jde velmi snadno dokázat jestli si démon nebo ne."
Posunula ke mně ty texty.
"Čti."
Zadívala jsem se na obrázky. Nedávalo mi to žádný smysl.
"No vidíš. Tvoje teorie je mylná."
"Zkus to znovu a soustřeď se."
Znovu skloním hlavu k textu. Najednou se to rozmazává a obrázky se mění ve slova.
Nebyly to věty. Spíš něco jako seznam jmen.
"Abaddon, Astaroth, Azazel, Bast," četla jsem.
"Výborně," řekla Diana a sebrala mi text. "Takže máš v sobě démonskou krev."
"Co to bylo?"
"Démonština. Kdokoli s démonskou krví jí umí dokonale, aniž by se jí učil. Oproti tomu je tak těžká, že nikdo jiný není schopen se jí naučit."
"I kdyby se jí učil celý život?" ptala jsem se udiveně.
"Přesně tak. Kdybychom jí neuměli přirozeně, tak se naučíme možná abecedu a pár slov, ačkoli bychom na to měli věčnost.
Démonština má strašně moc slov a výrazů. Dokonce i písmen má mnohem více. Dá se jí vyjádřit cokoli, ale každé slovo má jiný znak. A třeba když je nějaká čára jen o milimetr delší, tak to znamená něco úplně jiného. Proto jí musíme trénovat, aby nedošlo k nepřesnostem."
"Tak jo. Jsem démon," přiznala jsem. "Co to pro mě znamená?"
"Tvůj život už nikdy nebude jako dřív. Nějakou dobu tě tady necháme a budeme tě učit. Zkusíme zjistit, co jsi za druh. Pak se uvidí."
"Jak jako, co jsem za druh. Já myslela, že jsem jako vy."
"Taky jsem si to myslela, ale objevila se jedna nesrovnalost."
"Jaká?"
"Kolik ti je let?"
Proč to potřebuje vědět?
"Sedmnáct. Proč?"
A jsi si jistá? Pamatuješ si těch sedmnáct let? Byla jsi na začátku malá holčička, která postupně rostla?"
"Samozřejmě."
Povzdechla si.
"Možná sis všimla, že skoro všichni tady vypadáme na osmnáct, ačkoli se věkově velmi lišíme. Ale kolik bys tipla Vanesse?"
"Tak patnáct."
Přikývla.
"Vanessa je tu jediná neplnoletá. Je jí dvě stě let."
Hrklo ve mně.
"Neplnoletá?" opakovala jsem nevěřícně.
"My jsme plnoletí, když je nám tisíc let. Když se narodíme, tak stárneme jako lidi, ale postupně se to zpomaluje. Dvě stě let je jako patnáct a tisíc je jako osmnáct. Pak už stárnout přestaneme."
"Takže co já?"
"Možná ti nikdo vytvořil falešné vzpomínky. Pokud mě necháš vstoupit do tvé mysli, tak bych to mohla zjistit."
Zamračila jsem se.
"Ale nebuš mi číst myšlenky, že ne?"
"Bude to pouze lehký vpád. Možná zahlédnu pár tvých vzpomínek, ale nic velkého. Pokud zjistím, že jsou falešně vytvořené, tak už to bude něco jiného, ale na tom se pak dohodneme. Teď tě jen zkontroluji."
"Tak jo," souhlasila jsem neochotně.
"Uvolni svou mysl. Nebojuj semnou," přikázala.
Zavřela jsem oči a snažila jsem se ignorovat její přítomnost ve své hlavě. Moc snadné to nebylo. Chtěla jsem bojovat.
Naštěstí se mi to podařilo, takže to trvalo jen chvilku.
"Zvláštní," řekla Diana zachmuřeně. "Všechny tvé vzpomínky jsou skutečné, ale je tam něco zvláštního."
"Co?"
"Nevím," přiznala znepokojeně. "Něco, co ti blokovalo schopnosti, ale současně tě schovalo, takže tě nešlo vyhledat, nebo magicky zjistit, že nejsi člověk. Ale začíná povolovat."
"A kdo to vytvořil?"
"Za normálních okolností bych vsadila na tvého Vyššího rodiče, ale…"
Okamžitě jsem zpozorněla. Dozvím se něco o svých rodičích? Chci se o nich vůbec něco dozvědět, když vím, co jsou zač?
"Ale co?"
"Ale ten blok nevytvořil démon."
Tak jo. Myslím, že dneska už nic víc nezvládnu, ačkoli se potřebuji dozvědět co nejvíce, tak mám pocit, že se pod záplavem nových informacích zhroutím.
Diana asi došla ke stejnému závěru, protože řekla, že bych si měla jít odpočinout a pokračovat budeme zítra.
Dovedla mě do mého pokoje.
Musela jsem na něj zírat s otevřenou pusou.
Byl dokonalý.
Obrovský. Nádherný. Moderně vybavený.
Měla jsem tam obrovskou postel s červenými pokrývkami. Červený koberec.
Na stole byl Notebook a na stěně plazmová televize.
Viděla jsem spoustu poliček na knihy. Budu se muset porozhlédnout po nějaké knihovně.
A to nejlepší byly obrovské staromódní skříně z mahagonu. Já zbožňuji staromódní skříně. Vždy jsem v nich hledala nějaké skrýše a doufala jsem, že se dostanu do Narnie.
Rozhodla jsem se, že zítra se po nějaké skrýši podívám, ale teď už jsem byla moc unavená.
Padla jsem na postel a usnula.
Hned jak jsem se probudila, přešla jsem k oknu a roztáhla závěsy.
Zalapala jsem po dechu.
Viděla jsem západ slunce nad oceánem. Opravdu nádherné. A obrovskou písečnou pláž a nikde ani noha.
Přešla jsem k oknu na druhé straně místnosti.
Tak tohle je neuvěřitelné.
Východ slunce nad horami.
Naprosto nádherné, zasněžené hory.
A venku padal sníh, zatímco na druhé straně bylo nádherné léto.
Co to má být?
Vyšla jsem z pokoje, abych se někoho zeptala. Stejně jsem potřebovala najít koupelnu.
Když jsem kráčela po chodbě, tak jsem zahlédla drobnou postavu.
Sledovala mě asi šestiletá holčička. Měla zlaté vlnité vlásky a velké modré oči.
Oblečená byla do bílých šatiček.
Nic roztomilejšího jsem nikdy neviděla.
"Zadívala se na mě svýma nevinnýma očima a řekla sladkým hláskem: "Pojď si semnou hrát."
Neváhala jsem. Jí nejde nic odmítnout.
Přistoupila jsem k ní a usmála se na ní.
"Samozřejmě. Co si chceš zahrát?"
Najednou se pohnula strašně rychle a neuvěřitelnou silou mě přimáčkla ke zdi.
Zaječela jsem. Najednou nevypadala tak roztomile. Měla strašlivé drápy a ačkoli jsem na ní žádnou jinou změnu neviděla, vypadala prostě úplně jinak. Byla děsivá.
A já, nevím proč, jsem měla takový neblahý pocit, že mě těmi drápy hodlá roztrhat na kusy. Opravdu nevím, kde jsem ten pocit vzala.
"Amy dost!"
Dívka se na chvíli odtáhla, takže jsem zahlédla Samuela stát na chodbě.
"Je to vetřelec," zasyčela.
"Ne je to host," odvětil klidně. "A možná jedna z nás."
Amy zaváhala a pak ustoupila o pár kroků dozadu. Už to znovu byla ta malá roztomilá holčička, ale já už jsem jí na to znovu neskočila.
Roztomile se na mě usmála.
"Omlouvám se," řekla šťastně a za veselého zpěvu si hopsala chodbou pryč.
Otočila jsem se na svého zachránce.
"Děkuji," řekla jsem.
"Nemáš zač," odpověděl.
Zamračila jsem se.
"Ty si ze mě nebudeš dělat srandu?"
Vypadal překvapeně. Pak se usmál.
"Odpust mi mou nezdvořilost. Jmenuji se Sebastian. A vhledem k tvému předchozímu dotazu, bych tipl, že už si se potkala s mým bratrem Samuelem."
Překvapeně jsem zamrkala.
"Vy jste dvojčata?"
"Ne. Pouze bratři, ale máme stejné oba rodiče. Proto jsme si tak podobní a nepodobáme se tolik Derekovi nebo Natalii. Ačkoli," svraštil obočí, "Vlastně nevím, jestli jsme podobní Natalii."
"Jak to?"
"Natalia neustále mění podobu. Nikdo neví, jak vlastně vypadá."
"Takže umíte měnit podobu?" zajímala jsem se.
Dokážu to i já?
"Ano, ale my se to museli učit a čím déle jí máš, tím si unavenější. Natalia to umí od narození a nebere jí to žádnou energii. Je to takové její vlastní nadání."
"Jaké vlastně máte schopnosti?"
"Dost záleží na tom, kdo je náš mocnější rodič. Jak moc mocný je, nebo jestli má nějaké speciální zaměření.
Některé schopnosti máme společné.
Například strašlivou sílu, zvýšenou imunitu, teleportaci, ovládání živlů, a tak.
Ale každý může vynikat v něčem jiném. Třeba Diana je v obecně nejmocnější z nás, ale to neznamená, že jí v jednotlivé kategorii nemůže nikdo porazit, jestli víš, co tím myslím.
Třeba, jak už jsem zmínil, Nataliina schopnost přeměny. Ale většina z nás nemá nějaké odlišné schopnosti. Jenom jsme buď mocnější nebo slabší.
Odlišní jsou Tristan, Amy, Diana, ale to je možná způsobeno tím, že je o hodně mocnější, což jí umožňuje používání větší škály schopností, Natalia, ale nikdo neví proč, a Marisa, ale ta si svou odolnost vypěstovala."
"A proč z jednoho okna vidím letní pláž a z druhého zasněžené hory?"
"Protože jsme to tak vytvořili. Jsme v naší vlastní dimenzi, kterou si můžeme zařídit, jak chceme. Kdybys chtěla něco, co tady není, tak řekni. Dokážeme vytvořit téměř cokoli."
"A jak se odsud dostáváte?"
"Přenášíme se. Je to dobré, že Nižší neumí cestovat dimenzionálním prostorem a Vyšší nás nenajdou, když nebudou vědět, kam se přenést, ale je tady i portál, který vede do hradu na Ostrově. Ten je ale zavřený a pečlivě hlídaný."
"A kde je?"
"Vlastně přímo před námi, když je zavřený, tak jako by tu nebyl."
Náhle se ozvala rána.
Oba jsme se zastavili.
Hned pak další. Ve vzduchu před námi se objevila trhlina.
Vedle mě se objevil plamen, který když zmizel, tak tam stála Diana.
Dívala se na trhlinu a vypadala připravená k boji.
Portál se otevřel a dovnitř vešla Bella s koulí zeleného světla vznášejícího se nad její rukou."

11. Kapitola 1/2 12. Kapitola

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama