Změna jména

21. dubna 2014 v 19:08 | Adne
Tak Alice Shinshekli se mi nějak přestalo líbit a teď jsem si konečně našla čas na změnu.
Měním se na Adne.
Většinou se pojmenovávám po svých oblíbených postavách z fanfiction, které vymýšlím při čtení knihy, ale nikdy je nenapíšu, při povídkách na cizí se cítím příliš omezená. Ačkoli to vždy strašně měním.
Třeba Alice Shinshekli byla z VA a byla vlkodlak. A byla tam spousta dalších vlkodlaků, kteří byli důležitější než třeba Lissa.
Adne je od Alfa a Omega nebo Mercy Thompson. Tahle série se mi celkem líbila, ačkoli jsem do ní nebyla úplně blázen. Tady už by bylo méně nových postav (což bude tím, že příběh není ani trochu promyšlený), ale hlavní je úplně nová Adne, což je pro ty, kterým to něco říká, dvojče Charlese. :-D
 

32. Kapitola

19. dubna 2014 v 15:10 | Alice Shinshekli |  Bojovníci Temnot
32. Kapitola

Všem vám děkuju za komentáře, ale tuhle kapitolu bych chtěla věnovat Erin, která napsala poděkování, které mě úplně dojalo.
Tahle kapitola je krátká, spíš na uklidnění nervů.

Anna
"Nicku!" zaječela jsem zoufale.
"Probuď se! Miluju tě! Slyšíš? Nesmíš zemřít!" urputně jsem třásla jeho paží.
Cítila jsem, jak se mě znovu zmocňuje temnota.
"Musíš se uklidnit. Ještě není mrtvý, ale ničemu nepomůže, když začneš bláznit. Takže dýchej."
Přikývla jsem se slzama v očích. Ani jsem nevnímala, kdo na mě mluví, ale dělala jsem, co mi hlas poradil.
"Výtečně."
Mírně jsem pootočila hlavou a překvapeně zaznamenala Marisu, jejíž otřesený výraz nahradila její obvyklá maska.
Přejela Nicka pohledem a bleskově zhodnotila situaci.
"Tohle se samo nezahojí. Musíme ho dostat k Sebastianovi, a to rychle."
K Sebastianovi? Proč k Sebastianovi?
Marisa mě chytila za rameno a odtáhla od něj.
Potom pokynula rukou a jeho bezvládné tělo se začalo vznášet.
"A ty," otočila se na neznámou démonku, "nevím, kdo jsi, ale zabila si svou matku, takže a odvedu k Dianě. Nepokoušej se utéct."
Ta jen přikývla a všichni čtyři jsme se teleportovali do hlavní části jeskyně.
Všichni Nižší už byli mrtví nebo rozuteklí.
Očima jsem zoufale pátrala po Sebastianovi, ačkoli jsem vlastně netušila proč. Pravděpodobně mohl pomoct. A tady se jednalo o sekundy.
Zahlédla jsem jeho bloňďatou hlavu, ale ukázalo se, že šlo o Samuela.
Ten však svého bratra poměrně rychle našel.
Sebastian se přiřítil k Nickovi a jeho dlaně náhle začaly vydávat zlaté oslepující světlo. Položil mu je na hrudník a rány se začaly zacelovat.
Zaryla jsem nehty do kůže, přičemž jsem nevědomky použila démonickou sílu, takže jsem si skoro proděravěla ruku, ale okamžitě se to zahojilo.
Doufala jsem, že není příliš pozdě.
Nickovi se zachvěla víčka a pohnul se.
Zaplavila mě úleva a já se mohla znovu nadechnout.
"Už bude v pořádku," řekl Sebastian s laskavým úsměvem.
Potom vstal a šel léčit ostatní.
Nick se zdvihnul do sedu, přičemž se jeho břišní svaly vlnily.
Cítila jsem staršnou vinu.
Co když mě teď bude nenávidět?
Ale řekl, že mě miluje i potom, co jsem ho skoro zabila.
Nevěděla jsem, co říct, tak jsem pozorovala Sebastiana, jak léčí.
Vše šlo bez problému, dokud nepřišla Daisy se Scottem.
Byla jsem ráda, že žije, ale přesto jsem jen zírala, jak byla zřízená.
Sebastian, jakmile spatřil její zranění, k ní vyrazil se zářícíma rukama.
Daisy ale ucukla a smaragdové oči se nenávistně zaleskly.
"Budu v pořádku," odsekla.
Zaznamenala jsem, že má na krku opět zavěšený zelený náhrdelník.
Sebastian nadzvihl obočí, ale ruce mu klesly a přestaly zářit.
"Jsi si jistá? Čarodějnice tě sice dokáží částečně vyléčit, takže si možná poležíš týden či dva v nemocnici a nebudeš mít trvalé následky, ale zůstanou ti jizvy. Moje léčivé schopnosti jsou mnohem efektivnější."
"Tím jsem si jistá," odfrkla si Daisy, "ale já nechci mít s démonickou magií nic společného."
Potom se přidala k ostatním čarodějnicím, které právě dorazily v čele s Bellou.
Většina se vyděšeně choulila a pevně svírala své magické náhrdelníky.
Bella vypadala, že se chce Daisy vrhnout kolem krku, ale Scott jí včas zarazil upozorněním, že Daisy teď není ve stavu na nějaké velké vítání.
Pár Bojovníků se uvolilo k přenesení čarodějnic do jejich domovů.
Předtím jsem ale ještě chtěla mluvit s Bellou.
Nechtěla jsem tu ale Nicka nechat samotného.
Ten ale zaznamenal můj pohled a řekl: " Jen jdi, měly byste si promluvit."
"Vážně?" vykulila jsem oči dojatá jeho všímavostí.
"Jistě. Jen bych ocenil, kdyby si se potom vrátila, nevím, jestli budu schopný se teleportovat," řekl nejistým hlasem.
Usmála jsem se.
Předtím než jsem odešla mi stiskl ruku.
Později si opravdu budeme muset promluvit.
Jakmile mě Bella zaznamenala, napnula se.
"Věděla jsi to?" vychrlila ze sebe.
"Co?" nechápala jsem.
"Věděla jsi, že jsi démon? Věděla jsi, že jsem čarodějnice? Přátelila si se semnou kvůli tomu? Nasadila si mi do hlavy vzpomínky na společné dětství?"
Tohle si myslela?
Není divu, že byla naštvaná.
"Neměla jsem sebemenší tušení, co jsem nebo co jsi ty. Jenom jsem viděla divné věci, ale když jsem o nich mluvila, tak se na mě dívali jako na cvoka. To bych od tebe nebo Alexe nesnesla, tak jsem vám to zatajila."
Bella přikývla.
"Tak proč Delvinová?"
"Eh?"
"Všichni Delvinovi jsou čarodějové."
To mě zarazilo.
Příjmení jsem měla po své mrtvé matce. Je možné, že byla čarodějnice? Vybavila jsem si, co říkala Kálí.
"Jsem to já," vydechla jsem.
"To mě hledali. Jsem Satanova dcera a moje matka byla čarodějnice.
Bella překvapeně zamrkala.
Pak se zasmála.
"Páni! Mám fakt štěstí. Moje nejlepší kamarádka je dcera ďábla. To nemůže říct každý."
Zasmála jsem se s ní.
"To je pravda. Škoda, že to nemůžeme říct Alexovi. Šílel by."
Zesmutněla jsem, když jsem si uvědomila, že už ho možná nikdy neuvidím.
"To jo. Já jen doufám, že Alex není ve skutečnosti mimozemšťan."
Představila jsem si Alexe jako zeleného mimíka s vykulenýma očima a vyprskla jsem smíchy.
"To by vysvětlovalo, že se na naší planetě vůbec neorientuje."
"Jo a Anno, nikdy bych si nemyslela, že jsi magor. A jsem si jistá, že Alex taky."
V očích mě pálily slzy dojetí.
Pak dorazil Derek s úmyslem Bellu přenést do Athén.
Ta o krok ucouvla.
"Ne, s ním už nikdy. Přenášení je dost hrozné samo o sobě, ale on mě bude vláčet po celé planetě a nakonec mě nechá na jiném kontinentu."
Derek měl aspoň tolik slušnosti, že se zatvářil provinile.
"Mám tě přenést?" zeptala jsem se potěšená tím, že už to umím.
"To by bylo super," přikývla ne zrovna nadšeně.
Jakmile jsem nás teleportovala do jejího pokoje, pochopila jsem proč.
Úplně zezelenala a vypadala, že bude zvracet.
"Tohle nesnáším," zaúpěla.
"Už budu muset jít," uvědomila jsem si.
Ještě jsem musela přenést Nicka.
Nerada jsem jí opouštěla v tomhle stavu.
"Snad se ještě někdy uvidíme," loučila jsem se a přitom se mi svíral žaludek.
V to jsem vážně doufala.
Rozhlédla jsem se po pokoji.
Budou mi chybět odpoledne strávené s Bellou a Alexem, ale teď jsem už patřila k Bojovníkům.
"Určitě," zašklebila se na mě. "Tvé osmnáctiny si nenechám ujít i kdybych musela bojovat se všemi těmi démony, se kterými žiješ."
"Radši ti seženu povolení," objala jsem jí a poté se přenesla přímo vedle Nicka.
Usmáli jsme se na sebe.

Chytila jsem ho za ruku a teleportovala nás do naší dimenze.

31. Kapitola

1. dubna 2014 v 17:42 | Alice Shinshekli |  Bojovníci Temnot
31. Kapitola
Opravdu se omlouvám, ale na horách jsem to stihnout nestihla a po prázdninách na to nebyl čas.
Chodím na poměrně obtížný gympl, takže přijdu domů (pozdě - ve čtvrtek máme dokonce 10 hodin a zbývající dny jsou jen o trochu lepší), učím se a jdu spát. Pouhé 3 testy týdně považuju za prázdniny. Za psaní platím špatnýma známkama. Teď zveřejňuju, protože jsem nemocná. Tak jsem si postěžovala, tak už nebudu zdržovat. Jenom se ještě omlouvám za ten konec. Nebyl v plánu, ale už mi bylo příliš blbě, tak jsem to dost usekla.
A děkuji moc za komentáře. Teď píšu skoro jenom kvůli vám.

Anna
Namístě, kde se tekutina setkala s mou krví, vypukl oheň.
Spalující žár se šířil mými žilami zanechávajíc za sebou nesnesitelnou bolest, ale ještě něco jiného. Cítila jsem neuvěřitelnou moc, která z tekutiny přímo sálala.
Přesto co říkala Kálí, jsem se necítila jako bych umírala. Naopak ve mně něco ožívalo.
Moc protékající mým tělem dorazila do hlavy, kde narazila do zdi obepínající mou mysl.
Poté začal boj, který bolest zněkolikanásobil.
Temná moc neúnavně bušila do hradby, dokud se neobjevila prasklina, pak veškerou silou bodla a zábrana se rozpadla.
Začaly do mě proudit vzpomínky na celý můj život, takové vzpomínky, které by si normální člověk pamatovat neměl, například narození.
Také se mi zostřily smysly.
Můj zrak fungoval jako hledáček foťáku, mohla jsem se na něco zaměřit a přiblížit nebo oddálit.
A cítila jsem se schopná čehokoli.
Můj pohled padl na rychle se přibližující ohnivou stěnu.
Asi bych se měla dusit, ale vůbec jsem necítila potřebu se nadechnout.
Přesto jsem věděla, že oheň by mě zabil a nemá absolutně žádnou cenu pokoušet se usměrnit plameny proti vůli ohnivého démona.
Jeskyně byla plná vody.
Sešikovat všechnu a pak jí ještě rozšířit do jedné obrovské masy bylo pro mě stejně lehké a přirozené jako pohnout rukou.
Vlna se roztříštila o skály a uhasila plameny.
Kálí na mě šokovaně zírala.
"J-jak?" vykoktala.
"To, ale znamená …."
Uzavřela jsem jí ve vodní bublině, jejíž okraj jsem ochladila na teplotu několik desítek stupňů pod nulou, takže se proměnila v tlustou vrstvu ledu.
Nezajímalo mě, co to znamená.
Jediné, co jsem chtěla, bylo zabíjet a ničit.
Nechala jsem led se šířit snažíce se jí rozdrtit.
"Dost, Anno!"
Ten hlas mi byl povědomý, ale ignorovala jsem ho.
"Přestaň!"
Tentokrát mě dotyčná osoba chytila za rameno a zatřásla.
Prudce jsem se k němu otočila a pomocí telekineze ho hodila proti stěně.
Díky svému zostřenému sluchu jsem zaregistrovala praskot kostí.
Pobaveně jsem se zašklebila.
Měla jsem nového protivníka.
Další osoba, kterou jsem mohla zabít.
Ale ne hned - to by byla nuda.
Přestala jsem se pokoušet zabít Vyšší démonku a místo toho jsem se zaměřila na hnědovlasého polokrevného, se kterým jsem si chtěla pohrát.
Začala jsem telekinezí.
Našla jsem díru v jeho bundě, takže se mi podařilo odolný materiál roztrhat.
S tričkem to bylo snadnější.
Musím přiznat, že hrudník má nádherný, škoda že ho trochu poničím.
Pohledem jsem vytáhla jednu z jeho dýk a nechala jí udělat mu dlouhý řez, táhnoucí se od levé klíční kosti k pravé bederní.
Přestože z něj tekla krev jako z vola, tak ani nemrknul.
Ale zato mluvil.
"No tak, Anno, tohle přeci nejsi ty. Musíš to ovládnout!"
"Ale mně to takhle vyhovuje," zasmála jsem se.
Hruď měl celou rudou od krve, která skapávala na zem a tvořila louží.
Rána se nezacelovala, jak by měla u démona jeho úrovně.
Ta dýka musela být vyrobena speciálně na zabíjení mocnějších démonů, uvědomila jsem si pobaveně.
Náhle se mi v mysli vynořila vzpomínka.
Seděla jsem na posilovacím stroji a zasněně pozorovala Nicka. Vždy když něco vysvětloval se mu mírně svraštilo obočí. Představovala jsem si, jak mu omotávám ruce kolem krku, on se na mě zářivě usměje, řekne, že je do mě zamilovaný až po uši, a potom se políbíme.
"Anno, posloucháš mě vůbec?"vytrhl mě ze snění jeho nádherný hlas.
Škubla jsem sebou.
"Cože?"
Povzdechl si.
"Vidím, že tu mám snaživou žačku, která hltá každé mé slovo. Takže jak se liší tahle dýka od téhle?" ukázal na dvě úplně stejné dýky.
Zmateně jsem na něj pohlédla.
"Jedna je určena na vykostění a druhá na stažení z kůže," zkusila jsem.
Rozhodil rukama a zasténal, ale všimla jsem si, že mu cuká koutek.
"Ta první dokáže zabít pouze Nižšího démona, ale ta druhá i mocnějšího, například Vyšší nebo nás. Zranění, která působí se hojí, jako kdybychom byli lidi."
Jeminkote! Vždyť já tu mučím Nicka!
Temnota zeslábla, takže jsem zase mohla přemýšlet.
Řezající dýka odlétla, ale krvavá louže už byla nebezpečně velká.
"Nicku!" rozběhla jsem se k němu.
V tu chvíli do mě narazila neviditelná síla, která mě odhodila a pevně sevřela.
Vypadalo to, že Kálííno vězení povolilo, jakmile můj temný stav přešel.
Její oči mě fascinovaně pozorovaly.
"Pán bude nadšen, že mu přivedu Jeho dalšího potomka. Ať už s tebou provede cokoli. Nesnáší totiž, když se Jeho vlastní děti proti Němu bouří.
Ačkoli musím říct, že o tobě jsem nikdy neslyšela, což je prapodivné. Tyhle věci se většinou rychle rozšíří, asi si neudělala příliš kraválu.
Znala jsem tu druhou Jeho dceru, která Ho zradila. Ze začátku působila slibně, byla neuvěřitelně nadaná, ale na můj vkus až příliš svéhlavá a neposlušná.
Říkala jsem Mu to, ale Pán mě neposlouchal a vymstilo se mu to. Zabila několik Jeho ostatních potomků, další mého druhu, a dokonce pár Padlých. A aby toho nebylo málo, tak navedla jiné jako ona, aby se k ní přidali. Vy, odporní míšenci, nevíte, co znamená věrnost! Jste jen banda budižkničemů bez mozku, kteří dělají, co se vám řekne!"
Popadl mě vztek. Bojovala jsem proti té síle, ale nevěděla jsem jak. Sice jsem už měla schopnosti, ale neuměla jsem je použít.
Temnota pohřbená uvnitř mě přímo vyzývala, abych jí otevřela dveře a nechala jí pomoct, ale bála jsem se, aby mě zase neovládla.
"Opravdu, matko?" ozval se cizí hlas.
Zahlédla jsem neznámou vychrtlou dívku s dlouhými černými vlasy, zamotanými do drdolu, ve kterém nedržela pouze patka, jež jí překrývala jedno oko.
Okamžitě jsem poznala, že je z mého druhu.
Bílý hadr připomínající noční košili z 19. století, kterou od té doby nesundala, prozrazoval, že slouží Vyšším.
Vyvíjí se to čím dál tím hůř.
Kálí se pohrdavě ušklíbla.
"Samozřejmě kromě tebe, ty nemáš dost rozumu ani to, abys pochopila ten nejednoduší rozkaz. Neříkala jsem ti, abys hlídala tu holku, ty hlupačko?"
Ze své skrčené pozice jsem zahlédla, jak nově příchozí škubla ruku, ve které se zalesklo něco kovového, ale hned se zase uklidnila, takže to nikdo kromě mě nezaznamenal.
"Jistě, ale mám pro tebe překvapení," kráčela čím dál blíž.
"Narazila jsem na jednoho míšence, čarodějnici a člověka."
"A proč by mě to mělo zajímat?"
Už došla k ní.
"Protože jsem s nimi vedla velmi zajímavý rozhovor a …."
Uprostřed věty jí zabodla dýku do srdce.
Kálí šokovaně vykulila bílé oči, jejichž záře se odrazila v očích její vražedkyně, takže vypadaly také bíle.
"A já zjistila, co znamená pravda."
Blokáda kolem mého těla povolila a já se okamžitě vrhla k Nickovi a zděšeně lapala po dechu.
Rána se nezahojila a byla příliš vážná pro lidský způsob hojení.
Jeho roztřesená ruka našla tu mojí a sevřela jí.
Pohlédl mi do očí.
Měl je plné strachu, ale ten vyprchal a nahradil ho klid.
Usmál se.

"Taky tě miluju," řekl a ztratil vědomí.
 


30. Kapitola

19. února 2014 v 8:00 | Alice Shinshekli |  Bojovníci Temnot
30. Kapitola
Daisy
Strašlivý tlak na mou hlavu přestal, ale to klidně mohlo znamenat, že se chystá něco horšího. Ne, že bych si něco horšího dokázala představit. Už jsem chápala, co Kálí myslela, když říkala, že se zaměřuje na psychiku. Fyzická bolest, kterou jsem cítila, když mě rozřezávala na kusy a spalovala mi kůži tou strašnou ohnivou věcí, až jsem toužila po smrti, se tomu v mé hlavě nemohla rovnat.
A to se prý, pokud jsem dobře slyšela, držela zpátky, protože mě nechtěla zničit tak, že bych už nebyla užitečná.
Nechápu, jak si představuje, že budu v budoucnu fungovat. Zvlášť po tom, co jsem viděla, že se stalo mé nejlepší kamarádce. To bylo horší než mučení.
Pomalu jsem začínala vnímat okolí.
Předtím jsem nebyla v bezvědomí, ačkoli jsem k němu několikrát neměla daleko, ale dala si zatraceně dobrý pozor, abych neomdlela, přesto můj mozek ztratil schopnost přijímat informace z okolí, ale teď se vracel k funkčnosti.
Bohužel. Vůbec by mi nevadilo, kdyby úplně vypnul. Nebo třeba zapomněl, že musí přikazovat tělu, aby vykonávalo funkce, nutné pro život, takže bych se dočkala bezbolestného klidu.
Takové štěstí jsem ale neměla, takže jsem zaznamenala, že ležím na studené tvrdé hrbolaté zemi.
Ruce jsem stále měla svázané tou ohnivou věcí, takže jsem je mohla rovnou strčit do plamenů a pálilo by to míň.
Zaregistrovala jsem, že Kálí odešla, ale zanechala mě ve společnosti dvou odporně bílých Nižších s chapadly, ze kterých kapal sliz.
Byl trochu problém si jich nevšimnout, když po mě lezli a vzhledem k tomu, že mi trhali šaty, tak bylo celkem jasné, co měli v úmyslu.
Ještě ve věznici bych šílela a bránila, jak jen mohla, ale teď pro mě mé tělo znamenalo pouze něco, co mě tady drží a způsobuje bolest. Už mi bylo jedno, co se s ním stane.
Zaslechla jsem tiché zaskřípění dveří.
Kálí se vrátila, čehož si vzrušení démoni všimli, až když se jim do těla zabodla dýka.
Že by se Kálí nelíbilo znásilňování? To se mi nějak nezdá.
"Ne, nemůžeme je shodit, mohli by vypustit jed. Musíme je opatrně, ale pokud jsou zaháknutí, tak jí to bude pěkně bolet," zaslechla jsem hluboký mužský hlas v řečtině.
Halucinace?
Nebo přišel můj otec, jak tvrdila Kálí, ačkoli vůbec netuším, co tím myslela. Můj otec je přece v Athénách.
Tišší a podivně povědomý hlas vyjeknul něco, čemu jsem nerozuměla.
"Myslel jsem chapadla zaháknuté takovými háčky do kůže tak nevyšiluj. Vlastně bych řekl, že to nestihli," přerušil ho ten první podrážděně.
Jeho hlas se mi líbil.
Bylo v něm něco jiného, co mě uklidňovalo.
"Stejně je asi mrtvá," pronesl první hlas lhostejně."
"Přece nemůže být mrtvá, cítím, že je ještě na živu. Musí být," protestoval ten druhý a hlasem mu protékala panika.
Odkud ho jen znám?
"Já tomu tvému šestému smyslu nevěřím jako Diana. Jediní lidé, co dokáží něco nadpřirozeného jsou čarodějnice. Klidně může být naživu, ale buď umírá nebo je v bezvědomí."
"A to jsi zjistil kde?"
Z jeho tónu mi došlo, že se mu jeho společník příliš nezamlouvá.
"Já na rozdíl od tebe, človíčku, mám doopravdové magické schopnosti, díky kterým se dozvím mnoho věcí."
"Třeba co?" zeptal se vyzývavě.
"Třeba, že přimět tě, aby si odešel s těmi ostatními čarodějnicemi, by dalo dost velkou práci, čímž by se ztratila spousta času, tak jsem tě nechal jít se mnou."
"Ničím by jsi mě neudržel stranou," řekl ten druhý sebejistě.
"Ty nemáš ani ponětí, co dokážu. Nenarážím často na osoby, které bych nedokázal přimět k čemukoli, co si zamanu," pronesl ten s tím nádherným hlasem temně, spíš sám pro sebe.
Náhle jsem ucítila dobře známý pocit trhání kůže, ale ti slizcí tvorové se odkulili stranou.
Zaslechla jsme ostré syknutí.
"Co jí to provedli?" ptal se druhý hlas zděšeně a rozzuřeně.
"Mučili jí," odpověděl první hlas prázdně, až jsem zapochybovala, jestli cítí nějaké emoce.
Náhle jsem ucítila, jak polevila bolest v rukou a já se mohla hýbat, ale bylo mi to jedno.
"Jsi vzhůru? My ti nic neuděláme. Přišli jsme tě zachránit," zašeptal první hlas latinsky.
Zachránit? Pozdě.
"Pokud mě slyšíš, tak mi dej nějaké znamení. Prosím," požádal zoufale.
Náhle mě popadla neočekávaná chuť udělat o co mě ten andělský hlas požádal.
Otevřela jsem oči a spatřila jsem toho nejkrásnějšího kluka, kterého jsem kdy viděla.
Pleť bílá jako čerstvě napadaný sníh zářila ve tmě, až to vyvolávalo dojem svatozáře.
Do obličeje mu padaly vlasy barvy obsidiánu.
Rysy měj jemné, což by mohlo působit křehce, nebýt toho děsivého pohledu jeho očí, které byly ještě temnější než vlasy a bez sebemenší známky emoce.
Vždy jsem si myslela, že vyleštěný obsidián má ten nejtmavší odstín černé, který existuje, ale nyní jsem zjistila,, že jsem se mýlila.
"Dasiy!" vykřikl ten povědomý hlas.
Neochotně jsem od toho krasavce odtrhla zrak a zaměřila se na kluka o pár centimetrů menšího s kaštanově hnědými oči a vlasy.
"Scotte," vydechla jsem nevěřícně.
Co tady dělá?
Se Scottem jsem chodila, protože byl hezký, oblíbený, ale především protože byl normální.
Opravdu byl ten poslední člověk, o kterém by jste si pomysleli, že má něco společného s nadpřirozenem.
A teď se ocitl na místě zaplněném čarodějnicemi a démony.
"Žije! Díky Bohu!" vykřikl úlevně.
"Neboj se. Dostaneme tě odsud."
A k čemu to bude? Už jsem domů nechtěla.
Přála jsem si, aby to konečně skončilo.
Znovu bych viděla Carol.
"Nechte mě tu. Nechte mě zemřít," zachroptěla jsem.
Scottovi se z obličeje vytratila veškerá barva, která se objevila po zjištění, že žiju.
"Vím, že se cítíš strašně, ale vyléčíš se a budeš zase jako dřív."
Ten neznámý si pohrdavě odfrknul.
"Zabili Carol, byla moje nejlepší kamarádka," prozradila jsem dutě, "a já za ní půjdu kamkoli."
"Ale ne na smrt. Máš přece další přátele, pro které můžeš žít," domlouval mi Scott.
To myslí holky ze školy, které právě diskutují o nejlepším laku na nehty a mé zmizení řeší, jen aby byly zajímavé?
"Tvoje nejlepší kamarádka nezemřela přirozeným způsobem, ale zavraždili jí. To se tady budeš jenom poraženě válet a litovat se, zatímco probíhá vraždění osob, které jsou stejně důležité pro někoho jiného. Dovolíš, aby jim to prošlo?" ozval se ten první.
Pobouřeně jsem se k němu otočila s ostrou odpovědí na jazyku.
Co ten, sakra, věděl?
Zarazila jsem se, jakmile jsem mu pohlédla do očí.
Předchozí bezcitnost se vytratila a nyní jsem viděla jen mírný zájem a především pochopení.
On věděl, došlo mi.
Zamyslela jsem se nad jeho slovy a ucítila, jak se mi do žil vlévá vztek zaplňující prázdnotu.
Vzpomněla jsem si na ostatní dívky, které zemřely rukou Kálí. I ony musely mít rodinu a přátele, kteří pro mě budou truchlit. Ale nejde jenom o ně. Kolikrát se ve zprávách mluvilo o brutálních vraždách? Kolikrát jich asi měli na svědomí démoni? Takhle to nemůže pokračovat. Někdo proti tomu musí něco udělat.
Rada se sice démonům vyhýbá seč může a nikdy proti nim brojit nebude, ale to neznamená, že nesmím já.
Pravděpodobnost, že tímhle životním stylem dosáhnu vysokého věku je sice mizivá, ale pokud jich stáhnu aspoň pár sebou, tak to zato stojí.
To ovšem znamená, že se odsud musím dostat a žít.
Pomalu a opatrně jsem se zvedala na své roztřesené nohy, které se pode mnou podlamovaly.
Scott mi přiskočil na pomoc, ale já jí odmítla.
Tohle musím zvládnout sama, musím být silná.
"Daisy," představila jsem se, ačkoli mé jméno musel slyšet od Scotta a napřáhla ruku.
"Tristan," odpověděl po chvíli a stiskl mi ruku.
Z nějakého důvodu jsem si představovala, že bude studený jako led, proto mě překvapilo, že ten dotyk byl jako bych se dotkla rozpáleného topení.
Možná je to tím, že jsem se za tu dobu proměnila v kostku ledu a už si to ani neuvědomovala.
A nebo to taky mohla způsobit ta strašná spálenina, která se táhla po prstech a po dlani jeho pravé ruky a ostře kontrastovala s jeho bledou kůží. Vlastně trochu připomínala ty, které jsem měla kolem zápěstí. Vzpomněla jsem si na tu ohnivou věc, kterou jsem byla svázána, a na to jak po jejich příchodu zmizela. Musel se popálit, když jí ze mě strhával.
Zaplavila mě vlna vděčnosti. Vůbec mě neznal, ale přesto se ochotně zranil při mé záchraně.
Odtrhla jsem pohled od jeho obrovských dlaní, proti kterým ty moje působily jako ruce dítěte, a pohlédla mu do očí.
Překvapeně na mě hleděl.
"Ty se mě nebojíš," vydechl.
Zamračila jsem se.
"Ne, měla bych?"
"To ale znamená …."
Větu nedokončil a bleskurychle sáhl pro dýku a otočil se.
V polovině pohybu však znehybněl.
Šokovaně jsem zírala, jak stojí, ne nepodobný figuríně, s dýkou připravenou k hodu.
Ani roztažené prsty se mu nezachvěly.
Co to má být?
"Tak toho bychom měli," zaslechla jsem dívčí hlas a temná postava vyšla ze stínu.
Brada mi spadla až k podlaze.
"Dello," vydechla jsem nevěřícně.
Opravdu to byla ona.
Co to udělala Tristanovi? Proč?
Možná ho považovala za démona.
Ale hlavně jak? Můj pohled sjel na její krk.
Žádný náhrdelník nebo řetízek, na který se skvostný náhrdelník přeměňuje, aby nebudil pozornost zlodějů.
Tak jak tedy mohla kouzlit?
Navíc tak mocné kouzlo po dlouhé době a ještě ke všemu oslabená?
To se mi nezdá.
A co to má, proboha, na sobě?
Poprvé za celou dobu mého věznění si sundala staromódní černý kabát, takže odhalila nějaký bílý hadr.
"A teď vy," zašeptala a postoupila o krok blíž.
To nás chce taky začarovat? Vždyť je taky unesená? Že by se zbláznila?
Scott mě strčil za sebe, připravený mě chránit.
Docela by mě zajímala, co by asi mohl člověk udělat.
"Co to provádíš, Dello? Vždyť my jsme na tvé straně," vykřikla jsem.
Už jsem nechtěla zemřít.
"To, co musím," odpověděla a napřáhla svou vychrtlou, téměř průsvitnou ruku, takže jsem spatřila černé tetování obepínající její zápěstí.
Had kousající se do ocasu. Proč mám pocit, že to znamená něco důležitého?
Scott to zahlédl také a zalesklo se mu v oříškových očích.
"Co musíš?" zeptal se mírně.
"Tebe a toho démona zabít ji zneškodnit a odvést Kálí," odpověděla.
Zalapala jsem po dechu. Ona slouží Kálí. Ale proč? Slíbila, že jí pustí?
"Ale ty to nechceš udělat," ozval se Scott laskavě.
Sakra, vzpamatuj se" Ona tě chce zabít. Teď není vhodná chvíle na to být milý.
Zesmutněla.
"A proč bych nechtěla?"
"Protože jsi dobrý člověk. Oh, promiň, démon."
Démon?! Della je démon! Jak jsem mohla být tak pitomá?
"Dobrý démon neexistuje. Jsme plni zla."
"To není pravda. Je skupina démonů, která zabíjí jiné démony, aby zlepšili svět. On patří k nim," kývl hlavou k Tristanovi.
On je taky démon?
Zaplavila mě vlna zklamání a vzteku.
Proč se teď najednou všichni mění v démony? Už nemůžu nikomu věřit.
"Že zrovna ty mluvíš o pravdě! Vždyť mi tu celou dobu lžeš! Já vycítím pravdu a lež! A ty si neřekl jediného pravdivého slova!" zaječela.
Z očí jí vymizelo bělmo a byly celé černé. Vybavila jsem si, jak vypadaly Caroliny, když zemřela. Úplně stejné! Della, ale na rozdíl od ní stále žila. Bohužel. Nenávidím démony.
"Stojím v démonickém doupěti a dívám se na tebe," prohlásil Scott.
Proč to říká? Vždyť to vidíme.
"Byla to lež?" zdvihnul jedno obočí.
Della se zmateně zamračila.
"Cítím lež, ale zcela očividně to lež není. Nechápu, jak je to možné."
"Právě jím zmrzlinu," pokračoval Scott, "je to pravda nebo lež?"
"Co je to zmrzlina?" zeptala se Della zvědavě. "Ne, počkej, na tom nezáleží, cítím pravdu, ale ty nic nejíš. To ovšem znamená …" opřela se o stěnu.
Vypadala, že se jí udělalo špatně.
"Že celý můj život byla lež. Obrátila mou schopnost vzhůru nohama."
"Necháš nás tedy jít?" přerušila jsem její hysterický výjev.
Scott mi stiskl ruku a nesouhlasně se na mě zahleděl.
Zvláštní. Scott se mnou vždy souhlasil, nikdy neprotestoval a vždy se mě zastal.
"Omlouvám se," zavrtěla hlavou a moje srdce pokleslo.
"Ráda bych, ale nemůžu. Musím jí poslouchat."
Scott se zadumaně zamračil a pak vytřeštil oči, jako by mu právě něco došlo.
"Ona, Kálí, je tvá matka, že?"
Della němě přikývla.
Její matka? Jako že je její dcera? Ale fuj.
"Opravdu chceš poslouchat matku, která s tebou takhle zachází?"
"Nezáleží na tom, co chci. Nemám na výběr. Stejně je to jedno Narodila jsem se zlá, měla bych si tvou smrt užívat, to, že tak není, pouze dokazuje, že semnou není něco v pořádku," zašeptala nešťastně.
"Nikdo, kdo má duši se nenarodil zlý, vždy máš na výběr, můžeš si zvolit konat dobré věci," prozradil Scott jemně.
"Démoni nemají duši. Nemůžou rozhodovat o svém osudu."
Její již normální černé oči se upíraly na Scotta.
Vypadala, že vůbec nevnímá přítomnost nikoho jiného. Jakoby jí hypnotizoval.
"Ty jí máš, Tristan jí má, všichni z té skupiny, o které jsem mluvil jí mají. Jste výjimky."
"Ale kdyby se mi tahle akce zdařila, tak by mi možná více věřila. Třeba by mi dovolila jít na chvíli ven. Viděla bych slunce, možná i moře a ochutnala bych hranolky," pronesla zasněně a slova slunce, moře a hranolky vyslovovala, jako by se jednalo o svatá slova.
"Slyšela jsem o tom mluvit vězněné čarodějnice a od té doby po těch zážitcích prahnu."
Nikdy neviděla slunce? Nikdy neslyšela šumění moře? Nikdy neochutnala hranolky?
Mám úžasné rodiče.
"Tak odejdi s námi, přidáš se k té skupině. Oni tě nebudou věznit. Splníš si svá přání a zažiješ mnoho krásných zážitků," Scottovi se zadrhával hlas.
Della vypadala, že to zvažuje.
Prosím. Prosím. Prosím" žebrala jsem v duchu.
V boji proti ní bychom neměli šanci.
Její tvář náhle ztvrdla.
"Dobrá, ale musím ještě něco vyřídit."
Oddechla jsem si.
"Co?" zeptal se Scott se zájmem.

"Zabít Kálí."

29. Kapitola

12. února 2014 v 16:29 | Alice Shinshekli |  Bojovníci Temnot
29. Kapitola
Omlouvám se za tak dlouhou neaktivitu. Nejdřív uzávěrka, potom nemoc, lyžák a teď zase nemoc. Za ten konec se omlouvám, 30. mám napsanou, tak vám jí sem hodím, jen co jí přepíšu, ale možná tušíte, že bude z pohledu Daisy (Erin, můžeš se těšit na Tristana), 31. se píše, ale v sobotu jedu na hory, tak nevím jestli to stihnu.
A děkuji všem, kdo komentovali za podporu. :-D

Anna
Museli jsme být velmi opatrní. Sice Marisu nemám zrovna v lásce, ale uznávám, že patří mezi nejlepší, takže by stačil jediný neuvážený krok nebo bychom se dostali příliš blízko a zaregistrovala by nás.
Takže zrovna nepomáhalo, že jsem byla stále ještě rozklepaná ze sestupu, který jsem si i přes všechny negativní okolnosti užila.
Dala jsem si předsevzetí, že pokud přežijeme a všechno dobře dopadne, tak si promluvím s Nickem o nastalé situaci.
Nemůže mě přece v jednu chvíli líbat, v druhou ignorovat a ve třetí se chovat přehnaně ochranitelsky, což vyústilo v úmyslné nechání se porazit démonem, což se mohlo stát osudným.
Díky jeho chování při přípravách na bitvu jsem se bála, že mě s sebou nebude chtít vzít, abych ho nezdržovala či mu nějak jinak nepřekážela, ale po té scéně s pterodaktylím démonem se zdálo, že mi začal trochu důvěřovat.
Trochu jsme zrychlili tempo, protože Marisa vešla do nějaké boční chodbičky, tudíž zmizela z dohledu.
Kdybych jí neviděla, jak tam míří, tak bych si odbočky ani nevšimla, což svědčilo o tom, že tu není poprvé a to nepůsobilo moc důvěryhodně.
Nick musel sklonit hlavu, aby se do tunelu vešel. Ještě, že tu s námi není Erik. Pokud Nick měl problém se sem vejít, tak on by se musel plazit.
Tahle cesta byla mnohem temnější, stísněnější a především nepřehlednější.
Netrvalo dlouho a Marisu jsme ztratili. Kdyby jenom ji, ale my ztratili i sami sebe.
Bloudili jsme a snažili se najít cestu z chladného a vlhkého labyrintu, ale zamotávali jsme se do toho čím dál tím víc.
Byla by tu fascinující školní exkurze, už několikrát jsme zakopla o stalagmit a vrazila do stalagnátu. Nick měl pro změnu problém se stalaktity.
Pousmála jsem se, když jsem si vzpomněla, jak jsem je ve škole nemohla rozeznat a Bella mi vysvětlovala rozdíly.
Bella vždy všechno uměla, teď už chápu proč.
Nyní jsem při vzpomínce na Bellu ucítila naději, měly jsme nádherné přátelství a já doufala, že snad nějak půjde obnovit.
Boty mi klouzaly ve vodě, která mi sahala skoro až po kolena.
Doufám, že si nás Marisa nevšimla a nevlezla sem s úmyslem nás utopit.
To by byla blbost, vždyť démoni kyslík nepotřebují.
Ale co když je to nějaká otrávená voda?
Opravdu bych měla přestat s těmi fantaziemi. Otrávená voda? Co je to nesmysl?
Někdy bych potřebovala umět vypnout mozek.
Opět mi podklouzla noha a já ucítila dobře známý pocit, který máte, když ztratíte rovnováhu a moc dobře víte, že spadnete na zadek, ale nemůžete s tím nic udělat.
Pokusila jsem se aspoň udělat pár kroků, abych získala rovnováhu, ale bez úspěchu.
Kecla jsem si do vody, kde jsem si stačila s úlekem uvědomit, že se pod ní na tomto místě nenachází půda, než jsem se propadla někam do neznáma.
Celá promočená jsem sklouzla po nějaké napodobenině vodopádu zase na pevnou zem, kde jsem se s úlevou zdvihla.
Dnes už jsem přežila tolik blížících se smrtí, že už jsem to ani nedokázala spočítat.
Když jsem se trochu vzdálila od vodopádu, tak jsem zaslechla rány.
Zamířila jsem směrem, kde jsem odhadovala zdroj.
Nenápadně jsem vykoukla za roh, co se děje a spatřila suchou, osvětlenou místnost.
V ní stála Marisa bojujíce se ženou v bílém hábitu.
Tak ona nás nezradila, došlo mi.
Poznala, že boj s Nižšíma nemá cenu, tak zamířila zabít hlavouna.
Se zvědavostí jsem zaměřila svůj zrak na Vyšší démonku.
Nepředstavovala jsem si je staré.
Vzhled stařeny jí však vůbec neupíral na nebezpečnosti.
Pohybovala se rychle a mrštně jako had a kdyby bojovala se slabším protivníkem, tak bych nepochybovala o jejím vítězství.
Marisa si ale nevedla vůbec špatně. S trochou štěstí by mohla vyhrát.
Teď se jí povedl nádherný výpad, kterým své protivnici vyrazila dlouhou zahnutou dýku z ruky.
Ta se ovšem nenechala zaskočit a v uvolněné dlani se jí zjevil ohnivý bič.
V mysli se mi objevil obraz mého boje s Marisou. Neměla jsem sebemenší šanci, dokud jsem nevytáhla tuto nebezpečnou zbraň.
Pravděpodobně by mě porazila i tak, ale ztuhla a vyděšeně vycouvala.
Okamžitě jsem se vrhla do boje a strhla jí k zemi, což se mi podařilo jen taktak.
Bunda jí už stačila chytit.
Rychle jsem jí sundala a odhodila, než jí stihla popálit.
Její oči přeply z démonického stylu, takže vypadala jako vyděšená lidská holka, která si zakrývala obličej, aby nemusela vidět tu hrůzu.
Ruce ale byly pokryty děsivými jizvami a zčernalými popáleninami, které rozhodně nebyly způsobené nedávno.
Vyskočila jsem a čelila démonické stařeně.
Ohnala jsem se po ní svým ohnivým bičem, ale to byla chyba.
Bič vybuchl a oheň pohlcoval vše okolo, řídící se rozkazy démonky.
Vybavila jsem si Nataliina slova, že ten bič někdy nesmím použít na ohnivého démona, protože by se mi vymstilo.
Vypadá to, že měla pravdu.
Koutkem oka jsem zahlédla Nicka, který se snažil využít momentu překvapení, ale oheň ho k ní nepustil.
Oba dva nás porazila a spoutala ohnivým bičem.
Jenom Marisu z nějakého důvodu nechala být. Ta se ovšem schoulila do klubíčka a nehýbala se.
"Tak kohopak to tu máme?" zeptala se potěšená naší agonií způsobenou ohnivým bičem dotýkajícím se naší pokožky.
"S dcerou Asmodea jsem se setkala již dřív, ale netušila jsem, že je tak dobrá bojovnice.
Kdybych já měla tak schopnou dceru, tak bych jí nenechala u obchodu s dušemi, ale naneštěstí je má dcera naivní budižkničemu, tak jsem jí musela šoupnout do vězení, aby mi nedělala ostudu," netvářila se, že by jí to nějak mrzelo.
"A ty," přešla k Nickovi, přičemž se její tvář rozzářila. "Ty jsi syn Abaddonův."
V těch jménech jsem se ztrácela, ale tohle mi znělo trochu povědomě.
Sehnula se a pohladila ho po tváři.
Nick sebou cukl a pokusil se odsunout, ale neměl kam.
"Tobě bych možná dala šanci změnit svou loajalitu. Mám ráda děti Abaddonovi. Vědí, co je pro ně dobré. O to se Abaddon postaral."
"Vás nikdy poslouchat nebudu," odsekl Nick znechuceně.
Zasmála se.
"Ale to tě zabiji, to bys přece nechtěl."
Hrdina v knize by jistě řekl: "Radši zemřu." Nebo něco podobného.
Nick však jenom sklonil hlavu.
"To bych nechtěl," zašeptal téměř neslyšně.
Co to má být? Přece se k ní nepřidá? To by Nick neudělal. Ale možná hraje nějakou hru.
"Já věděla, že budeš mít rozum."
Nakonec zamířila ke mně.
Prohlédla si mě a ve vrásčitém obličeji se jí objevil zmatek.
"Z tebe cítím lidskost. Kdo je tvůj rodič?"
Zarytě jsem se dívala do země snažíce se nedat najevo, jakých rozměru dosahuje můj strach.
"Ty to nevíš. Vyrostla jsi mezi tou havětí," ušklíbla se pohrdavě.
"Tak," pokračovala konverzačním tónem, jako bychom si spolu dávali čaj, "kde jste se tady vzali? Prostě jste se sem, jen tak přihrnuli, nebo jste měli ještě jiný důvod?"
"Hledali jsme čarodějnice," odpověděl váhavě Nick.
"To jste si toho všimli i vy? Pán by nebyl nadšený, ale naštěstí mám, co jsem hledala, takže takové drobnosti nebude řešit. Já totiž splnila Jeho úkol," zapýřila se sama se sebou spokojená.
"Má totiž dceru s nějakou čarodějnickou kurvou, která s ní utekla a ukryla jí kouzly. A Pán ten úkol svěřil mně, Kálí - té která byla prohlášena za černou bohyni - čímž mi prokázal obrovskou úctu," očividně se chtěla pochlubit.
"A já jí našla, takže budu bohatě odměna," téměř zavýskla.
"Ale teď je čas na tvou smrt," vesele ke mně přiskočila a položila mi dýku na krk.
Srdce se mi prudce rozbušilo a já se neodvažovala ani dýchat, abych se náhodou nenabodla.
"Ne, to nemůžeš udělat!" zařval Nick.
Zamračila se.
"Chceš snad místo ní zemřít ty?" zeptala se opět s úsměvem, jistá si odpovědí.
"Pokud to znamená, že bude žít, tak ano."
Obě jsme naráz zalapaly po dechu.
Ne! Nemůže kvůli mně zemřít"
"Neposlouchejte ho, asi se praštil do hlavy a teď blouzní," snažila jsem se jí přesvědčit.
Ignorovala mě.
"Copak ti otec neukázal, co tě čeká?"
"To je mi jedno."
"Ještě jsem neslyšela Abaddonovo dítě říkat, abych tě zabila. Vědí, že nesmí zemřít. A nezemřou pouze, když budou mocní. Ty si mocný byl, ale láska k ní tě oslabuje," při slově láska vypadala, že začne zvracet.
"A proto zemřeš."
"Ne!" zaječela jsem zoufale. "Klidně mě zabij, ale jeho nech žít," žebrala jsem.
"Neboj se, ty zemřeš také a on se na to bude dívat. Ale jak tě zabít?" zamyslela se.
Pak se rozzářila.
"Už to mám, zemřeš jako ty čarodějnice. Krev našeho Pána, samotného Lucifera ti roztrhá žíly na kusy."
Vytáhla malou lahvičku plnou černé tekutiny.
"Ještě, že přišla nová zásilka včas," libovala si. "A pamatuj si, že tenhle způsob si jí způsobil ty," obrátila se na Nicka, "nebýt tvé rebelie, tak bych jí jednoduše podřízla, ale přinutil si mě myslet kreativněji."
Rozřízla mi ruku a otevřela lahvičku.
"Ne!" protestoval Nick, zatímco se snažil přetrhnout bič, ale nešlo to.
Tohle je konec, došlo mi. Teď zemřu.
Podívala jsem se na Nicka, usmála se a konečně našla odvahu vyslovit ty slova.
"Miluji tě."

Ztuhl a zíral na mě. Poté otevřel pusu k odpovědi, ale to už mi Kálí nalila tekutinu do žíly, takže zanikla v mém bolestném křiku.

28. Kapitola

2. ledna 2014 v 23:23 | Alice Shinshekli |  Bojovníci Temnot
28. Kapitola
Trochu opožděně přeji veselé Vánoce a štastný Nový rok. :-D

Anna
Miluji tu úžasnou démonskou bundu. V téhle jeskyni bych bez ní zmrzla. Asi jako Bella, která se snažila ovládnout drkotání zubů, dokud jí Derek nenabídl svou bundu, kterou odmítla a pokračovala v cestě již neslyšně a se vztyčenou hlavou. Teda ne úplně neslyšně, ale tak jak to jen na nedémonickou osobu jde, což znamená, že občas ve tmě škobrtne o kámen a především nahlas dýchá. Teda, ne že by dýchala hlasitěji než normálně, ale Bojovníci dýchali mnohem tišeji, až nezvykle. Zaposlouchala jsem se snažíce se zaregistrovat jediný zvuk, vydávaný démonem, ale nezaslechla jsem ani jediný nádech. A to ani od Nicka jdoucího přímo přede mnou, tudíž jsem měla perfektní výhled na jeho sexy zadek, který … A dost! Neměla bych se nechat rozptylovat výhledem, ať je sebelákavější, takže teď odvrátím pohled. Nebo teď. Nebo až za chvilku.
Ne! Musím s se ovládat! Nejsem holka, která se kvůli hormonu zamilovanosti nemůže soustředit na nic jiného, jsem démonka, tak bych se tak měla chovat. Můžou démonky bláznit jako puberťačky, když se jim zvýší hladina fenyletaleminu?
Tak teď už vážně přestává veškerá sranda. Poměrně dlouhou dobu jsem tvrdě trénovala, abych byla připravená na tuhle situaci, a já se tady trápím svou nešťastnou láskou, přičemž používám slova chycené od Belly, ačkoli si nejsem úplně jistá jejich významem.
Musím najít nějaké závažné téma, které by mou mysl udrželo a zabránilo jí v odbíhání. Tak třeba to, že oni doopravdy nedýchají, z čehož mi přebíhá mráz po zádech. Sice jsem věděla, že nepotřebují kyslík, ale stejně to bylo děsivé, když nedělali něco, co je pro lidský život nezbytné. Jako by byli mrtví.
Náhle přede mnou Nick prudce vykopl a já zaslechla pronikavé zasténání, připomínající skřípání dveří. Rychle jsem přiskočila, takže jsem akorát zahlédla, jak zabodává dýku do chlupatého, podivně zkrouceného těla.
Zaostřila jsem a uvědomila si, že to jsou nohy, které sebou škubaly v posledním záchvěvu života. Ne, snad to nejsou….
Téměř jsem zaječela, když na mě něco spadlo a srazilo k zemi, ale při pádu jsem v rychlosti vytáhla dýku, tudíž se na ní stvoření samo nabodlo. Párkrát sebou zaškubalo, ale poté znehybnělo a já čekala, až se vypeří, ale nezmizelo jako démoni v tělocvičně. Proč mě to překvapuje, tamti byli pouze věrohodné iluze, zatímco tenhle byl skutečný. To znamená, že jsem poprvé nikoho zabila. Žádné výčitky jsem necítila - tohle nebyl nikdo, ale něco.
Náhle jsem na těle ucítila další váhu.
Vytřeštila jsem oči, když se přede mnou zjevila obrovská kusadla.
Nějaký další démon si všimnul, že jsem bezbranná a rozhodl se té příležitosti využít.
Už jsem se loučila se životem, ale zablýsklo se něco lesklého, co tvorovi uřízlo hlavu. Podle velikosti bych to tipla na vrhací hvězdici.
Vedle mé hlavy se objevila vysoká temná postava, ve které jsem okamžitě rozpoznala Nicka.
Vykopnul nohou v těžké černé botě, což způsobilo mou úlevu vyvolanou odmrštěním démonů pryč z mého těla.
Rychle ale trochu neohrabaně jsem se postavila na nohy a poděkovala.
"Drž se poblíž mě," doporučil a hned pokračoval v boji.
Rozhlédla jsem se kolem, ze stropu po lesklém vláknu sjížděli obrovská chlupatá stvoření s mnoha rudýma očima, které se zlostně leskly.
Vybavila se mi hodila biologie. Hlavohruď spojená se zadečkem. První pár končetin přeměněn v klepítka - v klepítka, ne kusadla, uvědomila jsem si se zpožděním - druhá pár přeměněn v makadla, třetí až osmý - kráčivé končetiny.
Pavouci! Jo, kéž by pavouci, které jsme brali ve škole, tohle je nějaký speciální démonský druh, který se pavoukům podobá asi jako démonický pes pudlovi.
Byli jich stovky ne-li tisíce.
Diana většinu z nich upálila, ale stále se objevovali další nekonečné masy, které se vrhaly do útoky a nyní nejenom pavouci, ale Nižší všeho druhu. Tohle jsme nemohli vyhrát.
"Tohle není normální," zaslechla jsem Dianu. "Nižší by sami nikdy nevytvořili takovou armádu. Jednotlivé druhy by se mezi sebou povraždili. Musí být podrobeni nějakému mocnějšímu démonovi. Tristane, jdi najít ty čarodějnice a zkus je dostat ven, a vezmi sebou tu čarodějnici a člověka, než je tu něco zabije. A prohlédni to tu. Něco mě blokuje, takže nemůže spálit všechny."
Aspoň k ničemu tahle akce bude, ačkoli nevím, jestli se dožiju. Moje démonská stránka se ještě neprobrala, takže se mi příliš nedařilo. Navíc teď byli démoni ještě nebezpečnější, předtím byli takoví zmatení, což jsem považovala za tupost, ale jakoby se probrali a proudilo jich sem ještě víc než předtím.
Právě jsem zabíjela gigantického červa, když po mě něco skočilo, což se nestalo poprvé, takže mě to nepřekvapilo a dokázala bych se s tím hravě vypořádat, kdyby mu náhle po celém těle naskákali bodliny, které probodly bundu a zabořily se mi do těla, až jsem vyjekla bolestí a posléze ucítila kovový pach své krve, největší problém ale byl, že jsem upustila připravenou dýku, takže jsem postrádala zbraň a na ostatní jsem nyní nedosáhla. Proč se dávají zbraně do bot, když se k nim poté nikdo nedostane? Protože démon by je vytáhl magií. Naštěstí - jako už v téhle bitvě poněkolikáté - zasáhl Nick, odhazujíc toho dikobraza nebo co to bylo.
Než jsem se však stačila vzpamatovat, tak se mi do ramen zaryly drápy využívajíce přitom díry v bundě a já se náhle vznášela.
Ohnala jsem se po svém únosci elektrickým bičem, ale zobák plný ostrých zubů se mi zakousl do paže, div že ji neutrhl, a já bič upustila.
Poznala jsem démona, který mě z Nižších děsil nejvíce.
Vzhledem se podobal pterodaktylovi, zobák se zuby, drápy, blanitá křídla a tak.
Na Nižšího byl nezvykle chytrý. Dokázal rozpoznat nejslabší článek, který potom odnesl a buď jim nakrmil mláďata nebo svou oběť snědl sám. Zaživa jí odtrhával maso z kostí a dával si pozor, aby jí nezabil kvůli dlouhotrvající čerstvosti.
Uvažovala jsem, jestli se mi aspoň trochu uleví, když sprostě zakleju, ale nenapadal mě ani jediný neslušný výraz. Typický.
Náhle mě pustil a já okamžitě padala jako kámen k zemi, ale naštěstí jsem se zřítila do něčeho měkkého.
Naštěstí? Něco se mi okamžitě zahryzlo do kotníku. Sáhla jsem po dýce, ale všechny zbraně jsem při letu vytrousila.
Což není zrovna ta nepraktičtější věc, když se ocitnete v hnízdu, které se nachází dost vysoko nad zemí, abych se při pádu roztříštila na milion kousků, ve společnosti malých, ale stále nebezpečně vyhlížejících pterodaktylků.
Jediné štěstí v tom všem je, že rodič odlétl hledat další kořist, takže mě asi vyhodnotil jako člověka, jinak bych mě nenechal samotnou v přítomnosti svých potomků. Ne, že by mi zrovna pomohla skutečnost, že jím nejsem.
Odkopla jsem útočníka a zdvihla se do dřepu.
"Ahoj," pozdravila jsem svou společnost.
"Hele, mám nápad, já se pokusím se odsud dostat a vy se mezitím zachováte jako hodní roztomilí démonci a nesežerete mě. Co vy na to?"
Moc přesvědčeně nevypadali, ale nevzdávala jsem to.
"Já bych vám stejně nechutnala, jsem jenom samá kost a kůže. Bohužel už ne tolik jako dřív, protože jsem více trénovala a kvůli velké spotřebě energie jsem jídlo hltala téměř jako velké trio, což mě trochu děsilo, protože jíst jako namakaní kluci, přičemž jeden z nich má dokonce přes dva metry, není zrovna příjemná, ale tloušťky se zatím bát nemusím, o to se můj tréninkový dozor postaral."
Co to tu melu?
Ale vždyť je to jedno, hlavně že mám klidný hlas.
Výhružně zaklapaly zobáky, čímž dali najevo, že s chroupáním kostí žádný problém nemají.
No, naštěstí mám ještě jednu zbraň, kterou není tak snadné ztratit, ale musela jsem být velmi opatrná, abych hnízdo vyrobené ze suchého … nevím čeho, ale rozhodně to bylo hořlavé, nepodpálila.
Ucítila jsem, jak mě začalo pálit zápěstí a ouroboros se dával do pohybu.
Všech deset démonů jsem obratnými švihy rozpůlila, tak aby se bič nedotkl mé jediné záchrany před smrtícím pádem.
Poté se bič vrátil na své místo a já se začala rozhlížet, jak svůj útulek opustit, ale žádný mě nenapadal.
Matka se však vracela.
Připravila jsem se s bičem v ruce, ale spatřila jsem novou kořist v jejích drápech a znejistěla jsem.
Kdyby nyní udeřila, tak zabiju a nikoho z našich.
Z toho důvodu jsem počkala, než svou novou oběť pustila, ale to už stačila zaznamenat mrtvolky a vrhla se na mě.
Ještě před hodinou bych zpanikařila a ztuhla nebo se stočila do klubíčka zakrývajíce si obličej dlaněmi, ale nyní jsem se s tou potvorou vypořádala stejně snadno, jako s jejími potomky, takže její hořící mrtvola spadla mezi masu démonů a pár jich určitě zabila.
"Dobrá práce," ozval se za mnou dobře známý hlas.
Rychle jsem se otočila, abych si ověřila totožnost, ale nebylo pochyb, přede mnou stál Nick - pokud si tedy ze mě Natalia netropila žerty a nevzala si jeho podobu.
Nicka vyhodnotila jako nejslabší článek? To předtím sežrala někoho s halucinogenem v krvi?
"Co ty tu?" vydechla jsem nevěřícně.
Pokrčil rameny.
"Sama by ses asi odsud nedostala."
On se nechal chytit, aby mi pomohl?
Moje srdce bušilo silněji, než když jsem bojovala o život.
"A proč jsi se sem nepřenesl?" zamračila jsem se.
"Protože to tady nejde. Jen používat magii není nic snadného, pravděpodobně bych nemohl udělat nic, co by mi nepovolil tvůrce, ale nedávno ho nikdo poškodil, proto asi začalo fungovat lokační kouzlo, přesto přenosy jsou zhola nemožné."
"Tak jak mě chceš dostat dolů?" nechápala jsem.
"Já ten pád přežiju i s tebou v náručí," zakřenil se.
Budou mě držet ty svalnaté ruce, zatímco se budu tisknout k jeho hrudi? To nezní vůbec špatně. Možná se mi i podaří zapomenout, že existuje gravitace, kvůli které bych umřela, kdybych náhodou vypadla.
"To by šlo," odpověděla jsem snažíce se, aby můj hlas normálně. Neúspěšně.
Přešla jsem k okraji a pohlédla dolů, přičemž jsem si dávala pozor, abych neztratila rovnováhu.
Sice nemám strach z výšek, ale zase do nich nejsem zamilovaná jako Bella, která vždy vyleze na nějakou skálou a sedí úplně na kraji s nohama spuštěnýma do volného prostoru.
"Není to Marisa?" zeptala jsem se a kývla hlavou směrem dolů.
Vysoká postava v černém se světlými vlasy rázným krokem se vzdalovala od boje.
Nick pohlédl stejným směrem a zmateně se zamračil.
"Je, ale nechápu, co to provádí. Není zbabělá, nevidím důvod, proč by utíkala z boje."
"Nevypadá, že by zdrhala. Spíš jakoby něco plánovala."
Třeba zradu, zůstalo nevyslovené, ale oba dva jsme to cítili.
Marisa mě rozhodně nepřesvědčila o svých dobrých úmyslech. Dvakrát se mě pokoušela zabít a zcela očividně nás všechny nenávidí. Nemyslím si, že by měla problém zabít nás všechny.
V hlavě se mi vybavilo, co říkala Diana. "Musí být podrobeni nějakému mocnějšímu démonovi."
To neznamenalo, že to je Nižší. Jsme si jistá, že Marisa je mocná dost.
Pohlédli jsme si s Nickem navzájem do očí a bylo jasné, že naše myšlenky ubíhají stejným směrem.

No, myslím, že Bojovníci Temnot se bez nás na chvíli budou muset obejít.

27. Kapitola

19. prosince 2013 v 19:12 | Alice Shinshekli |  Bojovníci Temnot
27. Kapitola

Tak opět se omlouvám za dlouhou absenci další kapitoly. Není to tím, že bych ztratila můzu, ale nechce se mi sedět u počítače. A doufám, že vás neotráví, že tak natahuju předakční kapitoly, takže je to téměř o ničem. V příští by už bouře měla vypuknout.

Anna
"Takže, půjdeme zachránit Daisy?"
Nikdy jsme si nevšimla, že je Scott tak přímý. Byl sice nejhezčí kluk na škole, což jsem teď s hlavou plnou kluka, který naši školu nenavštěvoval, byla schopná přiznat,ale vždy jsem ho považovala za namyšleného pitomečka. Dobrá, možná jsem o něm začala smýšlet trochu hůř, po tom zklamání s Jasonem, ačkoli jsem neměla čas si to uvědomit. Prostě si jen tak nakráčel mezi skupinu nebezpečných nadpřirozených bytostí, které - až na pár výjimek - v životě neviděl, a už se žene zachraňovat svou zmizelou holku.
Já jsem rozhodně tak v pohodě nebyla.
"Co myslíš tím my?" zeptala se Marisa.
"To, že jdu s vámi," odpověděl, jako by se jednalo o samozřejmost.
"To sotva. Co bys tam dělal, človíčku?" uchytl se Derek.
Scott se nadechoval k odpovědi, ale Diana rázně pozdvihla ruku, aby přerušila rozhovor.
"Proč vůbec myslíš, že ji máme v plánu zachránit?"
"Ale, ty si to slíbila," vykřikla zděšeně Bella.
Samuel se hrubě a nevesele zasmál: "Nikdy nevěř démonovi, kočičko."
"Já nejsem žádná kočička," zasyčela Bella, jako vzteklá kočka.
"Ale zníš tak," zasmál se, tentokrát již s jeho obvyklým humorem.
"Dost, Samueli, na tohle nemáme čas. Ptala jsem se, proč myslíš, že vezmu Bojovníky a pohrnu se pomáhat čarodějnicím, které mi k tomu nezadaly jediný důvod?"
"To je ovšem dobrá otázka," zarazil se Erik.
Doufám, že se z toho nerozhodli vycouvat.
"A je na ní ještě jednoduší odpověď," zašklebil se Derek. "My totiž vždy slepě a bez protestů vykonáme Tvou vůli, má paní a vládkyně," pronesl slavnostně a vysekl Dianě hlubokou poklonu.
"Bez protestů," odfrkla si Diana.
"Protože to uděláte," stočil rozhovor zpět směrem k její otázce Scott.
"Vždyť ani nevíš, co jsme zač."
"Jste dost mocní na to, abyste to dokázali," prohlásil bez sebemenších pochybností. "A to mi stačí."
"Dobrá," přikývla Diana, "jdeš taky."
Scott vypadal, jako by se mu ulevilo.
"A nevysvětlíš nám konečně, proč jdeme zachraňovat čarodějky?" navrhla Vanessa s falešnou lhostejností.
"O ty čarodějnice zas tolik nejde, mnohem důležitější je, že nějaký mocný démon - nikdo jiný by se před námi tak úspěšně neukryl - plánuje něco nekalého, což musíme přinejmenším prověřit, případně zarazit," vysvětlila Diana .
"A kvůli tomu musíme vyrážet všichni?" pozdvihl obočí Erik. "To na mě skoro nic nezbude," postěžoval si.
"V tom máš vlastně pravdu," zamyslela se Diana. "Dobře půjde jenom …."
"Ať jdou všichni," skočil jí do řeči Scott.
Diana na něj pohlédla prázdným pohledem a já se přikrčila, protože jsem očekávala, že po něm hodí dýku, která nemá šanci minout cíl.
"Máte minutu na přípravu. Vezměte si co nejvíc zbraní," přikázala. "A to všichni."
Překvapeně jsem zamrkala. Vraždění se prozatím nekonalo.
"Nejdřív se rozhodneš vzít ho sebou na akci a pak si od něj necháš rozkazovat?! Od toho člověka?" zeptala se Marisa nevěřícně, přičemž slovo člověk znělo, jako kdyby neexistoval nižší tvor.
Diana pozdvihla obočí.
"Nevšimla jsem si, že by si mě porazila v souboji a stala se vůdkyní Mariso. Tak sklapni a dělej, co říkám."
Marisa jí rozzuřeně pohlédla do očí a Diana jí pohled s klidem opětovala. Po chvíli Marisa zmizela.
Diana se porozhlédla po ostatních.
"A co vy tady vůbec děláte? Máte se převlékat a hledat zbraně!"
"Včetně mě?" zeptala jsem se.
Doufám, že mě z tohohle nevynechají.
Diana se nad tím zamyslela.
"Samozřejmě, že ne," odfrkl si Nick.
Hodila jsem po něm vzteklý pohled.
"Ano, můžeš," odporovala Diana rozhodně.
"Cože?" zalapal Nick po dechu. "Vždyť neumí bojovat. Bude nám jenom překážet. Navíc ani nevíme, co je zač."
Au. To bolelo. Vyslovil to, jakoby mluvil o věci.
"Prostě se jen tak přihrne nevěda, že existuje něco jako démon, chvilku trénuje a my jí hned budeme brát sebou?"
"A jak to můžeš vědět, když už mě netrénuješ?" zeptala jsem se ho s jasnou výčitkou.
Nemá mi co vykládat o tom, co dokážu a co ne.
"Má pravdu, udělala velký pokrok. Byla jsem se na ní dnes podívat a je velmi schopná. Pokud chce jít, tak jí v tom nebudu bránit," zastala se mě Diana.
Vděčně jsem se na ní usmála, ale ona nehnula jediným svalem na odpověď.
Nebyla jsem si úplně jistí, jestli jí mám ráda. Nebyla nepřátelská, ale ani přátelská, nebyla krutá ani laskavá. Byla mocná, autoritativní, zodpovědná a spravedlivá. A si jí tu všichni doháněli k šílenství, čemuž se nedivím, spíš mě překvapuje, že to stále ještě zvládá, za což má můj velký obdiv. Přesto v ní nevidím kamarádku.
"Ale.." protestoval Nick.
"Žádné ale!" zahřměla Diana.
Uhodila mě vlna moci, díky které jsem se neudržela na nohou.
"Zdá se mi, že nějak zapomínáte, že já jsem vůdkyně, ta nejmocnější z vás. A vy mě budete poslouchat a to bez diskuzí."
Páni! Je docela děsivá. Nechtěla bych jí mít za nepřítele, ale rozhodně mě to nepřimělo jí chtít za kamarádku. Nepatřím mezi ten typ lidí, který si hledá přátelé, kteří by jim mohli přinést nějaké výhody.
Napětí povolilo, takže jsem rychle vstala a rozhlédla se po ostatních, na které to mělo očividně stejný účinek.
Všichni se co nejrychleji teleportovali pryč pravděpodobně splnit její rozkaz.
Já jsem již byla převlečená a vyzbrojená, takže jsem zůstala na místě.
"A co já?" zeptala se Bella chvějícím se hlasem, ačkoli jsem věděla, že se na sobě všemožně snaží nedat nic najevo.
"Ty se vrátíš domů," odpověděla Diana.
"Ne, nevrátím," vyvrátila Bella s již pevným hlasem.
"Tady tě nenechám," odsekla Diana.
"Tady v té díře bych ani být nechtěla. Půjdu taky. Jsem schopnější než Scott, takže když může jít on, tak já taky."
Diana lhostejně pokrčila rameny.
"Jak chceš, ale nikdo z nás kvůli tobě nebude riskovat život, tak se laskavě drž vzadu."
Bella přikývla, nadšená, že nezůstane mimo.
"A ještě jedna věc, slyšela jsem správně, že ten kluk říkal, že když jsi sem přišla, tak jsi ani nevěděla, že existují démoni?" tahle otázka byla zaměřená na mě.
Němě jsem přikývla nechápajíce, kam tím míří.
Pokrčila nechápavě čelo.
"Tak proč jsi se zajímala o čarodějnice?"
Co?
"Co myslíš tím, že jsem se zajímala o čarodějnice?"
"Copak jsi neměla v úmyslu proniknout do středu Rady?" její hlas zakolísal a v očích se jí objevila bolest.
Tak tohle si celou dobu myslela. Že celé naše přátelství spočívá v tom, že jí chci využít pro své účely. Není divu, že není zrovna přátelská.
Dost se mi ulevilo. Teď když konečně znám důvod Bellina nepřátelství, tak můžu vymyslet způsob, jak náš vztah opět urovnat.
"Nic takového jsem nechtěla. Ani jsem nevěděla, že nějaké čarodějnice existují," hájila jsem se.
Její tvář ztuhla a já úplně viděla, jak v ní probíhá válka rozporuplných pocitů.
"Tak proč to jméno?" vydechla.
"Jaké jméno?" vykulila jsem na ni oči.
Nadechla se k odpovědi, ale v tu ránu se tam začali zjevovat Bojovníci, všichni v černých oděvech a se spoustou zbraní.
Tenhle rozhovor se bude muset vyjasnit později. Pokud nějaké později bude. Zachvěla jsem se a žaludek mi poskočil nervozitou. Chtěla jsem jít pomoct Daisy, chtěla jsem Nickovi dokázat, že jsem schopná, ale to neznamenalo, že jsem si sebou byla jistá. Co když se Diana mýlila? Co když něco zkazím a ostatní na to doplatí?
Bella nám zadala souřadnice a démoni se okamžitě začali přenášet na určené místo.
Mě vzala Natalia jako obvykle.
Už se přenáším nějakou dobu, ale stále jsem si nezvykla na ten pocit, když se zem, na které stojím rozplývá a já svištím temnotou, přičemž cítím, jak mě někdo tahá za ruku správným směrem, ale kdyby mě ztratil, tak se můžu klidně objevit na severním póle nebo ještě hůř v nějaké pekelné dimenzi, proto radši vždy zavírám oči a zadržuji dech, abych nemusela vnímat tu prázdnotu. Natalia se mi jednou snažila vysvětlit, jak to funguje, ale nakonec to vzdala, že bych to musela zažít, což mi připadalo dost divné, protože jsem to již zažila několikrát, ale možná je to jiné, když proces řídíte. Natalia se zmínila, že je to krásné, ale u holky, která každý den mění svou podobu z jednoho šíleného vzhledu na jiný, jeden nikdy neví.
Když jsem opět ucítila pevnou půdu pod nohama, tak jsem otevřela oči a spatřila Nickovu perfektní tvář, takže jsem okamžitě zavrávorala a téměř ztratila rovnováhu, ačkoli už se mi dařilo přistát lehce a elegantně, jak jen u mé osoby lze, což znamená, že jsem již téměř nemusela mávat rukama jako orel křídly jenom ne tak vznešeně, abych nehodila placáka o zem, ale jakmile na mě tenhle kluk upře své nádherné oči, tak se mi stávají takové věci jako teď, neboli výše zmíněné zběsilé napodobování ptáčete při svém prvním vzletu a po pocházením způsobeném zoufalou snahou neskončit na zadku, což se mi naštěstí podařilo, ale stejně to vypadalo pěkně směšně.
Nick se při pohledu na mě zatvářil zklamaně a podrážděně. Asi doufal, že se na mě zapomene, takže tam skejsnu. No, to má smůlu, mě z tohohle nikdo nevynechá. V tu ránu jsem si byla sama sebou jistější.
Začali se tu objevovat ostatní včetně Diany se Scottem, který ačkoli se teleportoval poprvé, tak přistál bez sebemenšího zavrávorání. No, je tohle fér?
Poslední se zjevili Derek s Bellou, která sebou okamžitě praštila o zem, což mě překvapilo, protože Bella má výbornou rovnováhu a to nohách dneska ani neměla boty na podpatku, a celá bledá se co nejrychleji odkulila co nejdál od Dereka, po čemž po něm hodila zlostným pohledem.
"Tohle nenávidím," zasténala a vypadala, že bude zvracet, ale naštěstí to překonala a po chvíli se opatrně postavila.
"Já taky, věř mi, ačkoli už se mi daří přistát bez pádu," povzbudivě jsem se na ní usmála.
Potěšilo mě, že můj úsměv oplatila, ačkoli trochu slabě, což ovšem bylo pravděpodobně způsobeno nevolností.
"Ty se na nohou udržíš a já ne? Kam ten svět směje?" pronesla rádoby zhrozeným hlasem, po čemž jsme obě propukly v smích.
Vím, že na to asi nebyla vhodná doba, ale potřebovaly jsme se uvolnit, a navíc bylo úžasné, že je to mezi námi skoro stejné jako dřív. Možná to trochu kazí sem tam nějaký ten únos a to, že se naše nadpřirozené druhy vzájemně nenávidí už tisíce let, ale přece se nebudeme zabývat takovými detaily.
Po chvíli jsme zase zvážněly a pohlédly na temnou jeskyni, ve které byla pravděpodobně schovaná Daisy. No, už ne na dlouho.

26. Kapitola

25. listopadu 2013 v 21:51 | Alice Shinshekli |  Bojovníci Temnot
26. Kapitola
Strašně moc se omlouvám za svou skoro dvouměsíční pauzu. Nejdřív jsem napsala tuhle kapitolu z pohledu Belly, ale nijak mi to nesedlo, tak jsem jí začala psát znovu z pohledu Anny, a aby toho nebylo málo, tak se mi povedlo jednou půlku kapitoly vymazat. A jako obvykle do toho škola.
Trochu jsem to usekla, protože jsem to chtěla zveřejnit dnes. Zítra mám taneční, takže by to trvalo minimálně do středy.

Anna
S Nataliou jsme strávily den u psů. Někteří byli dost děsivý a dost mi připomínali vrky v Pánovi Prstenů, ale třeba Nero, když se s ním spřátelíte, je roztomilý. Chtěla bych mít taky pekelného psa.
Možná bych si ho mohla přát k Vánocům - slaví démoni Vánoce? Doufám, že jo, co by to bylo za rok bez stromečku? Ale Vánoce jsou přece oslava narození Krista, což se pro démony moc nehodí. No, ale pro ateisty taky ne a stejně je slaví.
Když jsem se blížily k hradu, tak Natalia náhle zmizela.
Chvilku trvalo, než jsem si toho všimla, ale nebýt výcviku, tak bych vesele pokračovala v cestě, aniž bych zaznamenala sebemenší změnu.
Ihned mě napadlo, že musel nastat nějaký problém a zrychlila jsem. Ke konci jsem už téměř běžela, ale před dveřmi jsem zbystřila a snažila se vyhledat jakékoli nebezpečí.
Opatrně a neslyšně jsem vklouzla dovnitř. No, tak neslyšně asi, protože se na mě rázem upřely několik páru černých očí.
Byli tu všichni, dokonce i Tristan. A Nick. Toho jsem tak dlouho neviděla. Byl neholený a měl kruhy pod očima, ale přesto vypadal tak úžasně. To není fér.
Rychle uhnul pohledem a soustředěně se zadíval na něco vedle mé hlavy.
Odtrhla jsem od něj svůj zrak a všimla si obrovského portálu, který se otvíral ve stěně. To jsem, ale všímavá.
Uskočila jsem, abych se trochu vzdálila, ale nepřestávala jsem hypnotizovat modrobílý zářivý vír, který se otáčel v pravidelných kruzích.
Poté tempo zrychlilo a vyplivlo povědomou postavu.
"Bello?" zašeptala jsem nevěřícně.
Skoro jsem jí nemohla poznat. Krátkou sukni vyměnila za džíny a lodičky na podpatku za botasky. Nejvíce mě však šokovala proměna jejího drobného zeleného řetízku na smaragd o velikosti ptačího vejce visící na stříbrném náhrdelníku, ozdoben perlami.
V mozku mi automaticky sepnulo, že šlo o nějaké proměňovací kouzlo.
Přejela po mně pohrdlivým pohledem a já si vzpomněla, že jsem na ní vlastně naštvaná.
Pootočila hlavou a její pohrdání se změnilo ve zlost, která z ní úplně čišela, když spatřila Dereka.
Vzpomněla jsem si, že jí vlastně odvážel zpět do Athén. Docela by mě zajímalo, co jí udělal. U něj jeden nikdy neví, co ho napadne.
"Neříkala jsem ti snad, abys poslala ohnivou zprávu?" ozvala se Diana hlasem bez jediné emoce.
"Říkala," přisvědčil Erik.
"Vždyť ty si u toho nebyl," protestovala jsem.
"Ale umím si to dost dobře představit," odvětil.
"Svědek za všechny prachy," zasmála se Bella.
Taky jsem se musela pousmát, když jsem viděla jeho dotčený výraz.
Naše pohledy se setkaly a mě píchlo u srdce, protože mi to připomnělo dobu, kdy jsme byly nejlepší kamarádky.
"To bych musela ještě vědět, jak se posílá ohnivá zpráva," dodala už vážněji a upřela své zelené oči na Dianu, ve které nepochybně rozpoznala vůdkyni.
Zaslechla jsem Vanessin jasně slyšitelný šepot, kterým sdělovala, co si myslí o údajném vzdělání čarodějek.
Diana jí přerušilo otázkou: "A to si se nemohla prostě zeptat? Pokud bych to zhodnotila za důležité, tak bych pro tebe někoho poslala a nemusel by vzniknout takový chaos."
Bella pohodila dlouhými vlasy, z čehož jsem poznala, že je nervózní. Tohle gesto dělala, když si potřebovala dodat sebevědomí, což se nestávalo příliš často, vzhledem k tomu, že ho mohla rozdávat, ale z bandy démonů asi musela být dost vyděšená.
"Bez urážky, ale vaše přepravní služby stojí za hovno. Časově si sice vedou výborně, ale to ani trochu nevyváží skutečnost, že skončíte v Oregonu, když jste chtěli do Řecka."
Aha, tak proto.
Téměř všichni v místnosti se s otázkou v očích obrátili na Dereka.
Ten se ohlédl za sebe, a když si ověřil, že opravdu mluvíme na něj a ne na nikoho, kdo mu stojí za zády, tak nahodil svůj oblíbený výraz: Já nic, já muzikant.
Erik se klátil smíchy. Diana zatnula a zuby a s jasně viditelným podrážděním se Belle omluvila za potíže způsobené na cestě, přičemž podotkla, že Derekovi už žádný úkol, vyžadující alespoň špetku rozumu a zodpovědnosti, nesvěří.
"To doufám, něco takového bych nikomu jinému nepřála, ačkoli," naklonila zamyšleně hlavu, "pár osob bych asi nalezla. Ale co se týče otázky o důležitosti mé výpravy, tak mohu pouze sdělit, že jsem je našla."
Veškerý humor, který doposud v místnosti převládal rázem vyprchal.
"Kde?" dotázal se Sebastian prakticky.
"Na Atlantidě," odpověděla Bella ne zrovna nadšeně.
Na Atlantidě? Jako na té zmizelé Atlantidě?
Místností zaznělo několikanásobné zalapání po dechu.
"Takže jsme je měli celou dobu pod nosem?" zeptal se Nick nevěřícně.
"Přesně tak," odpověděla Bella, ačkoli věděla, že se tahle odpověď asi nikomu líbit nebude. "Jsou na Ostrově."
Ostrov je Atlantida? A to nikoho nenapadlo mi to říct? Odpověď se přímo nabízí.
"Jak jsi na to přišla?" ujala se vedení Diana. "Atlantida je magické místo. Stačilo jen trochu obrané magie, aby nebyli k nalezení."
"Lokační kouzlo. Zkoušela jsem ho už dřív,. Ale dnes poprvé zafungovalo. Neptejte se mě proč," pokrčila Bella opálenými rameny.
"Past," vyhrkla Marisa.
"Pravděpodobně," přikývla Diana, "ale na čarodějnice. S námi počítat nebudou."
Náhle stále otevřený portál znovu roztočil jako kolotoč a někdo z něj vypadl.
Dopadl přesně na chodidla, ale musel se pokrčit, aby udržel rovnováhu, z čehož jsem usoudila, že nepůjde o Vyššího, přesto se všude zaleskla ostří dýk, jak se všichni kromě mě a Belly připravili na rychlé zabití.
Diana se pohnula rychleji než jsem stačila zaznamenat a přitiskla mu dýku na krk, ale nebodla ani nevypadala, jako by se k tomu chystala.
"Co tu pohledáváš, človíče?" zeptal se hrubým hlubokým hlasem Derek, po čemž se společně s Erikem začali zase chlámat.
Človíče? Tak takový výraz pro člověka jsem v životě neslyšela. Moment! Člověk? Kde se tady vzal?
"Ehm? Spadl jsem sem?" navrhl mužský hlas vycházející ze země.
Zněl vyděšeně, ale rozhodně ne tak vystrašeně, jak by v dané situaci měl.
A měl povědomý hlas, který jsem si ovšem nemohla zařadit.
Bella sebou však škubla a šokovaně pronesla jedno jméno: "Scotte?"
Scott? Daisynin přítel? Nadutej fotbalista? Tak dost! Myslím, že bych se měla probudit.
"Ty ho znáš?" zeptala se Diana, aniž by uhnula pohledem ze své oběti. Ne, že by člověka považovala za hrozbu, ale nechtěla nic ponechat náhodě. Koneckonců kdy se naposled stalo, že si sem nakráčel člověk? Nikdy?
"To je Daisynin přítel," odpověděla jsem za ni nakřáplým hlasem.
Byla jsem z toho všeho celá pomatená. Je snad Scott upír či něco podobného? To by sem nádherně zapadalo. Vždyť by to k němu i sedělo. Nádherný kluk, výherce všech sportovních soutěží, sen skoro každé dívky. Co já vím, kolik jich po nocích vysává. Třeba snědl i Daisy. Jenom do toho nezapadá to slunce.
Možná bych měla přestat vymýšlet nesmysly.
"To ovšem nevysvětluje, kde se tu vzal."
V tom jsem musela s Dianou souhlasit. Scottova přítomnost vypadala velmi podezřele.
"Zahlédl jsem Bellu a chtěl jsem se jí na něco zeptat, tak jsem šel za ní a najednou byl tady," bránil se.
"Na co ses jí chtěl zeptat?" převzala výslech Natalia.
"Jestli neví, jak pokračuje pátrání po Daisy," odpověděl.
"Teď neříkáš úplnou pravdu."
"Říkám."
"Lžeš," zasyčela Natalia zlostně, přičemž její vlasy a oči zrudly na barvu krve.
Prudce k němu vykročila s nehty prodlouženými a zostřenými, že připomínaly drápy.
Teď jsem dostala strach i já, protože vypadala vážně děsivě.
Scottovi se zrychlil dech a ruce sevřel v pěst, až mu zbělely klouby, ale jinak sebou ani necukl, což bylo jeho jediné štěstí, protože by se řízl o Dianinu dýku.
Zajímalo by mě, jestli o tom věděl nebo se nemohl strachy pohnout.
"Tak jsem jí sledoval," zabručel.
"Proč?" zeptala se Bella zaskočeně.
"A tentokrát pravdu," přikázala Natalia.
Scott urputně přemýšlel. Potom vydechl.
"Myslel jsem, že šla hledat Daisy a chtěl jsem se přidat," zamumlal poraženě.
"Ty jsi jí zahlédl několik měsíců po únosu na ulici a prostě tě napadlo, že ví, kde je Daisy?" ujasňovala si Diana nevěřícně.
Příšernější výmluvu jsem snad ještě neslyšela. To už rovnou mohl říct, že šel kolem a zamyslel se.
I když u něj to je možné, musí se tak soustředit na používání mozku, že nevnímá okolí. Pokud tedy nějaký má.
Scott němě přikývl a zavřel oči, jako by očekával smrtící úder.
"Pravda," prohlásila po chvilce Natalia již klidná a spokojená.
Vytřeštila jsem oči a nebyla jsem sama. Nemýlí se? Tohle je vážně nepředstavitelné.
Nikdo však o jejích slovech nepochyboval.
"Jsi člověk?" otázala se znovu Diana.
"Ano," nevypadal ani trochu překvapený otázkou.
"Víš, kdo jsme my?"
"Nejste lidi. Nic víc."
"Víš, kdo je Daisy?"
"Je lidštější než vy, ale není člověk," odpověděl s naprostým klidem.
"Jak dlouho to víš?"
"Od chvíle, kdy jsem jí poprvé uviděl."
On chodil s holkou, o níž věděl, že není člověk?
"Jak jsi to věděl?" zeptala se Bella dost šokovaně.
To by mě taky zajímalo.
Napnul ramena a mně došlo, že jimi chtěl pokrčit, ale pak si to radši rozmyslel.
"Prostě jsem to věděl," už zase odpovídal, jako bychom se bavili o počasí.
"Už jsem prověřen, pokud ano, tak bych docela ocenil, kdyby jste mě pustili, s dýkou na krku se nemluví nejsnadněji, škrábe mě do hrtanu."
On se úplně přestal bát. Je tak blbej nebo nemá žádný pud sebezáchovy?
"Stejně pro vás nepředstavuji žádnou hrozbu a vy to víte."
"Jak víš, že nejsi hrozba?" zeptala se Diana zvědavě.
"Přijde mi, že jste mocní, velmi mocní. A už jsem se naučil těmhle pocitům věřit."
Diana vstala a uklidila dýku.
"Instinkt," vysvětlila nám i sama sobě.
Scott pružně vyskočil, jakoby ho tu nikdo dobrou chvilku nedržel přimáčknutého k zemi.

"Takže půjdeme zachránit Daisy?"

25. Kapitola

28. září 2013 v 15:39 | Alice Shinshekli |  Bojovníci Temnot
25. Kapitola
Je to trochu kratší, protože jsem ten konec vymazala. Řekla jsem si, že tohle bych měla radši ponechat na vaší fantazii. Tahle kapitola je i tak dost brutální.
Daisy
Probudila mě facka, která mi pootočila hlavu tak, že jsem neměla daleko ke zlomení vazu.
Otevřela jsem oči a zamrkala proti náhlému světlu.
Když se moje oči přizpůsobily, tak jsem sebou trhla, protože přímo přede mnou stála ta stařena se zlověstným úsměvem na tváři.
"Jsem ráda, že žiješ, drahoušku," prozradila tak sladce, až jsem se otřásla.
Tak to jí teda nevěříš.
"Byla by nuda, kdyby si zemřela již teď."
Tak tohle už jo.
"Kdo jste, co po nás chcete a kde je Carol?" vyhrkla jsem chraplavě a snažila se neznít vyděšeně, ale nevím, jestli se mi to dařilo.
Podle jejího zlomyslného úsměvu asi moc dobře ne.
"Já jsem Kálí, říká ti to něco, čarodějnice?"
Zamyslela jsem se. Něco mi to říkalo.
"Nejste náhodou hinduistická bohyně smrti a zkázy?"
Carol na mě měla dobrý vliv. Mám mnohem více vědomostí než kdy dřív.
Odfrkla si.
"Čarodějnice by měly věnovat mnohem více času na studium démonologie, ale jsou tak zbabělé, že se snaží téměř vše utajit. Straší námi děti i sami sebe, ale aby všechny vaše staré knihy schovaly a jsou nepřístupné. Kdyby si je četla, dozvěděla by si se věci, díky kterým by si už nikdy neusnula ani bys neprošla po ulici bez neustálého rozhlížení, ale věděla bys, že Kálí je Vyšší démonka s mnoha schopnosti, ale zaměřuje se na psychiku."
Mluví o sobě ve třetí osobě, unáší sedmnáctileté holky a zaměřuje se na psychiku?
V tom vidím případ pro psychiatra. Až na to, že by končil mrtvý.
"Vlastně mnoho bohů jsou doopravdy démoni. Ale chtěla jsi vědět, co po vás chci. Vlastně to není má vůle. Jsem pouze prostředník někoho mocnějšího a plním jeho vůli."
Někdo mocnější než Vyšší?
"A co chce po nás on či ona?" dodala jsem, abych nediskriminovala.
"Někoho hledá, ale neví koho, tak tady ověřujeme, jestli to není některá z vás jedním drobným experimentem."
"A pak nás zase pustíte?" zeptala jsem se, ačkoli jsem věděla, jak naivně to zní.
Ale představa, že Carol a ostatní jsou v bezpečí doma a my ostatní se taky vrátíme byla tak krásná.
Vyprskla smíchy a pohlédla na mě s pohledem, ve kterém se mísilo kruté pobavení s nevěřícnosti.
"Možná bychom ti ten experiment mohli předvést."
V tu chvíli se otevřely dveře a dva Nižší (jiní než naši věznitelé) vešli, přičemž sebou táhli nikoho mezi nimi. Nikoho se zrzavými vlasy.
"Carol!" vykřikla.
Ta osoba okamžitě zdvihla hlavu a já v ní poznala svou nejlepší kamarádku.
"Daisy!"
Chtěla jsem se za ní rozběhnout, ale nebyla jsem schopná pohybu, jako by mě držely neviditelná pouta.
Kálí pomalu kráčela ke Carol a bílé roucho za ní vlálo.
Pak vytáhla dýku se spoustou ornamentů a rozřízla Carol zápěstí kolem dokola a její červená krev proudila na zem.
Zalapala jsem po dechu a chtěla křičet, ale nedokázala jsem ani otevřít pusu.
Carolin obličej se stáhl bolestí, ale nekřičela. Možná se snažila bolest snášet nebo možná měla stejný problém, jako já.
Kálí došla k nějakému obřadnímu stolu, chvíli tam nějak čarovala a nakonec se vrátila s drobnou ampulkou plnou černé tekutiny.
"Kdysi se démoni snažili vytvářet jiné démony z lidí s pomocí krve. Nefungovalo to. Lidé zemřeli brutální smrtí. Uvidíme, jak to půjde s čarodějnicí," prohlásila zlomyslně a nalila obsah ampulky Carol do žíly.
Ta se okamžitě zhroutila zády na zem a svíjela s ústy otevřenými v němém křiku agonie.
V žíle se začalo něco pohyboval a zanechávalo to za sebou černou stopu.
Tímto způsobem jí pomalu zčernaly všechny žíly.
Když se temnota dostávala k obličeji, tak otevřela oči, jejichž bělmo a kaštanově hnědé duhovky nahradila temnota.
Pak sebou Carol začala škubat jako smyslů zbavená a kdyby mohla mluvit, tak by si vyřvávala plíce.
Pochopila jsem, co bylo příčinou zhoršení. Tohle všechno sice vypadalo příšerně a muselo to strašlivě bolet, ale zatím to šlo normálně, pokud se to tak dá říct. Prostě to fungovalo tak, jak to fungovat mělo, ale teď se to zvrtlo.
Jedna z jejích naběhlých temných žil naběhla až moc a pukla.
Zděšeně jsem sledovala tu podívanou neschopná odvrátit pohled. Nevím, jestli to bylo způsobeno zděšením nebo magií.
Z rány začal vytékat černý hnis a krev.
Takhle postupně popraskaly všechny žíly, až se Carol zhroutila s otevřenýma zrůdnýma očima a nehýbala se.
Ne, to nemůže být pravda, nevěřila jsem svým očím.
Ale cítila jsem, že je to pravda. Carol zemřela.
"Takhle nijak to vypadalo," prohlásila Kálí znuděně. Vypadá, že čarodějnice nejsou o moc odolnější než lidé. Ačkoli je pravda, že na tuhle krev by podobně zareagovala i řada démonů. No, ale vypadá to, že tahle taky nebyla ta, kterou hledáme," zamumlala nespokojeně, ale nepřekvapeně a kopla do Carolina těla.
Stiskla jsem zuby a konečně se mi podařilo odvrátit zrak, čímž jsem si příliš nepomohla, protože padl na obřadní stůl, ve kterém se ukrývala spousta té černé kapaliny.
Dlouhou dobu jsem se v cele užírala myšlenkou na to, co s námi chtějí udělat a pobuřovalo mě, že jsem nemohla na nic přijít.
Nyní to vím, ale rozhodně mě to neuklidnilo.
Pohled na původce té brutality ve mně vyvolal vlnu nenávisti.
Takhle dopadly všechny odvedené. Takhle skončím i já a zbytek dívek.
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Byla jsem zraněná a rozzuřená. Tak strašně rozzuřená.
A pak jsem cítila, že se něco uvnitř mě uvolňuje neznámá moc. Síla se ze mě drala ven a já jí nebránila.
Náhle se podlaha začala třást.
Kálí se ve tváři objevil výraz zmatku.
"Co je to?" vyštěkla podrážděně.
Jakmile to dořekla, tak odlétla o několik metrů dál. A potom rituální stůl vybuchl.
Lahvičky se rozbily a krev se rozlila po podlaze, kterou začala prožírat.
Naplnilo mě uspokojení. Tyhle už nikoho nezabijou.
Již klidná jsem se vítězoslavně obrátila na démonku, kterou otřesy srazily k zemi, a ztuhla jsem.
Nesbírala se z podlahy s tváři zkřivenou hněvem, jak jsem očekávala, ani se nekrčila strachy, což jsem sice nepředpokládala, ale rozhodně mi to přišlo pravděpodobnější než skutečnost.
Kálí klidně seděla s rouchem rozprostřeným kolem jejího těla a zírala na mě pohledem plným pýchy a vítězoslávy, který asi mají osoby, které dlouhou dobu plnily těžký úkol a náhle k jejich překvapení už sledují, že se jejich poslání blíži k úspěšnému konci.
"Konečně," vydechla.
Pak se kolem mě obtočilo něco zářivého a strašně pálivého.
Spadla jsem na zem a ta věc mě pevně sevřela zápěstí.
Vykvikla jsem.
Kromě mučivé bolesti jsem cítila, jak mé síly ochabují, ne jako by mě ten předmět vysávala, ale spíš jako by něco ve mně blokoval.
Ječela jsem a slzy mi tekly proudem, ale i přesto jsem slyšela Kálín hlas, který někomu rozkazoval: "Okamžitě za jdi za Ním pro další zásilku krve."
"Ale paní, zásilku nám podával nedávno, nebude vůbec nadšený, že nám vydržela tak krátkou dobu a co teprve až se dozví, že byla zničena, a věřte mi, on se to dozví. Tedy, pokud to již neví," odpovídal kňouravý vyděšený hlas.
"Však on na takovou drobnost zapomene, až se dozví, že jsem jí našla. A pak mě královsky odmění za mé služby," pronesla toužebně.
To ne, pomyslela jsem si.
Další krev? To znamená, že jsem nic nedokázala. Pouze jsem je trochu pozdržela. Vše bylo zbytečné.
Slzy mi vyschly. Pláč ničemu nepomůže. Jedná se projev slabosti, který zneschopňuje a zdržuje.
Přestala jsem bojovat s pálivými pouty, už jsem nebyla schopná bojovat. Carol život nevrátím.
"Ale chvíli to potrvá," oznamoval podřízený hlas.
"To nevadí," odsekla Kálí. "Já si s ní mezitím trochu pohraji. Chci vidět, co vydrží."
Dřív by mě to asi vyděsilo, ale teď mi bylo všechno jedno. Opět jsem propadala své staré známé depresi. Zajímala mě už pouze jedna věc. Kdo je původce vší té smrti a utrpení.
"A kdo je On?" zeptala jsem se.
Chci vědět, koho mám před smrtí proklínat.
Kálí se škodolibě ale i trochu závistivě a uctivě ušklíbla.

"Přece tvůj otec."

Blbne vám to taky, nebo mám vadný počítač?

25. září 2013 v 19:10 | Alice Shinshekli
Teď mi pro změnu nefunguje správa obrázků, takže z nového designu nebude nic. Později to zkusím na jiném počítači.

Kam dál