Červen 2013

9. Kapitola - Enkláva 1/2

30. června 2013 v 23:59 | Cassandra Clare |  Clockwork Angel (Infernal Devices 1)
kapitola 9
ENKLÁVA

Můžeš udělat z mého srdce pouhý mlýnský kámen, vmést mi do obličeje, že jsem necitelný člověk,
Podvádět a být podváděn, a zemřít: kdo ví? Jsme prach a popel.
-Alfred, Lord Tennyson, "Maud"
-
"Zkus to znovu," navrhl Will. "Stačí jít z jednoho konce místnosti na druhý. Řekneme ti, až budeš vypadat přesvědčivě."
Tessa si povzdechla. Pulzovala jí hlava a cítila bolest v očích. Bylo to vyčerpávající předstírat, že jste upír.
Uplynuly dva dny od chvíle, co je navštívila lady Belcourt a Tessa strávila téměř každou chvíli tím, že se snažila proměnit se v upírku a působit co nejvíc přesvědčivě. Bez valného úspěchu. Stále měla pocit, jako kdyby se posouvala po povrchu Camilliny mysli, neschopná dotknout se jejích myšlenek nebo pocitů. Bylo obtížné zjistit jak chodit, mluvit a jaké výrazy používat, až na de Quienceyho večírku potká nějaké upíry - část těch, o kterých není pochyb, že je Camille dobře zná a část těch, kteří budou od Tessy očekávat, že je pozná a pozdraví.
Právě teď byla v knihovně. Od oběda strávila několik hodin cvičením Camilliny plachtivé chůze a mluvení s jejím pečlivým přízvukem. Připnula si na rameno brož, kterou jeden z Camilliných podmaněných poddaných, malé vrásčité stvoření zvané Acher, přinesl v kufru. Byly tam taky šaty, které si Tessa vezme na de Quiceyho večírek. Byly ale příliš těžké a honosné na běžné nošení. Tessa se sžívala se svými novými modrobílými šatami, které byly až příliš těsné na hrudníku a až příliš volné v pase pokaždé, když se změnila v Camille.
Jem a Will si založili tábor na jednm z dlouhých stolů v zadní části knihovny. Zdánlivě jí pomáhali a radili, ale jak se zdálo, spíš jí uváděli do rozpaků a bavili se jejím zděšením. "Když jdeš, příliš vytáčíš nohy," pokračoval Will. Leštil si jablko o lem košile a zdálo se, že si nevšiml, že na něj Tessa zírá. "Camille chodí elegantně. Ne jako faun v lese. Ne jako kachna."
"Nechodím jako kachna."
"Mám rád kachny," poznamenal Jem diplomaticky. "Obzvlášť ty v Hide parku."
Jem se úkosem podíval na Willa. Seděli na kraji vysokého stolu a houpali nohama, které jim vyseli přes okraj stolu. "Pamatuješ, když ses mě snažil přesvědčit, abych nakrmil divoké kachny v parku drůbežím koláčem, abys viděl, jestli se z nich vyvine plemeno kachen kanibalek?"
"Ale snědli to," vzpomínal Will. "Ta krvežíznivá malá zvířata. Nikdy nevěř kachnám."
"Co tím myslíš?" zeptala se Tessa. "Pokud mi nehodláte pomáhat, můžete klidně oba jít. Nenechala jsem vás tady kvůli tomu, abych poslouchala klábosení o kachnách."
"Tvoje netrpělivost," řekl Will, "není zrovna vlastnost, která se hodí k dámě." Usmál se na ní a zakousl se do jablka. "Možná se dere dopředu Camillina přírodní upírská stránka?"
Jeho tón byl hravý. Bylo to tak divné, pomyslela si Tessa. Jen před pár dny na ní křičel kvůli svým rodičům a o chvíli později jí prosil, aby mu pomohla ututlat Jemův krvavý kašel. Jeho tvář hořela intenzitou, když s ní mluvil. A teď jí škádlil, jako kdyby to byla malá sestra jeho kamaráda. Někdo, koho znal jen letmo a snad k ní cítil malou náklonnost, ale nechoval k ní žádné něžné city.
Tessa se kousla do rtu - a nečekaně sebou trhla, když ucítila ostrou bolest. Camilliny upírské zuby -její zuby- byly ovládány instinktem, který nedokázala pochopit. Zdálo se, že se vysunuly bez varování, či nějaké výzvy, která by jí je připomněla. Upozornil ji na ně ale až náhlý výbuch bolesti, když si prokousla křehkou kůži na rtu. V puse ucítila krev - svou krev. Slanou a teplou. Přitiskla si ruku k ústům a na svých prstech spatřila červenou tekutinu.
"Nech to být," řekl Will, který položil svoje jablko a vstal. "Zjistíš, že se hojíš velmi rychle."
Tessa si přejela přes pravý řezák jazykem. Byl to zase jen obyčejný zub. "Nechápu, co způsobuje, že se takhle vysunují!"
"Hlad," řekl Jem. "Myslela jsi na krev?"
"Ne."
"Přemýšlela jsi o tom, že by sis mě dala ke svačince?" zeptal se Will.
"Ne!"
"Nikdo tě z ničeho neobviňuje," řekl Jem. "Will je jen příšerně otravný."
Tessa si povzdechla. "Camille je tak složitá. Nechápu jí a ještě horší je, když jsem ona."
Jem se na ní zblízka podíval. "Jsi schopna dotknout se jejích myšlenek? Říkala jsi, že se můžeš dotknout myšlenek těch, v které se přeměníš?"
"Ještě ne. Snažila jsem se. Ale všechno, čeho jsem dosáhla, jsou občasné obrazy. Zdá se, že si svoje myšlenky velmi dobře chrání."
"No, doufejme, že prorazíš její obranu před zítřejším večerem," řekl Will. "Jinak bych neřekl, že máme moc šancí."
"Wille," řekl mu Jem vyčítavým hlasem. "Tohle neříkej."
"Máš pravdu," řekl Will. "Neměl bych podceňovat své vlastní dovednosti. I když nám to Tessa pořádně zavaří, jsem si jistý, že si dokážu probojovat cestu slintající masou upírů ven na svobodu."
Jem -jak bylo jeho zvykem, což si Tessa právě uvědomila- ho jednoduše ignoroval. "Je možné," řekl, "že se můžeš dotknout jenom myšlenek mrtvých lidí? Většina věcí, které jsi dostala od Temných sester, patřila lidem, které zavraždili."
"Ne. Dotkla jsem se Jessamininých myšlenek, když jsem udělala přeměnu do jejího těla. Takže to tak nemohlo být, díkybohu. To by bylo hodně morbidní nadání."
Jem se na ni díval zamyšleně svýma stříbrnýma očima. Něco v intenzitě jeho pohledu jí nutilo cítit se nepříjemně. "Jak dobře vidíš myšlenky mrtvých? Například, kdybych ti dal věc, která patřila mému otci, mohla bys zjistit, co si myslel, když zemřel?"
Will se na něj zděšeně obrátil. "Jamesi, nemyslím si, že-" začal, ale zarazil se, když se dveře do knihovny otevřely a dovnitř vstoupila Charlotte. Nebyla sama. Bylo s ní nejméně tucet mužů, kteří pro ní byli cizinci. Nikdy předtím je neviděla.
"Enkláva," zašeptal Will a pokynul Jemovi a Tesse, aby ho následovali za jednu asi z deseti skříní v knihovně. Z jejich úkrytu si všimli, že je místnost naplněná Temnými lovci - především muži. Tessa ale viděla, když všichni vstoupili do místnosti, že mezi zúčastněnými jsou i dvě ženy.
Nemohla si pomoct a zírala na ně, protože si vzpomněla, co jí Will řekl o Boadiceae. Ženě, která byla bojovnice. Vyšší žena - musela mít skoro šest stop- měla bílé vlasy spletené do drdolu, který byl na zadní straně hlavy. Vypadala, jako kdyby jí bylo tak šedesát let. Vypadala elegantně. Druhá z žen byla mladší, s tmavými vlasy, kočičíma očima a s nenápadným chováním.
Muži byli velice smíšená skupina. Nejstarší muž byl oblečený celý v šedé barvě. Jeho vlasy i kůže byli šedivé, stejně jako kostnatý obličej a orlí tenký nos s ostrou bradou. V koutcích očí měl tvrdé vrásky a pod lícními kostmi měl tmavé prohlubně. Jeho oči byly zarudlé. Vedle něj stál nejmladší ze skupiny. Kluk pravděpodobně ne o víc než rok starší, než Jem nebo Will. Byl hezký svým zvláštním způsobem. Měl ostré, ale souměrné rysy, rozcuchané vlasy a ostražitý výraz.
Jem překvapeně a znechuceně vydechnul. "Gabriel Lightwood," zamumlala tiše směrem k Willovi. "Co ten tady dělá? Myslel jsem, že byl ve škole v Idris."
Will se ani nepohnul. Zíral na hnědovlasého kluka se staženým obočím a na rtech mu hrál lehký úsměv.
"Opovaž se s ním poprat, Wille," varoval ho rychle Jem. "Tady ne. To je všechno, o co tě prosím."
"Žádáš mě o hodně, nemyslíš?" řekl Will, aniž by se na Jema podíval. Will se vyklonil a vykouknul za okrajem police. Pozoroval, jak Charlotte každého usazovala k velkému stolu v přední části místnosti. Zdálo se, že nutí každého, aby se posadili do křesel okolo něj.
"Frederick Ashdown a George Penhallow, tady prosím," řekla Charlotte.
"Lilian Highsmith, pokud chcete sedět vedle mapy-"
"A kde je Henry?" zeptal se šedovlasý muž s velice příkrou zdvořilostí.
"Váš manžel? Jako jeden z vůdců Společenství by tu měl být taky."
Charlotte zaváhala jen na zlomek vteřiny předtím, než se jí po tváři rozlil úsměv. "Je na cestě, pane Lightwoode," řekla a Tessa si uvědomila dvě věci - že šedovlasý muž byl pravděpodobně otec Gabriela Lightwooda a ta druhá byla, že Charlotte lhala.
"To bych mu radil," zabručel pan Lightwood. "Setkání Enklávy bez současné hlavy Společenství - velice ojedinělé." Otočil se a pak se kachním krokem přesunul za vysokou knihovnu.
Bylo už příliš pozdě. Muž přimhouřil oči. "Kdo to tam stojí? Pojď ven a ukaž se!"
Will se podíval na Jema, který bezmocně pokrčil rameny. "Nemá smysl se skrývat, když nás stejně vytáhnou ven, ne?"
"Mluv za sebe," zasyčela na něj Tessa. "Nepotřebuju, aby se na mě Charlotte zlobila, pokud tu nemáme co dělat."
"Nedělej ze sebe chudinku. Neexistuje žádná možnost, jak bychom mohli vědět něco o setkání Enklávy a Charlotte si je toho velmi dobře vědoma," řekl Will. "Vždycky ví přesně, kdo nese vinu." Usmál se. "Být tebou, radši bych se změnil zase zpátky na sebe. Pokud víš, co mám na mysli. Není třeba příliš vystrašit jejich staré členy Společenství."
"Ach!" Tessa na okamžik málem zapomněla, že jim pořád stála tváří tvář jako Camille. Spěšně odešla odstranit svojí přeměnu. Než stačili napočítat do tří, byla znovu sama sebou.
"Wille." Povzdechla si Charlotte, když ho uviděla. Na Tessu a Jema jen zavrtěla hlavou. "Řekla jsem ti, že je tu dneska ve čtyři hodiny setkání Enklávy."
"Opravdu?" řekl Will. "Musel jsem na to zapomenout. Opovrženíhodné." Jeho oči sklouzly bokem a zazubil se. "Hele, tamhle je Gabriel."
Hnědovlasý kluk se otočil a zuřivě se na Willa podíval. Měl velmi světle zelené oči a když se díval na Willa, měl ústa stažená do úšklebku plného odporu. "Wiiliam," řekl konečně. Musel na to vynaložit velké úsilí. Obrátil svůj pohled na Jema. "A James. Nejste trošku mladí na to, abyste se účastnili setkání Enklávy?"
"A ty jsi snad na to dost starý?" řekl Jem.
"V červnu mi bylo osmnáct," řekl Gabriel a opřel se o opěrátko křesla. Zhoupnul se na něm a přední nohy se zvedly ze země. "Teď už mám právo podílet se na setkání Enklávy."
"Fascinující," řekla bělovlasá žena, o které si Tessa myslela, že vypadá elegantně. "To to je ona, Lottie? Ta čarodějka, o které jsi nám vyprávěla?" Otázka byla směřovaná na Charlotte, ale oči té ženy spočívaly na Tesse. "Nevypadá tak."
"To ani Magnus Bane, když jsem ho poprvé viděl," řekl pan Lightwood, který Tessu zvědavě pozoroval. "Tak to dokaž. Ukaž nám, co umíš."
"Nejsem čarodějka," protestovala Tessa rozzlobeně.
"No, ale něco určitě jsi, moje malá," řekla starší žena. "Pokud nejsi čarodějka, tak co potom jsi?"
"To by stačilo." Charlotte se napřímila. "Slečna Gray již prokázala mě a panu Branwellovi své dobré úmysly. To vám bude muset prozatím stačit - alespoň dokud Enkláva neučiní rozhodnutí o tom, že by chtěla využít její talent."
"Samozřejmě, že ano," řekl Will. "V tomhle plánu bez ní nemáme nejmenší naději na úspěch-"
Gabriel předníma nohama židle přistál na podlaze s takovou silou, že se ozval příšerný praskavý zvuk. "Paní Branwellová," řekl vztekle, "není William příliš mladý na to, aby se účastnil zasedání Enklávy?"
Charlotte přešla pohledem od zarudlé tváře Gabriela k Willovi, jehož tvář postrádala jakýkoliv výraz. Vzdychla. "Ano, to je. Willem, Jeme, vyčkejte prosím s Tessou na chodbě."
Willův výraz zbrunátněl, ale Jemův varovný pohled, ho donutil mlčet. Gabriel Lightwood nasadil vítězoslavný úsměv. "Ukážu vám cestu ven," oznámil a zvednul se na nohy. Odvedl je tři z knihovny a pak vyšel na chodbu za nimi. "Ty," vyštěkl na Willa. Vypískl to tak tichým hlasem, že to v knihovně nikdo nemohl slyšet. "Jsi ostuda všech Temných lovců."
Will se opřel o zeď chodby a upřel na Gabriela své chladné modré oči. "Nerad bych ti připomínal, že největší ostudu jim udělal tvůj otec potom, co-"
"Radím ti, aby sis nebral do huby mojí rodinu," zavrčel Gabriel a zavřel za sebou dveře, které vedly do knihovny.
"Je opravdu smutné, že naděje na tvou vděčnost pro mě nezní vůbec lákavě," řekl Will. Gabriel na něj zíral. Jeho vlasy byly rozcuchaně a jeho zelené oči v sobě měly vzteklé jiskřičky. Někoho v tu chvíli Tesse připomněl, ale nemohla si vzpomenout koho.
"Co?" zavrčel na něj Gabriel.
"Chtěl tím říct," objasnil mu Jem, "že jsou mu tvoje díky úplně ukradené."
Barva Gabrielovi tváře přešla do temně rudé. "Pokud bys nebyl nezletilý, Herondale, tohle by pro nás znamenalo souboj. Jen ty a já. Na život a na smrt. Rozřezal bych tě tu na krvavé hadry-"
"Přestaň Gabrieli," přerušil ho Jem, než mu mohl Will něco odpovědět. "Ještě hecuj Willa k souboji - to je jako, kdybys potrestal psa potom, co tě kousnul. Víš, jaký je."
"Jak přesné, Jamesi," řekl Will, aniž odtrhl oči od Gabriela. "Oceňuji tvé svědectví o mé povaze."
Jem jen pokrčil rameny. "Je to pravda."
Gabriel sjel Jema temným pohledem. "Nepleť se do toho, Carstairse. Tohle se tě netýká."
Jem se přiblížil ke dveřím a Will, který stál úplně nehybně, přejížděl Gabriela stejně chladným pohledem, jakým se on díval na něj. Tesse se zježili chloupky vzadu na krku. "Všechno co se týká Willa, týká se i mě," řekl Jem.
Gabriel zavrtěl hlavou. "Jsi slušný Temný lovec, Jamesi," řekl, "a jsi gentleman. Jsi sice postižený, ale za to tě nikdo neobviňuje. Ale tohle-" zkroutil rty a ukázal prstem na Willa. "Tahle špína tě táhne dolů. Najdi si někoho jiného za svého parabatai. Nikdo neočekává, že se Will Herondale dožije devatenácti a věř mi, nikdo nebude litovat toho, až tu nebude-"
Tohle už bylo na Tessu moc. Aniž by o tom přemýšlela, rozhořčeně vybuchla. "Co to sakra meleš!"
Gabriel přerušil svou řeč a vypadal stejně šokovaný, jako kdyby najednou začala jedna z tapisérií mluvit. "Promiňte?"
"Slyšels mě. Říkat někomu, že by nikoho nemrzelo, kdyby umřel! To je neomluvitelné!"
Uchopila Willa za rukáv. "Pojď, Wille. Tenhle -tahle osoba- zjevně nestojí za to, abys na něj plýtval svým časem."
Will vypadal, že se nesmírně baví. "To je pravda."
"Ty-ty-" Gabreil začal koktat, zatímco se na Tessu znepokojeně díval. "Nemáš nejmenší tušení, cos udělala-"
"A je mi to fuk. Jste všichni Nephilimové, ne? Chápeš to vůbec? Měli byste být všichni na stejné straně." Tessa se na Gabriela zamračila. "Myslím, že dlužíš Willovi omluvu."
"Já," řekl Gabriel, "raději bych si vytáhl svoje vnitřnosti a před vlastníma očima si na nich udělal uzel, než abych se omluvil takovému červu."
"Proboha," řekl Jem jemně. "To nemůžeš myslet vážně. Ne tu část o Willovi a červovi. Ale tu část o vnitřnostech. To znělo fakt nechutně."
"Přesně tak jsem to myslel," řekl Gabriel a otočil se na subjekt, o kterém teď mluvil. "Raději bych klesl do vany plné démonů z kyseliny a umřel tak, že bych se v ní pomalu rozpouštěl, dokud by nezůstaly jen mé kosti."
"Opravdu," řekl Will. "Protože já náhodou znám chlapíka, který by nám sud takových démonů prodal-"
Dveře do knihovny se otevřely. Na prahu stál pan Lightwood. "Gabrieli," řekl mrazivým tónem. "Máš vůbec v plánu zúčastnit se našeho zasedání Enklávy - tvého prvního, pokud ti to musím připomínat- nebo si tu radši budeš na chodbě hrát s těmihle dětmi?"
Nikdo touhle poznámku nebyl nijak zvlášť potěšen, zejména Gabriel, který polkl a přikývl. Naposledy střelil pohledem po Willovi a následoval svého otce zpátky do knihovny, kde za nimi zabouchl dveře.
"No," řekl Jem potom, co jim dveře odřízly pohled na Gabriela. "Nebylo to tak zlý, jak jsem čekal. Je to poprvé, cos ho viděl od loňského vánočního večírku?" zeptal se a směřoval tyhle slova k Willovi.
"Jo," řekl Will. "Myslím, že bych mu měl říct, že mi scházel?"
"Ne," řekl Jem.
"Takový je vždycky?" zeptala se Tessa. "Tak příšerný?"
"Měla bys vidět jeho staršího bratra," řekl Jem. "V porovnání s ním je Gabriel sladší než perník. A nenávidí Willa ještě víc než Gabriel. Pokud je to tedy možné."
Will se usmál, otočil se a vydal se chodbou. Pískal si do kroku. Po chvíli váhání ho Jem následoval a pokynul Tesse, aby se k němu připojila.
"Proč Gabriel Lightwood nenávidí Willa?" zeptala se Tessa, když šli. "Co si udělali?"
"Já mu nic neudělal," řekl Will a přidal do kroku. "Je to kvůli něčemu, co jsem udělal jeho sestře."
Tessa se podívala na Jema, který jen pokrčil rameny. "Tam kde se ocitne Will, je i půl tuctu rozzlobených dívek, které tvrdí, že je ohrožena jejich ctnost."
"Opravdu?" Tessa spěchala, aby s oběma udržela krok. Šla tak rychle, jak v těžké sukni mohla. Švihala jí do kotníků, když skoro běžela chodbou. Den předtím jí přišli šaty z Bond Street a ona si teprve začala zvykat na nošení takových drahých věcí. Vzpomněla si na světlé šaty, které nosila jako malá holka. Mohla v nich doběhnout svého bratra, kopnout ho do kotníku a ještě mu utéct dřív, než jí mohl chytit. Najednou jí napadlo, co by se stalo, kdyby se to pokusila udělat Willovi. Pochybovala, že by jí ušetřil, i kdyby ho prosila. "Myslím tím, jak jako že je ohrožená jejich ctnost."
"Máš moc otázek," řekl jí Will a ostře zahnul doleva. Vyšel nahoru po souboru úzkých schodů. "Nebo ne?"
"Nemám," řekla Tessa a podpatky jejích bot hlasitě klapaly na kamenných schodech, když následovala Willa nahoru. "Co je to parabatai? A co tím Will myslel, když řekl, že je otec Gabriela ostuda Temných lovců?"
"Parabatai je v řečtině výraz pro vojáka, který je zároveň i řidič vozu," řekl Jem, "ale když to říkají Nephilimové, mají tím na mysli tým bojovníků - dvou- kteří přísahají, že se budou navzájem chránit a krýt si záda."

8. Kapitola - Camille 2/2

30. června 2013 v 22:51 | Cassandra Clare |  Clockwork Angel (Infernal Devices 1)
A ona se tam ocitla znovu. Ve Svatyni. Všichni se na ní dívali. Camille se mírně usmívala a ostatní vypadali překvapeně, i když ne tak ohromeně, jako když se přeměnila v Jessamine.
Ale něco bylo strašně špatně. Cítila uvnitř sebe ohromnou dutou prázdnotu - ne bolest, ale pocit, že jí něco chybí. Prošel jí spalující šok. Sedla si do křesla a přitiskla si ruce na hrudník. Třásla se.
"Tesso?" Jem klesl na paty vedle křesla a vzal jí za ruce. Viděla se v zrcadle, které viselo na protější stěně - nebo přesněji řečeno viděla obraz Camille. Její třpytivé světlé vlasy, které jí volně padaly na ramena a její bílou kůži, která se objevovala nad živůtkem pro Tessu až příliš těsného korzetu -tak těsného, že to nutilo Tessu se červenat- kdyby se teda mohla červenat. Jenže zrudnutí by požadovalo krev, běžící v jejích žilách. S hrůzou si uvědomila, že upíři nedýchají, nejsou teplí ani studení a nemají srdce, které by bilo v jejich prsou.
Takže to byla ta prázdnota. Ten podivný pocit, který měla. Její srdce bylo sice stále v jejím hrudníku, ale bylo mrtvé. Zhluboka se nadechla a vzlykla. Bolelo jí vědomí, že i když mohla dýchat, její nové tělo to nepotřebovalo.
"Ach, Bože," řekla měkkým šepotem Jemovi. "Já - moje srdce nebije. Cítím se, jako kdybych zemřela. Jeme-"
Opatrně a konejšivě jí pohladil po ruce. Podíval se na ní svýma stříbrnošedýma očima. Způsob, jakým se na ní díval, byl stále stejný, i když se změnila její tělesná schránka. Díval se na ní, jako kdyby to byla stále ona. Tessa Grayová. "Žiješ," řekl hlasem tak tichým, že to mohla slyšet jen ona. "Máš na sobě sice jinou kůži, ale jsi to pořád ty, Tesso. A jsi na živu. Chceš vědět, jak to vím?"
Kývla.
"Protože jsi před chvílí řekla slovo Bože. Žádný upír by to nemohl vyslovit." Stiskl jí ruku. "Tvoje duše je stále stejná."
Zavřela oči a opřela se o křeslo. Ještě chvíli se soustředila na tlak jeho rukou na těch jejích. Na jeho teplou kůži, která byla v kontrastu s její ledově chladnou. Třes jejího těla začal pomalu ustupovat. Když otevřela oči, věnovala Jemovi slabý nejistý úsměv.
"Tesso," řekla Charlotte. "Jsi - je všechno v pořádku?"
Tessa odvrátila oči od Jemovi tváře a podívala se na Charlotte, která jí úzkostlivě pozorovala. Will, který stál vedle ní, měl nečitelný výraz.
"Budeš muset trochu procvičovat pohyb a držení těla, pokud budeš chtít přesvědčit de Quinceyho, že jsi já," řekla lady Belcourt. "Nikdy bych se nezhroutila do křesla tak, jako ty."
Naklonila hlavu na stranu. "Přesto to bylo celkem působivé představení. Někdo tě vycvičil velmi dobře."
Tessa si vzpomněla na Temné sestry. Vycvičily jí dobře? Udělaly jí laskavost odblokováním téhle spící síly v ní, i když jí tak moc nenáviděla? Nebo by bylo lepší, kdyby se nikdy nedozvěděla, že byla jiná?
Pomalu ze sebe nechala sklouznout Camillinu kůži. Byl to pocit, jako kdyby stoupala z ledové vody. Pevně se držela Jemovi ruky, když z ní postupně, od hlavy až k patě, pomalu opadávala, jako mrazivá skořápka. Pak jí něco poskočilo uvnitř hrudi. Jako pták, který ležel omráčeně a nehybně potom, co narazil do okna a který potom shromáždil své síly, odrazil se od země a začal stoupat do vzduchu. Její srdce náhle opět začalo bít. Naplnila vzduchem své plíce a pustila Jema. Ruce jí vyletěly k hrudi a prsty stlačila kůži, aby pod nimi opět mohla cítit slabý tlukot.
Podívala se do zrcadla na druhém konci místnosti. Byla znovu sama sebou: Tessa Grayová, ne zázračně krásná upírka. Cítila ohromující úlevu.
"Můj náhrdelník?" řekla lady Belcourt chladně a napřáhla svou štíhlou ruku. Jem vzal rubínový přívěsek z Tessiných rukou, aby ho dal upírce. Tessa viděla, že na stříbrném rámu řetízku bylo vyryté OPRAVDOVÁ LÁSKA NIKDY NEUMÍRÁ.
Podívala se přes místnost na Willa, i když si nebyla jistá, proč to dělá. Zjistila, že se na ní dívá. Oba rychle uhnuli pohledy pryč. "Lady Belcourt," řekl Will, "protože nikdo z nás tady nikdy nebyl v domě de Quinceyho, myslíte, že by bylo možné poskytnout nám půdorys jeho domu nebo i nějaké skici pater a pokojů?"
"Myslím, že bych vám mohla dát něco lepšího." Lady Belcourt zvedla ruce a zapnula si náhrdelník kolem krku. "Magnuse Banea."
"Čaroděje?" Charlotte povytáhla obočí.
"Přesně tak," řekla lady Belcourt. "Zná ten dům stejně dobře, jako já a je často zván na de Quinceyho společenské akce. I když, stejně jako já, se v minulosti vyhýbal večírkům, ve kterých figurovali vraždy."
"To je od něj tak ušlechtilé," zamumlal Will.
"Bude vás tam čekat a provede vás po domu. Nikdo tam nebude překvapen, že vás vidí spolu. Magnus Bane je můj milenec."
Tessa překvapením spadla čelist. Tohle nebylo zrovna to, co by řekla dáma ve slušné společnosti, nebo v jakékoliv společnosti. Ale bylo možné, že to měli upíři jinak? Všichni ostatní vypadaly stejně překvapeně jako ona, kromě Willa. Ten vypadal, jako kdyby se snažil nesmát.
"To je pěkné," řekla Charlotte konečně po dlouhé pauze.
"Jo, to opravdu je," řekla Camilee a vstala. "A teď by mě měl někdo doprovodit ven. Už se připozdívá a já se ještě nekrmila."
Charlotte s obavami sjela Tessu pohledem. "Wille, Jeme, mohli byste jít?"
Tessa se dívala, jak si oba stoupnuli za Camille jako dva vojáci -což, jak si uvědomila, byli- a následovali ji ven z místnosti. Než prošla dveřmi, naposled se zastavila a ohlédla se přes rameno. Blonďaté kadeře jí padaly do tváře, když se usmála. Byla tak krásná, že Tessa při pohledu na ní pocítila jakýsi záchvěv. Stále u ní ale převažoval instinktivní pocit averze.
"Pokud to uděláš," řekla Camille, "a uspěješ -ať najdeš svého bratra nebo ne- můžu ti slíbit, moje malá měničko tvarů, že nebudeš litovat."
Tessa se zamračila, ale Camille už byla pryč. Odešla tak rychle, že se Tessa ani nestačila nadechnout. Tessa se obrátila k Charlotte. "Co myslíš, že to mělo znamenat? To, že nebudu litovat?"
Charlotte zavrtěla hlavou. "Nevím." Povzdechla si. "Ráda bych ti řekla, že to myslí tak, že uděláš dobrý skutek, ale přece jenom je to Camille ..."
"Jsou všichni upíři takoví?" zeptala se Tessa. "Takhle odměření?"
"Mnoho z nich už je naživu dlouhou dobu," řekla Charlotte diplomaticky. "Nevidí věci tak, jak je vidíme my."
Tessa si přejela prsty přes bolavé spánky. "To tedy skutečně nevidí."
...
Ze všech věcí, které Willovi vadily na upírech nejvíc -jak se neslyšeně pohybovali a jejich nelidské zabarvení hlasu- to byl jejich pach, který ho nejvíc rozčiloval. Nebo spíš to, že žádný pach nevydávali. Všechny lidské bytosti byli nějak cítit - jako pot, mýdlo, parfém- ale upíři neměli žádnou vůni, jako voskové figuríny.
Jem, který šel před ním, zrovna držel poslední dveře, které vedly ze Svatyně k východu ze Společenství. Všechny tyhle prostory nebyly svěcené, takže je mohli použít nejen upíři, ale i jiní z jejich branže. Camille se nikdy nemohla dostat hlouběji do Společenství, než byla teď. Její doprovod byl víc, než jen zdvořilost. Měli se ujistit, že náhodně nezabloudí na posvěcenou zem, což by bylo nebezpečné pro všechny zúčastněné.
Camille prošla kolem Jema. Sotva se na něj podívala. Will ji následoval. Zastavil se jen na tak dlouho, aby mohl směrem k Jemovi tiše zamumlat. "Nemá žádný pach."
Jem vypadal zděšeně. "Ty ji cítíš?"
Camille, která na ně čekala u dalších dveří, otočila hlavu a usmála se. "Slyším všechno, co říkáte," odvětila. "Je pravda, že upíři nemají žádný pach. To z nás dělá lepší dravce."
"Tohle a vynikající sluch," řekl Jem a zabouchnul za Willem dveře. Stáli v malé předsíni a jen malé dveře je dělily od náměstí. Camille měla ruku na klice, jako kdyby spěchala pryč. Když ale přes oba její společníky přelétla pohledem, nic uspěchaného v tom nebylo. "Podívejte se na vás dva," řekla, "všechno v černé a stříbrné barvě. Ty bys mohl být upír," řekla Jemovi, "s tvojí bledostí a tvým vzhledem. A ty," řekla Willovi, "dobře, nemyslím si, že by kdokoliv na de Quinceyho večírku mohl pochybovat, že bys mohl být můj lidský služebník."
Jem se podíval na Camille pohledem, který Will vždycky přirovnával ke kusu ostrého skla. Řekl: "Co tady děláte, lady Belcourt? Ten váš plán, de Quincey a to všechno - proč?"
Camille se usmála. Byla krásná. To musel Will přiznat. Ale spousta upírů bylo krásných. Jejich krása se mu vždycky zdála jako krása zvadlých květin - krásná, ale mrtvá. "Jsem tu kvůli tomu, že vědomí, co všechno dělá, tížilo mé svědomí."
Jem zavrtěl hlavou. "Možná jste typ, který sám sebe obětuje jen kvůli principu, ale já tomu nevěřím. Většina z nás dělá věci z nějakého důvodu. Z čistě osobního důvodu. Pro lásku nebo nenávist."
"Nebo pro pomstu," řekl Will. "Přes rok jste věděla, co se tam děje, ale přišla jste až teď."
"Kvůli slečně Grayové."
"Ano, ale to není vše, že?" řekl Jem. "Tessa je jen vaše příležitost. Ale vaše důvody, vaše skutečné motivy, to je něco úplně jiného." Naklonil hlavu na stranu. "Proč tolik nenávidíte de Quinceyho?"
"Nechápu, proč se toho pleteš, malý stříbrný Temný lovče," řekla Camille. Měla stažené rty a ukazovala svoje tesáky. Proti jejím červeným ústům vypadaly jako kousky slonoviny. Will věděl, že upíři můžou ukázat tesáky kdykoliv chtějí, ale stejně to bylo dost znervózňující. "Proč vám záleží na tom, jaké jsou moje motivy?"
Will odpověděl místo Jema. Už pochopil, kam tím celou dobu mířil. "Protože vám jinak nemůžeme věřit. Možná, že nás posíláte do pasti. Charlotte tomu nechce věřit, ale to neznamená, že to není možné."
"Chytit vás do pasti?" řekla Camille výsměšným tónem. "A obrátit na sebe děsivý hněv Clavů? To těžko!"
"Lady Belcourt," řekl Jem, "ať už vám Charlotte slíbila cokoliv, jestli chcete naši pomoc, budete nám muset odpovědět na otázku."
"Tak dobře," vzdala se. "Vidím, že nebudete spokojeni, dokud vám to nevysvětlím. Ty," řekla a kývla směrem k Willovi, "máš pravdu. Ale vypadá to, že toho moc nevíš o lásce a pomstě. Na to jsi ještě moc mladý. Ale jednoho dne o tom můžeme diskutovat." Znovu se usmála, ale její oči úsměv nesdílely. "Měla jsem milence,"řekla. "Byl to měnič. Vlkodlak. Mezi Dětmi noci a Dětmi měsíce je láska nebo obcování zakázané. Byli jsme opatrní, ale de Quincey nás našel. Vytáhl nás oba ven a tam ho zavraždil. Způsobem, kterým se vraždí chudí věznění civilové na jeho večírcích." Její oči zářily jako zelené lampy, když oba přejela pohledem. "Milovala jsem ho, ale de Quincey ho zavraždil. A ostatní upíři mu pomáhali a povzbuzovali ho. Nikdy jim to neodpustím. Všechny je zabijte."
...
Dohoda, která trvá už deset let, zaznamenala historický moment. Obě skupiny už se nesnaží zničit navzájem. Teď se spojili proti společnému nepříteli, démonovi. Na podepsání Dohody v Idris bylo padesát mužů: deset Dětí noci, deset Dětí Lilith, deset nadpřirozených bytostí, deset Dětí Měsíce a deset Dětí Razielovi krve.
...
Tessa sebou škubla, když uslyšela zaklepání na dveře. Zrovna usínala na polštáři a prstem pořád držela místo, kde skončila ve četení v Kodexu Temných lovců. Potom, co položila knihu, stačila se ještě posadit a přetáhnout přes sebe deku, než se otevřely dveře. Dovnitř se protlačilo světlo lampy a hned za ním se vynořila Charlotte. Tessa ucítila uvnitř zvláštní bodnutí. Možná zklamání. Ale koho jiného by tu měla čekat? I přes pozdní hodinu byla Charlotte oblečená, jako kdyby se chystala jít ven. Měla vážnou tvář, ale pod očima měla tmavé kruhy. "Jsi vzhůru?"
Tessa přikývla a zvedla knihu, kterou četla. "Čtu si."
Charlotte nic neřekla, ale přešla přes pokoj a posadila se na kraj Tessiny postele. Natáhla ruku. Měla v dlani něco zářícího. Byl to řetízek s andělem. "Nechala jsi ho u Henryho."
Tessa odložila knihu a vzala si přívěšek. Přetáhla si řetízek přes hlavu a ucítila, jak se jí známá hmotnost usadila na jejím hrdle. "Řekl ti, jestli se z toho něco dozvěděl?"
"Nejsem si jistá. Řekl, že je všechno už na vnitřní straně ucpané dlouholetou rzí, a že se hodně diví, že pořád jdou. Vyčistil celý mechanismus, ačkoliv to nevypadá, že by došlo k nějakým velkým změnám. Možná, že teď budou trochu přesnější?"
"Možná." Tesse to bylo jedno. Byla prostě šťastná, že je anděl, vzpomínka na její matku a její život v New Yorku, zpátky v jejích rukách.
Charlotte si složila ruce do klína. "Tesso, je tu něco, co jsem ti neřekla."
Tessino začalo bít srdce rychleji. "Co je to?"
"Mortmain ..." Charlotte zaváhala. "Když jsem ti řekla, že Mortmain představil tvého bratra klubu Pandemonium, byla to pravda. Ale ne celá. Tvůj bratr už věděl o Říši stínů předtím, než mu o něm řekl. Zdá se, že se to dozvěděl od tvého otce."
Tessa ohromeně mlčela.
"Kolik vám bylo let, když vám zemřeli rodiče?" zeptala se Charlotte.
"Byla to nehoda," řekla Tessa omámeně. "Byli mi tři. Natovi bylo šest."
Charlotte se zamračila. "Byl moc mladý na to, aby tvůj otec svěřil všechno o klubu svému synovi ... i když je to možné."
"Ne," řekla Tessa. "Ne, ty mi nerozumíš. Měli jsme obyčejnou výchovu. Jako většina ostatních dětí. Teta Harriet byla tou nejpraktičtější ženou na světě. A ona by to věděla, ne? Byla to mladší sestra mé matky. Vzali jí z Londýna sebou do Ameriky."
"Lidé mají tajemství, Tesso. Někdy dokonce i ti, které milujeme." Charlotte přejela prsty po obálce Kodexu, kde byla vyryta jeho reliéfní pečeť. "Musíš si to přiznat. Dává to smysl."
"Smysl? Tohle nedává žádný smysl!"
"Tesso..." povzdechla si Charlotte. "Nevíme, proč máš schopnosti, které máš. Ale pokud byl jeden z tvých rodičů nějak zapojený do magického světa, nemyslíš, že by to mohlo mít nějakou souvislost? Pokud byl tvůj otec členem klubu Pandemonium, nebyl by to způsob, jak by mohl de Quincey vědět o tvých schopnostech?"
"Jo, možná." řekla Tessa zdráhavě. "Já jen že ... Tak moc jsem věřila, když jsem poprvé přišla do Londýna, že všechno co se mi děje, je jen sen. Že můj život předtím byl reálný a tohle je jen hrozná noční můra. Myslela jsem, že kdybych našla Nata, mohli bychom se vrátit do života, který jsme měli předtím." Zvedla oči k Charlotte. "Ale teď si nemůžu pomoct, říkám si, jestli život, co jsem měla předtím, nebyl jen sen a tohle všechno teď je pravda. Pokud moji rodiče věděli o klubu Pandemonium - jestli byli součástí Říše stínů - pak už není žádný svět, kam bych se mohla vrátit, až tohle všechno skončí."
Charlotte měla stále ruce složené v klíně a pevně se na Tessu podívala. "Už jsi někdy přemýšlela, odkud se vzala jizva na Sophiině tváři?"
Zaskočená Tessa se zmohla jen na koktání. "Já - já přemýšlela jsem, ale já - nezeptala jsem se."
"Udělalas dobře," řekla Charlotte. Její hlas byl chladný a pevný. "Když jsem ji poprvé uviděla, krčila se ve dveřích. Špinavá, s krvavým hadrem přitisknutým na tvář. Viděla mě, jak kolem ní procházím, i když jsem v té době byla pod vlivem runy okouzlení. To bylo to, co upoutalo mou pozornost. Má dar zraku, stejně jako Thomas a Agáta. Nabídla jsem jí peníze, ale ona si je nechtěla vzít. Přemluvila jsem jí, aby mě doprovodila do čajovny, kde mi řekla, co se jí stalo. Byla služka v domě Johna St. Wooda. Salónní služky jsou samozřejmě vybírány podle vzhledu a Sophie byla krásná - což se pro ní sice ukázalo být velkou výhodou, ale i nevýhodou. Dokážeš si představit, že se zalíbila synovi pána domu a sváděl ji. Ona ho ale opakovaně odmítala. Ve vzteku vzal jednou nůž a pořezal jí na tváři. Řekl jí, že když jí nemůže mít on, zajistí, aby už jí nikdo jiný nechtěl."
"To je hrozné," zašeptala Tessa.
"Šla za svou paní, matkou toho kluka, ale on tvrdil, že se ona pokusila svést ona jeho a on si vzal nůž a použil ho proti ní, když se snažil bránit svou čest. Samozřejmě ji vyhodili na ulici. V době, kdy jsem jí našla, byla v její tváři příšerná infekce. Přivezla jsem ji sem a přivedla Mlčenlivé bratry, aby se na ní podívali. I když se jim ale podařilo vyléčit infekci, nemohli vyléčit její jizvy."
Tessa si položila ruku na vlastní tvář v gestu nevědomé sympatie. "Chudák Sophie."
Charlotte naklonila hlavu na stranu a podívala se na Tessu svýma jasnýma hnědýma očima. Měla tak pevný pohled, že si Tessa nemohla vzpomenout, kdy naposled se cítila tak malá a nepatrná. "Sophie má dar," řekla. "Má zrak. Může vidět to, co jiní ne. V jejím minulém životě stále uvažovala, jestli není blázen. Teď ví, že není žádný blázen, ale že je zvláštní. Tam byla jen salónní služka, která by pravděpodobně přišla o své postavení ve chvíli, kdy by její krása vybledla. Tady je ale váženou členkou naší domácnosti a je považovaná za nadanou dívku, která má toho hodně co nabídnout."
Charlotte se naklonila dopředu. "Ohlížíš se zpátky na život, který jsi měla, Tesso a zdá se bezpečnější ve srovnání s tímhle. Ale ty i tvoje teta jste byly velmi chudé, pokud se nemýlím. Pokud bys nepřišla do Londýna, kam by ses poděla, když by jednou zemřela? Co bys dělala? Našel by tě někdy někdo uplakanou ve špinavé uličce jako já Sophii?"
Charlotte zavrtěla hlavou. "Máš nevyčíslitelnou hodnotu. Ty se nemusíš nikoho o nic prosit. Nemusíš být na nikom závislá. Jsi svobodná. A svoboda je dar."
"Je těžké myslet na něco jako na dar, když jsi kvůli tomu byla vězněná a mučená."
Charlotte kývla. "Sophie mi jednou řekla, že je ráda, že má na tváři jizvu. Řekla, že ten, kdo ji bude jednou milovat, bude mít rád jí a ne jen její hezkou tvář. Tohle jsi ty, Tesso. Tahle síla je to, kdo jsi. Ten kdo tě miluje -a i ty musíš mít ráda sama sebe- tě bude milovat, i když se o tobě dozví celou pravdu."
Tessa zvedla Kodex a přiložila si ho k hrudi. Objala ho pažemi. "Takže říkáš, že takováhle jsem. Že je tohle skutečné a život, který jsem měla předtím, byl jen sen."
"Jo. Tohle si říkám." Charlotte jemně pohladila Tessu po rameni. Tessa málem nadskočila, při tom doteku. Bylo to dlouho, pomyslela si, kdy se jí někdo dotkl tak mateřským způsobem. Vzpomněla si na tetu Harriet a stáhnul se jí smutkem krk. "A teď je čas se probudit."

8. Kapitola - Camille 1/2

30. června 2013 v 22:50 | Cassandra Clare |  Clockwork Angel (Infernal Devices 1)
kapitola 8
CAMILLE


Plody padají, láska umírá a čas letí,
Krmíš se věčným vánkem,
Přežíváš nekonečné změny,
Jsi svěží z polibků smrti,
znovu povoláváš a shromažďuješ naší nostalgii,
prázdné požitky a špinavosti
Věci nestvůrné a neplodné,
zsinalá a otrávená královna.
-Algeron Charles Swinburne, "Dolores"
...
Tessa byla teprve v polovině chodby, když jí dohonili. Will a Jem. Každý z nich se zařadil po jedné její straně. "Přece sis nemyslela, že s tebou nepůjdeme, ne?" zeptal se Will. Zvedl ruku a nechal mezi jeho prsty magické světlo vzplanout. Osvětlilo chodbu září tak jasnou, že sen podobala světlu ve dne. Charlotte spěchala před nimi. Otočila se a zamračila se, ale nic neřekla.
"Vím, že se musíš do všeho plést," odpověděla mu Tessa s pohledem upřeným před sebe. "Ale o Jemovi jsem měla lepší mínění."
"Kam jde Will, tam jdu i já," řekl Jem jednoduše. "A kromě toho, jsem stejně zvědavý jako on."
"Tohle není zrovna něco, s čím by ses měl chlubit. Kam jdeme?" dodala Tessa překvapeně, když došli na konec chodby a zahnuli doleva. Další chodba se táhla za nimi a ztrácela se do strašidelného stínu. Před nimi byla jen kamenná zeď. "Někde jsme špatně zabočili?"
"Trpělivost je ctnost, slečno Grayová," řekl Will. "Prospělo by ti, kdyby ses jí naučila."
"Jestli si myslíš-" začala Tessa, ale nedopověděla to. Charlotte vytáhla z kapsy své honosné sukně stélu. Když její špičku přiložila ke kamenné stěně a začala na ní kreslit jako na kousek papíru, zdálo se, jako kdyby zevnitř zářila tlumeným světlem. Z hrotu se linula tlustá černá linka, která tvořila spirály a kola velkého spletitého symbolu.
Tessa jen zírala, když se z kamene ozvalo zahučení a část stěny se odsunula. Odkryla dlouhou chodbu, která vedla strmě dolů. Stěny byly holé, bez jakýchkoliv tapet nebo pochodní. V šeru si Tessa uvědomila, proč Will nesl magické světlo.
"Tahle chodba vede do naší Svatyně," řekla Charlotte. "Je to jediná část Společenství, kde není posvátná země. Tady se setkáváme s těmi, kteří z jakéhokoliv důvodu nemohou vstoupit na posvátnou půdu: s těmi, kteří jsou prokletí. Jako jsou upíři a další stvoření. To je taky často místem, kde poskytujeme přístřeší Podsvěťanům, kteří jsou v nebezpečí před démony nebo jinými obyvateli Říše stínů. Z toho důvodu je na dveřích umístěno mnoho ochran. Je obtížné vstoupit i vystoupit z téhle místnosti bez toho, abys vlastnila stélu."
"Je to prokletí? Být upír?" zeptala se Tessa.
Charlotte zavrtěla hlavou. "Ne. Myslíme si, že je to druh démoní nákazy. Většina nemocí, které ovlivňují démony, nejsou přenosné na člověka. Ale v některých případech, obvykle díky škrábnutí nebo kousnutí, může být nemoc předána. Třeba vampyrismus. Lykantropie-"
"Nebo démoní neštovice," doplnil Will.
"Wille, žádná věc jako démoní neštovice neexistuje, a ty to víš," řekla Charlotte. "Kde jsem to skončila?"
"Že být upírem není prokletí. Je to nemoc," doplnila jí Tessa. "Ale proč potom nemůžou vstoupit na posvátnou zem? Znamená to, že jsou zatracení?"
"To záleží na tom, čemu věříš," řekl Jem. "A jestli vůbec věříš v něco, jako je zatracení."
"Ale vy lovíte démony. Musíte věřit v zatracení!"
"Já věřím v dobro a zlo," řekl Jem. "a věřím, je duše věčná. Ale nevěřím v pekelnou jámu, vidle nebo ve věčná muka. Nevěřím, že můžeš přivést člověka k dobru hrozbami."
Tessa se podívala na Willa. "A co ty? Co si myslíš?"
"Pulvis et umbra sumus," řekl Will a ani se na ní nepodíval. "Věřím, že jsme prach a v prach se obrátíme. Co jiného by v tom mohlo být?"
"Ať už věříš čemukoliv, prosím, nenaznačuj lady Belcourtové, že si myslíš, že je zatracená," řekla Charlotte. Zastavila se v místě, kde chodba končila velkými železnými dveřmi, na kterých byly vytesané zvláštní symboly, které vypadaly jako dva páry obrácených C. Otočila se a podívala se na své tři společníky. "Velmi laskavě nám nabídla svou pomoc. Není tu žádný důvod k tomu, jí jakkoliv urážet. To se týká hlavně tebe, Wille. Pokud nedokážeš být zdvořilý, vyhodím tě ze svatyně. Jeme, věřím, že budeš okouzlující jako vždy. Tesso ..." Charlotte otočila své vážné laskavé oči na Tessu. "Snaž se nevyděsit."
Vytáhla z kapsy šatů velký železný klíč a zasunula ho do zámku. Vršek klíče tvořil tvar anděla s roztaženými lesknoucími se křídly. Charlotte otočila klíčem a dveře se otevřely. Místnost vypadala jako kobka. Nebyla tam žádná okna a žádné další dveře, kterými by se dalo uniknout. Od podlahy se zvedaly obrovské kamenné pilíře a mizeli ve stínu stropu. Světlo poskytovala řada hořících svícnů. Do pilířů byly vyřezané různé runy a smyčky. Na stěnách byly obrovské tapisérie. Na každé z nich byla zobrazena nějaká runa. Dohromady tvořily obrovské oko. Na stěně bylo až příliš velké pozlacené zrcadlo, čímž se místnost jevila dvakrát tak velká. Ve středu místnosti se tyčila masivní kamenná kašna. Měla kruhovou základnu a v jejím středu byla socha anděla se složenými křídly. Z očí mu řekly potůčky slz a se šploucháním se vlévaly do fontány dole. Vedle fontány, která stála mezi dvěma masivními pilíři, stála skupinka křesel čalouněných černým sametem. Žena, která seděla na nejvyšším křesle, byla štíhlá a impozantní. Klobouk měla nakloněný trochu do čela a na jeho vrcholu měla zapíchnuté velké černé pero. Její šaty byly z honosného červeného sametu. Její ledově bílá kůže jemně vystupovala nad vybaveným živůtkem, ačkoliv její hruď kvůli nádechům a výdechům nikdy nestoupla ani neklesla. Měla husté blonďaté vlasy shrnuté na šíji v jemných kudrlinkách. Její oči zářily zelenou barvou a vypadaly jako kočičí.
Tessa zatajila dech. Takže Podsvěťani mohli být i krásní.
"Zhasni svoje magické světlo, Wille," řekla Charlotte tiše, když spěchala pozdravit svého hosta. "Je od vás hezké, že jste na nás počkala, baronko. Doufám, že pro vás byla naše Svatyně dostatečně pohodlná."
"Jako vždy, Charlotte." Lady Belcourt zněla znuděně. Měla slabý přízvuk, který se Tesse nepodařil identifikovat.
"Lady Belcourt. Prosím dovolte mi, abych vám představila slečnu Terezu Grayovou." Charlotte poradila Tesse, že když neví, co má dělat, vždycky musí zdvořile sklonit hlavu. Snažila si vzpomenout, jak se vítají baronky. Pomyslela si, že to má nejspíš co dočinění s tím, jestli je oddána za barona, nebo ne. Ale nemohla si vybavit, jak přesně se v téhle situaci chovat. "Vedle ní je pan James Carstair, jeden z našich mladých Temných lovců. A ten vedle něj je-"
Oči lady Belcourt zůstávaly na Willovi. "William Herondale," řekla a usmála se. Tessa se napjala, ale upírské zuby se zdály pořád normální, bez jakéhokoliv náznaku naštvaných upířích ostrých tesáků. "Je od tebe hezké, žes mě sem přišel přivítat."
"Znáte se?" zeptala se překvapeně Charlotte.
"William nade mnou vyhrál dvacet liber," řekla lady Belcourt a její oči stále přetrvávaly na Willovi. Tessa cítila hluboko v krku velký osten. "Před několika týdny v Podsvětí v jedné herně, kterou provozuje klub Pandemonium."
"Opravdu?" Charlotte se podívala na Willa, který jen pokrčil rameny.
"Bylo to součástí vyšetřování. Tvářil jsem se jako hloupý civil, který přišel na to místo ukázat svůj nehezký zlozvyk," vysvětloval Will. "Vzbudilo by to podezření, kdybych odmítl zariskovat."
Charlotte vystrčila bradu. "Nicméně, Wille, peníze které jsi vyhrál byly důkaz. Měl bys je odevzdat Clavům."
"Utratil jsem je za gin."
"Wille."
Will pokrčil rameny. "Cítil jsem opravdu tíživou zodpovědnost za kořist z mého zlozvyku."
"Ale zdá se, žes to nějak unesl," poznamenal Jem s pobaveným leskem v jeho stříbrných očích.
Charlotte rozhodila rukama. "Vyřídím si to s tebou později, Wille. Lady Belcourt, mám tím chápat, že jste členkou klubu Pandemonium?"
Lady Belcourt znechuceně stáhla obličej. "Ani náhodou. Byla jsem ten večer v herně, protože můj kamarád čaroděj doufal, že by mohl v kartách vyhrát snadné peníze. Akce klubu jsou otevřené pro většinu Podsvěťanů. Členové se tam objevují proto, aby okouzlily civily a tak je donutily použít tam všechny své finanční prostředky. Vím, že Podsvěťané udržují ten podnik v chodu, ale nikdy bych se nemohla stát jedním z nich. Celý tenhle obchod se zdá tak podřadný."
"De Quincey je členem," řekla Charlotte a v jejích velkých hnědých očích mohla Tessa spatřit nezkrotnou inteligenci. "Bylo mi řečeno, že ve skutečnosti stojí v čele celé organizace. Věděla jste to?"
Lady Belcourt zavrtěla hlavou. Jasně nezaujatá tímhle druhem informace. "De Quincey a já jsme si byli léta velmi blízcí, ale už ne. Ale přepokládám, že by mohl být hlavou celého toho klubu, je to směšná organizace, pokud se ptáte na můj názor, ale nepochybně velmi výnosná." Naklonila se trochu dopředu a položila si své štíhlé ruce v rukavicích do klína. Bylo něco zvláštně fascinujícího na jejích pohybech. I těch nejnepatrnějších. Měla v sobě podivnou zvířecí eleganci. Bylo to jako pozorovat kočku, která se plíží stíny.
"První věc, kterou musíte o de Quincim vědět," řekla, "je ta, že je to ten nejnebezpečnější upír v Londýně. Propracoval se až na hlavu nejmocnějšího klanu ve městě. Jakýkoliv upír žijící v Londýně spadá pod jeho kontrolu." Stáhla své rudé rty. "Druhá věc, kterou musíte vědět je skutečnost, že je de Quincey starý - starý i na jednoho z dětí noci. Většinu svého života žil ještě před Smlouvou a nenávidí ji. Nenávidí to, že musí žít pod nějakým hloupým Zákoníkem. A ze všeho nejvíc nenávidí Nephilimi."
Tessa viděla, jak se Jem naklání a něco šeptá Willovi, kterému se po chvíli vytáhly koutky nahoru, do širokého úsměvu. "Máš pravdu," řekl Will. "Jak by námi mohl někdo pohrdat, když jsme tak okouzlující?"
"Jsem si jistá tím, že víte, že nejste zrovna miláčky mnoha Podsvěťanů."
"Ale my si mysleli, že je de Quincey naším spojencem." Charlotte si nervózně opřela své malé ruce o opěradlo jednoho křesla. "Vždycky spolupracoval s Clavy."
"Jen záminka. Je v jeho zájmu s vámi spolupracovat. A tak to dělá. Ale byl by nejšťastnější, kdyby vás všechny viděl potopené hluboko pod hladinou moře."
Charlotte byla bledá, ale sebrala se. "A nevíte něco o jeho spojení s dvěma ženami, kteří si říkají Temné sestry? Nebo o jeho zájmu ohledně mechanických stvoření?"
"Fuj. Temné sestry." Lady Belcourt se otřásla. "Takové ošklivé a nepříjemné potvory. Čarodějnice, myslím. Vyhýbám se jim. Je o nich známo, že poskytují služby členům klubu, kteří mají trochu ... pikantnější zájmy. Démoní drogy, Podsvěťanské prostitutky a další věci."
"A ta mechanická stvoření?"
Lady Belcourt znuděně rozhodila rukama. "Jestli má de Quincey nějakou fascinaci mechanickými díly, já o tom nic nevím. Ve skutečnosti, když ses na mě poprvé Charlotte obrátila kvůli de Quincimu, neměla jsem v úmyslu přijít sem s nějakými informacemi. Jedna věc je podělit se s Clavy o několik tajemství Podsvětí, ale úplně jiná je zradit nejmocnějšího upíra v Londýně. To bylo ale ještě předtím, než jsem se doslechla o vaší malé měničce podob." Její zelené oči spočinuly na Tesse. Rudé rty se roztáhly do úsměvu. "Vidím rodinou podobu."
Tessa na ní zírala. "Podobnost s kým?"
"No s Nathanielem, samozřejmě. Nebo chceš li, s tvým bratrem."
Tessa měla pocit, jako kdyby jí někdo nalil za krk kýbl ledové vody. Ten šok jí uvrhl do plné bdělosti. "Viděla jste mého bratra?"
Lady Belcout se usmála. Byl to úsměv ženy, která věděla, že drží celou místnost pevně ve svých dlaních. "Viděla jsem ho několikrát. Na různých akcích klubu Pandemonium," řekla. "Byl na něj žalostný pohled, ubohé stvoření, očarovaný civil. Pravděpodobně prohrál všechno, co měl. To oni vždycky. Charlotte mi řekla, že ho drželi Temné sestry, to mě nepřekvapuje. Milují ovládání a věznění civilů, kteří mají dluhy. Shromažďují je naprosto šokujícími způsoby, když ..."
"Ale je naživu?" zeptala se Tessa. "Viděla jste ho živého?"
"Bylo to sice už před nějakým časem, ale ano." Lady Belcourt mávla rukou. Měla na sobě rudé rukavice a její ruce vypadaly, jako kdyby byly namočené v krvi. "A teď se vrátíme k původnímu tématu," řekla. "Mluvili jsme o de Quinceym. Řekni mi, Charlotte, víš že pořádá párty ve svém domě na Carletonově náměstí?
Charlotte sundala své ruce z opěradla. "Už jsem o tom slyšela."
"Bohužel," řekl Will, "zdá se, že nás zapomněli pozvat. Možná, že se naše pozvánka ztratila v poště."
"Na těchhle večírcích," pokračovala lady Belcourt, "jsou mučeni a zabíjeni lidé. Věřím, že jsou pak jejich těla házeny do Temže, kde je na konci někdo vyloví. Ale, to už víte, ne?"
Will vypadal zaraženě. Charlotte řekla: "Ale vražda člověka nějakým Dítětem noci je podle zákona zakázaná-"
"A de Quincey pohrdá zákonem. Nejen, že se tím vysmívá Nephilimům, ale navíc si zabíjení užívá. Ale i když ho to baví, nedělá žádné chyby, které by na něj někoho upozornily."
Charottiny rty byly bezbarvé. "Jak dlouho už se to děje, Camille?"
Tak tohle bylo její jméno, pomyslela si Tessa. Camille. To znělo francouzsky. Možná by to vysvětlovalo její přízvuk.
"Alespoň rok. Možná dýl." Tón upírky byl chladný a lhostejný.
"A vy mi to říkáte teprve teď protože ..." Charlotte zněla zraněně.
"Cena za odhalení tajemství Pána Londýna je smrt," řekla Camille a její zelené oči se zatemněly. "A vám by to nebylo k ničemu, kdybych vám tuhle informaci řekla. De Quincey je jeden z vašich spojenců. Nemáte žádný důvod ani záminku, abyste vtrhli do jeho domu, jako kdyby to byl jen obyčejný zločinec. Nemáte žádný důkaz o tom, že by na jeho straně došlo k nějakému pochybení. Vypozorovala jsem správně, na základě téhle nové Dohody, že upír musí být chycen při tom, jak ubližuje nějakému člověku, aby mohl Nephilim zakročit?"
"Ano," řekla Charlotte neochotně, "ale pokud bychom byli schopni zúčastnit se jednoho z těch večírků-"
Camille se krátce zasmála. "De Quincey nikdy nedopustí, aby se to stalo! Při prvním pohledu na jakéhokoliv Temného lovce by svůj dům okamžitě uzamknul. Nikdy nedostanete povolení ke vstupu."
"Ale vy byste mohla," řekla Charlotte. "Mohla byste vzít jednoho z nás s tebou a-"
Peří na Camillině klobouku se zatřáslo, když pohodila hlavou. "A riskovat vlastní život?"
"No, vy stejně nejste tak úplně naživu, ne?" poznamenal Will.
"Vážím si své existence stejně jako ty, Temný lovče," řekla lady Belcourt a přimhouřila oči. "Tohle je něco, co by sis měl zapamatovat. Ale jen těžko se mě dotkneš tím, Nephilime, že si nepřestaneš myslet, že když někdo není tak úplně naživu, nežije vůbec."
Byl to Jem, který pak promluvil. Byla to jeho první slova od chvíle, kdy vstoupil do téhle místnosti. "Lady Belcourt -pokud vám nevadí, že se ptám- co přesně chcete od Tessy?"
Camille se podívala přímo na Tessu a pak se její zelené oči rozzářily jako drahokamy. "Můžeš na sebe vzít podobu někoho jiného, je to pravda? Dokonalá přeměna - vzhled, hlas a způsoby? To je to, co jsem o tobě slyšela." Její rty se zkroutily. "Mám své zdroje."
"Ano," řekla Tessa váhavě. "Takhle to je. Řekla bych, že je přeměna identická."
Camille se na ní pronikavě podívala. "To by bylo dokonalé. Pokud bys změnila podobu na tu mojí-"
"Na tu vaší?" zeptala se Charlotte. "Lady Belcourt, nechápu-"
"Ale já jo," řekl Will okamžitě. "Pokud by se Tessa proměnila v lady Belcourt, mohla by se dostat na večírek jako jeden z hostů de Quinceyho. Mohla by být svědkem jeho porušení Zákonů. Pak by ho mohli Clavové napadnout, aniž by nějak porušili Dohodu."
"Koukám, že jsi malý stratég." Camille se usmála a odhalila znovu své bílé zuby.
"A taky by nám to poskytlo perfektní příležitost k prohledání de Quinceyho residence," řekl Jem. "Podívat se, co bychom mohli zjistit o jeho zájmu na těch mechanických věcičkách. Pokud opravdu vraždí civily, není tu žádný důvod myslet si, že tu nejde o žádný vyšší cíl, a ne jen o jeho zábavu." Věnoval Charlotte významný pohled a Tessa věděla, že naráží na to, co našli ve sklepě Temných sester.
"Museli bychom vymyslet nějaký způsob, jak dát zevnitř de Quinceyho domu vědět Clavům," uvažoval Will a modré oči mu svítily nadšením. "Možná by mohl něco vymyslet Henry. Taky by bylo cenným přínosem získat plány jeho domu-"
"Wille," protestovala Tessa. "Já ne-"
"A samozřejmě, že bys nešla sama," řekl netrpělivě Will. "Šel bych s tebou. Nedovolil bych, aby se ti něco stalo."
"Wille, ne," řekla Charlotte. "Ty a Tessa sami v domě plném upírů? Zakazuju vám to."
"Tak koho bys s ní poslala, když ne mě?" naléhal Will. "Víš, že jí dokážu ochránit. A víš, že já jsem ta správná volba-"
"Mohla bych jít já. Nebo Henry-"
Camille, která tohle všechno sledovala se směsicí nudy a pobavení, řekla: "Obávám se, že musím souhlasit s Willem. Na tyhle večírky jsou zváni jen jednotlivci. Blízcí přátelé de Quinceyho, upíři a lidští poddaní upírů. De Quincey už viděl Willa dřív. Jevil se mu jako civil fascinovaný okultním světem. Nebude překvapený, že se dopracoval až do upírského otroctví."
Lidské podmanění. Tessa o tom četla v Kodexu? Podmanění, nebo-li zasvěcení noci, byli civilové, kteří přísahali své služby upírovi. Pro upíra představovali jen společnost a potravu. Na oplátku dostávali v pravidelných intervalech malé transfuze upíří krve. Tahle krev je stále vázala na jejich upířího pána. Také jim zajišťovala, že když zemřou, stanou se úplnými upíry.
"Ale Willovi je jen sedmnáct," protestovala Charlotte.
"Většina Podmaněných jsou mladí lidé," řekl Will. "Upíři je chtějí získat do své moci, když jsou ještě mladí - nejen že jsou hezčí na pohled, ale je tu menší šance, že mají v krvi nějakou nemoc. A navíc budou žít o něco déle. I když ne o moc." Vypadal spokojený sám se sebou. "Většina lidí z Enklávy by rozhodně nikoho nepřesvědčila, že jsou pohlední mladí poddaní upíra-"
"Protože zbytek z nás je ohavný, viď?" nadhodil Jem a vypadal pobaveně. "Proč to vlastně nemůžu udělat já?"
"Ne," řekl Will. "Víš moc dobře, proč to nemůžeš být ty." Řekl to naprosto bezvýrazně. Jem se na něj na okamžik podíval a pak jen pokrčil rameny a odvrátil od něj pohled.
"Opravdu si tím nejsem moc jistá," řekla Charlotte. "Kdy je dalších z naplánovaných večírků, Camille?"
"V sobotu v noci."
Charlotte se zhluboka nadechla. "Budu si muset promluvit s Enklávou, než to odsouhlasím. A Tessa bude muset souhlasit taky."
Všichni se podívali na Tessu.
Nervózně si olízla suché rty. "Vy věříte," řekla lady Belcourt, "že je tu nějaká šance, že by tam mohl být můj bratr?"
"Nemůžu ti slíbit, že tam bude. Mohl by být. Ale někdo tam bude pravděpodobně vědět, co se s ním stalo. Temné sestry byly štamgastky na večírcích de Quinceyho. Nepochybně vám ony nebo jejich stoupenci dají odpovědi, když je zajmete a ujmete se výslechu."
Tessu začal bolet žaludek. "Udělám to," řekla. "Ale chci váš slib, že pokud tam bude Nate, dostanete ho ven. A když tam nebude, zjistíte, kde je. Potřebuju se jen ujistit, že to není jen o lapení de Quinceyho. Je to i o záchraně Nata."
"Samozřejmě," řekla Charlotte. "Ale já nevím, Tesso. Bude to velmi nebezpečné-"
"Už ses někdy změnila v nějakého Podsvěťana?" zeptal se Will. "Myslím tím, víš vůbec, jestli to dokážeš?"
Tessa zavrtěla hlavou. "Nikdy jsem nic podobného nedělala. Ale ... mohla bych to zkusit.
Otočila se k lady Belcourt. "Mohla bych dostat něco vašeho? Prstýnek nebo třeba kapesník."
Camille si sáhla rukama za hlavu a odhrnula si své kudrnaté blond vlasy, které jí spočívaly na krku. Sundala si svůj náhrdelník. Držela ho svými štíhlými prsty přímo před Tessou. "Tady. Vezmi si ho..."
Se zamračením udělal Jem krok vpřed a vzal si ho od ní. Byl těžký a v jeho středu byl rubín o velikosti ptačího vejce. Byl ledový na dotek. Jako kdyby až doteď ležel ve sněhu. Zavřít ruku kolem něj bylo jako zavřít prsty kolem ledového střepu. Ostře se nadechla a zavřela oči.
Tahle přeměna byla zvláštní. Byla úplně jiná než všechny dosud. Okamžitě se ocitla v temnotě, obalila se kolem ní a světlo, které spatřila v dálce, bylo chladné a stříbrné. Vycházel z něj chlad. Tessa si k sobě přitáhla ledovou hořící záři a pomalu dosáhla až na její jádro. Světle růžová barva se změnila v třpytivě bílé zdi, které jí obklopovaly-
Pak ucítila ostrou bolest ve své hrudi. Na okamžik se jí zrak zbarvil červeně - a pak temně rudě, barvou krve. Všechno bylo rudé a ona začala panikařit. Byla připravena bojovat, aby se osvobodila. Její oční víčka vylétla nahoru-

7. Kapitola - Mechanický pohár 2/2

30. června 2013 v 22:44 | Cassandra Clare |  Clockwork Angel (Infernal Devices 1)
Henry zůstal ve své laboratoři, i když Charlotte oznámila, že je čas na návrat nahoru, aby se mohli navečeřet. Naléhal, že se k nim připojí za pět minut. Nepřítomně jim zamával a Charlotte zavrtěla hlavou.
"Henryho laboratoř - nikdy jsem nic podobného neviděla," řekla Tessa Charlotte, když byli na půli cesty nahoru po schodech. Byla už bez dechu, i když se Charlotte stále pohybovala plynulou cílevědomou chůzí a vypadala, jako kdyby se nikdy nemohla unavit.
"Ano," odpověděla Charlotte trochu smutně. "Henry by tam klidně strávil celý den a celou noc, kdybych mu to dovolila."
Kdybych mu to dovolila. Ta slova Tessu překvapila. Jednalo se o jejího manžela. Ona nebyla ta, co by mohla rozhodovat o tom, co mu bude a co mu nebude povoleno a o tom, jak to bude chodit v jeho vlastním domě, ne? Povinnost ženy bylo plnit muži každé jeho přání a poskytnout mu klidné a stabilní útočiště před chaosem světa. Místo, kde by se mohl uvolnit. Ale to bylo Společenství jen těžko. Bylo částí domem, částí internátní školou a částí bitevní stanicí. A ten, který by měl být pověřen chodem tohohle domu, zjevně nebyl Henry.
Překvapený výkřik donutil Charlotte zastavit se schod nad Tessou.
"Jessamine! Co se proboha děje?"
Tessa se podívala nahoru. Jessamine stála v čele schodiště v otevřených dveřích. Pořád na sobě ještě měla šaty z jejich vyjížďky, ačkoliv její vlasy, nyní v komplikovaném kudrnatém účesu, byl už jasně připravený na večeři. Za ní stála věčně klidná Sophie.
"To Will," řekla. "Je v jídelně a chová se jako naprostý hlupák."
Charlotte vypadala zmateně. "Jak se to liší od toho, když se chová jako naprostý hlupák v knihovně nebo v místnosti se zbraněmi nebo na dalších místech?"
"Tím," řekla Jessamine, jako kdyby jí to mělo být jasné, "že v jídelně jíme." Otočila se a důrazně odkráčela pryč chodbou. Pak se otočila znovu, aby se ujistila, že Charlotte a Tessa jdou za ní.
Tessa se neubránila úsměvu. "Jsou trochu jako tvoje děti, že?"
Charlotte si povzdechla. "Ano," řekla. "Až na tu část, která zahrnuje jejich lásku ke mně."
Tessa neodkázala vymyslet nic, co by jí na to měla odpovědět.
2
Protože Charlotte trvala na tom, že je něco, co musí v salonu udělat ještě před večeří, Tessa zamířila do jídelny sama. Potom, co tam dorazila -pyšná sama na sebe za to, že cestou nezabloudila- zjistila, že Will stál na jednom ze servírovacích stolů a šťoural se v něčem, co bylo připojené ke stropu.
Jem seděl v křesle a díval na se na Willa s pochybným výrazem. "Nejspíš si něco zlomíš," řekl a sklonil hlavu, když zahlédl Tessu. "Dobrý večer, Tesso." Sledoval její pohled a usmál se. "Všimnul jsem si, že lustr visí nakřivo a Will se ho teď snaží narovnat."
Tessa na lustru neviděla nic divného, ale než něco stačila říct, do místnosti vkráčela Jessamine a střelila pohledem po Willovi. "Opravdu! Nechceš to nechat udělat Thomase? Gentlemani tohle nedělají-"
"Je to krev na tvém rukávu, Jessie?" zeptal se Will, když se podíval dolů.
Jessaminina tvář se zamračila. Bez dalšího slova se otočila na podpatku a odkráčela k druhému konci stolu, kde si sedla do křesla a chladně se dívala před sebe.
"Stalo se něco, když jste byly s Jessamine venku?" zeptal se Jem a vypadal opravdu vystrašeně. Když otočil hlavu a podíval se na Tessu, uviděla na jeho krku něco, co se zeleně lesklo. Jessamine pohlédla na Tessu a na její tváři se objevila bezmála panika. "Ne," začala Tessa.
"To nic nebylo-"
"Zvládl jsem to!" Henry triumfálně vstoupil do místnosti a oháněl se něčím, co držel v ruce. Vypadalo to jako měděná trubka s černým tlačítkem na jedné straně. "Vsadím se, že jste si nemysleli, že to zvládnu, viďte?"
Will nechal svého úsilí narovnat lustr a pohlédl na Henryho. "Nikdo z nás nemá ani nejmenší ponětí o co jde. Ale to ty víš, že jo?"
"Dotáhl jsem svojí práci na Jitřence do konce." Henry hrdě mával věcí v jeho ruce. "Funguje to na principu magického světla, jen je to pětkrát silnější. Jediným stisknutím tlačítka rozsvítíte takový požár světla, jaký si nedokážete ani představit."
Chvíli bylo ticho. "Takže," řekl nakonec Will, "je to teda velmi, velmi silné magické světlo?"
"Přesně tak," řekl Henry.
"K čemu to vlastně je?" zeptal se Jem. "Koneckonců magické světlo slouží jen na osvětlení. Není to nijak nebezpečné ..."
"Počkejte, až to uvidíte!" odpověděl Henry. Zvedl zmíněný objekt. "Sledujte."
Will se pohnul směrem k němu, ale už bylo pozdě. Henry stisknul tlačítko. Objevila se oslepující světlice světla a pískavý zvuk. Pak se místnost ponořila do temnoty. Tessa zavýskla překvapením a Jem se tiše zasmál.
"Jsem slepý?" Willův hlas se vznášel temnotou. Byl zabarvený zlostí. "Nejsem vůbec rád, že jsi mě oslepil, Henry."
"Ne," Henry zněl starostlivě. "Ne, jen se zdá, že Jitřenka - no zdá se, že nějak spolkla všechna světla v místnosti."
"A to se snad nemělo stát?" Jem zněl vlídně, jako obvykle.
"Ehm," řekl Henry, "ne."
Will si něco zamumlal pod fousy. Tessa mu nerozuměla, ale byla si celkem jistá, že zachytila slova "Henry" a "zabedněný". O chvíli později se ozvala příšerná rána.
"Wille," někdo vystrašeně vykřikl. Jasné světlo naplnilo místnost a donutilo Tessu prudce zamrkat. Charlotte stála ve dveřích a držela nahoře lampu s magickým světlem. Will ležel na podlaze u jejích nohou ve střepech z rozbitého nádobí ze servírovacího stolu. "Co děláš na zemi ..."
"Snažil jsem se narovnat lustr," řekl Will naštvaně. Posadil se a otřepal si z košile kousky nádobí.
"To mohl udělat Thomas. Teď jsi tak akorát spadnul a rozbil polovinu talířů."
"A za všechno může tvůj idiotský manžel." Will se na sebe podíval. "Myslím, že mám něco zlomeného. Ta bolest je vážně nesnesitelná."
"Mě přijdeš celkem v pořádku." Charlottin hlas byl krutý. "Vstávej. Myslím, že dnes večer budeme jíst za svitu magického světla."
Jessamine na druhém konci stolu zafuněla. Bylo to poprvé, co udělala nějaký zvuk od té chvíle, co jí Will upozornil na krev na šatech. "Nenávidím magické světlo. Moje pleť vypadá úplně zeleně." I přes Jessamininu zelenost Tessa zjistila, že se jí magické světlo líbí. Nad vším se vznášela jemná záře, která dělala pohled dokonce i na hrášek a cibuli romantickým a tajemným. Když si mazala těžkým stříbrným nožem rohlík máslem, nedokázala si pomoct, ale musela myslet na malý byt na Manhattanu, kde ona, její sestra a její bratr jedli svojí skromnou večeři u holého dřevěného stolu při svitu několika svíček. Teta Harriet si dávala vždycky pozor, aby bylo všechno čisté. Od bílých krajkových záclon na předních oknech až k zářící měděné konvici na sporáku. Vždycky říkala, že čím méně jste toho měli, tím více jste na to všechno byli opatrní. Tessa přemýšlela, jestli byli Temní lovci opatrní na to, co měli. Charlotte a Henry líčili, co všechno se dozvěděli od Mortmaina. Jem a Will pozorně poslouchali, zatímco Jessamine se znuděně dívala z okna. Jem se zdál zvláště zaujatý při popisu Mortmainova domu a všech artefaktů z celé země. "Říkal jsem ti to," řekl. "Taipan ... Všichni si o sobě myslí, jak jsou důležití. Stojí nad zákonem."
"Ano," řekla Charlotte. "Mluvil o něm tak, jako kdyby ho v té chvíli odposlouchával. Muži jako je on, jsou snadná kořist pro ty, kteří chtějí takové lidi vtáhnout do Říše stínů. Jsou zvyklí, že mají moc a očekávají, že snadno získají velké množství energie za velmi nízké náklady. Nemají ani ponětí, jak vysoké ceny se v Podsvětí platí za energii." Obrátila se a zamračila se na Willa a Jessamine, kteří se o něčem nevrle hádali. "Co je to s váma dvěma?"
Tessa se chopila příležitosti a obrátila se na Jema, který seděl po její pravé straně.
"Šanghaj," řekla tiše. "Zní to tak fantasticky. Přeju si, abych se tam někdy podívala. Vždycky jsem chtěla cestovat."
Když se na ní Jem usmál, opět si všimla záblesku na jeho krku. Byl to přívěsek vyřezaný z temně zeleného kamene. "A teď se ti to povedlo. Jsi tady, ne?"
"Jediná místa, kam jsem kdy cestovala, byla v knihách. Vím, že to zní hloupě, ale-"
Jessamine jí přerušila bouchnutím vidličky o stůl. "Charlotte," dožadovala se pronikavým hlasem pozornosti, "ať mě nechá na pokoji."
Will se opřel v křesle a jeho modré oči zářily. "Když mi řekne, proč má na svém oblečení krev, nechám jí být. Nech mě hádat, Jessie. Narazila jsi v parku na nějakou chudou ženu, která měla tu smůlu, že se její šaty otřely o ty tvé, a tak jsi jí rozřízla hrdlo tvým malým šikovným deštníkem. Mám pravdu?"
Jessamine na něj vycenila zuby. "Jsi směšný."
"To jsi, ale to víš," řekla mu Charlotte.
"Myslím tím, já nosím modrou. Modrá se hodí ke všemu," pokračovala Jessamine. "Což bys měl opravdu vědět. Jsi dost marnivý, co se týče tvého vlastního oblečení."
"Modrá nejde ke všemu," řekl jí Will. "Nejde například k červené."
"Já mám červenomodrou pruhovanou vestu," přerušil ji Henry a sáhl po hrachu.
"Pokud tohle není důkaz, že by tyhle dvě barvy nikdy neměly být viděny pohromadě, pak už teda nevím co je."
"Wille," řekla Charlotte ostře. "Takhle s Henrym nemluv. Henry-"
Henry zvedl hlavu. "Ano?"
Charlotte si povzdechla. "To je Jessaminin talíř s hráškem, ne tvůj. Dávej pozor, miláčku."
Když se na ní Henry překvapeně podíval, dveře do jídelny se otevřely a dovnitř vstoupila Sophie. Měla skloněnou hlavu a její tmavé vlasy v světle zářily. Když zvedla hlavu a tiše mluvila k Charlotte, magické světlo vrhlo kruté světlo na její tvář, takže se její jizva proti její tváři jevila stříbrná.
Přes tvář Charlotte přeběhl stín úlevy. O chvíli později se zvedla na nohy a vyběhla z pokoje. Zastavila se, aby Henryho lehce pohladila po rameni, než odešla.
Jessamininy oči se rozšířily. "Kam jde?"
Will se podíval na Sophii. Sjel jí pohledem takovým způsobem, že Tessa okamžitě věděla, že je to stejné, jako kdyby jí prsty hladil po kůži. "Opravdu, Sophie, má drahá. Kam šla?"
Sophie po něm střelila jedovatým pohledem. "Kdyby paní Branwellová chtěla, abys to věděl, jsem si jistá, že by ti to řekla," odsekla a vyběhla z místnosti za svou paní.
Henry, který položil hrášek, se pokusil se o srdečný úsměv. "Dobrá," řekl. "O čem jste to diskutovali?"
"Tak to ne," řekl Will. "Chceme vědět, kam šla Charlotte. Stalo se něco?"
"Ne," řekl Henry. "Chci říct, nemyslím si, že-" Rozhlédl se po místnosti a uviděl čtyři páry očí upřených na něj. Povzdechl si. "Charlotte mi vždycky neříká, co dělá. To víte." Bolestně se usmál. "Ani se jí nedivím. Nemůže se spoléhat na to, že jí budu zrovna vnímat."
Tessa si přála, aby mohla říct něco, čím by Henrymu ulevila. Něco na něm jí připomínalo Nata, když byl mladší, nemotorný, nešikovný a snadno zranitelný. Reflexivně zvedla ruku k andělovi, kterého nosila na krku. Hledala útěchu v jeho pravidelném tikotu.
Henry na ni pohlédl. "Ten mechanický předmět, co nosíš kolem krku - mohl bych si ho prohlédnout?"
Tessa zaváhala, ale pak přikývla. Byl to přece jen Henry. Uvolnila stisk na řetízku, rozepnula ho a podala mu ho.
"To je ale šikovná malá věcička," řekl a otočil ho v rukách. "Kdes to vzala?"
"Byl mé matky."
"Jako takový talisman." Vzhlédl. "Nevadilo by ti, kdybych ho prozkoumal v laboratoři?"
"Ach." Tessa nemohla skrýt svou úzkost. "Pokud budeš opatrný. To je všechno, co mi zůstalo po mámě. Kdyby se rozbil ..."
"Henry ho nerozbije ani nijak nepoškodí," ujistil ji Jem. "Je opravdu dobrý v těchhle věcech,"
"To je pravda," řekl Henry. Bylo to řečeno tak skromně a přesvědčivě, že to Tesse nepřišlo ani trochu domýšlivé. "Vrátím ti ho v původním stavu."
"No ..." Tessa zaváhala.
"Nechápu v čem je problém," řekla Jessamine, která vypadala znuděná celým tímhle rozhovorem. "Vždyť v něm nejsou diamanty."
"Pro některé lidi je důležitější sentimentální hodnota, než diamanty." Byla to Charlotte, která stála ve dveřích. Vypadala ztrápeně. "Je tu někdo, kdo chce s tebou mluvit, Tesso."
"Se mnou?" zeptala se Tessa a na chvíli zapomněla na mechanického anděla.
"No, a kdo je to?" ozval se Will. "Musíš nás držet všechny v nejistotě?"
Charlotte si povzdechla. "Je to lady Belcourt. Je dole. Ve svatyni."
"Teď?" Will se zamračil. "Stalo se něco?"
"Kontaktovala jsem jí," řekla Charlotte. "Kvůli de Quinceymu. Těsně před večeří. Doufala jsem, že by mohla mít nějaké informace, ale ona trvá na tom, že chce nejdřív vidět Tessu. Zdá se, že i přes naše všechny bezpečnostní opatření, se zvěsti o Tesse roznesly do Podsvětí. A lady Belcourt je ... zvědavá."
Tessa s rachotem odložila vidličku."Zvědavá na co?" Rozhlédla se po místnosti a uvědomila si, že jí nyní pozorují čtyři páry očí. "Kdo je lady Belcourt?"
Když nikdo neodpověděl, otočila se k Jemovi, jako k někomu, u koho je nejvíc pravděpodobné, že jí odpoví. "Je Temný lovec?"
"Je to upírka," řekl Jem. "Upírská informátorka, vlastně. Předává informace Charlotte. Obeznamuje nás s tím, co se děje v Noční komunitě."
"Nemusíš s ní mluvit, pokud nechceš, Tesso," řekla Charlotte. "Můžu jí poslat pryč."
"Ne," Tessa od sebe odstrčila talíř. "Jestli má nějaké informace o de Quinceym, možná ví i něco o Natovi. Nemůžu riskovat to, že jí pošlu pryč. Pokud má nějaké informace, půjdu tam."
"Copak ani nechceš vědět, co po tobě chce?" zeptal se Will.
Tessa se na něj pozorně podívala. Magické světlo dělalo jeho kůži světlejší a oči ještě modřejší. Měly barvu severního Atlantiku, kde led plaval po modročerné vodě, a jako sníh ulpívající na tmavých okenních sklech. "Kromě Temných sester jsem se nikdy nesetkala s jiným Podsvěťanem," řekla. "Myslím - že to zvládnu."
"Tesso-" začal Jem, ale ona už byla na nohách. Neotáčela se na nikoho u stolu a spěchala z pokoje za Charlotte.

7. Kapitola - Mechanický pohár 1/2

30. června 2013 v 22:43 | Cassandra Clare |  Clockwork Angel (Infernal Devices 1)
kapitola 7
MECHANICKÝ POHÁR


Bezmocné kousky hry, kterou hraje
na téhle šachovnici - pole Noci a Dne
pohybuje se sem a tam a nakonec dává šach a ničí.
-"The Rubaiyat Omara Khayyam,"
překlad Edward Fitzgerald, 1859
-
Venku se setměla a Sophiina lucerna vrhala na zeď stíny, které spolu vytvářely podivný tanec, když vedla Tessu dolů po kamenných schodech. Schody byly staré a prošlapané v místech, kde už je opotřebovaly generace nohou. Stěny byly z hrubě tesaných kamenů. Malá okna byla v pravidelných intervalech a byla zatemněná. Tesse přišlo, že jsou pod zemí.
"Sophie," řekla Tessa nakonec, když začala být nervózní z tmy a ticha, "nejdeme náhodou do nějaké kostelní krypty, že ne?"
Sophie se zasmála. Světla z lucerny blikala na stěnách. "Byla to krypta, než jí pan Branwell předělal na svou laboratoř. Vždycky tam dole spravuje svoje hračky a dělá na svých experimentech. Paní Branwellová z toho šílí."
"Co dělá?" Tessa málem zakopla o nerovné schodiště a musela se chytit stěny napravo. Sophie na sobě nedala znát, že by si toho všimla.
"Všechno možné," Sophiin hlas se odrážel od stěn. "Vymýšlí nové zbraně, ochranné pomůcky pro Temné lovce. Miluje stroje a mechanické věci. Paní Branwellová někdy říká, že si myslí, že by jí miloval víc, kdyby tikala jako hodinky," zasmála se.
"To zní," řekla Tessa, "jako bys je měla ráda. Myslím tím paní a pana Branwella."
Sophie nic neřekla, ale její hrdý výraz mírně ztvrdnul.
"Jsi na ně laskavější než na Willa," řekla Tessa a doufala, že jí tímhle vtipem trochu obměkčí.
"Na něj." V jejím hlase byl jasný odpor. "On je - je to hnusák, nebo ne? Připomíná mi syna mého posledního zaměstnavatele. Byl pyšný stejně jako pan Herondale. A ode dne kdy se narodil, dostal cokoliv si zamanul. A pokud to nedostal, tak ..." Zvedla ruku a téměř nevědomky se dotkla části obličeje, kde jí ústa protínala jizva.
"Tak co?"
Ale Sophiina příkrost byla zpátky. "Tak si jde zacvičit na hřiště, aby byl fit, to je všechno."
Dala si lucernu do druhé ruky a podívala se dolů do temnoty. "Buďte tu opatrná, slečno. Schodiště je dole vlhké a kluzké."
Tessa se dotkla zdi. Kámen byl chladný proti její holé ruce. "Myslíš si, že je to kvůli tomu, že je Will Temný lovec?" zeptala se Tessa. "A že si kvůli tomu myslí, že jsou něčím lepší? Jessamine je taky-"
"Ale pan Carstairs není takový. Není vůbec jako ostatní. Ani pan a paní Branwellová-"
Než jí na Tessa mohla něco odpovědět, náhle se zastavili na úpatí schodů. Byly tam těžké dubové dveře, před kterými byla železná mřížka. Tessa přes tmu nic neviděla. Sophie se natáhla pro velkou železnou tyč před dveřmi a silně ji zatlačila dolů.
Dveře se otevřely a odhalily jasně osvětlený prostor. Tessa vešla do pokoje s doširoka otevřenýma očima. Bylo jasné, že tu byla dřív kostelní krypta. Množství pilířů podpíraly strop a mizely ve tmě. Podlahu tvořily velké kamenné desky, které byly věkem ztmavlé. Na některých byla vyřezaná nějaká slova. Tessu napadlo, že to byly náhrobky a pod deskami byly kosti těch, kteří byli pohřbeni tady v kryptě. Nebyla tam žádná okna, jen zářivě bílé osvětlení, které identifikovala jako Magická světla upevněná na pilířích.
Ve středu místnosti bylo několik velkých dřevěných stolů, jejich povrch byl pokryt všemi druhy mechanických věcí - kolečka vyrobená z mosazi a železa, dlouhé řetězce měděného drátu, skleněné poháry naplněné vodou různých barev. Z některých z nich stoupal obláček kouře nebo hořký zápach. Ve vzduchu byl cítit kov a energie, jako kdyby bylo těsně před bouří. Jeden stůl byl zcela zasypaný zbraněmi a zářícími noži, svítilo na ně magické světlo. Byl tam z poloviny hotový oblek. Vypadal jako zmenšené kovové brnění. Visel na drátu nad velkým kamenným stolem, který byl pokrytý hrudkovitou tlustou vlněnou dekou.
Za stolem stál Henry a vedle něj Charlotte. Henry ukazoval své manželce něco, co měl v ruce - měděnou věc, možná nějaké nářadí - a mluvil k ní tichým hlasem. Měl na sobě volnou plátěnou košili. Přes ní měl přehozený kus oblečení, který vypadal jako rybářský plášť. Byl potřísněný špínou a nějakou černou kapalinou. Přesto to, co nejvíc ohromilo Tessu, bylo zjištění, jak mluvil s Charlotte. Nebyla tu ani stopa po jeho obvyklé nesmělosti. Znělo to jistě a přímě. Jeho oříškové oči se zvedly. Uviděl Tessu. Jeho pohled byl jasný a stabilní.
"Slečna Grayová! Takže Sophie vám ukázala cestu sem dolů, viďte? To bylo od ní velmi hezké."
"Proč, ano, ona-" začala Tessa a podívala se za sebe, ale Sophie tam nebyla. Musela zavřít dveře a tiše odejít zpátky nahoru po schodech. Tessa se cítila hloupě, že si toho nevšimla. "Ukázala mi cestu," dodala. "Řekla mi, že mě chcete vidět."
"Jistě," řekl Henry. "Mohla by se nám hodit tvoje pomoc. Mohla bys sem na chvíli přijít?"
Ukázal jí, aby se připojila k němu a k Charlotte. Když se Tessa blížila, viděla, že tvář Charlotte byla bílá a strhaná. Její hnědé oči jí sledovaly. Když se na ní Tessa podívala, kousla se do rtu a pohlédla ke stolu, kde byla položená hromada oblečení - která se hýbala.
Tessa zamrkala. Zdálo se jí to? Ne. Byl tu náznak pohybu - a teď, když přišla blíž, viděla, že na stole nebyla jen hromada látek. Spíš látka, která něco zakrývala - něco přibližně o velikosti a tvaru lidského těla. Zastavila se, když se Henry natáhl, aby uchopil roh látky. Strhnul jí a odhalil to, co se skrývalo pod ní.
Najednou Tessa pocítila záchvěv nevolnosti. Sáhla před sebe a chytila se rohu stolu. "Miranda."
Mrtvá dívka ležela na zádech na stole. Ruce měla rozhozené každou a jinou stranu. Její matné hnědé vlasy byly roztroušené kolem ramen. Oči, které Tessu tak znervózňovaly, byly pryč. Teď byly v její bílé tváři jen duté černé důlky. Její levné černé šaty byly rozříznuté na přední straně a odhalovaly její hruď. Tessa sebou škubla a odvrátila se - pak se rychle nevěřícně odhlédla. Nebylo tam nahé tělo, ani žádná krev. I přes skutečnost, že Mirandin hrudník byl otevřený a rozříznutý, její kůže byla na obou stranách oloupaná jako slupka pomeranče. Pod řezem se něco lesklo - železo?
Tessa postupovala dopředu, dokud nestála naproti Henrymu u stolu, kde ležela Miranda. Měla tam být krev a zmrzačené tělo. Byly tam ale jen dva kousky bílé kůže srolované dozadu. Pod ní byl kovový krunýř. Měděný plech byl složitě smontovaný tak, aby dohromady tvořil hruď. Z ní se dolů táhl mosazný a měděný plech, který tvořil Mirandin pas. Kus mědi o velikosti Tessiny dlaně chyběl přímo v centru hrudníku mrtvé dívky. Odhaloval dutý prostor.
"Tesso." Charlottin hlas byl měkký, ale neústupný. "Will a Jem našli tenhle stroj v domě, kde tě drželi. Byl úplně prázdný, kromě ní. Byla ponechána úplně osamocená v místnosti."
Tessa stále jen fascinovaně zírala, ale přikývla. "Miranda. Služka sester."
"Víš o ní něco? Kdo to může být? Její historie?"
"Ne. Ne ... Myslím tím, že se mnou sotva promluvila. A když už, jen opakovala věci, co jí řekly sestry."
Henry zasunul prst nad Mirandin horní ret a otevřel jí pusu. "Má kovový jazyk, ale její ústa ve skutečnosti nikdy nebyla určeny pro řeč. Nebo pro to, aby konzumovala nějaké potraviny. Nemá žádný jícen a nejspíš ani žádný žaludek. Její ústa končí za plechovými zuby." Otočil hlavou ze strany na stranu a oči se mu zúžily.
"Ale co je?" zeptala se Tessa. "Druh Podsvěťana, nebo démonka?"
"Ne," Henry pustil Miradinu čelist. "Není vůbec živá bytost. Je ISAN automat. Mechanické stvoření, které se pohybuje, a jeví se jako lidská bytost. Leonardo da Vinci jeden takový stroj navrhl. Najdeš ho v jeho kresbách mechanických stvoření, která by mohla sedět, chodit a otáčet hlavou. Byl první, kdo vyřknul to, že je člověk jen složitý stroj. Naše vnitřnosti jsou součástky a písty a kola ze svalů a masa. Tak proč by je nemohl nahradit mědí a železem? Proč by nemohl postavit člověka? Ale o tomhle Jaquet Droz ani Maillardet nikdy nesnili. Skutečný biomechanický automat, sám se pohybující, sám se řídící, zabalený v lidském těle." Jeho oči zářily. "Je to dokonalé."
"Henry," hlas Charlotte byl napnutý. "To je maso, co tu obdivuješ. Pochází z někoho."
Henry si přejel hřbetem ruky přes čelo. Světlo mu odumřelo z očí. "Ano, ty orgány ve sklepě."
"Mlčenlivý bratři provedli výzkum. Nejčastější orgány, které tam schází, jsou srdce a játra. Některým z nich chybí i kosti a chrupavky. A dalším dokonce i vlasy. Obviňujeme Temné sestry ze sklizně těchhle těl pro to, aby vytvořili díly pro jejich mechanická stvoření. Stvoření jako je Miranda."
"A kočí," řekla Tessa. "Myslím, že byl stejný jako ona. Ale proč by někdo dělal něco takového?"
"Je tu toho víc," řekla Charlotte. "Mechanické stroje ve sklepě Temných sester byly vyráběné Mortmainem a jeho společností. Společností, kde pracoval i tvůj bratr."
"Mortmain!" Tessa odtrhla zrak od dívky na stole. "Šli jste k němu, ne? Co říkal o Natovi?"
Charlotte na okamžik zaváhala. Podívala se na Henryho. Tessa znala ten pohled. Takhle se na sebe dívali lidé, kteří se chystali lhát. Takhle se na sebe dívala Tessa s Nathanielem pokaždé, když něco skrývali před tetou Harriet.
"Něco přede mnou tajíte," řekla. "Kde je můj bratr? Co ví Mortmain?"
Charlotte si povzdechla. "Mortmain je hluboce zapojený do okultního světa. Je členem klubu Pandemonium. Zdá se, že ho provozuje Podsvěťan."
"Ale co to má společného s mým bratrem?"
"Tvůj bratr se o tom klubu dozvěděl a byl jím fascinovaný. Odešel pracovat pro upíra, který se jmenuje de Quincey. Je to velmi vlivný Podsvěťan. Ve skutečnosti je hlavou klubu Pandemonium." Charlotte zněla znechuceně. "Jak se zdá, ten co dělá tuhle práci má určitý titul."
Tessa najednou dostala pocit závratě. Opřela se znovu rukou o kraj stolu. "Magister?"
Charlotte se podívala na Henryho, který měl své ruce ponořené v hrudi stroje. Vyndal je a vytáhl něco z těla - lidské srdce, červené a masité, ale zároveň tvrdé a lesklé- vypadalo, jako kdyby bylo něčím nalakované. Bylo ovázáno měděnými a stříbrnými dráty. Každých pár sekund se zdálo, že se z něj ozývá tlukot. Nějakým podivným způsobem stále bilo. "Nechceš si ho podržet?" zeptal se Tessy. "Musela bys být ale opatrná. Tyhle měděné trubičky jsou v celém jejím těle. Nesou v sobě olej a jiné hořlavé kapaliny. Ještě je musím všechny identifikovat."
Tessa zavrtěla hlavou.
"Nevadí." Henry vypadal zklamaně. "Bylo tu něco, co jsem si přál, abys viděla. Pokud se podíváš sem-" Opatrně otočil srdce ve svých dlouhých prstech a odhalil kovový panel na druhé straně. V těsnění
bylo něco vyrytého - velké Q a D.
"Značka de Quinceyho," řekla Charlotte. Vypadala mrzutě. "Viděla jsem to už dřív na dopisech od něj. Vždycky byl spojenec Clavů, nebo jsme si to alespoň mysleli. Byl u všech dohod, které byly uzavřeny. Je to mocný muž. Má pod palcem všechny děti noci v západní části města. Mortmain říká, že od něj de Quincey koupil všechny díly. Vypadá to, jako kdyby se na něco připravoval. Nejspíš si nebyla to jediné v domě Temných sester, co bylo připravené na Magisterovo použití. Čekali na to i tihle mechaničtí tvorové."
"Pokud je ten upír Magister, řekla pomalu Tessa, "pak je ten, kdo najal Temné sestry, aby mě zajali a je taky ten, kdo donutil Nata, aby mi napsal ten dopis. Musí vědět, kde je můj bratr."
Charlotte se téměř usmála. "Vidím, že sis našla svůj cíl."
Tessin hlas byl tvrdý. "Nemyslete si, že nechci vědět, k čemu mně Magister chce. Proč mě nechal chytit a vyškolit. Jak ksakru věděl, že mám schopnosti, jaké mám. A nemyslete si, že netoužím po pomstě. Kdyby byla možná, vykonala bych jí." Nadechla se. "Ale můj bratr je všechno co mám. Musím ho najít."
"Najdeme ho, Tesso," řekla Charlotte. "Všechno - Temné sestry, tvůj bratr, tvoje schopnosti a de Quincey - do sebe nějak zapadá jako kousky puzzle. Jen jsme prostě ještě nenašli všechny kousky."
"Musím říct, že doufám, že je najdeme brzy," oznámil Henry. Vrhl smutný pohled na tělo na jeho stole. "Co by mohl chtít dělat upír s mechanickými lidmi? Nic z toho nedává smysl."
"Ještě ne," řekla Charlotte a vystrčila svou malou bradu. "Ale bude."

6. Kapitola - Zvláštní svět 3/3

30. června 2013 v 22:37 | Cassandra Clare |  Clockwork Angel (Infernal Devices 1)

Mortmain si přejel rukou přes obličej. Když jí sundal, měl šedou barvu. "Já vám, samozřejmě," řekl, "povím všechno, co chcete vědět."
"Výborně." Charlottino srdce bilo rychle, ale její hlas neprozrazoval ani nejmenší známky úzkosti.
"Kdysi jsem znal jeho otce. Nathanielova otce. Zaměstnával jsem ho před téměř dvaceti lety, když bylo jméno Mortmain ještě známé v lodní dopravě. Měl jsem pobočky v Hong Kongu, Šanghaji, Tianjin-" Zarazil se, když začala Charlotte netrpělivě klepat prsty o stůl. "Richard Gray pro mě pracoval tady v Londýně. Byl to můj prokurista. Laskavý a chytrý člověk. Mrzelo mě, když jsem o něj přišel. Přestěhoval se se svou rodinou do Ameriky. Když mi Nathaniel napsal a řekl mi, kdo je, nabídl jsem mu tady práci."
"Pane Mortmaine," Charlottin hlas byl tvrdý. "Tohle není podstatné-"
"Ach, ano, to je," trval na svém malý muž. "Víte, moje znalosti okultních věd mi vždycky pomáhali v mých obchodních záležitostech. Před několika lety zkrachovala velmi známá banka na Lombardově ulici - zničilo to desítky velkých podniků. Moje známosti s čaroději mi pomohly vyhnout se katastrofě. Byl jsem schopný stáhnout své investice ještě před tím, než banka skončila. Zachránilo mi to společnost. Ale jen to vzbudilo Richardovo podezření. Pátral a nakonec mě konfrontoval. Věděl o klubu Pandemonium."
"Pak tedy jste členem," zamumlala Charlotte. "Samozřejmě."
"Nabídl jsem Richardovi členství v klubu - dokonce jsem ho vzal na setkání, nebo dvě- ale on byl k tomu lhostejný. Krátce poté odcestoval se svou rodinou do Ameriky." Mortmain máchl rukama. "Pandemonium klub není pro každého. Jsem zběhlý cestovatel. Slyšel jsem příběhy o podobných organizacích v mnoha městech. O skupinách lidí, kteří vědí o Říši stínů a chtějí spolu sdílet své znalosti a zkušenosti. Za utajení svého členství ale draze platí."
"Někdo platí víc, než jiní."
"Tohle není organizace zla," řekl Mortmain. Znělo to téměř zraněně. "Udělali spoustu skvělých pokroků. Vynalezli mnoho skvělých věcí. Viděl jsem čaroděje vytvořit stříbrný prsten, který mohl dopravit jeho nositele do úplně jiného místa. Stačilo s ním jen otočit na prstě. Nebo dveře, které vás teleportují kamkoliv na světě. Viděl jsem muže, který přežil, i když byl na pokraji smrti-"
"Jsem si vědoma, co to je magie a co dokáže, pane Mortmaine." Charlotte se podívala na Henryho, který zkoumal plán nějakého mechanického robota, který visel na zdi.
"Je tu jedna věc, která mě znepokojuje. Čarodějky, které zřejmě unesly pana Graye, jsou nějak, spojeny s klubem. Vždycky jsem slyšela, že je to jen klub civilů. Proč by v něm měli být Podvsěťani?"
Mortmain se zamračil. "Podsvěťané? Chcete říct ty nadpřirozené pohádky - čarodějové, vlkodlaci a podobně? Existují úrovně členství, paní Branwellová. Civil jako já se může stát členem klubu. Ale ti nahoře -ti co řídí podnik- jsou Podsvěťané. Čarodějové. Vlkodlaci. Upíři. Pohádkový klub se nám ale vyhýbá. Příliš mnoho z nás totiž vlastníme nějaké podniky - železnice, továrny a další. Nenávidí takové věci." Zavrtěl hlavou. "Jsou sice krásné pohádkové bytosti, ale myslím si, že pokrok pro ně bude znamenat smrt."
Charlotte byla nezaujatá myšlenkou Mortmaina na pohádkovou zemi. Její mysl pracovala na plné obrátky. "Nechte mě hádat. Přivedl jste Nathaniela Graye do klubu přesně tak, jak jste tam přivedl jeho otce."
Mortmain vypadal, že opět získal trochu ze své staré sebedůvěry, která ho během rozhovoru opustila.
"Nathaniel pracoval ve své kanceláři v Londýně jen několik dní. Pak mě konfrontoval. Dozvěděl jsem se, že shromáždil informace o zkušenostech jeho otce v klubu. Toužil vědět víc. Nemohl jsem ho odmítnout. Přivedl jsem ho na schůzku a myslel jsem, že to tím skončilo. Ale nebylo to tak." Zavrtěl hlavou. "Nathaniel se v klubu pohyboval jako ryba ve vodě. Několik týdnů po tomhle prvním setkání zmizel ze svého domu. Poslal mi dopis, kde mi oznamoval, že končí v práci a řekl, že se chystá na další práci pro člena klubu Pandemonium. Někoho, kdo byl zřejmě ochotný mu platit jeho hazardní zvyky." Povzdechl si. "Netřeba poznamenávat, že tam nenapsal žádnou zpáteční adresu."
"A to je všechno?" Charlotte zvýšila nevěřícně hlas. "Nepokoušel jste se ho hledat? Přijít na to, kam odešel? Kdo byl jeho nový zaměstnavatel?"
"Muž může být zaměstnaný kdekoliv se mu zlíbí," řekl Mortmain bouřlivým hlasem. "Nebyl tu žádný důvod myslet si, že-"
"A vy jste ho od té doby neviděl?"
"Ne. Říkal jsem vám, že-"
Charlotte ho přerušila. "Říkáte, že se v klubu Pandemonium pohyboval jako ryba ve vodě. Takže jste ho neviděl na setkání klubu potom, co opustil své zaměstnání?"
Záblesk paniky probleskl Mortmainovýma očima. "Já ... já jsem od té doby nebyl na setkání. Práce mě stále velmi zaměstnává."
Charlotte se podívala tvrdě na Axela Mortmaina přes jeho masivní stůl. Vždycky si myslela, že se takhle pozná dobře charakter. Na muže jako je Mortmain narazila už předtím. Blafující, sebevědomé muže, kteří věřili, že úspěch v podnikání nebo jakýkoliv jiný pozemský úspěch automaticky znamenal i stejný úspěch v magii. Znovu si vzpomněla na advokáta. Stěny domu v Knightsbridge postříkané krví jeho rodiny. Myslela na to, jakou hrůzu musel pocítit v posledních chvílích jeho života. Viděla podobný strach v očích Axela Mortmaina.
"Pane Mortmaine," řekla, "nejsem blázen. Vím, že je tu něco, co mi neříkáte." Vzala z kabelky jednu mechanickou součástku, kterou Will našel v domě Temných sester a postavila ji na stůl. "To vypadá jako něco, co by mohla vyrobit vaše továrna."
Mortmain přesunul svůj pohled na malý kousek kovu na svém stole. "Ano - ano, to je jedno z mých ozubených kol. A co má být?"
"Dvě čarodějnice -které si říkají Temné sestry- vraždily lidi. Mladé dívky. Byly to ještě děti. A tohle jsme našli ve sklepě jejich domu."
"Já s těmi vraždami nemám nic společného!" vykřikl Mortmain. "Nikdy jsem - si nemyslel-" Začal se potit.
"Co tím myslíte?" hlas Charlotte byl měkký.
Mortmain zvedl kolečko třesoucími se prsty. "Nedovedete si představit ..." Jeho hlas se zlomil. "Před několika měsíci jeden z členů klubu - velmi starý a mocný Podsvěťan- ke mně přišel a požádal mě, abych mu levně prodal pár mechanických součástek. Zubů, koleček a podobně. Neptala jsem se k čemu to bylo - proč bych měl? Na té žádosti se mi nezdálo nic zvláštního."
"Nebyl to náhodou," řekla Charlotte, "stejný muž, k němuž se připojil Nathaniel, aby pro něj mohl pracovat potom, co dal u vás výpověď?"
Mortmain pustil kolečko. Udeřil do něj pěstí a tím zastavil jeho pohyb. Ačkoliv nic neřekl, Charlotte došlo, že byl její odhad správný. Jejími nervy projel triumfální třes.
"Jeho jméno," řekla. "Řekněte mi jeho jméno."
Mortmain zíral na stůl. "Kdybych vám to řekl, stálo by mě to život."
"A co život Nathaniela Graye?" řekla Charlotte.
Bez toho, aby na ní pohlédl, Mortmain zavrtěl hlavou. "Nemáte ponětí, jak mocný tenhle člověk je. Jak je nebezpečný."
Charlotte se napřímila. "Henry," řekla. "Henry, přines mi Posla."
Henry se odvrátil od zdi a zmateně na ni zamrkal. "Ale zlato-"
"Přines mi ten přístroj!" odsekla Charlotte. Když křičela na Henryho, bylo to jako kopat do štěněte. Ale někdy to bylo potřeba.
Zmatený pocit neopouštěl jeho tvář, když se připojil ke své manželce před Mortmainovým stolem. Vytáhl něco z kapsy u saka. Byl to oválný železný předmět, který byl na vrchu olemován zvláštními symboly. Charlotte si ho vzala a otočila se na Mortmaina.
"Tohle je Posel," řekla mu. "Umožní mi to povolat Clavy. Během tří minut obklopí váš dům. Nephilimové vás vytáhnou z téhle místnosti i přes vás křik a chabé bránění se. Budou vás mučit tak hrozným způsobem, dokud vás nedonutí promluvit. Víte, co se stane s člověkem, kterému se dostane do očí démoní krev?"
Mortmain na ní vrhl vyděšený pohled, ale nic neřekl.
"Prosím, nezkoušejte mě, pane Mortmaine." Předmět v Charlottině ruce byl kluzký potem, ale její hlas byl pevný. "Nerada bych se dívala, jak umíráte."
"Dobrý bože člověče, řekněte jí to!" vybuchl Henry. "Opravdu to nemáte zapotřebí, pane Mortmaine. Jen si to děláte těžší."
Mortmain si zakryl rukama obličej. Vždycky se chtěl setkat s opravdovými Temnými lovci, pomyslela si Charlotte při pohledu na něj. A teď měl, co chtěl. "De Quincey," řekl. "Neznám jeho křestní jméno. Jen de Quincey."
U andělů. Charlotte pomalu vydechla. Přístroj jí i s rukou sklouzl na stranu. "De Quincey? To nemůže být ..."
"Víte, kdo to je?" zeptal se Mortmain dutým hlasem. "Dobře, myslel jsem si, že budete."
"Je hlavou mocného upířího klanu v Londýně," řekla Charlotte téměř neochotně. "Velmi vlivný muž a spojenec Clavů. Neumím si představit, že-"
"Je šéf toho klubu," řekl Mortmain. Vypadal vyčerpaně a nabíral šedou barvu. "Všichni ostatní se mu zodpovídají."
"V čele klubu? Má nějaký titul?"
Mortmain vypadal, překvapeně, když se ho na to zeptala. "Magister."
Rukou, která se jí mírně třásla, si dala předmět, který držela do kapsy. "Děkuji vám, pane Mortmaine. Velmi jste nám pomohl."
Mortmain se na ní podíval s jakousi vyčerpaností a záští. "De Quincey zjistí, že jsem vám to řekl. Zabije mě."
"Clavové se postarají o to, aby se to nestalo. A my z toho všeho vynecháme vaše jméno. Nikdy se nedozví, že jste s námi mluvil."
"To byste udělali?" řekl Mortmain tiše. "I přes to všechno moje - pošetilé bláznovství?"
"Máte naději, pane Mortmaine. Vypadá to, že jste si uvědomil vlastní hloupost. Clavové vás budou sledovat - nejen pro vaší ochranu, ale aby viděli, že se držíte dál od klubu Pandemonium a podobných organizací. Pro vaše vlastní dobro doufám, že pro vás bylo naše setkání dostatečným varováním."
Mortmain přikývl. Charlotte přešla ke dveřím. Henry šel za ní. Když stála na prahu, Mortmain k ní znovu promluvil. "Byli to jen součástky," řekl tiše. "Jen zařízení. Neškodné."
Byl to Henry, který tentokrát překvapil Charlotte svou odpovědí. Ani se neotočil. Jen řekl: "Neživé objekty jsou vždycky neškodné, pane Mortmaine. Ale to se nedá říct o lidech, kteří s nimi manipulují."
Mortmain už nic neřekl, když dva Temní lovci opouštěli místnosti. O několik chvil později už byli venku na náměstí. Dýchali čerstvý vzduch - tak čerstvý, jak jen kdy vzduch v Londýně mohl být. Protkaný uhelným kouřem a prachem. Charlotte si pomyslela, že už tu alespoň nebylo cítit zoufalství a strach, které visely jako mlžný opar v pokoji Mortmaina.
Vyndala předmět z kapsy a podala ho Henrymu. "Myslím, že bych se tě měla zeptat," řekla a nasadila vážný výraz, "co to vlastně je, Henry?"
"Něco, na čem jsem pracoval." Podíval se na to s láskou. "Zařízení, které dokáže najít démoní energii. Chtěl jsem tomu říkat Senzor. Ještě jsem to nedokončil, ale brzy to udělám!"
"Jsem si jistá, že to bude báječné."
Henry odvrátil pohled od zařízení a zamilovaně se podíval na svou ženu. To bylo vzácné.
"To bylo prostě geniální, Charlotte. Předstírat, že bys mohla na místě zavolat Clavy. Jen, abys vystrašila člověka! Ale jak jsi mohla vědět, že pochopím a budu hrát tvou hru?"
"No, udělal jsi to, miláčku," řekla Charlotte. "Nebo ne?"
Henry vypadal rozpačitě. "Je až strašidelné, jak úžasná jsi, má drahá."
"Děkuju, Henry."
...
Jízda zpátky do Společenství byla tichá. Jessamine se dívala z okna kočáru na Londýnský provoz a odmítala říct jediné slovo. Držela v klíně deštník a zdála se naprosto lhostejná k tomu, že krev na jeho okrajích barvila její bundu. Když dorazili k budově, nechala Thomase, aby jí pomohl dolů z přepravy. Natáhla se po Tessině ruce.
Tessa byla překvapená z náhlého kontaktu, a tak jen zírala. Jessamininy prsty byly v těch jejích ledové.
"Pojď se mnou," vyštěkla netrpělivě Jessamine a přitáhla si svojí společnici k sobě. Mířily ke dveřím společenství a Thomas za nimi zůstal zírat.
Tessa se nechala dívkou vytáhnout po schodech a pak pokračovali dovnitř. Šli po dlouhé chodbě, téměř totožné s tou, kde byla ložnice Tessy. Jessamine se zastavila před dveřmi a tlačila Tessu před sebou. Následovala jí a zavřela za nimi dveře. "Chci ti něco ukázat," řekla.
Tessa se rozhlédla kolem. Byla to další z velkých ložnic, kterých se zdálo, že je ve Společenství nepřeberné množství. Ta Jessamina byla vyzdobena dle jejího vkusu. Dřevem obložené zdi byly vytapetované růžovým hedvábím. Pokrývka na sobě měla vzor květin. Byl tam bílý toaletní stolek. Jeho povrch byl pokryt draze vypadajícím setem: skříňka na prsteny, láhev vody na květiny, stříbrný hřeben, zrcadlo.
"Tvůj pokoj je nádherný," řekla Tessa. Bylo to spíš proto, aby trochu zklidnila Jessamininu hysterii než proto, že by to myslela vážně.
"Je příliš malý," řekla Jessamine. "Ale pojď - pojď sem."
Hodila zkrvavený deštník na postel a přešla přes místnost k rohu, kde bylo okno. Tessa ji poněkud rozpačitě následovala. V rohu nebylo nic, ale na vysokém stole byl domeček pro panenky. Ne ten druh dvoupokojového lepenkového Dolly hracího domu, který měla Tessa jako dítě. Tohle byla krásná miniaturní reprodukce skutečného Londýnského městského domu. Když se ho Jessamine dotkla, Tessa uviděla, že se jeho drobné dveře otevřely.
Tessa zatajila dech. Byly tam krásné malé místnosti, dokonale zdobené miniaturním nábytek. Všechno bylo postavené ve zmenšeném měřítku. Malé dřevěné židle, polštáře nebo třeba litinová kamna v kuchyni. Byly tam taky malé panenky s čínskými hlavami. Na stěnách byly opravdové olejomalby.
"Tohle byl můj dům." Jessamine poklekla, čímž se jí dům dostal do úrovně očí a pokynula Tesse, aby jí následovala.
Tessa nešikovně udělala totéž a snažila se nekleknout si Jessamine na sukni. "Chceš tím říct, že to byl tvůj domeček pro panenky, když jsi byla malá?"
"Ne," Jessamine zněla skoro podrážděně. "To byl můj dům. Můj otec ho pro mě udělal, když mi bylo šest. Je přesně podle vzoru domu, kde jsme dřív žili. Na Cuszonské ulici. Tyhle tapety jsme měly v jídelně" -ukázala na ně- "a tohle jsou přesné židle, které měl otec v pracovně. Vidíš?"
Tessa se na něj soustředěně podívala. Byl to tak upřený pohled, že si byla jistá, že by měla vidět něco, co už bylo nad rámec neuvěřitelně předražené hračky, z které už měla Jessamine dávno vyrůst. Jen prostě nevěděla co. "Je nádherný," řekla nakonec.
"Podívej, tady v salónu je máma," řekla Jessamine a jemně se dotkla malé panenky prstem. Panenka se na plyšovém křesle zakymácela. "A tady, v pracovně si čte papá knihu." Její ruka sklouzla po porcelánové postavičce. "A tady nahoře v malé postýlce je miminko Jessie." Uvnitř malé kolíbky byla opravdu další panenka. Z drobné pokrývky jí koukala jenom hlavička. "Později budou večeřet tady v jídelně. Pak máma a papá budou sedět tady v obývacím pokoji u krbu. Někdy v noci chodili do divadla, na bál nebo šli na večeři." Její hlas zněl skoro dospěle, jako kdyby někomu něco přednášela. Své vzpomínky. "A pak dá maminka tatínkovi polibek na dobrou noc a oni odejdou do svých pokojů, kde budou spát celou noc. Nebude tu žádné volání Clavů, které je budí uprostřed noci, aby šli bojovat s démony. Nikdo je nebude díky jejich krvi sledovat až do domu. Nikdo neztratí ruku ani oko díky vlkodlakovi, nebo se nebude dusit svěcenou vodou, protože je kousnul upír."
Pane Bože, pomyslela si Tesa.
Jako kdyby Jessamine mohla číst Tessiny myšlenky, zkroutil se jí obličej. "Když náš dům shořel, neměla jsem kam jít. Nebylo to tak, že bychom měli nějaké příbuzné, kteří by si mě k sobě mohli vzít. Všechny příbuzenské vztahy, které máma a táta měli, byly s Temnými lovci. Ti s nimi nemluvili, protože odešli od Clavů. Henry byl ten, kdo mi dal ten deštník. Vědělas to? Myslela jsem, že je docela pěkný, než mi řekl, že tkanina je lemovaná kovem ostrým jako břitva. Vždycky to bylo myšleno jako zbraň."
"Zachránila si nás," řekla Tessa. "V parku. Dneska. Neumím bojovat. Vůbec. Pokud bys neudělala to, cos udělala-"
"Neměla jsem to dělat." Jessamine se podívala do domečku pro panenky. Její pohled byl prázdný. "Nechci žít tenhle život, Tesso. Nebudu ho žít. Nezajímá mě, co mám dělat. Nebudu žít jako oni. Raději bych zemřela."
Znepokojená Tessa se jí právě chytala říct, že by takhle neměla mluvit, když se za nimi otevřely dveře. Byla to Sophie. Měla na sobě bílou čepici a elegantní tmavé šaty. Když její oči spočinuly na Tesse, bylo vidět, že se má na pozoru. Řekla: "Slečno Tesso, pan Branwell si vás žádá ve své pracovně. Říká, že je to důležité."
Tessa se obrátila k Jessamine. Chtěla se zeptat, jestli bude v pořádku, ale Jessaminina tvář byla opět nepropustná, jako kdyby zavřela dveře ke svým pocitům. Zranitelnost i hněv byly pryč. Studená maska byla zpátky.
"Jdi, když si tě Henry žádá," řekla. "Jsem z tebe už stejně unavená. Myslím, že mě začíná bolet hlava. Sophie, až se vrátíš, budu potřebovat masáž spánků kolínskou vodou."
Sophiiny oči se setkaly s těmi Tessiny na druhé straně místnosti. Vypadala pobaveně. "Jak si přejete, slečno Jessamine."

6. Kapitola - Zvláštní svět 2/3

30. června 2013 v 22:35 | Cassandra Clare |  Clockwork Angel (Infernal Devices 1)
"Sešli jsme z cesty," zašeptala.
"No, můžeme najít cestu zpátky, nebo ne?" Tessa se otočila kolem dokola. Hledala kousek mezery mezi stromy. Kousek slunečního světla. "Myslím, že jsme přišli tam-"
Jessamine náhle chytila Tessu za paži. Zaryla jí prsty do ruky, jako kdyby to byly drápy. Něco - nebo někdo - se objevilo na cestě před nimi.
Postava byla malá, tak malá, že si na chvíli Tessa myslela, že před nimi stojí dítě. Ale když postava vystoupila do světla, viděla, že to byl muž - shrbený, oblečený jako podomní obchodník, v rozedraných šatech a otlučeném klobouku, který měl stáhnutý hluboko do čela. Jeho tvář byla vrásčitá a bílá. Jako plíseň, která ulpívá na starém jablku. Jeho oči byly černé a leskly se mezi silnými záhyby kůže.
Usmál se a ukázal zuby ostré jako břitvy. "Hezký holky."
Tessa se podívala na Jessamine. Dívka byla ztuhlá a zírala dopředu. Ústa měla stáhnuté do pevné linky. "Měli bychom jít," zašeptala Tessa a zatáhla Jessamine za ruku. Pomalu, jako kdyby to byl jen sen. Jessamine jí dovolila natočit jí tak, aby stály čelem směru cesty, kterým sem přišli - muž byl opět před nimi a blokoval jim cestu zpátky do parku. Daleko, daleko, v dálce, si Tessa myslela, že uviděla park. Jakési místo plné světla. Vypadal ale neskutečně daleko.
"Zabloudili jste," řekl cizince. Jeho hlas byl monotónní a rytmický. "Krásné dívky sešly z cesty. Víte, co se stane dívkám, jako jste vy." Udělal krok zpět.
Jessamine stála pořád ztuhle a svírala svůj deštník, jako kdyby to bylo nějaké záchranné lano. "Goblin," řekla, "skřítek. Nehodláme se hádat s nějakou nadpřirozenou bytostí. Ale pokud se nás dotkneš-"
"Sešly jste z cesty," prozpěvoval si malý muž a blížil se k nim. Tessa si všimla, že to nezářily jeho boty, ale jeho kopyta. "Hloupé Nephilimky přišli neoznačené na tohle místo. Tady je půda mnohem starší, než nějaké vaše Právo. Pokud na ní padne vaše andělská krev, na tom místě vyroste zlatý strom posetý diamanty. A já si na to činím nárok. Činím si nárok na vaší krev."
Tessa zatahala Jessamine za paži. "Jessamine, měly bychom-"
"Tesso, mlč." Vytrhla paži z jejího sevření a ukázala deštníkem na šotka. "Nechceš to udělat. Nechceš-"
Tvor vyskočil. Když se k nim blížil, zdálo se, že se jeho rty odloupávají a jeho kůže se štěpí. Tessa uviděla tvář pod jeho slupkou - zubatou a zlou. Vykřikla a klopýtla dozadu. Zakopla o kořen stromu. Praštila sebou o zem, když Jessamine zvedla deštník a pohybem zápěstí ho otevřela jako květinu.
Šotek vykřiknul. Zatímco padal na zem, pořád křičel a válel se po zemi. Z rány na tváři mu vytékala krev a barvila jeho roztrhané šedé sako.
"Říkala jsem ti to," řekla Jessamine. Dýchala těžce. Hruď se jí zvedala a zase klesala, jako kdyby právě přeběhla přes celý park. "Říkala jsem ti, abys nás nechal na pokoji, ty špinavá potvoro-"
Udeřila na skřeta znovu a teď si Tessa všimla, že deštník Jessamine září zvláštní zlatobílou září a je ostrý jako žiletka. Jeho květovaná látka byla potřísněná krví.
Šotek zavyl a dal před sebe svoje ruce, aby se před ránami ochránil. Teď vypadal jako malý shrbený muž. Když Tessa uviděla tenhle obrázek, nemohla se ubránit záchvěvu soucitu. "Slitování, paní, slitování-"
"Slitování?" vykřikla Jessamine. "Chtěl jsi pěstovat stromy z mé krve! Špinavý šotku! Nechutné stvoření!" Sekala do něj slunečníkem znovu a znovu. Šotek křičel a mlátil sebou. Tessa se posadila a vytřásla si nečistoty z vlasů. Zvedla se na nohy. Jessamine ještě křičela a mávala deštníkem. Šotek sebou po každém zásahu škubnul. "Nenávidím tě!" vykřikla Jessamine . Její hlas byl slabý a třásl se. "Nenávidím tě, a všechny jako ty -nechutné Podsvěťany-nechutné-nechutné-"
"Jessamine!" Tessa běžela k druhé dívce a objala ji. Přitlačila jí paže k tělu. Ještě okamžik Jessamine bojovala, a Tessa si uvědomila, že tu není žádný způsob, jak by ji mohla udržet. Byla silná a svaly pod její tenkou ženskou kůží se napínaly. Pak najedou začala Jessamine ochabovat a svalila se na Tessu. Deštník jí vypadl z ruky. "Ne," naříkala. "Ne, to jsme nechtěla. Nemyslela jsem to tak. Ne-"
Tessa se podívala dolů. Skřítek na zemi byl shrbený a ležel nehybně u jejich nohou. Krev se šířila z jeho těla. Z místa, kde ležel a šířila se po zemi, jako nějaký tmavý výhonek. Zatímco držela vzlykající Jessamine, Tessa se nemohla ubránit myšlence na to, co tam teď vyroste z jeho krve.
Byla to nepřekvapivě Charlotte, která překonala jako první svůj údiv. "Pane Mortmaine, nejsem si jistá, co jste tím myslel-"
"Samozřejmě, že jste si jistá." Usmíval se. Jeho štíhlá tvář byla obdařená rozpustilým úsměvem od ucha k uchu. "Temní lovci. Nephilimové. To je to, jak si říkáte, ne? Míšenci lidí a andělů. Divné, protože v Bibli byli Nephilimové odporná monstra, ne?"
"Víte, to není tak docela pravda," řekl Henry, neschopný ubránit se své vnitřní puntičkářské stránce. "Je tu totiž mnoho dohadů, co se týče překladu z originálu Aramaic-"
"Henry," řekl Charlotte varovně.
"Opravdu držíte v pasti duše démonů, které jste zabili, ve velkém krystalu?" pokračoval Mortmain a měl doširoka otevřené oči. "To je pozoruhodné!"
"Myslíte Pyxis?" Henry vypadal zaskočeně. "Není to krystal, jen dřevěná krabice. A nejsou to duše - démoni nemají duši. Mají energii-"
"Mlč, Henry," okřikla ho Charlotte.
"Paní Branwellová," řekl Mortmain. Znělo to až moc vesele. "Prosím, neznepokojujte se. Já už vím o vašem druhu všechno. Jste Charlotte Branwellová, ne? A tohle je váš manžel Henry Branwell. Přijeli jste z Londýna ze Společenství. Z místa, kde byl kdysi kostel Všech svatých. Opravdu jste si mysleli, že nevím, kdo jste? Zejména potom, co jste se snažili okouzlit mého sluhu? Nemůže ho to nijak ovlivnit. Má z toho maximálně vyrážku."
Charlotte přimhouřila oči. "A jak jste přišel ke všem těmhle informacím?"
Mortmain se dychtivě naklonil dopředu a rozhodil rukama. "Studuju okultní vědy. Od chvíle, když jsem byl ještě jako mladý muž v Indii, a když jsem se o nich poprvé dozvěděl, začala mě tahle Říše stínů fascinovat. Pro člověka v mé pozici, s dostatečnými prostředky a s více, než jen dostatkem času, jsou mnohé dveře otevřené. Existují knihy, které si lze pořídit a informace, které si lze koupit. Informace o vaší existenci nejsou až tak tajné, jak si možná myslíte."
"Možná," řekl Henry a zněl nešťastně, "ale je to nebezpečné. Zabíjení démonů není to samé jako střílení tygrů. Můžou vás lovit stejně dobře, jako vy lovíte je."
Mortmain se zasmál. "Můj milý, nemám v úmyslu vrhnout se do boje s démony s holýma rukama. Samozřejmě, že tenhle druh informací je nebezpečný v horkokrevných a nezodpovědných rukách, ty moje jsou ale opatrné a rozumné. Hledám jen rozšíření znalostí o světě, ve kterém žiju, nic víc." Podíval se po místnosti. "Musím říct, že jsem nikdy dřív neměl tu čest mluvit s Nephilimem. Samozřejmě, že v literatuře je zmínka o vás velmi častá, ale o něčem číst a opravdu to zažít, jsou dvě úplně odlišné věci. Jsem si jistý tím, že se mnou budete souhlasit. Je toho tolik, kolik byste mě toho mohli naučit-"
"Tohle," řekla Charlotte mrazivým tónem, "bohatě stačí."
Mortmain se na ní zmateně podíval. "Promiňte?"
"Vzhledem k tomu, že víte tolik o Nephilimech, pane Mortmaine, mohla bych se vás zeptat, jestli víte, co je to civil?"
Mortmain vypadal arogantně. "Ničíte démony. Kvůli ochraně lidí - civilů, jak jsem pochopil, že nám říkáte."
"Ano," řekla Charlotte, "a trávíme tím tak velké množství času hlavně díky jejich pošetilosti. Teď vidím, že vy nejste žádnou vyjímkou z tohohle pravidla."
Mortmain vypadal opravdu překvapeně. Podíval se na Henryho. Charlotte věděla, jak vypadají. Byl to pohled, který si vyměňují muži. Pohled, který říkal, jak to, že nedokážete zvládnout svou manželku, pane? Pohled, pomyslela si, který byl pro Henryho úplně zbytečný, protože ten vypadal, že se snaží očima rentgenovat plány na Mortmainově stole a věnoval velmi malou pozornost rozhovoru.
"Myslíte si, že okultní znalosti, které jste získal, vás činí velmi znalým mužem," řekla Charlotte. "Ale viděla jsem mnoho mrtvých civilů, pane Mortmaine. Nemůžu ani spočítat, kolikrát jsme viděli pozůstatky lidí, kteří se považovali za odborníky magických praktik. Vzpomínám si, když jsem byla ještě malá a byli jsme zavoláni do domu nějakého advokáta. Patřil k nějaké hloupé skupině mužů, kteří věřili, že jsou kouzelníci. Trávili čas zpíváním a nošením zvláštního šatstva a kreslením pentagramů na zem. Jednoho večera se rozhodl, že jsou jeho dovednosti dostatečné, aby se pokusil povolat démona."
"A vyvolal ho?"
"Vyvolal," řekla Charlotte. "Přivedl k sobě démona jménem Marax. Pokračovalo to ale jeho zabitím a vyvražděním celé jeho rodiny." Její tón byl věcný. "Našli jsme je v jeho domě. Bez hlav. Vysící vzhůru nohama na stropě. Nejmladší z jeho dětí bylo praženo na rožni nad ohněm. Maraxe jsme nikdy nenašli."
Mortmain zbledl, ale udržel ve svém hlase vyrovnaný tón. "Vždycky jsou tu ti, kteří přecení své schopnosti," řekl. "Ale já-"
"Ale vy nikdy nebudete tak hloupý," řekla Charlotte. "Zachráníte se. V tomhle momentě. Nebudete hlupák. Díváte se na Henryho a na mě a nebojíte se nás. Baví vás to! Pohádka ožívá!" Tvrdě udeřila rukou o okraj stolu, čímž Mortmaina donutila nadskočit. "Moc Clavů stojí za námi," řekla tak chladným tónem, jakým v té chvíli dokázala. "Naším posláním je chránit lidi. Jako je Nathaniel Gray. Zmizel a jistě za tím stojí něco nadpřirozeného. A my tu najdeme jeho bývalého zaměstnavatele, který je prokazatelně namočený do okultních věcí. Je až neuvěřitelné, že tyhle dvě skutečnosti spolu nejsou nějak propojené."
"Já-on- pan Gray zmizel?" koktal Mortmain.
"Zmizel. Jeho sestra k nám přišla a hledala ho. Párem čarodějnic byla informovaná, že je ve vážném nebezpečí. Zatímco vy, pane, vypadáte, že se bavíte jeho možnou smrtí. A Clavové se nedívají laskavě na ty, kteří stojí v cestě jejich zákoníku."

6. Kapitola - Zvláštní svět 1/3

30. června 2013 v 22:32 | Cassandra Clare |  Clockwork Angel (Infernal Devices 1)
kapitola 6
ZVLÁŠTNÍ SVĚT


Nesmíme se dívat na šotky,
Nesmíme kupovat jejich plody:
Kdo ví, čím hnojí svou půdu
a čím ukojují hlad a žízeň kořenů svých rostlin?
-
"Víš," řekl Jem, "tohle nevypadá ani trochu jako bordel, jaký jsem si vždycky představoval."
Dva muži stáli u vchodu toho, čemu Tessa říkala Temný dům, vedle Bílé kaple na Vysoké ulici. Budova vypadala mnohem omšeleji a temněji, než si jí Will pamatoval. Jako kdyby jí někdo natřel extra povlakem nečistot.
"A co přesně sis představoval, Jamesi? Dámy, jak na tebe v noci mávají z balkónů? Nahé sochy zdobící vchod?"
"Tak nějak," řekl Jem jemně. "Čekal jsem něco trochu méně fádního."
Když tu byl Will poprvé, napadlo ho to samé. Pocit, který u něj převažoval, když stál uvnitř domu byl ten, že by tohle místo nikdy nikdo nemohl považovat za domov. Okna byla špinavá a ručně tkané záclony byly ušmudlané a neprané.
Will si vyhrnul rukávy. "Asi budeme muset vyrazit dveře-"
"Nebo," řekl Jem a natáhl ruku, aby zkusil otočit klikou, "ne."
Dveře se otevřely do tmavé chodby.
"Super, tomuhle já říkám lenost," řekl Will. Vzal si z opasku jednu dýku a opatrně vstoupil dovnitř. Jem ho následoval. Pevně držel svojí nefritovou vycházkovou hůl. Bezhlavě se pouštěli do nebezpečných situací, ale Jem většinou dával přednost tomu, být vzadu a krýt mu záda - Will se na něj vždy zapomínal ohlížet. Dveře se za nimi zavřely a nechaly je tak v přítmí. Vchod vypadal pořád stejně, jako dřív. Bylo tam stejné dřevěné schodiště vedoucí nahoru, stejná popraskaná, ale stále elegantní mramorová podlaha, stejný vzduch prosáklý prachem.
Jem zvedl ruku a jeho magické světlo se rozhořelo a odhalilo jim tak děsivou skupinu švábů. Pobíhali po podlaze. Will stáhl obličej do grimasy. "Pěkné místo k životu, ne? Doufejme, že tu nechali i něco jiného, než jenom špínu. Doručovací adresu, pár oddělených končetin, prostitutku nebo dvě ..."
"Opravdu. Možná, když budeme mít štěstí, tu chytíme ještě syfilis."
"Nebo démoní neštovice," navrhl Will vesele. Zkusil otevřít dveře pod schody. Otevřely se stejně rychle jako ty vchodové. "Vždycky tu jsou ještě démoní neštovice."
"Démoní neštovice neexistujou."
"Och, trochu důvěry bych prosil," řekl Will a zmizel do tmy pod schody. Společně pečlivě prohledali sklep a přízemí. Nenašli nic kromě odpadků a prachu. Místnost, kde Will a Tessa bojovali s Temnými sestrami, byla úplně prázdná. Po dlouhé době našel Will na zdi něco, co vypadalo jako skvrna od krve. Nebyl tu pro ní ale žádný zdroj. Jem poukázal, že by to dost dobře mohla být i barva.
Vyšli ze sklepa a došli do patra. Našli dlouhou chodbu lemovanou dveřmi, která byla Willovi důvěrně známá. Tudy běžel pryč od sester s Tessou, která ho následovala. Protáhl se do první místnosti na pravé straně, což byl pokoj, kde jí našel. Nebyly tu žádné známky po divoce vypadající dívce, která ho praštila květinovým džbánem. Pokoj byl prázdný. Nábytek byl odvezený a uvnitř to vypadalo jako v Tichém městě. Čtyři tmavé zářezy na zemi ukazovaly, kde dřív stála postel.
Ostatní místnosti byly stejné. Will se v jedné snažil otevřít okno, když zaslechl Jema vykřiknout, že by tam měl rychle dorazit. Byl v poslední místnosti nalevo. Will si pospíšil a našel Jema stát ve středu velké čtvercové místnosti. V ruce měl své zářící magické světlo. Nebyl sám. Zbýval tam jeden kus nábytku - čalouněné křeslo. Seděla v něm žena.
Byla mladá. Pravděpodobně ne starší než Jessamine. Měla na sobě levně vypadající barevné šaty. Vlasy jí spočívaly na šíji. Byly hnědé a jednotvárné. Ruce měla holé a červené. Její oči byly otevřené dokořán a zíraly na ně.
"Ugh," řekl Will příliš překvapený na to, aby řekl něco jiného. "Je-"
"Je mrtvá," řekl Jem.
"Jsi si jistý?" Will nemohl odtrhnout oči od tváře ženy. Byla bledá, ale nebyla to typická mrtvolná bledost. Ruce měla složené v klíně. Prsty jemně zakřivené, ale nepodléhaly posmrtné ztuhlosti. Will k ní přešel blíž a položil jí ruku na rameno. Pod prsty byla tuhá a studená. "No, jelikož nereaguje na moje pokusy o sblížení," řekl veseleji, než se cítil, "tak musí být mrtvá."
"Nebo je to jen žena, co má dobrý vkus a zdravý rozum." Jem poklekl a podíval se nahoru do ženské tváře. Její světle modré oči byly vykulené a dívaly se na něj. Její oči vypadaly mrtvě. Jako namalované. "Slečno," řekl a vzal jí na zápěstí, hledal její pulz.
Pohnula se. Trhla sebou pod jeho dotekem. Vydala ze sebe nízký nelidský zvuk podobný stenu. Jem se rychle postavil. "Co-"
Žena zvedla hlavu. Její oči byly prázdné, pohled rozostřený a její rty se pohybovaly s doprovodným skřípavým zvukem. "Pozor!" vykřikla. Její hlas se rozléhal po místnosti a Will zaječel a skočil zpět. Ženský hlas zněl, jako když se o sebe třou dvě železné mřížky. "Dejte si pozor, Nephilimové. Zabíjíte ostatní. To znamená, že taky musíte být zabiti. Váš anděl vás před tím nemůže ochránit. Ani váš bůh a dokonce ani samotný ďábel. Jste armáda, která nepatří nebi, ani peklu. Pozor na mechanické lidi. Dejte si pozor." Její hlas se zvedl ve vysoký skřípavý jekot. Začala se v křesle prudce houpat zepředu dozadu, jako kdyby byla loutka a někdo tahal za neviditelné nitky.
"POZOR POZORPOZORPOZORPOZOR-"
"Panebože," zamumlal Jem.
"Pozor!" vykřikla žena naposledy a svalila se dopředu na zem, jako kdyby byla náhle něčím umlčena. Will na ní zíral s otevřenými ústy.
"Je...?" začal.
"Ano," řekl Jem. "Myslím, že tentokrát už je opravdu mrtvá."
Will ale zavrtěl hlavou. "Mrtvá. To si nemyslím."
"Tak co si myslíš?"
Místo odpovědi si Will klekl vedle těla. Dal dva prsty na stranu ženiny tváře a jemně jí otáčel hlavu tak dlouho, dokud na ní oba jasně neviděli. Její ústa byla doširoka otevřená a pravé oko měla upřené na strop. To levé se houpalo na její tváři. Bylo spojené s její hlavou cívkou z měděného drátu.
"Není naživu," řekl Will, "ale ani není mrtvá. Možná je ... jako jedna z Henryho robotů." Dotkl se její tváře. "Kdo by tohle mohl udělat?"
"To můžu jen stěží uhádnout. Ale říkala nám Nephilimové. Věděla, kdo jsme."
"Nebo to věděl někdo, kdo jí vytvořil," řekl Will. "Neumím si představit, že by cokoliv věděla. Myslím, že je stroj, jako hodiny. A teď se porouchala." Vstal. "Bez ohledu na tohle všechno bude nejlepší, když jí dostaneme do Společenství. Henry se na ní bude chtít podívat."
Jem neodpověděl. Stále se díval dolů na ženu na podlaze. Pod lemem šatů byly její nohy holé. A špinavé. Měla otevřená ústa a on mohl vidět v jejím krku záblesk kovu. Její oko se houpalo na kousku měděného drátu a někde za okny na kostele odbyly zvony poledne.
-
Jakmile byly uvnitř parku, Tessa se přistihla, že začíná relaxovat. Nebyla v zeleni nebo v nějakém jiném klidném místě od té doby, co přijela do Londýna. Téměř neochotně se těšila pohledem na trávu a stromy, i když si myslela, že parky tady nejsou ani zdaleka tak hezké jako v New Yorku. Většina města byla ukrytá v mlze, i když nebe nad její hlavou bylo modré.
Thomas čekal u kočáru, zatímco dívky se věnovaly své procházce. Zatímco Tessa jen kráčela vedle Jessamine, ona obstarávala stálý proud bezvýznamného tlachání. Byly na své cestě dolů širokým průchodem, když jí Jessamine oznámila, proč tohle místo bylo nazváno Totten Row. Přes nepříznivé jméno tohle místo bylo dokonalé pro procházku a pro jeho prozkoumání. Dole uprostřed ulice jeli muži a ženy na koních. Byli skvěle oblečeni. Za ženami létaly jejich dlouhé závoje. Jejich smích se nesl jako ozvěna letním vzduchem. Po stranách ulice se procházeli chodci. Pod stromy byly postavené židle a lavičky. Ženy seděly pod barevnými slunečníky a popíjely peprmintové vody. Vedle nich seděli vousatí pánové a plnily vzduch vůní tabákové směsi smíchané s posečenou trávou a koňmi.
Ačkoliv se nikdo nezastavil, aby si s nimi promluvil, Jessamine vypadala, že zná každého tady - ví, kdo se vdává, kdo hledá manžela, kdo měl s kým poměr, o čí žena, nebo manžel se o něm dozvěděl. Bylo to trochu omamující a Tessa byla ráda, když sešli z cesty a vydaly se dál užší cestou, která vedla do parku.
Jessamine vzala ruku Tessy do té své a vděčně ji zmáčkla. "Ani nevíš, jaká je to úleva mít konečně v okolí jinou dívku," řekla vesele. "Chci říct, Charlotte je skvělá, ale je s ní nuda, od té doby, co se vdala."
"Je tu ještě Sophie."
Jessamine si odfrkla. "Sophie je služka."
"Znám holky, co se kamarádí i se svými služkami," zaprotestovala Tessa. To nebyla tak úplně pravda. Ačkoliv četla o takových dívkách, nikdy žádnou z nich nepoznala. Přesto podle románů, bylo hlavní funkcí služky poslouchat své paní, jak si jim vylévají své srdce a říkají jim o svých tragických milostných životech a občas si půjčí jejich šaty a předstírají, že jsou oni, zatímco jejich paní je najdou a pak jim vynadají do darebáků.
"Vidělas její tvář. Její šerednost z ní udělala hrozně zahořklou holku. Služka pravé dámy má být krásná a mluvit francouzsky. Sophie nesplňuje ani jedno. Řekla jsem to Charlotte, když jí přivedla domů. Charlotte mě neposlouchá. Nikdy mě neposlouchala."
"Nechápu proč," řekla Tessa. Vkročily na úzkou cestu, která se vinula mezi stromy. Byl přes ně vidět záblesk řeky. Větve se nad nimi zvedaly a blokovaly sluneční paprsky.
"Já vím! Ani já nemám tušení proč!" Jessamine zvedla hlavu a nechala baldachýnové světlo, aby tancovalo na její tváři. "Charlotte neposlouchá nikdy nikoho. Jen vždycky trápí chudáka Henryho. Nevím, proč se s ní vůbec ženil."
"Co třeba proto, že jí miluje?"
Jessamine si odfrkla. "Nikdo si to nemyslí. Henry chtěl přístup do Společenství, aby mohl pracovat na svých experimentech ve sklepě a nemusel bojovat. Nemyslím si ale, že by mu moc vadilo vzít si Charlotte -ne, že by tu byl někdo jiný, kdo by ses ní chtěl oženit- ale pokud by tu byla nějaká jiná žena, která by mu povolila vstup do Společenství, vzal by si klidně i jí." Odfrkla si. "A pak jsou tu kluci - Will a Jem. Jem je docela milý, ale víš, jací jsou cizinci. Nespolehlivý a v podstatě sobečtí a líní. Je pořád v pokoji. Předstírá, že je nemocný a odmítá udělat cokoliv, aby nám pomohl."
Jessamine bezstarostně blekotala dál a zřejmě zapomněla na skutečnost, že Jem a Will byli pryč a zrovna teď prohledávali Temný dům, zatímco ona se procházela v parku s Tessou. "A Will. Je hezký, hodně, ale většinou se chová jako šílenec. Je to, jako kdyby ho vychovali divoši. Nemá úctu k nikomu a k ničemu. Nemá ani ponětí o tom, jak by se měl chovat gentleman. Asi proto, že je to Velšan."
Tessa byla zmatená. "Velšan?" To je jako něco špatného? chtěla dodat, ale Jessamine, myslící si, že Tessa pochybuje o Willově původu s chutí pokračovala.
"Ach, ani. S jeho černými vlasy je to jasné. Jeho matka byla Velšanka. Jeho otec se do ní zamiloval a bylo to. Vzdal se svého nephilimství. Možná na něj použila nějaké kouzlo." Jessamine se zasmála. "Ve Walesu mají snad všechny druhy zvláštní magie, vždyť víš."
Tessa nevěděla. "Víš, co se stalo s rodiči Willa? Jsou mrtví?"
"Myslím, že musejí být. Proč by ho jinak nepřišli hledat?" Jessamine svraštila obočí. "Ugh. Každopádně. Nechci už mluvit o Společenství." Otočila se a podívala se na Tessu. "Musíš se divit, proč jsem na tebe byla tak milá."
"Er ..." Tessa byla zvědavá. V románech dívky jako ona - dívky, jejichž rodiny kdysi měli peníze, ale které poznamenali těžké časy - byly často přijaté laskavými bohatými poručníky. Bylo jim zařízeno nové oblečení a dobré vzdělání. (Ne, pomyslela si Tessa, na jejím vzdělávání nebylo nic špatného. Teta Harriet jí učila doma a byla stejně dobrá jako nějaká guvernantka.) Samozřejmě, Jessamine se v žádném případě nepodobala svatým starším dámám v takovýchhle příbězích, jejichž štědré činy byly nezištné. "Jessamine, už jsi někdy čela Lamplighter?"
"Určitě ne. Dívky by neměly číst romány," řekla Jessamine tónem někoho, kdo opakuje jen to, co už slyšel někde jinde. "Bez ohledu na to, slečno Grayová, mám pro vás návrh."
"Tesso," opravila jí automaticky.
"Samozřejmě, proto jsou z nás teď nejlepší kamarádky," řekla Jessamine, "a brzy budeme ještě víc."
Tessa se zmateně podívala na Jessamine. "Co tím myslíš?"
"Jsem si jistá, že ti Will už stačil říct, že můj drahý tatínek a drahá maminka jsou mrtví. Ale nechali mi tu nezanedbatelnou sumu peněz. Odkládaly je stranou, aby mi je mohli dát v den mých osmnáctých narozenin, což už je za pár měsíců. Je tu ale problém jak vidíš, samozřejmě."
Tessa, která v tom neviděla žádný problém, řekla: "Měla bych?"
"Nejsem temný lovec, Tesso. Pohrdám vším, co se nějak týká Nephilimů. Nikdy jsem nechtěla být jedním z nich a mým nejtajnějším přáním je opustit Společenství a nikdy už nepromluvit ani jediné slovo s nikým, kdo tam žije."
"Ale já si myslela, že tvoji rodiče byli Temní lovci..."
"Člověk nemusí být temný lovec, pokud to nechce," vyštěkla Jessamine. "Moji rodiče nebyli. Opustili Clavy, když byli ještě mladí. Máma tím byla naprosto neposkvrněná. Nikdy ze mě nechtěli mít Temného lovce. Řekla, že by dívce nikdy takový život nepřála. Chtěla pro mě něco jiného. Chtěla, abych se nechala uvést do společnosti, setkala se s královnou, našla si dobrého manžela a měla s ním milované děti. Obyčejný život." řekla. Ta slova byla protkaná zvláštní touhou. "Existují i jiné dívky v tomhle městě, Tesso. V mém věku. Nejsou tak hezké jako já, ale přitom tančí a smějí se a flirtují a hledají si muže. Dostávají lekce francouzštiny. Já mám lekce příšerného démoního jazyka. Tohle není fér."
"Pořád se můžeš vdát." Tessa byla zmatená. "Každý muž by-"
"Můžu si vzít Temného lovce." Jessamine to slovo vyštěkla. "A žít jako Charlotte. Muset se oblékat jako muž a bojovat jako muž. To je odporné. Ženy nejsou určeny pro tohle chování. Jsme předurčené k tomu obývat krásné domovy. Dekorovat je tak, aby se v nich naši muži cítili příjemně. K jejich rozveselení a postarání se o jejich pohodlí naší jemnou a andělskou přítomností."
Jessamine nezněla jemně ani andělsky, ale Tessa se zdržela tohohle komentáře. "Nechápu, jak do toho všeho zapadám já ..."
Jessamine zlostně chytila Tessu za paži. "Nechápeš? Můžu opustit ústav, Tesso, ale nemůžu žít sama. Nebylo by to vhodné. Možná, kdybych byla vdova, ale já jsem jen obyčejná dívka. To se prostě nedělá. Ale kdybych měla společnici -sestru-"
"Chceš, abych předstírala, že jsem tvoje sestra?" vyjekla Tessa.
"Proč ne?" řekla Jessamine, jako kdyby to byl ten nejlepší návrh na celém světě. "Nebo bys mohla být moje sestřenice z Ameriky. Jo, to by mohlo fungovat. Ty," řekla praktickým hlasem, "stejně nemáš kam jít, ne? Jsem celkem optimistická. Myslím, že si chytneme brzy nějaké muže."
Tessu z toho začala bolet hlava. Přála si, aby Jessamine přestala mluvit o "chytání" manželů stejným způsobem, jako kdyby mluvila o chytání nachlazení nebo uprchlé kočky.
"Mohla bych ti představit ty nejlepší lidi," pokračovala Jessamine. "Chodily bychom na plesy a večírky a-" odmlčela se a v náhlém zmatku se rozhlédla. "Kde to jsme?"
Tessa se podívala kolem sebe. Cesta se zúžila. Teď z ní byla tmavá stezka mezi vysokými zkroucenými stromy. Tessa už neviděla oblohu, ani neslyšela zvuk okolních hlasů. Jessamine vedle ní se zastavila. Její obličej byl náhle naplněný strachem.

18. Kapitola

30. června 2013 v 21:27 | Alice Shinshekli |  Bojovníci Temnot
18. Kapitola

Anna
"Mrtvá."
Tohle slovo slyším už tak posté. Nejméně. Aspoň za dnešek. Je doprovázeno nepříjemnou bolestí. Čím jiným by taky mohlo být doprovázeno, když vás někdo hodí přes celou místnost?
"Au," zanaříkala jsem, ležíc na zemi.
"Anno, ty se vůbec nesnažíš," prohlásil přísně Nick, který se tyčil vysoko nade mnou s nohou lehce položenou na mém krku.
Pokrčila jsem nohy a snažila se odsunout z jeho dosahu, ale dosáhla jsem pouze toho, že se jeho bota přemístila na hrudník, což mi, vzhledem k tomu, že by mi dokázal jediným dupnutím rozdrtit žebra, vůbec nepomohlo. Navíc jeho "stisk" přitvrdil a smáčkl mi plíce, takže jsem začala mít problém s dýcháním.
"Vyhráls, vzdávám se. A teď už mě pusť," řekla jsem lapajíc po dechu.
Sklonil se a zadíval se mi do očí. Neměl je změněné do démoního stylu, protože kvůli mně nepotřeboval sáhnout do zásob neuvěřitelně mocné energie, která se hromadila někde v něm. Přesto by na jeho černých duhovkách, které byly měly identickou barvu jako jeho panenky, bylo něco děsivého, kdybych v nich neviděla upřímný zájem a mírnou starost. A taky jakousi nechuť, ale vůbec nevím, k čemu se vázala.
"Špatně. Myslíš, že ve skutečném boji by to tvůj protivník udělal, jen proto, že jsi ho o to požádala?"
Jeho hlas zněl drsně jako smirkový papír.
"Ve skutečném boji bych už byla mrtvá," zasípěla jsem na něj.
Plíce se mi pomalu začínaly bouřit kvůli nedostatku kyslíku.
"Ne nutně. Samozřejmě do téhle pozice by si se rozhodně dostat neměla, protože by tě v ní kdokoli, kdo má minimální bojový výcvik, možná by stačila i jen trochu talentu, mohl snadno zabít, ale to ještě neznamená, že to udělá. Někteří démoni se rádi baví, prodlužují ti tvou smrt, aby si užili tvůj pocit bezmocnosti, nebo by tě mohli chtít k něčemu využít. Z toho důvodu je pravidlo číslo jedna: Nikdy se nevzdávat, ať je situace neřešitelná, jak chce. Nesmíš přestat bojovat, dokud dýcháš. Ne, počkej, to je špatné slovní spojení, my kyslík nepotřebujeme, a i kdyby, tak to ještě neznamená, že jsi po smrti. Vlastně by si se neměla vzdávat ani po smrti," dodal téměř neslyšně.
Jeho výraz se náhle změnil. Tvář se mu stáhla, takže vytvořila tvrdý vzhled. Koutky úst mu povadly, svraštil obočí a jeho oči zeskelnatěly. Zatvářil se velmi pochmurně. A objevilo se tam cosi zranitelného, což bylo u Nicka strašně zvláštní.
Jako by si vzpomněl na něco zvlášť ošklivého. Na něco, co ho děsí. To je ale nesmysl, Nick se nebojí ničeho.
Co tím myslel? Jak jako po smrti?
Možná jsem považována za velmi laskavou osobu, ale přesto bych si asi nedělala starosti o nikoho, kdo mě právě dusí, ale tohle nejsou normální okolnosti. Já Nicka miluju, ačkoli mé city asi neopětuje, pomyslela jsem si hořce. Z toho důvodu jsem ignorovala píchání v plících. Ta teorie o tom, že nepotřebujeme kyslík, se mi nějak nezdála.
"Nicku, co se děje?" spotřebovávala jsem poslední zbytky kyslíku.
V hrudi mi přitom rachotilo, ale nezdálo se, že by si toho Nick všiml.
"Nic," ušklíbl se.
Zranitelnost z jeho tváře vyprchala, jako by ani nikdy neexistovala, a nahradila ji bezcitnost.
"Ale ty bys měla něco rychle udělat. Teda, pokud nechceš zemřít."
Fakt zněl, jako by toho byl schopný. Ale to jsem měla čekat. Démoni nejsou silní jenom kvůli svým schopnostem, ačkoli uznávám, že ty hrají velkou roli. Ale taky jde o to, že slabí nepřežijí. Démoní výcvik je krutý a existuje jediné pravidlo. Neexistuje nic nanečisto. Když něco nezvládneš, zemřeš. Už jsem si myslela, že mě tady nic nepřekvapí, ale tohle mě šokovalo asi ze všeho nejvíce.
Při trénincích často vzpomínám na Vampýrskou akademii, ve které se Rose snažila dohnat dva zameškané roky v učení boje.
V tuhle chvíli jsem si vzpomněla, jak Dimitrij tvrdil něco v tom smyslu, že nemůže poslat necvičené novice do opravdového boje, ve kterém, když se něco nepovede, tak zemřou. Taky mi naskočilo, jak Mason, jeden z těch netrénovaných noviců, tvrdil opak, po čemž ho zabili. Proto ve mně tohle vyvolávalo pocit hrůzy. Zdálo se mi, že je to nejhorší tady na tom všem.
Já mám naštěstí malé uvolnění kvůli tomu bloku. Jinak už bych byla dávno mrtvá.
"No tak, Anno, už něco konečně udělej," zavrčel na mě podrážděně.
"A nechceš mi říct co?" kuckala jsem.
"Něco vymysli."
To je teda rada nad zlato.
Tak ale já už vážně nemůžu dýchat. A Nick nevypadá, že by se mu v blízké době chtělo změnit pozici.
Začalo se mi zatmívat před očima. Já tu vážně umřu. Vzpomínala jsem na své adoptivní rodiče, na Bellu, na Alexe. No jo Alex. Na toho jsem úplně zapomněla. Co si asi myslí o mém zmizení. Co si všichni myslí o mém zmizení? Už jsem pryč asi měsíc.
No, teď už je to asi jedno. Chtělo se mi brečet. Ale já jsem vždycky brečela míň než ostatní děti. Ani jako dvouletá, když jsem si rozbila koleno. Náhle se mi ta vzpomínka vybavila před očima. V mysli mi vyskočily ohromené obličeje Brada a Sáry, když jsem se hned zvedla a s krvácejícím kolenem vesele hopkala dál. Ale já jsem si tohle nepamatovala, byla jsem příliš malá, znala jsem to pouze z vyprávění.
Ale nebylo to jediné, co se mi vybavilo. V hlavě se mi vynořila vzpomínka z doby, kdy jsem byla úplné miminko.
Byla temná noc. Ulice byly osvětleny mdlým světle pouličních lamp, z nichž některé blikaly, až zhasly docela, což dokazovalo, že se nejedná o příliš udržovanou část Athén. Noc jsem prorážela v náručí mladé ženy. Ta štrádovala, jak jen nejrychleji mohla, ale přesto šla shrbená, tisknouc ramena. Vypadala, jako by jí každý krok způsoboval bolest. Neustále se otáčela, přičemž jí dlouhé hnědé vlasy svištěly okolo hlavy, čímž odhalovaly jizvu na krku, která mohla být způsobená škrcením, a její krásné šedivé oči,ve kterých byla jasně vidět zranitelnost, ale také odhodlání a vzdor, vyděšeně mapovaly okolí. Očividně se bála, že jí nikdo sledoval.
Okolo proběhla kočka. Žena se na ní rychle otočila, čímž mi uvolnila výhled na její břicho. Kromě černého kabátu se tam lesklo ještě něco. Ještě něco stříbrného a červeného. Moje oči tehdy ve tmě viděly neuvěřitelně dobře, takže opravdu nebyl problém rozeznat rychle rostoucí skvrnu od krve a stříbrnou dýku, zabodnutou hluboko do jejího těla.
Ne, rozhodla jsem se. Já jen tak snadno neumřu.
Po celém těle se mi rozlilo teplo. Najednou pro mě nedostatek vzduchu nepředstavoval žádný problém.
Rychle jsem chytila Nicka za nohu a trhla s ní. Ještě před pěti minutami bych nic takového nedokázala, mohla bych škubat jeho nohou, jak bych chtěla, ale s ním by to nehnulo. Teď jsem však byla až neuvěřitelně silná, takže to šlo jako po másle. Nick ztratil rovnováhu a spadnul na mě. Využila jsem chvilkový moment překvapení a přitiskla mu nehet na krční tepnu.
"Mrtvý," řekla jsem samolibě.
Teplo i síla už byly pryč a já prudce oddechovala, plíce mě bolely, jak se vracely k činnosti.
Pocit vítězství mírně odezněl, když jsem si uvědomila Nickovo tělo na tom mém s neexistujícím prostorem mezi námi. Tělem mi projelo vzrušení a já opět začala hořet, ale tohle bylo jiné. Nevyvolávalo to ve mně žádnou nadpřirozenou sílu, ale přesto to dosahovalo stejné intenzity. Toužebně jsem se zadívala na jeho plné rty, mírně vlhké - musel si je těsně před mým útokem olíznout. Chtěla jsem se k němu ještě více naklonit a políbit ho.
Přemýšlela jsem, co by udělal. Líbal by mě taky? Odstrčil by mě? Pokud ano byl by naštvaný nebo by se mi vysmál?
V očích se mu cosi mihlo. Že by touha? Nemám ponětí. Vždy mi šlo dobře čtení emocí druhých, ale tady je to mnohem těžší. Všichni jsou tak složití a uzavření. Především Nick.
Nakloní se trochu blíž. Probudila se ve mně naděje. Že by přece jenom…
"Omyl," ušklíbne se.
Než bych řekla: "Co?" tak vyskočí a ve vzduchu vykopne nohama, které mě strefí přímo do žeber a pošlou mě zase přes celou tělocvičnu, abych se seznámila se žíněnkou. Naštěstí. Kdybych spadla na zeď nebo na podlahu, tak by to pro mě dopadlo moc špatně. Přesto mnou tryskala bolest, ale ta se nemohla vyrovnat pocit zklamání. Ale nechápala jsem, proč řekl omyl. Jako by věděl na co myslím. Četl mi myšlenky? Jen při té představě jsem zrudla jako rajče.
"Omyl?" zamumlala jsem nechápavě.
"Pravidlo číslo jedna: Vždy si ověř, že tvůj protivník je doopravdy mrtvý. Mě by si například zranila, ale nezabila. Na můj bojový výkon by to vliv nemělo, navíc bych se během minuty vyléčil."
"Během minuty by se ti vyléčila rozříznutá krční tepna?" zeptala jsem se nevěřícně.
Souhlasně přikývl. Tmavě hnědé vlasy mu přitom přepadly přes oči. Pohodil hlavou, aby si je srovnal.
Dech se mi zadrhl v hrdle.
"Mimochodem. To předtím bylo dost dobré. Nejlepší, co se ti za ten měsíc trénování povedlo. Překvapila si mě, což se jen tak někomu nepovede. Sice to bylo způsobeno tím, že jsem nevěděl, jak dobře ovládáš svého vnitřního démona. Myslel jsem, že máš v hlavě nějaký blok."
Nezněl ani trochu nadšeně, ačkoli měl na tváři hořký úsměv.
"O čem to mluvíš?"
"Měla si absolutně černé oči," vysvětlil.
Zalapala jsem po dechu. Už jsem to udělala zase? To je podruhé. Otřásla jsem se a naskočila mi husí kůže.
"Tobě je zima?" optal se Nick. "To je fascinující."
Zmateně jsem na něj pohlédla. Poslední měsíc nic nechápu a pokládám jednu otázku za druhou.
"Co je na zimě fascinujícího?"
"Nám není. Tobě je," vysvětlil.
"Stručněji by to nešlo?" zasmála jsem se.
Mírně jsem pohodila vlasy, které mi padaly do očí.
"Šlo. Mohl jsem říct: ´Nám není.´," pokrčil rameny, takže se mu pohnuly svaly na ramenou, což bylo nádherně vidět díky opnutému tričku.
Zatřásla jsem hlavou, až se mi dlouhé vlasy rozlétly kolem jako větve vrby při vichru, abych si z hlavy dostala nevhodné myšlenky. Pak jsme zase zvážněla.
"Ten blok není pryč. Vůbec jsem nevěděla, co dělám," přiznala jsem a svěsila hlavu.
Došel ke mně a sedl si vedle na žíněnku. V zamyšlení svraštil jeho husté obočí.
Na někom jiném by tak husté obočí vypadalo škaredě, ale Nickovi sedělo. Měl vysoké čelo, takže nepůsobilo nepatřičným dojmem a dodávalo jeho ostře řezaným rysům drsný vzhled.
"Možná si ho na chvíli prolomila, protože si umírala."
Zavrtěla jsem hlavou.
"Tehdy s Jasonem jsem byla naživu dost."
Zatnul čelist, ale hned jí povolil.
"Ale cítila si intenzivní emoci. Stejně jako teď. Možná je to tím."
"Možná," připustila jsem.
Ale měla jsem další otázku.
"Nicku," začala jsem nejistě.
Nebyla jsem si jistá, jestli chci, aby mi mojí teorii potvrdil. Pokud bych se
mýlila, tak jsem asi cvok. Ale pokud bych měla pravdu …
"Hm?"
"Jak jsou na tom démoni s pamětí?"
S píchnutím v hrudi mi naskočilo, co by na tohle řekl Alex. Úplně jsem viděla, jak mu zajiskří tmavomodré oči, před tím než řekne: "No, s pamětí dobře, bez paměti špatně."
"Dost dobře. Sice máme v mládí vysokou úmrtnost, ale když přežijeme, tak můžeme žít opravdu velmi dlouho, takže …"
"Jakého nejvyššího věku se dožil náš konkrétní druh?" přerušila jsem ho další otázkou.
"Zjisti, kolik je Marise."
"Marisa je nejstarší našeho druhu?" vydechla jsem překvapeně.
Úplně jsem cítila, jak se mi údivem rozšiřují zorničky.
"Z Bojovníků určitě a my pravděpodobně tvoříme většinu. Zbytek buď slouží Vyšším nebo se schovává. Stále sháníme nové členy. Přesto je však nepravděpodobné, že by nikdo z nich byl starší. Marisa se narodila krátkou dobu po začátku existence démonů. Nejspíš šlo o první Dítě Vyšších, které přežilo výcvik. Ale už se mě na nic neptej, jestli chceš, abych ti zodpověděl tvůj předchozí dotaz. Nebo možná předpředchozí."
Měla jsem spoustu otázek ohledně Marisy a stvoření démonů atak, ale udržela jsem se zticha.
"Takže si musíme spoustu věcí pamatovat, tudíž máme výbornou paměť."
"A kam až sahá?"
"Jak, kam až sahá?" zvedl jedno obočí.
"Co všechno si pamatujete z dětství?"
Vypadal zmateně.
"Všechno samozřejmě. Bohužel," dodal tišeji.
"I z doby, kdy jste byli miminka?"
"Nevím, co tím sleduješ. Pamatujeme si přece vše od chvíle, co jsme se narodili."
Prudce jsem se nadechla.
"Lidi ale ne. Tudíž ani já ne."
"Lidé si nepamatují své dětství," odfrkl si. "A zrovna ti ho mají tak krásné, na rozdíl od nás. Zákon schválnosti."
"Nemusí mít vždy pěkné dětství."
Na chvíli jsem pozapomněla, nad čím jsem přemýšlela, ale hájila jsem rasu, mezi kterou jsem vyrostla.
"Rodiče je můžou třeba týrat, nebo tak."
Drsně se zasmál.
"Ať dělají cokoli, nevyrovnají se Vyšším."
Tvářil se smutně, nenávistně a závistivě. Pak mi to došlo. On záviděl lidem. A to ne jenom kvůli hezkému životu. Bylo v tom něco víc.
"Ale já vždy myslela, že lidmi pohrdáte. Vypadalo to tak."
"Ostatní možná, ale oni nic nevědí. Ani netuší …"
Větu nedokončil a jen potřásl hlavou. V tu chvíli se mi zdál odevzdaný. Odevzdaný nějakému osudu, o kterém nikdo nemá ani sebemenší zdání.
Došlo mi, že už o tom neřekne ano slovo, tak jsem se vrátila k tématu paměti.
"Ale když jsem prorazila ten blok, tak jsem si na něco vzpomněla."
Zpytavě se na mě zadíval.
"Na co?"
Vylíčila jsem mu vzpomínku.
"Myslím, že to byla moje matka," dodala jsem.
Vypadal, že to zvažuje.
"Zdála se ti nijak démonická?" ptal se.
Zavrtěla jsem hlavou.
"Ani trochu."
"Možní to byla sukuba, nebo nijaká jiná měnička podoby. Vyšší taky umí měnit svůj vzhled podle toho, jak se jim zamane. A nebo…" Jeho oči se rozšířily náhlým nápadem.
"Nebo by mohla být člověk."
"Je to obvyklé?"
"Ne," odpověděl rázně. "Démoni své lidské milence zabíjí. Ale to by vysvětlovalo, proč se tak bála, prchala před tvým otcem. Ačkoli nechápu, jak mi dokázala utéct. Zvlášť pokud se dostala do potyčky. Tohle by zajímalo Dianu."
Úkosem jsem na něj pohlédla. Nebyla jsem si jistá, jestli chci, aby všichni hned o mě všechno věděli. Zvlášť když já tady o nikom nic nevím.
"Řekneš jí to?"
Zavrtěl hlavou.
"Vážně?" zajásala jsem.
"Je to tvůj původ. Máš právo sama rozhodnout, s kým se o tuto informaci podělíš."
"Ale jinak se náš trénink pro dnešek blíží ke konci. Myslím, že jsi udělala velký pokrok. Nebo máš ještě jiné dotazy?"
"Jeden bych měla," na rtech mi hrál úsměv.
"Jenom jeden," vydechl nevěřícně. "Měl by se vyhlásit svátek."
Zasmála jsem se.
"Pravidlo číslo jedna zní: Nikdy se nevzdávej, nebo Vždy si nejdřív ověř, že je nepřítel mrtvý?"
Mrštil po mně mou mikinu, ale ještě než dopadla, tak se cvičebnou rozezněl jeho smích.


5. Kapitola - kodex Temných Lovců 3/3

29. června 2013 v 0:38 | Cassandra Clare |  Clockwork Angel (Infernal Devices 1)
Když Tessa vešla do jídelny, ostatní už byli v polovině snídaně - Charlotte v sametových hnědých šatech, si roztírala džem na toust, Henry byl napůl skrytý za novinami a Jessamine se šťourala v misce ovesné kaše. Will měl na talíři hromadu vajec a slaniny a pracovitě to do sebe házel. Tessa si pomyslela, že je to neobvyklé na někoho, kdo tvrdil, že celou minulou noc pil.
"Zrovna jsme si o tobě povídali," řekla Jessamine Tesse, když si sedla. Přistrčila směrem k Tesse stříbrný stojan s jídlem. "Toust?"
Tessa zvedla vidličku a úzkostlivě se rozhlédla kolem stolu. "A o čem jste si povídali?"
"No, co s tebou uděláme. Podsvěťané nemůže být s námi ve Společenství napořád," řekl Will. "Navrhoval jsem, že tě můžeme prodat cikánům na Hampstead Heath," dodal a obrátil se k Charlotte. "Slyšel jsem, že platí za ženy stejně dobře jako za koně."
"Wille, nech toho." Charlotte vzhédla d své snídaně. "To je směšné."
Will se opřel o opěradlo židle. "Máš pravdu. Nikdy by jí nekoupili. Je příliš vychrtlá."
"To stačí," řekla Charlotte. "Slečna Grayová tu zůstává. Pokud už kvůli ničemu jinému, tak alespoň proto, že jsme uprostřed vyšetřování, které vyžaduje její pomoc. Už jsem odeslala zprávu Clavům a řekla jsem jim, že tu bude do té doby, dokud se nevyřeší záležitost s klubem Pandemonium a nenajdeme jejího bratra. Není to tak Henry?"
"Určitě," řekl Henry a sklonil noviny dolů. "Ta věc s klubem Pandemonium je teď naše největší priorita. To je jasné."
"Raději bys to měla říct i Benedictu Lightwoodovi," řekla Will. "Víš jaký je."
Charlotte mírně zbledla. Tessa přemýšlela, kdo to vlastně mohl být ten Benedikt Lightwood.
"Wille, byla bych ráda, kdyby ses dnes vrátil do domu Temných sester. Teď je sice opuštěný, ale pořád stojí za to, aby ses tam porozhlédnul. A chci, aby šel s tebou Jem-"
Najednou se Will zatvářil vesele. "Už je mu dobře?"
"Je mu přímo výborně." Ten hlas nebyl Charlotte. Byl to Jem. Vešel do místnosti a tiše stál u zdi. Měl ruce založené na hrudníku. Byl o hodně míň bledý než předchozí noc a červená vesta, kterou měl na sobě jen podtrhovala mírný nádech barvy v jeho tvářích. "Ve skutečnosti je připravený na to, až budeš moct ty."
"Nejdřív by ses měl nasnídat," vztekala se Charlotte a tlačila k němu talíř se slaninou. Jem se posadil a usmál se přes stůl na Tessu. "Ach, Jeme- tohle je slečna Grayová. Ona je-"
"Už jsme se potkali," řekl tiše Jem a Tessa pocítila náhlý nával tepla v tvářích. Nemohla si pomoct. Zírala na něj, když zvedl kousek chleba a namazal si ho máslem. Zdálo se těžké představit si někoho tak éterického, jak jí toust.
Charlotte vypadala zmateně. "Potkali?"
"Setkal jsem se s Tessou včera v noci na chodbě. Představil jsem se. Myslím, že jsem ji možná trochu vyděsil." Jeho stříbrné oči se setkaly s těmi Tessy. Vypadaly pobaveně.
Charlotte pokrčila rameny. "Dobře tedy. Chtěla bych, abys šel s Willem. Do té doby slečno Grayová-"
"Říkejte mi Tesso," řekla. "Byla bych raději, kdyby to tak dělal každý."
Tak dobře, Tesso," řekla Charlotte s úsměvem. "Henry a já plánujeme kontaktovat pana Axela Mortmaina. Zaměstnavatele tvého bratra. Chceme zjistit, jestli by on nebo jeden z jeho zaměstnanců nemohl mít nějaké informace o pobytu tvého bratra."
"Děkuji vám." Tessa byla překvapená. Říkali, že budou hledat jejího bratra a opravdu to dělali. Nečekala, že by to splnili.
"Slyšel jsem o Axelu Mortmainovi," řekl Jem. "Byl to taipan, hlava jednoho z velkých podniků v Šanghaji. Jeho firma měla kancelář na Bund."
"Jo," řekla Charlotte, "v novinách se psalo, že jeho jmění pochází z dovozu hedvábí a čaje."
"Kec," řekl Jem lehce, ale v jeho hlase byla cítit ostrost. "Jeho jmění pochází z prodeje opia. Každičká koruna. Nakupuje opium v Indii, nechává ho převést do Cantonu a tam ho prodává."
"Neporušuje zákon, Jamesi." Charlotte postrčila noviny přes stůl k Jessamine. "Zatím si můžete s Tessou projít noviny a zapsat si z nich nějaké poznámky, které by se týkaly vyšetřování nebo stály za to, abychom je prozkoumaly-"
Jessamine odhodila noviny, jako kdyby to byl had. "Ale dámy nečtou noviny. Společenské stránky, možná, nebo divadelní noviny. Ne tyhle špinavosti."
"Ale ty nejsi dáma, Jessamine-" začala Charlotte.
"Propána," řekl Will. "Takové kruté pravdy tak brzy po ránu, to nemůže být dobré pro trávení."
"Chtěla jsem tím říct," řekla Charlotte a opravila se, "že hlavně jsi Temný lovec a až potom dáma."
"Mluv za sebe," řekla Jessamine a odšoupla židli. Tváře jí hrály alarmujícím odstínem červené. "Víš," řekla, "neočekávala bych, že si toho všimneš, ale mně se zdá jasná jen jedna věc. Tessa se musí okamžitě zbavit těch příšerných červených šatů. Nepadnou jí. Ani mě už nepadnou. A to je vyšší než já."
"A nemohla by Sophie ...," začala nejistě Charlotte.
"Může si vzít její šaty. Jenže ta je dvakrát tak velká. Opravdu, Charlotte." Jessamine podrážděně vyfoukla. "Myslím, že bys mi měla dovolit vzít chudinku Tessu do města, aby si koupila nějaké nové oblečení. Dovolit jí pořídit si padnoucí šaty a konečně se moct pořádně nadechnout."
Will se na ní podíval se zájmem. "Myslím, že bys to mohla zkusit a uvidíme, jak to dopadne."
"Ehm," řekla Tessa úplně zmatená. Proč k ní byla najednou Jessamie tak laskavá, když den předtím byla hrozně nepříjemná? "Ne, to opravdu není potřeba-"
"Je," řekla Jessamine pevně.
Charlotte zavrtěla hlavou. "Jessamine, tak dlouho jak žiješ ve Společenství, jsi jednou z nás a máš podíl na tom-"
"Ty jsi ta, která trvá na tom, že se musíme ujmout Podsvěťanů, kteří jsou v nesnázích a nakrmit je a dát jim přístřeší," řekla Jessamine. "Jsem si docela jistá, že to zahrnuje i oblečení. Vidíš, budu mít podíl na Tessině údržbě."
Henry se naklonil přes stůl směrem ke své manželce. "Raději ji to nech udělat," poradil jí. "Pamatuješ si, když ses naposled snažila zabránit dostat její dýky do místnosti se zbraněmi a ona je použila k tomu, aby rozřezala všechno oblečení?"
"Potřebovali jsme ho trochu obměnit," řekla Jessamine beze studu.
"No dobře," odsekla Charlotte. "Upřímně řečeno, někdy jsem z vás opravdu zoufalá."
"Co jsem udělal já?" zeptal se Jem. "Právě jsem dorazil."
Charlotte si schovala obličej do dlaní. Henry jí masíroval ramena a vydával uklidňující zvuky. Will se přes Tessu naklonil k Jemovi. Ji úplně ignoroval. "Tak půjdeme?"
"Nejdřív musím odpít svůj čaj," řekl Jem. "Mimochodem nechápu, kam tak hrozně chvátáš. Říkal jsi, že to místo není používáno jako bordel už věky."
"Chci se vrátit před setměním," řek Will. Opíral se o stůl velmi blízko Tessy. Mohla cítit jeho slabou mužnou vůni kůže a kovu, která mu ulpěla na vlasech a pokožce. "Mám dneska večer v Soho schůzku s jistou atraktivní osobou."
"Proboha," řekla Tessa za jeho hlavou. "Pokud máš schůzku s jistým šestiprstým Nigelem, měl bys mu nejdřív dát jasně najevo svoje záměry."
Jemovi zaskočilo, když zrovna polykal čaj.
...
Den, který Tessa měla strávit s Jessamine začal přesně tak špatně, jak se Tessa obávala. Provoz byl příšerný. Jakkoliv mohl být New York přeplněný, Tessa nikdy neviděla nic podobného příšerné zácpě na Strand, jaká tu byla v poledne. Kočáry jezdily bok po boku s kárami naplněnými ovocem a zeleninou. Ženy vykřikovaly nabídky a nesly malé košíky plné květin. Proplétaly se mezi kočáry, jak se pokoušely svým zbožím zaujmout cestujících v kočárech. Křičely na ně skrz okna. Tento povyk jen podtrhoval křik trhovců, kteří prodávali zmrzlinu: "Zmrzlina, jen za penny." Chlapci, co prodávali noviny, vykřikovali jejich hlavní titulek a někdo tu hrál na flašinet. Tessa se divila, jak všichni žijící a pracující lidé v Londýně mohou ještě slyšet a už dávno nejsou hluší.
Když hleděla z okýnka, viděla starou ženu procházející kolem nich, která nesla velkou kovovou klec plnou barevných ptáků sedících vedle sebe na bidýlku. Stará žena otočila hlavu a Tessa viděla, že její kůže byla stejně zelená jako peří papouška a její vytřeštěné oči byly stejně černé jako ty ptačí a její vlasy měly podobnou barvu jako papouščí různobarevné peří. Tessa na ní zírala a Jessamine, sledující její pohled se na ní zamračila. "Zahrneme ty závěsy," řekla. "Jen se sem práší." Sáhla kolem Tessy a udělala to sama.
Tessa se na ni podívala. Ústa Jessamine byla stáhnutá v úzké čárce.
"Vidělas-?" začala Tessa.
"Ne," řekla Jessamine a střelila po Tesse pohledem, který by se v románech, které četla, dal nazvat "vražedným". Tessa rychle odvrátila pohled. Zácpa se nezlepšila ani když konečně dosáhli Západního konce, který byl zaplněný módními obchody.
Zatímco odcházeli od kočáru, Thomas trpělivě čekal u koní. Jessamine táhla Tessu dovnitř salonů různých švadlen. Prohlížela si model po modelu, až konečně jeden krásný prodavač vybral ty správné šaty. (Žádná opravdová dáma by nenosila šaty, které by byly poskvrněny dotykem cizí kůže.) V každém obchodě Jessamine udala své falešné jméno a jiný příběh. Každý majitel se zdál být okouzlený jejím vzhledem a její zjevné bohatství je nutilo pomáhat jí s výběrem tak rychle, jak jen byli schopní. Tessa většinou jejich snahy ignorovala. Postávala bokem a byla polomrtvá nudou. V jednom salonu se Jessamine představila jako mladá vdova a vybrala si černé smuteční šaty z hedvábí a krajek. Tessa musela připustit, že v nich její bledost a blonďaté vlasy krásně vynikají.
"V těchhle šatech vypadáte naprosto nádherně a nemůžete selhat v hledání dalšího výhodného manželství." Švadlena na ní spiklenecky mrkla. "Víte jak říkáme téhle nové módě? Lapání na návnadu."
Jessamine se zasmála a prodavačka jí věnovala srdečný úsměv. Tessa zvažovala, že vyběhne ven do ulice a vrhne se do kočáru. Jako kdyby si Jessamine uvědomila její zlost, pohlédla na ní s blahosklonným úsměvem. "Také hledám šaty pro mojí sestřenici z Ameriky," řekla. "Její oblečení je prostě příšerné. Je sice plochá jako kolík, ale jsem si jistá, že uděláte, co bude ve vašich silách."
Švadlena zamrkala, jako kdyby to bylo poprvé, co si Tessy vůbec všimla. A nejspíš i jo. "Chtěla byste si vybrat design, madam?"
Smršť co následovala potom, byla pro Tessu něco jako zjevení. V New Yorku jí oblečení kupovala teta - byly to kousky, které musely být upravené, aby Tesse padly. Vždycky byly z levného materiálu v jednotvárných odstínech šedé nebo námořnické modři. Nikdy dřív jí nikdo neřekl, že jí modrá barva sluší a dává vyniknout jejím šedomodrým očím nebo že by měla nosit růžovou barvu, aby vyzvedla barvu jejích tváří. Uprostřed diskuze o střihu šatů, živůtkách, a o někom, kdo se jménem Charlese Worth, si jí prodavačky změřily. Tessa stála a němě na sebe zírala do zrcadla. Napůl čekala, že se jí změní rysy tváře a ona se přemění. Ale zůstala sama sebou. Na konci toho všeho měla čtyři nové šaty ušité na zakázku, které by jí měly být dodané na konci týdne - jedny růžové, jedny žluté, jedny pruhované modrobílé s kosticemi a zlatočerné hedvábné - navíc ještě měla dva vkusné kabáty. Jednu s ozdobnými manžetami.
"Mám podezření, že v tom novém oblečení budeš dokonce vypadat pěkně," řekla Jessamine, když nastupovaly zpátky do kočáru. "Je úžasné, co dokáže móda."
Tessa počítala do deseti, než jí tiše odpověděla. "Jsem ti hrozně vděčná, Jessamine. Teď už se vrátíme do Společenství?"
V té chvíli se z tváře Jessamine vytratil jas. Opravdu to tam nenávidí, pomyslela si Tessa. Byla zmatenější, než kdy dřív. Co bylo na Společenství tak špatné? Samozřejmě, bylo mnoho důvodů, proč důvodů, proč žití tam bylo dost zvláštní, ale Jessamine tam teď musela být. Byla Temný lovec jako ostatní.
"Dneska je tak krásně," řekla Jessamine, "a tys ještě neviděla nic z Londýna. Myslím, že procházka po Hyde parku by mohl být skvělá. A pak bychom mohly jít do Gunteru a Thomas by nám mohl přinést zmrzlinu!"
Tessa se podívala z okna. Nebe bylo mlhavé a šedé. Na velice málo místech byla vidět modrá tam, kde se od sebe odtrhávaly mraky. V žádném případě by tohle v New Yorku nebylo považované za krásný den. Ale Londýn měl, jak se zdálo, na počasí úplně jiné nároky. Kromě toho, Tessa Jessamine hodně dlužila a to poslední co tahle holka chtěla udělat, bylo vrátit se zpátky domů.
"Zbožňuju parky," řekla Tessa.
Jessamine se skoro usmála.
...
"Neřekla jsi slečně Grayové o těch robotech," řekl Henry.
Charlotte vzhlédla od svých poznámek a povzdechla si. Tohle pro ni bylo bolestivé téma. I když si mnohokrát podávala žádost o druhý kočár pro Společenství, povolený měli jen jeden. Byl skvělý -přizpůsobený městskému terénu- a Tomas byl úžasný řidič. Ale to znamenalo, že když se cesty Temných lovců dělily, jako se to stalo dneska, byla nucená si půjčit kočár od Benedikta Lightwooda, který měl hodně daleko do její oblíbené osoby. A jediný kočár, který byl ochoten jí půjčit, byl malý a nepohodlný. Chudák Henry byl tak vysoký, že narážel hlavou do nízké střechy.
"Ne," řekla. "Chudák holka se zdála už tak dost zmatená. Nemohla jsem ji říct, že mechanické zařízení, které jsme našli ve sklepě, byly vyrobené společností, kde byl zaměstnaný její bratr. Ona se o něj tak bojí. Zdálo se, že by to nemusela unést."
"To nemusí nic znamenat, miláčku," připomněl jí Henry. "Mortmain a jeho společnost vyrábí většinu strojů používaných v Anglii. Mortmain je něco jako génius. Jeho patentovaný systém pro výrobu kuličkových ložisek-"
"Ano, ano." Charlotte se snažila nedat najevo ve svém hlase netrpělivost. "A možná jsme jí to měli říct. Ale myslela jsem si, že bychom si měli nejdřív promluvit s panem Mortmainem a nashromáždit tolik informací, kolik můžeme. Máš pravdu. Nemusí o tom taky vědět vůbec nic. Nemusí to s ním mít nic společného. Ale to by byla opravdu velká náhoda, Henry. A já jsem velmi opatrná, když přijde na náhody."
Prohlédla si poznámky, které měla o Axelu Mortmainovi. Byl (pravděpodobně, i když to v novinách nebylo uvedeno) nelegitimní syn Dr. Hollingworta Mortmaina, který pracoval jako chirurg na obchodní lodi směřující do Číny. Patřila bohatému soukromému podnikateli. Nakupoval a prodával koření a cukr, hedvábí a čaj a -to tam taky nebylo napsáno, ale řekl to Jem- opium. Když Dr. Mortmain zemřel, jeho syn Axel v necelých dvaceti letech, zdědil jeho jmění a ihned ho investoval do budování flotily lodí. Rychlejších, elegantnějších, než všechny ostatní lodě, které kdy pluly po moři. Do deseti let Mortmain mladší jmění zdvojnásobil a nakonec vzrostlo na čtyřikrát tak větší hodnotu, než měla na začátku. V nedávných letech odešel z Šanghaje do Londýna. Prodal svoje obchodní lodě a použil peníze na nákup velké společnosti, která vyrábí mechanické zařízení pro hodiny. Všechno od kapesních hodinek až k dědečkovým velkým hodinám. Byl to velmi bohatý muž.
Kočár zastavil před jedním z řadových domů. Měl vysoká okna a výhled na náměstí. Henry se vyklonil z kočáru a přečetl si jméno na mosazné desce umístěné na sloupku vrat, "To musí být ono." Sáhl na dvířka kočáru.
"Henry," řekla Charlotte a vzala ho za paži. "Henry, pamatuješ, co jsem ti řekla ráno, viď?"
Smutně se usmál. "Udělám maximum pro to, abych tě neztrapnil nebo nám nezhatil vyšetřování. Upřímně řečeno, někdy by mě zajímalo, proč mě na tyhle schůzky bereš sebou. Víš, že vždycky všechno zpackám, když se dostanu do kontaktu s lidmi."
"Ty nikdy nic nezapackáš," řekla Charlotte jemně. Toužila se natáhnout a pohladit ho po tváři. Odhrnout mu vlasy z ramen a uklidnit ho. Ale držela se zpátky. Věděla -a mnohokrát jí bylo doporučeno- nedávat najevo Henrymu city, o které nestojí.
Opustili kočár a nechali v něm řidiče Lightwooda. Vystoupali po schodech a zazvonili na zvonek. Dveře otevřel lokaj v tmavě modré uniformě a zarputilým výrazem.
"Dobré ráno," řekl stroze. "Mohl bych se zeptat, co tady pohledáváte?"
Charlotte úkosem pohlédla na Henryho, který se díval zasněně na lokajův projev. Bůh ví, na co vlastně myslel -stroje, ozubená kola a nepochybně i na různé přístroje- ale určitě to nebyly myšlenky na jejich současnou situaci. S vnitřním povzdechem řekla: "Jsem paní Grayová a tohle je můj manžel pan Henry Gray. Hledáme našeho bratrance - mladého muže jménem Nathaniel Gray. Neslyšeli jsme o něm už šest týdnů. On je, nebo byl jeden z pracovníků pana Mortmaina-"
Na okamžik -mohla to být ale i jen její představivost- si myslela, že viděla ve sluhových očích něco jako záblesk neklidu. "Pan Mortmain vlastní poměrně velký podnik. Nemůžete očekávat, že bude znát každého svého zaměstnance. To je nemožné. Možná byste si měli promluvit spíš s policií."
Charlotte přimhouřila oči. Předtím, než odešli ze Společenství, si na ruku nakreslila runu na přesvědčování. Bylo velmi ojedinělé, aby byl nějaký člověk imunní jejímu vlivu. "To už jsme udělali, ale nezdá se, že by v případu udělali nějaký pokrok. Je to tak hrozné. Jsme tak znepokojeni nepřítomností Natea. Pokud bychom mohli jen na chvíli mluvit s panem Mortmainem..."
Uvolnila se, když sluha pomalu přikývl. "Budu informovat pana Mortmaina o vaší návštěvě," řekl a ustoupil, aby mohli vejít dovnitř. "Prosím, počkejte v hale." Vypadal vylekaně. Jako kdyby ho překvapil vlastní souhlas. Otevřel dveře dokořán a Charlotte i Henry vstoupili za ním. Sluha Charlotte nenabídl aby si sedla, ale přičítala to přetrvávající zmatenosti způsobené přesvědčovací runou -vzal Henrymu kabát a klobouk a Charlotte šálu. Před tím než odešel, zvědavě se na ně podíval.
V místnosti byly vysoké stropy ale ne ozdobné. Chyběly tam obvyklé obrazy krajin nebo rodinné portréty. Místo toho ze stropu visely dlouhé hedvábné prapory pomalované čínskými znaky znamenajícími štěstí. V jednom koutě byl opřený talíř z kovaného stříbra a stěny byly obložené fotkami slavných památek. Charlotte poznávala horu Kilimanjaro, egyptské pyramidy, Taj Mahal a část Velké čínské zdi. Mortmain byl jistě muž, který hodně cestoval a byl na to hrdý.
Charlotte se obrátila a podívala se na Henryho, jestli se díval na to samé, na co ona. On ale nespouštěl zrak ze schodiště. Ztratil se raději opět ve své mysli, než by mohl říct lokajovi něco, co by neměl. Sluha měl na tváři milý úsměv. "Prosím, pojďte tudy."
Henry a Charlotte ho následovali na konec chodby, kde otevřel velké leštěné dubové dveře a ohlásil je. Ocitli se ve velké místnosti s širokými okny a výhledem na náměstí. Tmavě zelené závěsy byly roztažené a nechaly dovnitř pronikat světlo. Skrz okno mohla Charlotte vidět vypůjčený kočár, který na ně čekal na chodníku. Koně na sobě měly postroje a kočí si na vysokém sedadle četl noviny.
Na druhé straně ulice byly vidět zelené větve stromů. Jeden smaragdový list spadnul na zem, ale bylo to bezhlučné. Okna byly zvukotěsná a v této místnosti nebylo slyšet nic jiného, než tikot nástěnných hodin pana Mortmaina, na kterém byl zlatem napsaný název jeho společnosti.
Nábytek tu byl tmavý z černého dřeva. Stěny byly obloženy zvířecími hlavami -tygr, antilopa a leopard- a několika obrazy krajin. Ve středu místnosti byl velký mahagonový stůl, na kterém byly uspořádané komíny papírů. Byly zatížené těžkým zařízením z mosazi. Na rohu stolu stál mosazný glóbus, na kterém bylo napsáno: WYLDŮV GLÓBUS ZEMĚ S POSLEDNÍMI ZEMĚPISNÝMI OBJEVY! Země pod vládou britského impéria byly vybarvené červeně. Charlotte shledala rozložení zemí na glóbu divným. Jejich svět neměl stejný tvar, jako ho viděla tady.
Za stolem seděl muž, který se zvedl na nohy, když vešli do místnosti. Měl malou sportovní postavu. Byl středního věku a kotlety už mu začínaly šedivět. Jeho kůže byla hrubá, jako kdyby byla ošlehaná větrem. Nejspíš byl často venku v bouřlivém počasí. Jeho oči měli velmi, velmi šedou barvu a vypadal jako příjemný člověk. I přes jeho elegantní a drahé oblečení, bylo snadné představit si ho na palubě lodi, jak se nadšeně dívá do dálek. "Dobré ráno," řekl. "Walker mi řekl, že hledáte pana Nathaniela Graye, pochopil jsem to správně?"
"Ano," řekl k překvapení Charlotte Henry. Henry jen zřídka, teda pokud vůbec, převzal vedení v konverzaci s cizími lidmi. Napadlo ji, jestli to nemělo něco společného se složitým plánem světa na stole. Henry se na něj díval tak toužebně, jako kdyby to bylo nějaké jídlo. "Jsme jeho bratranci."
"Vážíme si, že jste nás přijal a vyslechnete nás, pane Mortmaine," doplnila Charlotte spěšně. "Víme, že byl jen váš zaměstnanec, jeden z desítek-"
"Stovek," řekla pan Mortmain. Měl příjemný barytonový hlas, který zněl chvíli velmi pobaveně. "Je pravda, že nemůžu mít přehled o všech. Ale pana Graye si pamatuju. I když musím říct, že si nevzpomínám, že by se někdy nezmínil, že měl bratrance, kteří jsou Temní lovci."

5. Kapitola - Kodex Temných Lovců 2/3

29. června 2013 v 0:36 | Cassandra Clare |  Clockwork Angel (Infernal Devices 1)
Naštěstí se nezdálo, že by Jem čekal na to, až bude pokračovat v jejich konverzaci. "Omlouvám se, že se ptám, ale - tvoji rodiče jsou mrtví, viď?"
"To ti řekl Will?"
"To ani nemusel. My sirotci umíme rozpoznat jeden druhého. Pokud se můžu zeptat - byla jsi hodně mladá, když se to stalo?"
"Byli mi tři roky, když zemřeli při dopravní nehodě. Sotva si je pamatuju." Mám jen malé záblesky - vůni tabákového kouře nebo bledé liliové šaty mé matky. "Vychovala mě teta. A můj bratr, Nathaniel. Moje teta ale-" Najednou, k jejímu překvapení, se jí zadrhl hlas v krku. Vybavil se jí živý obrázek její tety Harriet. Jak leží na úzké mosazné posteli v ložnici a oči jí žhnou horečkou. Na konci jejího života už Tessu nepoznávala a říkala jí jménem její matky, Elizabeth. Teta Harriet byla jediná matka, kterou Tessa opravdu znala. Držela ji za ruku, zatímco umírala v pokoji, kde byl přítomný i kněz. Najednou jí došlo, že teď už byla opravdu sama. "Nedávno zemřela. Nečekaně dostala horečku. Nikdy nebyla moc silná."
"To je mi líto," řekl Jem a z jeho hlasu byl opravdu cítit zármutek.
"Bylo to hrozné, protože v té době byl můj bratr pryč. Odjel do Anglie před měsícem. Dokonce nám odtamtud poslal dárky - čaj od Fortuna a Masona a nějakou čokoládu. Pak teta onemocněla a zemřela. Psala jsem mu znovu a znovu, ale on mi na dopisy neodpovídal. Byla jsem zoufalá. A pak přišel lístek. Jízdenka na parník do Southamptonu a vzkaz od Nata, který psal, že se sejdeme v docích, že musím přijet za ním do Anglie a žít s ním, když už je teta pryč. Teď si ale nemyslím, že mi ten vzkaz vůbec napsal on-" Tessa se odmlčela a začaly jí pálit oči. "Omlouvám se. Začínám žvanit. Nemusíš slyšet všechno."
"Jaký je tvůj bratr? Co má rád?"
Tessa se překvapeně podívala na Jema. Jiní se jí ptali na to, co mohl udělat, aby se dostal do situace, ve které je, jestli ví, kde ho Temné sestry drží, jestli má stejnou sílu jako ona. Ale nikdo se jí nezeptal, jaký je.
"Táta říkal, že je to snílek," řekla. "Vždycky žil ve svém světě. Nikdy mu nezáleželo na tom, co bude v budoucnosti, když zrovna měl všechno, co chtěl. Kdy jsme měli všechno, co jsme chtěli," opravila se. "Kdysi propadl hazardu. Myslím, že to bylo proto, že si neuměl představit, že by mohl prohrát - to byla součást jeho snů."
"Sny můžou být nebezpečná věc."
"Ne-ne." Zavrtěla hlavou. "Neříkám, že byl dokonalý. Ale byl to skvělý bratr. On ..." Charlotte měla pravdu,bylo snadnější bránit slzám, když našla nějaké místo a zadívala se na něj. Dívala se na ruce Jema. Byly štíhlé a dlouhé. Na zadní straně ruky měl stejný znak, jako Will. Otevřené oko. Ukázala na něj. "Co to znamená?"
Zdálo se, že si Jem ani nevšimnul, že změnila téma. "Je to runa. Víš, co to znamená?" Natáhl k ní ruku, dlaní dolů. "To je Voyance. Pročistí náš zrak. Pomáhá nám vidět Podsvěťani." Otočil ruku a vyhrnul si rukáv košile. Podél vnitřní strany jeho zápěstí a vnitřku paže měl víc symbolů. Proti jeho bílé kůži černá barva vynikala. Zdálo se, že symbol proniká jeho žilami, jako kdyby jimi protékala krev. "Pro rychlost, noční vidění, andělskou sílu, rychlé léčení," četl nahlas. "I když jejich názvy jsou složitější, než jen tohle. A nejsou v Češtině."
"Bolelo to?"
"Bolelo to ve chvíli, když jsem je dostal. Teď už nebolí vůbec." Natáhl si rukáv zase dolů a usmál se na ní. "Neříkej mi, že to byly všechny otázky, na které ses mě chtěla zeptat."
Och, mám jich víc, než si myslíš. "Proč nemůžeš spát?"
Viděla, že si snaží udržet klidnou tvář, váhavě blýskl pohledem k její tváři, než jí odpověděl. Ale proč zaváhal? pomyslela si. Mohl prostě zalhat nebo se vyhnout odpovědi, jako to dělal Will. Ale Tessa instinktivně vycítila, že jí Jem nebude lhát. "Mám špatné sny."
"Taky se mi něco zdálo," řekla. "Snila jsem o tvé hudbě."
Zazubil se. "Pak to byla noční můra, ne?"
"Ne. Bylo to nádherné. Nejkrásnější věc, jakou jsem kdy slyšela od té doby, co jsem přišla do tohohle příšerného města."
"Londýn není tak špatný," řekl Jem klidně. "Jen ho prostě musíš poznat. Musíš se mnou jít někdy ven do Londýna. Můžu ti ukázat nádherná místa - místa, které mám rád."
"Pěješ ódy na naše nádherné město?" zeptal se lehký hlas. Tessa se otočila a spatřila Willa, který se opíral o rám dveří. Světlo z chodby za ním vrhalo na jeho mokré vlasy zlaté odlesky. Spodek jeho černého kabátu a i černé boty byly olemované blátem, jako kdyby se právě vrátil z venku. Měl zrudlé tváře. Byl bez klobouku, jako vždy. "Jednáme tu s tebou dobře, Jeme, ne? Nepochybuju o tom, že bych si to Šanghaji užil. Jak že tam tomu říkáte?"
"Yang guizi," řekl Jem, který nebyl překvapený náhlým objevením Willa. "Cizí démon."
"Slyšíš to, Tesso? Jsem démon. Stejně jako ty." Will se odlepil od dveří a vešel do místnosti. Lehnul si na okraj postele a rozepnul si kabát. Odhalil tím velmi elegantní košili z modrého hedvábí.
"Máš mokré vlasy," řekl Jem. "Kde jsi byl?"
"Tady, tam, vlastně všude." Wil se zazubil. Přes jeho obvyklý šarm se na něm něco změnilo - červeň ve tvářích a lesk v jeho očích -
"Vařená sova, viď?" řekl Jem se znechucením.
Aha, pomyslela si Tessa. Je opilý. Viděla vlastního bratra pod vlivem alkoholu tak často, že už rozpoznala příznaky. Ze zvláštního důvodu cítila zklamání.
Jem se usmál. "Kdes byl? Modrý drak? Mořská panna?"
"Hospoda u Démona, když to musíš vědět." Will si povzdechl a opřel se o čelo postele. "Měl jsem jisté plány na tenhle večer. Snažil jsem se opít do němoty a pak svést nějakou ženu. Ale bohužel, asi to tak nemělo být. Sotva jsem do sebe obrátil třetí drink v Démonovi, začalo mě obtěžovat malé krásné kytky prodávající dítě. To děvče si řeklo o dvě pence za sedmikrásku. Ta cena se mi zdála přemrštěná, tak jsem odmítl. Když jsem to ale dořekl, ta holčička pokračovala tím, že mě okradla."
"Okradla tě holčička?" zeptala se Tessa.
"Vlastně to vůbec nebyla malá holčička, jak to tak vypadá, byl to trpaslík v šatech se zálibou v násilí, který si říkal Šestiprstý Nigel."
"Jo, je lehké si je splést," řekl Jem.
"Chytil jsem ho za ruku, když mi zrovna šahal do kapsy," řekl Will a ukázal jim čerstvě zjizvenou štíhlou ruku. "Nemohl jsem ho to nechat udělat, samozřejmě. Boj vypukl téměř okamžitě. Měl jsem navrch až do té chvíle, než Nigel skočil na bar a udeřil mě zezadu flaškou ginu."
"Aha," řekl Jem. "To vysvětluje tvoje mokré vlasy."
"Byl to férový boj," řekl Will. "Ale majitel Démona to tak neviděl. Vyhodil mě ven. Nemůžu se tam ukázat čtrnáct dní."
"To je pro tebe stejně nejlepší," řekl Jem nesoucitně. "Rád slyším, že se držíš ve svých vyjetých kolejích. Bál jsem se, žes přišel domů dřív, aby ses podíval, jestli už se cítím líp."
"Zdá se, že se ti beze mě vedlo báječně. Vlastně, jak tak koukám, už ses setkal s naší novou spolubydlící. Záhadná žena měnící svou podobu." řekl Will a podíval se směrem k Tesse. Bylo to poprvé, co vůbec vzal na vědomí její přítomnost od té doby, co se objevil ve dveřích. "Myslíš si, že se sluší objevit se v noci v ložnici gentlemana? Kdybych to věděl, naléhal bych na Charlotte mnohem víc, abys tu s námi mohla zůstat."
"Nechápu, proč se o mě pořád staráš," odpověděla Tessa. "Hlavně proto, žes mě nechal na chodbě a já si musela najít sama zpáteční cestu do mého pokoje."
"A místo toho jsi našla cestu do Jemova pokoje?"
"Hrál jsem na housle," vysvětlil Jem. "Slyšela mě, jak cvičím."
"Strašný zvuk, skoro jako nářek, ne?" zeptal se Will Tessy. "Nechápu, jak je možné, že všechny kočky ze sousedství neutečou, když začne hrát."
"Vlastně mi to přišlo krásné."
"To proto, že to bylo," souhlasil Jem.
Will na ně ukázal vyčítavě prstem. "Spikli jste se proti mně. Takže takhle to teď bude? Budu mimo hru, ten lichý? Drahý Bože, budu se muset skamarádit s Jessamine."
"Jessamine tě nemůže vystát," připomněl mu Jem.
"Tekže Henry."
"Henry tě nejspíš zapálí."
"Thomas," navrhl Will.
"Thomas," začal Jem, ale pak se zkroutil bolestí a začala kašlat tak hrozně, že sklouzl k postele a klekl si na kolena. Příliš šokovaná na to, aby se mohla pohnout, Tessa zírala na to, jak Will - jehož údajná opilost zmizela ve zlomku sekundy - vyskočil z postele a klekl si k Jemovi. Položil mu ruku na rameno.
"Jamesi," řekl tiše. "Kde to je?"
Jem zvedl ruku, aby ho umlčel. Štíhlým tělem mu projel prudký záchvěv. "Nepotřebuju to - jsem v pořádku-"
Znovu se rozkašlal a jemná sprška červených kapiček potřísnila podlahu před ním. Krev. Willova ruka pevně stiskla přítelovo rameno. Tessa viděla, jak mu zbělely klouby. "Kde to je? Kam si to dal?"
Jem mávl slabě rukou k posteli. "Na-" zalapal po dechu. "Na římse, v - krabičce - stříbrné-"
"Přinesu to." Řekl to tak něžně. Tessa ho nikdy dřív takhle mluvit neslyšela. "Zůstaň tady."
"Jako kdybych někam mohl odejít." Jem svěsil ruku, kterou měl před ústy. Jeho symbol otevřeného oka byl potřísněný červenými kapkami krve.
Will vstal, otočil se a - uviděl Tessu. Na okamžik vypadal vyděšeně, jako kdyby zapomněl, že tam byla taky.
"Wille-" zašeptala. "Je tu něco, co-"
"Pojď se mnou." Chytnul jí za ruku a jemně ji strkal směrem k otevřeným dveřím. Vystrčil jí do chodby a stoupnul si tak, aby jí zablokoval výhled do místnosti. "Dobrou noc, Tesso."
"Ale on vykašlával krev," zaprotestovala Tessa tichým hlasem. "Možná bych měla zajít pro Charlotte-"
"Ne." Will se ohlédl přes rameno a pak pohlédl zpátky na Tessu. Naklonil se k ní a položil jí ruku na rameno. Cítila, jak se jí jeho prsty zanořují do kůže. Byl tak blízko, že mohla cítit vůni nočního vzduchu na jeho kůži, vůni kovu, kouře a mlhy. Něco na tom, jak voněl, bylo zvláštní, ale ona nemohla přijít na to, co přesně to bylo.
Will k ní promluvil tichým hlasem. "Má lék. Dám mu ho. Není třeba, aby o tom věděla Charlotte."
"Ale jestli je nemocný-"
"Prosím, Tesso." Ve Willových modrých očích se objevila prosebná naléhavost. "Bylo by nejlepší, kdybys o tom nikomu nic neříkala."
Tessa zjistila, že mu nemůže říct ne. "Já - dobře."
"Děkuju ti." Will pustil její rameno a zvedl ruku, aby se lehce dotkl její tváře - bylo to tak jemné, že si Tessa chvíli myslela, že si to jen představovala. Příliš vyděšená na to, aby něco řekla, tam jen tak mlčky stála, zatímco mezi nimi zavíral dveře. Když uslyšela cvaknutí zámku, uvědomila si, proč na jeho vůni, když se k ní naklonil, bylo něco zvláštního. Ačkoliv Will říkal, že pil celou noc - a dokonce tvrdil, že mu rozbili o hlavu láhev ginu - vůbec z něj necítila zápach alkoholu.
-
Uplynula dlouhá doba před tím, než Tessa mohla znovu usnout. Byla vzhůru. Vedle ní byl položený otevřený Kodex a mechanický anděl jí tikal na krku. Dívala se, jak lampa vrhá stíny na strop.
-
Tessa stála a dívala se na sebe do zrcadla, které bylo nad toaletním stolkem, když jí Sophie šněrovala zadní stranu šatů. V ranním světle, které pronikalo dovnitř vysokými okny, vypadala velmi bledě. Pod očima měla šedé kruhy.
Nikdy na sebe takhle v zrcadle nezírala. Rychlý pohled jí vždycky stačil k tomu, aby zjistila, že má upravené vlasy a že na oblečení nejsou žádné skvrny. Teď se ale v zrcadle nemohla vynadívat na hubenou bledou tvář. Její odraz zdál rozmazaný, jako kdyby viděla svůj obraz ve vodě. Vypadala přesně jako před přeměnou. Teď, když na sobě nosila cizí tváře a viděla přes jiné oči, jak mohla někdy říct, jaký obličej je její vlastní a jestli měla stejnou tvář, která jí byla dána při narození? Když se změní zpět sama v sebe, jak může vědět, jestli se náhodou nestala nějaká mírná změna v jejím vzhledu, něco, díky čemu už není sama sebou? A záleželo vlastně na tom, jak vypadá? Byla to sice její tvář, ale zároveň nebyla nic víc, než maska z masa, která nemá nejmenší vliv na její pravé já. Viděla jí Sophie v zrcadle stejně? Měla obličej natočený tak, že její zjizvená tvář byla blíž k zrcadlu. Za denního světla to vypadalo ještě hrozivěji. Bylo to, jako kdyby někdo do krásného obrazu zasekl nůž a tím ho poničil. Tessu svědilo celé tělo touhou zeptat se jí, co se jí stalo. Věděla ale, že by neměla. Místo toho řekla: "Jsem ti vážně vděčná za to, že mi pomáháš do šatů."
"Je mi potěšením, slečno." Sophie k ní mluvila přímým hlasem.
"Jen jsem se chtěla zeptat," začala Tessa. Sophie ztuhla. Myslí si, že se jí teď zeptám na její obličej, pomyslela si Tessa. Nahlas ale řekla: "Jak jsi mluvila s Willem tu noc na chodbě-"
Sophie se zasmála. Byl to krátký smích, ale upřímný. "Mám dovoleno mluvit s panem Herondalem jakkoliv se mi zlíbí. Je to jedna z podmínek mého zaměstnání."
"Charlotte ti dovolila vytvořit si vlastní podmínky?"
"Ne každý může pracovat v tomhle Společenství," vysvětlila jí Sophie. "Musíš mít aspoň trochu vnitřního zraku. Agáta ho má, Thomas taky. Paní Branwellová mě chtěla okamžitě zaměstnat, když poznala, že ho mám i já. Hledala služku pro paní Jessamine, než dospěje. Varovala mě před panem Herondalem. Řekla mi, že na mě bude pravděpodobně hrubý a bude se ke mně chovat až příliš důvěrně. Řekla mi, že mu můžu nezdvořilosti vracet. Že to nebude nikomu vadit."
"Někdo by na něj měl být hrubý. Chová se hnusně ke každému v jeho okolí."
"Zaručila bych se za to, že to samé si myslí paní Branwellová." Sophie v zrcadle sdílela s Tessou úsměv. Byla naprosto nádherná, když se usmála, pomyslela si Tessa, jizvy nejizvy.
"Máš Charlotte ráda, viď?" řekla Tessa. "Zdá se strašně laskavá."
Sophie pokrčila rameny. "V domě, kde jsem sloužila předtím, paní Atkins -to byla hospodyně- sledovala každou svíčku, kterou jsme použili i každý kousek mýdla, který jsme měli. Museli jsme mýdlo úplně spotřebovat, než nám dala další kus. Ale paní Branwellová mi dává nové mýdlo kdykoliv si řeknu," řekla to, jako kdyby se jednalo o něco, co by svědčilo o charakteru Charlotte.
"Myslím, že lidé ve Společenství mají hodně peněz." Tessa si vybavila krásný nábytek a majestátnost tohoto místa.
"Možná. Ale stále opravuju šaty paní Branwellové, protože si nikdy nekupuje nové."
Tessa si vzpomněla na modré šaty Jessamine, které měla na sobě na večeři. "A co slečna Lovelacová?"
"Ta má své vlastní peníze," řekla Sophie temně. Ustoupila od Tessy. "Hotovo. Můžete se na sebe podívat."
Tessa se usmála. "Děkuju ti Sophie."

5. Kapitola - Kodex Temných Lovců 1/3

29. června 2013 v 0:34 | Cassandra Clare |  Clockwork Angel (Infernal Devices 1)
kapitola 5
KODEX TEMNÝCH LOVCŮ


Sny jsou pravdivé, dokud trvají,
a jak víme, že nežijeme ve snu?
Alfred, Lord Tennyson, "The Higher Pantheism"
-
Uběhla snad věčnost, než nevrlá Tessa dlouhým putováním po domě, konečně našla totožnou chodbu s tou, v které by měl být její pokoj. Poznala to díky známé tapetě a došlo jí, že dveře do její ložnice by měli být jedny z těch, které jsou před ní. O několik minut později je našla díky osvědčené metodě pokus omyl. Vděčně za sebou zavřela správné dveře a zamknula za sebou.
Ve chvíli kdy byla převlečená do noční košile a vklouzla pod přikrývku, otevřela Kodex Temných lovců a začala číst. Nikdy nám neporozumíš jen díky tomu, že si přečteš tuhle knížku, řekl Will, ale na tom ve skutečnosti nezáleželo. Nevěděl, co pro ni tahle kniha znamená. Že tahle kniha byla symbol pravdy a že pro ni má smysl jí číst. Tahle kniha totiž uznávala, že na světě existoval i někdo jiný, jako ona. To, že jí držela v ruce, pro Tessu znamenalo, že všechno co se stalo v posledních šesti týdnech, bylo skutečné - skutečnější, než život, který žila předtím.
Tessa zjistila z Kodexu, že všichni Temní lovci pocházejí z archanděla Raziel, který jim dal první svazek, který byl nazvaný Šedá kniha, byla plná "nebeského jazyka" - černých znamení ruin, které se malovaly na kůži vyškolených Temných lovců, jako byla Charlotte nebo Will. Značky byly vyřezávány do jejich kůže pomocí nástroje, kterému se říká stéla - zvláštní věc podobná peru, který viděla u Willa, když s jeho pomocí otevíral dveře v Temném domě. Značky poskytují Nephilimům všemožné druhy ochrany: hojení, nadlidskou sílu a rychlost, noční vidění a dokonce jim i umožní skrýt se před lidským zrakem pomocí runy, které se říká Okouzlení. Ale nebylo to něco, co by mohl použít každý. Vyřezání runy do kůže Podsvěťana nebo člověka - nebo dokonce Temného lovce, který byl příliš mladý nebo málo vyškolený- by mu způsobilo mučivou bolest a přivedlo ho k šílenství nebo by mu to přivodilo smrt.
Runy nebyly jediný způsob, jak se ochránit - když šli do bitvy, nosili těžké magické obleky. Byly tam taky náčrtky mužů v těchhle oblecích z různých zemí. K překvapení Tessy tam byly také skici žen v dlouhých košilích a kalhotách - ne takových typických vtipné dámské kalhot na cvičení, jaké viděla v novinách, ale skutečné klučičí kalhoty. Otáčela stránky a vrtěla hlavou nad představou, že by Charlotte a Jessamine opravdu nosily takový bizardní úbor. Následující stránky byly věnovány dalším dárkům, které Raziel daroval prvním Temným lovcům - mocné magické předměty, kterým se říkalo Nástroje smrti - spolu se zemí k zabydlení: malý kus země uprostřed toho, co bylo později nazýváno Svatou říší římskou. Byla obehnána hradbou, takže tam nemohl vstoupit žádný Civil. Země se jmenovala Idris. Když se Tessa pustila do čtení, zablikala lampa a jí se pomalu začínaly zavírat víčka.
Podsvěťané, četla, byli nadpřirozené bytosti jako víly, vlkodlaci, upíři a čarodějové. V případě upírů a vlkodlaků lidé nakaženi démoní nemocí. Víly, na druhou stranu, byly napůl démoni a napůl andělé, proto měli k dispozici velkou krásou, ale velmi zlou povahu. Ale čarodějové - čarodějové byli přímými potomky lidí a démonů. Není divu, že se Charlotte ptala, jestli byli její rodiče lidé. Ale oni byli, pomyslela si, a tak nemůžu být čarodějka, díky Bohu. Zadívala se dolů na obrázek, který ukazoval velkého muže s hustými vlasy. Stál uprostřed pentagramu, který byl nakreslený křídou na kamenné podlaze. Vypadal naprosto normálně, až na to, že měl panenky stáhnuté do tenké linky, jako mají kočky. V každém z pěti cípů hvězdy hořela svíce. Jejich plameny se rozmazávaly, když Tessa vyčerpáním zavírala oči.
Ve snu tančila vířícím kouřem chodbou, lemovanou zrcadly. Každé zrcadlo jí ukazovalo jinou tvář. Slyšela krásnou hudbu, která jí k sobě táhla. Zdálo se, že přicházela z velké vzdálenosti a přitom byla všude okolo ní.
Přišel k ní nějaký člověk - kluk, opravdový, štíhlý a oholený - a Tessa cítila, že ho odněkud zná. Když ale uviděla jeho tvář, nepoznala ho. Mohl to být její bratr, Will nebo klidně někdo úplně jiný. Následovala ho, volala na něj, ale on pořád ustupoval chodbou dál od ní. Hudba se stále stupňovala, až to bylo skoro neúnosné -
Tessa se probudila. Ztěžka dýchala. Když se posadila, kniha jí sklouzla z klína. Sen byl pryč, ale hudba zůstala. Hlasitá, strašidelná a nádherná. Přešla ke dveřím a vykoukla ven na chodbu.
Hudba tu byla hlasitější. Ve skutečnosti přicházela z místnosti na druhém konci haly. Dveře byly mírně pootevřené a tóny procházely otvorem jako voda přes úzké hrdlo vázy.
Na háčku u dveří visel župan. Tessa si ho vzala a navlékla si ho přes pyžamo. Vykročila do chodby. Jako ve snu přešla chodbu a položila jemně ruku na dveře. Pod jejím dotekem se ale rozletěly. Uvnitř místnosti byla tma. Jediné světlo jí poskytovala zář měsíce. Zjistila, že mezi touhle místností a její ložnicí není žádný rozdíl. Stejná velká obdélníková postel, stejný těžký tmavý nábytek. Na vysokém okně byly roztažené závěsy. Bledé, stříbrné světlo se vlévalo dovnitř, jako kdyby to byl déšť blyštivých jehel. V měsíčním světle Tessa uviděla někoho stát přímo před oknem. Kluk - vypadal příliš křehce, než aby to byl dospělý člověk. Měl o rameno opřené housle. Tvář mu spočívala na nástroji a smyčcem přejížděl přes struny. Vydávaly zvuk tak dokonalý, že nic krásnějšího Tessa nikdy v životě neslyšela.
Měl zavřené oči. "Wille?" řekl, aniž by otevřel oči nebo přestal hrát. "Wille, jsi to ty?"
Tessa nic neřekla. Nedokázala promluvit a tím přerušit hudbu. Ale v tu chvíli jí ten muž přerušil sám, sklopil smyčec, otevřel oči a zamračil se.
"Wille-" začal, ale pak uviděl Tessu a otevřel rty v překvapení. "Ty nejsi Will." Znělo to zvědavě, ale ne naštvaně, a to i navzdory skutečnosti, že Tessa v noci vtrhla do jeho ložnice a překvapila ho při hře na housle, když byl v pyžamu nebo v tom, co Tessa předpokládala, že by mělo být jeho pyžamo. Měl na sobě světlé volné kalhoty a košili bez límečku. Přes to měl volně přehozený černý hedvábný župan. Byl mladý, asi ve stejném věku jako Will. Štíhlost ještě podtrhovala jeho mládí. Byl sice vysoký, ale opravdu velmi hubený. Pod límcem jeho košile viděla okraje černého znaku, který už viděla na kůži Willa a Charlotte. A teď už věděla, jak se těm znakům říká. Runy. A taky věděla, koho označují. Byl to Nephilim. Potomek člověka a anděla. Nebylo divu, že v měsíčním světle vypadal tak bledý. Jeho pleť zářila podobným způsobem, jako Willovo magické světlo. Jeho vlasy byly světle stříbrné. Jeho oči měly podobnou barvu.
"Omlouvám se," řekla a odkašlala si. Ten hlasitý zvuk zněl až příliš hlasitě v tichu pokoje. Chtěla se přikrčit. "Já-já nechtěla jsem sem takhle vtrhnout. To jen že - můj pokoj je přes chodbu a ..."
"To je v pořádku." Sundal si housle z ramene. "Jsi slečna Grayová? Ta dívka, která umí měnit podobu. Will mi o tobě povídal."
"Aha," řekla Tessa.
"Aha?" Kluk povytáhnul obočí. "Nezníš moc vystrašeně z toho, že vím, kdo jsi."
"Já jen, Will je na mě naštvaný," vysvětlila mu Tessa. "Cokoliv ti o mě řekl-"
Zasmál se. "Will je naštvaný na každého," řekl. "Nemyslím si, že by to mohlo jakkoliv ovlivnit můj úsudek."
Měsíční světlo se odrazilo od leštěného povrchu houslí a kluk je obrátil a položil na horní část skříně. Smyčec skončil vedle nich. Když se na ni znovu otočil, usmíval se. "Už jsem se měl představit dřív," řekl. "Jsem James Carstairs. Prosím, říkej mi Jeme - dělá to tak každý."
"Ach, ty jsi Jem. Nebyl jsi na večeři," vzpomněla si Tessa. "Charlotte říkala, že jsi byl nemocný. Cítíš se lépe?"
Pokrčil rameny. "Byl jsem jen unavený. To je všechno."
"No, umím si představit, že je únavné dělat všechno to, co děláte." Právě četla Kodex. Tessa cítila, jak hoří touhou položit mu otázky ohledně Temných lovců. "Will říkal, žes přišel z daleka, abys tu mohl žít - byl jsi v Idris?"
Zvedl obočí. "Víš o Idris?"
"Nebo jsi přišel z jiného Společenství? Jsou ve všech velkých městech, ne? A proč sis vybral zrovna Londýn-"
Přerušil ji. Vypadal zmateně. "Máš až příliš mnoho otázek, nemyslíš?"
"Můj bratr mi vždycky říká, že zvědavost je můj největší hřích."
"Pokud je tvůj největší hřích tohle, není to tak špatné." Posadil se na postel a zvědavě se na ní podíval. "Tak do toho. Ptej se mě na co chceš. Tak jako tak nemůžu spát. Uvítám nějaké rozptýlení."
V zadní části hlavy Tessa zaslechla Willův hlas. Jemovi rodiče byli zabiti démony. Ale na to se ho nemůžu zeptat, pomyslela si Tessa. Místo toho řekla: "Will mi řekl, že si sem přišel z velké dálky. Kde jsi žil předtím?"
"V Šanghaji," řekl Jem. "Víš kde to je?"
"V Číně," řekla Tessa rozhořčeně. "To snad vědí všichni, ne?"
Jem se usmál. "To by ses divila."
"Co jsi dělal v Číně?" zeptala se Tessa s upřímným zájmem. Nedokázala si představit, že by Jem mohl pocházet z místa, jako bylo tohle. Když myslela na Čínu, všechno co se jí vybavilo, byl Marco Polo a čaj. Měla pocit, že to bylo velmi, velmi daleko. Z místa, kde zapadá slunce a vychází měsíc, jak by řekla teta Harriet. "Myslela jsem, že se tam nikdy nedostal nikdo, kromě námořníků a misionářů."
"Temní lovci žijí po celém světě. Moje matka byla Číňanka a můj táta byl Brit. Setkali se v Londýně a přestěhovali se do Šanghaje, když byla otci nabídnuta pozice šéfa tamního Společenství."
Tessu to překvapilo. Pokud byla Jemova matka Číňanka, pak on byl Číňan taky ne? Věděla, že byli v New Yorku čínští přistěhovalci - většinou pracovali v prádelnách nebo postávali na ulicích a prodávali ručně balené doutníky. Ještě nikdy ale neviděla, aby někdo z nich vypadal jako Jem. Někoho s podivně stříbrnými vlasy o očima stejně barvy. Možná to mělo něco dočinění s tím, že to byl Temný lovec, nebo ne? Nedokázala vymyslet způsob, jak se ho na to zeptat a nebýt při tom hrubá.

4. Kapitola - Jsme ze světa stínů 2/2

29. června 2013 v 0:31 | Cassandra Clare |  Clockwork Angel (Infernal Devices 1)
Místnost, do které vstoupili, byla dokonce ještě větší, než místnost, kde se konaly bály, kterou jí Will ukázal předtím. Byla delší než širší s dubovými obdélníkovými stoly, které se rozkládaly uprostřed a mizely až u protější zdi. Každý stůl byl osvětlen skleněnou lampou, která zářila bílým světlem. Od poloviny stěny se nahoru táhla galerie, kterou obklopovalo dřevěné zábradlí. Dalo se tam dostat pomocí spirálovitého schodiště po obou stranách místnosti. Police stály v řadě stejně daleko od sebe a vypadaly jako hlídky, které byly rozestavěné po obou stranách místnosti. Nahoře bylo polic úplně stejně. Knihy uvnitř byly skryté za kovovou zástěnou. Měla na sobě čtyři vnější barevná okna a kamenné lavice byly rozestaveny v pravidelných intervalech mezi regály.
Na jednom stojanu ležela neuvěřitelně tlustá kniha. Otevřená a zvoucí k sobě. Tessa k ní přešla. Myslela si, že to bude slovník, ale zjistila, že stránky jsou počmárané nečitelným písmem, ilustrované obrázky a místy jsou tam vyryté jí neznámé mapy.
"Tohle je Velká knihovna," řekl Will. "Každé společenství má svou knihovnu, ale tohle je na západě největší." Opřel se o dveře a zkřížil si paže na prsou. "Říkal jsem, že vám dám víc knih, ne?"
Tessa byla tak překvapená, že jí trvalo několik sekund, než zpracovala to, co jí právě řekl a dokázala mu odpovědět. "Všechny knihy jsou ale za mřížemi!" řekla. "Je to jako nějaký druh vězení pro knihy!"
Will se usmál. "Některé z těchhle knih jsou nebezpečné," řekl. "Je moudré být opatrný."
"Člověk musí být vždy opatrný, co se týče knih," řekla Tessa. "a toho, co je v nich. Slova mají tu moc nás změnit."
"Nejsem si jistý tím, že mě někdy změnila nějaká kniha," řekl Will. "No, je tu jeden svazek, který slibuje naučení postupu, jak ovládnout stádo ovcí a naučit je poslušnosti-"
"Jen velký hlupák by se vzpíral ovlivnění literaturou a poezií," řekla Tessa a rozhodla se nenechat ho dokončit divoce se rozvíjející konverzaci.
"Samozřejmě, proč by chtěl mít člověk celé stádo ovcí, co by ho poslouchalo už je jiná věc," dokončil svou výpověď Will. "Je tu něco, co byste si chtěla přečíst, slečno Grayová? Řekněte mi jméno a já se tu knihu pokusím kvůli vám vysvobodit z vězení."
"Myslíte si, že má tahle knihovna Široký, široký svět? Nebo Malé ženy?"
"Žádný z těch názvů jsem nikdy neslyšel," řekl Will. "Nemáme moc románů."
"Fajn, já chci román," řekla Tessa. "Nebo poezii. Knihy jsou na čtení, ne na ovládání zvířat."
Willovi se zaleskly oči. "Myslím, že tu bude někde kopie Alenky v Říši divů."
Tessa nakrčila nos. "Ale to je pro malé děti, ne?" řekla. "Nikdy se mi to moc nelíbilo. Vypadalo to spíš jako hromada nesmyslů."
Willovi oči byly tak neuvěřitelně modré. "Někdy je v nesmyslu spousta smyslu, když ho tam ale chcete najít."
Tessa si prohlédla známé svazky na polici a přitom s radostí přivítala starého přítele. "Oliver Twist!" zakřičela. "Máte nějaké další romány od Dickense?" Sepjala ruce. "Ach, máte Příběh dvou měst?"
"Tu blbost? Muži, kteří se nechávají připravit o hlavu kvůli lásce? Směšné." Will se odlepil od dveří a vydal se směrem k regálu, kde stála Tessa. Ukázal náhodně na obrovský počet knih kolem něj. "Ne, tady ale můžete najít celou řadu rad o tom, jak někomu useknout hlavu, pokud to budete někdy potřebovat. To je mnohem užitečnější."
"To nechci!" protestovala Tessa. "Nebudu nikdy někomu potřebovat useknout hlavu. A jaký účel má mít tu knihy, které ve skutečnosti nikdo nechce číst? Copak tu opravdu nemáte žádné další romány?"
"Ne, kromě Tajemství Lady Audley, a ta ve svém volném čase zabíjí démony." Will vylezl na jeden z žebříků a vytáhl z regálu knihu. "Najdu vám něco na čtení. Chytejte." Pustil jí na zem a Tessa se nemusela pohnout ani o píď, aby knížku chytila předtím, než spadne na zem.
Byl to velký čtvercový svazek vázaný v tmavě modrém sametu. Do sametu bylo něco vyryté. Symbol, který připomínal znak, který zdobil i Willovu kůži. Na přední straně byl stříbrně vyražený název: Kodex Temných lovců. Tessa se podívala na Willa. "Co to je?"
"Předpokládal jsem, že budete mít další otázky, co se týče Temných lovců, vzhledem k tomu, že v současné době přebýváte v našem sanctum sancotoru, jak bych tak řekl. Ta kniha by ti vám měla dát odpověď na všechno, co byste chtěla vědět - o nás, o naší historii a dokonce i o Podsvěťanech jako jste vy." Willův obličej byl najednou smrtelně vážný. "Ale buďte na ni opatrná. Je to šest set let stará kniha a je jediná kopie svého druhu. Její ztráta nebo poškození se podle zákona trestá smrtí."
Tessa odhodila knížku, jako kdyby hořela. "To nemyslíte vážně."
"Máte pravdu. Nemyslím." Will seskočil z žebříku a lehce přistál přímo před ní. "Vy vážně věříte všemu, co vám řeknu, viďte? Vypadám vážně tak důvěryhodně nebo jste prostě jen hrozně naivní?"
Místo odpovědi se na něj Tessa zamračila a odkráčela přes místnost k jedné z kamenných lavic uvnitř okenního výklenku. Sedla si a otevřela Kodex. Začala číst. Záměrně ignorovala Willa, který si sednul vedle ní. Cítila na sobě váhu jeho pohledu, zatímco četla.
Na první stránce knihy Nephilimů byl stejný obrazec, který vídala na tapisériích na chodbách. Anděl vystupující z jezera, držící v jedné ruce meč a v té druhé pohár. Pod obrázkem byla poznámka: Anděl Raziel a Nástroj smrti.
"Takhle to začalo," řekl Will vesele, jako kdyby zapomněl na skutečnost, že ho Tessa ignoruje. "Vyřknutí nějakého kouzla sem a trocha andělské krve tam a máte recept na nezničitelného lidského bojovníka. Nikdy nám neporozumíte jen díky četbě z knih, myslete na to. Je to ale začátek."
"Sotva člověk - spíš anděl pomsty," řekla Tessa tiše, když obracela stránky. Byly tam desítky fotografií andělů vyhozených z nebe, zanechávající za sebou své peří stejně, jako za sebou hvězda při svém pádu zanechává jiskry. Bylo tam víc obrázků anděla Raziela. Držel otevřenou knížku, na jejíchž stránkách znaky zářily jako oheň. Kolem něj klečeli muži, jaké viděla ve svých nočních můrách, chyběly jim oči a měli zašitá ústa. Byly tam i obrázky Temných lovců, kteří se oháněli meči, stejně jako andělští válečníci z nebe. Podívala se na Willa. "Takže tohle jste teda vy? Částečný anděl?"
Will neodpověděl. Díval se z okna přes jasné sklo. Tessa sledovala jeho pohled. Díval se na nádvoří před Společenstvím, obklopeném hradbami. Přes zamřížovaná vysoká železná vrata mohla zahlédnout kousek ulice venku, osvětlenou žlutým světlem z plynové lampy. Na vrcholu oblouku brány byl vytesaný nějaký nápis. Když se podívala líp, zjistila, že je napsaný pozpátku. Zamžourala, aby ho mohla rozluštit.
"Pulvis et umbra sumus. Je to verš z Horaceho. Prach jsi a v prach se obrátíš. To sedí, nemyslíte?" řekl Will. "Nemáme moc dlouhou životnost. Zabíjíme démony. Jeden má holt tendenci zemřít mladý a pak spálí naše těla - prach prachu, v pravém slova smyslu. Pak zmizíme do stínů historie. Ani jediné písmeno na stránce jakékoliv pozemské knihy světu nepřipomene, že jsme kdy vůbec existovali."
Tessa se na něj podívala. Měl na sobě zrovna ten výraz, který shledávala tak zvláštním a nečitelným - pobavení, které nedosáhlo až k povrchu jeho rysů, jako kdyby mu přišlo všechno na světě nekonečně tragické, ale zároveň i zábavné.
Napadlo jí, co z něj udělalo takového člověka, kde přišel ke svému temnému humoru. Byli to vlastnosti, se kterými se nesetkala u žádných dalších Temných lovců, i když jich bylo málo. Možná to bylo něco, co se naučil od svých rodičů - ale jakých rodičů?
"Copak nemáte nikdy strach?" řekla tiše. "Z toho co je tam veku - že by to mohlo přijít sem?"
"Máte na mysli démony a další nepříjemnosti?" zeptal se Will, i když si Tessa nebyla jistá, jestli to bylo zrovna to, co měla na mysli. Mluvila spíš obecně o zlu na světě. Položil ruku na zeď. "Malta, která spojuje tyhle kameny, byla smíšená s krví Temných lovců. Každý kousek dřeva je vytesán ze dřeva stromu jeřábu. Každý hřebík stejně jako kladivo, které ho zatloukalo, aby udržel trámy pohromadě, je vyroben ze stříbra, železa nebo jantaru. Tohle místo bývala kdysi posvátná země a je obklopená nádvořím. Přední dveře jdou otevřít pouze někým, kdo vlastní krev Temných lovců. Pro každého jiného, je tohle místo navždy uzamčeno. Tahle budova je tvrz. Takže ne, nemám strach."
"Ale proč žijete v pevnosti?" Na jeho překvapený pohled to trochu upřesnila. "Vy zjevně nejste příbuzný se Charlotte a Henrym, jsou sotva dost staří na to, aby vás mohli adoptovat, a ne všichni mladí Temní lovci musí žít tady. Určitě je vás víc, než jen vy, Jessamine­-"
"A Jem," připomněl jí Will.
"Ano, ale - víte, co myslím. Proč nežijete se svými rodinami?"
"Nikdo z nás už nemá rodiče. Ty Jessamininy zemřely při požáru, Jemovi - Jem ušel velmi, velmi dlouhou vzdálenost, aby tu mohl žít potom, co byli jeho rodiče zavražděni démony. Podle našeho práva je Společenství odpovědné za Temné lovce bez rodičů do osmnácti let."
"Takže jste rodina jeden druhého."
"Pokud si to takhle musíte idealizovat, tak předpokládám, že ano - všichni pod střechou Společenství jsme bratři a sestry. I vy, slečno Grayová, ovšem jen dočasně."
"V tom případě," řekla Tessa a cítila, jak se jí do tváře rozlétá horko, "myslím, že bych byla radši, kdybyste mi říkal křestním jménem, stejně jako to děláte se slečnou Lovelaceovou."
Will se na ní podíval. Pomalu a zasmušile, pak se usmál. Jeho modré oči se rozzářily, když se smál.
"Pak musíš udělat to samé ty pro mě," řekl. "Tesso."
Nikdy dřív nepřemýšlela nad svým jménem, ale když ho vyslovil on, bylo to, jako kdyby ho slyšela poprvé - tvrdé T, dvojité S znělo jako pohlazení. Vyslovil ho způsobem, ze kterého se jí zastavil dech. Dýchala krátce, když tiše řekla: "Wille."
"Ano?" V očích se mu objevily světýlka pobavení.
S hrůzou si Tessa uvědomila, že vyslovila jeho jméno jenom proto, že chtěla vědět jak z ní. Neměla připravenou žádnou otázku. Rychle řekla: "Jak ses to naučil - myslím tím, jak ses naučil bojovat? Kreslení magických znaků a zbytek toho všeho?"
Will se usmál. "Měli jsme učitele, který nás trénoval jak psychicky, tak fyzicky - odešel do Idris a Charlotte hledá nějakého náhradního- spolu s Charlotte, která se stará o naší výuku historie a starověkých jazyků.
"Takže je to tvoje vychovatelka?"
Očima Willa přešlo temné pobavení. "Dalo by se to tak říct. Ale být tebou, raději bych nikdy neříkal Charlotte vychovatelka, pokud chceš, aby ti zůstaly všechny končetiny. Nemůžeš se na ní takhle dívat, naše Charlotte je dost zručná v zacházení různými zbraněmi."
Tessa zamrkala překvapením. "To nemyslíš vážně. Charlotte nebojuje, ne? Ne způsobem, jakým to dělal Henry."
"Samozřejmě, že ano. Proč by ne?"
"Protože je to žena," řekla Tessa.
"To byla i Boadicea."
"Kdo?"
"Vznešená královna Boadicea, oháněla se oštěpem v ruce a házela okolo sebe pohledy podobné těm lvím-" Will se odmlčel, když viděl nechápající tvář Tessy. Zazubil se. "Nic? Jsi v Anglii, tohle bys měla vědět. Připomeň mi, abych ti našel knížku o ní. Tak podívej, byla to velmi silná královna bojovnice. Když jí nakonec porazili, vzala si raději jed, než aby se nechala zajmout Římany. Byla statečnější, než jakýkoliv jiný člověk na téhle planetě. Myslím si, že jí je Charlotte v hodně věcech podobná, i když je poněkud menší než byla ona."
"Ale nemůže v tom být moc dobrá, ne? Myslím tím, že ženy přece nemají tu samou povahu jako vy."
"Jakou povahu máš na mysli?"
"Krvežíznivost, myslím," řekla Tessa po chvíli. "Divokost. Povahu válečníka."
"Viděl jsem tě mávat pilou na Temné sestry," připomněl jí Will. "A pokud si dobře vzpomínám, tajemství lady Audley bylo to, že byla ve skutečnosti vražedkyně."
"Takže jsi to četl!" Tessa nemohla skrýt své potěšení.
Díval se na ní pobaveně. "Dávám přednost Stezce hada. Je tam víc dobrodružství a míň domácích dramat. Ale nic z toho není tak dobré jako Měsíční kámen. Četla jsi Collinse?"
"Zbožňuju Wilkie Collinse," vykřikla Tessa. "Ach - Armadale! A Žena v bílém ... Ty se mi směješ?"
"Vůbec ne tobě," řekl Will s úsměvem, "spíš díky tobě. Nikdy dřív jsem neviděl nikoho, kdo by byl tak nadšený z knížek. Myslíš si, že jsou to diamanty."
"No, a nejsou? Je na světě něco, co bys miloval tolik jako knížky? A neříkej věci jako "hádky" nebo "tenis" nebo něco podobně hloupého."
"Dobrý boře," řekl s předstíranou hrůzou, "už mě máš úplně přečteného."
"Každý má něco, bez čeho nemůže žít. Zjistím, co je to pro tebe. Už třeba vím, že nikdy nemáš strach." Chtěla, aby to vyznělo lehce, ale při pohledu na jeho tvář se její hlas nejistě vytratil. Díval se na ní se zvláštní vytrvalostí. Jeho oči byly stejně tmavé jako samet na vazbě knihy, kterou držela. Přejel pohledem přes její tvář, po krku až dolů k pasu, kde opět zvedl oči k jejímu obličeji. Setrval jí očima na ústech.
Tesse se rozbušilo srdce, jako kdyby běžela nahoru po schodech. Bolelo jí v hrudi, jako kdyby měla hlad nebo žízeň. Bylo tam něco, co chtěla, ale neměla nejmenší tušení co-
"Už je pozdě," řekl Will náhle a odvrátil od ní zrak. "Měl bych ti ukázat cestu zpátky do tvého pokoje."
"Já-" Tessa chtěla začít protestovat, ale nebyl k tomu žádný důvod. Měl pravdu. Bylo pozdě. Přes skleněnou tabuli okna byly venku vidět hvězdy. Zvedla se na nohy a přitiskla si knihu k hrudi. Šla za Willem na chodbu.
"Existuje několik triků k tomu, jak si zapamatovat cestu skrz Společenství. Měla bych tě je naučit," řekl a stále se na ní nedíval. V jeho postoji bylo najednou něco zvláštně nesmělého. Něco, co tam ještě před chvíli nebylo. Jako kdyby ho Tessa něčím urazila. "Ale co to mohlo být? "Způsoby, jak identifikovat jednotlivé dveře a otáčení-" odmlčel se. Tessa viděla, jak k nim někdo přichází chodbou. Byla to Sophie. Pod jednou rukou měla zastrčený košík s prádlem. Když uviděla Tessu a Willa, zastavila se. Její výraz byl čím dál tím víc obezřetný.
"Sophie!" Willova nesmělost se změnila v zlomyslnost. "Už jsi skončila s nezbytným úklidem mého pokoje?"
"Je hotový." Sophie neopětovala jeho úsměv. "Byl odporně špinavý. Doufám, že v budoucnosti upustíš od odhazování kousků mrtvých démonů po domě."
Tessa otevřela ústa dokořán. Jak mohla Sophie takhle mluvit s Willem? Byla jen služka a on - i když byl mladší než ona - byl gentleman.
Ale Will vypadal, že mu to nevadí. "Je to část tvé práce, mladá Sophie."
"Zdá se, že pan Branwell a pan Carstairs nemají problémy s tím, očistit si boty před vstupem do domu," řekla Sophie a přesunula svůj temný pohled z Willa na Tessu. "Možná bys mohl následovat jejich příklad a poučit se z toho."
"Možná," řekl Will. "Ale pochybuju o tom."
Sophie se zamračila a vyrazila chodbou pryč od nich. Ramena měla napnutá rozhořčením.
Tessa se na Willa podívala v němém úžasu. "Co to bylo?"
Will líně pokrčil rameny. "Sophie předstírá, že mě nemá ráda."
"Nemá ráda? Ona tě nenávidí!" Za jiných okolností by se Willa zeptala, jestli se se Sophií rozešli, ale páni nechodili se služkami. Pokud by je totiž shledali neuspokojivými, mohli je vyhodit. "Stalo - stalo se mezi vámi něco?"
"Tesso," řekl Will s přehnanou trpělivostí. "Stačilo. Jsou tu věci, které ty prostě nikdy nepochopíš."
Pokud existovala věc, kterou Tessa nenáviděla nejvíc na světě, byla to ta, když jí někdo řekl, že něco nemůže pochopit. Protože byla mladá, protože to byla dívka - pro tisíc důvodů, které zřejmě nikdy v životě nebyly ten pravý důvod, proč jí někdo něco nevysvětlil. Tvrdohlavě vystrčila bradu. "Nepochopím, když mi to neřekneš. Ale pak bych ti musela říct, že to vypadá, jako že tě nenávidí, protože si jí udělal něco strašného."
Willův výraz potemněl. "Můžeš si myslet, co chceš. Nic o mně nevíš."
"Vím, že tě nebaví dávat na jednoduché otázky jednoduché odpovědi. Vím, že je ti pravděpodobně něco kolem sedmnácti. Vím, že máš rád Tennysona - citovals ho v Temném domě a teď znovu. Vím, že jsi sirotek jako já-"
"Nikdy jsem neřekl, že jsem sirotek." Will mluvil s nečekanou divokostí. "A hnusí se mi poezie. Takže jak to vypadá, opravdu o mě nic nevíš, nebo snad jo?"
S tím se otočil a odešel.

4. Kapitola - Jsme ze světa stínů 1/2

29. června 2013 v 0:29 | Cassandra Clare |  Clockwork Angel (Infernal Devices 1)
kapitola 4
JSME ZE SVĚTA STÍNŮ


Prach jsi a v prach se obrátíš.
-Horace, Odes
...
Ve chvíli, kdy se Tessa vrátila zpátky do své původní podoby, musela protrpět příval otázek. Přítomní Nephilimové byli celou dobu ve stínu, co se týkalo magie, a tak se zdály překvapivě ohromení její schopností, což vyústilo jen potvrzením toho, co už Tessa stejně tušila. Že schopnost měnit tvar je mimořádně neobvyklá.
Dokonce i Charlotte, která o tom věděla už předtím, než Tessa předvedla názornou ukázku, se zdála naprosto fascinovaná.
"Takže musíš držet něco, co patří tomu, do koho se chceš transformovat?" zeptala se Charlotte už podruhé. Sophie a starší žena, o které měla Tessa podezření, že byla kuchařka, už odvezly talíře a položily na stůl fantastický koláč a čaj. Nikdo z nich se ho ale ještě nedotkl. "Nemůžeš se prostě na někoho podívat a-"
"Už jsem to vysvětlila." Tessu začala bolet hlava. "Musím držet něco, co jim patří. Nebo třeba trochu vlasů nebo řasu. Něco, co je jejich. Jinak se nic nestane."
"Myslíš, že bys to zvládla i s lahvičkou krve?" zeptal se Will tónem, který naznačoval akademický zájem.
"Nejspíš jo - nevím. Nikdy jsem to nezkusila." Tessa se napila čaje, který už byl studený.
"A říkáš, že Temné sestry věděly o tvém talentu? Věděly, že máš tuhle schopnost ještě předtím, než si to zjistila i ty?" zeptala se Charlotte.
"Ano. To je hlavní důvod, proč mě tolik chtěly."
Henry zavrtěl hlavou. "Ale jak to mohly vědět? Tuhle část moc nechápu."
"Nevím," řekla Tessa, ne poprvé. "Nikdy mi to nevysvětlily. Všechno co vím, už jsem vám řekla - zdá se, že přesně věděly, co dokážu a jak mě vytrénovat, abych to zvládla. Trávily se mnou každý den celé hodiny ..." Tessa polkla hořkost v ústech. Vzpomněla si na to, jak se hrabaly v její mysli - hodiny a hodiny ve sklepní místnosti v Temném domě. Jak na ni křičely, že Nate zemře, pokud nevykoná Přeměnu. Na agónii, když konečně přišla na to, jak se to dělá. "Bolelo to, poprvé," zašeptala. "Jako kdyby mi pukly kosti a začaly se uvnitř mého těla tavit. Přinutily mě, abych dělala Přeměnu dvakrát, třikrát a pak i desetkrát za den, dokud jsem neztratila vědomí. A pak, další den, jsem musela začít od znova. Byla jsem zavřená v té místnosti, takže jsem nemohla utéct ..." Zhluboka se nadechla. "Ten poslední den mě zkoušely a přinutily mě, abych se proměnila v dívku, která zemřela. Měla jsem v hlavě její vzpomínky na to, jak na ní někdo zaútočil nožem. Jak jí bodl. Pak jí nějaká věc pronásledovala do uličky-"
"Možná to byla ta holka, co jsem našel s Jemem." Will se narovnal a zazářily mu oči. "Jem a já jsme hádali, že musela před něčím utíkat. Před nějakým útočníkem. Proto vyběhla do noci. Věřím, že za ní poslaly démona Shaxe, aby ji přivedl zpátky, ale já ho zabil. Musely být překvapené, co se stalo."
"Ta dívka, v kterou jsem se proměnila, se jmenovala Emma Baylis," řekla Tessa napůl šeptem. "Měla velmi světlé vlasy svázané růžovou stuhou. Byla tak malá."
Will přikývl, jako kdyby ten popis seděl.
"Divily se, co se s ní stalo. To je důvod, proč mě donutily k Proměně v ní. Když jsem jim řekla, že je mrtvá, zdálo se, že se jim ulevilo."
"Chudinka," zamumlala Charlotte. "Takže se můžeš změnit i v mrtvé? Ne jen v živé?"
Tessa přikývla. "Jejich hlasy mluví v mé hlavě, když se v ně proměním. Rozdíl je v tom, že si hodně z nich pamatuje na to, jak zemřeli."
"Fuj." Jessamine se otřásla. "To je morbidní."
Tessa se podívala na Willa. Pana Herondala, jak se sama tiše pokárala. Bylo těžké tak na něj myslet. Cítila, že ho nějakým zvláštním způsobem zná mnohem líp, než by měla. Ale to byla přece hloupost.
"Našel jste mě díky tomu, že jste pátral po vrahovi Emmy Bayliss," řekla. "Ale ona byla jen jedna z mnoha mrtvých lidských dívek. Jeden mrtvý -jak že jim to říkáte?- civil. Proč jste vynakládal takové úsilí a tolik času na to, abyste zjistil, co se jí stalo?"
Na chvíli se jeho velmi tmavě modré oči setkaly s těmi jejími. Pak se jeho výraz změnil - byla to jen nepatrná změna, ale ona jí rozeznala, i když nemohla přesně určit, co měla přesně znamenat. "No, já bych se neobtěžoval, ale Charlotte na tom trvala. Cítila, že v tom bylo něco většího. A pak jsme se jednou Jem a já infiltrovali do klubu Pandemonium a slyšeli zvěsti o dalších vraždách. Uvědomili jsme si, že tu bylo víc, než jen jedna mrtvá dívka. Ať už máme civily rádi nebo nemáme, nemůžeme dovolit, aby je někdo takhle porážel. To je důvod, proč tady jsme."
Charlotte se naklonila přes stůl. "Temné sestry se nikdy nezmínily o tom, co by jim měly zajistit tvoje schopnosti?"
"Víte o Magisterovi," řekla Tessa. "Říkaly, že mě připravují pro něj."
"Pro něj kvůli čemu?" zeptal se Will. "Aby si tě dal k večeři?"
Tessa zavrtěla hlavou. "Aby - aby si mě vzal."
"Vzít si tě?" hlas Jessamine byl plný opovržení. "To je směšné. Pravděpodobně tě chtěl obětovat a oni jen nechtěly, abys propadla panice."
"Tak o tomhle nic nevím," řekl Will. "Prohlédl jsem několik místností, než jsem našel Tessu. Pamatuju si na jednu, která byla až překvapivě podobná svatební komoře. Na obrovské posteli byla bílá nebesa. Ve skříni visely bílé šaty. Myslím, že to byla tvoje velikost." Zamyšleně si prohlížel Tessu.
"Slavnostně uzavřené manželství může být velmi silná věc," řekla Charlotta. "Pokud se provede správně, mohlo by mu to umožnit přístup k tvým schopnostem, Tesso. Možná by mu to dalo i právo na tvou kontrolu." Zamyšleně zabubnovala prsty o desku stolu. "Pokud jde o Magistera, zkoumala jsem ten termín v archivu. Často se používá pro hlavního představitele kouzelníků nebo nějaké jiné skupiny čarodějů. Třeba jako skupiny klubu Pandemonium. Nemůžu si pomoct, ale cítím, že Magister a klub Pandemonium jsou nějak propojeni."
"Už jsme je vyšetřovali předtím a nikdy se nám nepodařilo nachytat je při něčem pochybném," podotkl Henry. "Není proti zákonu být idiot."
"Naštěstí pro tebe," řekla Jessamine tiše.
Henry se zatvářil ublíženě, ale nic neřekl. Charlotte věnovala Jessamine mrazivý pohled.
"Henry má pravdu," řekl Will. "Není to tak, že bych je s Jemem nechytil při dělání nějakých podivných nelegálních věcí - pití absintu co v nich probouzí démoní sílu a tak dále. Jenže vždycky si tím ubližovali jen sami sobě. Nestálo to za to. Ale když jsme nachytali někoho, kdo škodil jiným ..."
"Znáš nějakého z nich?" zeptal se zvědavě Henry.
"Civily, ne," řekl Will pohrdavě. "Nikdy nebyl důvod je nějak blíž poznat. Mnozí z nich na klubové akce nosili masky a převleky. Poznal jsem ale pár Podsvěťanů. Magnus Bane, Lady Belcourt, Ragnor Fell, Quincey-"
"Quincey? Doufám, že neporušoval nějaký zákon. Víš, jaké problémy jsme měli, když jsme hledali hlavu upírů, abychom si to s ní vyříkali z očí do očí," vztekala se Charlotte.
Will se usmál, zatímco pil čaj. "Vždycky, když jsem ho viděl, choval se jako úplný andílek."
Po tom, co mu Charlotte věnovala vážný pohled, se obrátila k Tesse. "Zmínilas nějakou služku -Mirandu- věděla o tvých schopnostech? Nebo o Emmě?"
"Nemyslím si. Pokud ano, vzaly si jí stranou a zařídily, aby už si nic takového nepamatovala."
"A ony nikdy nezmínily klub Pandemonium? Nějaké vysoké poslání, co pro něj dělaly?"
Tessa se probírala vzpomínkami. O čem se to bavily Temné sestry, když mi myslely, že je Tessa neposlouchá? "Nemyslím si, že by někdy řekly název klubu, ale mluvily o setkání, kam se chystají a jak by ostatní členi klubu rádi viděli, jak si se mnou vedou. Dokonce i jednou řekly nějaké jméno ..." Tessa napnula tvář, jak si usilovně snažila vzpomenout si. "Někdo jiný, kdo byl taky člen klubu. Nepamatuju si to jméno, i když vím, že znělo nějak cize ..."
Charlotte se k ní naklonila přes stůl. "Můžeš to zkusit, Tesso? Zkusíš si vzpomenout?"
Charlotte jí nechtěla nijak ublížit, Tessa to věděla, a přesto se její hlas dostal až do její hlavy a zažehl v ní její vlastní hlasy - nutily jí k tomu to zkusit, hledat ve vzpomínkách a použít k tomu svou moc. Hlasy, které mohly tvrdě a chladně zakročit, při sebemenší provokaci. Hlasy, které jí přemlouvaly, vyhrožovaly a lhaly.
Tessa se napřímila. "Nejdřív mi řekněte, co bude s mým bratrem?"
Charlotte zamrkala. "Tvým bratrem?"
"Říkala jste, že když vám dám informace o Temných sestrách, pomůžete mi najít mého bratra. No, řekla jsem vám, co jsem věděla. A stále nemám tušení, kde je Nate."
"Ach." Charlotte se posadila a dívala se na ní skoro vylekaně. "Samozřejmě. Začneme pátrat po místě jeho pobytu hned zítra," ujistila Tessu. "Začneme s jeho pracovištěm - promluvíme si s jeho zaměstnavatelem a zjistíme, jestli něco neví. Máme kontakty na nejrůznějších místech, slečno Grayová. Podsvětím se šíří klepy stejně jako na pozemském světě. Nakonec najdeme někoho, kdo bude něco o vašem bratrovi vědět."
Chvíli potom dojedli a Tessa se omluvila a odešla od stolu s pocitem úlevy. Když jí Charlotte nabídla, že jí doprovodí zpátky do jejího pokoje, odmítla. Všechno co chtěla, bylo být teď sama se svými myšlenkami.
Šla cestou dolů po pochodněmi osvětlené chodbě. Vzpomněla si na den, kdy se vylodila v Southamptonu. Přijela do Anglie, kde neznala nikoho, kromě svého bratra a nakonec nechala Temné sestry, aby jí nutily jim sloužit. Teď skončila s Temnými lovci, ale kdo jí vlastně řekl, že se k ní budou chovat jinak? Stejně jako jí chtěly využít tmavé Sestry, - využít kvůli informacím, které měla- teď už si byli všichni vědomi její síly. Jak dlouho bude trvat, než jí začnou chtít využívat taky?
Stále ztracená ve svých myšlenkách Tessa narazila do zdi. Trochu se otřásla - a zamračeně se rozhlédla. Šla mnohem déle, než když jí Charlotte odváděla do jídelny. Nepamatovala si, kde má pokoj. Ve skutečnosti si ani nebyla jistá, jestli byla zrovna v chodbě, po které sem šla. Tahle byla lemovaná pochodněmi a ověšená gobelíny, ale byla stejná? Některé z chodeb byly velmi světlé, některé velmi úzké a pochodně na nich hořely jinými odstíny jasu. Někdy pochodně vzplanuly a pak se zase vrátily k původnímu plamenu, když je minula, jako kdyby reagovaly na nějaký zvláštní podmět, který neviděla. Tahle konkrétní chodba byla docela úzká. Prošla jí opatrně až na konec, kde se dělila na další dvě. Každá z nich byla úplně stejná jako tahle.
"Ztracená?" zeptal se hlas za jejími zády. Nedbalý, arogantní hlas, který okamžitě poznala.
Will.
Tessa se otočila a viděla, jak se ledabyle opírá o zeď za ní. Jako kdyby lenošil ve dveřích. Nohy měl před sebou zkřížené. Držel něco v ruce: svůj zářící kámen. Dal ho do kapsy, když se na něj dívala. To ztlumilo jeho světlo.
"Měla byste mi dovolit trochu vás provést po Společenství, slečno Grayová," navrhl. "Trochu to tu poznáte a už se znovu neztratíte."
Tessa na něj přimhouřila oči.
"Samozřejmě můžete jednoduše pokračovat v bloudění na vlastní pěst, pokud si to opravdu přejete," dodal. "Měl bych vás ale varovat, že ve Společenství existují nejméně tři nebo čtyři dveře, které byste neměla otevřít. Například ty, které vedou do místnosti, kde držíme v pasti démony. Dokážou být opravdu moc oškliví. Pak je tu pokoj se zbraněmi. Některé zbraně dokážou myslet sami a jsou velmi ostré. Pak je tu místnost, za jejichž dveřmi je prázdnota. Je to pro spletení vetřelců. A když jste důležitá stejně jako kostelník, nechceme, aby se vám stala nějaká nešťastná nehoda a-"
"Nevěřím vám," řekl Tessa. "Jste hrozný lhář, pane Herondale. Navíc-" Kousla se do rtu. "Nenávidím bloudění. Můžete mi ukázat okolí, pokud mi slíbíte, že na mě nezkusíte žádné vaše nejapné žerty."
Will to slíbil. A k Tessině překvapení dostál svému slovu. Vedl jí množstvím naprosto stejně vypadajících chodeb a během toho mluvil. Řekl jí kolik je pokojů ve Společenství (víc, než byste kdy mohla spočítat), řekl jí kolik Temných lovců by v něm mohlo žít najednou (stovky) a ukázal jí obrovský sál, v němž se každý rok konal vánoční večírek pro Enklávu - což je, jak jí Will vysvětlil, jejich termín pro skupinu Temných lovců, kteří žijí v Londýně. (V New Yorku, jak dodal, se jejich skupina jmenuje Konkláva. Američtí Temní lovci měli, jak se zdálo, svůj vlastní slovník.)
Po sálu jí zavedl do kuchyně, kde byla žena středního věku, kterou Tessa viděla v jídelně. Byla jí představena jako Agáta, kuchařka. Seděla před masivním sporákem a, k Tessině překvapení, kouřila z obrovské dýmky. Shovívavě se usmála, když vzal Will několik čokoládových dortíků ze stolu, kde byly položené, aby vychladly. Jeden nabízel Tesse, ale ta se zachvěla. "Och, ne. Nesnáším čokoládu."
Will vypadal zděšeně. "Jaký druh netvora by mohl nesnášet čokoládu?"
"On jí všechno," řekla Agáta s klidným úsměvem. "Už od doby, kdy mu bylo dvanáct. Myslím, že jen díky neustále cvičení z něj ten není hora sádla."
Tessa se pobavila při představě tlustého Willa, pochválila ženě, která bafala z dýmky, její obrovskou kuchyň. Vypadala jako místo, kde by se dalo vařit pro stovky lidí. Řádek po řádku tu byly srovnány plechovky zavařenin, polévek, balíčků koření a nad krbem se opékala obrovská kýta masa.
"Výborně," řekl Will, když si prošli kuchyň. "Agátě musíš lichotit přesně takhle. Teď tě bude mít ráda. Není dobré, když tě Agáta nemá ráda. Dává ti kameny do ovesné kaše."
"Och, drahoušku," řekla Tessa a nemohla skrýt skutečnost, že se dobře bavila. Vyšli z kuchyně do hudební místnosti, kde byly harfy a staré velké piáno, zašedlé od prachu. Když sešli dolů po schodech, octli se v salonu. Byla to krásné místo, kde zdi, místo toho aby byly z holého kamene, byly vytapetované a měli na sobě potisk listů a lilií. Ve velkém krbu hořel oheň. Poblíž bylo několik pohodlných křesel. Byl tam velký dřevěný stůl, kde, jak jí Will vysvětlil, dělala Charlotte veškerou práci nutnou pro provoz Společenství. Tessa si nemohla pomoct a přemýšlela, co vlastně dělal Henry Branwell, a kde to dělal.
Potom ji Will zavedl do místnosti se sbírkou zbraní krásnější, než jakákoliv jiná, kterou by kdy mohla vidět Tessa v muzeu. Stovky palcátů, seker, dýk, mečů, nožů a dokonce i pár pistolí, které visely na stěně, stejně jako sbírka různých brnění, věcí na ochranu holení a celých ochranných obleků. U vysokého stolu seděl solidně vypadající mladý muž s tmavě hnědými vlasy, který leštil soubor krátkých dýk. Usmál se, když vešli. "Dobrý večer, pane Wille."
"Dobrý večer, Thomasi. Znáte slečnu Grayovou." Ukázal na Tessu.
"Vy jste byl v Temném domě!" vykřikla Tessa a podívala se na Thomase důkladněji. "Přišel jste s panem Branwellem. Myslela jsem si, že-"
"Že jsem byl Temný lovec?" Thomas se usmál. Měl hezký, příjemný a důvěryhodný typ obličeje. Lemovaly ho husté vlasy. Košili měl u krku rozepnutou a díky tomu byl odhalený jeho silný krk.
I přes jeho mládí byl extrémně vysoký a svalnatý. Šířka jeho paží mu napínala rukávy. "Nejsem slečno - jen trénuju jako jeden z nich."
Will se opřel o zeď. "Nevíš, kdy dorazí malé kordy, Thomasi? V poslední době se dost potýkám s démony Shax, takže bych potřeboval něco úzkého, co by mohlo prorazit jejich obranné krunýře."
Thomas začal říkat něco o tom, že je doprava zpožděná, kvůli počasí v Idris, ale Tessina pozornost byla rozptýlena něčím jiným. Vysokou krabicí ze zlatého dřeva, vyleštěná do neuvěřitelného lesku, na níž byl vypálený symbol hada, který se zakusoval do svého ocasu.
"Není to symbol Temných sester?" zeptala se. "Co to tady dělá?"
"Ne tak docela," řekl Will. "Tahle krabice je Pyxis. Démoni nemají duše. Jejich vědomí se skládá z určitého druhu energie, která může být uvězněna a uložena. Pyxis je bezpečně pojme - a ten design je ourobos- symbol, kterému říkáme "požírač vlastního ocasu." Je to starověká alchymistická značka, která by měla reprezentovat různé rozměry našeho světa, které mají být uvnitř hada a zbytek existence má být zobrazen všude okolo něj." Pokrčil rameny. "Symbol sester byl první, který jsem viděl nakreslený se dvěma hady - Ne, to nesmíš," vykřikl Will, když Tessa natahovala ruku ke krabici. Rychle si stoupl před ní. "Pyxise se nesmí dotknout nikdo, kdo není Temný lovec. Stalo by se ti něco moc ošklivého. Teď už jdeme. Už jsme Thomase zdrželi dost dlouho."
"Mně to nevadí," protestoval Thomas, ale Will už byl na cestě ven. Tessa se ze dveří ohlédla zpátky na Thomase. Vrátil se zpátky k leštění zbraní, ale něco na jeho skloněných ramenech Tesse napovědělo, že se cítí osamělý.
"Nevěděla jsem, že necháváte civily bojovat s vámi," řekla potom, co nechala místnost se zbraněmi za sebou. "Je Thomas váš sluha nebo tak něco-"
"Thomas je ve Společenství skoro celý svůj život," řekl Will a vedl Tessu ostrou zatáčkou v chodbě. "Jsou rodiny, které mají soužití s námi ve své krvi. Rodiny, které sloužily Temným lovcům už od nepaměti. Rodiče Thomase sloužili Charlotte a teď Thomas slouží Charlotte a Henrymu. A jeho děti budou zase sloužit těm jejich. Thomas tu dělá všechno - řídí, stará se o Baliose a Xanthose-to jsou naše koně- a pomáhá se zbraněmi. Sophie a Agatha obstarávají všechno ostatní. Thomas jim příležitostně pomáhá. Mám podezření, že je do Sophie zakoukaný a nemá rád, když vidí, že pracuje příliš tvrdě."
Tessa byla ráda, že to slyšela. Cítila se strašně kvůli své reakci na jizvu Sophie a vědomí, že má Sophie nějakého obdivovatele -a navíc hezkého- lehce odlehčilo jejímu černému svědomí. "Možná je zamilovaný do Agathy," řekla.
"Doufám, že ne. Mám v úmyslu si ji vzít. Je jí sice asi tisíc let, ale dělá nejdokonalejší džemové koláče. Krása je pomíjivá, ale vaření je věčné." Odmlčel se, když došli ke dveřím - velkým a dubovým, s tlustými mosaznými panty. "Tak a jsme tady," řekl. Dveře se pod jeho dotekem otevřely.

3. Kapitola - Společenství 2/2

28. června 2013 v 23:43 | Cassandra Clare |  Clockwork Angel (Infernal Devices 1)
"Démony. Chcete říct - něčím jako je Satan?"
"Démoni jsou zlí tvorové. Cestují velké vzdálenosti, aby se mohli dostat na tenhle svět a nakrmit se z něj. Pokud bychom jim nebránily, změnily by ho v popel a zničily jeho obyvatele." Její hlas dychtivý. "Jako je práce lidské police chránit občany tohoto města jednoho před druhým, naše práce je chránit lidi před démony a jiným nadpřirozeným nebezpečím. Když se stanou nějaké zločiny, které zasahují i do Světa stínů, když jsou porušeny zákony našeho světa, musíme to prošetřit. Jsme vázáni zákonem, zatímco provádíme naše šetření. Nesmíme zničit pověst Zákona jeho porušováním. Will ti řekl o mrtvé dívce, kterou našel v uličce. Byla jen pouhé tělo. Ale pak se objevily i další zmizení. Temné pověsti o mizení lidských chlapců a děvčat z městských chudinských čtvrtí. Použití magie na vraždu člověka je proti Zákonu. A proto je tahle věc pod naší jurisdikcí."
"Pan Herondale se zdá být hrozně mladý na to, aby byl nějakým druhem policisty."
"Temní lovci rostou rychle. Navíc Will to nevyšetřuje sám." Charlotte nezněla, jako kdyby to chtěla dál rozebírat. "To není všechno, co děláme. Chráníme Pakt práva a potvrzujeme dohody právních předpisů, které upevňují mír mezi Podsvěťany."
Will použil stejné slovo. "Podsvětí? To je nějaké místo?"
"Podsvěťan je -člověk- který má nadpřirozený původ. Upíři, vlkodlaci, pohádkové bytosti, warlokové - všichni jsou to Podsvěťané."
Tessa na ní zírala. Víly byly jen pohádka pro děti a upíři zas postavy z krváků. "Ti tvorové existují?"
"Vy jste Podsvěťanka," řekla Charlotta. "Bratr Enoch to potvrdil. Jen prostě nevíme, jaký druh. Víte, druh magie, kterou máte -vaše schopnosti- to není něco, co by dokázal obyčejný člověk. Ani něco, co by zvládl jeden z nás Temných lovců. Will si myslí, že jste s největší pravděpodobností čarodějka. O tom bych se s ním hádala. Pravda je, že každý čaroděj má nějaký svůj zvláštní atribut, který je označí jako warloky. Křídla, kopyta, nebo třeba prsty s plovací blánou. Nebo jak jste viděla v případě paní Černé, prsty s drápy. Ale vy jste vzhledem úplný člověk. A z vašich dopisů je jasné, že víte, nebo věříte tomu, že oba vaši rodiče byli lidé."
"Lidé?" Tessa na ní zírala. "Proč by neměli být lidé?"
Než Charlotte mohla odpovědět, otevřely se dveře a štíhlá tmavovlasá dívka v bílé čepici a zástěře vešla dovnitř. Nesla čajový podnos, který položila na stůl mezi nimi. "Sophie," řekla Charlotte a znělo to, jako kdyby se jí ulevilo, že ta dívka přišla. "Děkuji ti. Tohle je slečna Grayová. Dnes večer bude naším hostem."
Sophie se narovnala a obrátila se k Tesse. Vysekla jí pukrle. "Slečno," řekla. Překvapení z její úklony bylo ale ztraceno, když Sophie zvedla hlavu a Tessa viděla její tvář. Byla velmi pěkná - světlé tmavě oříškové oči, hladká kůže, měkká ústa a jemná -ale tlustá- lesklá vyvýšená jizva, která se jí táhla od levého koutku úst. Pokračovala přes celou její tvář a měnila její rysy do pokroucené masky. Tessa se snažila skrýt šok na své tváři, ale když uviděla tmavé Sophiiny oči, věděla, že to nefungovalo.
"Sophie," řekla Charlotte, "mohla bys přinést ty tmavě červené šaty, o kterých jsem ti říkala? Můžeš je vykartáčovat a umýt pro Tessu houbou?" Otočila se zpátky k Tesse. Služka přikývla a vydala se ke skříni. "Dovolila jsem si dát vám jedny ze starých šatů Jessamine. Oblečení, které jste měla na sobě, bylo zničené."
"To jste nemusela," řekla Tessa škrobeně. Nenáviděla, když musela být někomu vděčná. Sestry předstíraly, že jí dělaly laskavosti a jak to dopadlo.
"Slečno Grayová." Charlotte se na ni vážně podívala. "Temní lovci a Podsvěťané nejsou nepřátelé. Naše dohoda může být trochu napjatá, ale věřím tomu, že jí Podsvěťané plně důvěřují - což je klíčem úspěchu v boji proti říši démonů. Je tu něco, co bych mohla udělat, abych vám dokázala, že nemáme v plánu vás jakkoliv využívat?"
"Já..." Tessa se zhluboka nadechla. "Když mi Temné sestry poprvé řekly o mé moci, myslela jsem si, že se zbláznily," řekla. "Odpověděla jsem jim, že takové věci neexistují. Pak jsem si myslela, že jsem byla chycena v nějaké noční můře, kde byly společně se mnou. Ale pak přišel pan Herondale a věděl o magii a měl ten zářící kámen a já si myslela, že je tu konečně někdo, kdo by mi mohl pomoct." Podívala se na Charlotte. "Ale nezdá se, že bych věděla, proč jsem jaká jsem nebo dokonce co jsem. A pokud to nevíte ani vy ..."
"Může to být ... těžké zjistit jaký je svět doopravdy. Vidět ho v jeho pravé podobě," řekla Charlotte. "Většině lidí se to nikdy nepodařilo. Většina to nemohla unést. Ale já jsem četla vaše dopisy. A vím, že jste silná, slečno Grayová. Vydržela jste to, co by zabilo jakoukoliv jinou mladou dívku, Podsvěťanku nebo ne."
"Neměla jsem na výběr. Udělala jsem to pro svého bratra. Oni by ho zavraždily."
"Někteří lidé," řekla Charlotta, "by mohli zařídit, aby to tak dopadlo. Ale já vím z vašich vlastních slov, že jste o tom nikdy nepřemýšlela." Naklonila se dopředu. "Máte nějaké ponětí, kde je váš bratr? Myslíte si, že by mohl být mrtvý?"
Tessa zatajila dech.
"Paní Branwellová!" Sophie, která zrovna kartáčovala lem červených šatů, vzhlédla a promluvila na ní vyčítavým tónem. To Tessu překvapilo. Takhle se zaměstnanci ke svým zaměstnavatelům nechovali. Knihy, které četla, o tom mluvily jasně.
Charlotte ale vypadala spíš smutně. "Sophie je můj dobrý anděl," řekla. "Mám sklon k tomu být trochu necitelná. Myslela jsem, že by mohlo být něco, co víte a nenapsala jste to do dopisů. Něco o místu pobytu vašeho bratra."
Tessa zavrtěla hlavou. "Temné sestry mi řekly, že byl uvězněn na bezpečném místě. Předpokládám, že je tam pořád. Ale nemám tušení, jak ho najít."
"Pak byste měla zůstat tady ve Společenství, než ho najdeme."
"Nechci vaši charitu," řekla Tesa paličatě. "Můžu si najít jiné ubytování."
"Tohle není žádná charita. Jsme vázáni vlastními zákony na pomoc a podporu Podsvěťanů. Poslat vás někam pryč by narušilo naší Dohodu. Pravidla jsou důležitá a musí se dodržovat."
"A co budete chtít na oplátku?" Hlas Tessy byl hořký. "Budete po mě chtít, aby použila svoje schopnosti? Budete vyžadovat, abych udělala Proměnu?"
"Jestli," odpověděla Charlotte," nebudete chtít použít svou moc, pak vás k tomu nebudeme nutit. I když věřím, že vy sama byste mohla mít prospěch z učení se toho, jak by mohla být vaše moc používaná a kontrolovaná-"
"Ne!" Tessin výkřik byl tak hlasitý, že Sophie nadskočila a upustila kartáč. Charlotte na ni pohlédla a pak se zahleděla zpátky na Tessu. Řekla: "Jak si přejete, slečno Grayová. Jsou tu i jiné způsoby, jak byste nám mohla pomoct. Jsem si jistá, že víte mnohem víc, než jen to, co bylo v dopisech. Pokud nám to řeknete, na oplátku vám pomůžeme najít vašeho bratra."
Tessa pomalu zvedla hlavu. "To byste udělali?"
"Máte mé slovo." Charlotte vstala. Ani jedna z nich se nedotkla čaje na tácu. "Sophie, pomůžeš slečně Grayové obléct se a pak ji přivedeš na večeři?"
"Večeře?" Po vyslechnutí všeho o Nephilimech a Podsvěťanech, skřítcích, démonech a upírech byla vyhlídka na večeři téměř šokující svojí obyčejností.
"Jistě. Je skoro sedm hodin. Už jste se setkala s Willem, teď se můžete vidět i s dalšími. Třeba zjistíte, že se nám dá doopravdy věřit."
Svižně na ní kývla a pak Charlotte odešla z místnosti. Když se za ní zavřely dveře, Tessa němě zavrtěla hlavou. Teta Harriet byla panovačná, ale to nebylo nic v porovnání s Charlotte Branwellovou.
"Je sice trochu prudká, ale jinak je opravdu hodná," řekla Sophie, která položila na postel šaty, co si na sebe měla Tessa vzít. "Neznám nikoho, kdo by měl tak dobré srdce jako ona."
Tessa se špičkou prstu dotkla rukávu šatů. Byl to tmavě červený satén, jak řekla Charlotte. Kolem pasu a na dolním okraji šatů byla černá stuha. Nikdy na sobě neměla nic tak hezkého.
"Chcete, abych vám pomohla se obléct k večeři, slečno?" zeptala se Sohie. Tessa si vzpomněla na něco, co vždycky říkala teta Harriet - o člověku se nikdy nedozvíš tolik z vyprávění jejich přátel, jako z toho, jak se stará o své sluhy.
Pokud Sophie říká, že měla Charlotte dobré srdce, pak to možná byla pravda.
Zvedla hlavu. "To nemusíte, Sophie. Věřím, že to zvládnu sama."
Tessa nikdy předtím neměla nikoho, kdo by jí pomáhal s oblékáním. Kromě její tety. Ačkoliv byla Tessa štíhlá, šaty byly zjevně dřív mnohem menší dívky. Sophie Tessu pevně stáhla korzetem, aby se do nich vešla. Zalapala po dechu, když to dělala. "Paní Branwellová nevěří v těsné šněrování," vysvětlila. "Říká, že to způsobuje bolesti hlavy a slabost. Temní lovci si nemůžu dovolit být slabí. Ale slečna Jessaminne se ráda pasuje do příšerně malých šatů. Trvá na tom."
"No," řekla Tessa bez dechu, "tak jako tak, já nejsem Temný lovec."
"Jo, to je pravda," souhlasila Sophie a udělala v zadní části korzetu mašli. "Tak. Co si myslíte?"
Tessa se na sebe podívala do zrcadla. Byla překvapená. Šaty na ní byly příliš malé. Obepínaly jí tělo tak těsně, jak to jen šlo. Velikost jejích boků v tomhle modelu byla skoro šokující. Směrem nahoru její postava postupně mohutněla. Šaty končily decentním výstřihem. Rukávy byly ohrnuté. Na manžetách byly ozdobné krajky. Vypadala starší, pomyslela si. Už ne jako tragický strašák, když se na sebe dívala v Temném domě, ale jako někdo, kdo je jí mnohem míň známý.
Co když jsem se při jedné z Přeměn, když jsem se měnila zpátky, úplně nezměnila zpátky? Co když tohle není moje pravá tvář? Projela jí taková vlna paniky, že ucítila závrať.
"Jste trochu bledá," řekla Sophie a zamyšleně Tessu zkoumala vědoucím pohledem. Příšerná těsnost šatů jí asi nepřišla moc divná. "Mohla bych vás zkusit štípnout do tváří, abyste dostala trochu barvu. Takhle to dělá slečna Jessamine."
"Bylo od ní opravdu moc hezké -myslím slečnu Jessamine- že mi půjčila tyhle šaty."
Sophie se jemně zasmála. "Slečna Jessamine je nikdy neměla na sobě. Paní Branwellová jí je dala jako dárek. Slečna Jessamine jí ale řekla, že v nich vypadá moc bledá a hodila je dozadu do skříně. Nevděčná, pokud byste se ptala. Teď mě nechte vás štípnout trochu do tváře. Jste bledá jako mléko."
Dovolila jí to a poděkovala. Tessa se vynořila z ložnice do dlouhé kamenné chodby. Charlotte tam už byla a čekala na ní. Okamžitě vyrazila a Tessa šla za ní. Teda spíš kulhala - černé hedvábné boty jí moc neseděly a bolely jí v nich nohy.
Být ve Společenství bylo jako být uprostřed hradu - strop se ztrácel v šeru a na stěnách visely tapiserie. Nebo to alespoň vypadalo tak, jak si Tessa myslela, že by to mohlo vypadat uvnitř hradu. Na tapiseriích byly opakující se motivy hvězd, mečů a symbolů, které viděla nakreslené na Willovi a Charlotte. Byl tam i jeden opakující se obraz anděla vystupujícího z jezera. V jedné ruce měl meč a v té druhé pohár. "Tohle místo používá církev," řekla Charlotte a tím odpověděla na Tessinu nevyřčenou otázku. "Kostel všech svatých. Vyhořel během Velkého požáru v Londýně. Převzali jsme ho a na zřícenině starého kostela vystavěly Společenství. Pro naše účely je užitečné zůstat na posvěcené půdě."
"Nemyslí si lidi, že je divné postavit na místě starého kostela něco, jako je tohle?" zeptala se Tessa a spěchala, aby s ní udržela krok.
"Nevědí o tom. Civilové -tak říkáme obyčejným lidem- si nejsou vědomi toho, co děláme," vysvětlila Charlotte. "Pro ně tohle místo zvenčí vypadá jako prázdný pozemek. Kromě toho civily moc nezajímá nic, co se jich osobně netýká." Před dveřmi do velké osvětlené jídelny se obrátila na Tessu. "Tak jsme tady."
Tessa zamrkala před jasným světlem. Místnost byla obrovská, dost velká pro stůl, ke kterému by mohlo zasednout dvacet lidí. Ze stropu visel ohromný lustr. Naplňoval pokoj nažloutlým světlem. Servírovací stůl byl zaplněný draze vypadajícím porcelánem a po celé délce místnosti se tíhlo pozlacené zrcadlo. Malé bílé skleněné květinové mísy zdobily čelo stolu. Všechno vypadalo vkusně a normálně. Na tomhle pokoji nebylo nic neobvyklého. Nic, co by nějak odpovídalo charakteru domu a jeho obyvatelům.
Ačkoliv byl celý dlouhý jídelní stůl pokryt bílými ubrusy, prostřeno bylo jen na jednom konci. Místo tam bylo pro pět lidí. Seděli ta zatím jen dva lidi - Will a světlovlasá dívka v Tessině věku ve třpytivých šatech s hlubokým výstřihem. Vypadalo to, že se záměrně ignorují a Will vypadal, že se mu ulevilo, když do místnosti vkročila Charlotte s Tessou.
"Wille," řekla Charlotte. "Pamatuješ si slečnu Grayovou?"
"Moje vzpomínky na ni," řekl Will, "jsou až moc živé." Už na sobě neměl to zvláštní černé oblečení jako den předtím, ale jen obyčejné kalhoty a šedivou bundu s černým sametovým límcem. Díky té šedé byly jeho oči ještě modřejší, než byly dřív. Zazubil se na Tessu, která cítila, jak pomalu rudne a rychle se podívala pryč.
"A Jessamine - Jessie, podívej se. Jessie, tohle je slečna Tereza Grayová, slečno Grayová, tohle je slečna Jessamine Lovelace."
"Jsem tak ráda, že tě poznávám," zamumlala Jessamine. Tessa si nemohla pomoct a zírala na ní. Byla až téměř neuvěřitelné nádherná, jako hlavní postava z románů, kterým se říkalo Anglické růže - stříbřitě světlé vlasy, hnědé oči a krémová pleť. Měla na sobě světle modré šaty a prsteny téměř na každém prstě. Pokud měla stejné značky jako Will a Charlotte, nebyly vidět. Will věnoval Jessamine pohled čiré nenávisti a obrátil se k Charlotte. "Kde je tvůj opozdilý manžel?"
Charlotte si sedla a pokynula Tesse, aby se posadila naproti ní na židli vedle Willa. "Henry je ve své pracovně. Poslala jsem pro něj Thomase. Bude tu za chvíli."
"A Jem?"
Charlotte se na něj podívala s tichým varováním, ale všechno co řekla bylo: "Jemovi není dobře. Má jeden ze svých dnů."
"Vždycky má jeden ze svých dnů." Jessamine zněla znechuceně.
Tessa se chystala zeptat, kdo je Jem, když do místnosti vstoupila Sophie, následovaná kyprou ženou středního věku, jejíž světlé vlasy byly vzadu na hlavě svázané do culíku. Obě dvě začali nandávat jídlo ze servírovacího stolku. Byla tam pečeně z vepřového masa, brambory, výborná polévka a nadýchané domácí rohlíky s krémově žlutým máslem. Tessa se náhle cítila zmámená. Zapomněla, jak velký má vlastně hlad. Kousla si do rohlíku, jen aby ho ochutnala, když zjistila, že na ní Jessamine zírá.
"Víš," řekla Jessamine bezstarostně, "nevzpomínám si, že bych někdy předtím viděla čaroděje jíst. Předpokládám, že se nemusíte moc hlídat, ne? Stačí vám magie k tomu, abyste se udělali štíhlými."
"Nevíme jestli je čarodějka, Jessie," řekl Will.
Jessamine ho ignorovala. "Je to divný být zlá? Bojíš se toho, že půjdeš do pekla?" Naklonila se blíž k Tesse. "Co myslíš, jaký je Ďábel?"
Tessa odložila vidličku. "Chtěla by ses s ním setkat? Mohla bych ho přivolat klidně hned teď, jestli máš zájem. Vždyť jsem přece čarodějka."
Will se začal hlasitě smát. Jessamine přimhouřila oči. "Není žádný důvod k tomu, abys byla hrubá," začala a pak se zarazila, když Charlotte hlasitě zakřičela. "Henry!"
Vysoký muž, který stál v klenutém vchodě do jídelny, jí byl až moc dobře povědomý. Měl rezavé vlasy a hnědé oči. Na sobě měl roztrhané tvídové sako a přes to příšernou pruhovanou vestu. Kalhoty byly obalené něčím, co vypadalo jako uhelný prach. Ale nic z toho nebyl důvod, proč Charlotte zakřičela. Skutečným důvodem bylo to, že jeho levá paže byla v plamenech. Plamínky mu olizovaly ruku v místě nad jeho loktem a uvolňovaly plamínky černého kouře.
"Charlotte, miláčku," řekl Henry své manželce, která se na něj vystrašeně dívala s otevřenou pusou. Jessamine vedle ní měla rozšířené oči. "Promiň, že jdu pozdě. Víš, myslím, že bych mohl být blízko vynálezu Detektoru-"
Will ho přerušil. "Henry," řekl, "hoříš. Víš o tom, ne?"
"Ach ano," řekl Henry dychtivě. Plameny už byly téměř u jeho ramene. "Pracoval jsem jako posedlý celý den. Charlotte, slyšelas co jsem říkal o tom Detektoru?"
Charlotte si sundala ruku z úst. "Henry!" vykřikla. "Tvoje ruka!"
Henry pohlédl na svou ruku a otevřel ústa. "Zatraceně," bylo všechno co stačil říct předtím, než Will, který oplýval překvapující duchapřítomností, vstal, chytil vázu s květinami ze stolu a chrstnul její obsah na Henryho. Plameny zmizely se slabým zasyčením, takže teď stál promočený Henry ve dveřích, jeden rukáv bundy měl zčernalý a u nohou mu leželo tucet bílých mokrých květů. Rozzářil se a poplácal si spálený rukáv bundy s výrazem uspokojení. "Víš, co to znamená?"
Will položil vázu dolů. "To, žes hořel a ani si toho nevšimnul?"
"To, že hořlavá směs, kterou jsem vytvořil minulý týden funguje!" řekl Henry hrdě. "Tenhle materiál musel hořet aspoň deset minut a to není ani polovina toho, co by dokázal!" Podíval se na ruku přimhouřenýma očima. "Možná bych si měl zapálit další rukáv, abych viděl jak dlouho-"
"Henry," řekla Charlotte, která vypadala, že se právě vzpamatovala ze šoku, "pokud se úmyslně zapálíš, podám si žádost o rozvod. Teď si sedni a sněz večeři. A pozdrav našeho hosta."
Henry si sednul a podíval se přes stůl na Tessu - překvapeně zamrkal. "Tebe znám," řekl. "Tys mě kousla!" Znělo to potěšeně. Jako kdyby si rozpomněl na nějakou příjemnou vzpomínku, kterou měli společnou.
Charlotte vrhla zoufalý pohled na svého manžela.
"Už jste se zeptali slečny Grayové na klub Pandemonium?" zeptal se Will.
Klub Pandemonium. "Znám ta slova. Bylo to napsané na straně dveří kočáru paní Černé," řekla Tessa.
"Je to organizace," řekla Charlotte. "Poměrně stará organizace civilů, kteří se zajímají o magii. Na svých setkáních dělají různá kouzla a snaží se přivolat démony a duchy," povzdechla si.
Jessamine si odfrkla. "Nechápu, proč se s tím vůbec obtěžují," řekla. "Mumlají kouzla, nosí šaty s kapucemi a zakládají malé požáry. Je to směšné."
"Ach, dělají mnohem víc, než jen to," řekl Will. "V Podsvětí mají ještě větší vliv než vy. Mnoho bohatých a významných osobností společnosti jsou členy té organizace-"
"To je dělá ještě hloupějšími." Jessamine hodila svými vlasy. "Mají peníze a moc. Tak proč si hrají s magií?"
"Dobrá otázka," řekla Charlotte. "Civilové, kteří se do toho zapojují, o tom nic nevědí a můžou velmi špatně skončit."
Will pokrčil rameny. "Když jsem se snažil vypátrat význam toho symbolu na noži, který našel Jem v uličce, byl jsem odkázán na kluk Pandemonium. Jeho členové mě pak nasměrovali na Temné sestry. Je to jejich symbol - dva hadi. Dohlížely na tajná hráčská doupata, které navštěvovali Podsvěťané. Lákali civily k sobě a pak je trikem připravily o všechny peníze v magických hrách. Když byly civilové v dluzích, Temné sestry je vydíraly ještě víc a dávaly jim hříšné úroky." Will se podíval na Charlotte. "Měli v moci taky nějaké nechutné podniky. Domy, ve kterých držely Tessu. Bylo mi řečeno, že to byl bordel Podsvěťanů, kde plnili civilům nějaké obzvlášť odporné choutky."
"Wille, nejsem si jistá-" začala Charlotte pochybovačně.
"Hmph," řekla Jessamine. "Není divu, že ses tam tak nadšeně vydal, Williame."
Jestli doufala, že tím Willa vytočí, nepovedlo se jí to. Will jí nevěnoval žádnou pozornost. Pak už nic neříkala. Podíval se přes stůl na Tessu a vyklenul mírně obočí. "Neurazil jsem vás, slečno Grayová? Byl jsem toho názoru, že po tom všem, co jste viděla už vás jen tak něco nešokuje."
"Neurazil jste mě, pane Herondale." Navzdory svým slovům Tessa cítila, jak začíná rudnout.
Slušně vychované dámy nevěděly, co to bordel je a rozhodně by to slovo neřekly ve společnosti. Vražda byla jedna věc, ale tohle... "Já, ehm, nevím jak to chodilo ... na místě jako bylo tamto," řekla tak pevným hlasem, jak jen dovedla. "Nikdo nikdy nepřišel ani neodešel. Kromě služky a kočího jsem nikdy neviděla nikoho jiného, kdo by tam žil."
"Ne, v době, kdy jsem se tam dostal, už to bylo úplně opuštěné," souhlasil Will. "Je zřejmé, že se rozhodly pozastavit činnost, aby vás udržely tak izolovanou, jak to jen bylo možné." Pohlédl na Charlotte. "Myslíš, že má bratr slečny Grayové stejné schopnosti jako ona? Je to důvod, proč ho Temné sestry chytili jako prvního?"
Tessa byla ráda za změnu tématu. "Můj bratr nikdy nejevil žádné známky takového talentu- ale to ani já, dokud mě nenašly Temné sestry."
"Jaké jsou tvoje schopnosti?" požadovala vědět Jessamine. "Charlotte mi to neřekla."
"Jessamine!" Charlotte se na ní zamračila.
"Nevěřím, že nějaké má," pokračovala Jessamine. "Myslím si, že je jen vyžírka, která si myslí, že když nás přesvědčí o tom, že je Podsvěťanka, budeme se k ní chovat kvůli naší Smlouvě dobře."
Tessa zaťala čelist. Myslela na to, co jí teta Harriet vždycky říkala: "Neztrácej nervy, Tesso, a nebojuj se svým bratrem jen proto, že tě škádlí."
Ale o to jí nešlo. Všichni se na ní dívali - Henry zvědavě, Charlotte pohledem ostrým jako sklo, Jessamine opovržlivě a Will s chladným pobavením.
Co když si všichni mysleli to, co Jessamine? Co když si mysleli, že se jim sem trikem vetřela? Teta Harriet by nenáviděla přijetí téhle charity ještě víc než Tessin temperament.
Byl to Will, kdo promluvil. Naklonil se a upřeně se jí podíval do tváře. "Můžeš to udržet v tajnosti," řekl tiše. "Ale tajemství má svou vlastní váhu a někdy může být opravdu těžké zvládnout to sama."
Tessa zvedla hlavu. "Nemusím to držet v tajnosti. Ale pro mě bude snazší ukázat vám to, než to říct."
"Výborně!" Henry vypadal potěšeně. "Rád se dívám na předvádění různých věcí. Je tu něco, co budeš potřebovat, třeba magická lampa nebo-"
"Tohle není seance, Henry," řekla Charlotte unaveně. Obrátila se k Tesse. "Nemusíte to dělat, pokud nechcete, slečno Grayová."
Tessa ji ignorovala. "Vlastně něco potřebovat budu." Obrátila se na Jessamine. "Něco tvého prosím. Prstýnek, kapesník-"
Jessamine pokrčila nos. "Můj bože, to zní, jako kdyby byla tvoje zvláštní moc kapesní krádeže!"
Will vypadal podrážděně. "Dej jí ten prsten, Jessie. Máš jich na sobě stejně až moc."
"Tak jí dej něco ty." Jessamine vystrčila bradu.
"Ne," promluvila Tessa pevně. "Musí to být něco tvého."
Už kvůli všem lidem tady okolo, ty jsi mi nejbližší velikostí i postavou. Kdybych se přeměnila v malou Charlotte, ty šaty by mi nejspíš spadly, pomyslela si Tessa.
Nejdřív zvažovala, že by se proměnila i s šaty, ale pokud je na sobě Jessamine nikdy neměla, Tessa si nebyla jistá, že by to nakonec klaplo a nechtěla riskovat.
"No dobře, teda." Jessamine nevrle sundala prstýnek s červeným kamenem z malíčku a podala ho přes stůl Tesse. "Kdyby se něco stalo, tenhle má nejmenší hodnotu."
Och, to se teda stane. Bez úsměvu dala prsten Tesse do levé ruky. Obtočila kolem něj prsty. Pak zavřela oči.
Bylo to stejné jako vždy: nejdříve se nic nedělo, pak začalo něco poblikávat v zadní části její mysli, jako kdyby někdo zapálil svíčku v tmavém pokoji. Tápala a razila si ke světlu cestu tak, jak jí to naučily Tmavé sestry. Bylo těžké zbavit se strachu a pochyb, ale už to dělala tolikrát předtím, že věděla, co může očekávat - dosáhla světla uprostřed temnoty. Otevřela světlu své smysly a nechala se obalit teplem, jako kdyby to byla nějaká deka, tlustá a těžká. Nechala jí, aby se ovinula kolem její kůže a pak všechno okolo ní ozářilo světlo - byla uvnitř. V kůži někoho jiného. Uvnitř jeho mysli. Jessamininy mysli.
Byla jen na okraji. Její myšlenky se sbíhaly na povrchu Jessamininy mysli tak jasně jako, kdyby prsty přejížděla po povrchu vody. Vzaly jí dech. Tesse se náhle vybavil obrázek bonbónu s něčím temným uprostřed. Jako červ, který zevnitř žere jablko. Cítila zášť, hořkou nenávist, hněv a hroznou, divokou touhu po něčem-
Otevřela oči. Stále ještě seděla u stolu. V ruce svírala Jessaminin prsten. Její kůže bolela, jako kdyby do ní někdo bodal ostrými špendlíky a jehlami. Tohle vždycky doprovázelo její přeměnu. Cítila se podivně. Cítila odlišnou hmotnost jejího těla. Nebylo její. Mohla na svých ramenech cítit dotek světlých Jessamininých vlasů. Byly příliš těžké na skřipec, který držel vlasy Tessy v drdolu a tak se teď spouštěly kolem jejího obličeje dolů ve světlých vlnách.
"U andělů," vydechla Charlotte. Tessa se rozhlédla kolem stolu. Všichni na ní zírali - Charlotte a Henry měli otevřenou pusu. Will pro jednou ztratil řeč. A Jessamine - Jessamine se na ní dívala v té nejhlubší hrůze. Jako kdyby právě viděla ducha. Na chvíli Tessa cítila bodnutí viny.
Ačkoliv, trvalo to jen okamžik. Pomalu si Jessamine sundala ruku z úst. Byla ještě pořád bledá. "Proboha, mám příšerně veliký nos," vykřikla. "Proč mi to nikdo neřekl?"

3. Kapitola - Společenství 1/2

28. června 2013 v 23:41 | Cassandra Clare |  Clockwork Angel (Infernal Devices 1)
kapitola 3
SPOLEČENSTVÍ

Láska, naděje, strach, víra - tohle dělá lidstvo,
Jedná se o znamení, vědomí a charakter
-Robert Browning, Paracelsus
-
Ve svém snu ležela Tessa opět svázaná na úzké mosazné posteli v Temném domě. Sestry se nad ní skláněly, klepaly o sebe párem dlouhých pletacích jehlic a pronikavě se smály. Jak je Tessa sledovala, pomalu se jí měnily před očima. Jejich oči se zavrtávaly do jejich hlav a vypadávaly jim vlasy. Na jejich rtech se objevily stehy, jako kdyby jim je někdo zašil. Tessa němě vykřikla, ale nezdálo se, že by si toho všimly.
Najednou sestry zmizely a před Tessou stála teta Harriet. Byla červená horečkou, jako po celou dobu nemoci, která jí zabila. Smutně se podívala na Tessu. "Snažila jsem se," řekla. "Snažila jsem se tě milovat. Ale není snadné milovat dítě, které není člověk ..."
"Není člověk?" řekl neznámý ženský hlas. "No, když není člověk, Enochu, co teda je?" Její hlas byl netrpělivý. "Jak jako myslíš, že to nevíš? Každý něco je. Tahle dívka nemůže být nikdo ..."
Tessa se s výkřikem probudila. Otevřela oči a zadívala se do stínů. Obklopovala je hustá tma. Slyšela šum hlasů a pocítila paniku. Vyhoupla se do sedu a odhodila ze sebe pokrývku i polštáře. Nejasně poznala, že deka byla tlustá a těžká, ne tenká a pletená, jako byla v Temném domě.
Byla v posteli, která byla v jejím snu. Okolo ní byla stejná kamenná místnost a nebylo tam téměř žádné světlo. Slyšela svůj vlastní chraplavý dech. Když se otočila, z jejího hrdla si našel cestu ven výkřik. Tvář z její noční můry se vznášela před ní - velký bledý kulatý obličej, plešatá hlava lesklá jako mramor. V místě, kde by měly být oči, bylo maso - ne jako kdyby byly oči vytržené, ale jako kdyby tam nikdy nebyly. Rty byly zašité černými stehy a tvář byla počmáraná značkami, jako měl na kůži Will. Vypadalo to, jako kdyby byla pořezaná nožem.
Znovu vykřikla a posouvala se dozadu tak dlouho, dokud nespadla z postele. Udeřila se o kamennou podlahu. Měla na sobě bílou noční košili - někdo jí ji musel obléknout, když byla v bezvědomí. Roztrhla si lem, když se škrabala na nohy.
"Slečno Gray." Někdo volal její jméno. V panice si ale uvědomila jen to, že ten hlas neznala. Ten řečník byl netvor, který na ní zíral z lůžka. Jeho zjizvená tvář se ale ani nepohnula. Jen se dívala nezúčastněně. Ani se nepohnula. Když to ale udělala, nevykazoval žádné známky toho, že by jí sledoval. Opatrně začala couvat ke dveřím. V pokoji byla taková tma, že dokázala jenom rozpoznat to, že je zhruba oválná a stěny i podlahy jsou z kamene. Strop byl dost vysoký a přes vysoká klenutá okna na protější zdi, která připomínala ta kostelní, do pokoje pronikaly černé stíny. Procházelo přes ně velmi málo světla. Vypadalo to, že je venku tma. "Terezo Grayová-"
Našla na dveřích kovovou kliku. Otočila se, vděčně ji chytila a zatáhla. Nic se nestalo. V krku se jí zachytil vzlyk.
"Slečno Grayová!" řekl hlas znovu a najednou místnost zaplavilo světlo - ostré, bílo stříbrné světlo, které dobře znala. "Slečno Grayová, je mi to líto. Nechtěli jsme vás vyděsit." Hlas byl ženský. Stále neznámý, ale mladý a starostlivý. "Slečno Grayová, prosím."
Tessa se pomalu otočila a opřela se zády o dveře. Teď už viděla dobře. Byla v kamenné místnosti, v níž nejvíc prostoru zabírala obdélníková postel. Její sametový přehoz teď visel na straně, kam ho odkopla za matrace. Gobelínové záclony byly zatažené a pod nimi byl elegantní koberec na jinak holé zemi. Ve skutečnosti byla místnost celkem prázdná. Na zdi nebyly žádné obrázky ani fotografie. Na tmavém nábytku nebyly žádné ozdoby. U postele proti sobě stály dvě křesla. Mezi nimi byl malý čajový stolek. V rohu místnosti byla čínská zástěna, za kterou byla pravděpodobně ukrytá vana a umyvadlo.
Vedle postele stál vysoký muž, který měl na sobě šaty, podobné těm mnišským, z hrubého materiálu barvy pergamenu. Kolem manžet a lemů měl červenohnědé znaky. Nesl stříbrný podnos. Byl ozdobený hlavou anděla a po celé jeho délce byly ozdobné znaky. Muž měl sundanou kapuci pláště, odhaloval tak jeho holý, zjizvený, bílý a nevidomý obličej. Vedle něj stála velmi malá žena, téměř o velikosti dítěte, s hustými hnědými vlasy, které měla svázané do uzlu. Oči měla tmavé jako pták. Nebyla hezká, ale měla v obličeji klidný a laskavý výraz. Bolest v žaludku, kterou měla Tessa z paniky, se tím jako zázrakem vypařila. V ruce držela zářící kámen. Stejný měl v Temném domě Will. Jeho světlo plápolalo mezi jejími prsty a osvětlovalo místnost.
"Slečno Grayová," řekla. "Jsem Charlotte Branwell, vedoucí londýnského ústavu. Ten muž vedle mě je bratr Enoch-"
"Co je on? Jaký druh netvora?" zašeptala Tessa.
Bratr Enoch nic neřekl. Byl úplně bez výrazu. "Vím, že jsou na téhle zemi monstra," řekla Tessa. "Nemůžete mi to vyvrátit. Viděla jsem je."
"Nechci vám to vyvrátit," řekla paní Branwell. "Kdyby svět nebyl plný monster, neměli by Temní lovci co dělat."
Temní lovci. Takhle říkaly Temné sestry Willovi.
Will. "Já jsem byla - byl se mnou Will," řekla Tessa a hlas se jí třásl. "Ve sklepích. Will řekl-" Odmlčela se a vnitřně se přikrčila. Neměla by mu říkat křestním jménem, to by odkazovalo na intimitu mezi nimi, která ale neexistovala. "Kde je pan Herondale?"
"Je tady," řekla paní Branwell klidně. "Ve Společenství."
"To on mě sem přivezl?" zašeptala Tessa.
"Ano, ale není žádný důvod, proč byste se měla cítit zrazeně, slečno Grayová. Velice tvrdě jste se udeřila do hlavy. Will měl o vás starost. Bratr Enoch, ačkoliv vás jeho vzhled může děsit, je velmi zručný v medicíně. Přišel na to, že poranění vaší hlavy je jen lehké. Hlavně trpíte šokem a úzkostí. Ve skutečnosti by asi bylo nejlepší, kdybyste si sedla. Postávat bosá u dveří může nanejvýš způsobit to, že prochladnete. A to by vám moc nepomohlo."
"Myslíte tím, že nemůžu utéct," řekla Tessa a olízla si suché rty. "Že se odsud nedostanu."
"Pokud se odsud chcete dostat, jak jste to sama nazvala, poté, co si spolu promluvíme, vás nechám jít," řekla paní Branwellová. "Nephilimové nedrží Podsvětany pod nátlakem. Dohoda to zakazuje."
"Dohoda?"
Paní Branwellová zaváhala. Pak se obrátila k bratru Enochovi a něco mu pošeptala. K Tessině úlevě si nandal kapuci svého pláště barvy pergamenu a tak skryl svou tvář. O chvíli později přešel směrem k Tesse. Ta ustoupila a on otevřel dveře. Na okamžik se zastavil na prahu. Promluvil k Tesse. I když "mluvil" pro to nebylo to správné slovo: spíš slyšela jeho hlas ve své hlavě, než že by ho slyšela promluvit nahlas. Jsi Eidolon, Terezo Grayová. Měnič podob. Ale nic o tomto druhu nevím. Neexistuje žádný démon, který by ti byl podobný.
Měnič podob. On věděl, co byla. Zírala na něj. Srdce jí bušilo, když prošel dveřmi a zavřel za sebou. Tessa nějak věděla, že kdyby se teď znovu rozběhla ke dveřím a zkusila kliku, byly by zavřené. Touha uniknout už ji ale opustila. Měla v kolenech pocit, jako kdyby právě vkročila do vody. Sedla si do jednoho z velkých křesel u postele.
"Co se stalo?" zeptala se paní Branwell, když si sedala do křesla proti Tesse. Šaty na ní visely tak volně, že nebylo možné poznat, jestli pod nimi měla korzet. Zápěstí měla tak drobná, že vypadala spíš jako dětská. "Co vám řekl?"
Tessa zavrtěla hlavou. Dala si ruce do klína, takže paní Bronwellová neviděla její třesoucí se prsty. Ta se na Tessu nadšeně podívala. "Za prvé," pokračovala, "prosím říkejte mi Charlotte, slečno Grayová. Každý ve Společenství to tak dělá. Naši Temní lovci nejsou tak formální jako většina ostatních."
Tessa přikývla. Cítila, jak jí rudnou tváře. Bylo těžké říct, kolik Charlotte bylo, kvůli tomu, jak malá byla. Zdála se celkem mladá, ale autorita, která z ní vyzařovala, jí dělala starší. Dost starou na to, aby jí tykání přišlo dost divné.
Přesto, jak by řekla teta Harriet, když byla v Říme...
"Charlotte," řekla Tessa na zkoušku.
Paní Branwellová se lehce opřela v židli a Tessa si s překvapením všimla, že měla tmavé tetování. Žena s tetováním! Její znaky byly stejné jako ty, co měl Will: viditelné na zápěstích pod těsnými manžetami a jeden ve tvaru oka na levé ruce. "Za druhé mi dovolte vám říct, co už o vás vím, Terezo Grayová." Mluvila stejně klidným tónem jako předtím, ale její oči, i když stále klidné, vypadaly jako ostré špendlíky. "Jste Američanka. Přišla jste sem z New Yorku, protože jste následovala svého bratra, který vám poslal lístek na parník. Jeho jméno je Nathaniel."
Tessu zmrazil náhlý smutek. "Jak tohle všechno víte?"
"Vím, že vás Will našel v domě Temných sester," řekla Charlotta. "Vím, že jste tvrdila, že si pro vás jde někdo se jménem Magister. Vím, že nemáte nejmenší tušení o tom, kdo je to Magister. A vím, že v boji s Temnými sestrami jste upadla do bezvědomí a byla přenesena sem."
Charlottina slova byla jako klíč, který náhle odemknul jakési dveře. Tessa si vzpomněla. Vzpomněla si na běh s Willem chodbou, vzpomněla si na kovové dveře a místnost plnou krve. Na paní Černou na druhé straně, které byla useknutá hlava, Will, který po ní hodil mečem-
"Paní Černá," zašeptala.
"Mrtvá," řekla Charlotte. "Úplně." Opřela se rameny o opěradlo křesla. Byla tak malá, že se křeslo zvedalo vysoko nad ní, jako kdyby byla dítě, které sedí na židli jejích rodičů.
"A paní Temná?"
"Pryč. Prohledali jsme celý dům a okolí, ale nenašli jsme po ní žádnou stopu."
"Celý dům?" Tesse se mírně zatřásl hlas. "A byl v něm někdo? Někdo, kdo zůstal naživu nebo byl ... mrtvý?"
"Nenalezli jsme vašeho bratra," slečno Grayová," řekla Charlotta. Její tón byl jemný. "Nebyl v domě ani v žádné z okolních budov."
"Vy - hledali jste ho?" Tessa byla zmatená.
"Nenašli jsme ho," řekla Charlotte znovu. "Ale našli jsme vaše dopisy."
"Moje dopisy?"
"Dopisy, které jste psala svému bratrovi a nikdy je neposlal," řekla Charlotte. "Schované pod vaší matrací."
"Četli jste je?"
"Museli jsme," řekla Charlotte jemným tónem. "Omlouvám se za to. Nestává se často, že bychom do Společenství přenesli nějakého Podsvěťana, nebo kohokoliv jiného, kdo nepatří mezi Temné lovce. Představuje to pro nás velké riziko. Museli jsme vědět, že nejste nebezpečná."
Tessa otočila hlavu na stranu. Bylo něco příšerného na porušení jejího soukromí tím, že si přečetli její nejtajnější myšlenky. Všechny její sny, naděje i obavy. Nikdy nepočítala s tím, že by je někdo mohl vidět. Začaly jí pálit oči. Hrozilo, že se rozpláče. Vůlí zatlačila slzy zpět. Byla na sebe naštvaná. Vlastně nejen na sebe, na všechno.
"Snažíte se neplakat," řekla Charlotta. "Vím, že když se o to snažím já, někdy pomáhá dívat se přímo do jasného světla. Zkuste to s magickým světlem."
Tessa přesměrovala svůj pohled na kámen v její ruce. Upřeně se na něj dívala. Žár se zvětšil a rozhořel se před jejíma očima, jako rozpínající se slunce.
"Takže," řekla a bojovala s napětím v krku, které tam stále ještě bylo, "jste se pak rozhodli, že nejsem nebezpečná?"
"Snad jen sama pro sebe," řekla Charlotte. "Moc, jako je ta vaše, moc měnit podobu - není divu, že vás chtěli dostat Temné sestry do svých rukou. Ostatní na tom budou stejně."
"I vy?" řekla Tessa. "Nebo budete předstírat, že jste mě vzali do svého Společenství jen kvůli vaší dobrosrdečnosti?"
Dívala se, jak po Charlottině tváři probleskla bolest. Bylo to krátké, ale skutečné. To přesvědčilo Tessu, že se v téhle ženě mýlila tím nejhorším způsobem, jakým mohla. "To není moje dobrosrdečnost," řekla. "Je to moje povolání. Naše povolání."
Tessa se na ní nechápavě podívala.
"Možná," řekla Charlotte, "že by bylo lepší, kdybych vám to vysvětlila. Co jsme a co děláme."
"Nephilimové," řekla Tessa. "To je to, jak říkaly Temné sestry panu Herondalovi." Ukázala na tmavé znaky na Tessině ruce. "Jste jedna z nich, ne? To proto máte ty - ty značky?"
Charlotte přikývla. "Jsem jedním z Nephilimských Temných lovců. Jsme ... rasa, pokud víš co to je, rasa lidí se zvláštními schopnostmi. Jsme rychlejší a silnější než většina lidí. Jsme schopni zakrýt sami sebe magií, které se říká Okouzlení. Jsme vycvičení v boji s démony."

2. Kapitola - Peklo je chladné 2/2

28. června 2013 v 19:16 | Cassandra Clare |  Clockwork Angel (Infernal Devices 1)
"Tohle nebude fungovat," řekla. "Dveře nejdou zevnitř otevřít."
Divoce se usmál. "Nejdou?" Natáhl ruku k pásku a vzal si nějakou věc, která na něm visela. Vypadala jako dlouhá úzká větvička, která na sobě měla pár menších výrůstků. Byla ze stříbrného materiálu. Přiložil jí koncem ke dveřím a zatlačil. Tenká černá spirála se vysunula ze špičky stříbrného válečku a vydala slyšitelný syčivý zvuk, zatímco se posouvala po dřevěném povrchu stejným způsobem jako rozlitý inkoust.
"Ty si kreslíš?" zeptala se Tessa. "Vážně si nemyslím, že by tohle jakkoliv mohlo-"
Ozval se hluk, jako když praská sklo. Nepoškozená klika se rychle otočila a dveře se otevřely. Z pantů vycházel slabý obláček dýmu.
"Tak teď už víš, že by mohlo," řekl Will a vložil si do kapsy tu podivnou věc. Pokynul Tesse, aby ho následovala. "Pojďme."
Z nevysvětlitelného důvodu zaváhala a podívala se zpátky do místnosti, která byla téměř dva měsíce jejím vězením. "Mé knihy-"
"Dám vám mnohem víc knih." Přemlouval jí a vytáhl jí do chodby před nimi. Zavřel za nimi dveře. Potom jí chytil za zápěstí. Táhl ji chodbou pořád dál kolem mnoha uliček. Před nimi byly schody, kterými tolikrát předtím sestoupila s Mirandou. Will je včas strhl stranou a Tessu si přitáhl za sebe.
Najednou Tessa uslyšela výkřik. Byla to nepochybně paní Temná.
"Už zjistili, že tam nejste," řekl Will. Prošli prvním poschodím a Tessa zpomalila - prudce vykročila před Willa, který nevypadal, že by chtěl zastavit.
"Nejdeme náhodou předními dveřmi?" zeptala se.
"Nemůžeme. Budova je obklíčená. Před domem je řada kočárů. Zdá se, že jsem dorazil v nečekaně vzrušující chvíli." Znovu se vydal na cestu dolů po schodech. Tessa ho následovala. "Víte co měli Temné sestry na večer v plánu?"
"Ne!"
"Ale čekala jste někoho, komu jste říkala Magister, ne?" Teď byli ve sklepě. Omítka stěn byla navlhlá a kameny byly vlhké. Bez lucerny Mirandy tu byla celkem tma. Najednou přes ně přejela vlna tepla. "U andělů, tohle místo je jako devátý kruh pekla-"
"V devátém kruhu pekla je zima," řekla Tessa automaticky.
Will na ní zíral. "Cože?"
"V Pekle," řekla mu. "Peklo je studené. Je pokryté vrstvou ledu."
Dlouhou chvíli se na ní díval. Pak mu začaly cukat koutky úst. Natáhnul k ní ruku. "Dejte mi magické světlo." Na její nechápavý výraz reagoval netrpělivým povzdechnutím. "Kámen. Dejte mi ten kámen."
V okamžiku, kdy se jeho ruka dotkla kamene, z něj opět začalo zářit světlo. Procházelo mezi jeho prsty. Poprvé Tessa uviděla obrázek na zadní straně jeho ruky. Jako kdyby tam měl černým inkoustem namalované černé oko. "Pokud jde o teplotu v pekle, slečno Grayová," řekl, "dovolte mi dát vám malou radu. Pohledný mladý člověk, který se vás snaží uchránit od ohavného osudu, se nikdy nemýlí. Nikdy, i kdyby říkal, že obloha je fialová a je plná ježků."
On je opravdu blázen, pomyslela si Tessa, ale neřekla to nahlas. Byla příliš znepokojená skutečností, že právě míří ke dveřím kanceláře Temných sester.
"Ne!" chytila ho za paži a přitáhla ho zpátky k sobě. "Ne tudy. Tady není žádná cesta ven. Je to slepá ulička."
"Znovu mě opravujete, jak vidím." Will se otočil a vydal se jinou cestou. Šel směrem k temné uličce, které se Tessa vždycky bála. Těžce polkla a vydala se za ním.
Chodba byla úzká tak, že se při chůzi otírali rameny o obě zdi. Tady bylo teplo ještě intenzivnější, takže vlasy Tessy se změnily v kudrlinky a přilepily se jí na spánky a na zadní stranu krku. Vzduch byl dusný a dalo se tu těžko dýchat. Chvíli šli mlčky, dokud to už Tessa nemohla vydržet. Musela se zeptat, i když věděla, že odpověď bude ne.
"Pane Herondale," řekla, "poslal vás můj bratr, abyste mě našel?"
Napůl očekávala, že jí odpoví nějakou šílenou poznámkou, ale on se na jí jen zvědavě podíval. "Nikdy jsem o vašem bratrovi neslyšel," řekl a ona ucítila tupou bolest ze zklamání, které teď okupovalo její srdce. Věděla, že ho Nate nemohl poslat -pak by přece znal její jméno, nebo ne?- ale stejně to bolelo. "A do posledních deseti minut, slečno Grayová, jsem nikdy neslyšel ani o vás. Poslední dva měsíce jsem prostě sledoval stopu jedné mrtvé dívky. Byla zavražděná a pohozená v uličce, kde vykrvácela. Utíkala od ... něčeho." Chodba se větvila a po chvíli se Will vydal cestou vlevo. "Vedle ní ležela dýka. Pokrytá její krví. Byl na ní symbol. Dva hadi, kteří se navzájem zakusovali do svých ocasů."
Tessa cítila, jak se otřásla. Pohozená v uličce. Vykrvácení. Dýka pohozená vedle ní. To bylo jistě tělo Emmy. "Stejný symbol byl na kočáru Temných sester -teda tak jim říkám já, je to paní Černá a paní Temná-"
"Nejste jediná, kdo jim tak říká. Ostatní Podsvěťané používají stejné oslovení," řekl Will. "Zjistil jsem to, když jsem vyšetřoval ten symbol. Musel jsem ukázat tu dýku asi před sto staršími Podsvěťany. Hledal jsem někoho, kdo by to poznal. Nabídl jsem odměnu za informace. Nakonec se mi k uším doneslo jméno Temných sester."
"Podsvětí?" opakovala Tessa zmateně. "To je místo v Londýně?"
"To není důležité," řekl Will. "Právě se tu vytahuju svými skvělými vyšetřovacími schopnostmi a rád bych to udělal bez přerušování. Kde jsem to byl?"
"Dýka-" Tessa ztichla, když se chodbou ozval vysoký, sladký a nezaměnitelný hlas.
"Slečno Grayová." Hlas paní Temné. Zdálo se, že se line chodbou jako kouř. "Ach, slečno Graaayová. Kde jste?"
Tessa ztuhla. "Ach Bože, oni nás chytí-"
Znovu ji uchopil za zápěstí a běželi pryč. Magické světlo, které měl v ruce, vrhalo na kamennou zeď divoké stíny, když směřovali dolů kroutící se chodbou. Kamenná podlaha, která se postupně svažovala dolů, byla stále víc a víc kluzká a vlhká a vzduch kolem nich byla čím dál tím víc horký. Bylo to, jako kdyby utíkali přímo do pekla. Hlasy Temných sester se odrážely od stěn. "Slečno Graaayová! Nemůžeme tě nechat jít. Neschováš se nám! Najdeme tě, maličká. Víš, že ano."
Will a Tessa zahnuli za roh. Krátká chodba končila vysokými železnými dveřmi. Will pustil Tessu a vrhnul se proti nim. S prasknutím se otevřely a on vletěl dovnitř. Tessa ho následovala. Otočila se, aby je za nimi zavřela.
Byly příliš těžké, takže se o ně musela opřít, aby je konečně zavřela. Jediné světlo v místnosti byl Willův zářící kámen. Světlo prosakovalo mezi jeho prsty. Ve tmě to působilo jako reflektory na pódiu. Prošel kolem ní a zastrčil západku na dveřích. Byla těžká a potažená rzí. Stál u ní tak blízko, že cítila napětí v jeho těle, když zvedal zástrčku a nechal jí zapadnout na své místo.
"Slečno Grayová?" otočil se k ní a opřel se o zavřené dveře. Cítila bušení jeho srdce - nebo to bylo její srdce? Zvláštní bílé světlo z kamene se mihotalo na ostrých rysech jeho tváře. Odhalilo slabý pot na jeho klíční kosti. Najednou si všimla dalšího symbolu. Měl ho u rozepnutého límečku na košili - bylo podobné jako znamení na jeho ruce. Jasné a černé, jako kdyby mu někdo kreslil po kůži černým inkoustem.
"Kde to jsme?" zašeptala. "Jsme v bezpečí?"
Bez odpovědi se od ní vzdálil a zvedl pravou ruku. Díky tomu světlo posunul o něco výš a tak osvětlilo místnost.
Byli v jakési kobce, i když byla docela velká. Stěny, podlaha i strop byly z kamene. Uprostřed podlahy byl velký svažující se odtok. Velmi vysoko na stěně bylo jedno okno. Nebyly tam žádné dveře, kterými by mohli utéct pryč. Ale nic z toho nebyl pravý důvod toho, proč se jí zastavil dech.
Tohle místo byly jatka. Po celé délce místnosti byly dřevěné stoly. Na jednom z nich ležela těla - lidská těla. Svlečená a bledá. Každé z nich mělo na hrudi černý řez ve tvaru Y. Jejich hlavy visely přes hrany stolu. Vlasy žen dopadaly na podlahu a vypadaly jako smetáky. Na hlavním stole byly zkrvavené nože a stroje - měděné ozubené a stříbrné rámové pily.
Tessa si skousla ruku, aby udusila výkřik. Ochutnala svou vlastní krev, když si zranila prst. Will na to nijak nereagoval - byl bledý v obličeji, když se rozhlížel kolem, šeptal si tiše něco, co Tessa nemohla slyšet.
Ozval se hluk a kovové dveře se zachvěly. Z druhé strany se ozval hlas: "Slečno Grayová! Pojď ven a my ti neublížíme!"
"Lžou," řekla Tessa rychle."
"Och, opravdu?" S tou nejsarkastičtější odpovědí, jaká byla vůbec možná, Will strčil do kapsy svůj zářící kámen a skočil doprostřed stolu. Rozhlédnul se po zkrvavených nástrojích. Sehnul se a chytil těžkou mosaznou ozubenou věc. Potěžkal jí v ruce. Vykřiknul úsilím, když se napřáhnul a mrštil věc směrem k vysokému oknu. Ozvalo se tříštění skla a Will zakřičel: "Henry! Uvítal bych tu trochu pomoci, prosím! Henry!"
"Kdo je Henry?" zeptala se Tessa a v tu chvíli se dveře znovu otřásly. V kovu se objevily praskliny. Je jasné, že už je neudrží moc dlouho. Tessa uháněla ke stolu a chopila se zbraně. Téměř náhodně vzala do ruky ozubenou kovovou pilu. Takový typ, který používají řezníci na řezání kostí. Otočila se se zbraní v ruce přesně ve chvíli, kdy se rozletěly dveře.
Temné sestry stály ve dveřích. Paní Temná, vysoká a kostnatá jako hrábě se svítivě zelenými šaty a paní Černá, rudá v obličeji s očima zúženýma do malých štěrbin.
Kolem nich se rozpršela jasná sprška modrých jisker. Bylo to jako malý ohňostroj. Jejich pohledy klouzaly po Willově pásku a nakonec spočinuly na Tesse. Ústa paní Černé připomínala červené lomítko. Vykouzlila na tváři úsměv. "Malá slečna Grayová," řekla. "Snad umíš lépe myslet, než umíš utíkat. Řekli jsme ti co se stane, pokud znovu utečeš ..."
"Tak to udělejte. Zbičujte mě až do krve. Zabijte mě. Je mi to fuk!" vykřikla Tessa a byla potěšena tím, že se tvář paní Temné stáhla do překvapné grimasy. Byla zaskočená jejím výbuchem. Byla příliš vyděšená, než aby mohla křičet stejně jako před chvílí. "Nenechám vás dát mě Magisterovi! Radši zemřu!"
"Máte nečekaně ostrý jazyk, má milá slečno Grayová," řekla paní Černá.
Velmi rozvážně si stáhla rukavici z pravé ruky a Tessa poprvé viděla její holou kůži. Byla šedá a tlustá. Vypadala jako sloní kůže. Místo nehtů měla dlouhé tmavé drápy. Vypadaly jako ostré nože. Paní Černá věnovala Tesse pevný úsměv. "Možná bych ti ho mohla vyříznout. Snad by tě to naučilo poslušnosti."
Pomalu se vydala k Tesse, ale byla zastavená Willem, který skočil dolů ze stolu a postavil se mezi ně. "Malik," řekl a jeho bílá ledová čepel plápolala jako hvězda.
"Jdi mi z cesty, malý Nephilimský bojovníku," řekla paní Černá. "A vezmi se tu seraphovou čepel sebou. Tohle není tvoje bitva."
"Mýlíš se," Will přimhouřil oči. "Slyšel jsem o tobě pár věcí, moje paní. Šepot, který se šíří Podsvětím jako řeka plná černého jedu. Bylo mi řečeno, že ty a tvoje sestra platíte štědře za mrtvá těla lidí a moc se nestaráte o to, jak se z nich staly mrtvoly."
"Takového povyku kvůli několika smrtelníkům." Paní Temná se zasmála a přešla ke svojí sestře. Teď stál Will se svým planoucím mečem mezi Tessou a oběma ženami.
"Nic proti tobě nemáme, Temný lovče, pokud se nám ovšem nerozhodneš postavit. Vpadl jsi na naše území. Porušil jsi tím Pakt vašich práv. Mohly bychom dát vědět Claveům-"
"I když by Claveové nesouhlasili s mým nedovoleným vstupem na váš pozemek, kupodivu by jim vadilo mnohem víc řezání hlav a stahování lidí z kůže. Jsou tak zvláštní, viďte," řekl Will.
"Lidí?" vyprskla paní Temná. "Smrtelníci. Staráte se o ně víc, než o nás." Pak se podívala směrem k Tesse. "Už ti řekl, co doopravdy je? Není člověk-"
"To jsou jen řeči," řekla Tessa třesoucím se hlasem.
"A už ti řekla ona co je?" zeptala se Willa paní Černá. "O jejím talentu? Co dokáže udělat?"
"Kdybych si měl tipnout," odpověděl jí Will, "řekl bych, že to má co dočinění s Magisterem."
Paní Temná se na něj podezřele podívala. "Znáš Magistera?" Podívala se na Tessu. "Ach, jasně. Jen to, co ti o něm řekla ona. Magister, ty malý andělský chlapečku, je mnohem nebezpečnější, než si vůbec dokážeš představit. Čekal dlouho na někoho se schopnostmi, jako má Tessa. Dalo by se říct, že on je ten, kdo může za to, že se vůbec narodila-"
Její slova byla pohlcena náhlým kolosálním sesypáním celé východní strany místnosti. Bylo to jako spadnutí zdi Jericha ve staré biblické Tessině obrázkové knize. V jednu chvíli tam zeď byla a v tu další tam byla jen obrovská zející díra obdélníkového tvaru. Všude se vznášel prach z omítky. Paní Temné unikl jemný výkřik a její kostnaté ruce se zmocnily její sukně. Je zřejmé, že se jí nechtělo čekat na zhroucení dalších zdí o nic víc, než Tesse.
Will chytil Tessinu ruku a přitáhl si jí k sobě. Blokoval ji svým tělem, když na ně padaly kusy kamenů a sádry. Zatímco se kolem ní obtáčely jeho ruce, slyšela jak paní Černá křičí.
Tessa se otočila ve Willově náruči, aby viděla, co se kolem děje. Paní Temná stála opodál a třesoucí se rukou v rukavičce ukazovala na temnou díru ve zdi. Prach se začínal usazovat natolik, že se pomalu začaly rýsovat obrysy trosek. Blížily se k nim temné obrysy dvou lidských postav. Oba měli stejný modře svítící meč, jako Will. Andělé, pomyslela si Tessa, ale nevyslovila to. To světlo bylo tak jasné - co jiného by to mohlo být?
Paní Černá zapištěla a vrhla se vpřed. Rozhodila rukama a jako ohňostroj z nich vystřelily jiskry. Tessa uslyšela výkřik -velmi lidský výkřik- a Will, který pustil Tessu, se otočil a hodil jasně zářící meč po paní Černé. Proletěl vzduchem a nakonec jí zajel do hrudi. Zakřičela a zkroutila se. Pak klopýtla dozadu a spadla. Při tom rozbila jeden z příšerných stolů, ze kterého zbyl jen nepořádek složený z krve a třísek.
Will se usmál. Nebyl to příjemný úsměv. Otočil se a podíval se na Tessu. Na okamžik se na sebe upřeně dívali, tiše, přes prostor, který je odděloval - a pak ho obklopili jeho dva společníci. Dva muži v přiléhavých tmavých kabátech, kteří se oháněli zářícími zbraněmi. Pohybovali se tak rychle, že je Tessa viděla rozmazaně. Couvla směrem k protější zdi. Snažila se vyhnout chaosu uprostřed místnosti, kde paní Temná vyla kletby a držela od ní útočníky dál jiskrami energie, které jí vylétaly z rukou jako ohnivý déšť. Paní Černá se svíjela na podlaze. Z jejího těla stoupaly obláčky černého kouře. Jako kdyby hořela zevnitř.
Tessa přešla k otevřeným dveřím, které vedly na chodbu. Silné ruce jí ale chytily a strhly jí dozadu. Tessa vykřikla a chtěla se otočit, ale ruce, které jí držely, byly pevné jako železo. Otočila hlavu na stranu a potopila zuby do ruky, která jí svírala. Někdo vykřikl a pustil jí. Otočila se a uviděla vysokého muže s rezavými rozcuchanými vlasy. Díval se na ní vyčítavým pohledem a měl svou krvácející ruku přitisknutou k hrudi. "Wille," vykřikl. "Wille, ona mě kousla!"
"Vážně, Henry?" Will vypadal pobaveně jako obvykle. Vypadal jako duch, kterého tvořil shluk kouře a plamenů. Za ním Tessa viděla jeho druhého společníka. Byl svalnatý a hnědovlasý. Držel zmítající se paní Temnou. Paní Černá byla jen tmavý shrbený tvar na zemi. Will na Tessu vytáhnul obočí. "Je to dost ošklivé kousnutí," informoval jí. "Je to neslušné. To vám nikdo nikdy neřekl?"
"Jo, a taky je neslušné popadat dámy, aniž byste jim byl alespoň představen. To vám nikdo nikdy neřekl?"
Muž s rezavými vlasy, kterému Will říkal Henry, pohladil svou krvácející ruku se smutným úsměvem. Měl hezký obličej, pomyslela si Tessa. Cítila se téměř provinile za to, že ho kousla.
"Wille! Podívej!" vykřikl hnědovlasý muž. Will se otočil, když něco proletělo vzduchem. Těsně to minulo Henryho hlavu a skončilo ve zdi za Tessou. Byla to velká mosazná trubice, která do zdi narazila s takovou silou, že to připomínalo mramor vklíněný do pečiva. Tessa se otočila a spatřila paní Černou, která kráčela směrem k nim. Její oči barvy uhlí zářily v jejím bílém pochroumaném obličeji. Černá tekutina, která olizovala zářící meč trčící jí z hrudi, vytékala z její rány.
"Sakra-" Will sáhl po rukojeti další dýky, kterou měl zasunutou u pasu. "Myslel jsem, že už jsme tuhle věc složili-"
Paní Černá odhalila zuby a udělala výpad. Will uskočil z cesty, ale Henry už tak rychlý nebyl. Udeřila ho a srazila ho dozadu. Přitiskla se na něj jako klíště a přišpendlila ho k zemi. Vrčela a zatínala mu drápy do ramen, zatímco křičel. Will otočil čepel v ruce, zvedl ji a zakřičel: "Uriel!" Meč v jeho sevření vzplanul jako pochodeň. Tessa se přitiskla ke zdi, když seknul ostřím. Paní Černá couvla, vystrčila drápy a ohnala se po něm-
Meč jí úhledně přejel přes hrdlo. Zcela oddělil hlavu od těla. Spadla na zem a kutálela se, dokud nenarazila do Henryho. Zakřičel odporem, když se ho dotkla černá krev. Odstrčil ze sebe zbytek jejího těla a vyškrábal se na nohy.
Místností se ozval hrozný výkřik. "Neeeeee!"
Výkřik pocházel od paní Temné. Hnědovlasý muž, který ji celou dobu držel, povolil své sevření s náhlým křikem, když se jí z rukou a z očí vyřítila sprška modrého ohně. Křičel bolestí a spadl na bok, když se od něj odtrhla. Postupovala k Willovi a Tesse. Její oči plály jako pochodně. Syčela na ně nějaká slova v jazyce, který Tessa nikdy neslyšela. Znělo to jako praskající plameny. Zvedla ruku. Vyšlo z ní něco, co vypadalo jako blesk. Směřovalo to přímo na Tessu. S výkřikem se Will objevil přímo před ní a nastavil blesku svou zářící čepel. Ten se od ní odrazil a zasáhl jednu z kamenných zdí, která náhle zazářila zvláštním světlem.
"Henry," zakřičel Will, aniž by se otočil, "co kdybys vzal slečnu Grayovou někam do bezpečí - hned -"
Henryho pokousaná ruka se ocitla na Tessině rameni, když směrem k ní paní Temná hodila další blesk. Proč se snaží zabít mě? Tesse se udělalo nevolno. Proč ne Willa?
A pak si ji Henry přitáhl k sobě, když další blesk narazil do Willova ostří. Zlomil se do tuctu hořících jasných střepů. Tessa na to na okamžik zírala. Zachycená v kráse toho všeho - a pak uslyšela Henryho křičet, aby se sehnula k podlaze, ale bylo příliš pozdě. Jeden ze svítících střepů se jí s neuvěřitelnou silou zabodl do ramene. Bylo to, jako kdyby do ní narazil vlak. Vytrhlo jí to z Henryho sevření. Zvedlo jí to a odhodilo dozadu. Udeřila se hlavou o zeď s oslepující silou. Byla při vědomí už jen krátce, ale předtím než jí před očima zmizel svět, uslyšela skřípavý smích paní Temné.

2. Kapitola - Peklo je chladné 1/2

28. června 2013 v 19:15 | Cassandra Clare |  Clockwork Angel (Infernal Devices 1)
KAPITOLA 2
PEKLO JE CHLADNÉ


Between two worlds life hovers like a star,
Twix night and morn, upon the horizon´s verge.
How little do we know that which we are!
How less what we may be!
-Lord Byron, Don Juan
"Ty jedna hloupá malá holčičko," vyprskla paní Černá, když pevně přivázala Tessino zápěstí k rámu postele. "Co sis myslela, že děláš? Utéct nám? Kam sis myslela, že bys šla?"
Tessa nic neříkala. Jen vystrčila bradu a podívala se do zdi. Odmítla prozradit paní Černé nebo její příšerné sestře, jak blízko má k slzám nebo jakou jí zařízlé provazy na kotnících a zápěstích působí bolest.
"Je jí úplně lhostejné, jaká čest je jí nabízena," řekla paní Temná, která stála u dveří, jako kdyby se chtěla ujistit, že se Tessa neuvolní ze svých pout a nenapadne jí znovu utéct. "Je tak odporné vidět její nezájem."
"Udělaly jsme, co jsme mohly, abychom ji připravily pro Magistera," řekla paní Černá a povzdechla si. "Jen škoda, že jsme si s její tělesnou schránkou daly takovou práci. Má takový talent, ale je jen lstivý kus blázna."
"Máš pravdu," souhlasila její sestra. "Uvědomila si nebo neuvědomila, co se stane s jejím bratrem, pokud se nám znovu pokusí vzepřít? Teď bychom ještě mohly být ochotné zachovat se shovívavě, ale příště ..." zasyčela skrz zuby a z toho zvuku se Tesse zvedly chloupky vzadu na krku, "Nathaniel nebude mít takové štěstí."
Tessa to už nemohla vydržet. Věděla, že by neměla mluvit, aby je ještě víc nenaštvala, ale nemohla se udržet. "Kdybyste mi řekli kdo je ten Magister nebo co se mnou chce dělat-"
"Chce si tě vzít, ty hlupačko." Paní Černá dokončila zavazování uzlů a trochu odstoupila, aby mohla obdivovat svoje dílo. "Chce ti dát všechno."
"Ale proč?" zašeptala Tessa. "Proč právě já?"
"Kvůli tvému talentu," řekla paní Temná. "Kvůli tomu co jsi a co dokážeš. To, kvůli čemu jsme tě vyškolily. Měla bys nám být vděčná."
"Ale můj bratr." Tessu pálily slzy v očích. Nebudu plakat, nebudu plakat, nebudu plakat, říkala si. "Řekly jste mi, že když udělám všechno, co budete chtít, necháte ho jít-"
"Až si vezmeš Magistera, dá ti, co budeš chtít. Pokud to bude tvůj bratr, dá ti jeho." V hlase paní Černé nebyly žádné emoce ani výčitky svědomí.
Paní Temná se zasmála. "Vím, co si myslí. Myslí na to, že kdyby mohla mít cokoliv na světě, chtěla by naší smrt."
"Neztrácej svou energii ani pouhou představou té možnosti." Paní Černá chytila Tessu pod bradou. "Máme s Magisterem tu nejvyšší smlouvu. Nemůže nám ublížit, ani kdyby chtěl. Dluží nám úplně všechno za to, že mu předáme tebe." Naklonila se k ní blíž a ztišila svůj hlas do šepotu. "Chce tě zdravou a nezraněnou. Kdyby to tak nechtěl, předala bych mu tvoje zkrvavené tělo. Pokud bys měla odvahu znovu nás neuposlechnout, vzepřu se jeho přání a budu tě bičovat tak dlouho, dokud se ti nezačne sloupávat kůže. Chápeš?"
Tessa se otočila tváří ke zdi.
Tenkrát v noci, když byla na Main a zrovna vyjeli z Newfoundlandu, nemohla v noci spát. Vyšla ven na palubu, aby se nadýchala čerstvého vzduchu a viděla noční moře s planoucími bílými třpytivými vrcholky ledovcových hor. Když projížděly kolem kry, jeden z námořníků jí řekl, že je na severu teplejší počasí. Projížděli pomalu temnými vodami. Vypadali jako věž, která vévodí bílému městu. Tessa si myslela, že ještě nikdy neviděla nic, v čem by se odráželo tolik samoty.
Teď ale věděla, že teprve měla poznat, co je to samota. Jakmile sestry odešly, Tessa přestala mít pocit, že se každou chvíli rozbrečí. Tlak na zadní stranu jejích očí zmizel a nahradil ho pocit naprostého zoufalství. Paní Temná měla pravdu. Pokud by Tessa mohla obě zabít, udělala by to.
Zkusila zatáhnout za provazy, které měla na nohách a na rukách, a které byly přivázané ke sloupkům postele. Ani se nehnuly. Uzly byly těsné. Zaškrcené tak těsně, že se jí ruce a nohy třásly a cítila, jako kdyby se jí do nich zabodávaly špendlíky a jehly. Odhadla, že měla jen pár minut, než jí končetiny úplně vypoví službu.
Její část -a ne zrovna malá- chtěla přestat bojovat a jen bezvládně ležet, odkud by nepřišel Magister a neodvedl si ji pryč. Za malým oknem obloha začala pomalu tmavnout. Už to nemohlo trvat dlouho. Možná, že se s ní chce doopravdy oženit. Možná, že jí chtěl doopravdy dát všechno.
Najednou v hlavě uslyšela hlas její tety Harriet: "Až najdeš chlapa, který si tě bude chtít vzít, Tesso, pamatuj na tohle:Chlapa nepoznáš podle toho, jak mluví ale podle toho, jak se chová."
Teta Harriet měla samozřejmě pravdu. Žádný muž, který by si jí chtěl doopravdy vzít, by nedovolil, aby s ní bylo zacházeno jako s vězněm a otrokem. Neuvěznil by jejího bratra a nemučil ji kvůli jejímu "talentu". Byla to jen parodie a hloupý vtip. Jen nebe vědělo, co s ní chce Magister dělat, jakmile jí bude mít v rukách. Pokud to bude něco, při čem by mohla přežít, dokázala si představit, že si bude brzy přát, aby to tak nebylo.
Bože, jaký neužitečný talent měla! Sílu změnit svůj vzhled? Kdyby tak měla sílu spálit věci, rozbít kov nebo dokázat, aby se z jejích rukou stali nože. Nebo kdyby tak měla sílu stát se neviditelnou nebo zmenšit se na velikost myši-
Najednou nastalo takové ticho, že mohla slyšet tikot hodinového anděla na své hrudi. Nemusela se zmenšovat do velikosti myši, nebo jo? Všechno co stačilo udělat, bylo zmenšit se do takové velikosti, aby se dostala z pout, která měla kolem zápěstí.
To uměla. Změnit se na někoho podruhé, aniž by se při tom dotýkala něčeho, co té osobě patřilo - není to dlouho od doby, kdy to zvládla. Sestry jí učily nazpaměť postup, jak to má udělat. Poprvé byla ráda za něco, co jí přinutily se naučit.
Přitiskla se zády k tvrdé matraci a vzpomínala. Ulice, kuchyně, pohyb jehly, záře pouliční lampy. Chtěla, aby přišla Proměna. Jak se jmenuješ? Emma. Emma Bayliss...
Přeměna do ní narazila jako rozjetý vlak a málem jí vyrazila dech - přeměnila jí kůži, změnila jí stavbu kostí. Spolkla výkřik a vyklenula se v zádech - pak se to stalo. Zamrkala. Tessa zírala na strop a pak se úkosem podívala na zápěstí a na provaz kolem něj. Byly tam její ruce -Emminy ruce- tenké a křehké. Lano volně viselo kolem jejího malého zápěstí. Tessa si triumfálně vysvobodila ruce a posadila se. Třela si červené značky na kůži, kde jí spálil provaz. Její kotníky byly stále svázané. Vypadalo to, že paní Černá uměla vázat uzle jako námořník. Ve chvíli, kdy lano spadlo na zem a Tessa vyskočila z postele, byly její prsty zkrvavené a strašně jí bolely.
Vlasy Emmy byly tak tenké a jemné, že se uvolnily ze skřipce, který normálně držel Tessiny vlasy. Netrpělivě si přehodila vlasy přes ramena a otřásla se. Nechala ze sebe pomalu vyprchávat Proměnu, dokud jí prsty opět neklouzaly její silné, na dotek známé vlasy. Při pohledu na druhou stranu místnosti, kde bylo zrcadlo, Tessa uviděla, že už byla opět sama sebou a malá Emma Bayliss zmizela.
Hluk za ní jí donutil se otočit. Klika na dveřích ložnice se otočila. Zmítala sebou tam a sem, jako kdyby měl člověk na druhé straně potíže dostat se dovnitř.
Paní Temná, pomyslela si. Ta žena přišla nazpátek, aby jí mohla bičovat tak dlouho, dokud z ní nebude téct krev. Pak ji vezme pryč k Magisterovi. Tessa přeběhla místnost a chytila porcelánový džbánek z umyvadla. Pak se vrátila zpátky ke dveřím a v rukách pevně svírala provizorní zbraň.
Klika se otočila a dveře se otevřely. V šeru mohla díky stínu Tessa vidět, jak někdo vstoupil do místnosti. Vrhla se vpřed a vší silou se rozmáchla džbánem -
Stín se pohnul rychle jako bič, ale nebyl dost rychlý na to, aby ho džbán nepraštil do natažené paže předtím, než sevřel Tessu, aby nenabourala do protější zdi. Zatímco co na podlahu dopadlo rozbité nádobí, cizinec hlasitě zakřičel. Křik byl nepopiratelně mužský. Následovala záplava nadávek. Couvla od něj pryč a pak uháněla ke dveřím - jenže ty se zabouchly a zamkly. Když Tessa otáčela klikou, ani se nehnuly. Přes místnost plápolalo jasné světlo, jako kdyby najednou vyšlo slunce. Tessa se otočila a mrkáním zahnala slzy v očích. Zírala před sebe.
Stál tam kluk. Nemohl být starší než ona - sedmnáct, možná osmnáct. Byl oblečený do něčeho, co vypadalo jako oblečení pro dělníky - roztrhané černé sako, kalhoty a robustní boty. Neměl na sobě žádnou vestu. Tlusté kožené řemínky mu obepínaly pas a hrudník. K popruhům byly připojené zbraně - dýky, zavírací nože a věci, které vypadaly jako zbraně z ledu. V pravé ruce držel nějaký zářící kámen - svítil a propůjčoval místnosti takovou zář, že Tessa málem oslepla. Jeho druhá ruka -s hubenými a dlouhými prsty- krvácela v místě, kde byl zaseknutý střep ze džbánu.
Ale to nebylo to, co upoutalo její pohled. Měl nejkrásnější tvář, jakou kdy viděla. Rozcuchané černé vlasy a oči modré jako sklo. Elegantní lícní kosti, plná ústa a dlouhé, husté řasy. Dokonce i křivka jeho krku byla perfektní. Vypadal jako nějaký fiktivní hrdina, kterého si vysnila ve svých myšlenkách. Ačkoliv si nikdy žádného z nich nepředstavovala jak nadává, zatímco třese s krvácející rukou a zaujímá vyčítavý postoj.
Zdálo se, že si uvědomil její pohled, protože se najednou zastavil. "Tys mě pořezala," řekl. Jeho hlas byl příjemný. Brit. Jak obvyklé. Podíval se na svou ruku s mimořádným zájmem. "Mohlo to být smrtelné."
Tessa se na něj podívala vykulenýma očima. "Ty jsi Magister?"
Naklonil ruku na stranu. Krev tekla dolů a kapala na podlahu. "Drž mě, masivní ztráta krve. Smrt může být blízko."
"Jsi Magister?"
"Magister?" Vypadal mírně překvapený její prudkostí. "To znamená v latině Mistr, ne?"
"Já..." Tessa se cítila čím dál tím víc, jako kdyby byla lapená v nějakém podivném snu. "Předpokládám, že jo."
"Vlastně v mém životě zvládám mistrně hodně věcí. Pohyb v ulicích Londýna, tancování čtverylky, japonské umění aranžování květin, lhaní v šarádách, utajování vysoce podnapilého stavu, potěšení mladých žen mým neodolatelným šarmem ..."
Tessa na něj zírala.
"Bohužel," pokračoval, "nikdo mi vlastně nikdy neřekl titulem Mistr nebo Magister. Je to škoda ..."
"Jsi opilý?" Tessa myslela tu otázku ve vší vážnosti, ale až v okamžiku, když jí vyšla z úst si uvědomila, že musela vyznít hrubě - nebo ještě hůř, koketně. Zdálo se, že stojí příliš pevně na nohou na to, aby byl opravdu opilý. Viděla ožralého Nata mnohokrát, takže viděla ten rozdíl. Možná byl jen trochu šílený.
"Jak přímá, ale předpokládám, že to jste vy Američani všichni, viď?" Ten kluk vypadal pobaveně. "Jo, tvůj přízvuk tě prozradil. Jak se jmenuješ?"
Tessa se na něj nevěřícně podívala. "Jaké je moje jméno?"
"Ty ho nevíš?"
"Ty - ty vtrhneš do mého pokoje, vystrašíš mě k smrti a teď chceš znát moje jméno? Jaké je ksakru tvoje jméno? A kdo vlastně jsi?"
"Moje jméno je Herondale," řekl kluk vesele. "William Herondale, ale všichni mi říkají Will. Tohle je opravdu tvůj pokoj? Není moc pěkný, viď?" Přešel až k oknu a zastavil se, aby mohl prozkoumat stohy knih na nočním stolku a pak prohlédl postel. Mávl rukou k lanům. "Často spíš přivázaná k posteli?"
Tessa cítila, jak jí začínají hořet tváře. Byla ohromená, že za daných okolností je stále schopná toho, cítit se v rozpacích. Měla by mu říct pravdu? Bylo vůbec možné, aby byl Magister? Vypadal jako někdo, kdo nemusí svazovat dívky a věznit je, aby si ho vzaly.
"Tady. Podrž to." Hodil jí zářící kámen. Tessa ho chytila a napůl očekávala, že jí spálí prsty. Na dotek byl ale chladný. Ve chvíli, kdy ho sevřela v dlani, začal svítit šedě a třpytivě blikat. V hrůze se podívala na neznámého kluka, ale ten zrovna přecházel k oknu a tvářil se zdánlivě lhostejně. "Škoda, že jsme ve třetím patře. Já bych ten skok mohl zvládnout, ale tebe by to nejspíš zabilo. Ne, musíme jít dveřmi a zkusit svoje šance v domě."
"Jít dveřmi - Cože?" Tessa se utápěla ve svém stavu zmatenosti. Zavrtěla hlavou. "Nechápu to."
"Jak to můžeš nechápat?" Ukázal na její knihy. "Čteš romány. Je zřejmé, že jsem tady, abych tě zachránil. Nevypadám jako sir Galahad?" Dramaticky zvedl paže. "Moje síla je jako síla deseti mužů. Protože moje srdce je čisté-"
Něco se ozvalo hluboko v domě - zvuk zabouchnutých dveří. Will vyslovil slovo, které by sir Galahad nikdy neřekl a uskočil od okna. Přistál s bolestivým cuknutím. Smutně se podíval na svou zraněnou ruku. "O tohle se budu muset postarat později. Pojď se mnou..." Podíval se přímo na ní s otázkou v očích.
"Slečna Gray," řekla tiše. "Slečna Tereza Gray."
"Slečna Gray," zopakoval. "Pojď se mnou slečno Gray." Přešel kolem ní ke dveřím. Našel kliku, zatáhnul za ní a pak znovu.
Nic se nestalo.

1. Kapitola - Temný dům

28. června 2013 v 19:10 | Cassandra Clare |  Clockwork Angel (Infernal Devices 1)
KAPITOLA 1
TEMNÝ DŮM


Mimo tohle místo z hněvu a slz
se nejasně rýsuje hrůza ze stínu
-William Ernest Henley, "Invictus"
"Sestry si přejí setkat se s vámi ve svých komnatách, slečno Gray."
Tessa položila knihu, kterou četla na noční stolek a obrátila se k Mirandě, která stála ve dveřích jejího pokoje - stejně jako každý den v tuhle dobu jí přinášela nějakou zprávu. V téhle chvíli ji Tessa požádá, aby na ní počkala na chodbě a Miranda opustí místnost. O deset minut později se vrátí a řekne jí to samé ještě jednou. Když Tessa nevyjde ani po několika dalších pokusech, Miranda ji chytí a odtáhne jí, zatímco bude Tessa křičet a kopat, když s ní bude scházet po schodech do horké a páchnoucí místnosti, kde na ní budou čekat Temné sestry.
První týden, co byla Tessa v Temném domě, kde jí drželi jako vězně, se to dělo každý den. Nakonec si ale Tessa uvědomila, že křik a kopání jí v ničem nepomůžou, že jen plýtvá svou energií. Energií, kterou bylo lepší šeřit si na jiné věci.
"Dej mi chvilku, Mirando," řekla Tessa. Služebná jí vysekla neohrabanou poklonu, vyšla ven z místnosti a zavřela za sebou dveře.
Tessa se zvedla na nohy a rozhlédla se po místnosti, která byla její vězeňskou celou už šest týdnů. Byla malá s květovanými tapetami a skromně zařízená - obyčejný dřevěný stůl s bílým krajkovým ubrusem, kde jedla, úzká mosazná postel, kde spala, popraskané umyvadlo a porcelánový džbán, kde se myla, okenní římsa, kde měla naskládané své knihy a malá židle, kde každou noc seděla a psala dopisy svému bratrovi - dopisy o nichž věděla, že nikdy nepošle. Skrývala je pod matrací, kde je Temné sestry nemohly najít. Byl to její způsob vedení deníku a ujišťování se, že jednoho dne zase uvidí Nata a bude mu je moct předat.
Přešla přes pokoj k zrcadlu, které viselo na protější zdi a uhladila si vlasy. Ukázalo se, že Temné sestry dávají přednost tomu, když nevypadá neupraveně, i když jí nedávaly nijak najevo, že by je zajímal její vzhled nebo cokoliv jiného z její minulosti - za což byla šťastná, protože její odraz v zrcadle jí nutil sebou trhnout. Oválnému tvaru jejího obličeje dominovaly prázdné šedé oči - tvář měla popelavou a bezbarvou. V jejím obličeji se neodrážela ani špetka naděje. Měla na sobě černou nelichotivou školní uniformu, kterou jí sestry daly, když přijela. I přes jejich sliby její kufr za nimi nikdy nedorazil a tak to byl jediný kus oděvu, který vlastnila. Rychle se odvrátila.
Ne vždycky sebou trhla, když se podívala do zrcadla. Nate, s jeho vzhledem dobrého kluka, byl jediný z rodiny, kdo vždycky tvrdil, že zdědila matčinu krásu. Tessa byla vždycky nadmíru spokojená se svými hladkými hnědými vlasy a šedýma očima.
I Jane Eyre a mnoho dalších knižních hrdinek měly hnědé vlasy. A nebylo tak špatné být vysoká, a to i když byla vyšší, než většina kluků jejího věku. Teta Harriet vždycky říkala, že když se umí vysoká žena krásně pohybovat, vždy vypadá jako královna.
Ačkoliv ona teď nevypadala zrovna jako královna. Vypadala pobledle, unaveně a celkově připomínala spíš vyděšeného strašáka. Napadlo jí, jestli by jí Nate ještě poznal, když by jí teď uviděl.
Jako kdyby se srdce v její hrudi zmenšilo. Nate. On byl ten, kvůli kterému tohle všechno dělala. Občas jí chyběl tolik, že se cítila jako rozbité sklo. Bez něj byla na světě úplně sama. Už tu pro ní nikdo nebyl. Nikdo na světě se už nestaral o to, jestli žije nebo jestli je mrtvá. Někdy jí hrůza z téhle myšlenky přemohla a uvrhla ji do bezedné temnoty, ze které nebylo návratu. Pokud na celém světě není nikdo, kdo by se o vás staral, je vůbec ještě nějaký důvod dál žít?
Zvuk zámku na dveřích náhle přerušil její myšlenky. Dveře se otevřely a na prahu stála Miranda.
"Je čas. Pojďte se mnou. Hned," řekla. "Paní Černá a paní Temná čekají."
Tessa se na ní znechuceně podívala. Nedokázala odhadnout, jak stará Miranda byla. Devatenáct? Dvacet pět? Na jejím hladkém kulatém obličeji bylo něco nestárnoucího. Její vlasy barvy vody ze stoky měla stáhnuté za uši do přísně staženého culíku. Přesně jako oči kočího Temných sester, i ty její byly vystouplé jako oči žáby a vypadala, jako kdyby byla neustále něčím překvapená. Tessu napadlo, že musejí být příbuzní.
Když šli po schodech dolů, Miranda pochodovala vedle ní svým naprosto nepůvabným, kulhavým krokem. Tessa zvedla ruku a dotkla se řetízku kolem krku, na které měla pověšený svůj strojek z hodinek. Byl to zvyk - něco, co udělala pokaždé, když viděla Temné sestry. Cítila, že jí řetízek kolem krku nějak uklidňuje. Držela ho celou dobu, zatímco scházeli patro po patru. V Temném domě bylo několik pater plných chodeb, i když Tessa neviděla žádnou jinou místnost kromě pokoje Temných sester, toho svého a schodiště. Konečně dorazili do ponurého sklepa. Tady dole bylo vlhko. Stěny byly díky tomu nepříjemně lepkavé, ačkoliv sestrám to bylo zřejmě jedno. Jejich kancelář byla vepředu. Vcházelo se do ní dvoukřídlými dveřmi. Úzká chodba vedla opačným směrem a mizela ve tmě. Tessa neměla tušení, co leží na konci chodby, ale něco na tloušťce stínů jí říkalo, že bude ráda, když to nikdy nezjistí.
Dveře do kanceláře sester byly otevřené. Miranda neváhala a vkročila dovnitř. Tessa jí s velkou nechutí následovala. Nenáviděla tuhle místnost víc, než cokoliv jiného na téhle planetě.
Ze začátku bylo uvnitř vždycky horko a vlhko jako v bažině, i když nebe venku bylo šedivé a deštivé. Zdálo se, že zdmi dovnitř prosakuje vlhkost a čalouněné pohovky a sedačky vždycky kvetly plísní. Smrdělo to tu divně, jako břehy Hudsonu v horkém dni: voda, odpadky a bahno.
Sestry už tam jako vždycky byly. Seděly za svým obrovským stolem. Měly na sobě své obvyklé barvy, paní Černá byla v zářivě lososových šatech a paní Černá v šatech z paví modři. Nad saténem v brilantních barvách ale byly jejich tváře, které vypadaly jako šedé balóny. Obě měly na sobě rukavice i přesto, že bylo v místnosti horko.
"Teď nás nech, Mirando," řekla paní Černá, která svým kyprým prstem v bílé rukavici zrovna ze stolu odsouvala velký mosazný glób. Tessa se mnohokrát pokoušela podívat se na zeměkouli víc zblízka - něco na tom, jak byly rozestavěné kontinenty nebylo v pořádku, a to zejména v prostoru Evropy- jenže sestry jí od něj mnohokrát odehnaly. "A zavři za sebou dveře."
Bez jakéhokoliv výrazu udělala Miranda o co jí žádaly. Tessa se snažila nenadskočit, když se za ní zavíraly dveře, a tím i uzavřela ten poslední přísun čerstvého vzduchu do tohohle zatuchlého prostoru.
Paní Temná naklonila hlavu na stranu. "Pojď sem, Terezo." Z těchhle dvou žen byla přátelštější - snažila se dosáhnout svého přemlouváním a přesvědčováním. Její sestra k tomu ale používala facky a hrozby. "A vezmi si tohle."
Držela něco, co vypadalo jako zašlá růžová textilie -nejspíš mašle. Dřív to mohla být dívčí stuha do vlasů. Byla zvyklá brát do rukou věci, které jí dávaly Temné sestry. Věci, které kdysi patřily různým lidem: jehlice do kravat, hodinky, smuteční šperky a dětské hračky. Jednou dokonce i tkaničky do bot a jednou náušnice, které byly potřísněné krví.
"Vezmi si to," řekla paní Temná s náznakem netrpělivosti v hlase. "A vykonej Přeměnu."
Tessa vzala stuhu. Ležela jí v ruce, lehká jako křídla můry. Temné sestry se na ní lhostejně dívaly. Vzpomněla si na knihy, které četla. Romány, ve kterých byli hlavní hrdinové zkoušeni. Třeba když seděl třesoucí se Bailey na lavici obžalovaných a modlil se, aby zněl verdikt nevinen. Často měla pocit, že tím, že je zavřená v tom pokoji, je sama za něco souzená, aniž by věděla z jakého zločinu je obviněná.
Obrátila stuhu v ruce a vzpomínala na to, jak jí poprvé daly Temné sestry nějakou věc - dámskou rukavici s perleťovými knoflíčky na zápěstí. Křičeli na ní, aby jí změnila, fackovali jí a třásli s ní znovu a znovu. Rostla v ní hysterie, protože netušila, o čem to mluví a co po ní chtějí, aby udělala.
Neplakala, i když chtěla. Tessa nenáviděla, když brečela a to zejména před lidmi, ke kterým neměla důvěru. A ona věřila jen dvěma lidem na světě. Jeden byl mrtvý a ten druhý uvězněný. Řekli jí to. Temné sestry jí řekli, že mají Nata, a že když neudělá, co po ní chtějí, zemře. Ukázali jí jeho prsten, který dřív patřil otci - nyní potřísněný krví- aby jí to dokázali. Nenechali jí dotknout se ho nebo ho vzít do ruky. Ucukli s ním, když se po něm natáhla, jenže ona ho poznala. Byl Nateův.
Po tom už udělala všechno, co jí řekli. Pila lektvary, které jí dali, hodiny mučivě cvičila jen kvůli tomu, že to po ní chtěli. Řekli jí, aby si představila sama sebe jako hlínu. Jak je tvárná a kyprá na hrnčířském kruhu. Jak je její forma amorfní a proměnlivá. Řekli jí, aby se vžila do věcí, které jí dávali do rukou, aby si je představila jako živé bytosti a čerpala jejich ducha k tomu, aby je oživila.
Trvalo týdny, kdy se jí poprvé podařila Proměna. Bylo jí z toho tak mizerně a cítila tak příšernou bolest, že se pozvracela a omdlela. Když se probudila, ležela na jednom z rozpadávajících se lehátek v pokoji Temných sester. Někdo jí vlhkým ručníkem přejížděl po tváři. Skláněla se nad ní paní Černá. Její dech byl hořký jako ocet a její oči svítily. "Dnes sis vedla dobře, Terezo," řekla. "Velmi dobře."
Ten večer, když Tessa odešla do svého pokoje, čekaly tam na ní dárky. Na nočním stolku ležely dvě nové knihy. Temné sestry si pravděpodobně uvědomily, že čtení a romány byly Tessina vášeň. Byla tam kniha Velké očekávání a -nad všechna její očekávání- Malé ženy. Tessa objímala knihy a sama, nehlídaná ve svém pokoji, se rozplakala.
Od té doby pro ní byla Proměna čím dál tím snazší. Tessa stále nechápala, co se uvnitř ní stalo, že najednou to všechno bylo možné, ale už uměla nazpaměť sérii kroků, které jí sestry naučily. Bylo to, jako když si slepý člověk zapamatuje, kolik kroků mu trvá, než přijdou ze své postele ke dveřím pokoje. Nevěděla, co se kolem ní děje na tom tmavém podivném místě, kam jí vždycky posílali, ale věděla jak přes něj projít.
Vrátila se teď ke svým vzpomínkám a těsněji sevřela trochu rozedranou růžovou textilii. Otevřela svou mysl a nechala sestoupit tmu, aby se dostala ke spojení s osobou, která nosila vlasy sepnuté touhle stuhou a s její duší -strašidelný duch nějaké osoby- a nechala se jí vést. Byla to zlatá nit, která jí provází stíny. V místnosti kde stála bylo dusno. Slyšela hlučné dýchání Temných sester. Všechno ale zmizelo, když následovala nit. Světlo kolem ní se stalo víc intenzivní a ona se do něj zabalila, jako kdyby to byla deka.
Kůže jí začala pálit, jako kdyby do ní dostávala tisíc drobných žihadel. Tohle byla ta nejhorší část. Část, která jí přesvědčovala o tom, že umírá. Ale dokázala to. Snažila se vypadat klidně, i když se chvěla po celém těle, od hlavy až k patě. Zdálo se, že mechanický anděl kolem jejího krku tiká ještě rychleji, jako kdyby se přizpůsobil tepu jejího srdce. Tlak pod její kůží vzrostl -Tessa zalapala po dechu- a pak otevřela oči, které měla celou dobu zavřené. Tlak stále vzrůstal, až to bylo skoro neúnosné - a pak zmizel.
Bylo po všem. Tessa rychle zamrkala. Chvíli po Přeměně měla oči zamlžené, jako kdyby právě vylezla z vany. Podívala se na sebe. Její nové tělo bylo vyhublé, téměř křehké. Šaty na ní visely a dotýkaly se podlahy u jejích nohou. Měla před sebou sepnuté ruce. Byly bledé a hubené s rozpraskanými prsty a okousanými nehty. Neznámé, cizí ruce.
"Jaké je tvoje jméno?" zeptala se paní Černá. Zvedla se na nohy a dívala se na Tessu. Její bledé oči hořely. Vypadala skoro hladově.
Tessa nemusela odpovídat. Ta dívka, v jejíž kůži teď byla, odpověděla za ní. Mluvila způsobem, jakým mluví média, když v sobě mají nějakého ducha - Tessa nenáviděla, když o tom musela takhle přemýšlet. Tohle bylo mnohem intimnější a ještě děsivější.
"Emma," řekl hlas, který vycházel z Tessy. "Slečna Emma Bayliss, madam."
"A kdo jste, Emmo Bayliss?"
Hlas jí odpovídal, ale slova vycházela z úst Tessy. Přinášely sebou obrazy. Narodila se v Cheapside, Emma byla z šesti dětí. Její otec byl mrtvý a její matka rozvážela mátovou vodu v East Endu. Emma se naučila šít, když byla ještě malé dítě, aby vydělala nějaké peníze. Noci strávila sezením u stolu v kuchyni a šila švy při světle svíčky z loje. Někdy, když svíčka vyhořela a už neměli žádné peníze, šla do ulic a sedla si pod jednu z plynových lamp, díky jejichž světlu mohla došít, co musela ...
"To je to, cos dělala v noci na ulici, když jsi zemřela, Emmo Bayliss?" zeptala se paní Temná. Lehce se usmívala a přejela si jazykem přes spodní ret, jako kdyby moha vycítit, co bude její odpověď.
Tessa si vzpomněla na úzkou, temnou ulici, která byla ponořená do husté mlhy. Stříbrná jehla, se kterou pracovala, odrážela slabé žluté světlo z lampy. Ozvaly se kroky, které byly tlumeny mlhou. Ruce, které se objevily ze stínu, ji uchopily za ramena. Táhly ji do tmy. Všechno bylo doprovázené jejím křikem.
Jehla a nit jí vypadly z rukou. Někdo jí vytrhl vlasy, když s ním bojovala. Krutý hlas na ní křičel slova zloby. A pak se temnotou mihla stříbrná čepel nože a zakrojila se jí do kůže. Začala krvácet. Bolest byla jako oheň. Posedl jí strach, který byl to nejhorší, co kdy v životě poznala. Kopla muže, který ji držel a úspěšně mu vykopla nůž z ruky. Ten chytil nůž a utekl. Poranění jí oslabilo. Krev jí rychle opouštěla. Zhroutila se do uličky. Najednou se za ní ozval výkřik. Věděla, že jí něco pronásledovalo a doufala, že zemře dřív, než jí to dostihne -
Přeměna se rozbila jako sklo. Tessa padla s výkřikem na kolena a malá stuha jí vypadla z ruky. Znovu to byla její ruka a její kůže- Emma odešla tak náhle, jak přišla.
Tessa už byla víckrát než jednou mimo svou mysl.
Z dálky se ozval hlas paní Černé. "Terezo? Kde je Emma?"
"Je mrtvá," zašeptala Tessa. "Zemřela v té uličce - vykrvácela."
"Dobře." Paní Temná spokojeně vydechla. "Výborně Terezo. To bylo velmi dobré."
Tessa mlčela. Přední část šatů měla nasáklou krví, ale necítila žádnou bolest. Věděla, že to nebyla její krev. Nebylo to poprvé, kdy se to stalo. Zavřela oči a ponořila se do tmy. Snažila se přesvědčit sama sebe, že se necítí slabá.
"Měli jsme jí to dát už dřív," řekla paní Černá. "Ta věc se slečnou Baylisse mě trápila."
Paní Temná jí odpověděla stroze. "Nebyla jsem si tím jistá. Pamatuješ si, co se stalo s tou ženou Adams."
Tessa okamžitě věděla, o čem mluví. Týdny se měnila v ženu, která zemřela střelnou ránou do srdce. Krev jí zmáčela šaty a ona se okamžitě změnila zpátky. Křičela hrůzou a byla hysterická, dokud jí sestry neujistily, že je všechno v pořádku.
"Udělala neuvěřitelný pokrok, nemyslíš, sestro?" řekla paní Černá. "Když si vezmeš, s čím jsme museli pracovat na začátku. Ani nevěděla, co je."
"Máš pravdu. Byla jako nezpracovaná hlína," souhlasila paní Temná. "Opravdu jsme tu s ní dokázaly malý zázrak. Neumím si představit, že by z toho Magister nebyl potěšený."
Paní Černá zalapala po dechu. "Znamená to, že - myslíš si, že je čas?"
"Ach, absolutně, má drahá sestro. Je hotová. Zná všechno. Je čas, aby se naše Tereza setkala s pánem." Hlas paní Temné byl škodolibý. Ten zvuk byl tak nepříjemný, že z toho Tessa dostala závrať.
O čem to mluví? Kdo byl Magister?
Přes řasy se dívala, jak paní Temná bere hedvábný zvonek, kterým zavolala Mirandu, aby přišla a vzala Tessu zpátky do pokoje. Ukázalo se, že dnešní hodina je u konce.
"Snad zítra," řekla paní Černá, "nebo dokonce večer. Pokud řekneme Magisterovi, že je připravená, nedovedu si představit, že by sem okamžitě nepřispěchal."
Paní Temná vystoupila zpoza stolu a zasmála se. "Chápu, že se nemůžeš dočkat, až nás vyplatí za všechnu naší práci, drahá sestro. Ale Tereza nemůže být jen připravená. Musí být reprezentativní ... tak moc, jak to jen bude možné. Nemám pravdu?"
Paní Černá se obrátila ke své sestře a zamumlala odpověď. Ta byla ale přerušená, když se dveře otevřely a dovnitř vstoupila Miranda. Měla stejně prázdný pohled jako předtím. Podívala se na Tessu, která byla přikrčená na krvavé podlaze. Zdálo se, že to v ní nevyvolalo žádné překvapení. Pak Tessu napadlo, že už v tomhle pokoji asi viděla i horší věci.
"Vezmi tu dívku zpátky do jejího pokoje, Mirando." Z hlasu paní Černé se vytratila nedočkavost a znovu ji nahradila příkrost. "Vezmi tu věc -víš jakou, tu co jsme ti ukazovaly- a pak ji oblékni a připrav."
"Tu co ... jste mi ukázaly?" hlas Mirandy zněl prázdně."
Paní Temná a paní Černá si vyměnily znechucené pohledy a přiblížily se k Mirandě. Zablokovaly tak Tesse výhled na dívku. Tessa slyšela, jak jí něco šeptají. Zachytila jen pár slov -"šaty" a "skříň v pokoji" a "udělej všechno co je v tvých silách, aby vypadala krásně" a nakonec slyšela Tessa něco, co bylo trochu kruté, "nejsem si jistá, jestli je Miranda natolik chytrá, aby pochopila rozkazy tohohle druhu, sestro."
Zařídit, aby vypadala pěkně. Ale proč se starají o to, jestli bude vypadat pěkně nebo ne, když by jí mohly přinutit vypadat jakkoliv by chtěly? Proč záleželo na tom, jak bude vypadat? A proč by to mělo zajímat Magistera? I když z chování sester bylo dost jasné, že věří, že ho to zajímat bude.
Paní Černá odkráčela z místnosti a její sestra jí následovala. Jako vždy. Ve dveřích se paní Temná zastavila a podívala se znovu na Tessu.
"Pamatuj, Terezo," řekla, "tenhle den - nebo tahle noc, je všechno, na co jsme tě celou tu dobu připravovali." Uchopila svou sukni do kostnatých rukou. "Nezklam nás."
Hlasitě za sebou zabouchla dveře. Tessa sebou při tom hluku trhla, ale Miranda se jako vždy zdála naprosto netečná. Za celou dobu, co byla v Temném domě, tuhle dívku nebyla schopná vylekat nebo na její tváři alespoň vyvolat překvapený výraz.
"Pojď," řekla Miranda. "Musíme jít nahoru."
Tessa se pomalu zvedla na nohy. Její mysl vířila. Její život v Temném domě byl příšerný, ale ona -jak si právě uvědomila- si na něj už zvykla. Věděla, co může každý den očekávat. Tušila, že jí Temné sestry na něco připravují, ale nevěděla na co. Věřila -možná naivně- že by ji nezabily. Proč plýtvat jejich silami na její školení, pokud by jim šlo jen o její smrt?
Ale něco ve škodolibém tónu hlasu paní Temné jí nutil se nad tím pozastavit. Něco se změnilo. Dosáhly toho, co chtěly. Chystaly se dostat za to "zaplaceno". Ale kdo jim bude platit?
"Pojď," řekla Miranda znovu. "musíme tě připravit pro Magistera."
"Mirando," řekla Tessa. Mluvila tiše, jako kdyby mluvila k nervózní kočce. Miranda nikdy dřív Tesse neodpověděla na otázku, ale to neznamená, že by to nestálo za pokus. "Kdo je Magister?"
Nastalo dlouhé ticho. Miranda se dívala přímo před sebe a její tvář vypadala nepřítomně. Pak k překvapení Tessy promluvila. "Magister je velký muž," řekla. "Měla by to být pro vás pocta vzít si ho."
"Vzít si ho?" zopakovala Tessa. Šok byl pro ní tak obrovský, že náhle celý pokoj viděla jasněji - Miranda, krví potřísněný koberec, těžký mosazný glób na stole stále nakloněný do polohy, v jakém ho nechala paní Černá. "Já? Ale - kdo to je?"
"Je to velmi velký muž," řekla Miranda znovu. "Bude to pro vás čest." Přešla k Tesse. "Musíte jít se mnou."
"Ne," Tessa ucouvla. Udělala jen malý úkrok, ale bolestivě se při tom udeřila o stůl. Zoufale se rozhlédla kolem sebe. Mohla běžet, ale nikdy, když v šla v minulosti s Mirandou do téhle místnosti, neviděla žádná okna ani žádné dveře do jiných pokojů. Pokud by se schovala pod stůl, Miranda by jí jednoduše vytáhla a nějak dopravila do pokoje. "Mirando, prosím."
"Musíte jít se mnou," opakovala Miranda a málem chytila Tessu. Ta v jejích očích viděla vlastní odraz. Ucítila slabý, hořký, téměř ohořelý zápach, který se držel šatů a kůže Mirandy. "Musíte-"
Se silou, o níž nevěděla, že má Tessa chytila mosazný glób ze stolu, zvedla ho a vší silou udeřila Mirandu do hlavy. Ozval se odporný zvuk. Miranda se zapotácela a pak se narovnala. Tessa vykřikla a
upustila glób. Zírala na to, jak byla celá levá polovina obličeje Mirandy rozdrcená, jako kdyby to byla jen papírová maska, která se na jedné straně rozbila. Její lícní kost byla zlomená a ret byl rozdrcený o její zuby. Ale nebyla tu krev. Vůbec žádná krev.
"Musíte jít se mnou," řekla Miranda stejným tónem jako vždycky.
Tessa na ní zírala.
"Musíte-vy m-musíte-vy-vy-vy-vvvvvv-" hlas Mirandy se třásl a nakonec se zlomil. Pak začala něco blábolit. Přešla k Tesse a trhla sebou do strany. Začala sebou škubat a klopýtla. Tessa se otočila od stolu a začala ustupovat dál od poškozené dívky, která se teď točila. Rychleji a rychleji. Zapotácela se a místností se ozval ohromný jekot. Narazila do protější zdi - zdálo se, že jí to ochromilo. Zhroutila se na zem a zůstala ležet.
Tessa se hnala ke dveřím a ven chodbou pryč. Zastavila se jen jednou, aby se ohlédla. V tom krátkém okamžiku se zdálo, jako kdyby z dívky stoupal černý kouř, ale nebyl čas to zkoumat blíž. Tessa vyrazila do chodby a nechala za sebou dveře dokořán.
Uháněla ke schodům a spěchala po nich dolů. Málem zakopla o sukni a o jeden ze schodů si bolestivě poranila koleno. Vykřikla a vyškrábala se na nohy z místa jejího přistání, pak uháněla chodbou dál. Něco před ní bylo. Bylo to dlouhé, křivé a mizelo to ve stínu. Když běžela dál, viděla, že jsou to dveře. Zastavila se a snažila se je otevřít, ale byly zavřené. Zkoušela další a další.
Další soubor schodů vedoucích do dolního patra byl na konci chodby. Tessa běžela dolů a ocitla se v předsíni. Vypadalo to, jako kdyby byla obrovská mramorová podlaha popraskaná. Vysoká okna po obou stranách byly chráněny závěsy. Přes krajky pronikalo trochu světla. Osvěcovalo obrovské přední dveře.
Tesse poskočilo srdce. Chytila kliku, otočila s ní a otevřela dveře. Před nimi byla úzká vydlážděná ulice s řadou řadových domů na obou stranách. Vůně města udeřila Tessu. Bylo to tak dávno, kdy se nadechla venkovního vzduchu. Nebe bylo tmavě modré. Stmívalo se. Nebylo daleko do tmy. V dálce slyšela hlasy. Křik hrajících si dětí, klapot kopyt koní. Ale tahle ulice byla téměř opuštěná, s vyjímkou muže, který byl opřený v blízkosti plynové lampy a ve světle si četl noviny.
Tessa uháněla po schodech dolů směrem k postávajícímu muži a chytila ho za rukáv.
"Prosím, pane -kdybyste mi mohl pomoct-"
Otočil se a podíval se na ní. Tessa potlačila výkřik. Jeho tvář byla bílá a popelavá, jako když ho viděla poprvé v přístavu Southampton. Jeho vypoulené oči jí stále připomínaly ty Mirandiny a jeho zuby zářily jako kov, když se na ní usmál.
Byl to kočí Temných sester.
Tessa se pokusila utéct, ale už bylo příliš pozdě.

CP Prolog

28. června 2013 v 18:42 | Cassandra Clare |  Clockwork Angel (Infernal Devices 1)

PROLOG

Londýn, Duben 1878
-
Démon explodoval ve spršce krve a vnitřností.
William Herondale rychle ucukl dýkou, kterou držel, ale už bylo pozdě. Hustá kyselina z démoní krve už začala pohlcovat lesknoucí se ostří. Zaklel a odhodil zbraň stranou. Přistála ve špinavé louži, kde se z ní začalo kouřit. Jako kdyby ve vodě prováděla svůj vlastní zápas.
Démon se vypařil, samozřejmě - byl odeslán zpátky na nějaký pekelný svět, ze kterého sem přišel, i když ne bez nepořádku, který zanechal při svém odchodu.
"Jeme!" zavolal Will a otočil se. "Kde jsi? Viděls to? Zabit jedinou ranou! To není špatné, ne?"
Ale na Willovo volání se neozvala žádná odpověď. Jeho lovecký partner stál předtím za ním ve vlhké a špinavé uličce. Kryl mu záda. Tím si byl Will jistý. Teď ale zůstal ve stínech sám. Nepříjemně se zamračil - bylo mnohem méně zábavné vytahovat se, když ho Jem neviděl.
Podíval se za sebe na místo, kde se ulice zužovala do průchodu, který umožňoval výhled na vzdálenou černou vzdouvající se vodu Temže. Přes otvor Will mohl vidět obrysy zakotvených lodí a spoustu stožárů, které připomínali bezlistý sad. Žádný Jem. Možná šel zpátky úzkou ulicí, když hledal nějaké lepší světlo. S pokrčením ramen se odebral zpátky cestou, kterou přišel. Úzká ulice se táhla napříč Limehouse, mezi doky u řeky a stísněnými špinavými uličkami, které mířili na západ k Whitechapel. Byla tak úzká, jak říkal její název. Lemovaná sklady a křivými dřevěnými stavbami. V tuhle chvíli byla opuštěná. I opilci, kteří se závratně blížili po silnici domů z Grape, už se někde svalili a tak našli svůj nocleh na noc. Will měl rád Limehouse, rád se cítil, jako kdyby byl na konci světa, odkud každý den odplouvali lodě na nepředstavitelně dlouhé cesty. Tohle místo bylo oblíbené námořníky. Bylo tu plno gamblerských heren, opiových doupat a bordelů. Ani jedno nebylo na škodu. Bylo dost snadné ztratit se v místě, jako je tohle. Nikdy nezapomene na pach kouře, ropy a dehtu smíchaný se zápachem ze špinavé řeky Temže.
Zatímco se rozhlížel po prázdné ulici, utíral si obličej rukávem kabátu. Snažil se z něj smýt démonskou krev, která ho píchala a spalovala mu kůži. Rukáv se mu zbarvil zeleno černě. Na hřbetu ruky měl jeden dost ošklivý řez. Mohl by použít léčebnou mast. Jednu z těch Charlottiných, pokud možno. V tvoření iratzes byla obzvlášť dobrá.
Ze stínů se oddělil jakýsi tvar a začal se pohybovat směrem k Willovi. Ten se vydal směrem k němu, ale pak se zastavil. To nebyl Jem, ale spíš nějaký policajt měšťák, který ještě nosil přilbu ve tvaru zvonu, těžký plášť a zmatený výraz. Díval se na Willa, nebo spíš skrz Willa. I když si na to Will už zvyknul, stejně bylo divné, když se někdo díval skrz něj, jako kdyby tam vůbec nebyl. Will musel zahnat náhlé nutkání uchopit policistův obušek a sledovat jeho reakci, až se bude snažit zjistit, co se to stalo. Ale když to udělal párkrát předtím, Jem ho za to vždycky pokáral. Will sice nikdy nerozuměl jeho námitkám proti jeho zábavě, ale nestálo to za to, aby ho tím naštval.
S pokrčením ramen a zamrkáním, prošel policajt kolem Willa. Zavrtěl hlavou a mumlal si pod vousy něco o slibu, že nechá gin, než ještě začne vidět věci. Will o krok odstoupil a nechal člověka projít kolem sebe, než nahlas zakřičel: "Jeme Carstairse! JEME! Kde jsi ty neloajální bastarde?"
Tentokrát se ozvala tichá odpověď. "Tady. Jdi za světlem."
Will šel za zvukem Jemova hlasu. Zdálo se, že vychází z temného otvoru mezi dvěma sklady, kde byl ve stínu vidět nějaký slabý svit, jako kdyby tam hořela pochodeň. "Slyšels mě předtím? Když si démon Shax myslel, že mě může dostat těma svejma vejkejma krvavejma kleštěma, ale já ho dostal do slepý uličky-"
"Jo, slyšel jsem tě." Mladý muž, který se objevil v ústí uličky, byl ve světle lamp bledý - dokonce bledší než obvykle a to byl opravdu hodně bledý. Měl řídké vlasy, což na ně okamžitě přitáhlo pohled. Měli podivnou světle stříbrnou barvu, jako blyštící se šilink. Jeho oči měly stejně stříbrnou barvu. Jeho hezky řezaná tvář byla hranatá. Mírné čárky v jeho očích byly jediným vodítkem k jeho dědictví. Na jeho bílé náprsence byly tmavé skvrny a jeho ruce byly hustě pokryté něčím červeným.
Will ztuhnul. "Krvácíš. Co se stalo?"
Jem mávnul rukou nad Willovými obavami. "To není moje krev." Otočil hlavou do uličky za ním. "Je její."
Will se podíval za svého přítele do toho tmavého stínu v uličce. V koutě ležel nějaký pokroucený tvar - jen stín v temnotě, ale když se Will pozorně zadíval, poznal tvar bledých rukou a pramínek světlých vlasů.
"Mrtvá žena?" zeptal se Will. "Lidská?"
"Vlastně to byla dívka. Nebylo jí víc než čtrnáct."
Na to Will hlasitě zaklel a nasadil zuřivý výraz. Jem trpělivě čekal, než se vybouří.
"Kdybychom to zvládli jen o chvilinku dřív," řekl nakonec Will. "Ten krvavý démon-"
"To je na tom to zvláštní. Nemyslím si, že je to práce toho démona." Jem se zamračil. "Démoni Shax jsou paraziti. Paraziti lidí. Jediné co chtějí je odtáhnout svou oběť zpátky do svého doupěte a tam do její kůže naklást vajíčka, zatímco ještě žije. Ale tahle holka - někdo jí bodnul, opakovaně. Navíc si nemyslím, že se to stalo tady. V téhle uličce prostě není dost krve. Myslím, že byla napadená někde jinde a pak jí někdo odtáhnul sem, aby podlehla svým zraněním."
"Ale démon Shax-"
"Říkám ti, že si nemyslím, že to byl Shax. Myslím, že jí Shax jen sledoval - lovil jí pro něco nebo pro někoho jiného."
"Shaxové mají výborný čich," připustil Will. "Slyšel jsem od čarodějů, že je používali k tomu, aby se pustili po stopě něčeho, co jim zmizelo. Zdá se, že se tu poflakují s nějakým zvláštním druhem poslání." Podíval se za Jema, na ubohý drobný zmačkaný tvar v uličce.
"Nenašel jsi zbraň, nebo jo?"
"Tady." Jen vytáhnul něco z jeho saka - nůž zabalený v bílé látce.
"Je to druh malého kordu nebo lovecká dýka. Podívej se, jak tenká je čepel."
Will si jí vzal do ruky. Čepel byla opravdu tenká. Končila rukojetí z leštěné kosti. Čepel i rukojeť byly obě pokryté zaschlou krví. Zamračil se a otřel plochu nože o hrubou tkaninu rukávu. Čistil jí tak dlouho, dokud se symbol, který byl vypálený do čepele, nestal viditelným. Dva hadi, každý se zakusoval do ocasu toho druhého. Tvořili dokonalý kruh.
"Ouroboros," řekl Jem, který byl nakloněný a zblízka zíral na nůž. "Dvojitý. Takže, co si myslíš, že to znamená?"
"Konec světa," řekl Will při pohledu na nůž. Na ústech mu začal hrát malý úsměv. "A taky začátek."
Jen se zamračil. "Chápu, co znamená ten symbol, Wille. Myslel jsem tím, co si myslíš, že přítomnost dýky na tomhle místě znamená?"
Vítr od řeky čechral Willovi vlasy. Odhrnul si je z očí netrpělivým gestem a vrátil se zpátky ke studiu nože. "Je to alchymistický symbol, ne čarodějnický nebo jeden ze znaků Podsvětí. Obvykle to znamená lidi - ten pošetilý druh, který si myslí, že zahrávání si s magií je jízdenka pro získání bohatství a slávy."
"Ten typ, který obvykle skončí jako hromada krvavých hadrů uvnitř nějakého pentagramu." Jem zněl ponuře.
"Ten typ, který rád číhá ve čtvrti Podsvětí v našem dobrém městě." Poté, co pečlivě zabalil šátek kolem ostří, vsunul ho do kapsy u jeho kabátu. "Myslíš, že mě nechá Charlotte zabývat se vyšetřováním?"
"Myslíš si, že můžeš věřit Podsvětí? Podniky plné hazardních her,doupě prostitutek, co umí ovládat magii, ženy volných mravů ..."
Usmál se tak, jak se určitě usmál Lucifer vteřinu předtím, než spadl z nebe.
"Bylo by zítra příliš brzy na to, začít vyšetřování? Co myslíš?"
Jem si povzdechl. "Dělej si co chceš, Williame. Vždycky jsi to tak dělal."
-
Southampton, Květen
-
Tessa si nemohla vzpomenout na chvíli, kdy by nezbožnovala tohohle mechanického anděla. Kdysi patřil její mámě. Měla ho na sobě, když zemřela. Potom zůstával v matčině šperkovnici, dokud si na něj její bratr Nathaniel nevzpomněl a jednoho dne ho nevyndal, aby zjistil, jestli je ještě v provozuschopném stavu.
Anděl nebyl větší než Tessin malíček. Malá soška z mosazi se složenými bronzovými křídly, ne většími, než má cvrček. Měl jemnou kovovou tvář s uzavíracími víčky, které vypadaly jako srpky měsíce. V rukách držel meč. Tenký řetízek, který vystupoval z místa pod křídly anděla, dovoloval nosit ho jako medailonek.
Tessa věděla, že byl anděl vyroben z hodinového stroje, protože když ho zvedla k uchu, slyšela zvuk jeho strojního zařízení. Bylo to jako zvuk hodinek.
Nate vykřikl překvapením, že byl ještě po tolika letech funkční. Pošetile hledal nějaký knoflík, šroub nebo cokoliv jiného, díky čemu by se mohl podívat dovnitř anděla. Ale nenašel nic. S pokrčením ramen dal anděla Tesse. Od té chvíle, už ho nikdy nedala z ruky. Dokonce i v noci, když ležela, jí anděl spočíval na hrudi. Tlukot hodin byl jako její druhé srdce.
Držela ho i teď. Sevřeného mezi prsty, jako hlavní opěrný bod na cestě dvěma parníky, které mířily do přístavu v Southamptonu. Nate trval na tom, aby přijela do Southamptonu místo do Liverpoolu, kam jezdila většina transatlantických parníků. Prohlašoval, že to bylo proto, že Southampton byl mnohem vhodnější místo k tomu, aby se tu vylodila. Tessa si nemohla pomoct. Byla trochu zklamaná jejím prvním pohledem na Anglii. Byla ponuře šedá. Déšť padal dolů a bubnoval na věž vzdáleného kostela, zatímco černý dým z komínů lodí barvil už tak jednotvárně barevné nebe. Dav lidí, kteří byli oblečení v tmavých barvách a drželi nad sebou deštníky, stáli v docích. Tessa byla napjatá, jestli byl její bratr mezi nimi. Ale mlha a sprška vody, kterou parník tvořil, pro ni byly příliš silné na to, aby rozeznala lidi od sebe a mohla se zaměřit na jejich detail.
Tessa se zachvěla. Vítr od moře byl chladný. Ve všech dopisech, které jí Nate psal tvrdil, že je Londýn krásný a slunce tu svítí každý den. No, Tessa doufala, že tam bude lepší počasí, než tady, protože co se týče teplého oblečení, neměla sebou nic víc, než vlněný šátek, který patřil tetě Harriet a pár tenkých rukavic. Prodala většinu svého oblečení, aby zaplatila za pohřeb své tety s vědomím, že jí bratr koupí další, až přijde do Londýna, aby s ním žila.
Ozval se jásot. Main, s jeho zářícím černým trupem lesknoucím se díky stále přítomnému dešti, zakotvil a nechal se táhnout přes dmoucí šedou vodu ke břehu, kde vysadil zavazadla i cestující. Lidé proudili z lodi s jasnou zoufalou potřebou opět cítit pod nohama pevnou zem. Tolik se změnilo od jejich odjezdu z New Yorku. Tam byla obloha modrá a hrála jim tam dechovka. I když tam nebyl nikdo, kdo by jí dal sbohem, nebyla to moc veselá chvilka.
Svěsila ramena a připojila se k davu, který se hrnul ven. Kapky deště jí dopadaly na nechráněnou hlavu a krk. Připadalo jí, jako kdyby na ní padalo ledové jehličí. Její ruce uvnitř tenkých rukavic byly prokřehlé a vlhké deštěm. Když dosáhla nábřeží, dychtivě se podívala kolem a snažila se najít Nata. Byly to skoro dva týdny od chvíle, kdy jí mluvil do duše a přemlouval jí, aby nastoupila na palubu Main. Bude skvělé si znovu promluvit s bratrem.
Nebyl tam. Mola byla přeplněná hromadami zavazadel a všemi druhy krabice a dalšího nákladu. Byly tam i kupy ovoce a zeleniny, které chřadly a rozpouštěly se na dešti.
Parník se naloďoval, aby mohl vyjet do Le Havre. Zmoklí námořníci se rojili blízko Tessy a pokřikovali na sebe něco ve francouzštině. Snažila se uhnout stranou, aby jí neušlapal dav vystupujících cestujících, který se spěchal ukrýt do železniční stanice.
Nate ale nebyl nikde vidět.
"Vy jste slečna Gray?" Hlas byl zvučný a měl silný přízvuk. Nějaký muž se zastavil před Tessou. Byl vysoký a měl na sobě černý kabát a vysoký klobouk, na jehož okrajích se sbíhala dešťová voda. Jeho oči byly zvláštně vyboulené, jako oči žáby a jeho kůže byla drsná a pokrytá jizvami. Tessa musela bojovat s nutkáním utéct od něj pryč. Ale znal její jméno. Kdo jiný by znal její jméno, než ten, kdo znal taky Nata?
"Ano?"
"Tvůj bratr mě poslal. Pojď se mnou."
"Kde je?" dožadovala se odpovědi Tessa, ale muž už byl na odchodu. Jeho krok byl nevyrovnaný, jako kdyby kulhal z nějakého starého zranění. Po chvíli si Tessa nadzvedla sukni a spěchala za ním.
Prorážel si cestu davem a pohyboval se směrem vpřed s neskutečnou rychlostí. Lidé uskakovali stranou a mumlali si pod fousy o jeho hrubosti, když je odstrčil stranou. Tessa téměř běžela, aby s ním udržela krok. Náhle zahnul u hromady krabic a zastavil se před velkým černým lesklým kočárem. Na jeho straně bylo zlatým písmem něco napsáno, ale přes silný déšť a hustou mlhu nebyl nápis vidět jasně.
Dveře se otevřely a vyklonila se z nich žena. Měla na sobě vysoký klobouk s peřím, který skrýval její tvář. "Slečna Tereza Gray?"
Tessa přikývla. Muž s vykulenýma očima spěchal na pomoc ženě z kočáru a pak pomohl i druhé ženě, která jí následovala. Každá z nich si otevřela deštník a ukryly se pod ním. Pak se jejich pohled upřel na Tessu.
Byla to zvláštní dvojice. Jedna z nich byla velmi vysoká a hubená, s kostnatou a pobledlou tváří. Bezbarvé vlasy měla vyčesané do uzlu v zadní části její hlavy. Měla na sobě šaty z nádherného fialového hedvábí. Tu a tam na nich ulpěla skvrnka deště. Na rukách měla rukavice, které odpovídaly barvě šatů.
Druhá žena byla malá a baculatá s malýma očima, které měla zasazené hluboko do hlavy. Přes velké ruce měla natažené růžové rukavice. Vypadaly v nich jako barevné tlapky.
"Tereza Gray," řekla ta menší. "Jsem tak ráda, že vás konečně poznávám. Jsem paní Černá a tohle je moje sestra paní Temná. Tvůj bratr nás poslal, abychom tě doprovodili do Londýna."
Tessa -zmrzlá, mokrá a zmatená- si kolem sebe utáhla těsněji svůj mokrý šál. "Tomu nerozumím. Kde je Nate? Proč nepřišel sám?"
"Zdržela ho v Londýně jedna neodkladná záležitost. Mortmain ho nemohla uvolnit. Nicméně poslal vám dopis." Paní Černá zvedla srolovaný kousek papíru, který už byl navlhlý deštěm.
Tessa si ho vzala a otočila ho, aby ho mohla přečíst. Jednalo se o krátký vzkaz od jejího bratra. Omlouval se za to, že se s ní nemohl setkat v docích a oznamoval jí, že paní Černé a paní Tmavé věří -Říkám jim tmavé sestry, Tessie, z pochopitelných důvodů. Ale zdá se, že tuhle přezdívku neshledávají moc příjemnou- a ať se od nich nechá bezpečně odvést do jeho domu v Londýně. Byly, jak říkal jeho vzkaz, neškodné dámy a jeho důvěryhodné kamarádky. Měli jeho nejvyšší doporučení.
To jí pomohlo rozhodnout se. Dopis byl jistě od Nata. Byl to jeho rukopis a nikdo jiný ji nikdy neříkal Tessie. Těžce polkla a zasunula si dopis do rukávu. Otočila se tváří k sestrám. "Tak dobře," řekla a bojovala s doznívajícím pocitem zklamání - tolik se těšila na svého brášku. "Mám zavolat poslíčka, aby mi přinesl můj kufr?"
"Není třeba, není třeba." Veselý tón paní Temné byl v rozporu s jejími pobledlými šedými rysy. "Už jsme zařídili, aby ho tam poslali přímo." Luskla prsty na muže s vyboulenýma očima, který se vyhoupl na místo řidiče v přední části povozu. Položila ruku na Tessino rameno. "Pojď, dítě, dostaneme tě do bezpečí před deštěm."
Když Tessa nastupovala do kočáru, poháněná kostnatým sevřením ruky paní Temné, mlha zmizela a odhalila zářící zlatý nápis, který byl namalovaný na straně dveří.
Psalo se tam "Klub Pandemonium". Nad tím byl obrázek dvou hadů, kteří se vzájemně zakusovali tomu druhému do ocasu. Tvořili kruh. Tessa se zamračila. "Co to znamená?"
"Nic, s čím by sis měla dělat starosti," řekla paní Černá, která se už nasoukala dovnitř a rozprostřela svou sukni přes jedno z pohodlně vypadajících sedadel. Vnitřek vozu byl bohatě zdobený plyšovými sedadly a fialovými sametovými lavičkami, které byly postavené proti sobě. V oknech visely zlatem prošívané záclony.
Paní Temná pomohla Tesse do kočáru a pak vyšplhala za ní. Když si Tessa sedla na lavičku, paní Černá sáhla dozadu, aby za její sestrou zavřela dveře kočáru. Uzavřela tím výhled na šedou oblohu. Když se usmála, její zuby zářily v šeru, jako kdyby byly vyrobené z kovu. "Posaď se, Terezo. Máme před sebou dlouhou cestu."
Tessa položila ruku na mechanického anděla na svém krku. Užívala si komfort neutuchajícího tikotu, zatímco kočár vyjel prudce do deště,